To už je přes tři
roky, kdy jsem se rozhodl něco napsat o svých začátcích v dálkových
pochodech. Poctivě jsem skládal věty do sebe, vzpomínal, jak to někdy bývá, začal
jsem si vymýšlet jinou činnost, srovnávací fotky a toulání po historii není tak
daleko od dálkového chození.
Přeskakoval jsem,
začali umírat kamarádi, o kterých se muselo něco napsat a teď, protože současná
vedra nejsou doporučována odborníky starým lidem, oni říkají seniorům, čert vem
slovíčkaření. Čert vem i odborníky, ale vedra mi nedělají dobře. Třeba už
dodělávám, tak jsem se pustil do psaní. Aspoň něco, aby měly děti co mazat.
Český ráj a Turnov, důležitá
brána do skal. Slýchal jsem, že se tu i stovka chodívala, začátkem sedmdesátých
let někam zmizela.
20.5.1972 byla sobota
a nekonalo se nic delšího než padesátka. Nemíval jsem závratnou výplatu, ale
nedělal jsem si moc s dodržováním pracovní doby, V pátek ráno jsem
sedl na vlak.
Měl jsem partnerku, už
jsem o tom psal, která dbala na to, abychom jenom nechodili, ale také poznávali.
Kulturně poznávací činnost nebilo KPČ. (Nesplést s KPZ!) Chtěl jsem jí
překvapit, jaký jsem znalec. Ta bude koukat. Ani nevím, jestli koukala.
Zámek Hrubý Rohozec je
prakticky součástí města Turnova, v pátek jsme byli na prohlídce asi tři. Dnes
považuju za významné, že existuje Rohozecké pivo. Také Dlaskův statek v
Dolánkách jsem nehodlal minout.
Odpoledne následovalo
ubytování v sokolovně, kde nikdo nikoho nepřihlašoval, spacák na
parketách, v objektu hospoda. Nedávno jsem porovnával staré fotky, i
sokolovnu, krásně udržovanou, kdyby ji viděli Tyrš s Fügnerem, začali by v parku
radostí cvičit na kladině.
Ohromná atmosféra. Po
Turnově se vždy potulovali horolezci, vandráci, bylo blízko do hor, lyžaře
člověk snadno potkal, v květnu tedy ne na lyžích. Neopakovatelný kolorit.
Byl jsem jenom dálkoplaz, po téměř roce chození jsem už potkával dost lidí. Rád
vzpomínám na dobu, kdy stovkaři se nepovažovali za vyvolené, trochu mě mrzí, že
jsem se chvílemi i já začal počítat mezi „lepší“.
V dubnu jsem šel
v Českém ráji padesátku v Jičíně. Tenkrát celý den pršelo, v Turnově
v sobotu pro změnu lilo. Pořadatelům se nadávalo, straně a vládě se
nesmělo, komu tedy? Tvůrci tras neměli s pochodníky slitování, cpali nás i
do jeskyně Postojna, kam se musí lézt po břiše, jeden by měl mít i baterku, ale
tenkrát nikoho nenapadlo lidem určovat jakousi povinnou výbavu. Lezeš do
Postojny, máš vědět, že je tam tma, když to nevíš, tvoje chyba.
Uvnitř byla kontrola a
svítila svíčka. Protože jsem byl promočený, nalepilo se na mě svinstvo. Co nám
tenkrát všechno nevadilo… Pršet přestalo k večeru, kdy jsme byli
s pár lidmi dohodnuti, že jedeme vlakem do Lomnice nad Popelkou na nedělní
padesátku.
Je dobře vidět, že si
s upomínkami v Turnově dali dost práce. Hezké, ne tuctové.
Nebylo dosti Turnova
tento rok. Achátová stezka, bývalá stovka, konaná v září, se proměnila na
sedmdesátku. Když o tom teď přemýšlím, byla to ideální trasa pro pochodníky,
kteří se nechtěli jen procházet v lese, přitom neměli rádi noční trasy.
Nakonec, vždyť takhle vznikl kdysi pochod Praha – Prčice.
V Turnově bydlela
výborná kamarádka Jitka Havlová. Už jsem o ní něco sesmolil. Bývalá
horolezkyně, která slezla ze skal, protože měla ve své blízkosti tragickou
událost, skvělá lyžařka, mimochodem vítězka prvního ročníku Jizerské stovky
v kategorii žen. Dnes vyhlášený závod, kterého se pro velký zájem není
možné zúčastnit, počet účastníků je omezený nějakým číslem, příroda se musí
někdy i nadechnout. Jizerská padesátka byla původně během na počest horolezců,
zahynuvších na expedici Peru. Snad je pořád, jestli dnešní závodníci vědí, o co
jde.
