Vracíme se mezi děti

Jezdívali jsme na školní představení biografu tramvají.
Ostatní cestující se někam uklízeli, bylo-li kam.
Divili jsme se, co jako...
Dnes, když taková třída nastoupí do tramvaje, jsem docela rád, že sluch mi slouží stále méně.
Už vím. 
Děti neprovádí nic zlého, jenom mluví jeden přes druhého, nikdo nikoho neposlouchá, mluví, mluví, při vyučování můžou mluvit, jen když jsou tázáni. To pak bývají naopak zticha.
Už chápu, v duchu se usmívám.
Dnes jsem jel ve vlaku, plném důchodců, ani číst se nedařilo, strašný kravál.
Jeden přes druhého.
Rozesmál jsem se. Nahlas.
Spolucestující si zjevně mysleli, že jsem opilý.
To je součást koloběhu života?
Vracíme se do dětských let.
Vystupovali ve stejné stanici jako já. Spočítali se.
Čtyřicet devět.
Padesát, prohlásil někdo.
Měl jsem špatné svědomí, že omylem započítali i mě.
Škodolibě jsem si představoval, že jim na konci bude jeden chybět.
Zazpívali krátkou píseň, než se vydali na cestu.
Jako školáci.


Fotky