Na začátek uvádím odkaz na 1.díl:
http://vencovypindy.blogspot.cz/2015/02/stare-fotky-z-prahy-podoli.html
Opět se mi vyplatilo, že veškeré moje působení na internetu není anonymní. Pořád si myslím, že nechci-li nějakou zprávu podepsat, tak si ji nechám pro sebe nebo pro své blízké.
Najednou mě najde někdo, na koho už jsem léty zapomněl. Přijde mi mail od paní Aleny K., která je o něco starší než já, ale prožili jsme dětství v jednom činžáku.
Její tatínek fotografoval, hlavně svou holčičku, ale kde jinde než v bydlišti, však také za nacistické okupace nebylo kam jezdit.
Vyměnili jsme si pár pozdravů, v nich jsme zavzpomínali na lidi, které jsme znali, pár jmen jsem si vybavil, vzpomněl si.
Díky internetu a díky tomu, že svoje vzpomínky neschovávám pod různé pseudonymy. Mám pocit, že v mém věku už nemám co skrývat. Co jsem provedl, to se stalo, nic se nedá vrátit, naopak získávám přátele, zdánlivě "jenom" virtuální, ba někdy se s nimi i osobně setkám.
Ale chci zde zveřejnit zajímavé fotky z doby, kdy jsem třeba ještě nebyl nebo z doby, kdy rodiče s hrůzou pozorovali, co z toho jejich syna vyroste.
V domě knihtiskařů, kde si ve třicátých letech postavil družstevní dům zaměstnanci tiskáren, jsem se narodil, stejně jako Alena.
Dům patří do katastru Podolí, ale přes potok, který už je léta v rourách, je Braník. Bývala zde zahradnická vesnička Dvorce, po které zůstalo jen jméno tramvajové a autobusové stanice.
Můj domov, moje dětství, na stáří jsem se vrátil a už se mi nikam nechce. A to přesto, že ze stejných oken, kde jsem dětskýma očima viděl zahradnictví za potokem, kde byli ve dvoře koně, teď vidím rušnou ulici.
Tento týden jsem dostal mailem fotku od pana Milana K., rodáka z Pekařky, kam jsem kdysi chodil do 1. až 5. třídy, jak by se dnes řeklo první stupeň.
Poslal mi tuto krásnou fotku.
Moje rodná vesnice, přestože jsem přišel na svět v Hlávkově porodnici U Apolináře. Pohled ze smíchovské strany. Málem jsem hned jel na Smíchov, abych porovnával.
Pak mě napadlo, že bych měl počkat na zimu, oba břehy jsou bohaté na zeleň. Dům, ve kterém bydlím, ještě nebyl na světě, vlevo vykukuje za stromy budova, která existuje dodnes jako Dům ve dvoře, historická památka chráněná státem.
Ovšem nejvýraznější dům také stojí. Už ne o samotě, má z obou stran sousedy, ale je z nich nejhezčí. Jezdívala kolem něj tramvaj, tedy na této fotce ještě ne a teď už taky ne. Je v něm čínský bufet, má u něj konečnou autobus 124.
Plovárna se jmenovala Ostende, dnes jsou zde pověstné Žluté lázně.
Ostatní domy nepoznávám, asi z důvodu, že už jsem je zřejmě neviděl. Zarostlý kopec vpravo je Dobeška, dnes plná vil s krásným výhledem na Prahu včetně Hradu.
Pan Milan mi píše, že podle dubu na obzoru se zde říkalo Dubeska, později Dobeška. Také tam existuje ulice U dubu, kde jsem kdysi dávno vídal hezkou holku, kterou jsem se styděl oslovit. Teď tudy někdy jezdím autobusem, vyhlížím ji, možná vypadá trochu jinak.
Na Dobešce je kulturní dům, postavený architektem Vávrou, v nedávných letech zrekonstruovaný synem autora Davidem Vávrou, který je známou postavou. Jeho rodiče měli ve vile prostorný sklep, vzniklo divadlo, světe div se, pojmenovali ho Sklep. Ano, tam se hrálo divadlo, často i pilo atd. Jména se některá i proslavila.