Píšu ale o Jitce. Byla
sportovkyně schopná velkých výkonů, vrcholový sport ji nelákal. Myslím, že když
chtěla, neměla v této době konkurenci mezi ženami. Ona často nechtěla,
hodně jsem s ní nachodil, protože jí bavila parta, ráda povídala, prý někdy
až moc. Pokud v noci nezačala při chůzi usínat.
Chodila s námi na
pivo, srandu nezkazila. S ní jsem vlezl do hospody, byla kámoška, uměla se
chovat u piva. Ivo Domanský, který se prohlašoval za trenéra žen na dálkových
pochodech, z ní byl na mrtvici. Jitka se vždycky usmála: „Ale, Ivoušku…
nerozčiluj se“ Běžci, mezi které postupně Ivo definitivně přešel, asi tohle
pojmenování neznají. S mou bývalou manželkou jsme o něm jinak nemluvili.
Mluvím o Jitce, že
byla, já doufám, že někde je, myslím, že bydlí u Hradce, kam se provdala a
přivedla na svět tři děti. Prý pár kil přibrala, ale snad je šťastná.
Už přesně nevím, kdy
z pochodů zmizela, mám pocit, že jsem ji viděl naposledy v roce 1974.
Jednou jsme si napsali kvůli nějakému pochodu, který jsme spolu šli a já
potřeboval potvrzení. Až takhle jsem na čas zblbnul. V naší společnosti
chyběla a je zajímavé, že pokud vzpomínám, do začátků mého dálkoplazení patří
asi víc, než mnoho dalších, které jsem potkával celá léta.
Z pořadatelů
zmíním Honzu Grégra, původem z Hané. Říkalo se o něm, že má vzezření a
rozvážlivé chování správného sedláka z Hané. Ale měl titul inženýra. Kulatý
usměvavý obličej, moc prima kluk, co s ním je? Ještě v devadesátých
letech jsem ho viděl v dobré náladě, tehdy už zase v Turnově pořádali
stovku.
30.9.1972 bylo pěkně,
na trati se zcukla fajn parta. Nebylo daleko do cíle, když jsme zastavil v hospodě
u rybníku Nebák. Příjemné posezení, jídlo, pití, jenom přicházející večer nás
donutil pochod dokončit. Jitce se moc nechtělo, protože tam country muzikanti
vyndali kytary, že bude zábava. Přesvědčili jsme ji, v sokolovně nás vítal
potlesk, protože jsme byli poslední.
Tam jsem si uvědomil,
kolik kamarádů a známých jsem poznal za necelý rok a půl. Dlouho jsme seděli,
něco se vypilo, ale fakt v těchto dobách nepamatuju vožrávačky, které
bývaly v pozdějších letech.
Mě tížila skutečnost,
že v pondělí odcházím na vojenské cvičení do Bechyně, ano takové to bylo.
4 týdny kopání rýh pro kabely, přestože jsem byl cvičený na funkci účetní.
Teď píšu a drbu se za
uchem. Tolik se mi v Turnově líbilo a další moje dálkařská návštěva se
konala až v roce 1981, kdy pořádali zase stovku, snad k desátému
ročníku nebo já nevím, abych nekecal. Prohlížím trasu, muselo to být skvělé, podrobnosti
mi jaksi někam uplynuly. Už jsme měli tenkrát tři potomky, tedy jiné starosti,
pochody jenom, když náhodou byl čas.
Našel jsem z roku
1984 papíry, kdy jsem musel synovi ukázat skály, vlastně poprvé. Byl
z nich u vytržení. Vkládám, přestože nepořádali turnovští.
Na 22 km syn tenkrát
neměl, skončili jsme v Malé Skále.
Na Achátovou stezku
jsem se vracel, v roce 1990 asi s dětmi, pak dvakrát stovku, vše mi
splývá, jak čtu trasy, musely být krásné, vlastně v Českém ráji těžko
udělat trasu ošklivou. No a v roce 1993 jsem pomalu z pochodů mizel.
Na závěr pár
dokumentů, jak jsem je v almarách našel.
A slibuju sám sobě
(komu taky jinému?), že příště se stěhuju do Lomnice nad Popelkou, což je
z Turnova kousek.
Žádné komentáře:
Okomentovat