nad Popelkou, pochopitelně, protože v Podkrkonoší takhle vítají hosty. Možná i jinde ve východních Čechách, ale pro tenhle kraj je to typické rčení. Kraj, který navazuje na Český ráj plynule, že vlastně neznáme hranici mezi oběma lokalitami.
Určitě by nám študovaní vědátoři hranici určili, dnes i pomocí souřadnic GPS, abychom věděli. Člověku, milujícímu líbeznou přírodu, je to jedno. Mně osobně se krajina, která už dávno není rovinou, ale zdaleka ještě není horami, líbí. Mohla tu vzniknout slova české hymny. Já vím, Josef Kajetán Tyl byl z Kutné Hory, umřel v Plzni, ale jako potulný divadelník byl leckde.
Teď už si zase vymýšlím, jak je občas mým zvykem, hlavně nemluvím k věci.
Lomnice nad Popelkou leží v kraji, který byl vždycky český, přestože spíše německy mluvící Krkonoše jsou na dohled. Lomnice má taky svou horu, Tábor s rozhlednou a restaurací, která prý v současnosti chátrá. Po tátovi mi zbyl balíček starých pohlednic a v nich má významné postavení právě Lomnice. Jezdíval sem za svobodna, prý hlavně lyžovat, já tuším, že taky flámovat a za holkama. Nakonec se oženil s děvčetem, které chodilo do školy v Lomnici, ale nad Lužnicí.
Já sem přijel 20.5.1972 navečer vláčkem s partou kamarádů z mokré čtvrti. Nemyslím ožralých, přijeli jsme totiž z Turnova, kde nám padesátikilometrový pochod komplet propršel. Poseděli jsme asi v hospůdce, pokecali a těšili se na pěknou padesátku Za ctnostmi a neřestmi. Ano, jednalo se o soubor barokních soch Matyáše Bernarda Brauna v Kuksu. Z Lomnice přes Kumburk a Zvičinu to dělalo právě kolem 50 kilometrů. Zde je trasa:
Znalci jistě ocení. V Kuksu jsme se opravdu věnovali prohlídce věhlasných sochařských děl na úkor posezení v hospodě. Pamatuju se na hlavního pořadatele akce, pana Jindru, dočetl jsem se na internetu, že byl předsedou lomnických turistů víc jak 30 let. Takže se klaním před každým, kdo provozuje takovou činnost bez nároků na jakýsi peněžitý požitek.
Tím pádem můžu taky napsat, že měl všechno krásně vymyšlené, na kontrolách jsme dostávali malé fotky, které jsme si měli později nalepit do jakéhosi diplomu. Prý nám ho pošle. Neposlal, ale diplom jsme nějaký dostali. Dokonce dva.
Nevím, kde je dnes pan Jindra, nejspíš na nás hledí z nebe, ale vzkazuju mu, že se nezlobím, protože pochod byl pěkný. A mně nebylo ještě třicet, pravé mládí mě teprve čekalo.
Už v Lomnici nás místní občan a kamarád ze stovek Víťa Mikula zdravil s výhružným tónem:
"Příští tejden je tady v Lomnici stodvacítka, tak koukejte přiject nebo vám rozbiju hubu."
Hodnej kluk, který se snad ani prát neuměl, ale něco říkat musel.
Bylo tehdy jaro deštivé, neměl jsem pořádnou bundu, nevypadal jsem jako turista. V Praze jsem si zašel do obchodu Na Poříčí, kde jsem si vybral bundičku, takovou šlupku za dvě stovky, při platu 1700 měsíčně to moc strašná láce nebyla. Příjemná paní mi přibalila úsměv, že v té dozajista nepromoknu.
Asi na 10.kilometru nás chytla přeháňka typu zvrhnuté necky. Ta ženská mi říkala, že bunda je nepromokavá, no asi se spletla, jsme jen lidi.
Vedoucím pochodu byl aspoň podle prozic Láďa Nosek, můj vrstevník, příjemný kluk, všichni, které si z Lomnice pamatuju byli povahy spíš klidné. Asi "přijďte pobejt" není jen prázdné heslo. Láďa brzy odešel na jiný svět, myslím, že se nedožil ani padesáti let.
