neděle 29. června 2008

Pořád chodím do biografu

Termín kino se u nás doma nepoužíval. Mluvím o svém dětství. Rodiče mne vodili, později posílali do biografu. Mám to v sobě doslova zažrané. Dokonce jsem slovo používal i před svými dětmi. Někteří jejich spolužáci se prý jim pak smáli, nevěděli co to je. Tak jsem tedy na "kino" přistoupil. Ale v duchu stejně chodím do biografu.



Do biografu se chodilo za odměnu. Trest byl nejít do biografu. Mám známého, vrstevníka, který zase měl za trest chodit do biografu. Jeho táta byl promítačem, máma prodávala lístky a Pepa když zlobil, nesměl někde utrácet čas s darebáky. Musel sedět v biografu. Říkal mi, že jednou viděl nějaký čínský film šestkrát. Byla padesátá léta minulého století, promítaly se kvalitní kraviny. Nutí mě k myšlence, není-li někdy facka humánnější trest.


Kino Eden z druhé strany, vrátka za prodejnou, po schodech dolů a tam bylo kino Eden 


 
Pepa tohle číst stejně nebude, tak to vyklopím. Jeho rodiče pracovali v branickém kině Eden. Nizoučká stavba, myslím, že hlavně dřevěná, topilo se v ní kamny. Dnes by hasiči řádili. Stavba už není, ale zhruba na stejném místě stojí pečovatelský dům plný babiček a dědečků. Třeba se tam s Pepíkem jednou sejdu. Už vidím, jak se hádáme. Proč?

V roce 1957 měl premiéru film Hrátky s čertem. Zfilmovaná divadelní hra Jana Drdy, kupodivu to není poplatné době vzniku. A jestli ano, tak jen málo. Hezká pohádka, však ji čas od času dávají v televizi. Otec Školastykus, poustevník, kterého kouzelně zahrál František Smolík, je vystavený pekelným nástrahám. Mimo jiné se mu zjeví tři neoblečené ženské, kvůli nimž byl film mládeži do 15 let nepřístupný. Komunisti, kteří vyhrožovali, jak s celým světem zatočí a jak ho přebudují na jeden velký ráj, se zalekli tří přeludů. Čtrnáctiletý kluk by se mohl zkazit. Rodiče film viděli, nadšeně mi dali na lístek i eskymo a poslali do Braníka. Tam chtěli vidět občanku. Pepovi vždycky říkám, že ho nemám rád, protože jeho máma mě nepustila na pohádku. Možná to ani nebyla ona, ale Pepa zas, že on by mne hnal, kdybych se ke kinu jen přiblížil. Film jsem záhy viděl jinde, biografů byla plná Praha. Později tři děvy vystříhli a film byl přístupný už od deseti let.. Hranice 10 let byla v tomhle případě ještě méně pochopitelná. Roztomilá pohádka, na kterou nesmí děti? Přitom jsem na nepřístupné filmy běžně chodil. Dokonce jsem první takové filmy viděl spolu s rodiči. Před pár lety jsem poslouchal pořad ze Šemanovic, kam si Ondřej Suchý zval hosty a natáčel s nimi rozhlasové pořady, které se od módních talk-show dost liší. Hostem byl tehdejší ministr kultury, dnes již zemřelý Pavel Dostál. Byl ročník 1943, stejně jako já. Vyprávěl o tom, jak chodil do kina. Ve 14 letech ho nepustili na Hrátky s čertem. V Olomouci. Hned jsem mu chtěl napsat, ale E-mail jsem ještě nepoužíval, na papírové dopisy jsem byl línej a už mu nenapíšu.


Školní představení. Na ta jsme se těšili, hlavně proto, že byla místo vyučování. Doma jsem dostal pětikorunu na eskymo. Po měnové reformě v červnu 1953, jak tuhle krádež nazývali komunisti, jsem dostal jen korunu. Ale v obou případech za to byla dvě eskyma. Dobrota, mražený krém s chutí kokosu obalený čokoládou. Nemělo to špejli, z vrchu se sundalo jakési čokoládové víčko, strčilo do pusy a bylo to všechno dobrý. Normální žák se nemohl nezapatlat a maminky doma zuřily. Dodnes si tu chuť vybavuju. Co bylo na plátně, jsem zapomněl. Nejdřív asi pohádky, ano, už to mám, vzpomněl jsem si na Vzpouru hraček. Tam se hračky vzbouřily a zničily nějakého esesáka, nebo jinou nestvůru? Često jednalo o sovětské filmy, nacpané moudrostmi pro pionýry, ale jeden byl natočený podle Julese Verna. Děti kapitána Granta. Od té doby bylo mou touhou podívat do Kordiller. Po roce 1990 jsem už začal přemýšlet, že by to šlo, ale bylo moc práce, starostí a už se tam těžko vypravím.


Chodili jsme do kina Libuše na Pankráci, dnes je z něho kasíno. Bylo blízko dnešní stanice metra, chodil jsem tam ještě v druhé polovině osmdesátých let. Doba Gorbačovovy perestrojky, kdy se v SSSR točily poměrně zajímavé filmy. V Československu se na ně nechodilo ze zásady. Taky jsem nebyl na sovětském filmu od roku 1968 asi 17 let. Jen proto mi třeba utekly výborné filmy Šukšinovy. Po letech jsem je viděl na Febiofestu a byl jsem dost překvapený.


Ještě jednu chuťovou vzpomínku. Od rodičů jsem ve věku tak kolem 11-12 let dostával na biograf, a zároveň na rakvičku se šlehačkou a zároveň hned tip, kde jsou rakvičky nejlepší. Za korunu čtyřicet na Václavském náměstí v cukrárně na rohu u kina a hotelu Paříž. Teď už má hotel původní název Juliš a když jsem šel naposledy kolem, místo cukrárny zde prodávali nějaké hadry, takový ten krám s veteší za 39, 49 a tak dále.


Rakvička, eskymo... Je možné se divit, že mi nevoní popcorn? Když bylo v Praze otevřeno první multikino, navštívil jsem ho dvakrát. Podruhé jenom proto, že dojem z první návštěvy byl spíš negativní a já nevěděl, jestli to není moje chyba. Viníkem asi budu já, když multikina navštěvuje tolik lidí. Ale proč tam nechodí baba s papírovou krabicí plnou eskyma?


Od té doby existuje pro mne multikino, ve kterém na jaře probíhá Febiofest. To se ve mně vždycky ozve filmový šílenec. Známý mi říkal, že jsem kinolog. Ale tohle slovo je snad pitomost, ne? Existuje takové slovo vůbec? A co když zaměním i za y? Ne, nebudu výraz používat. Už takhle se mi plete mykologie, kynologie a gynekologie. Feničův festival dům o 12 promítacích sálech promění na týden na úplně jiný podnik. Cedule, že je v kině zákaz konzumace přinesených jídel, nemá platnost ani kusu papíru, na kterém je napsaný. Diváci, hlavně baťůžkáři, mají jiný názor. Krabice popcornu, který mně osobně zrovna nevoní, a velký kelímek upatlané koly stojí stejně jako poměrně nízké festivalové vstupné. Je to jiné publikum.


Za mého dětství hrálo v Praze asi 80 biografů. Programy byly vylepené na veřejných prkenných plakátovacích stěnách. Každý biograf tu měl svůj čtvereček tak 20 x 20 cm. Ve čtvrtek ráno už se četlo, co kde bude. Část plakátů byla červená, tomu se říkalo kina premiérová. Většinou byla ve vnitřní Praze a někdy takové premiérové promítání trvalo několik měsíců. Ostatní, okrajová kina byla modrá. Sem se filmy dostaly až poté, co opadl zájem v kinech dražších. Vstupné bylo v červených o korunu vyšší. U nás, v Podolí, bylo kino Zdar, taková úzká nudle, 9 sedaček vedle sebe, tenkrát jsem ještě nebyl tolik tlustej, a úzká ulička. První řada za korunu. Říkalo se tomu lízat plátno. Ale vzadu byl lístek za tři. Odpolední představení ve všední den nebyla většinou úplně vyprodaná. V době, kdy už jsem navštěvoval průmku, jsme si kupovali lístek do první řady a sedali si na dražší místa. Byla i kina, kde tohle uvaděčkám vadilo. Během týdeníku lítaly s baterkou a potupně nás vyháněly tam, kam jsme patřili. Zvláště agresívní byla jedna paní uvaděčka v kině Metro na Národní třídě, od té se často člověk dočkal i fyzického napadení.