Ale to už jsem opravdu někde jinde.
Zmínil jsem se o Domě ve dvoře. Já ten dvůr pamatuju, říkali jsme mu ve staráku, dům, který je dneska v tak pěkném stavu, byl na zbourání, leč památkově chráněný. Měl dřevěnou pavlač, kde býval vodovod a ve vedrech, podobným dnešním jsme tam chodil pít, celou pavlač jsme postříkali, vyháněli nás, ale což jde chytit partu syčáků? No, neměli jsme počítač a nemohli jsme hrát střílečky. Pavlač je tam stále, zasklená, byl jsem na ní před lety, potřeboval jsem projekt na příčku v bytě, skoro mi ukápla slza.
Dvě fotky z doby mého dětství. Tam se bydlelo, jedna moje spolužačka, o které ještě bude řeč, snad nějaké dílny, mandl tam byl, ten komunisti zrušili, takže paní mandlovala doma načerno. Dlouhá léta. Máma jí nosila záclony po vyprání, už to můžu napsat, žádný Kalousek ani Babiš je nezdaní. Na první je vpravo vidět čelo domu, o které jsem právě psal.
Na druhé fotce vlevo je k zahlédnutí zlíchovský kostelík.
V únoru 1944 se na ulici, za zdmi dvora sáňkovalo. Kostelík je vidět, vlevo od něj dům, který existuje. Pokusím se o srovnávačku, ale zřejmě až v zimě, mohla by vyjít. Jinak ta holčička na saních je malá Alenka, která mi fotky poslala.
Malou Alenku jen tak neopustím, protože fotky ukazují místa, které tak důvěrně znám. Tady se nám ovšem schovala do kočárku a tak je vidět jenom její maminka, kterou jsem pochopitelně znal. Na Vysoké cestě se jmenovala a jmenuje tato ulička, která jakoby do moderní Prahy nepatřila. Často tudy chodívám směrem do Braníka.
Pár fotek z oken bytu, kde Alenka se svými rodiči bydlela. Že tu byla magárna jsem zapomněl, prý smrděla, bourala se v roce 1951. Vila nahoře stojí, ale z tohoto pohledu není vidět.
V roce1943 vypadal magárna takto.
Tenhle pohled si pamatuju z našich oken, bydleli jsme však o dva vchody dále. Také už jde o minulost. Dům na snímku už je jen torzo většího. Takhle ubouraný zde byl dlouhá léta. Jednou si postavili obrovského sněhuláka, zbytky sněhu z něj byly snad až do třešní.
Z roku 1948 je následující záběr, vůbec si nevybavuju tehdejší situaci, domky zahradníků, tam bydleli i Šimečkovi, ke kterým mě maminka posílala pro čerstvý salát. Dlouho tu zahradničili, komunisti jim živnost nezabavili, zahradnická práce je totiž dřina, která se ke všemu musí umět. Stejně bylo území na odpis pro další výstavbu. Fotka je černobílá, pravděpodobně pořízená, protože byla duha.
Malá Alenka se fotila.
V roce 1942 na kopci, kam jsme sice chodili dělat lumpárny, ale mámy to nerady viděly. Tam už nevěděly, co vyvádíme. Ovšem Alenka byla hodná. Vila tam stále stojí, bydleli v ní též Petříkovi, je výrazná dole z Podolí, schody mezi zahradami existují též, chodí se po nich na Kavčí hory, ale je to všechno ozeleněné.
Rok 1943 (to jsem se narodil) na Modrých lázních. Vedle Žlutých směrem ku Praze byly i lázně Modré. Skutečně měly dřevěnou ohradu natřenou modře. Komín je bývalá cementárna.
V roce 1947 už vozila Alenka svůj kočárek. Pro fotícího tatínka byla důležitá ona, pro zájemce o staré Podolí upozorňuju na cementárnu, kde od roku 1965 stojí plavecký stadión. Utkvělo mi v paměti, jak jsme se s klukama dívali, když odstřelovali komín. Pak tam bylo nevábné území, chodil jsem kolem do školy, od roku 1955 se zde v plánech stavěl plavečák, nějak tenkrát nebyly peníze.
