úterý 31. srpna 2010

Jeseníky

JESENÍKY
Usmívám se, slyším-li, jak někdo miluje jakýsi kout vlasti. Pak z něj vypadne, že tam jezdil k babičce, že jejich rodina si tam pořídila chalupu, protože jim někdo doporučil vhodný objekt. Začátek lásky k jižním či jiným Čechám může být naprosto náhodný.



Usmívám se, neposmívám se. Máme to tak. Kdo miluje všechno, je mi podezřelý. Tak velký srdce nikdo nemá, aby miloval úplně všechno.


Zaměstnání u drážní stavební organizace, proč nepřiznat, že jsem ho vzal z lásky k režijním výhodám. Byly nás zástupy, vlak téměř zadarmo měl kdejaký úředník, který s bídou našel nádraží. S celou rodinou. Ajznboňák ze skutečného provozu tolik cestovat ani nechtěl.


Jsou ještě podnikové chaty? Zařízení, udržovaná z rekrečních fondů, kam mohli jezdit zaměstnanci s rodinami, pokud tedy bylo místo. Čím honosnější chata, tím více dotovaná podnikem, tím větší zájem o pobyt byl, tím spíš ji obsadili vyšší papaláši. Co si budem povídat, lidé se nemění.


Velká část podnikových chat byla na území, odkud jsme v roce 1946 odsunuli původní německé obyvatelstvo. Něco se osídlilo, něco se ukradlo, něco se zbořilo. Zvláště na horách bylo mnoho objektů, které potřebovaly údržbu, tedy práci, taky peníze a kdo je měl po válce? Dobře vím, že mnoho opuštěných baráků na horách bylo zachráněno díky skutečnosti, že si je koupil některý podnik. Pořídit se daly za babku.


Dnešní generace by se ošklíbaly nad hygienickou úrovní, v budovách se těžko zřizovaly splachovací záchody, v chatě byla jedna malá kabinka se sprchou, kdo přišel později, už se musel spokojit se studenou vodou. Obyvatelé různých pokojů se hádali, kdo víc vody vycákal. A taky společná, menší lednice na deset pokojů, jedna trouba na pečení... Každý se stravoval podle svého.


Naštěstí tenkrát nebyla možnost přepínat televizní programy sem a tam. To by byla válka. Musel by existovat televizní referent. Nebo referendum? Televize byla na chodbě a diváci museli spolknout, kromě programu, i chování dětí, které se potulovaly po budově, protože musely. Byl jsem pěkný hajzl. Co by člověk od přírody netelevizní jsem se uculoval, když moje děti třikrát za minutu vrzaly dveřmi a chodily, protože musely.


To už mluvím o chatě pražského Železničného stavitelství v Ramzovském sedle.


Pražáci a chata tak daleko? Železniční stanice Ramzová byla asi 200 metrů od chaty a jezdil sem rychlík z Prahy.


Peněženka se příliš nevyprázdnila, sumu už nevzpomínám, ale byla hodně malá. Lidský socialismus. Jak pro koho. Chodit po horách? O dovolené? O dovolené se má válet u vody. Nebo si jezdit na svou chatičku. Většina zaměstnanců neměla zájem. Mnozí lidé by brali raději peníze, které provoz chaty stál. Přerozdělování. Někdo mocnější rozhodne, na co se prostředky hodí, nehodí. Stačil důležitý odborový funkcionář, který měl rád hory. Paradoxy doby. Nebýval v Ramzové strašný nával. Kromě Silvestra, kdy se sem jezdila ožírat podniková elita.


A tak se stalo, že jsem se zamiloval do hor zvaných Jeseníky. Němci jim říkají Altvatergebirge, nutno dodat, že před rokem 1946 se v drtivé většině používal název německý.


Poprvé v roce 1981. Už v roce 1969 jsem Ramzovským, ale také Červenohorským sedlem projížděl na kole. Tehdy mi ale šlo hlavně o to vyjet kdejaký kopec v republice na favoritu s třemi převody.


Časem jsem pochopil, že po horách se chodí pěšky. Tím se nechci navážet do velké skupiny dnešních cyklistů, vybavených stroji, o jakých se mi v mládí ani nesnilo. Sám mezi ty šílence patřím, mám mezi nimi dost kamarádů, ale horská hřebenovka se chodí pěšky. Jen v zimě na běžkách.


Dětem se v Jeseníkách líbilo. Což o to, dětem se líbí leckde. Jsem přesvědčený, že děti ve věku, kdy ještě puberta je v dáli, jsou rády s rodiči. Milují okamžiky, kdy se rodiče věnují jenom jim. Nechtějí být na celé prázdniny odloženy. Tohle vypadá jako moralizování, ale ty dva týdny do roka by si měl každý udělat čas, aby byl se svými potomky někde, kdekoliv, ale byl s nimi a věnoval se jim. Zahodit na 14 dnů všechny povinnosti, stát se taky dítětem. Zapomenout na práci, na to, že by bylo třeba doma vymalovat, něco opravit. Vypnout.


Zpověď senilního dědka, který už nemůže, tak je chytrej? Tři moje děti, dnes už překročily třicítku, stále vzpomínají na prázdniny v Ramzové. Neměly možnost jezdit někam k babičce na venkov. Dokonce se do Jeseníků i občas vracejí. Jistěže ne do chaty Železničního stavitelství. Kde je firmě konec, spolkl ji jiný gigant, který se rekreačního zařízení zbavil.


Loni jsem si vzpomněl na Kralický Sněžník, který k Jeseníkům nepatří, ale je na dohled a vlastně tak trochu k nim patří. Kasal jsem se, že tam, po letech zase vylezu. Tam ale půjdu pěšky, stejně jako aspoň kousek hřebenovky přes Keprník.


Kolo nechávám ve sklepě, nic mu neříkám, aby se neurazilo. Batoh, spacák, stan, který mi dali kolegové k šedesátinám, asi pro případ, že bych se stal bezdomovcem. Na vlaky se nadává. Nadávalo, nadává a bude nadávat. Ač jsem modrou uniformu nikdy nenosil, mám pro vlaky slabost. Každou zrušenou trať skoro opláču.