Na svých cestách po republice vidím, že v menších místech to je horší. Pokud není kino úplně zrušené, tak se musí hrát komerčnější tituly. Film jiného typu se občas jen mihne na jedno promítání a už se nevrátí. V Praze je sice draze, ale pár kin, kde hrají i jiné filmy než ty, které můžeme vidět doma na kdejakém komerčním televizním kanále. A mám radost, že objekt, kde bylo kino Modřany vrátili vnučce člověka, který dům vlastnil než mu byl spravedlivě odebrán pracujícím lidem Ta tvrdí, že dědeček založil biograf, tak bude biograf. A nezlomila ji ani povodeň, která se prohnala biografem asi dva měsíce po rekonstrukci v roce 2002. Biograf funguje. A jmenuje se Modřanský biograf. Vždycky, když toužím po nějakém filmu, podívám se nejdřív, kdy ho budou hrát právě tady.


Za mého mládí to byla zábava číslo jedna. Na některé filmy se stály fronty týden předem. V sobotu se hrála noční představení od půl jedenácté. Pokaždé tam někdo usnul.


Vzpomínám na množství sálů a sálků, pamatuju se na hodně z nich, na hodně jsem už zapomněl.. Kino Čas na Václavském náměstí, později z něj bylo kino Letka. Tam běželo několik krátkých filmů, dokumentů a ty běžely nepřetržitě. Vstupenka byla za 1,20 Kčs a dalo se přijít i odejít kdykoliv. Často sál sloužil jako azyl lidem, kteří zrovna měli trošku volného času, čekali na vlak, na autobus, i za školu se sem chodilo, schovávali se tu milenci. Znal jsem žáka průmyslovky, kterému se nechtělo do školy a tak šel do Času. Místo tam příchozí hledal potmě, nebyl tam úplný klid, onen žák si sedl na volné sedadlo, když se na chvíli rozsvítila světla v sále, seděl vedle svého třídního. Ten byl u lékaře na nějakém běžném vyšetření a nechtělo se mu jít honem učit, zašel do Času. Žádný z nich nežaloval.


Hodně z atmosféry biografů spolkla televize. Kdo by se dnes díval v kině na týdeník? Dál chodím do biografu. Hlediště i menších kin jsou rekonstruována tak, že i malí vidí. Sednout si lze kamkoliv, jednotné vstupné. Dobrý zvuk, hlavně jsem mezi lidmi. Televizní bačkory a lahváč na stole mi ani nechybí.






BLOG TÝDEN

čtvrtek 26. června 2008

Je všechno jen "vo prachách"?

Ten výraz, který jsem dal do titulku, mě fascinuje od chvíle, kdy se jako "módní" vřítil do českého jazyka. Zlidovělá verze Klausova výroku, že peníze jsou důležité až v první řadě. Nechci ale psát o češtině. Všiml jsem si, že se tu potuluje něco bývalých, aktivních, možná i budoucích pedagogů. Udělám gramatickou chybu a oni mě rozcupují. 12 let úplně stačilo, aby učitelstvo i já jsme pochopili, že už nemá význam se dál vzájemně týrat. O penězích může psát kdokoliv. Dokonce i já.



"Bez peněz do hospody nelez", to mě poučoval táta se zjevnou úlevou, že mi nemusí vysvětlovat, co s holkama. V hospodě jsem věc pochopil záhy. Když se mi doma začaly hromadit malé děti, pochopil jsem i další. Děti chtějí papat a já nemůžu celou výplatu nosit hospodskému. Těžko se výplata dělila, začal jsem chodit kolem hospody oklikou.


Už v 18 letech se ze mne stal zeměměřič. Ani nevím, kdy jsem se stal geodetem. Najednou se začal tenhle název užívat. Šéfovi jsem tvrdil, že mám zeměměřickou průmyslovku a tudíž nejsem geodet. Vrtěl hlavou a snad ani netušil, že mu to dělám schválně. Taky jsem jeden čas byl samostatný referent pro průzkumné práce. Na takové názvy funkce už muselo být celé oddělení, to by jeden blb nevymyslel.


Peníze se zrovna v téhle profesi nehrnuly. Ale nepřetrhli jsme se. Přikrádat se moc nedalo. Sem tam prkýnko na stavbě, tak na polici do sklepa. Nebo recepční v hotelu za bakšiš potvrdil na služebce nocleh, který se neuskutečnil. Jeden čas jsem jezdil na stavbu do Kralup a ráno v Praze vlezl do rychlíku Vihorlat, který přivezl stavební dělníky z východního Slovenska. Vystoupili v Praze a nechávali ve vlaku kromě bordelu i zálohované láhve. Ty jsem sbíral. Snad to byl úklid, ne krádež. Profesionální uklízeči mě však rádi neměli. Na svačinu to nějak vyšlo. Jednou jsem našel v kupé tři plné šarišské dvanáctky a sotva načatou flašku borovičky. Ve třech lidech už se konalo v práci menší "mejdlo". A ještě jsem po koruně střelil láhve.


Podnikavý jsem nikdy moc nebyl, melouchy v našem oboru byly jen výjimečně a ty si rozebrali ti vyšší. Manželka musela do zaměstnání. Ale celá rodina šlapala. Točili jsme se jen kolem dětí, bez pomoci babiček, dědečků, kteří už byli starší. Naše děti neměly všechno co jiné děti. Rád na tuhle dobu vzpomínám. Prachy nebyly, ale vztahy byly. Měli jsme vlak zadarmo, tak jsme pořád někde rajzovali. O prázdninách jsem byl s dětmi já, potom manželka, chvíli oba. Měl jsem hodně volného času. To byla jediná věc, která se dala v práci ukrást. Rychle udělat potřebné a dál mě nikdo nehledal. Fakt je, že jsme někdy večer prohlíželi, které z našich třech dětí bude boty potřebovat více. Známí kroutili hlavou, co zvládneme.


Všechno se točilo kolem dětí. Do divadel, kin jsme chodili každý zvlášť. Když se děti postupně osamostatňovaly, nenašli jsme už s manželkou cestu zpátky. Přestali jsme se potřebovat. To byla nespravedlivá daň.


Už ale bylo po roce 89. V podniku naše oddělení zrušili a my se vrhli do soukromničení. Nevěřil jsem, že se uživíme. Ale šlo to. Říkali jsme si soukromí podnikatelé, netuším, jací ještě jiní jsou podnikatelé než soukromí. Lidé živící se prací, tedy živnostníci. Ale ten název nám nějak smrděl. Byli jsme hloupí. Firma fungovala. Mám v dobré paměti první peníze, které jsem vydělal bez pomoci všech těch ekonomických, technických a kdovíjakých náměstků. Bez zvláštních oddělení.


Dokázali jsme se i bavit. Jednou v zimě jsme si udělali klasickou zabijačku. Všechny ty práce kolem, jitrnice, jelita, tlačenka, ovar, prdelačka se míchala a chladila v potoce. Byl sníh, sud Kozla byl naražený, kousek slivovice se taky našel. Řezník byl kamarád, večer se šlo do hospody. V neděli jsme vyspávali, pak si rozdělili všechny ty dobroty, před kterými nás odborníci na zdravou výživu tolik varují a jeli domů. Byly tam i rodiny. Na žádný luxus naše výdělky nestačili, ale pohodu jsme si udělali.