Paní Soukupová, Anička Straňáková, už jsem o nich psal v souvislosti s Krakonošem, sám Víťa Mikula, který pracoval na trasách v terénu se svým "autíkem" i jeho mladší brácha.
Když jsem viděl trasu, přímo jsem slintal, kam se všude během jednoho dne dostanu. Tohle přece musím dát! Start v deset večer, noc deštivá, trasa vedená po turistických značkách, mojí partnerce to tenkrát moc nešlo, k ránu jsme zakotvili v Hostinném na náměstí v podloubí, objevil se Pošťák s obalenýma nohama igelitovými pytlíky. Že by jinak nastydl. On byl a asi je dílem hypochondr, dílem komediant a blázen, někdy se s ním dalo i mluvit normálně. Vždycky jsem ho měl rád, protože s normálními lidmi bývá i nuda.
Málem jsem zapomněl, že jsme se tu setkali s Petrem Dračinským ze Sezemic, který ovšem šel Horolezeckou stovku z Pardubic na Sněžku. Bohužel, tak se někdy stalo a jednou prdelí se nedá seděl ve dvou hospodách. O mnoho let později se stala Horolezecká stovka jedinou, kterou jsem nechtěl vynechat.
S Pošťákem jsme bloudili někde u Olešnice, už bylo vidět, oba mí partneři se v mapě nevyznali, dělali si ze mě prču, sen o stodvacítce se pomalu rozplýval. Pokusil jsem se zrychlit. Po několika krocích slyším:
"Kam tak ženeš?"
A smích. Slušné stoupání, kopnul jsem do toho. Nechal jsem je daleko za sebou, přestože jsem věděl, že utíkám svému děvčeti. V tu chvíli ve mně vyhrál jakýsi pochybný závodník. Odpočatý, naštvaný. Klepanda, Ploužnice, tam jsem převálcoval Láďu Lokvence, i on měl pocit, že blázním.
Z Tábora na Kozákov je krásná cesta, ale je to z pořádného kopce na pořádný kopec. Při stoupání na Kozákov jsem viděl nahoře čtyři postavy. V chatě na Kozákov seděli ti čtyři, Jitka Havlová, Věra Vodičková, Franta Starý, Jindra Štrunc. Ty jsem potřeboval dohnat, s těmi to půjde, nebude mi smutno. Měli objednané párky a pivo, objednal jsem si totéž. Dlouho nic nenesli, jak jsem byl rozjetý, říkám, že mě přešel hlad a vyrazil. Protože kamarádi potom říkali, že se též nedočkali, zajímalo by mě, jestli někdy pingl s párky přišel.
Celé jsem došel skoro v tranzu. Železný Brod, Riegrova stezka, v Semilech v bufetu jsem si koupil tatranku, přestože na kontrolách byly bedny poškozených tatranek, které se už nesměly prodávat. Pekly se v Lomnici.
Měl jsem vztek, protože jsem zradil partnerku a chtěl pochod dorazit. Všichni se po mně ještě druhý den dívali, jestli jsem cvok jenom jako nebo úplně. Ostatně tím si nejsem jistý dodnes.
V neděli jsme se povalovali v sokolovně, nikdo nás po ránu nevyhazoval, to byla jedna z věcí, na které vzpomínám rád. Nikam se nepospíchalo, ve spacácích jsme něco posvačili i trochu alkoholu popili, do večera bylo dost času na dopravu domů, případně na posezení v hospůdce.
Přestože už uplynulo 42 let, stále na tenhle pochod vzpomínám, ač jsem jich potom ušel desítky, spíš stovky, které mi vypadly z hlavy.
Posledni došel v limitu, to už jsem spal, Franta Dušek, který nám připadal jako dědek, lidem, kteří přijdou v mládí o vlasy, se stává, že se o nich říká, že nestárnou.
Příští rok už lomničtí svoje dva pochody spojili do jednoho víkendu. Proč jsem šel tehdy jenom osmdesátku, nevím. Pořadatelství vzal na svá bedra Víťa. Tomu se říká asi děravá paměť. Nebo stařecká zchátralost. Nevím, co bych měl o roce 1973 napsat, určitě nám zde bylo dobře jako vždycky v Lomnici. Možná tehdy to bylo, kdy ženská dvojka Soukupová - Straňáková, která už mi to nemůže potvrdit, byla nastrojená do kroje, měli na hoře Tábor vozembouch a bavili pochodníky ze všech tras.
