neděle 20. prosince 2009

Škvarky

Sofijské náměstí na modřanském sídlišti je prostor jakoby vymyšlený pro panelákovou nudu. Rád sem jezdím, s chutí poznat, že to nemusí být pravda. Snad díky městské části Modřany, nevím. I člověk nákupy nenávidící, občas dostane hlad nebo potřebuje maličkost. Tady se cítím strašně daleko od hrůzných hypermarketů, kterými jsme si zasvinili prostor na hranicích Prahy, kde byl ještě nedávno venkov, skutečný venkov, ne Potěmkinův.
Galanterie je doménou žen, ale i chlap, který žije sám, potřebuje nitě, knoflík. Kde to má hledat v teskách či jiných lidojemech, ztracený mezi neosobními zaměstnanci, kteří často vypadají, že je zajímají jen hodiny, kdy budou moci jít domů. Kdo by se netěšil, kdy mu jen nepříliš placená robota, skončí? V Modřanech je galanterie, kde mají všechno vystavené, že i blbý penzista pochopí a když nepochopí, jsou tu ochotné ženy za pultem.
Pěkné papírnictví, dále obchůdek, kde nevrtěli udiveně hlavou nad dotazem, mají-li františky. V květinářství mají obyčejné vánoční svíčky, které jsme si dávali na stromeček, než jsme si koupili (nebo nám je někdo koupil?) barevná světýlka. Strčí se šňůra do zásuvky, světýlka svítí, na povel zhasnou. Vosk nám nekape na koberec, nehrozí požár, ale jakoby něco chybělo, nebo ne?
Prodejci, kteří v minulých letech opanovali tržiště stánky s oblečením a botami pochybné kvality, pomalu mizí v kamenných obchodech. Vánoční trh je skutečně trhem. Jsou zde stánky s příjemnými hloupostmi, které bychom si občas měli pořídit. Právě proto, že vlastně nejsou k ničemu. K ničemu? Kousek radosti je mi málo?
U stánku, kde obsluhující dvojice mluví zjevně po moravsku, nabízejí svařák čistý, s griotkou, s rumem. Za cenu proti Václaváku skoro poloviční. Halušky s klobásou, se zelím a se škvarky. A samotné teplé škvarky na tácku. Za pár korun. Odtud se utéci nedá. Teplé škvarky s dobrým chlebem, ať jdou do háje všechny blýskavé pizzerie, předkládající placky, která mají k italské pizze stejně daleko jako Modřany k Římu.
Už na mě zase hrozí ukazováčkem odborník.
"Škvarky jsou plné sádla. Podívej se na sebe, tlusťochu! Zastaví se ti srdce pod tím tukem!"
Srdce by se mi zastavilo, kdybych odešel, aniž bych dobrotu ochutnal. Odborníci můžou být rádi, že takoví jako já, existují. Komu by asi radili, kdyby všichni lidi žili zdravě, podle jejich mustru? Poděkovat by nám měli. Svou nesprávnou životosprávou je živíme. Stánky se škvarkama by měli sponzorovat z peněz, které určitě dostávají za propagaci stravy, která je bezpochyby zdravá. Ale vyvolá nějakou vzpomínku? Dostanu chuť o ní napsat?

čtvrtek 17. prosince 2009

PF 2010

Nadílka v bílém

To bývalo radosti, když mě maminka ráno budila a venku byl sníh. Stejnou radost měly moje děti o pár let později. Uplynulo dalších pár let, opravdu jen pár let. Vzbudím se sám a venku je bílo.
Zasněžená krajina se mi líbí, rád jsem se v ní pohyboval, bývalo mi v ní dobře. Zasněžené pražské ulice s provozem jsou k vzteku. Tři centimetry nového sněhu se vsáknou do stávající špíny a prachu, kde je jaká poezie? Žít v takovém prostředí Josef Lada, určitě by maloval něco jiného.
Včera jsem si liboval, že je sice mráz, ale sucho. Navlečený jedu na kole nakoupit. Popadával sníh, propagační, vločky hned roztávaly, sem tam se nějaké zachytla mimo chodníky.
Proti mě šla baba, ale ne budu slušný, paní, která nevypadala na to, že vymetá diskotéky. Ťukala si na čelo, ne prsty, uvnitř v hlavě, pochopil jsem to z jejího pohledu.
"Babo, to čumíš, jakej jsem štramák! Padá sníh a já se ho nelekám."
"Prdlajs štramák! Bláznivej dědek, kterej někde spadne, natluče si a bude votravovat v čekárně u doktora. A nadávat na poplatky."
Asi to si myslila. Když jsme se minuli, určitě vrtěla hlavou, ušklíbla se.
Dnes ji nepotkám, na sněhu se jezdit bojím. Z okna koukám, že tamhle cyklista jede. V tomhle hnusným marastu. Magor, zaflákanej bude jako čuně. Klouže to, mám strach, reakce jsou pomalejší než kdysi.
Oblékám se do civilního šatstva. Musím pro chleba. Po zasviněný ulici. Je to možné, že před šedesáti lety to byla ta samá ulice? Tehdá byl provoz tak silný, že jsme po ní sáňkovali. Ach jo.
Asi už jsem opravdu starej. S chlebem si nesu domů flašku vína, tenhle druh neznám, možná bude dobrý. A taky sejra.
Udělám si klídek, v tomhle nečasu se nechce vyjíždět ani funebráckejm autům.