Práce se neodmítala, bylo jí přespříliš. Zakázky se motaly jedna přes druhou, bylo to k zešílení. Přestal jsem číst knihy, poslouchat muziku, kterou jsem sbíral od šedesátých let. Lístek do divadla jsem se bál koupit, někdy jsem ho musel dát cizím zadarmo, protože se muselo na stavbu. Večer v jedenáct si taky vzpomněli, že nás potřebujou. V autě běžel Radiožurnál s přiblblým popem, kvůli dopravním zprávám. Příjmy rostly, na jachtu to teda nebylo. Já například nikdy nevlastnil auto. Dvě dcery na vysoké škole, ale nestěžoval jsem si. Manželství sice v hajzlu, ale osobní vztahy v práci bezvadné, jen času jsme na sebe měli stále méně. Osm hodin práce denně - to je dobře vymyšleno. Pak už člověk nutně cosi ztrácí. Peníze jsou důležité, vydělají se, ale měly by se taky užít, utratit. Utrácíme, utrácíme, ale když sleduju, co všechno lidé potřebují k životu, bez čeho všeho to dneska údajně nejde, rozum mi vynechává.


Práci jsem začal nenávidět. Byl jsem nejstarší, vyměřili mi důchod a s nějakými úsporami jsem doslova zdrhnul. Kamarádům trvalo poměrně dlouho, než pochopili, že vše myslím vážně. Kamarádství zůstalo, ale vídáme se stále méně.


Jednou za rok je víkend věnovaný posezení. Zabijačka už ne, griluje se, místo Kozla teče Plzeň. Teď zrovna nedávno. Pozvali mne. Na zahradě slušná auta, jedině já přijel na kole, předváděl jsem se, jaký jsem sportovec. Spousta vzpomínek, s většinou se znám 25 - 30 let. Ale současnost žijeme každý jinou. Oni mají společný zájem - práci. Ne, že by mě nezajímalo, jak si vede firma, kterou jsem spoluzakládal. Jen jsem mimo. Nebylo to už bláznivé setkání. Všichni mi připadali vážnější. Unavenější. Zestárli? Ano, stárneme všichni. Zadarmo jsem se najedl, napil. Ale stejně jsem myslel na zabijačku, kde jsem cestou z hospody uklouzl a narazil si žebra.


Život jak na houpačce. Kdykoliv jsem neměl peníze, býval jsem v životě šťastný.


Štěstí je tak přepychová věc, ale prachy si za něj nekoupíš. Jak vás tohle napadlo, pane Horáčku?




Text byl zveřejněný na Respekt blogu 26.6.2008. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 2435 čtenářů, z nichž 36 se líbil. Na blog Týdne byl přesunut 9.10.2010




BLOG TÝDEN

úterý 24. června 2008

Fotbaloví odboníci

Nerad se věnuji tématům, která si lze přečíst na každém rohu. Většinou pak mám pocit, že to všichni ostatní napsali líp než já. Ale jak tak koukám po blogu, o fotbalu tu není nic nového. A já o něm ještě nepsal. Přitom jsem velký příznivec. Čeho? Pěkného, pohledného fotbalu. Takového, jaký hráli Češi v roce 2004 na mistrovství Evropy v Portugalsku. Víme, že to nedopadlo, ale třeba zápas s Holanďany je nezapomenutelný. Mužstvo tu mělo svůj vrchol a holt si musíme zase nějaký čas počkat.

Letos s Turky smůla? Možná, ale myslím, když zahodím fandovství, že naše vyřazení je pro evropský fotbal spíš prospěšné. Holanďani jsou moje láska už od sedmdesátých let. Většinou je nač se dívat. V sobotu přijít k obrazovce až v průběhu zápasu, by se jeden mohl splést. Proč nehrají Holanďani v oranžovém, proč v bílém? Nizozemský trenér Hiddink naordinoval Rusům pravý holandský fotbal ve vší kráse.

Až do roku 1990 jsem trpěl, když v jakémkoli sportu byli úspěšní sovětští sportovci. Ta nechuť byla obrovská, objektivita šla do háje, fandilo se každému, hlavně když Rusáci prohráli. Letos, během dvou měsíců jsem chycen do pasti. Ruští hokejisté předvedli ve mistrovství světa proti Kanadě v nádherném zápase tak sympatický výkon, že jsem jim začal přát vítězství. A teď ruští fotbalisti předvedli úchvatný fotbal. Jsem rád, že van Nistelrooij vyrovnal těsně před koncem a muselo se prodlužovat. Ne, že by si to Holanďani zasloužili, byli prostě horší. Ale viděl jsem fantastické Rusy v prodloužení. Fyzická kondice, neustálý tah na branku, hlad po brankách, po vítězství, vše v obrovském tempu, to byla pastva pro oči příznivce pěkného fotbalu. A já to Rusům přál.

Mnoho lidí z mé generace se diví, že jsem schopný fandit Rusákům. Stejně tak moji rodiče neměli kdysi dlouho rádi Němce. Fotbal je dnes pro mne totéž co divadlo. Nebudu se přece rozplývat nadšením nad pitomým představením v divadle jenom proto, že hlavní představitel bydlí v naší ulici.

Nevím, jak to všechno dopadne, proto píšu honem dnes. Třeba Rusové znovu prohrají se Španěly, od kterých dostali šišku už v základní skupině. Možná, že dostanou v poslední minutě nastaveného času ve finále gól od Turků. Všechno je možné. Španělům ale opravdu přát nebudu. Za to, co v neděli předvedli spolu s Italy. Hřiště plné hvězd první kategorie a nuda. Navoněná nuda. Jako bych šel na operu, kde zpívají světoví pěvci a ti by se při áriích dívali na hodinky, kdy už to skončí. Možná, že si užili odborníci, ale normálnímu divákovi se to snad nemohlo líbit. Anebo jsem vůl.

A teď odborníci. Rusové zdolali Holanďany překvapivě. Prosím. Před mistrovstvím jim nikdo nevěřil. Holanďanům ano? Sázkové kanceláře je uváděli na postup ze skupiny až na třetím místě. Za Itálií a Francií. To se stává, že předpoklady nevyjdou. Jinak by se nemuselo nic hrát. S Italy i Francouzi bylo naloženo správně. Dostali na frak a z Nizozemců se stal favorit turnaje. Říkali odborníci. Díval jsem se letos na hodně zápasů. Rusové nehráli ve skupině se Španěly v první půli špatně, nastřelili dvě tyče, ale za nezodpovědnost ve druhé půli si výprask zasloužili. Pak už hráli jen dobře. Výkon ve skupině proti Švédům byl strhující. Hned jsem věděl, že v sobotu musím být u televize. Dokonce jsem předčasně ujel na kole z Pikovic, kde jsem seděl v hospodě s velice příjemnou společností. V odhadu, že tenhle zápas bude pěkný, jsem se nespletl. Sázkové kanceláře nabízeli před zápasem kurzy, podle nich Rusové neměli šanci. Kurzy dělají odborníci. Nezapomněli se odborníci dívat na zápas Rusko - Švédsko?

A odborníci, které nabízí televize Prima? Ladislav Vízek uměl fotbal a podle svědectví lidí, kteří sledují nižší soutěže, stále je schopný ve svém věku předvádět na hřišti svá kouzla. Úspěšný hostinský, který udělal ze sídlištní knajpy pěknou hospodu. Sympatický chlapík, se kterým je asi radost si sednout k mariáši. Po zápase, který Rusové vyhráli zaslouženě, Vízek tuto skutečnost uzná a s úsměvem hned prohlásí, že to je škoda pro fotbal. Vyhrálo lepší mužstvo a je to škoda pro fotbal? Snad mohl říci, že je škoda, že tahle mužstva se utkala tak brzy. Ale to už je drobnost.

