V srpnu 1960 jsem 3 týdny bydlel v některém z domů, ozdobených podloubíčky, tedy napravo. Opravdu si nepamatuju, v kterém. Ulice byla tenkrát zaprášená, domy otlučené, ale bez aut.
Trochu jsem měl strach, že ulička už není jako mnoho podobných v naší nedávno socialistické republice, že naleznu paneláky či aspoň paneláčky.
Jak jsem se sem dostal? Na zeměměřické průmyslovce, kam mě omylem přijali, nebyla prázdninová praxe povinná, jenom doporučovaná. Mně ji rázně doporučili rodiče, zastávali totiž názor, že dva měsíce prázdnin se nebudu zbůhdarma flákat.
Rodiče byli přísní, poslechl jsem s velkou radostí, bez ironie, těšil jsem se na dva měsíce bez rodičovského sekýrování, jak jsem nazýval jejich výchovné metody.
Snad by mě i na nějaký čundr pustili, ale chyběly mi penízky.
Nějak jsem to v posledních mých prázdninách spletl dohromady, brácha mi na červenec zařídil práci u liberecké geodézie v Rokytnici nad Jizerou, skvělou, stravné mi i platili, práce ode mě moc nechtěli. Z Krkonoš se mi vůbec nechtělo.
V srpnu jsem se měl hlásit v Hradci Králové, odtud mě šupem poslali do Chrudimi, na tehdejší Středisko geodézie, dnešní Katastrální úřad. Nemám tyhle místnosti v lásce, mají jakousi divnou atmosféru, všude.
Nebyli na mě zlí, prima lidi, ale práce, pokud se jí dá tak říkat, mě štvala. Neměřil jsem, snad jednou mě zavezli do Skutče, jinak jsem se hrabal v papírech, kterým jsem nerozuměl. Oni o mě ani moc nestáli, ale bylo tehdy v kraji zvykem řvát, že se nestíhá, nejsou lidi. Tak poslali brigádníka, který většinou byl k nepotřebě. Než se zaučil, byl v trapu.
Úřad stál na pěkném náměstí blízko kostela, ubytování mi vyřídili v uličce, dnes se jmenuje Štěpánkova. U staré paní, která odhadem sedmnáctiletého oka měla být už 80 let po smrti. Slušná, měřila si mě přísným okem. V pokoji se třemi postelemi, prý ve školním roce obsazenými dalšími studenty.
60 korun za měsíc tehdy nebylo málo, ale někam jsem si kufr potřeboval uložit. Vlastně jsem nesměl nic, ale... bylo mi 17.
Dnes vím, jaká byla tehdy situace, majitelé domů, kteří chtěli za komunistů být stále majiteli, museli dům udržovat ve stavu, aby nespadnul, z penze se těžko šetřilo, žádné dotace. Proto tolik lidí "darovalo" majetek státu. Komunisti nikomu nic přece neukradli.
Co o paní dál píšu, byl tehdejší pohled, možná pomlouvám někoho, kdo si to nezaslouží.
Sám jsem pocházel z chudých poměrů, ale starou paní jsem otypoval jako lakomou bábu.
Vařit jsem si nesměl, ani čaj, naštěstí jsem věděl, kde ukládali před vchodem do kanceláře klíč. Hned za elektrickými hodinami, pak jsem si večer mohl udělat skvělou polívku z kostky, ježišmarjá, pamatuje to ještě někdo, byla hrachová a gulášová, možná i jiná, jo drštková. Četl jsem si, poslouchal rozhlas po drátě, ježišmarjá, kdo to pamatuje?
Moje bytná jenom kroutila hlavou, že chodím domů pozdě večer, že asi chodím za holkama nebo do hospody. Když dostala 60, přestala.
Večer jsem nesměl dlouho svítit, asi pětadvacítka byla ta žárovka, už ze svého kamrlíku hulákala. Koupil jsem si svíčku, z ní omylem nakapal vosk na papír, který byl na stolku místo ubrusu. Zase ječela.
Naproti v okně jsem uviděl děvče. Mávali jsme na sebe, babizna viděla, ta viděla všchno.
"To je kurva", vypadlo z ní, "dejte si na ní pozor."
Nikdy bych neřekl, že je schopná vypustit takové slovo. Mí rodičové, původem z vesnice, občas nešetřili zajímavými výrazy, ale slovo kurva jsem slyšel akorát od táty, když mluvil o členech KSČ.
"Její máma je taky kurva, bába byla taky."
No, nazdar, dobrá rodina.
Jednoho dne jsem otevřel okno a s onou dívkou si začal povídat. O čem? V mém věku určitě intelektuálské téma.
Bytná za mnou měnila barvy obličeje.
"Kdybyste za dva dny nekončil, okamžitě bych vám dala výpověď. Taková ostuda v ulici!"
Opravdu jsem tenkrát zkrátil svou praxi o týden, brácha mě vyzval na cyklistickou potulku, nějaké peníze jsem vydělal.
Kromě toho, že jsem v kanceláři ukrad nůžky, které se mi líbily, je tohle všechno, co mi práce v Chrudimi přinesla. Okno jsem se bál znovu otevřít, z výrazu staré paní jsem dostal strach, že má v kredenci schovanou pistoli. Odjel jsem, zapomněl. Ovšem jméno paní B. si pamatuju dodnes.
Město mě v dalších letech míjelo, jednou jsem procházel při dálkovém pochodu z Vysočiny do Pardubic, na kole jsem také projížděl, snad i nějakou drobnou práci jsme tu měli, při jménu Chrudim se mi vždycky vybavily ty tři nudné týdny.
Chrudim je město s bohatou historií, město pěkné, od doby, kdy jsem začal prolézat města a přitom se pochopitelně začal blíže seznamovat s jejich historií, mám na leccos jiný názor než okamžité nadšení nebo naopak odsuzující úšklebek.
Nádraží jsem nepoznal, střed města jsem našel podle věží kostela. Podle publikací, které jsem prolistoval, vím, že se mnohé změnilo, i za těch 54 let, co se město obešlo bez mé přítomnosti. K dobrému, zlému? Nemůžu posuzovat.
Ulici jsem prošel asi třikrát. Nevzpomněl jsem si. Prohlížel jsem si i druhou stranu, kde by mělo být okno, ze kterého se na mě smála ona... ale ne, třeba to byla jen veselejší rodina. Jenom mě napadlo, když bába, máma, dcera... jestli není ještě vnučka, pravnučka, prapravnučka...
Šel jsem na náměstí fotit.
Všude je něco hezkého, skoro bych neměl končit, jak mě zrovna napadlo.
Tak tedy, kromě mnohého mě upoutalo, že tady mají WC bez poplatku. Nejde mi o pětikorunu, kterou jinde zaplatím, pokud si neulevím v parku.
Čisté toalety pro pány, dámy i invalidy se jménem člověka, který se o objekt stará. Sprchy tu nejsou, ale jinak perfektně vybavené hajzlíky.
Kolik asi Chrudim platí správci? WC je na viditelném místě, prakticky na náměstí, blízko je i policie, kdyby se děly nepřístojnosti. Obce se starají o úklid, dláždí chodníky, sečou trávu, přece se do toho může vejít i částka za veřejné WC.
Všude v městech přibývají odpadkové koše, aspoň před volbami, pytlíky pro hovínka pejsků, na čemž v Praze 4 dokonce založil jeden kandidát svou předvolební kampaň. Je to dobře, protože kultura není jenom čerstvě nastříkaná fasáda.
Určitě se sem ještě vrátím, možná si všimnu i důležitějších věcí.
Žádné komentáře:
Okomentovat