pondělí 14. prosince 2009

Josef Abrhám

Sedmdesát let je hodně. Celý lidský život, je mnoho těch, kteří se takového čísla nedožijí.
Jak to přijde, že sedmdesát je právě Josefu Abrhámovi? Ženským by nevadilo se před ním svlékat, je to přece jenom fešák, chlapi proti němu nic nemají, spíš by se mu rádi podobali.
Prej hezkej, prej ne protivnej.
A taky herec. Jedinečnej, neopakovatelnej. Našel jsem seznam 80 filmových rolí.
V sedmdesáti se dá mluvit o legendě. Nejsem o moc mladší, mám rád divadlo, slovo legenda mi nejde z huby. Skoro vrstevník nemůže přece být legenda.
Moje hlava to nechce přijmout, ale pitomej kalendář má jiný názor.
Nepotřebuje blbnout před kamerou při vyprávění veselých historek ze života. V seznamu lidí, kteří dostali oficiálni ocenění, se asi těžko vyskytne, pokud se nedožije aspoň devadesáti. To se pak dává za věk. Škoda. Devadesát bych mu ovšem přál.
Od prezidenta, který považuje film Marečku, podejte mi pero, za škodlivý a falešný, by nějaké státní vyznamenání vypadalo hloupě.
Vzpomínka na nejkrásnější věk Činoheráku se bez něj nemůže obejít. Nepamatuju, že by byl trapnej. Kéž bychom každý z nás uměl svou profesi tak, jako Abrhám tu svou, hereckou.
Za padesát let tu určitě nebudu, nejlepší filmy s Josefem Abrhámem ano. Dokonce bych se chtěl vsadit, že se budou v nějakém pořadu pro vetché pamětníky promítat.
A koho bude za 50 let zajímat zpěv Mistra, shodou okolností zrovna letos taky sedmdesátiletého?

sobota 5. prosince 2009

Zelená mastička

Šel jsem z práce otrávený. Nevedlo se celý den, bylo pozdě, hladový jsem kráčel Braníkem s nadějí, že Honza ještě nezavřel.



Honza - člověk prodávající víno výborné, méně výborné, občas i patokární. Říká se mu velkovinárník, vinař, výčepák, někdy patokář. Člověk si zvykne. Druh závoslosti. Víno všelijaké, ale mohlo by být horší. Společnost všelijaká, ale jdu sem s myšlenkou, že zase uvidím ty samý ksichty a poslechnu si ty samý řeči. Vždycky není chuť objevovat dosud neobjevené. Chodím sem rád.


Zavíral, všechny, kteří by měli dnes touhu se stát opilci, se mu povedlo vyhodit. Nehrozilo, že by mi nalil.


"Máš u mě ty mastičky!"


"Jaký mastičky?"


"Včera sis je objednal. Hned ti je dám."


Dva podivné kelímky nebo jak se říká dozičkám skrývajícím zázračné masti.


"120 korun, drobný, prosím."


Ze včerejška si moc nepamatuju. Ještě, že jsem si neobjednal vanu pravýho francouzskýho šampusu. Nebo děvu nahoře bez.


"Na co to je?"


"Prej na všechno, furt nařikáš, že tě bolej kolena."


Bráním se všem těm zázračným mastím, pilulkám, kapkám, které do nás hustí výrobci renomovaní i pokoutní. Všechny nemoci jsou zanedbaný pití. No, stalo se, přišel jsem v životě o víc.


