Jince

Zrovna ve dnech, kdy text píšu, končí svou činnost Vojenský výcvikový prostor, založený v roce 1926. A Jince leží na jeho východním okraji. Místo nádherně položené v údolí říčky Litavky pod vrchem Plešivcem přímo vyzývá turisty, vandráky a podobná individua.
Svět by byl asi daleko hezčí, kdyby o jeho podobě rozhodovali vandráci, milující přírodu. Leč, Země se točí jinak. Mladé Československo potřebovalo prostor pro svou novou armádu. Já jsem v podstatě pacifista, nemůžu být objektivní, dva roky strávené v uniformě vojína považuju dodnes za zbytečnost. Ne, neposlouchejte mě.
Nesloužil jsem tady, trávil jsem čas coby účtovatel - štábní krysa Varšavské smlouvy na Šumavě. Dejme tomu, že situace po druhé světové válce byla poplatná své době, ze Šumavy bylo vysídleno mnoho československých občanů německé národnosti, prostor byl systematicky ničen. Díky drátům na hranicích měl člověk pocit konce světa. Poměrně deprimující skutečnost.
Totéž se však dělo v Brdech, odkud je blíž do Prahy než k hranici s Německem.
Prvorepublikoví generálové sice Brdy zabrali pro účely výcviku vojska, ale svým způsobem se tu dál žilo. Po roce 1945 se postupně stalo toto krásné pohoří uzavřené, nepřístupné, vesnice se bouraly, Jince se de facto staly pohraničním městečkem, plným uniforem s kdysi honosným zámkem, který postupně chátral už od počátku 19.století.
Nevědomý Pražák žije představu, že Brdy jsou tam, kde je pod nimi Mníšek, což je sice krásná lokalita, rád tam jezdím, ale jde jenom o malý zapomenutý cancour Brd.
Ještě před pár lety se Brdy dostaly do palby médií, když v USA uvažovali o výstavbě radaru. Komunisté, kterým v sedmdesátých letech nevadila výstavba sovětské raketové základny s jadernými zbraněmi kousek nad Dobříší, řvali jak fretky.
Ale to už jsem v politice, tam jsem nechtěl. Jsem jenom zvědavý, co se asi stane s krajinou. Nastane rvačka neústupných ochránců přírody se stejně neústupnými příznivci znovuosídlení Brd, kteří tu ovšem nehodlají obnovovat historické vesnice, ale stavět sídla pro smetánku, která na to má?
Jsem zastáncem daru vandrákům, kteří si přírodu skutečně užijí. To se samozřejmě nestane.
Výsledku se nedočkám, datum mého narození už mi nedovolí pozorovat zdejší cvrkot.
Odcházím tedy k říčce Litavce. Tenhle málem potok, v němž se většinu roku nikdo nemůže utopit, dokáže udělat divy, probudí-li se. Stačí pár hodin průtrže nebo celodenní vydatný déšť, všechna voda se shromáždí v Litavce a v Berouně už vyklízejí sklepy.
Litavka je dlouhá něco přes 50 km, to ona dokáže občas nakrmit Berounku, že i v Radotíně se musí rybáři posadit výš od vody. Krajinný prvek takový, že stavitelé železnice v druhé polovině 19.století nemohli jinak, než tok říčky sledovat. Kdo chce, má možnost si sednout v Berouně na hezký žlutý motoráček, koupit si pivo a dívat se. Dnes už se ani nepřesedá ve Zdicích, pak následují Lochovice, Jince a než pivo vypiju, jsem v Příbrami, kde je otevřená restaurace pro žíznivé.
Vystupuju v Jincích, vzduch proti pražskému málem horský. Vyndavám z batohu nádhernou publikaci Příbramsko na starých pohlednicích od pánů Ludvíka Brožka, Petra Prášila a Petra Martinovského, kterou vydalo vydavatelství Baron v Hostivici roku 2007.
Její váha by se mohla uvádět ne v kilogramech, ale v metrických centech. Stojí však za to, je z těch hezčích, které vlastním, věřte mi, v poslední době ani nic jiného nečtu.
Krásné slunečné počasí má daleko k vánoční pohodě. Jen se mi nějak nedařilo, už dlouho jsem neměl tolik úplně zkažených srovnávaček. Doma u počítače jsem byl z toho tak nešťastný, že jsem málem otevřel flašku. Naštěstí žádná v lednici nebyla.

