Předvánoční nákup

V Praze je řeznictví u Bílé labutě, kde mají dobré hovězí a umelou maso v poměru, jak si zákazník umane.

Vydal jsem se ve čtvrtek pro roštěnku, nakoupil a mazal pryč, tak velký důchod zase nemám. Těch dobrot.

Kdysi se konaly nájezdy mimopražských, které končily v obchodním domě Bílá labuť. V Bílé labuti mají všechno, zněl reklamní slogan, už tenkrát si tvůrci reklam vymýšleli.

Skoro je mi líto, jak tenhle dům, postavený pro firmu Brouk & Babka, je na okraji zájmu. Prahu obklopuje věnec prodejen, ve kterém se někdo možná vyzná, já bych v nich v lepším případě zabloudil, v horším se navždycky ztratil.

Jdu kolem, málem mi kapou sliny na bundu, jak se těším, co dobrého si z masa připravím. 

Potřebuju židle, vcházím do budovy, po letech. Některá oddělení nejsou v provozu, jinde prodávají levné zboží. Prodejna nábytku likviduje, ale hele, křesílko k počítači, na tom, co mám doma, sedám už s rizikem úrazu.

Pěkné, s velkou slevou, výprodej, nikoliv levné zboží. Nasadil jsem si brouka do mozku, dnes v poledne jedu zase do Bílé labutě. Třeba už je prodané, jestli vůbec mají dopravu, to je jedno, nenakoupím, zajdu na víno. Nehodlám se zúčastnit vánočních dostihů. U nás v rodině je tradice, že dárky nakupuje Ježíšek, dokonce je i přinese až do bytu.

Sedám si do kýženého křesílka, příjemné posezení. Kolem mě krouží mladý prodavač, moje oblečení a odrbaný batoh ukazuje na houmelesáka, který si sem přišel zdřímnout.

"Máte dopravu?"

"Ano, to se dá zařídit."

Rupne mi v kebuli, pocit dobře znám.

"Kupuju."

Přichází druhý prodavač, taky mladý. Ten kus nábytku je poslední, ve skladu už žádný není. Doprava je možná, za 4 stovky, ale budete čekat několik dnů, teď každý něco kupuje.

"Já vám ho trochu obalím igelitem, křeslo má kolečka, dojedete k tramvaji. Kde bydlíte? V Podolí, to máte šikovný trojkou."

"V životě jsem nejel s křeslem po městě a tramvají."

"Já toho v životě nedělal, všechno je někdy poprvé. Cestou budete mít kam si sednout"

Mládenci mě s úsměvem povzbuzují.

Platím kartou. Výtah jezdí, na ulici jsou všude obrubníky pro vozíčkáře a kočárky.

Trojka hned jede, v sobotu v poledne není moc plná, v Podolí vystupuju a za chvilku je křeslo u počítače.

Sedám si. Přesně za hodinu od chvíle, kdy jsem se sedě na něm rozhodl ho koupit.

Doprava by stála 400, nežiju ve vzduchoprázdnu, dcery by se určitě postaraly, pomohly by mi. Telefony, hledali bychom termín, pak parkoviště, stejně by křeslo putovalo kus po chodníku.

Taková okamžitá rozhodnutí dělám čas od času celý život, blízcí už si na mě zvykli, kdybych se choval jinak, mysleli by, že jsem nemocný.

Vypil jsem si v křesle pivo, nejsem příliš nápaditý.

V poslední době se debatuje o tom, že by na staré lidi měl být brán ohled, mluví se i o zákonu, což mi připadá přehnané. Běžný člověk pomůže slabšímu, což staří lidé bývají, křupana žádný zákon nezmění.

Mám radost, když můžu ukázat sobě i okolí, že ještě patřím mezi normální lidi, třebaže na svou adresu slovo normální slýchávám málokdy.