Vedra! Vedra!! Vedra!!!
I pisálek lokálního významu musí napsat něco vtipného na téma vedro. Odborníci naopak vysokými teplotami ožili a radí, jak vyzrát na horké počasí.
Je mi jasné, že naši předkové měli těžký život. Můj děda neznal internet, neznal průvody televizních radilů, bez kterých bychom šli životem naprosto bezradní. Měl naivní lék, sednul si do chládku, zapálil si fajfku a čekal až se ochladí. Kupodivu přežil, díky tomu i já jsem tady a hlásím se do diskuze.
Je mi jasné, že naši předkové měli těžký život. Můj děda neznal internet, neznal průvody televizních radilů, bez kterých bychom šli životem naprosto bezradní. Měl naivní lék, sednul si do chládku, zapálil si fajfku a čekal až se ochladí. Kupodivu přežil, díky tomu i já jsem tady a hlásím se do diskuze.
Jsem rodák z Podolí, do Braníka jsme koukali z okna přes potok, takže mám starost o krásnou budovu stojící nedaleko nádraží Praha - Braník. Neznám v Braníku hezčí barák.
Pivovar, viz obrázek v úvodu. Brzy potom, co jsem přestal konzumovat mateřské mléko, naléval mi táta po nedělní vepřové panáka piva.
"Furt lepší než aby chlastal vodu."
V letech vracejícího se kapitalismu pivovar koupil Staropramen, zrušil výrobu a branické pivo se vozí do Braníka ze Smíchova. Předtím smíchovští zlikvidovali značku Vratislav, ale mezi Libercem a Jabloncem se vaří pivo dál. Jiné, ale jejich.
Dívám se na budovu, jejíž dnešní účel neznám, má kliku, že je památkově chráněná. Pořád doufám, že z ní jednou budou zase jezdit vozy s pivem, asi nebudou tažené koňmi jako kousek do hospody Na Kopečku. Jsem optimista, hodně pivovarů padlo za komunistů, hodně po převratu, ale vznikají další, malé. Myslím, že nás nedostanou.
Takhle se jezdilo z Braníka ještě v 60.letech.
Pivovar, viz obrázek v úvodu. Brzy potom, co jsem přestal konzumovat mateřské mléko, naléval mi táta po nedělní vepřové panáka piva.
"Furt lepší než aby chlastal vodu."
V letech vracejícího se kapitalismu pivovar koupil Staropramen, zrušil výrobu a branické pivo se vozí do Braníka ze Smíchova. Předtím smíchovští zlikvidovali značku Vratislav, ale mezi Libercem a Jabloncem se vaří pivo dál. Jiné, ale jejich.
Dívám se na budovu, jejíž dnešní účel neznám, má kliku, že je památkově chráněná. Pořád doufám, že z ní jednou budou zase jezdit vozy s pivem, asi nebudou tažené koňmi jako kousek do hospody Na Kopečku. Jsem optimista, hodně pivovarů padlo za komunistů, hodně po převratu, ale vznikají další, malé. Myslím, že nás nedostanou.
Takhle se jezdilo z Braníka ještě v 60.letech.
Chceš sedět? Babičku poval, z dědečka si udělej schůdky. Že jsme to tenkrát ještě mladí nedělali? Ale, kecy, jenom se už nechceme pamatovat.
Dnes většinou nejezdí vlaky přecpané, nemusí se sedět na nárazníku, prázdné však nejsou. Braník bývalo nádraží, kam se davy valily, dobré spojení tramvají, dnes je metro, lidi nastupují už na Wilsoňáku, brzy otevřou stanici i na Kačerově.
Pivo teče už od sedmi ráno, pokud mě paměť slouží, branické nádraží bývalo vždy pohostinné.
Pivo teče už od sedmi ráno, pokud mě paměť slouží, branické nádraží bývalo vždy pohostinné.
Jedu po stopách Posázavského pacifiku.
Vrané nad Vltavou. Místo, kde je přehrada a zkrachovala papírna. Pacifik se dělí na dvě větve, do Čerčan a na Dobříš. Na nástupišti vždy teklo pivo, hospoda měla okénko pro žíznivé. Dlouhá léta obsluhoval mírně svérázný hostinský, pokud neměl náladu, host mohl dostat vynadáno.
Pekl skvělé bramboráky.
Z brambor, nevozili mu podivné mražené placky, které snad mají správnou chuť, ale jsou to jen placky. Viděl jsem v hospodě člověka, který škrábal brambory, vypadal na štamgasta, který si odpracovával dluh.
