Plním slib, který jsem
dal sám sobě. V roce 1971 jsem putoval na kole po Čechách. Bez velkého
cíle. Správný tulák tak putuje. Prostě jsem jel. Není to normální? Možná, ale jak
by lidé bažící po normálnosti poznali, že jsou normální, kdybychom nebyli my,
tuláci pro které je cesta důležitější než cíl.
V srpnu 1971 už
jsem měl za sebou několik pěších stokilometrových pochodů, přesně tři, které ve
mně zanechaly velký dojem. Usmyslil jsem si, že budu střídat putování pěší
s cyklistickým. Život si však dělal, co chtěl, tohle byla poslední pouť na
bicyklu až do roku 2000. Kolo skončilo ve sklepě, já si ničil klouby, seč mi
síly stačily, zase jinak.
Vozil jsem sebou
spacák, spal pod širákem.12.8.1971 jsem jel z Konstantinových Lázní přes
Stříbro, Horšovský Týna do Kdyně. Přes Domažlice pochopitelně.
Fotil jsem,
osmadvacetiletý málem sportovec se nerozpakoval učinit totéž i
z domažlické věže. Cesta nahoru není jen počítání schodů na rozhlednu, kdo
tam někdy lezl, ví, že klopýtání po dřevěných schodech není úplná sranda.
Nechal jsem si doma
vyvolat negativy, ty jsem založil. Pečlivě. Předloni jsem díky digitálním
zázrakům fotky poprvé viděl. Už jsem porovnával svoje fotky v Praze,
nedávno v Táboře, kupodivu se mnoha lidem líbily.
Nejel jsem do Domažlic
jenom kvůli svým přes 40 let starým pohledům. Nedávno jsem tady zveřejnil
soubor Domažlice poprvé s výhrůžkou, že bude i podruhé. Protože se celý
život snažím sliby plnit, tak snad bude. Už na tom pracuju, jestli se dá mluvit
o práci.
Ale nedalo mi, abych
představil pár černobílých fotek jen tak naplácaných na kinofilm
v podivném roce. Proč podivném? Protože tenkrát jsme začali chápat, že rok
1968 je minulostí a že leckdo myslí heslo „Na věčné časy“ vážně. Naštěstí nic
netrvá věčně.
Na věž jsem vylezl, je
vidět, že schody jsou udržované, leč krkolomné zůstaly. Pro 71 letého strejdu
s batohem na zádech, s druhým pod košilí, jde o podobnou situaci jako
pro jiné zdolat Mount Everest.
Kdybych si rozbil
hubu, asi bych už o tom nepsal. Výsledky mě neuspokojily úplně. Teprve nahoře
jsem objevil, že jsem sice tehdy fotil z hořejšího ochozu, ale i
z dolejšího patra, z oken, která jsou dnes nepřístupná. A asi tři
další fotky focené shora jsem zapomněl porovnat. Asi stařecká neschopnost,
nenadávám hned Alzheimerovi. Jeden záběr mě zvlášť mrzí, přísahám ale, že už
tam podruhé nepolezu.
Musel jsem sem něco
nažvanit, protože fotek není příliš a blogový článek nemůže být prázdný.
Nechávám si ještě
záběr, kvůli kterému jsem vlezl do přehrazeného prostoru, jako, že se tam
nesmí. Okno má pevnou mřížku, ale určitě se dá něco vypozorovat, přestože se mi
ani nepodařilo nasměrovat foťák tak, jak se vždy snažím. Dívčí škola stojí na
svém místě, ale kolem ní málem proběhlo zemětřesení. Místo shluku starých budov
je zde autobusové nádraží s parčíkem. Zmizela i populární restaurace
Madelonka, místo ní vede vpravo silnice. Na sídliště musí být příjezd. Místo
pole paneláky. Potkal jsem při porovnávání starší paní, kterou moje činnost
zajímala, měl jsem u sebe publikaci se starými fotkami, o kterých jsem jí řekl,
že to nemůže pamatovat ani ona. Usmála se, ale Madelonku prý dobře pamatuje.
Pokud mi někdo vystaví
pokutu, že jsem lezl do přehraženého prostoru, prosím o seniorskou slevu. Mělo
by se i přihlédnout k tomu, že jsem umazal, prase by si přede mnou
odplivlo.
Slezl jsem z věže
fyzicky i morálně vyčerpaný. Po půlhodině čumění na kašnu jsem ještě porovnal 4
další fotky z roku 1971. Co k nim říci? Domažlické náměstí bylo
naštěstí památkově chráněné proti komunistickým vpádům, třebaže ne úplně.
Ale možná je zajímavá
změna vozového parku. Čím jsme tenkrát jezdili a čím dnes? Osobně jezdím
vlakem. Krásným, cesta do Plzně už není za trest jako kdysi.
Příznávám, že nejsem
příliš nadšený z výsledku, kterým jsem se chtěl pochlubit. Kdybych spadl
ze schodů uvnitř věže, bylo by to horší. Myslím pro mě.
Žádné komentáře:
Okomentovat