Z Úštěcka směrem do Polabí

Včera jsem dokopal do jakéhosi konce vesnice na úpatí Sedla. Trochu cesty dolů k železnici a dále už jakoby krajina měla dost kopečků Českého středohoří a vydala se k Labi.
Hned po ránu proběhla v Praze bouřka, mírně se ochladilo, vzduch se dá dýchat, na kolo se mi zatím nechce, tak mi nezbývá dokončit to, co jsem na Úštěcku prošel.
Na rozdíl od jiných souborů budu popisovat svou cestu, jak jsem ji skutečně vykonal.
Vystoupil jsem na zastávce Horní Řepčice a prošel krajinou, která utíká od neustále mnou sledovaného Sedla. Fotku krajiny jsem dal na začátek, protože jsem nenašel žádný heraldický znak.
Moment! Chyba, právě jsem ho našel. Jsem já to starý popleta (politicky korektní verze sklerotického dědka). V publikaci, ze které čerpám, jsem našel!
Mluvím o publikaci, která mi sloužila už mnohokrát k porovnávání starého a nového v kraji autory nazvaném Úštěcko. Autoři jsou Petr Prášil, Eduarda M.Doleželová, Bohuslav Košťál a Miroslav Moravec, vydalo vydavatelství Baron v Hostivici roku 2007, jmenuje se Úštěcko na starých pohlednicích.

CHOTINĚVES - KUTTENDORF
Vesnice, kam se jezdilo na chmelové brigády, na které někdo vzpomíná s nechutí, jiný s nostalgií. Osobně mám na sklizeň chmele v padesátých letech fajn vzpomínky, ale to bylo na Rakovnicku.
Tady pěstování chmele neukončili, třebaže dávný blázinec na konci srpna a začátku září je minulostí.
Chotiněves je na první pohled dlouhá nudle, na budovách, tu pěkně obnovovaných, tu mírně zpustošených, je vidět, že nešlo o chudou vesnici. Hned nahoře je evangelický kostelík z roku 1951.
Ale přišel jsem porovnávat a ne mluvit o historii, o které si každý raději přečte na pěkně vedených stránkách obce. Klobouk dolů, hodně velkých měst by jim mohlo závidět.
http://www.chotineves.cz/index.php?menu=1

Horní část obce. Hned dvakrát.

Střední část obce s kaplí, kterou mi zeleň schovala. Asi aby jí nebylo horko.

Obecní dům a obchod W. Hauptmanna.

Tentýž objekt z jiného úhlu pohledu. Z porovnání mě trochu mrazí. Ale mají tu kytičky.

Budova bývalé školy naopak zůstala krásná včetně sochy svatého Vavřince naproti.

Chtěl jsem dále pokračovat do Břehoryjí polní cestou, jejíž malé náznaky jsem v mapě našel, ale místní občan si mě změřil pohledem a řekl "VY tudy neprojdete". Neurazil jsem se, naopak poděkoval a vyrazil po silnici do kopce, kde je vesnice
JIŠTĚRPY - GIESSDORF
Cesta, jíž popisuju mě zavedla do míst, o kterých jsem do zakoupení publikace neměl ani šajn. Nikdy jsem tu nebyl, zřejmě ani nepotřeboval být, až dnes mám premiéru.
Nádherný výhled do kraje, musela to být nádherná vesnice. Určitě zde bývala hospoda. Co by mě mohlo jiného napadnout, když při putování po vesničkách málem zapomenuých mě spasí jen voda, kterou si sám přinesu.
Před chvílí jsem si přečetl, že v Anglii už se stal druhý případ, že soud nařídil developerovi, aby postavil přesnou repliku historické hospody, kterou bez dovolení zboural. I taková hospoda je historií. Tož, napiju se vody, mírně zteplalé. A nezáviďme Angličanům. Oni mají královnu a vůbec královský rod, my si volíme hlavu státu sami, můžeme jen přemýšlet, jsme-li na tom líp.
Kaple svatého Kiliána.

Náves

Požární nádrž, řekl bych, že bývalá.

Zajímavý snímek. Tudy kdysi vedla silnice z Hrušovan do Chotiněvsi, dnes je vlevo (mimo záběr), ale zbytky starého jsou zřejmé. Sedlo se objeví až spadne listí.

Obchod. Je zajímavé, že v těchto vesničkách se nevyplatí provozovat koloniál ani Vietnamcům, kteří někdy prodávají na místech, kde my Češi dávno víme, že se to nedá. 

Odcházím z vesnice a ohlížím se ještě jednou na onen bývalý obchod.

Jištěrpy patří k Chotiněvsi, takže se o nich lze dočíst ve stránkách, jejichž adresu jsem nahoře uvedl.


Další vesnice, jejíž existence byla pro mě novinkou
LIBÍNKY - LIEBENKEN
Tady jsem skutečně na kopci, dále už jde o Polabí.
A tohle je selská usedlost, udržovaná, nezničená.

V pětačtyřicátém hostinec U Kocourků.

Ve směru mého putovní už vede cesta jenom z kopce, přes Hrušovany, kde jsem se stále snažil dostat se do Břehoryjí, rozumně vypadající paní mi cestu nedoporučila. Když jsem býval mladý, nikoho bych se neptal, protože jsem věděl všechno nejlíp a šel bych třeba přes šípkové keře za Růženkou. Došel jsem do Polep, jež jsou na železniční trati z Lysé nad Labem do Ústí nad Labem. A narazil jsem na knajpu. A nalili mi pivo. A druhé.
Na všechny útrapy z horka pocházející jsem zapomněl.
Do Břehoryjí, které mi v mé mozaice chybí, jsem doputoval jindy z Drahobuze pěšky.
BŘEHORYJE - BRZEHOR
Tady jsem snad nejvíc zaplakal. Možná proto, že fotky z roku 1920 jsou pěkné. Lidé zde bydlí, mnozí se dobře starají o svůj majetek, další se nestarají, protože domy zmizely v historii.
Tady z výstavného domu zbyl jen štít. Přežije? Když už přežil rok 2000. Zábradlí je od požární nádrže - viz další.

Někdy dá docela práci najít domy, které zůstaly. Kde jsou husy? Páni je snědli. Zábradlí, abychom se měli oč opírat.

Směr, kudy se chodí do Drahobuze. Autobus momentálně nejezdí, protože u Liběšic se opravuje most, vlevo bývala hospoda, jak mi smutně sdělil místní občan. Tu asi nejvíc postrádá, ale není tu ani obchod a prý sem už nezajíždí ani pojízdná prodejna. Nějak se mi nechce prohlásit něco o slunci v duši.

Deprimující srovnávačkou prozatím končím toulky po Úštěcku. Ještě mi dost zbývá, hlavně v severní části, kolem Levína, Lovečkovic, ale pro mě výhodné spojení je tamv době školního vyučování, což není. A taky se chci podívat i jinam. Někde, kde mě nebudou trápit hladem a hlavně žízní.

Při svých toulkách jsem něco nafotil jen tak, fotky na památku, pro skutečného fotografa je tahle krajina skutečnou pastvou, ale opravdový fotograf najde motiv všude.
http://vencovyfotky.blogspot.cz/2015/07/372015-krajina-pod-sedlem.html

http://vencovyfotky.blogspot.cz/2015/07/1072015-brehoryje.html


Mnoho dalších srovnávacích fotek z různých lokalit je zde