Vidím tátu před sebou, koncem června někdy v polovině dvacátého století, panebože to to letí.
Sedl si ke stolu v kuchyni, tam naše rodina žila, srovnal si brýle, vzal do ruky lejstro, na kterém bylo hodnocení mé osoby očima pedagogů. Dával pozor, aby ho nepomačkal, muselo být založeno do desek, aby tam bylo. Díky tátově pořádkumilovnosti, co se týče papírů, mám všechna vysvědčení dodnes. Abych je měl.
Jednou, tuším v páté třídě, jsem přišel s mírně pomuchlanou listinou k večeru. Musel jsem cestou domů hrát fotbal, který jsem hrál rád, ale blbě. Táta prý taky hrával fotbal, dobře, tvrdil, už jako mladý však dělal bafuňáře.
Vrátím se ke kuchyňskému stolu. Otec pečlivě celé vysvědčení přečetl, snad i sdělení, která tiskárna formulář vytiskla. Tvářil se upracovaně, nakonec vzdychl, imaginárně mávnul rukou. Nad mnou, nad sebou, nad životem.
Možná cítil ulehčení, že dva měsíce nehrozí situace, kdy bude zavolán do školy, aby vyslechl, co jeho syn vyvádí, když by neměl. Bral školu velice zodpovědně, učitelů si vážil, vždyť se stal žákem ještě za Rakouska. Věřil jim, i v padesátých letech, kdy jsem byl žákem. Školy zatím nebyly plné soušek, vytvořených v době, kdy se před námi byla otvírala jenom zářivá komunistická budoucnost.
Skoro všichni učitelé si na mě zasedli, co jsem měl jiného říkat? My, patřící mezi syčáky jsme dobře věděli, že ze špatné pověsti se téměř nedá vyklouznout. Lump byl, lump je, lump bude. Nestěžuju si, není úplně zlé, když od vás nikdo nic dobrého nečeká. Můžu jen překvapit.
Komunikaci se školou měl u nás v rodině na starosti táta, máma by mě s chutí seřezala, ale měla pocit, že ženská ruka je vhodná spíš na zkrášlování rodinného prostředí.
"Počkej, až přijde táta a sundá pásek."
Marně si vzpomínám, že by to někdy udělal. Místo výprasku býval pohovor. Únavný, málem jsem se modlil, aby mi dal pár facek a nechal si svoje rady pro život. Dneska bych si ho rád poslechl, jen to už nejde.
Vysvědčení potomků bylo pro tátu listinou, se školou býval v častém kontaktu, takže žádné lomení rukou, co z toho kluka bude, žádné překvapení, prostě krasopisně popsaný formulář se státním znakem k založení.
Vážím si lidí vzdělaných, vůbec mi nejde o čísla na vysvědčeních. Život mi nabídl kretény s vysokoškolským diplomem stejně jako lidi, kteří sice těžko prolezli základním vzděláním, přitom byli šikovní v tom, co dělali.
Užil jsem si i život rodiče, ale ani jedno z našich tří dětí nezlobilo tolik jako kdysi já. Taky jsem pochopil, že neexistuje naprosto žádný mustr, podle kterého se dítě má vychovávat. Tři děti, tři různí lidé. Asi by to tak mělo být.
Vysvědčení beru jako papír k založení do desek, známky jsou jen čísla. Doba dneska žádá žebříčky v každé oblasti, k šílenství mě dohánějí průzkumy veřejného mínění. Agentury plné bývalých vzorných žáků, odborníků úplně na všechno, mi vnucují, co je správné. Oni vědí, protože vystudovali vysokou školu. Nakonec všechno přesně zprůměrují.
Blížila se doba, kdy jsem ve funkci rodiče musel někdy zasednout do školní lavice při třídní schůzce, zařekl jsem se, že nebudu svoje děti týrat kvůli prospěchu, myslím vyjádřenému číslem na lejstru. Podívám-li se zpět, myslím, že se mi to snad podařilo.
Dětem jsem říkal, že se učí pro sebe a ne pro rodiče. A tak v naší rodině se neřešilo, jestli trojka je spravedlivá, jestli neměla být dvojka. Zažil jsem na třídní schůzce ve druhé třídě, že tatínek se dlouze dohadoval s učitelkou, že jeho dcera si dvojku nezaslouží, je jasná jedničkářka, očekával jsem, že to s ním praští.
Jistěže jsem měl radost, když jednu mou dceru všichni učitelé chválili, že je hodná, že je radost mít takové dítě ve třídě. Asi byla po mamince. Je z ní učitelka, mám ji rád.
Dnešní nadávači na poměry se budou divit, protože dřív bylo všechno lepší, ale tehdy v osmdesátých letech neměla normální pětičlenná rodina moc peněz. Něco kupovat dětem za vysvědčení? Za co? Pochválit ano, případně, že bude líp. Koupili jsme polárkový dort nebo dva. Však jsme se už těšili na dva měsíce v přírodě.
Slyším o stresových situacích, dokonce o sebevraždách dětí, které se bojí přijít domů s vysvědčením. Nerozumím tomu.
Nerozumím posedlosti po žebříčcích úspěšnosti, když si myslím, že v životě jde o cosi jiného. V životě, který považuji za svinsky krátký, leč dostatečně dlouhý na to, aby člověk dokázal někomu udělat aspoň malou radost.
