Třeboňsko, rybníky, kapři, spousta kaprů, pytláci...
Dobře začínám.
Území na jih od soutoku Lužnice s Nežárkou k Třeboni, to jsou rybníky. Mezi nimi, ve vesničce Klec se narodil význačný pytlák, můj brácha trvá dokonce na označení vyhlášený, jemu se už leccos plete.
Onen pytlák býval, než umřel, mým dědou. Venkovský krejčí v době, kdy se lidé nezabývali takovými drobnostmi jako je antikoncepce, plodil potomky.
Národ mohutněl, tehdejší lékařské možnosti dávaly prostor pro přirozený výběr. Z dnešního pohledu kruté, přišli na svět velcí geniové i velcí darebáci...
Ale o tom jsem snad ani nechtěl psát, tak mě napadlo, že v současnosti se přemýšlí o každém dítěti, zda se má narodit či ne, touha po kariéře, pohodlí často rozhoduje, jestli se naše společenství rozšíří o dalšího génia či darebáka, říkáme tomu zodpovědnost. Ubýváme a divíme se, že jsou ve světě národy, které považují děti za budoucnost.
My už tu nebudeme, až nás jednou jiné národy převálcují. Počtěme si o tom v historii. Nebudeme první.
A dost, málem bych se začal cítit filosofem. Asi k smíchu.
Můj děda měl příjmení ptačí. Jako voják rakousko-uherské armády málem skončil ve vězení, když nadřízenému kaprálovi řekl, že je Brabec z Klece.
Vesnička, kolem které je nepočítaně rybníků s krásnými jmény jako jsou Víra, Naděje, Láska, Skutek, Dobrá vůle a další. Jo, taky rybník Klec, nad čímž kroutila moje máma a její sourozenci hlavou, protože tam byl přece rybník Flughaus, což je místní překlad německého Vogelhaus. Nemusíme hned tvrdit, že jde o zkomoleninu, sami v moderní době plácáme do češtiny anglická slůvka, aniž jim rozumíme.
Vesnička neveliká, snad kromě hospody a malého krámku tu nic nebylo. A jistě, ta spousta dětí, které musely chodit do školy do Lomnice nad Lužnicí.
Čtyři kilometry pěšky, zpátky též čtyři, den co den, včetně tehdy všedních sobot. Od první třídy až do třetí měšťanky. Kolo měli jenom bohatí a jenom jedno v rodině, krajina nebyla zaplevelená motorovými vozidly. Směšné? Ale ne, to byl život, chudý, ale možná pestřejší, lidi prožívali svoje příběhy, žádný scénárista jim nevymýšlel kraviny, jež mají k životu daleko.
Když zde ukazuju porovnání se starými fotkami, najdou se tací, kteří nostalgicky vzdychají, jak bylo tenkrát krásně a přitom jsou nešťastní, když musí donést nákup pár stovek metrů pěšky. Neměli tehdy koupelny, vody bylo všude kolkolem.
Město Lomnici neznám, pokud jsem jel vlakem k prarodičům, do Klece se šlo na druhou stranu než stálo město. Spíš městečko, jehož počet obyvatel se v současnosti pohybuje mezi 1000 a 2000.
Nedávno mě společenské záležitosti zavály do jižních Čech a já si uvědomil, že se vyhýbám svým kořenům, které z matčiny strany jsou tady mezi rybníky.
Knížku speciálně o Lomnici jsem žádnou neobjevil a tak mi musel postačit internet.
O historii jsem si přečetl od chytřejších, vím, že Rožmberkové po husitských válkách dali přednost Třeboni, Lomnice se stala chudým příbuzným.
Vydal jsem se do míst, kam chodil můj děda každou neděli do kostela, jednou týdně odtud přinášel maso, ano jednou týdně. Zašel tu na pivo, předtím se prý pomodlil za celou rodinu. Pokud je mi známo, jezdil nakupovat do Lomnice ještě v 85 letech, to už na kole.
