Delší dobu jsem dával
dohromady staré fotky z Libochovic. Čím je význačné město, počtem obyvatel
kolem 3000 malé město? Nádherný zámek zanechali po sobě Zajícové
z Házmburka s udržovaným parkem, ve kterém co moje paměť sahá,
skřehotají pávi. Protože mě sem osud zavál už v roce 1962, sahá paměť už
nepříjemně daleko.
Tiše plynoucí Ohře v krajině
mírně zvlněné, nedaleko se tyčí Házmburk, kde sídlili Zajícové ještě než
rozhodli usadit dole v Libochovicích. Zemědělství, cukrovar, pivovar, sklárna.
Pro člověka milujícího maloměstský klid ideální lokalita.
Hotel, asi 5 hospod,
kino, obchodní síť v šedesátých letech běžná, kupovalo se co bylo, do
pražských Tuzexů daleko.
Jako rodilý Pražák
jsem život v podobném městečku neznal, celý další život mě občas napadlo,
co zkusit opustit krásnou, ale splašenou Prahu. Nestalo se, zůstal jsem
Pražákem. Moje volba.
Z ústecké
geodézie jsme se vtrhli a já se divil, že mě během měsíce znají všichni místní
obyvatelé i křestním jménem. Většina z nás nepřekročila dvacet věku a
podle toho se také chovala. Šéf byl čtyřicetiletý stařec nad hrobem, který na
nás dokonce chtěl dodržování pracovní doby a jiné nesmysly. Nenutil nás však
dodržovat večerku jako rodiče.
Byla to pro mě první
větší štace, kdy jsem se učil být i malým šéfíkem, prostě přidělili mi
figuranty, nejspíš důchodce nebo čtyřicetileté báby, které ze mě měly srandu.
Ať jsem byl k smích nebo k pláči, stal jsem se zčista jasna osobou,
kterou občas brali vážně. Až se mi třásly ruce.
Snad proto mě přepadá
nostalgie slyším-li Libochovice. Hodně později, kdy už mě zaměstnával jiný
podnik, jsem sem jezdil v létě na kole, přespal pod širákem u Ohře, zašel
na večeři do Černého orla, pozdravil se s pár lidmi, kteří si mě
pamatovali. Pokud si někdo myslí, že jsem se s nimi opíjel, tak asi má
pravdu, já nevím, už se nepamatuju, nejspíš mě svedli.
Staré fotky jsem
splašil různě, nechal jsem kolo doma a přijel vláčkem tak jako před 52 lety,
kdy jsem přijížděl vydělávat na chléb náš vezdejší, pak už zbývalo jen na pivo
a pak už na nic.
Mnoho starých fotek
nemá letopočet vzniku, okopíroval jsem je ze stránek města Libochovice, kde
tyto údaje nebyly uvedené.
Nádraží. Dnes zde vede
trať z Litoměřic přes Louny do Postoloprt, tenkrát tady byla dokonce
železniční křižovatka, dalo se jezdit i přes Straškov do Vraňan. Jezdil motoráček
s vlečňákem, kde se topilo v kamnech, kouřilo se v něm, vajgly
se házely ke kamnům. Jeden čas jsme v pondělí jezdili od Prahy
s kolegyní, ona chtěla jezdit v čistším motoráku nekuřáku, ale chtěla
si s někým povídat. A já fakt tu skoro hodinu nemohl bez cigarety vydržet.
Vždyť jsem byl devatenáctiletý chlap. Zase na mě padá podivný smutek, vidím-li
kdysi důležitou budovu, kterou dnes nikdo nepotřebuje… Vlevo žlutý vláček, ve
kterém už nejsou ani kamna.
Starou fotku jsem
okopíroval na adrese:
Ulice Riegrova, foceno
od hospody Na Kopečku, vzadu je náměstí.
Starou fotku jsem
okopíroval na adrese:
Náměstí 5.května je
dlouhé, pohled od západu k východu, vpravo je Sloup Panny Marie. Vzadu je
vidět bývalý dům Zelená hora, první sídlo Zajíců v Libochovicích, později
sídlo radnice, ještě později hotel Černý Orel s výbornou restaurací, ještě
později herna a pizzerie. Určitě se k budově vrátím.
Starou fotku jsem
okopíroval na adrese:
Severní fronta
náměstí, kde se vyskytovaly a dále vyskytují hlavně obchody.
Starou fotku jsem
okopíroval na adrese:
Opět pohled od západu
z míst, kde z náměstí vychází ulice Dr.Vacka.
Starou fotku jsem
okopíroval na adrese:
Již zmiňovaný hotel
Černý Orel na nároží s Riegrovou ulicí. Býval jsem ve své době velice
důležitým štamgastem v restauraci možná i proto, že zde bylo kromě dobrého
piva a jídla i učňovské středisko Restaurací a jídelen z Litoměřic. Učila
se zde jen děvčata, snad socialistická vlast chtěla vymýtit pingly mužského
pohlaví. Přiznávám, že mi tahle skutečnost moc nevadila. Mladý a divoký holky, některým
bylo málem 16.
Starou fotku jsem
okopíroval na adrese:
Jiný pohled zase
k východu, kladu srovnání možná bez ladu a skladu, jen tak se toulám.