Rychlík do Ramzové jezdíval z Prahy asi pět nebo šest hodin, úmorná cesta, s malými dětmi průser. Už nemají hlad ani žízeň, už se jim nechce čůrat, nechtějí poslouchat pohádku, karty je nebaví, z okna se nedívají, třebaže se po nástupu do vlaku praly, kdo bude sedět u okýnka. Tři děti, dvě místa u okna, pomalu bych záviděl Kalouskovi sestavování státního rozpočtu. Přesně určit, kdy kdo se bude s kým střídat, na což se po hodině zapomnělo. Sahají všude, kam se sahat nesmí, ještě k tomu máma s mokrou žínkou... Vypadnutí z vlaku v Ramzovském sedle, kde pěkně fouká horský vzduch, bylo jako vychlazené pivo na žhavé poušti.


Jedu dnes sám, přímé vlaky už nejezdí. Vybudovaný koridor na hlavní trati zrychlil čas cesty do Zábřehu. Přestup a další slušně jedoucí vlak do Jeseníku. Budu se hádat s každým, kdo bude tvrdit, že se cestování po železnici nezměnilo. Vlastně nebudu, proč? Nechám jiným radost z jejich cestování autíčkem, které mi přes všechny vymoženosti připadá jako pobyt v konzervě.


V Ramzové jen vykouknu z okna. Sjíždíme do Jeseníku, kdysi Frývaldova. Po válce jsme se chtěli zbavit všeho, co připomínalo Němce a Frývaldov, to byl jen překlad německého Freiwaldau.


I když s odsunem německy mluvícího obyvatelstva nesouhlasím, svým způsobem ho chápu. Pokusím-li se nějakým způsobem, pomocí vzpomínek tehdejších dospělých, pomocí literatury, dobového tisku, vybavit onu dobu, začnu být nejistý. V každém případě mě utvrzuje v mém názoru, že nenávist mezi lidmi hovořícími různými jazyky, je zlo. Zlo, které zneužívají všichni ti, kteří se snaží získat moc. Tisíce případů najdeme ve světové historii na všech možných úrovních.


Ano, o Hitlerovi se bude učit ještě za několik století. Co ti obyčejní Němci, kteří tady, v horských podmínkách, vytvořili kulturní krajinu. Území ztratilo své obyvatele, není jednoduché nastěhovat jiné, aby pokračovali. Kdo sem přišel? Pominu zlatokopy, kteří se objeví vždycky na správném místě, je-li co ukrást. Ti se na -ismy neohlížejí a brzy zmizí, naskytne-li se příležitost jiná. Poctiví a často velmi naivní lidé, kteří si myslí, že osídlit krajinu je vysloveně administrativní záležitost. Mají se do čeho stěhovat, všechno tu je. Začneme, my Češi, Moravané, bez Němců.


Každý kytičkář ví, že přesazená rostlinka na chvíli svůj růst jakoby zarazí, musí zapustit kořínky, někdy nám i uschne, když jsme hloupí a přesadíme ji tam, kam nepatří.


Velká část Němců chtěla patřit do velkoněmecké říše. Dočkali se v roce 1938. Jejich nová domovina jim za odměnu navlékla uniformu wehrmachtu, aby pomohli dobývat další prostory a šířit slávu Germánů. Německý zemědělec či řemeslník chtěl žít a ne dobývat neznámou Rus. Jejich rodiny doma strádaly, na práci dostaly zajatce, kteří tu nějak přežívali, nijak se nepřetrhli. Taky proč? Ovšem lepší než skončit v koncentráku nebo na popravišti.


Jeseník
Kvetoucí města, stejně jako venkov, začala pomalinku chátrat. V roce 1946, pokud nepadli do rukou mstících se spravedlivých, byli Němci nacpáni do dobytčáků a odvezeni do ciziny, třebaže německé. Nebyly peníze, často jen dobrá vůle, ještě častěji neschopnost lidí, kterým připadl majetek a tím i starost o něj. Výstavné město Frývaldov, dostávalo ťafku za ťafkou. Tehdy v devětašedesátém, jsem sem přijel na kole, spal jsem v ušmudlaném hotelu Jeseník, kdysi luxusním Krone, teď už zase Krone - Koruna, čistě ohozeném, snad zase luxusním.


Město bylo šedivé, otlučené, patřilo do okresu Šumperk, který byl "za horami". Světoznámé lázně Bad Gräfenberg ztratily klientelu. Kdo by jezdil do Lázní Jeseník?


Je možné se nyní pohoršovat na tím, co provedli tehdejší hospodáři s nádherným náměstím v Jeseníku? V sedmdesátých letech byly některé budovy, sice historicky cenné, ale vybydlené, neudržované. A tak se bouralo. A stavělo. Po našem. Levně, jednoduše.


Vím, že teď napíšu něco, s čím nyní nesouhlasím. V roce 1981, při první dovolené v Ramzové, mi připadal Jeseník jako vyměněný, čistý, nový. Jako by prokoukl. Omšelé barabizny zmizely.


Sedím na náměstí dnes. Mám na kolenou dvě publikace se starými pohlednicemi. Ano, zastavil jsem se a prohlížím. Ty 30 - 40 let staré paneláky už vůbec nejsou čisté a pohledné. Jsou hnusné.


V sluníčku září stará radnice, kterou nestačila vládnoucí změnit na nějaký KOKOS (zkratka KOmunistický KOStel), některé budovy se upravují, dokonce vracejí k původní podobě. Přehlížení historie se vždycky vymstí.


Staré kosti mi nedovolují chodit, lítat po horách, začínám být rozumný. Starý. Mladší neuvěří, že bych byl raději nerozumný, bláznivý a netrousil tahle moudra.


Začal jsem porovnávat fotky, staré pohlednice, se skutečností. Před lety bych si nemohl takového koníčka dovolit. Dnes, v době digitální fotografie, můžu nastřílet na místě desítky fotek a pak si, u počítače, v klidu vybírat. Představuju si fotografa před sto lety, jak rychtuje foťák na stativ, lidi mu pózují, samozřejmě nastrojení, protože činnost oznámil předem. Mám radost, když zjistím, že jsem našel místo, kde ten pán v cylindru důležitě stál a zvěčňoval pro další pokolení.


Musím objekty prohlédnout, pokoukat na ně, škoda, že jsem přestal kouřit, určitě bych si zapálil. Tady neplatí systém zastavit, vystoupit, vyfotit, nastoupit, odjet, další geniální dílo je na světě. Celý den jsem takhle chodil po městě, zašel na oběd, na pivo, na kafe a pochopil jsem zároveň, jaký zločin byl na Frývaldově spáchán. Fandím každému, kdo se snaží o nápravu. Aby se jejich děti nemusely ptát. "Proč?"


