Milín

Je vedro. Mimořádné, takové, že všichni klimatologové amatéři křičí, že globální oteplování je tady. Zrovna letos. Aniž bych si chtěl utahovat z obav, že člověk planetu Zemi ničí, myslím, že možné oteplování se neobjeví ze dne na den.
Další závažnější argument ve své nic moc chytré hlavičce mám. Člověk, pokud něco ničí, není to planeta, ale ničí životní prostředí na této planetě, ničí sám sebe. A pokud dojde k tomu, že díky své činnosti člověk zmizí, Země se s tím vyrovná a bude jí bez lidí líp.
Nechám toho, stejně tomu nerozumím. Chápu, že horko může být tři dny i zajímavé, ale už já nevím kolikátý týden je otravné.
Lidé, zvláště postarší, by si měli dát bacha. Zavřu se doma, dnes je i můj solidní kvartýr prolezlý vzduchem vůbec ne osvěžujícím. Venku přijdu na sluníčko, ale případný chládek je příjemnější než v bytě.
Tak to zkouším. Kam vyrazit? Na Českou Sibiř, ta je kolem Miličína na Benešovsku, s Milínem je možné se splést, místa zní podobně a obě jsou poměrně vysoko a bývá v nich chladněji. Je mezi nimi Vltava s jezerem Orlické přehrady.
Milín je kousek od Příbrami, jede tam vlak a snad to tam, prokristapána aspoň trochu profukuje. V okolí se na několika místech těžil uran, blízko byl i komunistický lágr Vojna, kde byli vězněni pod neúprosným dozorem nepřátelé komunistického zřízení, skuteční i napůl vymyšlení. Samozřejmě těžili uran.
Z vlaku jsou vidět haldy, na nádraží vylezu z vlaku, staniční budova má zazděné vchody, kdo by tu hledal nádražní restauraci, má hodně bujnou fantazii. Skutečně vítr mírně foukal, chvílemi i více, ale sluníčko se nedalo. Do města Milín jsou od vlaku 2 kilometry, přes kopec. Větší vesnice bych řekl, z jednoho konce na protější kousek.
Hlavně mám sebou jako vždy překrásnou publikaci Ludvíka Brožka, Petra Prášila a Petra Martinovského Příbramsko na starým pohlednicích z roku 2007. Těžká bichle se naprosto vyrovnává všem, které vydavatelství Baron v Hostivici vydává.
Všechny moje koláže mají za základ skeny z této publikace.
Hlavní ulice se jmenuje 11.května. Tady jim totiž ten den teprve končila druhá světová válka, třebaže celá Evropa už tančila. Opět, stejně jako jinde, nějak nechápu, proč se nemluví o tom, že zde bombardovala sovětská armáda, ta přece vytlačovala zbytky nacistické armády, tedy našich okupantů.
Pokud v roce 1945 bombardovala v tehdejším protektorátu americká armáda, píše se vše na plnou hubu, což je v pořádku, proč vojenské akce Rudé armády jsou zmiňovány je na půl huby? Prostě vyháněli nacisty, válka se bez obětí neobejde.

Přes Milín vedla odjakživa (tedy hodně dlouho) důležitá cesta. Vozila se tudy sůl, obilí, med, vosk, dobytek, slanečci a mnoho dalšího, mezi tím taky otroci. Překvapení, že otroci nebyli jen ve starém Římě nebo v severní Americe?
Do Milína se přijede na kopci, jede se dolů a znovu vyjede na kopec. Následující obrázek je zhruba z nejnižšího bodu bývalé obchodní stezky a hledím směrem ku Praze. V budově vpravo býval koloniál.

Vlevo je vidět věž radnice, můžu tedy mluvit o středu obce, vpravo bývalo holičství a první lékařská praxe v Milíně. Do dnešního stavu byla radnice uvedená až v devadesátých letech podle plánů, které vznikly za první republiky. Nebyly peníze.
Krásnou dominantou je kostel svatého Václava na severním okraji Milína. V těchto místech je v publikaci několik zajímavých fotek, které by se snad daly porovnat, až nebude vegetace.

Následují pohledy jižním směrem, na Písek a Strakonice. Bývala tu silnička, díky automobilismu se stále rozšiřovala, projížděly dálkové autobusy. Dnes hlavní silnice přemístěná mimo obec a zde je téměř klid. Až mrtvolný, možná se mi to zdálo v horku, místní byli zalezlí.
Nejdřív pravá strana silnice,

Zde je strana levá.

Rodný dům Dr. Emanuela Bořického, profesora Karlovy university v oboru petrografie a mineralogie. Zemřel v 41 letech po pádu na led zamrzlé Vltavy na Kampě. Význačný vědec nevěděl, že na ledě to klouže.
Jinak tu býval koloniál Anny Hájkové. Dnes jenom obytný dům.

Pohled směrem ku Praze. Zůstala mohutná budova vpravo, jinak jsou ty domy hodně přestavěné, takže je to spíš záležitost celkového pohledu a tehdejší atmosféry.

Autostanice, kterou vlastnil František Cihelka, starosta obce a Sokola.

Ještě se vracím do míst, kde je rodný dům dr. Bořického, koloniál v roce 1939 už nebyl, vlevo býval hostinec U Nováků a ulička sloužila jako původní silnice na Příbram.

Nakonec budova bývalé měšťanské školy, založené v roce 1864. Už se v ní neučí, v Milíně bylo v době těžebního rozvoje za socialismu postaveno menší sídliště s novou školou. Vlevo bývalo Hájkovo sedlářství, které shořelo v 50.letech. Nahradila ho budova jiná, větší.

Není toho příliš, že ano. Ujistil jsem se, že vedro je i tady, kde by mělo být příjemně. Příjemná byla hospoda U Přemysla, kde tedy nevaří, ale zrovna byl den, kdy platilo jednoznačně známé pořekadlo, že hlad je jen převlečená žízeň.


Fotky mimo srovnávačky budou taky zde



Mnoho dalších srovnávacích fotek z různých lokalit je zde.