Podle mého názoru jsou tu Rusové nejlepší. A jestli svůj výkon už nezopakují? Tak jsem se spletl. Já můžu. Nejsem odborník.



sobota 21. června 2008

Byli jsme dobří vychovatelé?

Bylo mu tak 16. Na uších sluchátka, v nose kroužek, dvoubarevné vlasy. Seděl v tramvaji. Moje zchátralé tělo vylezlo do vozu. Kluk vyletěl ze sedačky a takovým gestem negestem mi nabídl místo. Sedl jsem si, i když jsem jel jen dvě stanice. "Děkuji Vám", řekl jsem hodně nahlas. Nereagoval, asi se ve sluchátkách vyskytovala hudba nebo jiné zvuky. Díval jsem se na něj a záviděl jsem mu.



Záviděl jsem mu, že si chodí po světě upravený podle svého. Možná mu to přikazuje móda, třeba mu doma nadávají, že vypadá jako cvok. Pamatuju si na boj s tátou, když jsem si dovolil mít na krku aspoň náznak hára. Táta chtěl, abych měl krk pěkně vystříhaný. Jako tenhle kluk z tramvaje. Bojoval jsem o milimetry vlasů, připadal jsem si jak v bitvě o Stalingrad. Tolik to bylo pro mne důležité.


Záviděl jsem mu, že je mu dáno. Viděl zmuchlaného dědka a přenechal mu místo k sezení. Moji vrstevníci budou říkat, že to byla náhoda, a že kecám, že jsou mladí drzí a a a... Problém pouštění starších je skutečný evergreen. Škoda, že už jsem dávno dal 50 let staré ročníky Mladého světa do sběru. Tam se to řešilo kolem dokola. Naše generace byla čtenáři označována jako naprosto nevychovanou, která si neváží stáří. Připadá mi úsměvné, když se rozčilují dámy a pánové mého věku a tvrdí, že za našeho mládí jsme se k starším lidem uměli chovat úplně skvěle. Jak kdo. Dokonce tvrdím, že poměr mezi slušnými a neslušnými je dnes stejný jako byl tenkrát. Jen ti slušní nebývají tolik vidět, nemají potřebu na sebe upozorňovat.


V pubertě jsem se styděl hovořit s dospělými. Nevěděl jsem, jak jim přenechat místo k sezení. Nebylo mi dáno. Řešil jsem to jednoduše. V tramvaji jsem si nesedal a tedy jsem ani nikoho nepouštěl. A že se nás na plošinách otevřených vozů mačkalo. Co se na nás průvodčí nahulákali. "Postupte si dále do vozu!"


Při ranní cestě na průmku jsem nutně potřeboval stát na zadní plošině. Už ani nevím, na co tam bylo to kolo, mělo snad něco společného s brzdou. Dal se tam položit sešit, za dvě stanice nastoupil spolužák, který měl vždycky napsaný úkol a dal opsat. Taky se z něho stal docent. Já toho zase víc nažvaním. Opisovat jsem tenkrát uměl bleskově. Někdy i s chybami. A tramvaj hodně drncala.


Před padesáti lety mi bylo 15. Zdá se mi, že to bylo před chvílí. Pár okamžiků a najednou mě první malá holčička nabídla místo. Zřejmě chtěla udělat radost babičce, se kterou cestovala. Možná potřebovala udělat dobrý skutek. Měl jsem makovici šedivou už ve čtyřiceti. Sem tam mě někdo pustil, stále častěji. Před pár lety jsem stál v metru. Seděla přede mnou dvojice, tipoval bych na vysokoškoláky. Dívka se mi líbila a já si jí prohlížel. Podívala se na mne a pustila mne sednout. I se svým hochem či kamarádem vstali a vůbec se chovali moc slušně. Já se styděl! Díval jsem se pak jen na podlahu. Kocour starej. Dávám si od té doby bacha, ale potají se stejně dívám furt.


Byli jsme skutečně slušnější? Tvrdí to možná většina mých vrstevníků. Nezdá se mi to. Jak si tak píšu svůj blog, hrabu se ve vzpomínkách. Doprčic, hodně jsem se navyváděl. Zrovna tak tvrdím, že dnes nejsou mladí zas o tolik chytřejší. Jen mají více možností získat informace, je už na nich, jak s nimi naloží. Za 50 let se změní prostředí, podmínky, ale 50 let je moc málo na to, aby se radikálně změnila lidská povaha. Zdají se nám mladí nevychovaní? Sakra, kdo je vlastně vychovával nebo měl vychovávat? Nechci dělat advokáta mladým. Oni se beze mne obejdou. Taky dělají pěkné voloviny.


Za chvíli budou na místě námi uvolněném a budou se divit, kdo že jim jejich potomky tak blbě vychoval.


Na každého jednou dojde. Jak já jim závidím!






Text byl zveřejněn 21.6.2008 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 ho otevřelo 2549 čtenářů, z nichž 59 ho označilo za dobrý. Na blog Týdne byl přesunut 8.10.2008.




BLOG TÝDEN

úterý 17. června 2008

Povídání o lidové zábavě

Neustále se na mne valí informace o tom, kde postavili nějaký chrám zábavy. Kromě toho, že se často ničí krajina kolem velkých měst, mě nechávají nové akvaparky, hyperhypermarkety, multimultikina naprosto chladným. Většinu života jsem prožil v socialismu, kdy se pořád někdo snažil určovat, co by se mělo. Faktem je, že i tenkrát se lecčemus dalo vyhnout, mnohokrát člověk musel působit na okolí jako podivín, který se straní tomu správnému kolektivu. Mít nápady, které většině připadaly divné, nakonec to dopadlo tak, že správná většina nade mnou mávla rukou. Byla to omezená osobní svoboda v nesvobodném prostředí.



Možná trénink na dnešní dobu. Naučil jsem se vybírat. Doba je dnes svobodnější, můžu o věci mluvit nahlas a hlavně se můžu pošklebovat všem rádoby inženýrům, kteří by mi zase chtěli určovat, co se má, co se nemá, co se musí. A kteří ještě dávají zdarma poučení, že to dnes jinak nejde. Jsou udivení, někdy i uražení, že se jim posmívám.


Pořád si nemůžu už v roce 2008 zvyknout, že výraz "minulé století" patří době, kdy jsem prožil tolik života. Jak řekne někdo "minulé století", myslím na dobu před rokem 1900. Tak si zvykám! Ve třicátých letech minulého století si zaměstnanci tiskáren v Praze postavili v Podolí, což byla skoro vesnice, družstevní byty. Stály hodně peněz, moji rodičové neměli na větší byt a museli si vzít menší. Nevím přesně, jak to všechno fungovalo, táta mi věc mnohokrát vysvětloval, ale já, chytrák, jsem všechno pouštěl zase druhým uchem ven.


Nastěhovali se sem hlavně mladí lidí s malými dětmi. Třicátá léta skončila, jak známo, špatně. Za domem byl pozemek, který jsme nazývaly Stráň. Píšu s velkým písmenem, protože tady jsem prožil všechno pro děti zásadní. Za okupace narozený jsem Stráň užíval později než rodiče. Němci nedovolili za protektorátu lidem příliš zábavy. Mladí lidé se chtějí bavit. Stráň byla plná křovin, akátů zde bylo hodně, divočina, kterou dnešní budovatelé označují jako zbytečný plevel. A otcové skrytí za bytovkami a z druhé strany kopcem, začali budovat. Vytvořili kurt, který se dal použít na tenis, na volejbal, nohejbal i na malý fotbálek. Menší kuželník. Dělaly se táboráky, pokud někdo sehnal buřta, dal se i opéct. Ti lidé se z tiskáren znali, tykali si.


