neděle 27. července 2014

Úštěk - Auscha

Mám rád rozmanitost. Nikdy jsem netoužil stýkat se jen se skupinou lidí podle zájmů nebo věku.
Jako kdysi zarytý sparťan jsem opustil ochozy stadiónu, když se objevilo mávání prapory, hulákání primitivů, jejichž názorem je, že my jsme ti frajeři a ostatní jsou hovna. 
Just nebudu skákat a stejně jsem Čech.
Baví mě dnes fotbal jako hra a je mi jedno, kdo vyhrává.
Nesnáším takzvané pánské jízdy, pokud bych se narodil jako žena, asi bych se vyhýbal babincům, stejně jako se vyhýbám davům zbytečně ukřičené mládeži a daleko více i sedánkám s důchodci, kde se pokyvuje moudře hlavami, že to takhle za nás nebylo.
Chtěl bych žít ve světě, kde mi nikdo neurčuje, kam patřím, mít na paměti, že i my jsme byli mladí nebo naopak, že jednou zestárnem. Ideální byl život na dřívější vesnici, kde žili kojenci vedle babiček na umření.
Jsem cyklista a nesnáším frajery, kteří sednou na kolo a přestanou být lidmi, stanou se jenom cyklisty. Doufám a věřím, že neskončím jednou v domově důchodců, kde bych měl tupě čumět na šlágry v televizi, když mám rád jazz a soul.
Krajina, kam se v poslední době vydávám, není jednoznačná. V Českém středohoří chybí nuda a jednotvárnost. Vláček, který dávno přestal funět a smrdět, jezdí z Litoměřic do České Lípy. Napravo krajina, svažující se do Polabí, nalevo kopce jihovýchodního kraje Českého středohoří. Úrodné lány, nad nimi kopce, prstíčkem nám vyhrožují, nehraj si s námi, my umíme kousat. Jen pojď, vylez nahoru, odtud nevede jiná cesta než dolů.



Tady někde se stýkali Němci a Češi. V historii se oba národy přelévaly i mísily. Musely spolu žít, ovlivňovaly se.
Než přišel ten, který začal určovat, kdo ke komu patří. Kdo to začal? Museli bychom až k počátkům lidstva, kdy ještě nebyli žádní Češi a Němci.
Jedu do města Úštěk, přečetl jsem si v obrovském díle Karla Kuči o městech a městečkách v České republice, jak se vyvíjelo jméno místa.
Úštěk či Auscha?
V době husitské se stali Češi válečníky, jichž se bála půlka Evropy. Prý nejslavnější doba českého národa. Ve válkách se umírá, pole se neobdělávají, sláva je dobrá do čítanek, Alois Jirásek měl o čem psát.
Na Úštěcku získali v následném 16.století navrch Němci, v roce 1930 žilo v samotném Úštěku 10% Čechů.
Další vývoj je spíš smutný, Hitler získal území a mnoho vojáků, též i od místních chmelnic odešlo dobývat Rusko.
Nebylo mnoho navrátilců, už vůbec ne spokojených, jejich rodiny byly nuceny nechat majetek osídlencům z Čech, ti ho mnoho neužili, protože jim ho sebrali komunisti.
I mezi nimi se našli tací, kterým bylo líto ničit historické jádro krásného města, v roce 1954 byla vyhlášena památková rezervace, nebyla však následně obnovená, naštěstí příliš malé místo na stavbu komunistických kostelíčků.
V roce 1961 vznikl rybník Chmelař zhruba v místech, kde kdysi jiný rybník býval. Menší. Pamatuju se, že se o Úštěku mluvilo, jak vzniká rekreační středisko po vzoru Máchova jezera v Doksech, ovšem daleko větší a lepší, pro horníky z Mostecka, jezero socialistické. Rybník tu je, jezdí se sem, koupání určitě fajn, ale kdo nejezdí do Chorvatska, neexistuje.
V roce 1968 jsem městem projížděl na kole. Hlavní silnice vedla přes náměstí, koupil jsem si v prodejně elektro dva pásky značky Agfa do kotoučového magnetofonu. Jeden stál 155 Kčs, podle tehdejších příjmů bych to šacoval na 15 stovek dnešních.
Socialistický obchod se často odbyde konstatováním, že byly fronty na banány. Čert vem banány, lítal jsem po Praze a nemohl dostat pásky německé výroby, české stály za prd. Náhodně jsem zastavil v tehdy ošuntěném Úštěku u obchodu, kde ve výloze neměli nic jiného než ty pásky. Musel jsem si vyzvednout peníze na poště z cestovní knížky, protože jsem honem v kapse tři stovky nemíval.
Pamatuju šedivé ničím nezajímavé město, omítky měli bolševici v plánu až po dobytí Marsu. V roce 1972 jsem zavítal do města už jako dálkový pochodník, lezlo se odtud na Sedlo, v dalších letech ještě víckrát, město a kopec k sobě patří.

