Místo Jizery Sázava

Asi mě budou považovat lidé, vyznávající pořádek a ne chaos, za člověka, který neví, co chce. Přesně naplánovaný a do puntíku dodržený výlet. Člověk má pocit něčeho zásadního. Kdo si na něj za čas vzpomene? V hlavách uhnízdí úplně něco jiného. Moje děti by mohly vyprávět, když se sejdeme, vybaví se voloviny, které se staly, aniž jsme původně chtěli. Doufám, že až odejdu z tohoto světa, vzpomenou si děti na blázinec, kterého jsem býval často strůjcem. Spíš než na rady do života.

Děti už se mnou nikam nechodí, ale snad už se nestačím polepšit.

Stalo se nedávno.

Vybavený materiály z Mnichova Hradiště jedu na nádraží Praha – Vršovice. Přestupuju z trojky na sedmičku, která mi ujela před nosem, snad by mi řidič i otevřel, ale nechtěl jsem zbytečně otravovat, však mám dvacet minut času. Z dálky vidím průvod tramvají na Palackého mostě. Ajajaj, něco se stalo, nic nepřijíždí. Blikající vůz dopravního podniku, netrvalo to všechno moc dlouho, dvacet minut jsem prostál, naděje žila, utíkat na nádraží už dávno nemůžu. Prchám svým rychlým krokem nás dědečků a babiček. Pokud máme hůl, tak s ní hrozíme na mladší, kteří jsou samozřejmě nevychovaní, bůhví od koho.

Hůl nemám, zatím, mohl bych s ní jen vyhrožovat ujíždějícímu vlaku.

Co teď? Když už jsem se vyprdelil z domova. Současná technika je skvělá. V tabletu s fotkami Mnichova Hradiště mám samozřejmě i jiné skvosty. Jedu na Sázavu, do vlaku směr Čerčany si kupuju turka za dvacet.

Pozdě jsem postřehl, že v Čerčanech budu čekat na spojení dvě hodiny. Co tam budu dělat? Hospodu v rámci zkrášlování životního prostředí zrušili. V podchodu objevuji čerčanskou galerii, kde žáci umělecké školy namalovali různé výtvory, fotím si je, pak z čekárny posílám na Facebook. Jsem pyšný, že se mi povedlo. Zase technika. Ale pivo bych si dal.

Slunce vylezlo, jedu Posázavským pacifikem do Týnce nad Sázavou. Město, postižené mírně průmyslem, na první pohled nezajímavé, ale hradní zřícenina stojí za pokoukání.

Kousek pod ní bývala hospoda, otevřená celou noc. Devadesátá léta, byli jsme opilí koncem bolševických manýrů. Zavírací hodiny přestaly existovat, přísně tvářící esenbáci se změnily v policajty, ze kterých si nikdo nic nedělal. Rád jsem o víkendech chodíval krajinou v noci, v každé druhé vesnici měli otevřeno dlouho po půlnoci. Tady v Týnci jsem nejméně dvakrát čekal na první ranní vlak do Prahy. To není vzpomínka na mládí, bylo mi tehdy kolem padesáti.

Na křižovatce u mostu přes Sázavu stával hotel, za socialismu přeměněný na kulturák, kde byla normální hospoda, už je zase hotelem. Dobře, že tu měli takovou stavbu, aspoň město nehyzdí kulturní dům, střižený podle vkusu tehdejších vládců.

Kousek dál mě láká cedule na staročeskou sekanou. Jsem alergický na oznámení hospodských, všechno je babiččino, domácí, v poslední době i farmářské a na talíř dostanu běžný blaf. No, zkusím.

Možná jsem už přišel pozdě, v jednu po poledni, sekanou neměli, třeba vaří výborně, ale v seznamu staročeských jídel byly 4 druhy smažených sýrů. Nemám nic proti smažáku, ale moje máma tohle jídlo ještě neznala. Pokrm české moderní doby. Staročeský? Blbost. No, dobře, ale mají tu napsaný staročeský bramborák. Za dvacku dostal jsem placku. Polotovar, který se v posledních letech rozšířil, přivezou z výrobny a kuchaři – ohřívači pochoutku připraví v mikrovlnce. Chutí připomíná vzdáleně bramborák, ale ke cmundě, jakou dělala moje máma nebo tchýně, kterou bych nazval staročekou, nebudu raději přirovnávat. Udělám si doma lepší.

Budvar byl dobrej.

Popojíždím vláčkem do Krhanic, odkud mám pár starých fotek, nějak jsem si neuvědomil, že vesnice není hned u nádraží, nestihl jsem, co bych býval chtěl a jedu do Bráníka. Vím, že je správné říkat krátce Braník, ale my z Podolí vždycky říkali Bráník. A braničtí vlastně taky.

Mnichovo Hradiště nechám si na příště.

Fotky