Mámy sem chodili s hodně malými dětmi, udělalo se pískoviště. Zároveň se sušilo prádlo. Jejda, to byl malér. Některé ženské byly nervózní, když najednou měly na čerstvě vypraném prostěradle otisk míče. Prádlo se vyvářelo v kotli, pračky nebyly, čas v prádelnách byl přesně rozepsaný. Lze se divit, že baby řvaly? Všechno tu patřilo všem. Marx s Engelsem museli v hrobě skákat radostí. Lidé se scházeli po práci jako na vesnici na návsi. Bohatí lidé tu nežili a pokud někdo takové ambice měl, poté co se Klement Gottwald právě vrátil z Hradu, ho roupy rychle přešly. Jestli tedy si nešel s úctou pro rudou knížku. Znal jsem i takové, kteří ke komunistům přešli při poslední návštěvě kostela.


A tak jsme tu měli svoje území, kde jsme se bavili po svém. Z oken bytů sem bylo vidět, nemohli jsme si dovolit dělat větší lumpárny. Mámy nás měly na očích, volaly na nás . K nedělnímu obědu! K večeři a spát! To bylo proseb "ještě chvilku". Na mne máma volala, měla dobrý hlas, na některé se pískalo píšťalkou. Těch bylo několik, museli se vytvořit různé kombinace hvizdů, aby na jedno zapískání nepřišlo k obědu víc špinavých syčáků. A vepřová byla ještě v troubě a na Stráni bylo tak dobře. Vzpomínka říká, že, když bylo teplo, běhali jsme bosi. Tak chudí, abychom neměli boty, jsme nebyli, ale bylo nám bez bot dobře. A bylo tam dost možností se poranit. Rodiče to tolerovali, oni zase ve svém dětství chodili bosi, protože si své jediné boty museli šetřit.


Přišel jsem ze školy, snažil jsem se utéct bez toho, abych honem psal nějaký pitomý úkol, máma mě většinou odchytila. Televize nebyla, takže v ní nemohlo být nic důležitého. Nevím, jestli by mne udržel doma počítač, kdyby na mne čekala banda lumpů s balónem. Největší trest (nedostával jsem ho zas tak málo) byl sedět doma a učit se. Fakt je, že jsem se stejně neučil, dá se přece čumět do učebnice a myslet na cokoliv. Myslím, že v tomhle se mýlí všechny generace rodičů.


Neděle byl svátek, vstávalo se později, vylítlo se na Stráň. Oběd, kdy jsem musel tátovi se džbánem pro pivo. Po obědě s bandaskou do cukrárny pro zmrzlinu. A hurá ven, bez pohádky. Dejme tomu, že jsem ve škole něco zlého provedl (kantoři si na mne často zasedli). A já musel po obědě s rodiči na špacír. Nevím, jak by tohle dnes hodnotili psychologové, asi by rodiče nepochválili. Chodil jsem s rodiči za trest. Ještě mě nechutně čistě oblékli. Vyrazili jsme ven, kluci, kteří mne náhodou viděli, se mi posmívali. Rodiče byli také nastrojení, táta vlastně mezi lidi nikdy nechodil bez kravaty. Šli jsme pěšky do Braníka, kde bydlel tátův kamarád. Narodili se ve stejné vesnici.


Nechodil jsem na tyhle návštěvy rád. Oni měli syna o rok mladšího než já a všichni byli přesvědčení, že musíme být kamarádi. Kluk byl mimořádně chytrý, ale jinak byl jako každý jiný, asi byl fajn, ale měl svoje kamarády, nějak jsme si neseděli. Později jsme se jednou potkali, tak jsme spolu vykouřili cigáro. Jenže jako děti jsme nekouřili a už jsem viděl, že nám rodiče řeknou, abychom si šli hrát na zahradu, aby se mohli něčeho napít a vyprávět si sprosté anekdoty.


Bývala v Braníku zahradní restaurace. Na kopečku. Ona je tam dodnes. Ale jmenuje se trochu jinak, je z ní hotel, spíš pro bohatší. Tenkrát to byla lidovka. A v neděli někdy hrála dechovka. Na malém parketu se tančilo. Rodiče strašně rádi tancovali, nikdy mi tohle neříkali, ale mám dojem, že i proto byli spolu. Brácha tuhle vášeň zdědil, mne to trochu minulo. Závidím lidem, kteří se umí tancem bavit. Miluju muziku, poznám falešné tóny, ale cesta rytmu do nohou je u mne nějak složitá. Ale přesto nemám nic proti diskotékám ani proti technopárty. Techno poslouchat nemůžu, tak ho neposlouchám, je možné použít i sluchátka, jaká měl Otík ve filmu Vesnička má středisková.


Ujíždí mi téma. Před hospodou Na kopečku táta zamlel pusou, že by si docela jedno dal, kdo ví, jestli mají doma pivo, sedli jsme si, dostal jsem limonádu, naši začali tancovat a když skončili, už nemělo cenu na návštěvu chodit. Měli dobrou náladu a mně se aspoň trochu vylepšila. Na Stráni by sice bylo líp, ale dnes to vidím tak, že není marné si pamatovat, když byli rodiče v dobré pohodě. A sváteční oblečení jsem ušpinil i v hospodě.


Většinou si své dětství idealizujeme, asi je to dobře. Na Stráni jsem prožil hezké časy. V roce 1957 jsem začal jezdit na průmyslovku do Prahy (ten výraz jsme skutečně používali, třebaže Podolí bylo součástí Prahy a jezdila sem tramvaj), našel si jiné kamarády, jinou zábavu a Stráň jsem opustil. Jednou jsem se tam podíval, prošel se. Kluci, s kterými jsem prožil tolik radostí, tu seděli, kouřili (já ještě tenkrát ne). Pozdravili jsme se, ale ona mezi nimi seděla holka! Ty přece na Stráni sedávaly jinde a bavily se o hloupostech.


Život se mi zamotal tak, že jsem skončil zase v bytě, kam si mne přivezli rodiče kdysi z porodnice. Denně vidím z okna chodby na Stráň. Všechno zarostlé, prádlo tu nikdo nevěší, jestli někde bydlí malé děti, asi chodí jinam. Možná do akvaparků. Ani strom, ze kterého jsme rvali třešně, až nám bylo zle, už není. Stavět se tu asi nic nebude, pozemek nemá přístupovou cestu, na poli za Prahou se staví líp. Je tu ticho, příroda si vzala zpět i hřiště, kuželník je pryč dávno. Vidět jsou zde i divocí králíci, bažanti. Blízko je plavecký stadión, Žluté lázně a autem snadno odjedeme na Zličín, Černý most, do Čestlic. Tam lze strávit víkend mezi hypermarkety, fastfoody a akvaparky, přivést si domů spoustu důležitých zbytečností a hned se vrhnout do víru stresu s třemi mobily v ruce, abychom na ty důležité zbytečnosti vydělali. Třeba za týden, či za dva, si dáme repete.


Jsem strašně rád, že dnešní mladí mají tak velikou možnost poznávání světa, mají možnost se rozhodnout, vybrat si svou cestu životem. Je mi líto každého, kdo tohle nedokáže využít. Možná jsem veliký idealista a optimista, když si myslím, že ti mladí, kteří vyrůstají už bez dozoru Velkého bratra, jednou hodí svým rodičům, dnešní střední generaci, všechny důležité vymoženosti pod nohy a začnou skutečně žít. Je pitomost si myslet, že začnou lítat bosi po nějaké Stráni. Ale život je opravdu dost krátký a je zbytečné utrácet drahocenný čas hromaděním hodnotných výrobků, které jsou za rok bezcenné. Vůbec bych ale nechtěl, aby si někdo myslel, že zvedám prst a říkám, že lidé žijí špatně. Ať si každý žije, jak chce.


Důležitá informace nakonec. Život je moc pěkný, i když nás porazili Turci.