V roce 1952 se z bývalé Dvorecké ulice stala Jeremenkova, napadl sníh a lyžovalo se. Docela se těším, tuhle fotku určitě porovnám. Vpravo jsou knihtiskařské domy. Větší holčička je Alenka, menší její kamarádka Maruška, se kterou jsem 5 let chodil do třídy. Pak mi zmizela kdesi ve světě. Asi to souviselo i s tím, že dvůr neboli starák skončil a ona se někam odstěhovala.
Ještě se podívám na konec starého dvora. V padesátých letech vypadal takto.
A tady je definitivní konec starého dvora v roce 1966, kdy už tam ale nikdo nebydlel. Dům ve dvoře vlevo, za ním knihtiskařské domy. Prostor je zastavěný, dokonce i hospodou.
Další fotky shora, kde bývala kolonka, hlavně se stavělo, budovalo. Jde asi o rok 1966.
O Pekařce jsem již mluvil, tady bývala rasovna. Na její vůni si pamatuju dodnes. Dnes by se zřejmě konaly schůze, co s tím smradem. Poslanci by se dušovali, že kdyby bylo na nich... Nepamatuju se na žádné takové akce, asi občané brblali, ale byla padesátá léta, lidi spíš byli zticha.
Musím se zmínit o téměř venkovské hospodě Na Pekařce, kam chodili slavit vítězství i porážky podolští fotbalisté, hrál se tady mariáš, svět, který už téměř zmizel. Hospoda stojí dále, ale jde o restauraci pro majetnější hosty, třeba o zaměstnance televize.
Řeč je o televizi? Tak takhle se začala budova stavět skromně za rasovnou, která dávno nesmrdí. Kavčí hory už jsou taky málem legendou. Jestli diváci by raději snesli rasovnu než mnohé televizní pořady, je otázkou.
To je všechno. Zatím. Třeba se ještě najde někdo, vyštrachá pár fotek a pošle mi je.
Na závěr mi zbyla jedna fotka. Kaplička nestojí v Podolí, je v Krči, kousek od ní býval hotel Klimeš, kam chodili mí rodiče na Silvestra tancovat, promítal i biograf Oddech. Kromě kapličky je všechno jinak. I my pamětníci jsme trochu jiní.
http://vencovypindy.blogspot.cz/2015/02/stare-fotky-z-prahy-podoli.html
Opět se mi vyplatilo, že veškeré moje působení na internetu není anonymní. Pořád si myslím, že nechci-li nějakou zprávu podepsat, tak si ji nechám pro sebe nebo pro své blízké.
Najednou mě najde někdo, na koho už jsem léty zapomněl. Přijde mi mail od paní Aleny K., která je o něco starší než já, ale prožili jsme dětství v jednom činžáku.
Její tatínek fotografoval, hlavně svou holčičku, ale kde jinde než v bydlišti, však také za nacistické okupace nebylo kam jezdit.
Vyměnili jsme si pár pozdravů, v nich jsme zavzpomínali na lidi, které jsme znali, pár jmen jsem si vybavil, vzpomněl si.
Díky internetu a díky tomu, že svoje vzpomínky neschovávám pod různé pseudonymy. Mám pocit, že v mém věku už nemám co skrývat. Co jsem provedl, to se stalo, nic se nedá vrátit, naopak získávám přátele, zdánlivě "jenom" virtuální, ba někdy se s nimi i osobně setkám.
Ale chci zde zveřejnit zajímavé fotky z doby, kdy jsem třeba ještě nebyl nebo z doby, kdy rodiče s hrůzou pozorovali, co z toho jejich syna vyroste.
V domě knihtiskařů, kde si ve třicátých letech postavil družstevní dům zaměstnanci tiskáren, jsem se narodil, stejně jako Alena.
