Jak jsem oblafnul vedro

Mám byt, ve kterém se často ani v zimě nemusí topit, je vzácný. Na jih obrácený.
Těch pár horkých dnů v roce člověk přežije.
Přežil jsem komunismus, jsem optimista, přežiju snad i letos, kdy výraz "pár horkých dnů" přestává být vhodný. Jakoby ten, kdo má počítat, usnul nebo nedejbože umřel. Dřív měli normální počitadlo, zarazit ale počítač už stojí nějakou námahu.
V bytě mám chladné koutky, právě dnes mi v jednom z nich málem ve sklenici začal bublat med.
Ležet ve vaně, napuštěné studenou vodou, lednice s pivem je téměř na dohmat, baví jen chvíli.
České dráhy si váží starých lidí, všimněte si, že nemluvím o seniorech. My jsme pořád taky ještě lidi. Tak dobrotiví, aby nás vozili zadarmo, dráhy nejsou, to bych chtěl moc, to mělo být právě v komunismu, což nějak nevyšlo.
Je mi přes 70, můžu si pořídit aplikaci do In-karty. Za 15 stovek na rok a můžu jezdit bez dalšího všemi vlaky osobními a spěšnými, v rychlíku platím půlku. Když se praštím přes kapsu, ze které vypadnou 4 tisíce, můžu jezdit 3 roky.
Šetřílek vydělá za 3 roky pět stovek.
Slečna v pokladně je ochotná, usměvavá, jen tak, aby řeč nestála, prohodím, snad za ty tři roky neumřu.
Usmála se, to už ale bude řešit někdo jinej.
Kolem Prahy jezdí vláčky, které se jmenují, já nevím proč, City elefant. Jde o výrobek z České republiky, už jsem navrhoval český název Maxipes Fík, ale můj blog asi na dráze nikdo nečte.
Jezdím s ním rád, pohodlný, klimatizovaný. Cestující je neustále informován. Nedávno jsem si kvůli úspoře času připlatil rychlík. Žádná klimatizace, cestující  otvírají, zavírají dveře, okna, hádají se u toho, málem facky lítají. Hlídat stanice si musím sám jako tenkrát, myslím dobu, dejme tomu před 50 lety.
Ještě dříve, za Rakouska, za první republiky býval na nádražích rámus, to znám z dobových filmů, zřízenci hulákali, kam právě vlak přijel, upocení pinglové lítali s horkými párky a studeným pivem.
Dnes je vidět ve stanicích čím dál méně červených čepic a plácaček, ti lidé odešli k počítačům, kde vymýšlejí jízdní řády nebo předpisy.
V metru je také chladno, ale nechce se mi prát s jinými důchodci o místo k sezení.
Přijíždím na Hlavní nádraží, zrovna přijel City elefant, který míří do Benešova. Zkuste nastoupit z rozžhaveného nástupiště  do příjemného vláčku, kam si můžu vzít kus žvance, lahev s nápojem.
Mám sebou čtení, roztáhnu se, za chvíli přemítám, že se snad začíná ochlazovat, jak občas předpokládají na stránkách "Poplašné zprávy Dagmar Honsové", kde za pár dnů se zjistí, že mírné ochlazení byla skutečně jenom poplašná zpráva.
Cestou registruju 5 hospod v blízkosti stanic, kde by se dalo... Vystoupit z vlaku na slunce chce velkou odvahu, vůbec se neochlazuje.
V Benešově je na peronu skvělá hospoda. Před nádražím je i výborný bufet, mají karboše, že kdyby je ochutnal McDonald, raději by šel konkurovat Adidasu.
Nádražní putyčku ovládli Vietnamci, ale atmosféra pivnice zůstala. Obsluhují dvě děvčata, mluví perfektně česky, zřejmě už naše rodačky. Heslo k Wifi dostávám s úsměvem, pivo také, desítka za 22. Ani náznakem se neobjeví jakási nechuť z toho, že musí být v práci, prostě pracují. Čisté, upravené, příjemné. Vypadají jako panenky z porcelánu, chodící cukřenky, tenhle výraz jsem ale slyšel od pana Horníčka.
Platím, mávnu rukou, že drobné nazpět nechci, dívka se ukloní a za moment přicupitá s drobnými, musím mávnout ještě jednou.  Usměje se, pozdravíme se. Vylézám na nástupiště, kde je odhadem nejmíň 80 stupňů. Na nástupiště přijel elefant z Prahy, který se zde otáčí. Je nádherně vychlazený.
Elefanty jezdí i do Berouna, do Kolína, do Nymburka, dokonce i do Ústí nad Labem. To už chce pěkně tlustou knihu.
Právě jsem se málem rozbrečel, jak je na světě krásně.