Dojel jsem se podívat i do Starého Města pod Sněžníkem (kdysi Goldek), jehož náměstí dopadlo hůř než v Jeseníku. Byl jsem v Branné (Kolštejn), tam to jejich náměstíčko nově rozkvetlo, hrad se opravuje.


Básnil jsem tu o své lásce k pohoří Jeseníky, vylezl jsem vůbec na nějaký kopec? Ale jo, jen jsem se trochu rozkecal a dostávám z toho hlad. Určitě hned po jídle začnu psát dál.






BLOG TÝDEN
 
PO HORÁCH SE CHODÍ PĚŠKY
První polovina osmdesátých let. Doba, kdy se neuvěřitelně rychle měnil vzhled Jeseníků. Rok od roku přibývaly holiny, do nebe trčely uschlé zbytky lesa. Hrůzná podívaná, kterou znají milovníci nejen Jeseníků.



Kousek za Červenohorským sedlem seděla na velkém kameni, pidiskalce, dvojice starých usměvavých lidí. Vybavuju si je. O kolik byli starší, než jsem dnes já? Nebo dokonce mladší? Myslím, že i hůl tam byla opřená.


Naše tři děti letěly, chtělo by se napsat jako blázni, letěly jako svobodný tvor, vypuštěný do prostoru.


Tenhle výlet jsme nazývali "velký". Těšili se na něj všichni, skutečné hory, hřebenovka. Z Ramzové vlakem do Jeseníku, narvaným autobusem na Červenohorské sedlo, nutná limonáda, aby bobánkové neumřeli žízní. Měli sice v baťůžkách flašky s přeslazeným čajem, od něhož bylo za hodinu zaflákané všechno, co měli na sobě, ale limča k tomuhle výletu patřila. Odpočatí, najedení, napití, plní energie.


Červenohorské sedlo
Pozdravili jsme onu starší dvojici.


"Taky jsme měli tři, chodili jsme s nimi po horách, rozprchly se nám. Teď sem vyjedem autobusem, vylezem kousek, sednem a díváme se. Dál už nedojdeme, nohy bolí. Užijte si to, než vám utečou."


Epizoda, jaká se zapomíná po pár minutách. Vynoří se právě teď, kdy tudy kráčím sám. Ještě snad ujdu celou tu cestu do Ramzové. Pitomých 14 kilometrů. Včera jsem uskutečnil nevydařený výstup na Kralický Sněžník, ale tohle není tak těžké, procházka pro malé děti.


Peníze na limonádu jsem ušetřil, upovídaná servírka přinesla pivo:


"Jdete na Šerák?"


"Snad."


"Vždyť je to kousek, dejte si ještě jedno. Nebo něco ostřejšího?"


"Eště to! To bych dopad."


Tuhle cestu jsem nikdy sám nešel, jenom jednou v opačném směru. Chodili jsme s dětmi rychlostí, který vyhovovala jim. Dá se říct, že to pro mě, tenkrát, byla brnkačka. Stačil jsem se dívat kolem sebe, nikdy mi nepřipadlo, že by cesta směrem k Červené hoře byla tolik do kopce.


Jdu pomalu, na Červenou horu neuhýbám, s dětmi, když povyrostly, jsme tam museli, je bavilo schovávat se v kleči, a sběhli jsme pak k Vřesové studánce. V chatě, po které už není ani památka, jsem byl jen jednou. S pětiletým synem v roce 1981 jsme tu byli na čaji, venku mlha, na teploměru 4 nad nulou. V červnu. Čaj! Ze svého šálku cítím rum, určitě. Další roky byla chata jen zavřená, pak spadla, škoda jí.


Před deseti lety jsem kvůli bolavým kolenům přestal chodit a přesedl na bicykl s představou, že si kolena odpočinou a zas vyrazím. Po horách se má chodit pěšky! Aspoň naději můžu mít, ne? Kolena se ohýbají dobře, ale jinak nohy bolí jako čert!


Krásný den, nepospíchám. Fotím si svoje fotky na památku. Děti vždycky chtěly odbočit na Vozku, vrch se skálou, kde se dalo sedět, vyhlížet a hlavně mezi skalkami pod vrcholem pobíhat, schovávat se, blbnout. Dnes je vyhlídka snad přístupná, ale chodit po okolí zákazáno. Rezervace. Naposledy jsme tam byli, když synovi bylo 15. Těšil se na Vozku a když viděl, co se všechno nesmí, byl otrávený.


Keprník
Odbočku, která prodlužuje cestu o 2 kilometry, si odpustím. Čeká mě výstup na Keprník, kopec, který mi vždycky připadal jako legrace. Druhá nejvyšší hora Jeseníků, nejskvělejší kruhový výhled, neexistuje žádná pouť po asfaltu jako na Praděd. Chodí se sem pěšky. Fouká vítr. Kdykoliv.


Trochu mě zarazil nával. Na Šerák jezdí lanovka a tohle jsou slabé dva kiláky, lze zvládnout i v pantoflích. Při sestupu potkávám rodinku. Malá holčička poslušně šlape. Od maminky se dozvídá, že vylezla na první horu v životě. Holčička vyhlíží, jestli někde není stánek se zmrzlinou. Dole, kde jsem si chvíli sedl, mě doženou při cestě zpět, už se pokochali výhledem. Tatínek dětem ukazuje, kde před chvílí byli. Děvčátko po té, co se neúspěšně pokusilo o to, aby bylo neseno, zklamaně kouká, starší synek je upřímnější:


"Mě to nebaví."


Ptám se tatínka, jestli jim ukázal Keprník před tím, než tam lezli.


"To ne!"


Moje děti se taky někdy tvářily, jako že nám dělají milost, mám radost, že v nich zůstala touha pohybovat se krajinou vlastními silami. Jsou dospělé a po horách chodí pěšky. Jak dopadnou tahle děcka, na jejichž rodičích je vidět, že jsou na horách doma?


Chata na Šeráku je obsypaná. Čepují venku pivo, snad i nealkoholické nápoje. Drahé pivo do plastového kelímku, sedím na kameni, chutná mi, je horko.


V chatě je omezený provoz, jdu si tam jen odskočit a pro razítko. Šok! Z příjemné turistické hospody, kam bylo příjemné se posadit, vzniká restaurant. Určitě s cenami, které musí v sobě nést náklady na probíhající rekontrukci.


Majiteli asi není dovoleno, v rezervaci, změnit venkovní vzhled budovy, uvnitř..., darmo mluvit. Nikdy jsem sem s dětmi nejel lanovkou. Z Ramzové jsme kopec šlapali pěšky.


