Krásný kostelík. Zastrčený, jako by se Podolí za něj stydělo v uličce směřující k Vyšehradu. Dávno předtím, než byl prokopán tunel pod vyšehradskou skálou, tudy chodívali podolští zahradníci na trhy do města, jehož sláva hvězd se dotýká.
Nejednalo se o žádnou velkou štrapáci. Pěšky vyleze nahoru za pár minut i pajdavý důchodce. Nebýt někdy nepochopitelné lidské touhy být všude rychle a bez námahy, mohlo se tudy chodit dodnes.
Kostel, původně gotický, postupně přestavován, zvonice ze 17.století. Nemám nic proti tramvajím, ale když má člověk trochu času, vyplatí se ho promarnit cestou, kudy chodívali dávní naši předchůdci.
Viděl jsem za svou dosavadní životní pouť hodně kostelů, na podolského mrňouse jsem málem zapomněl. Vrátil jsem se do Podolí, místa svého dětství.
Kdy jsem byl naposled uvnitř? Asi 15.března 1953, bylo mi necelých deset. Proč ta paměť?
Obyčejného desetiletého kluka politika nezajímá. Ve škole něco slyší, doma něco jiného "hlavně to nikde neříkej!" Komu bych co vyprávěl! Zajímalo mě lítání po tenkrát málo zastavěných podolských stráních při cestách ze školy Na Pekařce, když někdo splašil jakýkoliv míč, hrál se fotbal.
Ve třídě, vlevo vedle tabule, na nás hleděli dva nezajímaví pánové, vyretušovaný s knírkem se jmenoval Stalin, vedle něj Gottwald. Inventář třídy, určitě měl vzadu číslo. Od přelomu února a března jsme začali slýchat zprávy o zdravotním stavu Stalinově, na konci byl vyjmenován zástup lékařů, kteří se těžko mohli vejít do jedné místnosti.
5.března se zahalila Praha do černého. Ani naše rodina netušila, kdo vlastně odešel na věčnost, přece jenom v něm viděli symbol konce války. Táta jenom poznamenal:
"Kdoví, jestli ho neodkráglovali sami bolševici."
Nakonec proč ne, s králi to často bylo podobné, touha už konečně být na trůnu...
Pionýři nosili tenkrát bílé košile, ti se střídali u busty velikého Stalina. Čestná stráž. Stál tam i Jirka, dobrý kamarád, jímž se stal poté, co mi v druhé třídě rozbil hlavu dlažební kostkou. Nemohl za to, že rodiče byli komunisti. Když se nikdo nedíval, na Jirku jsem se nepřístojně šklebil.
Já nebyl pionýr, ani nešátkovaný, táta si to nepřál, přihlásil mě dokonce na od čtvrté třídy nepovinné náboženství, přestože byl sám bez vyznání. Malá schválnost bolševikům.
V deseti letech se bere smrt cizího dědka jako samozřejmost. Gottwald se vrátil z Moskvy z pohřbu a ulehl. Opět z rádia zněly zprávy o zdravotním stavu Klementa Gottwalda, mně i spolužákům přišlo normální, že asi umře.
V sobotu odpoledne nás pár účastníků náboženství šlo Podolskou ulicí, kudy tehdy ještě jezdila tramvaj, kolem školy, do které jsem později chodil, právě do kostela svatého Michala k svaté zpovědi.
Katechetka, jež nás náboženství učila, byla tichá osoba, bázlivá, tušila, jak to s náboženstvím i s ní časem dopadne. Žádné nadšení v nás nedokázala vzbudit. My šli ke zpovědi, protože nás rodiče přihlásili na náboženství, psali jsme si na papír hříchy, opisovali jsme je jeden od druhého.
Cestou domů začaly ulice znovu černat. Dokonce moje máma, která Klému nenáviděla, nalepila do okna jeho fotku s černou páskou.
"Otrávili ho v Rusku, určitě mu nasypali do jídla jed."
V neděli dopoledne jsem byl u svatého přijímání, naposledy. V páté třídě táta rezignoval a já se pionýrem stal. Chtěl jsem být hlavně proto, že jsem měl informace, že vedoucí Milan vede schůzky se svou zástupkyní, která ho zajímá daleko víc než celá pionýrská organizace.