Ještě jednou jsme se vydali na lomnické pochody. Tenkrát jsme byla našlapaní, že si dáme jeden den 120, druhý 50 do Kuksu, Víťovi jsem tehdy psal, že se těším na lomnickou prasárnu.
Už jsme nezůstali jenom v Podkrkonší, vyhnali nás na Krkonoše. Nějak jsme se zřejmě zasekli, dali jsme jen 80. Nijak mi to tenkrát nevadilo, už jsem měl za sebou chtivost po jakémsi sportovním výkonu. Bylo mi to jedno, chtěl jsem zážitky, možná jsem si uvědomil, že jsem se nenarodil jako šampión a že jsou i jiné radosti, než vítězit.
I do Kuksu jsme v neděli dojeli prakticky vlakem a ušli symbolicky deset kiláků.
A Víťa poznamenal
"Hlavně, že ses těšil na prasárnu."
Z pochodů mi zbyl příjemný pocit již při vyslovení jména Lomnice nad Popelkou, krásná vzpomínka na kamarády, z nichž Noska, Soukupovou, Straňákovou již nepotkám. Párkrát jsem byl v Lomnici i na kole, když jsem na náměstí a kousek od něj vidím sokolovnu, je mi divně u srdce.
Jo, a taky skleněné figurky nám dávali. Už nevím, za který pochod kterou, kolik, něco jsem léty rozbil. Nedávno jsem viděl takové figurky prodávat, jedna kolem dvou stovek. neprodám.
Málem bych zapomněl. V roce 1978, kdy už jsem pochody bral jako občasnou záležitost, měli jsme syna, na cestě dcerku, se najednou stalo shodou okolností, že jsem měl volnou sobotu a v Lomnici byla stovka. Rozjel jsem se tam, však už jsem měl dráhu zadarmo. Víťa tu nebyl, na diplomu je podepsaný Láďa Nosek, všichni mí kamarádi, se kterými jsem teprve před pár lety blbnul, v čudu. Život šel dál. Bylo mi tenkrát trochu smutno, jak to bývá při návratu na stará místa, kde je všechno jinak.
Asi se budu muset rozhoupat a udělat si v Lomnici srovnávací fotky. Snad dokážu dojít pěšky z nádraží do města...
Život běží dál, hledáme-li cosi, najdeme něco jiného. Tak jsem našel fotku z Lomnice, na které je v rozhovoru s námi Láďa Nosek. Moc prima kluk, asi jsem ho naposled viděl v tom roce 1978, pak jsem jenom slyšel, že umřel nechutně brzo.
Určitě by nám študovaní vědátoři hranici určili, dnes i pomocí souřadnic GPS, abychom věděli. Člověku, milujícímu líbeznou přírodu, je to jedno. Mně osobně se krajina, která už dávno není rovinou, ale zdaleka ještě není horami, líbí. Mohla tu vzniknout slova české hymny. Já vím, Josef Kajetán Tyl byl z Kutné Hory, umřel v Plzni, ale jako potulný divadelník byl leckde.
Teď už si zase vymýšlím, jak je občas mým zvykem, hlavně nemluvím k věci.
Lomnice nad Popelkou leží v kraji, který byl vždycky český, přestože spíše německy mluvící Krkonoše jsou na dohled. Lomnice má taky svou horu, Tábor s rozhlednou a restaurací, která prý v současnosti chátrá. Po tátovi mi zbyl balíček starých pohlednic a v nich má významné postavení právě Lomnice. Jezdíval sem za svobodna, prý hlavně lyžovat, já tuším, že taky flámovat a za holkama. Nakonec se oženil s děvčetem, které chodilo do školy v Lomnici, ale nad Lužnicí.