"Lanovka je pro lenochy a to my nejsme!"


Děti ani neprotestovaly. Důvod byl spíš finanční. Ušetřili jsme. Zbylo nám na dobrý gulášek v chatě. Chodívali jsme sem v pondělí, kdy lanovka jezdila jen dopoledne. V hospodě bylo prázdno, jen jsem se musel usmát starostlivé obsluze hospody.


"Lanovka nejezdí, jak se dostanete dolů?"


Moji nasycení nezvedenci byli přesvědčení, že do Ramzové se musí letět. Letěli jsme.


Dnes neletím. Komu se špatně chodí, dobře ví, že z kopce je všechno horší. Cestu lanovkou si dopřát můžu, tak chudý nejsem, ale mám se na stará kolena zpronevěřit své teorii, že lanovka je pro lenochy? Jdu pomalu, šlapu ze šutru na šutr. Občas mě někdo předejde. Není nás příliš. Cesta je na pohled krásná. Jdu jí naposledy? Nebudu lítostivý.


V turistické mapě je úsek vyznačený jako trasa pro cyklisty. Posadil bych je, blbouny, na kolo, aby mi předvedli nahoru, dolů. Potkal jsem mladou dvojici s bicykly, pásli se na borůvkách. Na dotaz, jak se jim jede, říkali, že spíš tlačí, ale byli veselí, je přece krásně a oni jsou mladí, ještě nevědí, co to je, když nohy nemůžou, hlavně byli spolu. Bylo by jim fuk, kdyby pršelo.


V Ramzové jsem seběhl, pardon, sešoural se k chatě, kde jsme tolikrát trávili dovolenou. Koupil ji někdo, kdo ctí horskou krajinu. Krásně opravená. Penzion. Nese jméno Pacifik, vzdáleně připomínající železnici, ten kdo jí pojmenoval, třeba věděl, že to bývala chata Železničního stavitelství.


Nad horami hřmí, bouřka jenom vyhrožuje. Vzpomněl jsem si na blížící bouřko před hodně lety. Pospíchali jsme od Lipové do chaty, nechtěli jsme zmoknout. Stihli jsme to, první velké kapky nás chytly pár metrů od přístřeší. Skvělá horská bouřka. Vypadla elektřina, přestalo fungovat čerpadlo na vodu. Byli jsme bez světla, bez vody, děti špinavé. Venku průtrž, poručil jsem jim svléknout, dal jim mýdlo a běžte se mýt ven. Jejich nadšení bylo obrovské. Obyvatelé dalších pokojů byli u vytržení. Ještě, že nebyly mobily, budova neměla telefonické spojení, dnes by asi starostliví spoluobčané zavolali na bláznivého tatínka někoho, kdo by ho spoutal a odvezl do příslušného zařízení. Přiznávám, že málokdy byly děti tak špinavé jako po téhle koupeli. K tomu všemu jsem musel chodbu, v rámci dobrých vztahů, uklidit. Všichni tři moji potomkové si pamatují dávnou historku dodnes. Že byli někdy na jakémsi kopci? Asi jo, táta nás tahal všude možně, kdo by si ta jména pamatoval.
Ramzová - kaple


Dnes se neosprchuju a nenatáhnu na lůžko. Jdu pomalu na vlak. U nádraží je hospoda, zbývá mi čas na jedno. Chata Ramzovské sedlo, která jako příjemná putyčka, kde dobře vařili, přežila v klidu dvacáté století. Nyní se na ni vrhli architekti, vytvářející určité stavby po celé republice, které ztrácejí osobitost a je vlastně jedno, jestli sedím v Jeseníkách nebo u Labe. Na jedno brdo.


Uvnitř je čisto, neosobní obsluha, skoro bych si přál, aby mi servírka vycamrala pivo do klína. Hygienik je určitě spokojený. Pivo dobré, zdá se mi předražené, někdo tu rekonstrukci zaplatit musí. Ale, co, už tu asi nikdy bydlet nebudu, abych sem večer na pivko zašel, či s dětmi na svíčkovou. Ukrad jsem jim tácek, líbil se mi. Tácky nesbírám, stejně jsem ho někde zapomněl.


Vzpomínky, mizerné fotky mi zbyly z dávných pobytů. Při první návštěvě, můj pětiletý syn si zamiloval jablečný mošt v chatě na Šeráku. Byli jsme nahoře třikrát. Mně zas chutnala litovelská kvasnicová dvanáctka. Poslední den před odjezdem synek odmítl vstávat, že je unavený. Měl nárok, venku mlha, proč vlastně po dvou týdnech, nezůstat jeden den v pelechu? Dal jsem mu snídani, on že by šel ven, ale jedině na Šerák. Unavený! Podvodník.


Lanovka, kterou bychom určitě nepoužili, nejela pro silný vítr. Šli jsme přímo pod lanovkou, ještě tu nebyla sjezdovka se zákazem chůze. Kolem nás se motají dva sportovci v plné síle. Ovšem táhnou sebou jakousi těžkou bednu. Nadávají, netušili, že břemeno potáhnou pěšky. Zaslechnu jenom obdivné povídání o tom, že ten kluk šlape, jak je to vůbec možný. To víš, to jsou místní, ti jsou zvyklí. Syn, dítě z pražského sídliště, byl na horách prvně v životě. Nechal jsem si pro sebe, že uhání za vidinou jablečného moštu. Touhy bývají všelijaké. Dnes by museli dávat zadarmo rum.


Jedu vlakem do Jeseníku, odtud mám dva kiláky do kempu, ve stanu na mě čeká spacák. Kousek odtud se nachází chata Bobrovník, kde jsme se každý rok zastavili v příjemném prostředí na večeři. Syn se nejvíc těšil, že jim koupím polárkový dort. Dvoubarevný, jmenoval se Duo a zdobili ho šlehačkou. Letos jsem v ní nebyl, už takhle jsem nostalgický až na půdu. Třeba by měli na lístku Duo se šlehačkou.


V kempu je slušná hospoda, sice stejně jako celé zařízení, vystavěná ve stylu socialistický realismus, ale vše funguje a plní svůj účel. A není tu draho. Jen koupaliště, které tu nad kempem bývalo, je pryč. Jako by tu nikdy nebylo. Tahle skutečnost mě zmátla, přestal jsem si být jistý sám sebou, což se mi stává stále častěji. Teprve po návratu do Prahy jsem našel staré fotky, na nichž jsou koupající se moje děti.


