Hledím z okna ve vlaku, pozoruju ne moc rychle ubíhající krajinu. Z Lužné do Žatce.
Podle jízdního řádu sedím ve spěšném vlaku, což je jeden vagón motoráčku, spěšný vlak pro nespěchající.
Myšlenky se vrátily do první půlky šedesátých let, krásných let hlavně proto, že jsem byl mladý. Dnešní mladí by propukli v nevázaný smích, kdyby viděli, jak vypadala legendární šedesátá léta.
Práce jsme měli tehdy hodně na Chomutovsku, muselo být všechno změřeno , než bude všechno zbouráno.
Po bouřlivém víkendu, jaký jiný bych měl mít ve 20 letech, jsem uháněl v pondělí brzy ráno na nádraží, abych stihl přistavení rychlíku do Chomutova. Jen tak mě čekalo jedno sedátko v kupé, bylo třeba dospávat.
Rychlík plný montérů a podobných existencí se řítil krajem. Hodinu to trvalo do Kladna, z bufetového vozu nosili cestující kelímky s nápoji, což by zvedlo i nebožtíka.
Bufetový vůz, to asi teď není, v podstatě jídelní vůz nižší kategorie. O jídlo až tak nešlo, na konci vozu, tam, kde bývá normálně záchod, otevřené okénko, čepovala se smíchovská dvanáctka za 2,80, tedy za 3, nejsme škrti.
Zákaz kouření, ale zakazujte cigáro chlapům, kteří jedou budovat socialismus, mnoho z nich bylo členy brigád socialistické práce.
Rozebíraly se nedělní fotbalové výsledky, pokud byla průvodčí žena, dělaly se chlapské řeči, plné chlapského humoru. Kupodivu se nerozebírala politika, žádné diskuzní pořady neexistovaly, což je sice pro demokracii špatné, ale stačí si dnes poslechnout některý diskuzní pořad, abych viděl, že jsme o tolik nepřišli. Věděli jsme, že za všechno můžou komunisti, kteří na to byli i pyšní.
Občas se zpívalo, laskavého čtenáře žádám, aby neměl blbé poznámky o opileckém řvaní. No, pěkná putyka na kolečkách. Rvačku nepamatuju.
V Chomutově jsme nebyli rádi, že cesta končí. Někteří ve stavu, že by klidně šli odemykat korunovační klenoty. Vznikla sympatická průpovídka, že když se v pondělí nepaří, tak se týden nezdaří.
Jedu nyní krajinou, kde má domov chmel, vlastně neznámou. Ano, v těchto místech jsme bývali v nejlepším a nebyl čas na pozorování krás.
Žatec.
Kdysi rychlíková stanice, obrovské nádraží, ani se nedá celé najednou vyfotit, z vlaku vystupuje pár houbařů s košíky plnými jablek. Je sobota, před nádražím venčí paní pejska, důchodce si mě podezřívavě měří, co to je za šupáka.
Nejsem v Žatci poprvé, za komunistů mě nijak neuchvátil, před cestou jsem si v chytré knize přečetl něco o historii, významné královské město, hodně doplatilo touhu většiny německých obyvatel být občany velké říše všech Němců.
Když vítali Hitlerovy pobočníky, netušili, že je čeká 7 krušných let, kdy spousta mužské populace nechá své životy na východní frontě, přestože je žádné Rusko nezajímalo.
Výstavná města, což Žatec byl, začala chátrat, pak mocní vítězové usoudili, že vinní jsou úplně všichni Němci, že musí pryč, na jejich místa se dostali někdy budovatelé, někdy zloději.
Přítrž dalšímu chátrání měl učinit socialismus po vzoru sovětském, což byl podivný pokus. V roce 1960 se snižoval počet okresů, na bývalé královské místo žádný nezbyl, spadli pod Louny, třebaže tehdy byli větší.
Kladem možná je, že zde pak nikdo nepostavil žádný komunistický kostel, zatímco jinde Kokosy rostly jak houby po dešti.
Hodně ran je stále vidět v ulicích města Žatec, ale optimismus jsem pocítil, všude se staví, všude se pracuje. Náměstí Svobody je už pěkné, věž radnice obalená, asi dostane nový kabát.
Jakoby čas čekal, až zmizí z povrchu zemského všichni pamětníci zlých časů, aby mohl udělat tlustou čáru.
A co poutník? Prohlížel si město, našel malé řeznictví, malé pekařství s dobrými výrobky, dali mi najíst, napít, nikdo mě nezbil.
Jen jedna paní mě upozornila, abych si dal bacha na peněženku. Na náměstí jsem zrovna pozoroval a fotil svatbu.
A tak vedle srovnávacích fotek jsem uviděl cikánskou svatbu s nefalšovanou tříčlennou cikánskou muzikou.
Pěkná podívaná, byl jsem jak u vytržení, nikdo mi nic nesebral a mám o vzpomínku víc.
Další fotky jsou zde
Žádné komentáře:
Okomentovat