Vlastně i Ronov, na který jsem se drápal nedávno, je nedaleko.

Snad jsem tady ani nikdy nenavštívil hospodu. Začátkem 70.let někoho napadlo postavit silniční obchvat a historické jádro Úštěku zůstalo mimo hlavní provoz. Tenhle bolševik zaslouží aspoň pusu. Další zkrášlování postupovalo spíše pomaleji, pořád lepší než kdyby se bořilo.
Po roce 1990 se situace změnila a tak po mnoha letech přijíždím vlakem do města, o kterém vlastně nic nevím.
Na nádraží otevřená hospoda. Jinde se nádražní hospody ruší... Jde o knajpu, ale když je žízeň...
Všechno voní po dešti, prohlédl jsem si fotky z města předem, skutečnost je předčila. Možná jsou ulice umyté, možná se dědek dobře vyspal, nevím. Je mi dobře, jsem rád, že jsem tady. A vůbec, že jsem.




Na náměstí je sice hodně aut, ale nejde o nekonečnou šňůru vozidel. Letos jsem, mimo jiné, byl ve dvou městech s pěknými náměstími. V Turnově a Havlíčkově Brodě projíždějí auta po náměstí v plné parádě. Hlava brní, kam ti lidi pořád jezdí?
V Úštěku je klidněji, viděl jsem spoustu zajímavého, vím, že sem ještě přijedu. Myslím, že víc než jednou.
Jenom malá zajímavost. Za kostelem směrem na Českou Lípu se náměstí jmenovalo Josefské na počest císaře Josefa II. Důležitý panovník, ale moc dlouho tu jeho pomník nevydržel. Ve srovnávacích fotkách se tím budu zabývat, ale takhle vypadá náhrada:

Aby si ale někdo nemyslel, že tohle udělali bolševici, vždyť stačí to, co udělali skutečně.
Detail desky na pomníku:
Ovšem v publikaci Úštěcko, ze které čerpám, jsou fotografie z velké slavnosti ze 17.8.1924 - odhalení pomníku Hanse Kudlicha. Tak nevím. Poutníku, vyber si. Je dobře, že jsou věci, které nám nejsou jasné, nemuseli bychom dál žít.
Jméno Kudlich mi připadá, jakoby se na něm dohodli Němci a Češi v hospodě, když měli dost upito. I Němcům asi tenkrát lezl rakouský císař na nervy.
Dost keců, mám hlad, do hospody patřím já.

Posezení na zahrádce, výborná znojemská pečeně s rýží, už dlouho jsem nejedl tak perfektní pečeni z hovězího, trochu šlehačky nahoru, řezané pivo, kafe, k tomu hráli soul, myslím, že i Otis Redding si něco střihl.

A protože kousek dál ve voňavém krámku prodávali i víno, jel jsem s dobrou náladou domů.


A zase nashledanou.






Všechny fotky z výletu jsou zde:
http://vencovyfotky.blogspot.cz/2014/07/2572014-ustek.html



čtvrtek 24. července 2014

Letní procházky Prahou

V rámci možností cestuju po Čechách a srovnávám minulost s přítomností, co se týče fotografií. Další srovnávání by se mohlo stát důvodem k diskuzi, mám pořád pocit, že na internetu jde spíš o hádky. Přidám-li skutečnost, že my starší máme vztek, že stárneme, dostaneme se k výsledku, že dřív bylo líp. Osobně si to nemyslím, ale raději se začnu věnovat srovnávačkám.
Hlásím se sice k tuláctví, ale v Praze jsem se narodil a nikde jinde jsem nikdy nebydlel. To je můj pevný bod, toulám-li se, musím se mít kam vracet. Však jsem také začínal srovnávat v Praze. Praha je veliká a často fotografovaná, vyzobal jsem z dostupných publikací hodně lahůdek a zbývá mi mnoho dalších fotek z různých míst. Fotky vozím sebou a občas se někde zastavím.
Těžko vytvořím soubory s nějakou tematikou. Když dojedu do Havlíčkova Brodu nebo Domažlic a jinam, mám před sebou nepopsaný papír, můžu se zabývat souvislostmi. V Praze už je všechno jiné, ale překvapuje mě, jak zajímavé mohou být „zbytky“. Ke všemu jsem narazil na další pramen, dokonce z Německa. Nemůžu mít tyto srovnávačky uložené v šuplíku jen pro sebe. Kdyby jednomu člověku udělaly radost, bude dobře.