Ve třídě sundali dva pány s černými páskami, zůstal jeden, bývalý kladenský hospodský harmonikář Tonda Zápotonda, vyučený kameník, jenž o svých rukách prý říkal:
"Tyhle ručičky nikdy dělat nebudou."
Podle jeho vizáže mu lid prostý přidělil jméno "Ušatý torpédo."
Místo pro nástupce Stalina zůstalo už prázdné. Chvíli velel v Moskvě Malenkov, pak pověsili Beriju, Stalinovu pravou ruku, hlavně proto, že byl mocný a na každého něco věděl, motal se kolem Molotov, objevil se Bulganin, vedle něj Chruščov, který boj nakonec vyhrál. Až v roce 1956 si mohl být svou pozicí jistý.
Vypadal jako libeňský plynojem, někomu připadal jako neškodný strejda, kterým těžko mohl být.
Kam jsem se dostal ve vyprávění o podolském kostele. Nemůžu si pomoci, jak uzřím kostel svatého Michala, vzpomenu na Gottwalda a všechno kolem.
Třeba, když o tom píšu, vytěsním vzpomínku z paměti. Nevím, spíš ne.
Získal jsem se sbírky Michala Kvapila, rozeného Podoláka, mnoho fotek ze starého Podolí. Obcházím ona místa, hledám, dá-li se něco solidně porovnat. Hodně se moje rodná čtvť změnila, ale i na hodně starých fotkách je mnohdy vidět kostelík, který stával dávno předtím, než Marx získal od Engelse kapitál, aby mohl napsat knihu Kapitál, než rodina Uljanovových představí hvězdu rodu, která si bude říkat Lenin.
Dnes jsem hleděl na Podolí z vyšehradských hradeb, kostel je ztracený mezi daleko mladší zástavbou, a já mám pocit, že z něj musel být vidět Horymír, jak na Šemíkovi prchá k Neumětelům a Bivoj kolem něj táhnul kance z Kavčích hor.
Nemůžu si pomoct, ale vkládám sem asi nejstarší fotku Podolí. Pokouším se k ní přiřadit současný stav. Spíš si myslím, že neúspěšně.
To je, prosím, moje rodiště.
Nejednalo se o žádnou velkou štrapáci. Pěšky vyleze nahoru za pár minut i pajdavý důchodce. Nebýt někdy nepochopitelné lidské touhy být všude rychle a bez námahy, mohlo se tudy chodit dodnes.
Kostel, původně gotický, postupně přestavován, zvonice ze 17.století. Nemám nic proti tramvajím, ale když má člověk trochu času, vyplatí se ho promarnit cestou, kudy chodívali dávní naši předchůdci.
Viděl jsem za svou dosavadní životní pouť hodně kostelů, na podolského mrňouse jsem málem zapomněl. Vrátil jsem se do Podolí, místa svého dětství.
Kdy jsem byl naposled uvnitř? Asi 15.března 1953, bylo mi necelých deset. Proč ta paměť?
Obyčejného desetiletého kluka politika nezajímá. Ve škole něco slyší, doma něco jiného "hlavně to nikde neříkej!" Komu bych co vyprávěl! Zajímalo mě lítání po tenkrát málo zastavěných podolských stráních při cestách ze školy Na Pekařce, když někdo splašil jakýkoliv míč, hrál se fotbal.
Ve třídě, vlevo vedle tabule, na nás hleděli dva nezajímaví pánové, vyretušovaný s knírkem se jmenoval Stalin, vedle něj Gottwald. Inventář třídy, určitě měl vzadu číslo. Od přelomu února a března jsme začali slýchat zprávy o zdravotním stavu Stalinově, na konci byl vyjmenován zástup lékařů, kteří se těžko mohli vejít do jedné místnosti.
5.března se zahalila Praha do černého. Ani naše rodina netušila, kdo vlastně odešel na věčnost, přece jenom v něm viděli symbol konce války. Táta jenom poznamenal:
"Kdoví, jestli ho neodkráglovali sami bolševici."
Nakonec proč ne, s králi to často bylo podobné, touha už konečně být na trůnu...
Pionýři nosili tenkrát bílé košile, ti se střídali u busty velikého Stalina. Čestná stráž. Stál tam i Jirka, dobrý kamarád, jímž se stal poté, co mi v druhé třídě rozbil hlavu dlažební kostkou. Nemohl za to, že rodiče byli komunisti. Když se nikdo nedíval, na Jirku jsem se nepřístojně šklebil.