Doma jsem dozičky pohodil, zapomněl na ně tak, že když jsem při jedné návštěv Honzova výčepu měl odpovědět, jestli ještě mám tu zázračnou mast, nevěděl jsem o čem je řeč.


Poučený jsem mast našel, otevřel, čuchnul, znám horší smrad. Byla odporně zelená, Nešlo o agitaci, Zelení v parlamentu ještě nebyli. Kolena bolela, jeden chytrej člověk mě před časem přesvědčoval, že už mě budou bolet až do doby, kdy mě přestane bolet všechno naráz.


Vždycky, když mě poučuje chytrej člověk, chci ukázat, že mi jeho cancy jsou ukradený, že vím, co je správný i bez něj. Namazal jsem si kolena a čekal na zázrak. Zázrak byl, že se mi posléze na dvakrát podařilo vyprat umaštěné kalhoty. Nevlastním totiž manželku, které bych s provinilým úsměvem a slovy, že je šikovná a že v těch kalhotách pozítří musím mezi lidi, předal zasviněný kousek oděvu.


Kolena bolela, na co všechno si nezvykneme, mast zmizela někde ve sklepě i z mého vědomí.


Na cyklistickém zájezdu ve Francii mi začal vrzat řetěz, chtěl jsem ho namazat sádlem z vepřové konzervy. Kolega cyklista, o dva roky starší než já, dostal šok, že jsem se zbláznil, že řetěz se maže olejem, jinak se mi na něj nalepí špína a zničím všechna kolečka i přehazovačku.


Ňákej moc chytrej, plesnivka starej. Nicméně, olej mi poskytnul a já snad i poděkoval.


Po čase mi, už doma, skřípal řetěz, byl jsem línej vyběhnout po schodech pro olejíček. Vypadla na mě zapomenutá zelená mastička. Napatlal jsem řetěz, kolo jezdilo jedna radost, ten blázen ve Francii mě strašil zbytečně, kašlu na něj, kdoví co mu kdo namluvil. Nebo se ještě nesetkal se zázračnou mastí.


Jezdím hodně a tak alespoň jednou do roka musím s kolem do servisu, na seřízení, na výměnu zchátralých součástek. To je u kola, na rozdíl od mého těla, možné. Kluci, ke kterým chodím, mě mají rádi, přece jenom platím hotově, poznají, že lecčemu nerozumím, odborně mi poradí, že tohle už ale opravdu musím vyměnit. Je možné, že mi i malinko lžou. Řetěz mění pokaždé, tentokrát mladík se podivoval, že je příliš zaneřáděný.


"Čim to, prosim vás, mažete?"


Přiznal jsem se.


Nic neříkal, jen se podíval divně na kolegu. Málem jsem se urazil.


"Na řetěz patří volej."


Ožil.


"Máme ho i ve spreji. Za 149 korun.", vzbudil se obchodník.


Ňákej moc chytrej, mladej. Vypouští z pusy stejný moudrosti jako dědek na zájezdu. Ničí mě skutečnost, že sotva vylezu ze svého kamrlíku, kde jsem nejchytřejší já, začne mě přesvědčovat o opaku tu starej, tu mladej.


Koupil jsem si olej.


Co se zelenou mastí? Vypadá to, že parlament zelenou barvu ztratí, mast divně smrdí, už to bude skoro deset let, co mě opili a přesvědčili, že bez ní dál žít nemůžu.


Všechny dveře v bytě vržou. Mažu je už hodně dlouho ve svých představách a plánech. Někdy se rozhodnu k výkonu, který by ode mne nikdo nečekal. Všechny panty jsem namazal zeleným hnusem.


Dveře nevržou! Mast ještě zbyla, třeba za dalších deset let...


Teď si můžu vychutnat slabounké cinkání pitomosti, kterou mám na dveřích. Před lety jsem byl, opět jako cyklista, ve Skotsku. Odjížděli jsme z Velké Británie, zbyly mi dvě libry, kam s nimi? Taky už mohli Angláni zavést Euro. Přestávka autobusu na pumpě. Přesně za dvě libry jsem koupil úplnou volovinu. Jak se to jmenuje? Co já vím, ale při sebemenším záchvěvu je slyšet příjemné zacinkání. Pro mne je to cinkátko. Můj syn tvrdí, že to moc příjemný není a že by ozdůbku nejraději urval a vyhodil, ale potvora by určitě zvonila i v kontejneru. Jsou to ale moje dveře, na které jsem hovadinku přišrouboval.