Nádraží zeje prázdnotou, do Příbrami se cestuje autobusy, většina samozřejmě vlastním automobilem. Vlakem jezdí jenom typy jako já. Zdánlivě jednoduchá srovnávačka mi ničila nervy. Pak jsem geniálně objevil že za minulých sto let někdo postavil ještě jeden díl budovy.

Sokolovna, vzniklá v roce 1925 přestavbou hospody Na Cibulce. V publikaci je ještě jedna stará fotka, ale porovnání jsem zkazil, málem jsem napsal se mi zkazilo. Na té je sokolovna i s kostelem svatého Mikuláše. Při fotografování přišel pán, kterého zajímalo, co jsem zač, do oné publikace, kterou jsem hrdě třímal prý dal pár fotek. Sběratel, kvůli takovým lze vydávat tyhle nádherné knížky. Mám místní patrioty moc rád.
Vzpomínka na sokolovnu, stará zhruba 35 let, konal se zde seminář pořadatelů dálkových pochodů, mě pozvali, přestože jsem nikdy nic nepořádal. Byl jsem spolu s několika dalšími odměněn diplomem a medailí, ještě je mám schovaný, že jsem toho nachodil hodně. Nějak jsem nepochopil, že jsem odměňován za to, že mám koníčka, kterého jsem v době, kdy jsem ještě neměl rodinu, dělal intenzívně, což ale v době odměňování už nebyla pravda.
No, viděl jsem spoustu dobrých známých, dostal jsem oběd. Nezapomenutelné bylo střetnutí dvou lidí, kteří pro pořadatelství sportovně turistických akcí udělali strašně moc. Dva tvrdohlaví hájili svou pravdu, až se křičelo. Už nejsou mezi námi Honza Zajíček a Ivo Domanský, myslím, že se přou někde nahoře.
Mně se v té době doma začaly množit děti, měl jsem jiné myšlenky.

Škola se mi nezdařila, hodně na tom má vinu i skutečnost, že silnice, vedoucí Jincemi, je dost frekventovaná, lítal jsem do vozovky před auty semtam. Napadlo mě, že bych si měl pořídit nějaký policajtský mundůr a plácačku, pak zastavovat provoz jak to dělají učitelky z mateřských škol. 
Tohle už fotím od školy dále, světlo a stín v pichlavém slunci dělalo divy, stejně je to jaksi nepovedené. Málem bych přehlédl co udělala doba panu Josefu Vejvodovi s jeho koloniálem, v bistru zavřeno. 

Postupuju dále do Dolejších Jinců nebo taky do Jinec. našel jsem si v chytré knize, že oba výrazy platí. Mr. Čeština je tolerance sama. Dívám se zpět, vlevo nahoře je kousek školy, hned vedle dům, který je na předchozím snímku tak blbě osvětlený.

Doma jsem si prohlížel knížku, kam druhý den pojedu a byl jsem strašně zvědavý na tuhle kaštanovou alej. Ale co, škola vzadu je vidět celá, žádné stromy nestíní a máme asfalt. Možná alej dal někdo vykácet, aby ubylo dopravních nehod.

Ještě podruhé kaštanová alej, tentokrát od mostku přes Ohrazenický potok. Zde je patrné, že venkovská idyla s kaštany se nemohla snést s automobilovou dopravou mezi Zdicemi a Příbramí. Budu spravedlivý, to fakt nešlo dohromady. Sochu svatého Jana Nepomuckého nezničila armáda, je u kostela, kde je svatému určitě líp. Tady by ho mohli i z mostu shodit a Jan by byl ve vodě..