Já nebyl pionýr, ani nešátkovaný, táta si to nepřál, přihlásil mě dokonce na od čtvrté třídy nepovinné náboženství, přestože byl sám bez vyznání. Malá schválnost bolševikům.
V deseti letech se bere smrt cizího dědka jako samozřejmost. Gottwald se vrátil z Moskvy z pohřbu a ulehl. Opět z rádia zněly zprávy o zdravotním stavu Klementa Gottwalda, mně i spolužákům přišlo normální, že asi umře.
V sobotu odpoledne nás pár účastníků náboženství šlo Podolskou ulicí, kudy tehdy ještě jezdila tramvaj, kolem školy, do které jsem později chodil, právě do kostela svatého Michala k svaté zpovědi.
Katechetka, jež nás náboženství učila, byla tichá osoba, bázlivá, tušila, jak to s náboženstvím i s ní časem dopadne. Žádné nadšení v nás nedokázala vzbudit. My šli ke zpovědi, protože nás rodiče přihlásili na náboženství, psali jsme si na papír hříchy, opisovali jsme je jeden od druhého.
Cestou domů začaly ulice znovu černat. Dokonce moje máma, která Klému nenáviděla, nalepila do okna jeho fotku s černou páskou.
"Otrávili ho v Rusku, určitě mu nasypali do jídla jed."
V neděli dopoledne jsem byl u svatého přijímání, naposledy. V páté třídě táta rezignoval a já se pionýrem stal. Chtěl jsem být hlavně proto, že jsem měl informace, že vedoucí Milan vede schůzky se svou zástupkyní, která ho zajímá daleko víc než celá pionýrská organizace.
Ve třídě sundali dva pány s černými páskami, zůstal jeden, bývalý kladenský hospodský harmonikář Tonda Zápotonda, vyučený kameník, jenž o svých rukách prý říkal:
"Tyhle ručičky nikdy dělat nebudou."
Podle jeho vizáže mu lid prostý přidělil jméno "Ušatý torpédo."
Místo pro nástupce Stalina zůstalo už prázdné. Chvíli velel v Moskvě Malenkov, pak pověsili Beriju, Stalinovu pravou ruku, hlavně proto, že byl mocný a na každého něco věděl, motal se kolem Molotov, objevil se Bulganin, vedle něj Chruščov, který boj nakonec vyhrál. Až v roce 1956 si mohl být svou pozicí jistý.
Vypadal jako libeňský plynojem, někomu připadal jako neškodný strejda, kterým těžko mohl být.
Kam jsem se dostal ve vyprávění o podolském kostele. Nemůžu si pomoci, jak uzřím kostel svatého Michala, vzpomenu na Gottwalda a všechno kolem.
Třeba, když o tom píšu, vytěsním vzpomínku z paměti. Nevím, spíš ne.
Získal jsem se sbírky Michala Kvapila, rozeného Podoláka, mnoho fotek ze starého Podolí. Obcházím ona místa, hledám, dá-li se něco solidně porovnat. Hodně se moje rodná čtvť změnila, ale i na hodně starých fotkách je mnohdy vidět kostelík, který stával dávno předtím, než Marx získal od Engelse kapitál, aby mohl napsat knihu Kapitál, než rodina Uljanovových představí hvězdu rodu, která si bude říkat Lenin.
Dnes jsem hleděl na Podolí z vyšehradských hradeb, kostel je ztracený mezi daleko mladší zástavbou, a já mám pocit, že z něj musel být vidět Horymír, jak na Šemíkovi prchá k Neumětelům a Bivoj kolem něj táhnul kance z Kavčích hor.
Nemůžu si pomoct, ale vkládám sem asi nejstarší fotku Podolí. Pokouším se k ní přiřadit současný stav. Spíš si myslím, že neúspěšně.
To je, prosím, moje rodiště.
1 komentář:
Díky za tu vzpomínku. I já jsem z Podolí, bydlela jsem léta o dvě stanice dál, na Dvoreckém náměstí. A i na to náboženství jsem chodila, i když později, ten jeden rok, kdy se to "zase smělo". Do kostelíka mě vodila babička a nebyla jsem tam léta. Vždycky jedu kolem autobusem, koukám na tu černou dřevěnou zvonici a říkám si, tam bych měla někdy zajít. Tak to třeba udělám :-) Zdraví Veronika
Okomentovat