Moje dveře, kterým už nevržou panty.






BLOG TÝDEN




pátek 4. prosince 2009

Byl jsem na vojně

 Pán a paní ve středních letech sedí večer u televize. "Sousedka si stěžovala, že náš Honza nezdraví. A vypláz na ni jazyk. Neřikej před ním, že je kráva." "Já za to můžu! Ta koza učitelská je k ničemu nevede. Pak se divěj, že z dětí vyrůstaj feťáci! A eště by chtěli přidat. Za co?" Absurdní rozhovor? Připouštím, chci doufat, že je výjimečný. Jiní rodiče u jiné televize, u stejného seriálu:
"Dneska ty mladý kluci sedí u počítače, nic jinýho neznaj, neuklidí po sobě, žrádlo dostanou pod nos, eště se vofrňujou, boty musím mejt tomu našemu hajzlovi. Za to si na mě votvírá kušnu."
"Řezat! Vojnu na ně, kerýho blbce napadlo vojnu zrušit?"
Druhý útržek z hovoru nebude leckomu připadat stejně pitomý jako první. Dokonce znám vrstevníky, kteří vypouští z pusy taková moudra a ani se nezačervenají.
Byl jsem na vojně v letech 1963-65.
Co jsem se tam všechno naučil?
Balit cigára! Peněz málo, před výplatou žoldu se i z vajglů vytvořilo pokouřeníčko. Cigarety s filtrem byly výjimkou..
Předstírat práci, alespoň nějakou činnost, třeba debilní. Vypadat, že jsem pilnej.
Umět se zašít, aby mě nikdo nenašel, aby na mě zapomněli. V úkrytu snít, že už si na mě nikdy nevzpomenou. Vymyslet si lež, proč jsem nebyl k mání.
Jíst lžící strčenou do kapsy špinavých kalhot, přestože v ubrousku má být čistý příbor. Lžíce musela být na konci ohnutá, podle toho se poznal mazák.
Leštit si obuté boty o vlastní nohavice.
Jehlu a nit vzít do ruky, je-li třeba si nepředpisově upravit mundůr.
Nic nevidět, nic neslyšet, nic si nepamatovat. Všechno může být použito proti vám.
Rozkazy, příkazy plnit s nechápavým přiblblým úsměvem, abych vyvolal v rozkazujícím kreténovi dojem, že právě on je ten chytrej.
Vypulírovat podlahu, aby se leskla jako sklo a v další minutě po prohlídce na ní nenávistně zašlápnout vajgla a projít se tudy ve špinavých kanadách.
Hlavně nebejt iniciativní, seš pochválenej, ale všichni tě maj za blba.
Schovávat se při ranní rozcvičce za barákem, málem mi z roztřesených rukou cigáro vypadlo, přece nebudu, proboha, běhat a cvičit.
Salutovat kdekomu a ještě si nechat nadávat, že to neumím. Každej pablb, který měl na výložkách víc než já, mohl na mě hulákat. V mým případě jich bylo hodně, armádě jsem nestál za povýšení, za to upřímné díky. V šedesáti mi dali na vojenské správě diplom a poděkovali.
Dovolovat se, jestli smím do místnosti, jestli smím z místnosti. Když se našel idiot, kterému se žádost o odchod zdála nepředpisová a neustále trval na svém: "znova a pořádně", mohl se odcházející i pochcat.