Dům patří do katastru Podolí, ale přes potok, který už je léta v rourách, je Braník. Bývala zde zahradnická vesnička Dvorce, po které zůstalo jen jméno tramvajové a autobusové stanice.
Můj domov, moje dětství, na stáří jsem se vrátil a už se mi nikam nechce. A to přesto, že ze stejných oken, kde jsem dětskýma očima viděl zahradnictví za potokem, kde byli ve dvoře koně, teď vidím rušnou ulici.
Tento týden jsem dostal mailem fotku od pana Milana K., rodáka z Pekařky, kam jsem kdysi chodil do 1. až 5. třídy, jak by se dnes řeklo první stupeň.
Poslal mi tuto krásnou fotku.
Pak mě napadlo, že bych měl počkat na zimu, oba břehy jsou bohaté na zeleň. Dům, ve kterém bydlím, ještě nebyl na světě, vlevo vykukuje za stromy budova, která existuje dodnes jako Dům ve dvoře, historická památka chráněná státem.
Ovšem nejvýraznější dům také stojí. Už ne o samotě, má z obou stran sousedy, ale je z nich nejhezčí. Jezdívala kolem něj tramvaj, tedy na této fotce ještě ne a teď už taky ne. Je v něm čínský bufet, má u něj konečnou autobus 124.
Plovárna se jmenovala Ostende, dnes jsou zde pověstné Žluté lázně.
Ostatní domy nepoznávám, asi z důvodu, že už jsem je zřejmě neviděl. Zarostlý kopec vpravo je Dobeška, dnes plná vil s krásným výhledem na Prahu včetně Hradu.
Pan Milan mi píše, že podle dubu na obzoru se zde říkalo Dubeska, později Dobeška. Také tam existuje ulice U dubu, kde jsem kdysi dávno vídal hezkou holku, kterou jsem se styděl oslovit. Teď tudy někdy jezdím autobusem, vyhlížím ji, možná vypadá trochu jinak.
Na Dobešce je kulturní dům, postavený architektem Vávrou, v nedávných letech zrekonstruovaný synem autora Davidem Vávrou, který je známou postavou. Jeho rodiče měli ve vile prostorný sklep, vzniklo divadlo, světe div se, pojmenovali ho Sklep. Ano, tam se hrálo divadlo, často i pilo atd. Jména se některá i proslavila.
Ale to už jsem opravdu někde jinde.
Zmínil jsem se o Domě ve dvoře. Já ten dvůr pamatuju, říkali jsme mu ve staráku, dům, který je dneska v tak pěkném stavu, byl na zbourání, leč památkově chráněný. Měl dřevěnou pavlač, kde býval vodovod a ve vedrech, podobným dnešním jsme tam chodil pít, celou pavlač jsme postříkali, vyháněli nás, ale což jde chytit partu syčáků? No, neměli jsme počítač a nemohli jsme hrát střílečky. Pavlač je tam stále, zasklená, byl jsem na ní před lety, potřeboval jsem projekt na příčku v bytě, skoro mi ukápla slza.
Dvě fotky z doby mého dětství. Tam se bydlelo, jedna moje spolužačka, o které ještě bude řeč, snad nějaké dílny, mandl tam byl, ten komunisti zrušili, takže paní mandlovala doma načerno. Dlouhá léta. Máma jí nosila záclony po vyprání, už to můžu napsat, žádný Kalousek ani Babiš je nezdaní. Na první je vpravo vidět čelo domu, o které jsem právě psal.
Na druhé fotce vlevo je k zahlédnutí zlíchovský kostelík.
V únoru 1944 se na ulici, za zdmi dvora sáňkovalo. Kostelík je vidět, vlevo od něj dům, který existuje. Pokusím se o srovnávačku, ale zřejmě až v zimě, mohla by vyjít. Jinak ta holčička na saních je malá Alenka, která mi fotky poslala.
Malou Alenku jen tak neopustím, protože fotky ukazují místa, které tak důvěrně znám. Tady se nám ovšem schovala do kočárku a tak je vidět jenom její maminka, kterou jsem pochopitelně znal. Na Vysoké cestě se jmenovala a jmenuje tato ulička, která jakoby do moderní Prahy nepatřila. Často tudy chodívám směrem do Braníka.