Starou fotku jsem
okopíroval na adrese:
Nároží náměstí
5.května a Purkyňovy ulice.
Starou fotku jsem
okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na
Moravě a ve Slezsku – III.díl, kterou v roce 1998 vydalo nakladatelství
Libri.
Konečně pohled
k západu na Sloup Panny Marie. Přiznávám, že mám městská náměstí rád jako
volnou plochu, když ji stromy jen zdobí, různé křovinaté porosty se mi nezdají,
ale někdo má rád holky, někdo… každý jsme se narodil jiný a křoviny na
libochovckém náměstí jsou upravené.
Starou fotku jsem
okopíroval na adrese:
Hotel Černý Orel poněkolikáté.
Starou fotku jsem
okopíroval na adrese:
Pohled od západu na
severní frontu náměstí.
Starou fotku jsem
okopíroval na adrese:
Severozápadní kout
náměstí a jakési srocení občanů.
Starou fotku jsem
okopíroval na adrese:
Hotel Černý Orel
tentokrát na pohlednici, kterou jsem si koupil. Hlava vpravo patří
libochovickému rodákovi J.E.Purkyňovi.
Vchod do zámecké
zahrady, před jejímž vchodem je již zmiňovaný Purkyně.
Starou fotku jsem
okopíroval na adrese:
Jan Evangelista
Purkyně hodně zblízka. Bývalí kolegové mi tvrdili, že jsem po jednom posezení u
Černého Orla běhal kolem pomníku. Teď vidím, že se kolem něj běhat nedá. Lháři
prolhaní! Málem ze mě udělali blbce.
Kopírováno z pohlednice
z mého vlastnictví.
Zámecká zahrada, vchod
do zámku.
Kopírováno
z pohlednice z mého vlastnictví.
Pohled na východní
průčelí zámku z parku.
Kopírováno
z pohlednice z mého vlastnictví.
Podobný pohled jen dál
od zámecké budovy.
Kopírováno
z pohlednice z mého vlastnictví.
Samozřejmě, že pro mě
v roce 1962 byly důležitější návštěvy u Černého Orla, v těchto místech
jsem určitě byl, ale nestudoval jsem, o co jde. Že tahle zvolna zarůstající
silnička bývala příjezdní komunikací od vsi Poplze, po tehdejším mostu se
přejela řeka Ohře a pod zámkem se přijelo do města. Silnice, což tu není vidět,
je lemovaná sochami svatých. V třicátých letech 20.století po dlouhých
létech jednání byl postaven most na jiném místě, pozměněno koryto řeky, ve vodě
zůstal na památku pilíř bývalého mostu, fotky mám, ale snad by něco šlo
porovnat, až spadne listí. V každém případě zde vznikl zajímavý prostor
zdánlivě nesmyslný, pardon, rybáři zde mají Eldorádo.
Starou fotku jsem
okopíroval na adrese:
Dívám se přes zátoku,
kdysi koryto Ohře, do míst, odkud byl focený předešlý záběr. Takové to bývalo,
kdo by chtěl pochopit přesně tehdejší situaci, musí do Libochovic. Já se teprve
po sedmdesátce leccos dozvěděl a mám důvodné podezření, že hlavně díky tomu, že
nemůžu lítat za holkama, zmoudřel jsem.
Starou fotku jsem
okopíroval na adrese:
Kolem kostela Všech
svatých jsem se Purkyňovou ulicí vrátil na západní okraj náměstí 5.května,
odkud jsou další dva záběry na kostel i Purkyňovu ulici.
Staré fotky jsem
okopíroval na adrese:
Dr.Václav Vacek byl
prvním komunistickým primátorem Prahy už v roce 1945. Komunisty nemám rád,
ale tohle byl libochovický rodák, o jehož životě mnoho nevím a nevidím důvod,
proč bych měl místním občanům mluvit do pojmenování ulic. Oba pohledy jsou
směrem k náměstí, odkud ulice vychází k Lounům. Na druhém záběru je
vpravo vidět bývalé kino, do kterého jsem chodíval i já. V době, kdy běžný
občan sedí uvelebený v křesle před 88 programy televize a požírá
brambůrky, by do biografu nechodil ani bez vstupného. Škoda? Jsem proto, aby
každý žil podle svého a nepotřebuje-li kino… V průběhu jednoho života
zmizí tolik dříve nezbytného…
Staré fotky jsem
okopíroval na adrese:
Ještě jedna dvojice
srovnání, tentokrát školy.
Staré fotky jsem
okopíroval na adrese:
Končím sokolovnou,
která je pár minut od železniční zastávky Libochovice město.
Starou fotku jsem
okopíroval na adrese:
I zde jako v jiných
českých městech jsem v roce 1969 pořídil svoje fotky, ty budou obsahem
dalšího blogového článku. Myslím, že ho nazvu Libochovice 1968/2014.
Fotky nic
neporovnávající, cvaknuté jen pro radost jsou na adrese:
1 komentář:
Díky za fotky, jsem rodačka, ale už 60 let nežiju v Libochovicích, přesto tam občas zajedu se podívat a fotky z míst mého dětství mě vždy moc potěší. Zdraví Zdenka J.
Okomentovat