To byl jen kráťounký seznámek. Pro muže, aby si, sakra, vzpomněli. Pro ženy, aby věděly, že takhle se prý rodíval chlap. Jestli pak doma mají manžela, který by rád poroučel, určitě měl nějakou malou vojenskou hodnost a na starost pár vojáků, ti ho museli poslouchat. Měl moc, to se nezapomíná!
Únavné legrační historky z vojny, kde hlavním kladným hrdinou je vyprávějící.
Jak jsme oblbli lampasáka. Jak jsme se vožrali. Jak jsme lezli přes plot načerno z kasáren. Jak jsme, jak jsme... A mezitím dlouhé, neskutečně dlouhé nic, těch 730 dnů bylo pro mladého člověka, toužícího po poznání, nekonečných.
Vojna dělala z kluků chlapy! Pořád to někdo vytrubuje do světa. Pořád si leckdo sám pro svoje svědomí vytváří alibi. Za to, jakej je můj syn, může nejdřív škola, potom skutečnost, že nešel na vojnu. Mě do toho prosím netahajte, já jsem manažer, já mám jiné starosti. Dneska je manažerem každej.
Málokdy se nudím a nerozumím jedincům takto postiženým. Na vojně jsem si nudy užil požehnaně. Trochu jsem měl štěstí, rodiče mi v balících jednou za měsíc posílali bábovku a jiné dobroty, v obálce pětadvacetikorunu, cigarety, to když balil táta, a hlavně knížky. V mazácké době už jsem si mohl někdy dovolit neděli proležet na kavalci a číst. Bez kafe, bez piva, bez panáka, ale byla to chvíle, kdy se dalo zapomenout.
Fyzická zdatnost? Kdo nechce sportovat, rozkazováním mu pohyb jenom znechutím, bude se sportu obloukem vyhýbat.
První měsíc jsem se bál všeho, běželi jsme na místním hřišti 1500 metrů. Už si nepamatuju, kolik jsme měli limit, ale splnili ho asi dva. Pošuk, řídící naši činnost řval:
"Kdo nesplní limit, poběží hned ještě jednou!"
To jsem si nevymyslel, to se ani vymyslet nedá, smíchy jsem se jen potácel a slyšel:
"Von vás ten smích přejde!"
Nepřešel.
Můj syn byl na vojně už jen rok, v roce 1996, za demokratického režimu. Jeho zkušenosti se mým, třicet let starým, kromě oslovení soudruhu - pane, podobaly. Snad měli volnější režim, co se týče vycházek, cestování k rodičům. Já byl za dva roky doma pětkrát, z toho jednou načerno. Oni měli možná horší šikanu, způsoby mladých jsou v současnosti drsnější. Důstojníci šikanu podporovali svým neviděním, neslyšením. Dobře vymyšlené. Stěžovatel, spíš obtěžovatel, dostal vynadáno, že má špatně přišitý knoflík.
Dva proflákané roky. Někdo vidí mladé jenom dřepící u computerů, ještě k tomu poslouchají...to přece není muzika, to už říkával táta mně. Já vidím mladé, kteří cestují po světě, poznávají, studují mimo republiku, jsou schopní si na studium vydělat, učí se jazyky. Asi máme každý nasazené jiné brejle nebo chceme každý vidět něco jiného.
Jsem rád, že moji vnuci, zplodí-li je kdo (!?), nebudou muset vojenskou švejkovinu a naprosto zbytečnou anabázi, podstoupit.
Tak mě napadlo, že je to hezké vánoční přání mým imaginárním vnukům. Když už jsem dědek k ničemu, který nedovede zařídit, aby se narodili bohatí, do vily, přímo u bazénu.