Pár fotek z oken bytu, kde Alenka se svými rodiči bydlela. Že tu byla magárna jsem zapomněl, prý smrděla, bourala se v roce 1951. Vila nahoře stojí, ale z tohoto pohledu není vidět.
V roce1943 vypadal magárna takto.
Tenhle pohled si pamatuju z našich oken, bydleli jsme však o dva vchody dále. Také už jde o minulost. Dům na snímku už je jen torzo většího. Takhle ubouraný zde byl dlouhá léta. Jednou si postavili obrovského sněhuláka, zbytky sněhu z něj byly snad až do třešní.
Z roku 1948 je následující záběr, vůbec si nevybavuju tehdejší situaci, domky zahradníků, tam bydleli i Šimečkovi, ke kterým mě maminka posílala pro čerstvý salát. Dlouho tu zahradničili, komunisti jim živnost nezabavili, zahradnická práce je totiž dřina, která se ke všemu musí umět. Stejně bylo území na odpis pro další výstavbu. Fotka je černobílá, pravděpodobně pořízená, protože byla duha.
Malá Alenka se fotila.
V roce 1942 na kopci, kam jsme sice chodili dělat lumpárny, ale mámy to nerady viděly. Tam už nevěděly, co vyvádíme. Ovšem Alenka byla hodná. Vila tam stále stojí, bydleli v ní též Petříkovi, je výrazná dole z Podolí, schody mezi zahradami existují též, chodí se po nich na Kavčí hory, ale je to všechno ozeleněné.
Rok 1943 (to jsem se narodil) na Modrých lázních. Vedle Žlutých směrem ku Praze byly i lázně Modré. Skutečně měly dřevěnou ohradu natřenou modře. Komín je bývalá cementárna.
V roce 1947 už vozila Alenka svůj kočárek. Pro fotícího tatínka byla důležitá ona, pro zájemce o staré Podolí upozorňuju na cementárnu, kde od roku 1965 stojí plavecký stadión. Utkvělo mi v paměti, jak jsme se s klukama dívali, když odstřelovali komín. Pak tam bylo nevábné území, chodil jsem kolem do školy, od roku 1955 se zde v plánech stavěl plavečák, nějak tenkrát nebyly peníze.
V roce 1952 se z bývalé Dvorecké ulice stala Jeremenkova, napadl sníh a lyžovalo se. Docela se těším, tuhle fotku určitě porovnám. Vpravo jsou knihtiskařské domy. Větší holčička je Alenka, menší její kamarádka Maruška, se kterou jsem 5 let chodil do třídy. Pak mi zmizela kdesi ve světě. Asi to souviselo i s tím, že dvůr neboli starák skončil a ona se někam odstěhovala.
Ještě se podívám na konec starého dvora. V padesátých letech vypadal takto.
A tady je definitivní konec starého dvora v roce 1966, kdy už tam ale nikdo nebydlel. Dům ve dvoře vlevo, za ním knihtiskařské domy. Prostor je zastavěný, dokonce i hospodou.
Další fotky shora, kde bývala kolonka, hlavně se stavělo, budovalo. Jde asi o rok 1966.
O Pekařce jsem již mluvil, tady bývala rasovna. Na její vůni si pamatuju dodnes. Dnes by se zřejmě konaly schůze, co s tím smradem. Poslanci by se dušovali, že kdyby bylo na nich... Nepamatuju se na žádné takové akce, asi občané brblali, ale byla padesátá léta, lidi spíš byli zticha.
Musím se zmínit o téměř venkovské hospodě Na Pekařce, kam chodili slavit vítězství i porážky podolští fotbalisté, hrál se tady mariáš, svět, který už téměř zmizel. Hospoda stojí dále, ale jde o restauraci pro majetnější hosty, třeba o zaměstnance televize.