Fotky nejsou vytvářeny v jednu dobu, všechno je nahodilé. Vršovice, Vyšehrad, Nové Město, Staré Město.

Ve Vršovicích jsem byl před 3 lety, pamatuju se dobře, červenci jsem se zde snažil něco dělat, jinak mi bylo spíš špatně, netušil jsem, že zanedlouho mě položí na operační stůl, i chirurgové potřebují práci.
Tehdy jsem odkládal staré fotky s Langherkou, která byla za ohradou, stavaři se snažili prostor zkrášlit. Myslím, že se jim povedlo. Mně osobně se zde líbí. Vlevo kostel svatého Mikuláše, uprostřed záložna, vpravo zámeček.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/


Vršovický zámeček – Langherka, kdysi továrna na hedvábí, také škola, také ONV Praha 10, dnes zde odpočívají starší. Vozovky a chodníky stále nejsou úplně dokončené, i když, možná dnes už ano.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/


Ještě potřetí vršovický zámeček, tentokrát z jihozápadu. Tenkrát zrovna sloužil jako měšťanská škola. Na sníh se mi nechtělo čekat.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 4, kterou vydala Paseka v roce 2002.


Tenhle krásný barák stál a stojí na nároží mezi ulicemi Svobodova (vlevo) a Na Slupi (vpravo) blízko umírajícího vyšehradského nádraží Věže patří Emauzům ve staré podobě.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:


Pohled z vyšehradských hradeb na svaz pod Karlovem, kde u Botiče se staví dnešní Ostrčilovo náměstí. Dávný fotograf stál níž než já, někde kde jsou tenisové kurty. Je to zřejmé z průběhu hradeb nad Albertovem, ale bylo mi líto srovnání vyhodit.
Starou fotku jsem okopíroval na Facebookovém profilu skupiny Vyšehradskej jezdec.  


Jsem na Vyšehradě, ulice V Pevnosti. Vpravo je dům, kde žila Popelka Biliánová, spisovatelka pražských pověstí. Vlevo v pozadí Leopoldova brána.
Starou fotku jsem okopíroval na Facebookovém profilu skupiny Vyšehradskej jezdec. 


Ulice Na Pankráci, ano je to ta z písničky „Na Pankráci, na malým vršíčku.“ Křižovatka s ulicí Viktorínova.
Starou fotku jsem okopíroval na Facebookovém profilu skupiny Vyšehradskej jezdec. 


Rašinovo nábřeží, pohled od vyšehradského tunelu na kubistické domy. I když jsem kdysi dávno kolem jezdil každý den tramvají do školy, nepřipadaly mi domy nějak výjímečné. Člověk je pomalejší a najednou vidí něco, na co dříve neměl čas, tedy neudělal si ho. V tramvaji jezdily hezký holky a baráky…?
Starou fotku jsem okopíroval na Facebookovém profilu skupiny Vyšehradskej jezdec. 


Vyšehradská třída z křižovatky u Botanické zahrady. Přímo se jede na karlovo náměstí, vpravo je ulice Benátská, jezdíval jsem tudy někdy trolejbusem. Ač jakoby všechno patřilo Vyšehradu, jsem na katastru Nového Města.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:


František Palacký si tu sedí na Palackého náměstí, dívá se na Palackého most, vypěstovali mu okolo zeleň, chtěl jsem starou fotku odložit na zimu, ale tohle porovnání má docela zajímavou atmosféru.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:


Tak odtud je situace koilem Palackého pomníku hodně jiná, vlatsně zůstal jen pomník. Vstup do metra, dům zakrývá Emauzy, které jsou stejně jiné…
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:


U všech dalších srovnání jsem použil u starých fotek stejný pramen:


Když už jsem u pomníků, zastavím se na náměstí Jungmannově, kde stojí, světe div se, pomník Josefa Jungmanna.


Pohled z Národní třídy do ulice 28.října. Vzadu vykukuje Prašná brána. Na nároží s Perlovou ulicí stojí palác Ara, já ho pamatuju jako obchodní dům Perla, moje máma tvrdošíjně říkala, že jde do Ary. Název se vrátil, ale ponožky si v bance nekoupíte.


Most Legií od Národního divadla. Vidím, že tady se snažili vše uvést do historického stavu. Včetně lamp.