Text byl zveřejněný 4.12.2009 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 1728 čtenářů, z nichž se 59 líbil. Na blog Týdne byl přesunut 30.10.2010.
BLOG TÝDEN


středa 2. prosince 2009

Mistr ve švestkově modrém

"Já nevěřím na svatého Huberta, na svatého Dyndy ani na čerta..." Podle knihy Jiřího Černého Zpěváci bez konzervatoře možná první hit (znali jsme vůbec tenkrát tohle slovo?) kavárenského zpěváka Karla Gotta, jehož asi tři písničky začal hrát někdy v roce 1962 Československý rozhlas.
Mnoho lidí okamžitě vypínalo vysílač, grafomani psali rozhořčené dopisy. Jeden můj kolega v Ústí nad Labem, kterému tehdy ještě nebylo třicet, málem dostal infarkt a nás, kteří jsme pocházeli z Prahy, posílal strašně daleko... Tohle prý mohl vymyslet jenom Pražák.
Mladším lidem se neobvyklé písničky líbily. Rád bych si je dnes poslechl, kde je jim konec? Bylo to něco jiného než dosud. Kdy to bylo, co jsme byli s kamarádem ve Fučíkárně (dnes Výstaviště) na estrádě? Na podzim 1963 jsem šel na vojnu, tedy předtím.
Ve dvaceti letech na estrádě? Jo. Televizi měl málokdo, pořad uváděl Jiří Štuchal, špičkový konferanciér (ještě jsme neznali moderátory), toho jsme slýchávali z rozhlasu. Scénky, písničky. Jarda Štercl, orchestr Karla Vlacha, nabito.
Na závěr mišmaše se hodí hvězda. Už tenkrát to byl podle tváře neznámý mladík, oblečený v obleku švestkově modré barvy. Obecenstvo, zvláště dívky, šílelo. Musel přidávat. To co zpíval, se dá nazvat jazzem, však se zachovala jeho pozdější nahrávka s paní Vlastou Průchovou, kde spolu scatovali jako o život.
Po programu to vypadalo v Holešovicích jako po fotbale, tramvaje narvané, cestující viseli v tehdy otevřených vozech. Jedním z viselců byl muž ve švestkově modrém. Asi pospíchal do kavárny Vltava či Alfa zazpívat lidem k tanci, případně ke sklence vína nebo k večeři, aby si vydělal třeba na tu tramvaj. A vůbec, kdoví jestli si koupil lístek. Visící na schůdkách málokdy platili.
Gottův raketový výstup do nejvyšších pater popularity už byl popsán chytřejšími. Od doby, kdy se stále vzdaloval vzoru, o kterém často mluvil, od Sammy Davise Jr., od jazzu, mě postupně přestal zajímat. Nezávidím mu jeho slávu, peníze, myslím, že nic neukrad, pracoval na všem usilovně. Že mám rád něco jiného? Někdo má rád holky, druhý zase jiný holky, nebudu plácat nesmysly.
Škoda, že tenkrát nebyly dnešní digitální foťáky. To by byl trhák. Kája ve švestkově modrém visící na tramvaji. Mimochodem, taková jízda byla zakázaná. Mistr jedoucí načerno. Pokuta bývala 10 korun.
Ale co, dnes by tramvají nejel, otevřené stejně neexistují, je to dávno. Všechno je jinak. Jen se někdy ve sklerotickém mozku zjeví vzpomínka.

sobota 28. listopadu 2009

Milovali jsme Emila Zátopka

Padesátá léta, komunistické moci se z nich povedlo vytvořit symbol teroru, nesvobody, potlačování všeho, co jen trochu zavánělo návratem do časů první republiky.



Jak žil člověk, kterému tehdy bylo sedm až šestnáct let? Uvědomoval si, v jaké době žije? Ve škole nám tvrdili, že je to doba pokroku, poté už bude všude ráj na zemi. Doma jsem slyšel, že komunisti jsou banda gaunerů. Věděl jsem, že ve škole nemám mluvit, co se říká doma. Jedno je jisté, rodiče si přede mnou nedávali moc velký pozor na pusu.


Doba nebezpečná, ale přesto jsem se dozvěděl od rodičů víc, než jsem já byl schopný říci svým dětem za doby normalizace, kdy přímo o kejhák úplně nešlo. Už si nás komunisti připravili k svému obrazu. Takové nás chtěli.


Syn reakcionáře, ale hlavně velký syčák, tím bych určitě byl, i kdyby rodiče byli komunisti, a i kdyby tu byl jiný -ismus. Jak na mne byli rodiče přísní! Udrželi mě? Myslím, že moc ne, ale nebudu jejich výchovné metody hodnotit. Už nežijí, že mě měli rádi, to jsem si jistý.


Podle oficiální propagandy jsme prožívali historické období, otec tvrdil, že v čele státu jsou gangsteři, tohle slovo vyslovoval s velkou chutí a zrudnul u toho. Měl vysoký tlak. Upřímně řečeno, obojí mi bylo jedno. Zajímal mě Emil Zátopek, fotbal, jak se ulejt ve škole. Šeptandy o tom, že na západ naší republiky se žije jinak, jsme brali jako pohádku, jako sen, vzpomínky rodičů na první republiku jsme neposlouchali.


Voni ty starý jen blbě kafraj, koho by to zajímalo.


Propaganda dávala rovnítko mezi amerického prezidenta Trumana a Hitlera. Protože táta mluvil o Trumanovi dobře, chtěl jsem si šplhnout a vykřikl jsem před ním:


"Ať žije Hitler."


Dostal jsem facku a nevěděl jsem proč. Dětem patří princezny, draci, vodníci, politické vzory jim nemáme cpát, přijde čas, kdy budou škemrat, aby přišla polednice.


