Trojmezím nazýváme místo, kde se stýkají hranice tří států, jestli dobře počítám, České republiky
se týkají 4 taková místa. Jedním z nich je kraj, kde opouští české území
řeka Nisa, kraj blízko historického města Žitava, dnes Zittau. Jeden krok a
jsem v Německu, druhý a zdraví mě Polsko. Vydal jsem se do tohoto kraje,
odkud není daleko Podještědí.
Prožil jsem
v Podještědí osm nebo devět prázdnin. Počítat to nebudu, akorát bych se
přepočítal.
Máma
jezdívala pro maso do Jablonného na kole, 8 kilometrů, ve městě byla i
nemocnice, jezdívalo se sem do školy, dnes bychom tvrdili, že na druhý stupeň, většinou
též na kole. V padesátých letech mělo auto nemnoho místních, ne moc
majetných obyvatel. Spíš nikdo.
Od roku
1957 jsem jezdíval do Jítravy už jen občas podívat se na rodiče, kteří tu
naopak trávili hodně času v důchodu.
V roce
1960 byla v rámci definitivního vybudování socialismu, aspoň podle tehdy
nejvyššího, Sovětským svazem schváleného Antonína Novotného, překopaná územní organizace
celého Československa.
Jablonné
v Podještědí přidělili do okresu Česká Lípa, ztratilo hodně na významu.
Nezaslouženě. V libereckém okresu ho nahradil Hrádek nad Nisou, možná
proto, že se zde vyráběly prezervativy.
Mám krásnou publikaci Hrádecko – Chrastavsko na
starých pohlednicích, prohlédnutí dnes platných jízdních řádů mě nasměrovalo do
Jablonného, které v publikaci není, ale je zase v jiné.
Těším se do
kraje, který mi připomíná dětství. Do Hrádku jezdívalo dost jitravských
obyvatel do práce, já později taky pracoval, ale úplně někde jinde.
Mám
objednaný hotel na dvě noci, že by byl nějak honosný, to bych lhal, mě dnes
zajímá víc wifina než lenoška s televizí. A dobrý pivo.
Hrádek nad
Nisou, Němci říkají Grottau. Jak vznikl tento název? Kdysi zde sídlili Lužičtí
Srbové, v jejichž řeči je Grot – hrad. Německé jméno má slovanský původ,
protože hrad se německy říká, no trochu jinak.
Tak je tomu
v tomto kraji ve všem. Leccos má původ slovanský, hodně německého, staré
německé štíty zdobí příjmení jasně česká, Češi jako poleno mají příjmení
německé. Čím víc se v problému patlám, napadá mě, jestli příliš velké
zdůrazňování národa není na hlavu. Vždyť právě Němci tak strašně naletěli. Asi
proto dnes málo lpí na čistotě národa a rasy.
Druhá
světová válka sem přistěhovala i Poláky. Polsko, jak známo, si v roce 1939
rozdělili Hitler se Stalinem, během pár let se stal Sovětský svaz spojencem USA
a Velké Británie, stal se spoluvítězem války, polské území, která zabral 1939,
mu z velké části zůstalo a Polákům bylo třeba něco vrátit a tak odšoupli
poražené Němce za Nisu.
Složité,
k pláči nebo ke smíchu? Ale podobně tomu bylo ve všech válkách lidské
historie.
V třicátých
letech bylo město Grottau téměř beze zbytku německé, po odsunu německy
mluvícího obyvatelstva, který sice prováděli Češi slušně řečeno všelijak, ale
za souhlasu vítězných mocností, zbylo město téměř prázdné. K nastěhování
ihned.
Je známé,
že dostanu-li něco zadarmo, tolik si toho nevážím, což je lidská vlastnost
pradávná. Město pod praporem socialismu budovalo a budovalo, až málem
dobudovalo.
Něco se
zbořilo, některé domy byly zbaveny okras, jako všude jinde se postavila levná
panelová sídliště.
Ti, kteří
sem přišli po válce zbohatnout, už s ukradeným dávno odešli, prázdné domy
se hodily minulému režimu k nastěhování Romů, kteří se stali
nepřehlédnutelnou součástí města.
Kromě
průjezdu na bicyklu kolem Nisy po návštěvě Žitavy, jsem byl ve městě naposledy
před 30 lety. Odřené město, nestálo mi za zastavení. A tak teprve ona
publikace, plná krásných historických fotek, mě přiměla, abych poznal město lépe.