Můj sen, vylézt na Kralický Sněžník, jsem odložil. Definitivně? Vnitřně se s tím nehodlám srovnat, ale pokus byl poměrně trapný. Už na mě moc, jít ze Starého Města přes Stříbrnici na Kraličák, vychutnat skvělý rozhled, stejnou cestou zpátky. Přes 30 kiláků s velkým převýšením. Minimálně dvakrát jsem na kopci byl v rámci jakéhosi dálkového pochodu na 100 kilometrů, možná třikrát. S dětmi nás tam jednou chytla bouřka, to jsme dokonce vylezli z polské strany.


Skončil jsem v chatě Na Návrší, pár stovek výškových metrů pod vrcholem, u piva jsem pochopil, že to časově nemůžu zvládnout. A ještě k tomu mým nohám vadí víc cesta z kopce.


Ve Stříbrnici jsem narazil na prodejnu, bufet a penzion v jednom. Pro mě přijatelná cena za ubytování a příjemná, zjevně hodně podnikavá majitelka, mě donutily spřádat plány. Odtud je na Kraličák podstatně blíž, ráno se nasnídám, vyrazím a i s pokocháním spolehlivě absolvuju. Jen mi to nějak už letos nevychází. Prý důchodci mají spoustu času, nevědí, co s ním. Asi jsem nepovedený důchodce.


Necelý týden jsem v Jeseníku prožil, počasí mi přálo, přijel jsem domů, nohy plakaly, dokonce i na kole odmítaly šlapat.


Třeba bude líp, protože na Kraličák chci, a po horách se chodí pěšky.


Fotky z Jeseníků zde

nebo zde




BLOG TÝDEN





pondělí 30. srpna 2010

Moje focení

Praktica za 2000 Kčs (můj měsíční příjem byl hodně menší). Zjištění, že se ve mně nenarodil génius fotografie. Malovat bych si netrouf, prosadit se fotkou mi připadlo jednodušší. Člověk se časem smíří s tím, že ve všech oborech se najdou lidé, kteří něco umí lépe.

Děti se fotit musí, protože jsou roztomilé. Dospěly a rozebraly si asi deset skicáků A3 (alba byla drahá) polepených mými výtvory.

Laciný automat, fotky z cest do zahraničí. Nic moc. Památka. Digitální fotografie mě dostala. Na umění jsem dávno zapomněl, naflákám na cestách spoustu fotek, velkou část jich vyhážu, ale upomínka zůstane. Jen virtuální? Stačí mi. Dobře znám pocit, ukazuje-li mi někdo "fantastické" fotky z dovolené, každou musím vzít do ruky, pokývat hlavou a těším se, že ta hromada nemůže být nekonečná. U obrazovky se může švindlovat.

Uviděl jsem na Facebooku dvojice fotek, focených s časovým odstupem. Zaujalo mě to a začal jsem, v knihovně mám hodně publikací, kde jsou prastaré fotky měst. Tady nezáleží na estetickém provedení, jde o co největší přesnost. Trefit se do místa, kde stál fotograf, jehož kosti dávno tlí v hrobě.

V poslední době se ze mne stal podivín, který opře kolo o kandelábr, vyndá knížku, foťák a poskakuje sem a zase tam. Hledání místa je největší dobrodružství, další je pak doma u počítače, kdy ze spousty nastřílených fotek jednoho objektu nevyberu ani jednu. V Praze se dá napravit, ale jinak "delete" a šmitec.

Už se mi staly příhody, téměř "veselé historky z natáčení..."

Na vyšehradských hradbách se muckala dvojice přesně tam, kam jsem potřeboval. Odstrčit je? Taky bych moh dostat po hubě. Stáli tam dlouho, objížděl jsem kolem dokola.

Na Císařské louce seděl na "mém" místě rybář. Ti nemaj rádi vetřelce. Tenhle byl hovornej, listoval v knížce, strašně ho věc zajímala.

Na vrchu Děvíně jsem potkal postupně dva dědky, kteří měli zájem a radili mi. Potkávám lidi, jež bych nikdy neviděl. Povídám si s nimi.

Na branickou skálu lezu dvakrát, pokaždý ve strašným větru, abych vyfotil místo, kde stávala vápenka.

Těch odložených fotek, se kterými snad něco udělám. V zimě, až spadne listí, protože zeleně léty přibylo, i když leckdo tvrdí opak.

V Turnově na mě dělají nálet zaměstnanci VZP, kteří mi vnucují systém IZIP. O tom jsem už napsal i blog.


V Mladkově si udělám srovnání, zalezu do hospody, dám si oběd a pivo, spokojeně jedu do hor. Teprve večer objevím, že jsem sebou táhnul kopii staré fotky, na níž je právě ta hospoda, v které jsem obědval. A přehlédnul. Něco podobného se mi stane v Jablonném nad Orlicí. Ještě, že se můžu vymlouvat na svůj věk. Bohužel, někdy mám pocit, ža o tolik blbější nejsem než v mládí.

Branná je městečko, ze kterého se taky vyráží na Jeseníky. Hezky to tam všechno opravují, zjišťuji, že tam, kde bych chtěl být já, sedí na lavičce dědek s bábou. Před svým domem.

"Co to tu děláte?"

Vysvětluju, on si vezme do ruky papír s kopiemi a začne radit, přestože moje konání moc nepochopil. Kybic.

"Radnici si vyfotíte nejlíp támhle odtud. Tam je dobře vidět."

"Já to potřebuju z tohoto místa."

"Panebože, dyť vám řikám támhle."

Jeho drahá polovička:

"Nech pána, von ví co chce."

"Pán ví hovno."

Mávne rukou (jako že jsem magor) a zmizí ve dveřích.

O mých znalostech se možná vyjádřil správně, ale zrovna tohle srovnání se celkem podařilo.

Policajti mě zatím ještě nesebrali. Zato se mi o fotkách někdy i zdá.

V neděli jsem byl na chodníku před bývalým soudem a hledal místo pro snímek napojení ulic Myslíkova a Spálená. Pracovali tam zeměměřiči. Pán stojící u dálkoměru byl zjevně nervózní, pořád se na mě ohlížel. Vybrali si neděli, protože tahle křižovatka se za plného provozu změřit nedá. O tom něco vím. Vždyť jsem jejich řemeslo dělal 44 let.

Dal jsem malé vysvětlení, udělal jsem potřebné, popřáli jsme si hezkou neděli a ujížděl jsem pryč.