Moje máma neměla ráda slovo bramborák, původem z jižních Čech dělala cmundu. Jen tak bez zelí a jiných příloh, prostě cmundu. Tchýně, výborná kuchařka, pekla dokonce čmundu. Naučila mě dávat do těsta hrubou mouku. Pokud mě napadne některý ze skvělých kuchařů, že jich všude je, že do bramboráku se dává mouka hladká, dám mu za pravdu. Já totiž peču čmundu.
Hospoda ve Vraném asi před dvěma lety změnila majitele, mladí lidé mi předložili obyčejné, leč skvělé jídlo. Pak se dveře zavřely na delší dobu.
Dnes koukám a ze starého nádražního bufáče rozkvetla pizzerie. Nedávno jsem četl názor rodilého Itala, že na počet obyvatel je u nás víc pizzerií než v Itálii. Prodávají ohřáté polotovarové placky, no je to stejné jako u bramboráku. Ne že by v Itálii strávník dostal vždycky pravou pizzu. Před lety nás vedoucí cyklistického zájezdu upozorňoval, chceme-li ochutnat dobrou pizzu, ať se nejdřív podíváme, jestli mají v hospodě pec. Pak možná dostaneme žádané.
Přeju všem jen dobré, ale restaurační provozovna na nádraží, která otevírá v půl dvanácté a v neděli má zavírací den, na trati Posázavského pacifiku... já nevím.
Hygienik je určitě spokojený.
Napiju se své vody z batohu a jdu se podívat na kostel, u kterého jsem v životě nebyl.
V Davli nádraží doslova kvete.
Hospoda též, dokonce měli na jídelníčku knedlíky s vajíčkem, moje jídlo z mládí, když jsem zrovna neměl penízky. Často. Sto metrů vedle je další hospoda, přes Vltavu další, u Bendlů výborně vařívali...
Jedu dál. Do Pikovic, stanice se jmenuje Petrov u Prahy, ale ten je nahoře .
Bývalá hospoda, pak nádražní čekárna. Snad se mi povedla i srovnávačka, to bude jiný článek. Malé překvapení, hned u přejezdu za cestou na Petrov otevřeli výčep. Přívěs s pivem, párkem v rohlíku, v horku příjemná oasa. Jen by to chtělo místy holinky.
Ale kdo by odolal?
Dolů přes Sázavu jsou Pikovice, obec legendární.
Tahle cukrárna bývala výborná i za komunistů, v neděli odpoledne se zde dal osladit život. Pak najednou přišel den, kdy jsem táhnul děti na zmrzlinu a zavřeno. Potomci si asi něco mysleli o tátovi, který neví. Šla s námi paní, které jsem si postěžoval. Byla z rodiny, která dům vlastnila. Vyprávěla mi, co jim dalo za práci než vystrnadili Jednotu, která jejich cukrárnu provozovala a platila nájem, jaký tenkrát stát platil soukromníkům. Prý ani na údržbu peníze nestačily. My byli smutní, ona s radostí líčila jejich vítězství.
Ještě v roce 1990 se cukrárna zaskvěla v plné kráse, doufám, že se sem bude chodit mlsat ještě za 100 let.
V Pikovicích se žízní těžko zahyne.
Za komunistů postavili hospodu vpravdě socialistickou, jednoťáckou.
Dnes je snaživě upravená a jmenuje se U Dolejších. Slovutné řeznictví a uzenářství z Davle rozhodilo své sítě už i do oblasti pohostinství. Dnes jsou davelské uzeniny pojmem známým široko daleko, někdy mám pocit, jestli si prodejci trochu nevymýšlejí. To nechám někomu s větší hlavou. Vyfotil jsem však plakátek.
Jména zpěvaček zaručují, že se bude zpívat tak, že se i paní Eva probere z nebeského rozjímání a bude mít radost, že kamarádky slaví v hospodě. Určitě bude někde v koutku poslouchat.
Abych naplnil název článku, tak dvě fotky Medníku.
Od Pikovic
a z Luk pod Medníkem.
Bylo slyšet půllitry, hospoda U nádraží čepuje, jsem však ucabrcaný, blížil se vlak. Trasa Posázavského pacifiku skýtá mnoho zajímavého na podívání a na popití. A nemusí jít hned o bývalé nádraží Luka pod Medníkem.
Určitě zase přijedu!
Pekl skvělé bramboráky.