Řeč je o televizi? Tak takhle se začala budova stavět skromně za rasovnou, která dávno nesmrdí. Kavčí hory už jsou taky málem legendou. Jestli diváci by raději snesli rasovnu než mnohé televizní pořady, je otázkou.
To je všechno. Zatím. Třeba se ještě najde někdo, vyštrachá pár fotek a pošle mi je.
Na závěr mi zbyla jedna fotka. Kaplička nestojí v Podolí, je v Krči, kousek od ní býval hotel Klimeš, kam chodili mí rodiče na Silvestra tancovat, promítal i biograf Oddech. Kromě kapličky je všechno jinak. I my pamětníci jsme trochu jiní.
7 komentářů:
Jako místňák moc děkuju!
Rasovna byla v povědomí dlouho, na ZŠ Zelená Liška se o ní vyprávělo ještě v 80. letech jako o "spalovně psů", asi je to popisnější.
Ale musím se zeptat, co je to prosím "magárna"?
Já to opsal od paní Aleny, která mi fotky poskytla. Ani se na ten objekt nepamatuju. Jako dítě jsem to musel vídat a slyšet o něm povídat. Bouralo se to podle fotek, bylo mi 8. No, Alena je o pár roků starší. Smrdělo to, zřejmě se tam vyrábělo magi, spíš bych měl napsat Maggi, na ty kostičky, které sloužily jako polévkové koření, jakýsi předchůdce dnešních bujónů v kostkách, se pamatuju. Vyrábělo se to snad i z kostí, doufám, že ne z těch ze "spalovny psů". Ony ty krásně balené kostičky se dnes taky nevyrábějí z bůhvíjakých skvělých surovin. Jinak mně je bližší výraz rasovna, tak jsem to slýchal v dětství. Ras býval člověk, který sbíral mrtvoly zvířat a nosil je ke spálení. A v té spalovně se zdaleka nespalovaly jenom mrtvoly psů i jiná zvířata si přišla na své. Jak to vonělo? Ještě bych to možná i poznal a chodil jsem od 1. do 5.třídy do školy na Pekařku, tak jsme to dostávali přímo. Brali jsme to jako samozřejmost.
Na Pekařku slavit výhry i prohry jsem jako podolský fotbalista také chodil. Někdy v druhé půlce sedmdesátých let... :-)
Pane Víšek,hezké Fotky díky.Mám dotaz: v kterém roce jste chodil na Pekařku do školy? Také my tři děti z rod. Prchalovi chodily na Pekařku.Zdravíme
Od 1. do 5.třídy. 1949-1954. Do třídy se mnou chodila Prchalová Alena?). Učitelka Pirochová, pak jsem chodil od 6.třídy na Nedvědovo náměstí (Pětioká). Třídní fotky mám, ale jsem nyní "uložený" v hospicu, fotky zde všechny nemám. V.Víšek
Ještě upřesňuju: Mám slušnou paměť na jména, třebaže si nepamatuju, co jsem měl k obědu dnes. Našel jsem srovnávačku, mimochodem jsem ji vyráběl v den, kdy pavilónek Na Pekařce shořel, ale já ji nepodpálil. Jak to tam vypadá dnes, už nevím. Jestli mě moje paměť neklame, mou spolužačkou od první do pátém třídy byla Alena Prchalová. Fotka z roku 1954 je veselá, tenkrát učitelka Pirochová rodila a nás asi na dva či tři měsíce měla paní Holková, s tou byla sranda. Myslím, že bych byl schopný většinu tehdejších spolužáků pojmenovat. Prchalová je čtvrtá zprava stojící, bez pionýrského kroje. Já sedím úplně vpravo, já byl z rodiny reakcionářů a do pionýra mě nechtěli dlouho vzít. Mám pravdu? Nebo kecám?. V každém případě zdravím. Patřil jsem spíš mezi syčáky. Václav Víšek.
Fotku se pokusím vloit následně, nejde mi to, jsem ji stár.
http://vencovypindy.blogspot.com/2014/10/podzimni-prochazky-prahou.html
Okomentovat