Já sem přijel 20.5.1972 navečer vláčkem s partou kamarádů z mokré čtvrti. Nemyslím ožralých, přijeli jsme totiž z Turnova, kde nám padesátikilometrový pochod komplet propršel. Poseděli jsme asi v hospůdce, pokecali a těšili se na pěknou padesátku Za ctnostmi a neřestmi. Ano, jednalo se o soubor barokních soch Matyáše Bernarda Brauna v Kuksu. Z Lomnice přes Kumburk a Zvičinu to dělalo právě kolem 50 kilometrů. Zde je trasa:
Tím pádem můžu taky napsat, že měl všechno krásně vymyšlené, na kontrolách jsme dostávali malé fotky, které jsme si měli později nalepit do jakéhosi diplomu. Prý nám ho pošle. Neposlal, ale diplom jsme nějaký dostali. Dokonce dva.
Už v Lomnici nás místní občan a kamarád ze stovek Víťa Mikula zdravil s výhružným tónem:
"Příští tejden je tady v Lomnici stodvacítka, tak koukejte přiject nebo vám rozbiju hubu."
Hodnej kluk, který se snad ani prát neuměl, ale něco říkat musel.
Bylo tehdy jaro deštivé, neměl jsem pořádnou bundu, nevypadal jsem jako turista. V Praze jsem si zašel do obchodu Na Poříčí, kde jsem si vybral bundičku, takovou šlupku za dvě stovky, při platu 1700 měsíčně to moc strašná láce nebyla. Příjemná paní mi přibalila úsměv, že v té dozajista nepromoknu.
Asi na 10.kilometru nás chytla přeháňka typu zvrhnuté necky. Ta ženská mi říkala, že bunda je nepromokavá, no asi se spletla, jsme jen lidi.
Vedoucím pochodu byl aspoň podle prozic Láďa Nosek, můj vrstevník, příjemný kluk, všichni, které si z Lomnice pamatuju byli povahy spíš klidné. Asi "přijďte pobejt" není jen prázdné heslo. Láďa brzy odešel na jiný svět, myslím, že se nedožil ani padesáti let.
Paní Soukupová, Anička Straňáková, už jsem o nich psal v souvislosti s Krakonošem, sám Víťa Mikula, který pracoval na trasách v terénu se svým "autíkem" i jeho mladší brácha.
Když jsem viděl trasu, přímo jsem slintal, kam se všude během jednoho dne dostanu. Tohle přece musím dát! Start v deset večer, noc deštivá, trasa vedená po turistických značkách, mojí partnerce to tenkrát moc nešlo, k ránu jsme zakotvili v Hostinném na náměstí v podloubí, objevil se Pošťák s obalenýma nohama igelitovými pytlíky. Že by jinak nastydl. On byl a asi je dílem hypochondr, dílem komediant a blázen, někdy se s ním dalo i mluvit normálně. Vždycky jsem ho měl rád, protože s normálními lidmi bývá i nuda.
Málem jsem zapomněl, že jsme se tu setkali s Petrem Dračinským ze Sezemic, který ovšem šel Horolezeckou stovku z Pardubic na Sněžku. Bohužel, tak se někdy stalo a jednou prdelí se nedá seděl ve dvou hospodách. O mnoho let později se stala Horolezecká stovka jedinou, kterou jsem nechtěl vynechat.
S Pošťákem jsme bloudili někde u Olešnice, už bylo vidět, oba mí partneři se v mapě nevyznali, dělali si ze mě prču, sen o stodvacítce se pomalu rozplýval. Pokusil jsem se zrychlit. Po několika krocích slyším:
"Kam tak ženeš?"
A smích. Slušné stoupání, kopnul jsem do toho. Nechal jsem je daleko za sebou, přestože jsem věděl, že utíkám svému děvčeti. V tu chvíli ve mně vyhrál jakýsi pochybný závodník. Odpočatý, naštvaný. Klepanda, Ploužnice, tam jsem převálcoval Láďu Lokvence, i on měl pocit, že blázním.
Z Tábora na Kozákov je krásná cesta, ale je to z pořádného kopce na pořádný kopec. Při stoupání na Kozákov jsem viděl nahoře čtyři postavy. V chatě na Kozákov seděli ti čtyři, Jitka Havlová, Věra Vodičková, Franta Starý, Jindra Štrunc. Ty jsem potřeboval dohnat, s těmi to půjde, nebude mi smutno. Měli objednané párky a pivo, objednal jsem si totéž. Dlouho nic nenesli, jak jsem byl rozjetý, říkám, že mě přešel hlad a vyrazil. Protože kamarádi potom říkali, že se též nedočkali, zajímalo by mě, jestli někdy pingl s párky přišel.
