Zajímavý listopad

Rychle bez přemýšlení: "Kterej měsíc nemáš rád?"

Odpovídám rychle bez přemýšlení "Listopad!"

Padající listí, které dalo měsíci jméno, už se skoro všechno válí na zemi, dny se zkracují téměř do vánoční krátkosti, mrholí, málem posmrkává, jedním slovem je grogovno.

Snad tomu přispěla vzpomínka na časy, čtvrtstoletí tomu nazad. Od 7.listopadu až do Mikuláše probíhal Měsíc československo - sovětského přátelství. V kinech se hrály výhradně sovětské filmy, v divadlech museli uvést aspoň jednu sovětskou hru, v televizi nám ukazovali zájezdy sovětských kolchozníků, kteří přijeli poučit, jak pšenici vypěstovat na betonu.

Zbýval právě jenom grog a tak hospody přetékaly, co taky jiného podnikat. Ani listopad 1989 moje podvědomí nezměnil. Těch, kteří pamatujeme, ubývá, jednou zmizíme, naši nástupci se budou dívat stejně jako my na bojovníky proti Rakousku, však už se dívají.

Pravda, mnozí si ani nechtějí pamatovat a diví se, že je to volovina, že kecám. Ale už taky vím, že filmový škvár nenatáčeli výhradně v SSSR.

Tulák nemůže vydržet víkend, jaký právě proběhl. V neděli ráno se probírám málem červnovým šatníkem, stejně mi pak bylo vedro.

Chataři, kteří zazimovali, jsou nervózní, protože kytky chtějí dál kvést, když jsou uloženy k spánku. Na pražském Smíchově jsem rád, že si sednu, málem se musím prát s bojovnými důchodci.

Hlásná Třebáň je krásná, Ivan Mládek si věc zjednodušil, nedokázal vytvořit rým na Zadní Třebáň, do Hlásné se musí přes vodu. Slušný vandrák vystoupí z vlaku v Zadní a přestoupí do hospody Mašinka, kam se leze hned od vlaku. Třebáň píšu úmyslně s dlouhým á, tedy špatně, ale slyšel někdo normálního čundráka, aby řekl, že byl v Třebani?

Já nenastupuju do Mašinky, ale do skutečného vláčku motoráčku, protože jsem toho v životě vypil dost a někdy mám pocit, že už nemám kam tekutiny lejt.

Běleč, Liteň, Skuhrov, Nesvačily, kde skutečně žádný holky nesvačily, Vižina, Osov, Hostomice, Radouš, Neumětely, Lochovice. Tolik vedlejších železniček zmizelo v historii, tahle přežívá, přestože si myslím, že konkurence na železnici je nutná, tak umíněně zůstávám zákazníkem Českých drah. Trať musí být prodělečná pro každého, zrušit zde koleje? Jako bychom zbourali Boží muka v polích.

Radím, pozor už radím, šedesát mi dávno bylo, v Rusku jsem nebyl, lidem, kteří jsou přesvědčeni, že bez auta výlet nelze pořádat.

Sednout si do vláčku, vystoupit někde podle chuti, projít se krajinou, narazit na hospodu, dát si pivo, protože mi nikdo nedá foukat do trubičky. Na navigaci zapomenout, jít tam, kde se mi líbí.

Tohle je země česká, ne kýčovité obrázky, kterými ilustrujeme hymnu. Ani Berounka, ani Brdy, něco mezi, v dnešním počasí má chuť člověk poležet na mezi. Nechte si hloupé narážky, jsem zchátralý penzista, maximálně bych mohl potřebovat, aby mě někdo z meze zvedl.

Vlastně se nelze divit Horymírovi, že po grandiózním seskoku z Vyšehradu, kam se hrabe Váňa, se nechal unášet na svém věrném Šemíkovi přes Radotín právě sem. Který z vítězů Velké pardubické má svůj opečovávaný hrob jako Šemík v Neumětelích?

Až tam nejedu, vystupuju v Hostomicích, které se oficiálně nepíší s přídavkem "pod Brdy", železniční stanice se tak jmenuje. 

Jsem zde proto, že mám sebou pár historických fotek z města a jednou jsem se tu v hospodě dobře najedl.

Do města je kousek, na náměstí jsem rád, že už listí spadlo, třeba ještě jeho zbytky zdobí slunečný den.

Komentovat svou úchylku, kdy poletuju s knížkou a foťákem, nebudu. Lidé dělají horší věci.

Nevadí mi, jak vypadám, mám celoživotní zkušenost, jako zeměměřič jsem se musel motat s fidlátky na veřejnosti a občas překážet. V 18 letech jsem se styděl a chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl. Pomáhala mi v tom i cigareta, přece světák nemůže být směšný.

Jestlipak v hospodě, kterou si pamatuju, jak jsem tudy projížděl na kole, mi dají najíst?

Sympatická hospoda na první pohled, však mám žízeň, ve výčepu pár štamgastů, paní, která se nepotřebuje upravovat podle módních žurnálů, tuší, že obyčejná ženská vypadá vždycky dobře, když ze sebe nedělá něco jiného. Dívá se na ni dobře, fazole s uzenou krkovičkou donesla výborné.

Ani se mi nechtělo zvedat, což se mi v hospodách stávalo poměrně často.

Den je v listopadu krátký, škoda, úplně jsem zapomněl, že jsem chtěl navštívit místní pivovar, kvůli názvu výčepu "nalévárna"

Snad jindy.

Sedám do vlaku, plného omaskáčovaných čundráků, kterým závidím. Jejich věk, žádný čtyřicetiletý svazák jim nenadává do kovbojíčků, jak to měli strážci dobrých mravů v náplni. A to přesto, že díky dvouletému povinnému nošení maskáčů v rámci mé funkce obránce vlasti, nemám tento oděv rád.

Už se nepamatuju, kdy jsem naposled jel v tak narvaném vlaku ze Zadní Třebáně do Prahy. Počasí, v této roční době přinejmenším zajímavé. Urval jsem flek k sezení, spokojený, že nepotřebuju na záchod, protože bych se neprocpal a...

Ve svém věku při každém zážitku přemýšlím, jestli se ještě něčeho takového dožiju. Možná něčeho jiného, třeba zajímavějšího.

Další fotky