BLOG TÝDEN

úterý 10. června 2008

Jel jsem za láskou



DOBŘEŇ
 
Dědeček odjel tramvají do parku v sousední čtvrti svádět hezkou babičku? Nic špatného by na tom nebylo, ale nebudu psát o lásce k ženě. Milovat se dá třeba...třeba hezká krajina. Je těch hezkých koutů v naší republice nepočítaně. Vždyť už Josef Kajetán o tom psal písničky. A ten to musel znát, jako komediant něco se svým divadlem projezdil. Mám mnoho oblíbených míst. Berounka, Jeseníky, Žďárské vrchy... Raději přestanu, seznam by stejně nebyl úplný nikdy. S láskou ke krajině je to úplně stejné jako s láskou k ženě. Potkáváme spousty krasavic, ale najednou vylítne jiskřička a člověk je bezmocný.

Kokořínsko. Tedy abych byl přesný, jedná se o celý ten kraj mezi Mělníkem a Bezdězem, Kokořínsko je jeho součástí. Ale, kašlu na názvosloví. Možná jsem tu kdysi byl na školním výletě. Pionýre, poznávej svou vlast. Někam nás odvezli autobusem, ukazovali hrady, zámky, nás z toho nejvíc bavilo, když nám dali pantofle, v nich se nesmělo klouzat po parketách. A pane, jak to pěkně jezdilo. Ten den jsme nemuseli sedět ve škole, přijeli jsme domů až večer a rodiče nám nenadávali. Dostali jsme nějakou korunu na limonádu. Lahve byly s patentním uzávěrem, ještě občas se někde objeví, spíš ve vetešnictví. Záloha byla korunu padesát. Před otevřením se s flaškou pořádně zatřepalo a rychle otevřel uzávěr a půl obsahu lahve měl spolužák v obličeji nebo na košili. Holky nemělo cenu polejvat, ty chtěly být pořád čistý, ječely, holky v tomhle věku nejsou vůbec k ničemu.

Nebo to byl ten výlet, na který jsme si s klukama udělali pistolky z krabičky od sirek, kolíčku a gumiček a stříleli fazolemi. Ráno v den výletu jsem chtěl zbraň propašovat do chlebníku, který mi připravovala maminka, a ona nedovolila. Byl křik, ale neustoupila. Trochu se mi zlepšila nálada, když jsem se v autobuse dozvěděl, že i jiné maminky měly stejné nápady. Koukám, že jedu za láskou a skončil jsem ve čtvrté nebo které třídě.

V roce 1971, už i ti největší optimisti pochopili, že soudruh Husák myslel svá slova "...hranice nejsou dajaké korzo" vážně. Každý, kdo chtěl mít s komunistickou mocí co nejméně společného, si něco hledal. Žít se musí. Toulal jsem se rád odjakživa. Měl jsem sen, snad pět, šest let. Ujít 100 km za 24 hodin. Jednoho dne jsem našel v novinách informaci, odjel do České Lípy a vyrazil. Byl jsem nepřipravený, šel jsem v tesilkách, odřel si nohy do krve, ale došel. Nikdo mě neobdivoval. Rodiče mi doma řekli, že jsem pitomec, že už nevím, co roupama dělat, že bych se měl raději oženit.

Většina onoho stokilometrového pochodu vedla právě krajem Karla Hynka Máchy. Tak se mu vlastně také říká. Stezkami mezi skalami, borovými lesy, byl jsem z té krásy zkoprnělý. Asi tady přeskočila jiskřička. Možná, že mi tahle nádhera pomohla pochod dojít. Zapomněl jsem na bolavé nohy. Poznal jsem tu i dost lidí, kteří byli podobně cáklí. Úplně jsem změnil styl života. Kolo, na kterém jsem do té doby jezdil, jsem hodil do sklepa a začal vymetat akce po celé republice. Časem z toho byla láska jiná, manželství, děti, už jsem tady o tom jednou psal.


Máchův kraj mne ovšem nepřestal lákat. Od té doby, aspoň dvakrát, třikrát do roka sem musím. Na výlety jsem sem snažil vodit i svou nastávající. Líbilo se jí tu, ale zřejmě to bylo bez té jiskřičky. Vždycky básnila o Krkonoších. Ještě o dost později jsem sem tahal naše děti. Hlavně proto, že chodit s dětmi jen tak po lese, a říkat, že je v lese hezky, není úplně chytré. A může dětem chození v přírodě úplně znechutit. Potřebují neustálou změnu. Nahoru, dolů, tu je skalka, vylézt na ní, přelézt padlý strom. Taky se jim tu líbilo, ale nebylo to nadšení, které jsem čekal. Je to pro ně jeden z mnoha hezkých koutů.


Od doby, kdy se děti osamostatnily, chodím za svou láskou sám. Nemusím nikomu nic vysvětlovat, prostě to tu mám rád. Ptát se proč, je nesmysl. Stejný jako vysvětlovat, proč miluju ženu. Protože má vlasy, oči, nos, ruce... Blbost, co?


Minulý týden bylo pár dnů s pěknými bouřkami a po nich se vylíhl Den. Vymalovaný, plný slunce. Po dešti je příroda nádherná. Připomíná mi ženu v pokročilém těhotenství. Zvláštní krása.


Před lety jsem se vrátil mezi cyklisty, kolena proti chození začala protestovat. Mohl bych se vlakem dopravit až na území, o které mi jde. Trochu se týrám. Vlakem do Čelákovic a potom pěkně z Polabí překvapit svou lásku. Odtud mne přece nečekala. Zdá se mi, že jedu skoro po rovině. Hlavenec, Kostelní Hlavno a najednou je tu Mečeříž a jsem na kopci. Polabí je za mnou hluboko v oparu. Na severu na mne vykouknou dva bochánky Bezdězu, v dáli Ještěd. Ale tam dnes nepojedu. Projíždím vesnicemi, pomalu se mění jejich charakter, objeví se první roubené stavby a kde je Labe? Jen otvírací doby hospod musel určovat někdo, kdo věděl, kdy a kudy pojedu. Vždycky otvírají za půl hodiny. Přece došlo i na hospodu a za chvíli jsem ve Mšeně.


Vrátenská hoa
Spacák sebou vozím, ale tady váhám. Naskytuje se možnost spát v ubytovně, ale je tak krásně. Vandrák dnes vyhrál. V hospodě dám dobré skopové s bramborem a jedu pod Vrátenskou horu, kde je rozhledna. Je tu už pár let, ale nebyl jsem na ní. Vždycky se sem přivalím moc brzy ráno nebo moc pozdě večer. I dnes. Slunce už zapadlo, příroda tichne, to jsou nádherné chvíle. Po vedlejších silničkách nic nejezdí, je čtvrtek. Místo si vyberu hezké, všechno voní, snad nebudu moc chrápat, abych ticho nepokazil.


Vzbudili mne až ptáci. Řvou jak vzteklí. Je velká rosa. Na spacák se dostala jen trochu. Pokaždé se spaní pod širákem takhle nepovede. Jsem už starý dědek, leze na mne pohodlnost a pere se se zbytky tuláka. A ten pokaždé má strach, že je to naposledy. I dnes. Co když je to pravda? Tak si chvíli ještě ve svém péřáčku poležím. Zkousnu perník, zapiju vodou, ani rum jsem si nekoupil. Jestli to bylo naposledy, bylo to krásné. Umyl jsem se v rose, zadusil jsem klíště, které se rozhodlo, že bude dál žít se mnou. Pomalu jsem sbalil pár švestek a v duchu si nadávám. To přece nemohlo být naposledy.