Z brambor, nevozili mu podivné mražené placky, které snad mají správnou chuť, ale jsou to jen placky. Viděl jsem v hospodě člověka, který škrábal brambory, vypadal na štamgasta, který si odpracovával dluh.
Moje máma neměla ráda slovo bramborák, původem z jižních Čech dělala cmundu. Jen tak bez zelí a jiných příloh, prostě cmundu. Tchýně, výborná kuchařka, pekla dokonce čmundu. Naučila mě dávat do těsta hrubou mouku. Pokud mě napadne některý ze skvělých kuchařů, že jich všude je, že do bramboráku se dává mouka hladká, dám mu za pravdu. Já totiž peču čmundu.
Hospoda ve Vraném asi před dvěma lety změnila majitele, mladí lidé mi předložili obyčejné, leč skvělé jídlo. Pak se dveře zavřely na delší dobu.
Dnes koukám a ze starého nádražního bufáče rozkvetla pizzerie. Nedávno jsem četl názor rodilého Itala, že na počet obyvatel je u nás víc pizzerií než v Itálii. Prodávají ohřáté polotovarové placky, no je to stejné jako u bramboráku. Ne že by v Itálii strávník dostal vždycky pravou pizzu. Před lety nás vedoucí cyklistického zájezdu upozorňoval, chceme-li ochutnat dobrou pizzu, ať se nejdřív podíváme, jestli mají v hospodě pec. Pak možná dostaneme žádané.
Přeju všem jen dobré, ale restaurační provozovna na nádraží, která otevírá v půl dvanácté a v neděli má zavírací den, na trati Posázavského pacifiku... já nevím.
Napiju se své vody z batohu a jdu se podívat na kostel, u kterého jsem v životě nebyl.
V Davli nádraží doslova kvete.
Hospoda též, dokonce měli na jídelníčku knedlíky s vajíčkem, moje jídlo z mládí, když jsem zrovna neměl penízky. Často. Sto metrů vedle je další hospoda, přes Vltavu další, u Bendlů výborně vařívali...
Jedu dál. Do Pikovic, stanice se jmenuje Petrov u Prahy, ale ten je nahoře .
Bývalá hospoda, pak nádražní čekárna. Snad se mi povedla i srovnávačka, to bude jiný článek. Malé překvapení, hned u přejezdu za cestou na Petrov otevřeli výčep. Přívěs s pivem, párkem v rohlíku, v horku příjemná oasa. Jen by to chtělo místy holinky.
Ale kdo by odolal?
Dolů přes Sázavu jsou Pikovice, obec legendární.
Tahle cukrárna bývala výborná i za komunistů, v neděli odpoledne se zde dal osladit život. Pak najednou přišel den, kdy jsem táhnul děti na zmrzlinu a zavřeno. Potomci si asi něco mysleli o tátovi, který neví. Šla s námi paní, které jsem si postěžoval. Byla z rodiny, která dům vlastnila. Vyprávěla mi, co jim dalo za práci než vystrnadili Jednotu, která jejich cukrárnu provozovala a platila nájem, jaký tenkrát stát platil soukromníkům. Prý ani na údržbu peníze nestačily. My byli smutní, ona s radostí líčila jejich vítězství.
Ještě v roce 1990 se cukrárna zaskvěla v plné kráse, doufám, že se sem bude chodit mlsat ještě za 100 let.
V Pikovicích se žízní těžko zahyne.
Za komunistů postavili hospodu vpravdě socialistickou, jednoťáckou.
Dnes je snaživě upravená a jmenuje se U Dolejších. Slovutné řeznictví a uzenářství z Davle rozhodilo své sítě už i do oblasti pohostinství. Dnes jsou davelské uzeniny pojmem známým široko daleko, někdy mám pocit, jestli si prodejci trochu nevymýšlejí. To nechám někomu s větší hlavou. Vyfotil jsem však plakátek.
Jména zpěvaček zaručují, že se bude zpívat tak, že se i paní Eva probere z nebeského rozjímání a bude mít radost, že kamarádky slaví v hospodě. Určitě bude někde v koutku poslouchat.
Abych naplnil název článku, tak dvě fotky Medníku.
Od Pikovic
a z Luk pod Medníkem.
Bylo slyšet půllitry, hospoda U nádraží čepuje, jsem však ucabrcaný, blížil se vlak. Trasa Posázavského pacifiku skýtá mnoho zajímavého na podívání a na popití. A nemusí jít hned o bývalé nádraží Luka pod Medníkem.
Určitě zase přijedu!
Žádné komentáře:
Okomentovat