Praha a Plzeň jsou města veliká.
Postavili jsme mezi nimi dálnici, protože potřebujeme drandit velkou rychlostí. Hlavně ti, kteří vždy mají před sebou cíl, pokud možno velký. Tulák, poutník miluje cestu.
Proč se hádat, kdo má pravdu?
Ti první si třeba ani neuvědomí, jakou nádhernou krajinou projíždějí. Oni chtějí být v Plzni, v Praze, co nejrychleji, určitě jim nechybí zastávka U sudů, u tří? Už nevím. Na vrcholku mezi Berounskem a Rokycanskem točili výborný Prazdroj. Pro spolujezdce, řidiči se celou dobu rozjímání dívali na hodinky.
I vlak se modernizuje, tunel se objevil, hezoučké nádražíčko Zbiroh, které je od města, nesoucího toto jméno, asi pět kilometrů. Stavěly zde i pomalejší rychlíky a do svých útrob lákala hospoda, pojď dovnitř, do Zbiroha je daleko...
Trať vede trochu jinudy, dívám z povzdálí na opuštěné nádraží, které prý koupil jakýsi cizinec, jemuž vadilo na rozdíl od Čechů, že by taková budova měla osiřet a spadnout. Vidím z oken vlaku, že se v ní pracuje, snad hotel, prý nic luxusního a hospoda. Třeba se ještě dožiju, opravdu nádherné místo.
V podobné krajině jsem rád co by zeměměřič rád pracoval. Zadíval jsem se do dáli až mě musel kolega okřiknout, vole, musíme dělat a ne čumět, ne aby tě napadlo mi utéct do polí.
Teď se do Zbiroha jezdí autobusem z Kařezu, kde je jenom vlaková zastávka v zářezu.
Než se naděju, vystupuju v Mýtě. Nádraží na nově vybudovaném koridoru jaksi ztratila smysl. Budovy uzavřené, žádná pokladna, žádná červená čepice, žádná plácačka. Zde by Bohumil Hrabal nenapsal Ostře sledované vlaky, žádný zpustlý výpravčí by neměl kde razítkovat prdelky sladkých dívek.
Budova zatím nevypadá na úplnou devastaci, je na ní pozvánka na oslavy 110. výročí jmenování Mýta městem. Příští víkend, ještě že tak, nejsem vymetač oslavových akcí.
Lavička, tady se připravím na pouť městem, ale naproti někdo sedí, asi nějaká baba, je neděle, měla by být v kostele. Nejsem rád, když na mě kdokoli civí a v duchu se diví, jak jsem nešikovný.
Musím si připravit foťák, knihu s fotkami, tablet, tužku, všechno má svoje místo v kapsáčích. Snažím se být systematický, ale někdo mi potřebné přendavá z kapsy do kapsy. Už léta.
Kromě jiných vad i blbě vidím. Nikdo tady nesedí, nejde o hlavu, to jenom jakási část kašny. Podle mého asi špatně odtéká voda, bůhví.
Ouha, dnes zavřeno. Uvnitř se pohybují parádně odění lidé, třeba svatba, ale netuším, že jinou hospodu už nepotkám.
Hlásili velké vedro, zatím je sluníčko schované za mraky.
Zvykl jsem si, že lidé na mě nechápavě koukají, kdysi v 18 letech jsem byl nervózní, když mě okukovali na veřejnosti lidé, jak měřím a co měřím. Dokonce se vyptávali. Časem jsem nervozitu zahodil, stejně jako dnes.
Někdo se zeptá. Pán, zhruba vrstevník je zvědavý, zajímá ho, co tady dědek s foťákem, ale žádné překvapení se nekoná. Hned mi dává typy, kam bych se měl podívat.
"To už není Mejto mejch dětskejch let. Všude samej beton", ukazuje na upravené chodníky,
"dole zregulovanej potok, nedá se u něj sedět, procházet kolem něj, vo autech ani nemluvím, tady se jezdilo po prašný ulici, v dešti v blátě."
Mejto, zapomněl jsem, že chodím po českém venkově, tady žádné Mýto není. Potkali jsme se v Mejtě. Prý má všechno kolem prochozené, proběhané, už to však nejde, měl úraz, nohy tolik neslouží, hlavně, že vám to chodí. Nestačím ho ujistit, že moc nechodí.
Každý máme svoje Mejto dětství, mládí, nedáme na něj dopustit, třebaže bychom v něm už neuměli žít. Zpohodlněli jsme, zvykli na výdobytky moderní doby.
Tenhle pán, kterého jsem potkal ještě dvakrát, vypadal jako činorodý člověk, ne takový, který musí nadávat na všechno, dává vinu kdekomu, nadává na politiky, kteří si ani nezaslouží, aby se o nich mluvilo.
Prostě jsme zestárli, přepadá nás smutek, nostalgie, ale těch pár dnů, které nám zbývají, snad nemá cenu si kazit ošklivými věcmi nebo dokonce kolem sebe šířit špatnou náladu. Zatím žijme, oni si už nás zavolají, nezapomenou...
Slunce začalo pálit, ve vzduchu je večerní bouřka, hospoda na náměstí nikde. Oni nemají na náměstí hospodu! Vidím budovu, zjevně stavěnou v době vrcholného socialismu. Tenkrát se budovaly podobné prodejny. Občas v nich nebylo co prodávat, ale byly veliké. I na ně jsme si zvykli.
Před prodejnou sedí chlapi s lahváči, asi dostanu vychlazené pivko.
Samoobsluha, bufet, všechno jak má být, aby hygienik neměl kecy, chlebíčky, skvěle vypadající dorty. Talířky, příbory, ubrousky. Běžné zboží do košíčku. Prodejní doba denně od 6.30 do 18. Někdo zřejmě pochopil, že jedině tak se dá konkurovat prodejnám Vietnamců.
Dal jsem si nakládaný karbanátek, dost cibule, kdo pochoutku nezná, jde o specialitu z Plzeňska, jinde jsem se s ní nepotkal. Vstřícnost obsluhujících fantastická.
Otvíral jsem si pivo a upadla mi zátka, pokladní viděla, jak těžce se ohýbám, vyskočila a uklidila sama. Byl jsem tady znovu po dvou hodinách, protože vedro se stalo hodně žíznivé.
Koupil jsem si na cestu trochu vína, že si někde v chládku pustím svůj mobilní internet, který nosím sebou, abych věděl, že se něco stalo.
Přicházím k hospodě, kde ráno snad byla svatba nebo co. Otevřeno, v zahradě nosili pivo, u stolu jsem získal wifi připojení. Nic se nestalo, nikdo mě nesháněl, skoro bych se mohl urazit.
Odjíždím vlakovou soupravou, jejíž úroveň je proti cestám v mém mládí úplně jinde.
Odjíždím směr Beroun, ve vagóně klimatizace, výhled do kraje a ještě mi zbylo v půllitrovce víno. A brambůrky.
Snad ze svého focení i něco vytvořím. Třeba všechno zpracuju.
Žádné komentáře:
Okomentovat