Málem.
Nedokázal jsem sehnat nikoho, kdo by přijel s natáčecí technikou, takže to musím vokecat.
Pro maníky, kteří mluví o horách jenom od 5000 metrů výše, krtčí hromádka. Ani já nemám žádnou hrůzostrašnou historii, kdy mi tvůrci trasy nějakého dálkového pochodu přikázali lézt nahoru. Prostě kopec.
Už vím z března, že v Blíževedlích se dá koupit od vietnamského obchodníka za 10 korun vychlazený Březňák, což je název piva, nemá nic společného s měsícem březen.
Před sto lety bývaly kopce Českého středohoří zalesněné daleko řidčeji, výhledů je v současnosti méně.
Ještě jsem ale dole. Miluju putování volnou přírodou, v polích. Jít, nemyslet na nic, věřit, že mě cesta někam dovede.
Moc mi chybí tyto momenty, jejichž počet klesá, jak roste počet křížků na mých bedrech. Nohám se nechce.
Napravo od cesty jsou i jiné kopce. Tady je Vlhošť, stojí s Ronovem vedle sebe. Z dálky bývají k vidění spolu jako dvojčata, špičatý Ronov a jako pecen chleba placatý Vlhošť. Při dobré viditelnosti je možné oba zahlédnout ze severního okraje Prahy. Zblízka se společně fotit nechtějí.
Snad tady někde vede hranice mezi Českým středohořím a Křivoklátskem. Znalci by mě určitě doplnili, opravili, knížku o tom napsali.
Deru se do kopce, pot ze mě nestříká, tak rychle jít nedokážu. Občas se les malinko rozhrne a vidím Sedlo, druhý nejvyšší vrchol Středohoří, na něj už bych asi nevylezl. Tam jsem při stoupání kdysi padnul hubou do kopřiv.
Lezu po šutrech a přemýšlím, jak se dostanu dolů, když musím po čtyřech nahoru. Kdybych si zlámal hnátu, možná i helikoptéra by pro mě přiletěla...
Abych viděl, jak hrad vypadá, musím si vypomoci fotkou z roku 1925.
A dnes?
Nahoře pocit, který máme my blázni, kteří tvrdí, že kopce jsou tady, aby se na ně lezlo. Vyfotit mě nikdo nemůže, potkal jsem jednu dvojici lidí. Tak aspoň turistická cedule, která dokazuje všem skeptikům, že ne všechny hrady zbořil Žižka.
Výhledy zde musí být skvostné, jen je najít, na zdi zříceniny se bojím vylézt. Můj životopis by končil: Zřítil se ze zříceniny.
Pohled na západ, vesnice jsou Konojedy? Bůhví...
Pohled směrem východním na Holanský rybník. Zde se v krajině odehrává román Miloše Urbana Hastrman. To uvádím proto, abych dokázal, že když zchromnu, můžu plnit i roli intelektuála.
Špičatý kopec v levé polovině snímku je Ralsko a za ním dobře vidící zahlédne Ještědský hřeben s dominantou čnící nad Libercem. Kdo Ještěd nevidí, tak mi musí věřit.
Dolů jsem se seškrábal, téměř neodřený, zašpiněný s dobrým pocitem. Směřuju do obce Kravaře, kde bych chtěl dělat srovnávací fotky, kdybych byl schopný stát ještě na nohách.
Ronov focený z druhé strany vypadá malinký.
Blbnul jsem, blbnul až mi ujel vlak, šel jsem proti němu, mával, strojvůdce měl asi strach, že mu spadnu pod vlak, ale žluté okresní pendolíno nezastavil.
Za dvě hodiny jede další. Ale to už není zajímavé.
Možná někoho budou zajímat další fotky z výletu:
Jako zeměměřič v.v. dám na konec svého líčení mapu, kde jsem se toulal.
Žádné komentáře:
Okomentovat