Kam spěchat?

Všichni spěchají, spěchat se má.

Kam?

Blbá otázka.

Odmítám pospíchat, nepatřím mezi štíhlé, běžím a pot mi zaleje oči. Běžím a bojím se, že vlítnu někam, kam nepatřím, třeba do krematoria, budou mít vokýnko, spletou se...

Předstírat, že je moudré nepospíchat, když už nemůžu, nebudu.

Spěch mě poslal mezi důchodce, nikdo mě odnikud nevyhazoval, ba i mně nadávali, postavil jsem si hlavu.

Zeměměřič potřebuje trochu fyzičky, která mizela, potvora, svinsky mizela. 

Kolegům jsem řekl, že nechci do 70 dřít a pak chcípnout, abych prý nekecal, dnes na mě hledí, jak ztěží se zvedám v hospodě ze židle, asi už vědí.

Jezdím vlakem. 

Mám rád cestu, ne kvůli cíli, kdo nemá kousek tuláckého srdce, těžko pochopí. 

Tulák bývá často samotář, ne že nemá rád společnost, ale nerad se přizpůsobuje, když nemusí. Kompromis je nutný, ale život, který je celý kompromisem, by mě nebavil.

Nebyl jsem dobrý voják, generály je třeba poslouchat, vždycky.

Přestal jsem na svých cestách spěchat. 

Jel jsem v sobotu vlakem k jihu, vůbec mi nepršelo, teď jsem se dozvěděl, že jinde bylo jinak. Kdo chce hezký počasí, nemá jezdit jinam.

Česká Sibiř mě přivítala v mírném oparu, silnička od vlaku do Střezimíře vede alejí ovocných stromů. Spousta jablek a švestek, prý se dohodli chytří, že ovocné aleje už podél silnic nebudou. Kdysi kvůli olovu, které mezitím z benzinu zmizelo, snad jiné škodliviny. Mně ale takové obrázky chybějí.

To, že se na farmářských trzích prodává zelenina z Mělnicka, které kromě úrodných polí obshuje i tepelnou elektrárnu, neratovickou a kralupskou chemičku, nikomu nevadí, ba pochválíme je.

Mně švestky chutnaly, míval jsem sen, že kolem cest budou všude aleje ovocných stromů bez vlastníků, poutník si utrhne, jenom do pusy, nenaplní batoh, neprodá na trhu. Socalismus, co? Už jsme ho zkoušeli...

Střezimíř je ještě ve Středočeském kraji, ale na kopečku je kaple, ze které je bezvadný výhled na celé Táborsko.

Nebudu zatloukat, že jsem sebou neměl pár starých fotek z obce a blbnul, rybníček je na svém místě, zámek oplocený, dívá se málem smutně, nikdo nikde. Ne, nejde o ruinu. Obchod jsem neviděl. Hospoda od 17, u nádraží reklama, jakoby šlo o vyhlášenou restauraci.

Moji rodičové, oba venkovani, mě učili, že na vesnici se zdraví každý. Pomalu si zvykám, že mě všichni zdraví první, třebaže na pozdrav nečekám. Říkám si, třeba mě zdraví na rozloučenou.

Na nádraží se se mnou spřátelilo odrostlé kotě, myslím čtyřnohé, chlupaté, sedlo si vedle mě na lavičku a čekalo se mnou, možná bylo i smutné, když jsem mu ujel.

Jedu do Tábora pro med. Dobrý, od včelaře, stejného jako loni. Od koho neřeknu, mohli by na něj vlítnout daňoví úředníci. Kdyby mě vyslýchali, budu tvrdit, že jsem med dostal v polích od pohádkového dědečka, protože jsem se s ním rozdělil o buchtu.

U Tábora budují část železničního koridoru, vlaky jezdí později, lidi nadávají, koupil jsem si ve městě víno, nespokojený budu, až ho vypiju. Škodolibě sleduju, kdo nadává nejvíc.

Fascinují mě čtyři dědkové, možná v mém věku, možná i starší, s batůžky, jsou veselí, snad byli na výletě. Jeden si chvíli nesedl, lítal od okna k oknu, pozoroval krajinu. Radost ze života z nich sálala. Přesně takhle se chovají děti na školním výletě.

Vracíme se do dětských let, stáří stojí za prd, ale život stojí za to prožít do konce.

A nespěchat.
Podívat se z okna vlaku na mraky.

Ani mě nerozhodilo, že mi po příjezdu do Prahy nejezdily tramvaje, jakýsi běh kolem Vltavy, prý pro zdraví, přece bych hned neplival na komerci.
Taky jsem běhal, když jsem moh. Jen jsem tenkrát nepřemýšlel, kterou značku bot si obuju, běhat se dá v čemkoliv.
Za chvíli to jelo, lidi byli spokojení a veselí.
Moc jsem toho za den nezažil, co?
Kdybych si otevřel doma flašku, mohl jsem se podívat, jak vidí život normálních lidí tvůrci seriálů.
A usnul bych.
Taky jsem usnul.

S myšlenkou, že odmítám spěchat.


I jiné fotky mi vypadly z foťáku

http://vencovyfotky.blogspot.cz/2014/08/strezimir-ceska-sibir.html