Neměl jsem do této doby tušení, že moje dcera dokáže vylézt na jeviště před diváky.
Asi nějaká srandička.
Nešlo o srandičku, ale o velice poctivou snahu se přenést do doby 50.let 20.století.
Myslím, že jsem mezi diváky i účinkujícími byl jediný, který prožil dětská léta právě v tomto období, takže pokud jsem se zasmál, byl to smích trochu trpký. Bylo mi 10, když zemřeli chvíli po sobě Stalin a Gottwald.
Rodiče nebyli ke komunistickému režimu loajální, prožil jsem dětský život mírně na okraji.
Ti mladí lidé na jevišti onu dobu nemůžou pamatovat, ale mám pocit, že ji hodně pochopili.
Nejsem kritik, nemůžu představení rozebírat odborně. Nebyl to ztracený večer, i prostředí, ve kterém akce konala, bylo příjemné.
Nakonec jeden moment, kdy se všichni herci postavili do řady a měli v rukou srdíčka, taková, jaká jsme ve škole vyráběli svým maminkám k MDŽ, a rozdali je divákům, samozřejmě, že moje dcera obdarovala mě.
Před pár lety jsem se na svém blogu pokoušel vzpomínat na svoje dětství. Politické zvrácenosti komunistického režimu desetileté dítě těžko mohlo chápat, ale prožívalo atmosféru a všechno muselo nechat stopu v jeho duši.
Protože jsem jenom jakýsi pisálek, o žádnou literaturu nejde, ale o srdíčku pro maminku jsem napsal, dokonce ho i do článku okopíroval.
Žádné komentáře:
Okomentovat