Celé jsem došel skoro v tranzu. Železný Brod, Riegrova stezka, v Semilech v bufetu jsem si koupil tatranku, přestože na kontrolách byly bedny poškozených tatranek, které se už nesměly prodávat. Pekly se v Lomnici.
Měl jsem vztek, protože jsem zradil partnerku a chtěl pochod dorazit. Všichni se po mně ještě druhý den dívali, jestli jsem cvok jenom jako nebo úplně. Ostatně tím si nejsem jistý dodnes.
V neděli jsme se povalovali v sokolovně, nikdo nás po ránu nevyhazoval, to byla jedna z věcí, na které vzpomínám rád. Nikam se nepospíchalo, ve spacácích jsme něco posvačili i trochu alkoholu popili, do večera bylo dost času na dopravu domů, případně na posezení v hospůdce.
Přestože už uplynulo 42 let, stále na tenhle pochod vzpomínám, ač jsem jich potom ušel desítky, spíš stovky, které mi vypadly z hlavy.
Posledni došel v limitu, to už jsem spal, Franta Dušek, který nám připadal jako dědek, lidem, kteří přijdou v mládí o vlasy, se stává, že se o nich říká, že nestárnou.
Příští rok už lomničtí svoje dva pochody spojili do jednoho víkendu. Proč jsem šel tehdy jenom osmdesátku, nevím. Pořadatelství vzal na svá bedra Víťa. Tomu se říká asi děravá paměť. Nebo stařecká zchátralost. Nevím, co bych měl o roce 1973 napsat, určitě nám zde bylo dobře jako vždycky v Lomnici. Možná tehdy to bylo, kdy ženská dvojka Soukupová - Straňáková, která už mi to nemůže potvrdit, byla nastrojená do kroje, měli na hoře Tábor vozembouch a bavili pochodníky ze všech tras.
Ještě jednou jsme se vydali na lomnické pochody. Tenkrát jsme byla našlapaní, že si dáme jeden den 120, druhý 50 do Kuksu, Víťovi jsem tehdy psal, že se těším na lomnickou prasárnu.
Už jsme nezůstali jenom v Podkrkonší, vyhnali nás na Krkonoše. Nějak jsme se zřejmě zasekli, dali jsme jen 80. Nijak mi to tenkrát nevadilo, už jsem měl za sebou chtivost po jakémsi sportovním výkonu. Bylo mi to jedno, chtěl jsem zážitky, možná jsem si uvědomil, že jsem se nenarodil jako šampión a že jsou i jiné radosti, než vítězit.
I do Kuksu jsme v neděli dojeli prakticky vlakem a ušli symbolicky deset kiláků.
A Víťa poznamenal
"Hlavně, že ses těšil na prasárnu."
Jo, a taky skleněné figurky nám dávali. Už nevím, za který pochod kterou, kolik, něco jsem léty rozbil. Nedávno jsem viděl takové figurky prodávat, jedna kolem dvou stovek. neprodám.
Málem bych zapomněl. V roce 1978, kdy už jsem pochody bral jako občasnou záležitost, měli jsme syna, na cestě dcerku, se najednou stalo shodou okolností, že jsem měl volnou sobotu a v Lomnici byla stovka. Rozjel jsem se tam, však už jsem měl dráhu zadarmo. Víťa tu nebyl, na diplomu je podepsaný Láďa Nosek, všichni mí kamarádi, se kterými jsem teprve před pár lety blbnul, v čudu. Život šel dál. Bylo mi tenkrát trochu smutno, jak to bývá při návratu na stará místa, kde je všechno jinak.
Život běží dál, hledáme-li cosi, najdeme něco jiného. Tak jsem našel fotku z Lomnice, na které je v rozhovoru s námi Láďa Nosek. Moc prima kluk, asi jsem ho naposled viděl v tom roce 1978, pak jsem jenom slyšel, že umřel nechutně brzo.
Žádné komentáře:
Okomentovat