Doufám, že za dalším dobrodružstvím, protože to může mít různé podoby. Třeba až se mi dostanou do rukou výtvory jiných, věnujících se podobnému, kteří to umějí líp, protože už jsem takovou knížku kdysi viděl.


Facebook - Venca Víšek



Praha - Nové Město

Ulice Vodičkova a Jungmannova
Tady se obě ulice sbíhají. Docela mě překvapilo množství lidí před sto lety. Nu, chodili pěšky. V té spořitelně mi rodiče založili vkladní knížku, abych si tam ukládal část výdělku. Ukládal, za tejden zase vybíral... Šel jsem k okýnku, předložil vkladní knížku, řekl, co chci a šel jsem čekat, v hale spořitelny se smělo kouřit, měl jsem změřenou délku čekání. Zhruba jednu partyzánku jsem důležitě vykouřil.  Vyvolávač, podobný režiséru Juraji Herzovi za mlada, po dlouhé roky týž, zavolal mé jméno, převzal peníze, spíš vyplatil a předal knížku s aktuálním zápisem. Všechno ručně.



Ulice Myslíkova a Spálená
Nároží, vpravo Myslíkova, vlevo Spálená ke Karlovu náměstí. V rohovém baráku, jak vidno, bývala droguerie, za komunistů tam bylo lahůdkářství, na tehdejší dobu výborné. Zhruba za tramvají je dnes sympatický výčep vína, kde mají dvojku za dvacku a řek bych, že to nejsou úplný patoky. V zachovalém bloku vpravo bývala kdysi výborná řeznická jídelna.
Hlavičky na dolním okraji nové fotky jsou zeměměřiči. Pracovali v neděli dopoledne, změřit tuhle ulici ve všední den pro provoz nelze. Dívali se na mě až nepřátesky, co se motám s foťákem zrovna tam. Ujistil jsem je, že to je náhoda. 44 let jsem si jejich profesi užíval, te%d mi ani příliš nechybí.




Moráň
Je to velká drzost zveřejnit tu své foto? Ten malej jsem já. Taky patřím do mizející Prahy. To co má na sobě můj větší brácha, jsou pumpky, na které byl patřičně pyšný. Moje maminka v pozdním stáří říkávala, že ty dnešní holky chodí oblečené jako maškary. Její pokrývka hlavy je apartní, ještě kousek a mohla by v ní nosít elpíčko. Ona by mi tenhle komentář odpustila, měla smysl pro humor. Důležitější tu je stav křižovatky na Moráni, kdy k mostu Palackého vedla úzká ulice a nikdo nevěděl, že tudy jednou budou jezdit tramvaje.
Povolání pouličního fotografa zmizelo. Dnes má každý školák v mobilu foťák...
Včera jsem fotil současný stav a zastavila u mě moje dcera na kole, kterou jsem neviděl od jara. Za zády Faustův dům. Že by to místo bylo opravdu magické? Teprve později mě napadlo, že jsem dceři mohl najít místo, předat foťák, postavit se do záběru.. To by bylo srovnání. Možná bych zabral víc místa než tehdy celá rodina.

Facebook - Mizející Praha







sobota 28. srpna 2010

Kdyby zašlo Podskalí

Kdyby zašlo Podskalí, Čechové by plakali...zpívalo se v dobovém podskalském hitu.  Před sto lety si ho Čechové začali sami bourat, Podskalí zaniklo a Čechové, když pláčou, tak často sami nad sebou. Pokud tedy zrovna neskáčou, protože jsou Češi.


Zaniklé Podskalí. Je dobře vidět, kolik jsme Vltavě sebrali prostoru. Je možný se divit, že nás občas vyplaví?


Mizející Praha



čtvrtek 26. srpna 2010

Divadlo v lese

Troufne si někdo říct nahlas, že nemá rád les? Za každým stromem může stát ochránce přírody, ukáže prstem:

"To je von!"

Stydím se nahlas říkat, že mám rád les.

Neříkám to, mám ho rád, pěkně se v něm chrápe. Ve spacáku na jehličí, pod širákem, hlavně, aby to nečet jiný ochránce. Že se to nesmí!

Chodím rád do divadla. Raději než do biografu. Film se natočí a můžu se na něj koukat dvacekrát, furt je stejnej. Komedianti hrajou pro pár stovek diváků, mají za tuhle práci míň než když na obrazovce ze sebe vyblejou srandu, nebo, proboha, něco chytrýho k zamyšlení.

V Řevnicích mají divadlo v lese. Hezký prostor, vždycky, když přijedu, neprší, možná bych mohl tuhle schopnost střelit...

Pár rockových kocertů jsem tady zažil, po skončení jsem mazal do Haloun, kde ještě točili a pak do lesa spinkat.

Taky blues se tu hraje.

Taky divadlo. Ochotníci, koncem srpna přijedou umělci z Prahy. Dejvické divadlo je další v řadě, kde se stávají na vstupenky fronty i v noci. Jako kdysi do Činoheráku, na Zábradlí, do Semaforu, do Ypsilonky a bůhvíkam ještě. Když si pospíším už začátkem července, lidi zrovna fofrujou, kdo bude na Jadranu nejdřív, v předprodeji se něco sežene.

Sehnal jsem. Sednul na kolo, mám to z domova s bídou 30 třicet kiláků, pod náměstím v Řevnicích je malý hezoučký výčep vína, paní už mě zná. Vždycky se diví, že jedu až do Prahy nebo až z Prahy.

Ve středu jsem dal řeč o houbách. Všichni známí i neznámí letos žvaní o houbách. Blbě se mi šmajdá, zbejvá mi jen to kolo. Slejzám na zem, bojím se, že upadnu. Aby mě ně

kdo nesebral, že jsem vožralej. Paní taky říkala, že byla na houbách a že je jich... strašný haldy.
Lesní divadlo je nad Řevnicemi, tam kolo vyvedu, pustí mě s ním dovnitř, ani nemusí mít samostatnej lístek.

Klobásy se pečou, pivo se točí, já už tolik nemůžu, abych představení neproběhal, stejně radši sedám na kraj lavice. Pro případ. Dřevěné sezení, tlačí do zadku, diváci si nosí podprdelníky. Teplo, aby ne, jsem tu já. Komáři nekoušou, mě určitě ne, asi nejsou na mastný. Kdyby padnul chlad, o přestávce dám bechera.

Recenze nebude. Herci, známé tváře, se baví, je to jiné, diváci hrají s nimi.

Dlouhé děkování, nadšené, upřímné, dívám se po divácích. Kruci, jak jsou všichni mladí, jak to dělaj?