Hospoda v Dobřeni
Dny jsou v červnu dlouhé. V šest ráno svítí sluníčko, i z kopce jezdím pomalu, chci si tu cestu vychutnat. Tubož, Vlkov, Střezivojice, Dobřeň. Většina domů jsou dnes rekreační chalupy. Původní roubené stavby jsou často obrovské. To nemohli kdysi stavět chudí lidé. Zaplaťpámbu za chráněné území, už vidím nastavěné šmoulovaté stavby v nejkrásnějších partiích. Snad je škoda, že stálých obyvatel je pořád méně. Mizí malé obchody s potravinami i hospody. V Dobřeni jsem často býval tak před deseti a více lety. V devadesátých letech tu vznikla ze stodoly hospoda, stále funguje, loni jsem se tu schoval před bouřkou. Pamatuju ale slávu, kdy do rána hrála muzika z kazet, tancovalo se, mládež měla svou kecárnu ještě o patro níž. Ve čtyři ráno jsem vyrážel pěšky do Mělníka na autobus. To nebylo v létě, to už nebylo na širák. Hospoda funguje, ale jako by se unavila. Byla to hezká euforie, v první polovině devadesátých let, vznikaly hospody pro normální lidi, s nízkými cenami. Hodně hospodských po čase pochopilo, že dobrá hospoda je hlavně práce a často není tak moc výnosná. Znám hodně takových zrušených hospůdek.


Podíval jsem do Jestřebice a zajel do Šemanovic. Podívat se na podnik Nostalgická myš. Zrušený prasečák, na jehož projektování se kdysi podílel i Pavel Bobek jako architekt. Ondřej Suchý tu začal v devadesátých letech budovat kulturní mini centrum. Natáčely se tu rozhlasové pořady s různými osobnosti, které měly zvláštní atmosféru. Dobře se tu vařilo, pivo bylo dobré. Hosté spokojení po dobrém jídle a pití. Diváci byli hlavně místní občané, bez vstupného. Párkrát jsem tu byl. Snad tu byl i hotýlek, plány byly hezké. Ondřej Suchý majitelem nebyl, a majitel chtěl začít vydělávat, začaly změny, že tu bylo tři roky zavřeno. Pořady se začaly natáčet v sousední Březince, kam přešel i šemanovický hostinský. Loni objekt koupila jiná rodina, otevřelo se. Byl jsem se tu tehdy podívat, snad se podnik zachová. Ve výčepu jsou dvě stěny plné podpisů známých osob, které byly hosty. Už je tu i hodně jmen lidí, kteří nejsou mezi námi. Třeba Horníček, Hermanová. Rád jsem tyhle pořady v rádiu poslouchal.


Dnes bylo ale brzy ráno, hospoda zavřená. Stejně v Březince, i v Kokoříně. Loni jsem na kraji obce Kokořín našel hodně příjemnou hospůdku. Dobré pivo, dobré sudové víno. Dnes jsem projel kolem, bylo brzy, ale nikde ani cedule, že by tu hospoda byla. Taky už bývalá. Nebudu se tedy vracet. Sjel jsem kolem hradu dolů, vyjel do překrásné vsi Kanina. Tak jsem se potuloval, ještě sem někdy musím pěšky, kolo se všude nedostane.


V Kokořínském Dole jsem dostal v hospodě výborný guláš. Byly to hezké dva dny, to nemohlo být naposledy. Ani ten širák ne! Láska se neopouští jen proto, že se jeden životem valí stále pomaleji.


Vydal jsem se jinam, za jinou láskou, za jazzem, ale to už patří do jiného povídání.


Text byl zveřejněný na Respekt blogu 10.6.2008, kde si jej do 1.9.2010 otevřelo 2329 čtenářů. Jako dobrý ho označilo 20 čtenářů. Na blog Týdne byl přesunut 8.10.2010.


Fotky z putování




BLOG TÝDEN

středa 4. června 2008

Nemám volný čas!

Prý mají důchodci spoustu času. Žvást!

Hned ráno musím ovladačem odstřelit Petra Kotvalda. Ztichl. Ovladač mi nahrazuje střelnou zbraň. Výborně si tlumím lovecké pudy a nemusím se štrachat po nocích někam na posed. Stejně už brzy budou po lesích jezdit stráže a dávat myslivcům dýchat do balónku a kontrolovat jim termosky. Bez grogu to nebude žádná čekaná. Celou noc v lese, kňour se neobjeví a domů přijde lovec bez masa a střízlivej.


Já si vystřelím, umělec ani nepípne. Zajíce můžu trefit špatně a toho to bolí. A můžu střílet i pod vlivem. Ale nejsem zvrhlík, já fakt snídám alkohol jen výjimečně. Dnes mám před sebou náročný program. Ovladačem spustím CD Billie Holiday. Muzika stará 50 až 70 let. Miluju blues. Ať ho zpívá kdokoliv. No, já ne.


Chvíli jsem v posteli poslouchal, s leností sobě vlastní jsem se neoholil. Oči ještě ne moc rozlepené, v koupelně taky nebylo příliš světla. Jako správný závislák vyřizuji cokoliv na kole. Tedy úplně cokoliv ne. Ale už mě třeba znají i v kině, kde mi dovolují zamknout kolo vedle pokladny.


Platnost pasu mi skončila v únoru. Po Evropě ho nepotřebuju, ale co kdyby mě nějaký sponzor pozval do Ameriky? Druhý doklad totožnosti pro věčného zapomínače čehokoliv kdekoliv taky není marný. Fotky jsem doma měl hned dvě. Vyjel jsem kopec, pod přilbou zpocený, rozcuchaný. Celá budova nově zařízená, vzpomněl jsem na frontu při vydávání občanky. Na schodech dvě tři hodiny a pro jistotu tam byla skoro tma, aby si snad někdo nemohl číst. Když čekám, čekám pořádně a nekoukám do novin.


Než jsem připravil potřebné, vyndal čtení, našel po kapsách brejle, už jsem šel na řadu. Zase mi všechno padalo z rukou, bál jsem se, že dostanu vynadáno za nedostatečnou rychlost. Strach z úřadu je ve mně zakódován. Nic takového, klid, za okénkem mladá dáma. Hezké jsou v tomhle věku všechny.


"Budu vás fotit já"


"Fotky jsem si přinesl"


"To je kvůli biometrickým údajům"


Jestli jsem koukal jako trouba, nedala mi to najevo. Bude mě fotit a já ze sebe neudělal fešáka. Neoholený, v pomuchlaném bavlněném triku, rozcuchaný.


"Z druhé strany dveří máte zrcadlo"


Náhodou jsem měl v kapse hřeben, nevím, jestli by mi půjčila svůj jako za chvíli propisovačku.


Na obrazovce můj obličej. Ještě se mne zeptala, jestli je všechno v pořádku. Nebylo, ale s tím mým ksichtem neudělá zázraky nikdo. Zaujalo mne, že mám jeden koutek úst svěšený. Přesně jako rakouský úchyl Josef Fritzl, jehož podobizna nedávno obletěla svět. Holt do Rakouska s tímhle dokladem jezdit nebudu.


Nikdo mi neubližoval, ale byl jsem spokojený, když jsem vypadl. Přijel jsem jako moderní důchodce na kole s helmou na hlavě a vypadal jako kůň, když ho učíte šachy. Ani jsem se nestačil zeptat, co že jsou ty biometrické údaje. Jaktože se dají fotit? Asi není daleko doba, kdy doklad bude vonět stejně jako majitel. Policajt čuchne k pasu, ke mně, zasalutuje a propustí. Nebo zatkne, protože jsem se nacpal topinkami.


Kolo odemknout, batoh nasadit, i přilbu a o kousek dál je drogerie. Kolo zamknout, batoh sundat, i přilbu. Už tohle všechno jednomu trvá. Prodávají tu brýle na čtení. Nemůžu mít luxusní brýle za několik tisíc. Ty bych ztratil nebo zničil nejpozději druhý den. Za stovku, dvě, jednoduché, na čtení. Oční lékaři, nečíst! Minulý týden mi upadla nožička, chtěl jsem opravit, ale bez brejlí jsem brejle rozšláp.


