Začoudili by nám celej svět.
Máme blíž do Evropy a zpátky ni krok.
Půjdu s kamarády na pivo, nedopijem první a jsem u stolu sám, kamarádi šli bafat před putyku.
Možná mají srandu.
Rozhodl parlament, zvolený ve svobodných volbách, nechce snad někdo tvrdit, že jsme zvolili debily.
Pyšného nekuřáka se věc netýká.
I když...
Před 4 roky mě řezali v nemocnici, ne rákoskou, nožema břicho, předem vyplňovali se mnou papíry, pro případ, že by kudlou bodli jinam.
Hrdě jsem se hlásil k nekuřáctví.
Celý život?
Celý život neukázat, co umím, oklepávat popel s nesmírnou elegancí, cigáro zapálit na schůdku tramvaje těsně před vyskočením, holky koukaly.
Napsali nekouřící kuřák.
Víc jak třicet let... Není to volovina?
Myslivec bez pušky, fotbalista bez balónu, nemalující malíř, nezpívající pěvec...
Připadám si nahý, přitom oblečený, o tom už někdo psal.
Pan ministr po úspěchu zpychnul. Chce danit nezdravé potraviny.
Daň ze sádla. Na Hradě bude veselo.
Babišovi zdaněj Kostelecký uzeniny.
Holky a kluci v parlamentu vytvoří výbor. Už vidím, jak Bendovi radostně poskakujou za brejličkama očička.
Daně z tlačenky, z klobás, ze salámů nemůžou bejt jednotný. Kdo jinej by měl výši určovat než poslanci.
Na druhou stranu je dobře, že ministr má zdravotnictví tak v pořádku, že nám může kecat do jídelníčku.
Patřím ke generaci, která na přelomu 60. a 70.let dvacátého století začala intenzivně provozovat stokilometrové dálkové pochody, běhali jsme až maratóny a více.
Byl jsem tenkrát na návštěvě u velkého propagátora běhu pro zdraví, večer, venku padal sníh s deštěm, v teplákách, pán domu zářil, to se mu líbilo.
Čaj mi nabídla jeho manželka, s cigaretou v puse prohlašovala, že takoví, a očima označovala mě, skončej všichni na vozejku.
Ti tenkrát mladí jsme staří, pokud vůbec jsme. Někteří z nás chodí i bez berlí. Máme z toho prdel, když se potkáme. Nesportovali jsme s mírou. Kde taky honem Míru splašit.
Pohodlné schody do bytu v prvním patře jsem vybíhal po dvou třech schůdcích na jeden krok. Nyní mám radost, že zůstalo zábradlí.
Co zdanit běžeckou obuv? Jsem ochotný přivést pár lidí, kteří si přílišnou námahou zdraví spíš zničili.
Už by se na mě vrhli pořadatelé všech maratónů a půlmaratónů, že všechno dělají jen pro zdraví občanů, čemuž možná i věří. Že jde o neskutečný byznys, bych snad neměl ani říkat.
Běhával jsem rád a s chutí, i přes české horské velikány. Běh a turistika patřily k mému v současnosti pohasínajícímu životu. Ovlivnily i můj soukromý život, nelituju této své činnosti. Bylo to fajn.
Ale za všechno se v životě platí, což je správné.
A teď přemýšlím, jak jsem se dostal až sem. Chtěl jsem jenom reagovat na úmysl pana ministra ukázat nám, jak správně žít.
Pokud nemá můj článek smysl, pak je třeba vzít v úvahu můj věk a uvědomit si, že můj blog se jmenuje Vencovy pindy.
Máme blíž do Evropy a zpátky ni krok.
Půjdu s kamarády na pivo, nedopijem první a jsem u stolu sám, kamarádi šli bafat před putyku.
Možná mají srandu.
Rozhodl parlament, zvolený ve svobodných volbách, nechce snad někdo tvrdit, že jsme zvolili debily.
Pyšného nekuřáka se věc netýká.
I když...
Před 4 roky mě řezali v nemocnici, ne rákoskou, nožema břicho, předem vyplňovali se mnou papíry, pro případ, že by kudlou bodli jinam.
Hrdě jsem se hlásil k nekuřáctví.
Celý život?
Celý život neukázat, co umím, oklepávat popel s nesmírnou elegancí, cigáro zapálit na schůdku tramvaje těsně před vyskočením, holky koukaly.
Napsali nekouřící kuřák.
Víc jak třicet let... Není to volovina?
Myslivec bez pušky, fotbalista bez balónu, nemalující malíř, nezpívající pěvec...
Připadám si nahý, přitom oblečený, o tom už někdo psal.
Pan ministr po úspěchu zpychnul. Chce danit nezdravé potraviny.
Daň ze sádla. Na Hradě bude veselo.
Babišovi zdaněj Kostelecký uzeniny.
Holky a kluci v parlamentu vytvoří výbor. Už vidím, jak Bendovi radostně poskakujou za brejličkama očička.
Daně z tlačenky, z klobás, ze salámů nemůžou bejt jednotný. Kdo jinej by měl výši určovat než poslanci.
Na druhou stranu je dobře, že ministr má zdravotnictví tak v pořádku, že nám může kecat do jídelníčku.
Patřím ke generaci, která na přelomu 60. a 70.let dvacátého století začala intenzivně provozovat stokilometrové dálkové pochody, běhali jsme až maratóny a více.
Byl jsem tenkrát na návštěvě u velkého propagátora běhu pro zdraví, večer, venku padal sníh s deštěm, v teplákách, pán domu zářil, to se mu líbilo.
Čaj mi nabídla jeho manželka, s cigaretou v puse prohlašovala, že takoví, a očima označovala mě, skončej všichni na vozejku.
Ti tenkrát mladí jsme staří, pokud vůbec jsme. Někteří z nás chodí i bez berlí. Máme z toho prdel, když se potkáme. Nesportovali jsme s mírou. Kde taky honem Míru splašit.
Pohodlné schody do bytu v prvním patře jsem vybíhal po dvou třech schůdcích na jeden krok. Nyní mám radost, že zůstalo zábradlí.
Co zdanit běžeckou obuv? Jsem ochotný přivést pár lidí, kteří si přílišnou námahou zdraví spíš zničili.
Už by se na mě vrhli pořadatelé všech maratónů a půlmaratónů, že všechno dělají jen pro zdraví občanů, čemuž možná i věří. Že jde o neskutečný byznys, bych snad neměl ani říkat.
Běhával jsem rád a s chutí, i přes české horské velikány. Běh a turistika patřily k mému v současnosti pohasínajícímu životu. Ovlivnily i můj soukromý život, nelituju této své činnosti. Bylo to fajn.
Ale za všechno se v životě platí, což je správné.
A teď přemýšlím, jak jsem se dostal až sem. Chtěl jsem jenom reagovat na úmysl pana ministra ukázat nám, jak správně žít.
Pokud nemá můj článek smysl, pak je třeba vzít v úvahu můj věk a uvědomit si, že můj blog se jmenuje Vencovy pindy.
Žádné komentáře:
Okomentovat