Dírou mezi korunami stromů vidím tři hvězdy, přesně voj od Velkýho vozu.

Sjíždím z kopce k nádraží. Ještě předloni jsem jel večer zpátky, potmě. Od tý doby, co jsem loni zachrápal cestou z Neratovic u Předboje a trochu si rozbil hubu, už v noci nejezdím. Jenom kousek z hospody.

Svítí měsíc, úplněk, teprve doma objevím, že úplněk byl v úterý. Ale kulatej byl hodně, fakt. Z kopce mě to docela profoukne, po Řevnicích sedí lidi u piva venku, tak zima asi není.

Ve vlaku se ptá povídavej průvodčí:

"Co tak v noci?"

"Jedu z divadla."

Sice mám na sobě parádní kraťasy, ale on se jen usměje, jako, že si myslí, že jsem někde chlastal. Hned vedle sedí slečna (mladá paní?), hezká. Taky jí se ptal, taky se dozvěděl, že z divadla, dalších už se neptal.

Byl to ale fajn večer. V lese i v divadle.


Facebook - Václav Víšek


Že bych začal na starý kolena cvičit?

V Podolí je prodejna Michelských pekáren. Vstoupím.

"Dobrý den"

"Dobrý den, co si dáte?"

"Půlku šumavy."

Prodavačka podává.

"Pět korun."

Už špatně slyším.

"Kolik, prosím?"

"Pět korun."

Za pultem je ještě pán, který mi podá vysvětlení:

"Před koncem prodejní doby prodáváme za polovic, abychom ráno měli všechno čerstvé."

"Vždyť je poledne."

"V létě zavíráme ve dvě. Nedáte si ještě něco? Koblížek. Za tři koruny."

Koblížky mám rád, pokud nejsou z pekáren zabalené, jak se nám je před časem snažila vnucovat paní ministryně Součková.

"Jeden si vemu."

"Aspoň štyry, ne?"

"Podívejte, jak sem tlustej!"

"Můžete si nechat na zejtra."

"To už nebude čerstvej. Jeden!"

Zaplatím. Mám na koblížek chuť. Objedu na kole vodárnu. Od ní směrem k sokolovně se od jara dějí zázraky. Mělo se tu stavět, občané se postavili na zadní. Je před komunálními volbami, občan by neměl být nasírán. Zrekonstruovalo se bývalé házenkářské hřiště, památka na dobu, kdy se v Podolí hrála druhá liga. Bude sloužit nedaleké škole, odpoledne veřejnosti. Je tu prostor, kde se můžou probíhat pejskové bez vodítka.

A taky se pamatovalo na důchodce. Postavilo se tu hřiště pro seniory. Předpokládal jsem, že tu budeme mít pískoviště, kam přijdeme s lopatičkou a kyblíčkem a hádat se s babami své generace.




Ale to ne. Instalovali tu různé mučící nářadí, kde se máme kroutit, točit, posilovat. Všechno je nové, hezky natřené, pěkné lavičky. Příjemné prostředí, ještě loni tu bylo místo, kam si mohl chudák starý dědek odskočit, protože by to domů nevydržel.
Nevěřím svým očím, dokonce tu dva starší občané cvičí.
Snad mě nevyvedou, když tu zblaznu koblihu. Rum v ní není, tak snad ne. Některá náčiní si prohlédnu, pak si oddychnu. Mají nosnost sto kilo! Radostně odjíždím.

Kolem sokolovny, kam mě rodiče posílali jednou týdně večer na cvičení. Říkali, že do Sokola, i když Sokol už byl zrušený. Nějak jsem vždycky tu hodinu přežil. Byl jsem nešikovný a na nářadí jsem nerad cvičil.
 
 
Facebook - Venca Víšek

Vyšehradská třída

Byla tu řeč o trolejbusech. Protože jsem z Podolí, pamatuju 55 a 61. Z Podolí projížděly tunelem a uhnuly na Vyšehradskou třídu, pamětníci určitě vzpomenou. A hned naproti bývalé vyšehradské radnici vjížděly pod železniční trať. Právě odtud je fotka, kterou sem před časem paní Naďa Dubcová vložila. Strašně se to tam změnilo, pochopil jsem situaci až po delší době. Není zde moc objektů, kterých bych se mohl chytit, snad se podařilo. Výsledek budiž souzen shovívavě.


Facebook - Mizející Praha



pondělí 23. srpna 2010

Beroun

Historické fotky a průvodní texty pocházejí z publikace Album starých pohlednic KŘIVOKLÁTSKO A ČESKÝ KRAS autorů Tomáše Bednaříka a Pavla D. Vinkláta (nakladatelství Květa Vinklátová - KNIHY 555 v Liberci roku 2004.





Beroun, náměstí
Pohlednice zachycuje berounské náměstí dva roky poté, co byla slavnostně otevřena nová radnice. Její historie sahá až k roku 1509. Po požáru města v roce 1561 došlo k její nákladně přestavbě kameníkem Jiříkem Táborským. Výzdoba byla dílem malíře Jana z Prahy. Současnou podobu získala radnice v roce 1903, kdy byla zrekontruována podle návrhu berounské rodáka Františka Coufala. Realizací jeho projektu získala podobu, která adekvátně reprezentovala význam i ambice města.






Beroun, náměstí
Král Přemysl Otakat II. dobře věděl, proč nechal založit další královské město na strategickém místě, kde významná komunikace spojující Praha s Plzní nejsnáze překonávala tok řeky. Nově vysazené Veroně dal její lokátor čtvercový půdorys, nechal jí obehnat důmyslnými hradbami a opatřil ji vším, co náleželo k výbavě každého středověkého města - tedy pochopitelně i kostelem. Ten byl postaven v nejvýše položeném rohu obdélného náměstí brzy po založení města a zasvěcen Sv. Jakubu staršímu.




Beroun, Palackého ulice
Ulice dostala název v osmdesátých letech 19.století. Šlo o bezpochyby o vyjádření úcty a obdivu k mimořádné osobnosti české historie. Beroun se k Františku Palackému manifestačně přihlásil velkolepou oslavou jeho nedožitých osmdesátin v roce 1888.




Beroun, Plzeňská brána
Málo měst v Čechách bdělo s tak chvalitebnou úctou jako Beroun o zachování svých starých zdí, bašt a věžních bran. Na pohlednici je zachycena Plzeňská brána, kterou od roku 1737 zdobí nápis, nabádající k myšlenkám na věčnost. Nejprve to byl latinský chronogram česky znějící Obnovený ukazatel, který míří ke všedním hodinám, nás zastavuje, abychom v srdci pamatovali na dny věčné. Současné memento se shoduje s tím, které nám nabízí stará pohlednice. Bránu dotváří od poloviny 19.století.