Jedu do obchodu, kde mají dobrý med i marmeládu. I to někdy jím, když jsem masem přecpaný nebo žádné nemám.


Zapomněl jsem na lékárnu. Jeden starší pán mi kdysi říkal, abych nechodil zbytečně k doktorům. Že mě okamžitě čapnou a udělají ze mne kripla nemocemi prolezlého. Zlomenou ruku si sám neopravuju, ale jinak nejsem pro lékaře moc dobrý zákazník. Byl jsem nedávno se spolužáky v hospodě a chvílemi si připadám jako méněcenný. Začnou si povídat o doktorech, o lécích a když se chci zúčastnit debaty a říkám, že mám doma Ibalgin a Paralen, mají pusy dokořán. To jsou přece cukrovinky! Nebudu se dál rouhat. Zdraví slouží, zítra může být jinak. Člověk by se měl, má-li štěstí, uklonit a poděkovat. Hlavně, když se ráno postaví na nohy.


Je jedna po poledni, když se dopachtím domů a to jsem se ani nestavěl na jedno. Dokonce jsem nezmokl, kolo by to ale potřebovalo. A mám hlad. Od včerejška je kousek kuřátka, v lednici pivíčko. Pak, že mají důchodci spoustu času. Úplný nesmysl!


Původně jsem chtěl ještě něco napsat o svém minulém textu o základní vojenské službě. Napadlo mě, že bych to chtěl trochu doplnit. Od včerejška jsem zapomněl co doplnit. Ještě jednou jsem si text přečetl, názor se mi nezměnil a ona ta vojna zase za tolik psaní opravdu nestojí.


A tak jsem si znovu pustil CD Billie Holiday. Ještě bylo v přehravači. Blues.








Happening ve Štrougalových sadech

Brzy tomu bude 40 let, co vzal tento objekt za své. Lidové pojmenování, trochu recese. Důvod vzniku byl nejen smutný, ale dokonce krutý.


V lednu 1969 se upálil Jan Palach. O tomto činu se napsalo tolik, že nemá význam se opakovat. Jen moje malé osobní vyznání. Jako jeho vrstevník jsem byl naprosto šokovaný. Strašně moc si vážím života. On byl zjevně čestný člověk, který měl jisté morální zásady. Mohl dobře vychovat děti, dnes možná i vnoučata. Jeho mamince kondolovali všichni ti milovaní představitelé, kteří nám minimálně od srpna 1968 sprostě lhali. Dobře věděli, co se tu děje, nechávali nás zbaběle v naději. Jen proto, aby nepřišli o kejhák. Proč to musel za ten šmejd odnést zrovna tenhle nadějný kluk?


Od pohřbu Jana Palacha se scházelo na Václavském náměstí v Praze hodně lidí kolem pomníku Svatého Václava. Chodíval jsem sem, nebyla tu žádná revoluční nálada, spíš smutek, obava z příštích dnů. Povídali jsme si, měli jsme potřebu zde být. Na ploše pod pomníkem hořely stovky, tisíce svíček, chodili se sem poklonit zahraniční turisté. Chvíli tenhle stav trval, někdo v noci všechny ty svíčky, květiny odstranil. Prý je tu nepořádek, dělá to ostudu Praze, co si pomyslí cizinci. Ráno prázdno, večer svíčky, kytky. Esenbáci ještě asi neměli příkaz postihovat "neukázněné".


Vymýšleli leccos. Řetězy, zábradlí, ohrádky, cedule "Vstup zakázán". Marnost. Večer jako každý den. Přišel geniální nápad. Navezli sem zeminu, zasadili nějaké dřeviny, už ani nevím, byly-li to jehličnany či listnáče. Neprostupné křoví a u toho už hlídkovali esenbáci. Strážci pořádku. JUDr. Lubomír Štrougal, člověk, který se nikdy do žádného sajrajtu nenamočil tolik, aby se v něm utopil. Doktor práv, asi chytrý, vychytralý určitě. Významné koryto se pro něj vždycky našlo. V osmašedesátém byl hodně opatrný a tak najednou byla funkce. Vzniklo jakési stranické byro pro práci v Českých zemích a on byl v čele. A tak se roští u Svatého Václava začalo říkat Štrougalovy sady. Kdoví, jestli to Štrougal vůbec věděl.


Po vítězství našich hokejistů nad sovětskými 4:3 začátkem dubna 69 jsem ujížděl jako mnoho dalších tramvají do centra Prahy. Václavák už plný. Všichni řvali, nikdo nic neorganizoval, esenbáci stáli, koukali, někteří se skandování i účastnili. Nikdy jsem neměl příliš záporný vztah k alkoholu. Tady ale bylo opilců hodně málo. Ono bylo dost těžké nakoupit alkohol večer. Žádné večerky, obchody zavírali nejpozději v 19 hodin. Ve většině hospod se končilo v deset večer. Bylo jen málo hospod po Praze, kde nalili po této hodině. Malá odbočka. Noční vinárna Bystrica na Národní třídě. Hrozný pajzl. Zavírali ve tři nebo ve čtyři ráno, za mříží stál už od půlnoci hrozen opilců, kteří ještě chtěli. A odpovědný pracovník občas někoho pustil dovnitř. Zřejmě to nedělal úplně ze sympatií.


Nebudu tvrdit, že všichni byli naprosto střízliví a čistí. Křiku bylo hodně, postupně leckdo odešel domů, po náměstí se dalo i trochu chodit. Před hotel Jalta vylezla barová kapela. Ve stáncích s párky tenkrát pivo neprodávali. Natož jiný alkohol. Nic se neničilo. Až najednou kancelář sovětské letecké společnosti Aeroflot. Vytlučené výlohy, nábytek hořel na chodníku. StB řídila agresívnější jedince s jistotou. Dnes se dobře ví, že první kameny do výloh nehodil vůbec žádný zfanatizovaný dav. Většina přihlížejících jen skandovala. Nebavilo mě to. Nemám rád, když se ničí. Cokoliv. Že to bude hlavní záminka změny v nejvyšších orgánech KSČ, jsem ale netušil. V té době jsem stejně už těm našim hlavním nevěřil. Kdyby nevyšla tahle hokejová inaugurace doktora Husáka, našla by se jiná příležitost.

Jen tak jsem volně chodil po Václaváku a vychutnával atmosféru obrovského happeningu. Jako bych už tušil, že to je naposled. Skutečně to pak trvalo přes 20 let.


Ještě jeden oheň hořel. U sochy Svatého Václava. Byl tu velký táborák. Hořely nenáviděné Štrougalovy sady. Sedělo se kolem, hrála kytara, zpívalo se. Tohle mi jako ničení nepřipadalo. Spálilo se dříví, které sem nepatřilo. Byl to vlastně úklid. Tady jsem zakotvil a domů přišel až v pět ráno. Druhý den jsem si povídal s tátou, vykládal jsem zážitky lidem, kteří se happeningu nezúčastnili. Šel jsem se podívat na Václavák, Aeroflot byl zabedněný prkny, udělal jsem fotky. K pomníku jsem přestal chodit. Strážci se už vůbec netvářili mírumilovně.


Pak už se komunisti snažili udělat z lidí voly. Dubček odešel z funkce na vlastní žádost a soudruha Husáka navrhl za sebe jako nejlepšího z nejlepších. Ten ho za to během roku poplival jako největšího grázla. Prostě normální poměry. Normalizace.


I Husák byl doktor práv. Vzdělaný póvl? Dnešní komunisti také mají v čele doktora práv.


Na závěr moje prohlášení: Tenhle článek není proti právníkům!






Text byl zveřejněný 4.6.2008 na blogu Respektu, do 1.9 2010 si jej otevřelo 2505 čtenářů, z nichž ho 16 označilo jako dobrý. Na blog Týdne byl přesunut 8.10.2010.


Fotky z Václavského náměstí v týdnu po slavném hokeji

BLOG TÝDEN