Bohatý nikdy nebyl, komunisti mu dali jako venkovskému krejčímu, tedy živnostníkovi, příslušníkovi třídy novému režimu nepřátelské, penzi, že musel mít silný kořínek, aby přežil.
Viděl jsem ho párkrát v životě, ani naše rodina nebyla tak majetná, máma jezdila za rodiči jednou do roka. Možná se tomu někdo bude divit, ale v padesátých letech jsme moc peněz neměli. Můj starší brácha říkal, že byl děda fajn, rád vyprávěl, vodil ho mezi rybníky a povídal o nich, chlubil se vnukem spoluobčanům z vesnice. Škoda, mohl jsem se dozvědět spoustu zajímavého. Moji mámu měl v 46 letech, těsně před vypuknutím první světové války, když já přišel na svět, bylo mu 76.
Babičku pamatuju o dvou holích, ohnutou do pravého úhlu, fakt je, že si trochu jako v mlhách vzpomínám, že ti lidé, kteří neměli v životě nic jiného než práci, byli veselí, optimističtí, život měli rádi. Vidím-li dnes staré lidi, už mezi ně patřím, slyším jenom nářky, kvůli neustálému nadávání do této společnosti nechodím. Na co si všechno dnešní rozmazlená společnost stěžuje.
Pokud někoho zajímají srovnávačky, tohle moje pindání zřejmě přeskočí, průvodní slovo je tentokrát jiné.
Jsem na náměstí, kde je škola, sem chodila moje máma denně, prý byla malá slaboučká a když foukal velký vítr, její maminka, tedy moje babička ji nechtěla pustit z domova, že by ji to odfouklo.
Tady někde byl fotografický ateliér, kde mámu vyfotili v jejích 16 letech, protože byla hezká jako obrázek a samotný obrázek se povedl, vystavili ji ve vajíčkovém rámečku za výlohu jako reklamu, odkud ji vykoupila její sestra, moje teta. Dala mámě dárek, ale po letech jí řekla, že se jednalo o závist, lezl jí na nervy obdiv lidí, kteří se před výlohou zastavovali. Rámeček visí u mě doma.
Sem chodila fešná ještě ne maminka v neděli tancovat, děda je v neděli odpoledne vyháněl od práce, chtěl světit neděli, jak mu víra přikazovala.
Tady měla známost s nějakým důležitým rybářem, ona sloužila v Praze, on si vzal jinou.
Předkládám, co jsem nafotil. Jedná se, kromě dvou výjimek o záběry náměstí, které se jmenuje 5.května. Moc dalších komentářů už nebude.
Jenom poznámka, moji blízcí, zde narození, kteří už nežijí, neříkali Lomnice, ale Lomice. Nebo jsem špatně slyšel.
Na náměstí budu pořád, ale začnu v Kostelní ulici. Kostel svatého Jana Křtitele. Sem se tedy chodil děda modlit, snad ještě i za mě. Kdepak si asi po mši dával pivo?
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/
Pohled z Tyršovy ulice na radnici, vpravo od ní je škola. Možná je těch podobných záběrů příliš, ale každý má jinou atmosféru.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.aukce-pohlednic.com/
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/
Silnice z Tyršovy ulice na náměstí tu dělá díky našim předkům roztomilé esíčko, ale fotí se odtud blbě. Sem tam auto, ale otravují, chtějí, abych nepřekážel.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/
Starou fotku jsem okopíroval na adrese z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 3.díl (Libri 1998)
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/
Tak konečně záběr k severu, zde je radnice i se školou pochopitelně vpravo.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.fotohistorie.cz/
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/
Za první republiky měli v Lomnici na náměstí les.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/
Tohle už jdu Tyršovou ulicí na vlak, otočím se a hledím.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/
Rozloučil jsem se s Lomicí, pardon, s Lomnicí. Víc starých fotek jsem nesplašil...
Další srovnávací fotky z různých lokalit.
Žádné komentáře:
Okomentovat