Dva pohledy z mostu Legií na Žofín, který se oficiálně jmenuje Slovanský ostrov. Kdo by dal na oficiality? Nábřeží, dříve Riegrovo, se dnes jmenuje Masarykovo, vlevo je Národní divadlo, které je v současné době zabalené do reklam, opravuje se.



Od Novotného lávky je krásný pohled na Pražský Hrad a Karlův most.


Sešlo se mi 5 starých pohlednic z Křížovnického náměstí, spíš by se mělo jmenovat náměstíčko. Křižovnický klášter s kostelem sv.Františka Serafínského, Karlův most, socha Karla IV., přes ulici kostel svatého Salvátora. Pokud člověk nepřide po ránu, všude samý turista.






Křižovnická ulice, na jejímž konci je Rudolfinum, kdysi osamocené na konci města.
Moje vědomosti o křižovnících končí u hospody U Křížovníků, která tu někde byla, plete se mi to, hospody dostaly nové názvy. Aby bylo jasno, jaká je moje úroveň.


Rudolfinum, koncertní sál, za první republiky sídlo parlamentu.



U Rudolfina je Mánesův most. Velkou hodnotu moje srovnání nemá, zastavím se v zimě, až zákazníci pizzerie budou v jižních krajích.


Končím pohledem na Strakovu akademii, kam vcházejí noví předsedové české vlády hlavním vchodem, jak kdysi chytře prohlásil náš dnešní prezident. Nechme je vcházet a odcházet. Vpravo nahoře je Hanavský pavilon s restaurací, pod ním u Vltavy začíná Občanská plovárna.



Fotek na procházky mám ještě dost, tak až je nastřádám…



neděle 20. července 2014

Žíznivá cesta z Braníka pod Medník


Vedra! Vedra!! Vedra!!!
I pisálek lokálního významu musí napsat něco vtipného na téma vedro. Odborníci naopak vysokými teplotami ožili a radí, jak vyzrát na horké počasí.
Je mi jasné, že naši předkové měli těžký život. Můj děda neznal internet, neznal průvody televizních radilů, bez kterých bychom šli životem naprosto bezradní. Měl naivní lék, sednul si do chládku, zapálil si fajfku a čekal až se ochladí. Kupodivu přežil, díky tomu i já jsem tady a hlásím se do diskuze.
Jsem rodák z Podolí, do Braníka jsme koukali z okna přes potok, takže mám starost o krásnou budovu stojící nedaleko nádraží Praha - Braník. Neznám v Braníku hezčí barák. 
Pivovar, viz obrázek v úvodu. Brzy potom, co jsem přestal konzumovat mateřské mléko, naléval mi táta po nedělní vepřové panáka piva.
"Furt lepší než aby chlastal vodu."
V letech vracejícího se kapitalismu pivovar koupil Staropramen, zrušil výrobu a branické pivo se vozí do Braníka ze Smíchova. Předtím smíchovští zlikvidovali značku Vratislav, ale mezi Libercem a Jabloncem se vaří pivo dál. Jiné, ale jejich.
Dívám se na budovu, jejíž dnešní účel neznám, má kliku, že je památkově chráněná. Pořád doufám, že z ní jednou budou zase jezdit vozy s pivem, asi nebudou tažené koňmi jako kousek do hospody Na Kopečku. Jsem optimista, hodně pivovarů padlo za komunistů, hodně po převratu, ale vznikají další, malé. Myslím, že nás nedostanou.
Takhle se jezdilo z Braníka ještě v 60.letech.
Chceš sedět? Babičku poval, z dědečka si udělej schůdky. Že jsme to tenkrát ještě mladí nedělali? Ale, kecy, jenom se už nechceme pamatovat.
Dnes většinou nejezdí vlaky přecpané, nemusí se sedět na nárazníku, prázdné však nejsou. Braník bývalo nádraží, kam se davy valily, dobré spojení tramvají, dnes je metro, lidi nastupují už na Wilsoňáku, brzy otevřou stanici i na Kačerově.
Pivo teče už od sedmi ráno, pokud mě paměť slouží, branické nádraží bývalo vždy pohostinné.
Jedu po stopách Posázavského pacifiku.
Vrané nad Vltavou. Místo, kde je přehrada a zkrachovala papírna. Pacifik se dělí na dvě větve, do Čerčan a na Dobříš. Na nástupišti vždy teklo pivo, hospoda měla okénko pro žíznivé. Dlouhá léta obsluhoval mírně svérázný hostinský, pokud neměl náladu, host mohl dostat vynadáno.
Pekl skvělé bramboráky. 
Z brambor, nevozili mu podivné mražené placky, které snad mají správnou chuť, ale jsou to jen placky. Viděl jsem v hospodě člověka, který škrábal brambory, vypadal na štamgasta, který si odpracovával dluh.
Moje máma neměla ráda slovo bramborák, původem z jižních Čech dělala cmundu. Jen tak bez zelí a jiných příloh, prostě cmundu. Tchýně, výborná kuchařka, pekla dokonce čmundu. Naučila mě dávat do těsta hrubou mouku. Pokud mě napadne některý ze skvělých kuchařů, že jich všude je, že do bramboráku se dává mouka hladká, dám mu za pravdu. Já totiž peču čmundu.
Hospoda ve Vraném asi před dvěma lety změnila majitele, mladí lidé mi předložili obyčejné, leč skvělé jídlo. Pak se dveře zavřely na delší dobu.
Dnes koukám a ze starého nádražního bufáče rozkvetla pizzerie. Nedávno jsem četl názor rodilého Itala, že na počet obyvatel je u nás víc pizzerií než v Itálii. Prodávají ohřáté polotovarové placky, no je to stejné jako u bramboráku. Ne že by v Itálii strávník dostal vždycky pravou pizzu. Před lety nás vedoucí cyklistického zájezdu upozorňoval, chceme-li ochutnat dobrou pizzu, ať se nejdřív podíváme, jestli mají v hospodě pec. Pak možná dostaneme žádané.
Přeju všem jen dobré, ale restaurační provozovna na nádraží, která otevírá v půl dvanácté a v neděli má zavírací den, na trati Posázavského pacifiku... já nevím.
Hygienik je určitě spokojený.
Napiju se své vody z batohu a jdu se podívat na kostel, u kterého jsem v životě nebyl.