P
Sedl si ke stolu v kuchyni, tam naše rodina žila, srovnal si brýle, vzal do ruky lejstro, na kterém bylo hodnocení mé osoby očima pedagogů. Dával pozor, aby ho nepomačkal, muselo být založeno do desek, aby tam bylo. Díky tátově pořádkumilovnosti, co se týče papírů, mám všechna vysvědčení dodnes. Abych je měl.
Jednou, tuším v páté třídě, jsem přišel s mírně pomuchlanou listinou k večeru. Musel jsem cestou domů hrát fotbal, který jsem hrál rád, ale blbě. Táta prý taky hrával fotbal, dobře, tvrdil, už jako mladý však dělal bafuňáře.
Vrátím se ke kuchyňskému stolu. Otec pečlivě celé vysvědčení přečetl, snad i sdělení, která tiskárna formulář vytiskla. Tvářil se upracovaně, nakonec vzdychl, imaginárně mávnul rukou. Nad mnou, nad sebou, nad životem.
Možná cítil ulehčení, že dva měsíce nehrozí situace, kdy bude zavolán do školy, aby vyslechl, co jeho syn vyvádí, když by neměl. Bral školu velice zodpovědně, učitelů si vážil, vždyť se stal žákem ještě za Rakouska. Věřil jim, i v padesátých letech, kdy jsem byl žákem. Školy zatím nebyly plné soušek, vytvořených v době, kdy se před námi byla otvírala jenom zářivá komunistická budoucnost.
Skoro všichni učitelé si na mě zasedli, co jsem měl jiného říkat? My, patřící mezi syčáky jsme dobře věděli, že ze špatné pověsti se téměř nedá vyklouznout. Lump byl, lump je, lump bude. Nestěžuju si, není úplně zlé, když od vás nikdo nic dobrého nečeká. Můžu jen překvapit.
Komunikaci se školou měl u nás v rodině na starosti táta, máma by mě s chutí seřezala, ale měla pocit, že ženská ruka je vhodná spíš na zkrášlování rodinného prostředí.
"Počkej, až přijde táta a sundá pásek."
Marně si vzpomínám, že by to někdy udělal. Místo výprasku býval pohovor. Únavný, málem jsem se modlil, aby mi dal pár facek a nechal si svoje rady pro život. Dneska bych si ho rád poslechl, jen to už nejde.
Vysvědčení potomků bylo pro tátu listinou, se školou býval v častém kontaktu, takže žádné lomení rukou, co z toho kluka bude, žádné překvapení, prostě krasopisně popsaný formulář se státním znakem k založení.
Vážím si lidí vzdělaných, vůbec mi nejde o čísla na vysvědčeních. Život mi nabídl kretény s vysokoškolským diplomem stejně jako lidi, kteří sice těžko prolezli základním vzděláním, přitom byli šikovní v tom, co dělali.
Užil jsem si i život rodiče, ale ani jedno z našich tří dětí nezlobilo tolik jako kdysi já. Taky jsem pochopil, že neexistuje naprosto žádný mustr, podle kterého se dítě má vychovávat. Tři děti, tři různí lidé. Asi by to tak mělo být.
Vysvědčení beru jako papír k založení do desek, známky jsou jen čísla. Doba dneska žádá žebříčky v každé oblasti, k šílenství mě dohánějí průzkumy veřejného mínění. Agentury plné bývalých vzorných žáků, odborníků úplně na všechno, mi vnucují, co je správné. Oni vědí, protože vystudovali vysokou školu. Nakonec všechno přesně zprůměrují.
Blížila se doba, kdy jsem ve funkci rodiče musel někdy zasednout do školní lavice při třídní schůzce, zařekl jsem se, že nebudu svoje děti týrat kvůli prospěchu, myslím vyjádřenému číslem na lejstru. Podívám-li se zpět, myslím, že se mi to snad podařilo.
Dětem jsem říkal, že se učí pro sebe a ne pro rodiče. A tak v naší rodině se neřešilo, jestli trojka je spravedlivá, jestli neměla být dvojka. Zažil jsem na třídní schůzce ve druhé třídě, že tatínek se dlouze dohadoval s učitelkou, že jeho dcera si dvojku nezaslouží, je jasná jedničkářka, očekával jsem, že to s ním praští.
Jistěže jsem měl radost, když jednu mou dceru všichni učitelé chválili, že je hodná, že je radost mít takové dítě ve třídě. Asi byla po mamince. Je z ní učitelka, mám ji rád.
Dnešní nadávači na poměry se budou divit, protože dřív bylo všechno lepší, ale tehdy v osmdesátých letech neměla normální pětičlenná rodina moc peněz. Něco kupovat dětem za vysvědčení? Za co? Pochválit ano, případně, že bude líp. Koupili jsme polárkový dort nebo dva. Však jsme se už těšili na dva měsíce v přírodě.
Slyším o stresových situacích, dokonce o sebevraždách dětí, které se bojí přijít domů s vysvědčením. Nerozumím tomu.
Nerozumím posedlosti po žebříčcích úspěšnosti, když si myslím, že v životě jde o cosi jiného. V životě, který považuji za svinsky krátký, leč dostatečně dlouhý na to, aby člověk dokázal někomu udělat aspoň malou radost.
P
Žádné komentáře:
Okomentovat