Náměstí 1.máje a kdysi obchodní dům pana Jana Škrouda. Dnešní koloniál funguje, vpravo vedle domů stávalo Tyllovo krupařství a pekárna, zbouráno též kvůli automobilovému provozu.

Z náměstí směrem severozápadním vede ulice s dnešním názvem Křešínská. Tady stávala pošta.

Náměstí 1.máje, pohled k severozápadu přes Městský sad. Vpravo je budova bývalé pošty (viz předchozí snímek), vpravo od ní zbyly dva sloupky ohrazení, ty mi v porovnávání dost pomohly, bez nich bych to nezvládl.

Hodně stará, jakoby popraskaná pohlednice náměstí 1.máje. Přestože její kvalita není na nejvyšší úrovni, zařadil jsem porovnání. Hlavní budovou je hotel Eška, který rodina Dominika Ešky koupila v roce 1894 od knížete Viléma von Hanau za 7 tisíc zlatých. Pan Eška byl několik let jineckým starostou, náměstí se jmenovalo potom Eškovo, dnes je Eškova ulice vlevo do Lochovic. Koukám na jméno, trochu přeházet písmenka v příjmení, přidat H a máme Dominika Haška. Stavěl jsem se v restauraci, připadla mi příjemná se sympatickou obsluhou. Dal jsem si jinecké řezané pivo z rodinného pivovaru, který vaří ve skoro troskách bývalého zámku. Ani jídla nevypadala nejhůř, ale měl jsem sebou krabičku bramborového salátu, přece ho nevyhodím, když mi dal nějakou práci. Určitě tam příště zajdu, protože odjedu z Jinců či Jinec s dost velkým dluhem. Budu tady mít co fotit. 

Ještě se musím podívat Eškovou ulicí ke křižovatce U křížku, vlevo Lochovice, vpravo Hostomice. Úplně vpravo kousíček budovy, kde býval biograf, hostinec, ve vedlejší vyšší budově koloniál, pak tu prodával boty Baťa. Nad křižovatkou ční  Plešivec, nadmořská výška 654 m. Víckrát jsem na něm byl při dobříšských dálkových pochodech. Stala se mi zde nezapomenutelná příhoda. Ještě s kýmsi jsem trochu odpočíval nahoře při pochodu na 161 km, což bylo 100 anglických mil. Přiběhl nenápadný člověk, z něhož kapala skromnost. Poznal jsem ho, od dětství jsem byl divákem atletických závodů, když už mi nebylo naděleno stát se šampiónem. Kromě Emila Zátopka jsem vídal  i Stanislava Jungwirtha, prvního člověka na světě, který v roce 1957 zaběhl 1500 metrů pod 3 minuty 40 vteřin, pamatuju ten čas dodnes 3:38,1. Dnes je světový rekord asi o 10 vteřin lepší. Jungwirth běžel na škvárové dráze, bez jakési speciální obuvi, v normálním triku a trenýrkách, žádní sponzoři, žádná lékařsky propracovaná strava. Měl kvůli kádrovému profilu potíže při startech na Západě.
Také šel dálkový pochod, ale troufl si "jen" na stovku, prohodili jsme pár slov a on nám řekl, kluci, já vás obdivuju. Málem jsem se podělal, tahle obrovská postava světové atletiky mi řekla, že mě obdivuje. Byl asi o 10 nebo 12 let starší než já, který mu chodil fandit na Strahov. Byl tak nepředstíraně obyčejný, vystudoval vysokou školu, dnes píšeme v titulkách o kdejakém idiotovi... ale darmo mluvit.

Nedařilo se moc v Jincích, mám důvod zajít na oběd do hotelu Eška, myslím, že jsem tak v polovině toho, co jsem měl v plánu.
Vždyť ani srovnávací fotka rodného domu Josefa Slavíka, slavného houslisty, se mi nepovedla.


Cestou jsem si i něco vyfotil pro sebe