Facebook - Srovnávací fotky




sobota 21. srpna 2010

Krása a bída ducha



Na berounském náměstí je krásná radnice, poslední úprava z roku 1903. Ještě v témž století nechal někdo přilepit na stávající budovu barák. Napadlo mě, není-li v tomto případě škoda, že jsme upustili od středověkých trestů.




Facebook - Václav Víšek

úterý 17. srpna 2010

Jeseník a okolí

Můj nostalgický zájezd do Jeseníku a okolí s publikacemi plnými starých fotografií mi přinesl zábavu a poznání, jak jsme my, Češi, naložili s územím, ze kterého bylo v roce 1946 odsunuto původní obyvatelstvo německé národnosti.

Nechci filozofovat o právu a bezpráví, rád přenechám historikům. Za těch 64 let ovšem nezasloužíme žádné skvělé vysvědčení.

Viděl jsem i to, že se na některých místech snaží o nápravu. Přeju dnešním obyvatelům nádherného kraje hlavně zdravý rozum. Nebude to krátká a jednoduchá cesta.

Historické fotky jsem okopíroval z publikace Zmizelá Morava a Slezsko - Jeseník od Květoslava Growky (Paseka 2008), Album starých pohlednic Jeseníky od Květoslava Growky a Pavla Vinkláta (Knihy 555 2002) a Města a městečka... Karla Kuči 1.díl (Libri 1996), 6.díl (Libri 2004)


Blog o pobytu v Jeseníku zde

Jeseník nádraží

Jeseník, hotel Krone

Jeseník, hotel Praděd


Jeseník, hotel Morava


Jeseník, hotel Staříč


Jeseník, Masarykovo náměstí














Jeseník, náměstí Svobody





pomník porozumění



Jeseník, Schrothův dům



Ramzová kaple
Zase jeden objekt do sbírky. V rámci ochrany přírody jsme kapli nechali zarůst. ještě před 30 lety byl pohled na kapli jiný. Lepší? Podle mě určitě.



Ramzová nádraží
760 m nad mořem. Někde jsem četl, že je to nejvýše položená rychlíková stanice v Čechách a na Moravě. Nevím, hodně se změnilo, co je vlastně dnes rychlík, rychlékové příplatky jsou zrušené. Všude se rozšiřují kolejiště, tady naopak jedna kolej ubyla. Vlaky se tady nekřižují.



Branná
- tady se hodně snaží. Byl jsem tu naposledy před 18 lety, dost se změnilo k lepšímu. Ale obyčejná venkovská hospoda je fuč.




Staré Město pod Sněžníkem
No comment






Chata Na Návrší
Horská chata zůstala horskou chatou. To je dobře.



Facebook - Srovnávací fotky


































čtvrtek 5. srpna 2010

Barabizna


Někdo řeší problémy celosvětového významu, někdo fotí hospody. Dělba práce.


Facebook - Václav Víšek

Zbraslav

Zbraslav náměstí. Hospoda Škoda lásky. Autor této světoznámé písně tu na Zbraslavi žil, vlastně muzikantský rod Vejvodů má pokračování v jazzu a kdoví, kde ještě. A taky tady v hospodě.

Zbraslav náměstí, tedy kousek náměstí. Je zřejmé, že fotograf v roce 1903 byl někde výš než já, ale tam je úřad, tam by mě nepustili, možná by mi i foťák zabavili.




Facebook - Mizející Praha




úterý 3. srpna 2010

Kralupy nad Vltavou

Pohled z vrchu Hostibejk.
Zřetelně je vidět, kolik "ukradla" z města úprava železnice v osmdesátých letech 20.století. Na letošní fotce je vidět štít domu, prvního vlevo od kolejí, který tu stál už v roce 1875. Celá Jungmannova ulice zmizela. A nejen ona.
Jako zaměstnanec Železničního stavitelství jsem se jako řadový zeměměřič na téhle "loupeži" zúčastnil. Dráha konstruovat potřebovala, byly i jiné koncepce, zvítězila tato, pravděpodobně nejjednodušší.

Fotku z roku 1875 jsem převzal z publikace Zmizelé Čechy - Kralupy nad Vltavou od Josefa Stupky. Vydalo nakladatelství Paseka v roce 2008.


Pohled z vrchu Hostibejk.

Je to skoro stejný pohled jako u předchozí fotky z roku 1875. Tohle je už podstatně mladší, ale pořád je starší než jsem já.
Starou fotku jsem převzal z knihy Města a městečka... 3.díl od Karla Kuči. Vydalo nakladatelství Libri 1998.

Náměstí


Těžko se tu hledalo místo, odkud bylo foceno v tom roce 1930, hlavně díky změnám, kdy kus města si přisvojila dráha. Přesně z toho místa se dnes fotit nedá, je nepřístupné. Tak aspoň dvě fotky.
Starou fotku jsem převzal z knihy Města a městečka... 3.díl od Karla Kuči. Vydalo nakladatelství Libri 1998.

Tady je druhá.
Fotku z roku 1923 jsem převzal z publikace Zmizelé Čechy - Kralupy nad Vltavou od Josefa Stupky. Vydalo nakladatelství Paseka v roce 2008


Pohled do Žižkovy ulice
Škola vzadu se zrovna opravuje, proto ten modrý kabát.
Fotku z roku 1909 jsem převzal z publikace Zmizelé Čechy - Kralupy nad Vltavou od Josefa Stupky. Vydalo nakladatelství Paseka v roce 2008.





Sokolovna
Na první pohled se tolik nezměnilo. Bývalo tu i kino, ze synagogy je cukrárna...

Fotku z roku 1901 jsem převzal z publikace Zmizelé Čechy - Kralupy nad Vltavou od Josefa Stupky. Vydalo nakladatelství Paseka v roce 2008.




Škola

Na nové fotce je vidět, že, že jsem nestál na stejném místě jako fotograf řed více jak sto lety. Nešlo to. Dávám porovnání sem, protože je, podle mého názoru, zajímavé.
Fotku z roku 1902 jsem převzal z publikace Zmizelé Čechy - Kralupy nad Vltavou od Josefa Stupky. Vydalo nakladatelství Paseka v roce 2008.


Facebook - Srovnávací fotky