Horní
náměstí je pěkné, září novotou, v hospodách sedí hodně Němců, kteří kousek
odtud, za hranicemi, těžko zaplatí za pivo méně než jedno Euro. I mně,
Pražákovi, připadaly ceny příznivé.
Výborné
pečivo v malých pekárnách a za polovic než v Praze.
Vlak sem
jezdí, ale už ne České dráhy, společnost Trilex provozuje Vogtlandbahn, jezdí
tudy dokonce rychlíky z Liberce do Drážďan. Na nádraží snad funguje jen
výpravčí. V hezkém vláčku prodává jízdenky usměvavá průvodčí. Česky. Moje
předplacená důchodcovská legitimace tady neznamená nic, platím též.
Z Hrádku
do Liberce 32 korun. Vzpomněl jsem si na konkurenční boj na českých
železnicích, kdy jsem měl dojem, že existují jen jedny koleje a to z Prahy
do Ostravy. A druhé z Ostravy do Prahy. Študentský agent by cestujícím
nejraději zakázal jíst v jeho vlacích vlastní řízky, aby jim mohl prodávat
polotovarový guláš s ještě polotovarovějšími knedlíky.
V Liberci
je nádražní budova jinak zorganizovaná, systém nástupišť, který cizinec i česky
mluvící těžko chápe, zůstává. Měl jsem co dělat, abych si vzpomněl na mladší
léta a s kelímkovým pivem stihl modrý vláček s fungující wifinou.
Tady už
nastoupila úplná nostalgie, tudy jsem jezdíval jako dítě s rodiči vlakem
směrem na Českou Lípu. Těšil jsem se na tunely, kterými kdysi za Rakouska provrtali
kvůli kolejím Ještědský hřeben. Dělal jsem, že se bojím a za tmy se rodičům
schovával, aby mě nenašli.
Před
posledním a nejdelším tunelem mezi Novinou a Křižany je fantastický výhled z vysokého
viaduktu, zobrazeného na mnoha historických fotkách, do Kryštofova Údolí. Za
mého dětství se místo jmenovalo Údol svatého Kryštofa, ale pak si nějaký
bolševik řekl, že svaté v socialismu nepotřebujeme. Po Křižanech, kterým
místní vždycky říkali dlouze Křížany, následuje Zdislava, kdysi též Zdislava –
Žibřidice. Nevystupuju jako tenkrát.
Přes
Rynoltice a Lvovou do Jablonného v Podještědí.
Lvová,
v počátcích 50.let se obec jmenovala Lemberk podle hradu, který tady stojí dodnes a jmenuje se stále Lemberk. Jméno vesnice ale musí být české, že ano.
O Jablonném
jsem již napsal na začátku, mám pár starých fotek, abych se s nimi po
městě prošel. I jméno města je poválečné, Německé Jablonné by bylo neúnosné,
přestože německé bylo. Ještěd je přece jenom odtud kousek.
Před lety
jsem s bicyklem byl pár dnů v místním kempu, jezdil po kraji, i pod
Ještěd, i do Kryštofova Údolí, kde neotevřeli hospodu, protože jim nedovezli
knedlíky, i do Žitavy, a chodil jsem ráno na snídani do bufetu na náměstí, kde
jsem se vždycky tak přežral, že se kolo na mě vyčítavě dívalo, proč by mě mělo
unést.
Tam jsem
spěchal i tentokrát, dostal jsem uzené s bramborovým knedlíkem a se zelím.
Keců o kultuře, o přírodě, že? Kvůli žvanci jsem nestihl porovnat starou fotku
zámku Nový Falkenburg, který je kousek. Aspoň jsem si vyfotil před časem
diskutovaný kopec Tlustec, který měl být kvůli kamenu odtěžen a díky
iniciativám ochránců zachráněn, třebaže jizvu má.
Tenhle
kopec vzhledem vypadá jako vrch Českého středohoří, ale patří do
Lužických hor, kdosi mi psal opak.
Neběžím,
ale rozvážným krokem šmajdajícího penzisty kráčím na nádraží, kde ke svému
údivu vidím budovu bývalého hotelu, kterou jsem podle staré fotky marně hledal
po celém Jablonném.
A už dost,
ještě si musím do vlaku koupit kelímek. Nepojedu s vysušenou hubou.
Další fotky
jsou zde:
Snad budou
brzy i srovnávačky
Žádné komentáře:
Okomentovat