V Davli nádraží doslova kvete.

Hospoda též, dokonce měli na jídelníčku knedlíky s vajíčkem, moje jídlo z mládí, když jsem zrovna neměl penízky. Často. Sto metrů vedle je další hospoda, přes Vltavu další, u Bendlů výborně vařívali...
Jedu dál. Do Pikovic, stanice se jmenuje Petrov u Prahy, ale ten je nahoře .

Bývalá hospoda, pak nádražní čekárna. Snad se mi povedla i srovnávačka, to bude jiný článek. Malé překvapení, hned u přejezdu za cestou na Petrov otevřeli výčep. Přívěs s pivem, párkem v rohlíku, v horku příjemná oasa. Jen by to chtělo místy holinky.
Ale kdo by odolal?


Dolů přes Sázavu jsou Pikovice, obec legendární. 

Tahle cukrárna bývala výborná i za komunistů, v neděli odpoledne se zde  dal osladit život. Pak najednou přišel den, kdy jsem táhnul děti na zmrzlinu a zavřeno. Potomci si asi něco mysleli o tátovi, který neví. Šla s námi paní, které jsem si postěžoval. Byla z rodiny, která dům vlastnila. Vyprávěla mi, co jim dalo za práci než vystrnadili Jednotu, která jejich cukrárnu provozovala a platila nájem, jaký tenkrát stát platil soukromníkům. Prý ani na údržbu peníze nestačily. My byli smutní, ona s radostí líčila jejich vítězství. 
Ještě v roce 1990 se cukrárna zaskvěla v plné kráse, doufám, že se sem bude chodit mlsat ještě za 100 let.

V Pikovicích se žízní těžko zahyne. 

Za komunistů postavili hospodu vpravdě socialistickou, jednoťáckou. 

Dnes je snaživě upravená a jmenuje se U Dolejších. Slovutné řeznictví a uzenářství z Davle rozhodilo své sítě už i do oblasti pohostinství. Dnes jsou davelské uzeniny pojmem známým široko daleko, někdy mám pocit, jestli si prodejci trochu nevymýšlejí. To nechám někomu s větší hlavou. Vyfotil jsem však plakátek.

Jména zpěvaček zaručují, že se bude zpívat tak, že se i paní Eva probere z nebeského rozjímání a bude mít radost, že kamarádky slaví v hospodě. Určitě bude někde v koutku poslouchat.
Abych naplnil název článku, tak dvě fotky Medníku.
Od Pikovic

a z Luk pod Medníkem.

Bylo slyšet půllitry, hospoda U nádraží čepuje, jsem však ucabrcaný, blížil se vlak. Trasa Posázavského pacifiku skýtá mnoho zajímavého na podívání a na popití. A nemusí jít hned o bývalé nádraží Luka pod Medníkem.

Určitě zase přijedu!