Hlad jsem nepoznal, jedině v případě, že mi něco nechutnalo a máma odmítla předložit jinou krmi. Byla dost tvrdá. Nechutná ti? Tak nežer! Jak rád bych si nyní dal jídlo, nad kterým jsem tenkrát ohrnoval nos. Máma byla dost mlsná. Pokud uvařila pokrm na tátovo přání, který neměla ráda, předstírala nasycenost a stranou si udělala půllitrák bílého kafe a k němu čerstvý suchý chleba. To byla její laskomina. Mimochodem, nedávno jsem zkusil a kam se hrabe vyumělkovaná specialita s hranolky za dvě stovky.


Po letech jsem mámě její mlsnost připomněl, začala se smát, že kecám, že proti ní furt něco mám. Pocházela, stejně jako táta, z venkovské chudiny. Jednou týdně maso, pokud možno prorostlé, aby bylo čím omastit, jinak brambory, chleba a produkty z mléka.


Už jsem zkoušel její bramborové placky, jen tak bez tuku hozené na rozpálenou plotnu a namazané švestkovými povidly, neumím to. Maminka neměla dceru a předávat kuchařské taje synům považovala za zbytečné. Přece nebude chlap vařit! Však se divila v době, kdy byla ráda, že jí někdy uvařím oběd, kde jsem se to naučil. Uměla pochválit, ale i říct:


"Děkuju, hlavně, že je to hotový." A já věděl.


Rodiče vyrostli v prostředí, kde bylo samozřejmé, že každý přiloží ruce k dílu, že se děti musí naučit umět se o sebe postarat. Byli staromódní, když si chtěli něco pořídit, museli mít z čeho zaplatit. Byli tak hrůzně nemoderní, že nedělali dluhy, nekoupili si věc, kterou nemohli zaplatit. Nevěděli, že největší blahobyt přichází, jsme-li zadlužení.


Najali si byt, nestačili platit činži, přestěhovali se do menšího, netvrdili, že se o ně stát musí postarat, nenatahovali ruku. Po osmačtyřicátém se vše změnilo, nájmy byly minimální, podle toho bytový fond za hospodaření komunistů dopadl. Zrovna tyto vrstvy měly být spokojeny se socialismem. Rodičům se nový režim nelíbil. Přátelili se lidmi sobě rovnými, žádní buržousti k nám nechodili, v hovorech, které jsem byl schopný vnímat, jsem nikdy nezaslechl nějaké budovatelské nadšení, jak nám chtějí různí dnešní třicetiletí teoretici namluvit. Spíš hrubé výrazy a nadávky.


Ani nadšených svazáků nebylo tolik. Ovšem o mládeži, která považovala pionýrský šátek za kus hadru a uvazovala si ho s nechutí jen proto, že se to prý má, se nikde nepsalo. Pro propagandu jsme byli pionýři.


Doba, kdy nám lili do hlavy Pavlíka Morozova a nám to bylo jedno. Házeli jsme všechno za hlavu, stejně jako třeba matematické, fyzikální, chemické vzorce. Chemie mě bavila, chemikář ze mne měl radost. Pak jsem ho při laboratorních pracích omylem trefil ohryzkem, on zanevřel na mne a já zase na zajímavý obor.


Dnes z chemie vím, že kyselina sírová se nepíše s ypsilonem po s, a že by se neměla pít. Jednou jsme si měli přinést trošku piva, prý na chemickou analýzu. Jak dopadl pokus, nevím, ale ještě s jedním spolužákem jsme každý donesl do školy celou flašku, zbytek vypili, což nám stačilo, abychom se o přestávce lahvemi šermovali, byli chyceni třídní a dostali poznámku. Šátkovaní pionýři.


Tohle se, myslím, stalo v roce 1956, kdy Nikita Sergejevič Chruščov přednesl zásadní projev o Stalinově kultu osobnosti a o tom, jak už teď, přesně od jeho geniálního objevu, bude socialismus to pravé ořechové. Na podzim vtrhla Rudá armáda do Maďarska, aby svět viděl, že Nikita není žádný žvanil.


Nás na Maďarsku zajímalo jen to, že naši fotbalisté porazili v Budapešti legendární maďarské mužstvo 4:2. Na podzim většina maďarského výběru v čele s Ferencem Puskásem, před komunisty utekla. Emil Zátopek byl na olympiádě až šestý v maratónu a my museli překousnout, že vytrvalecké trati ovládl místo Emila Rusák Vladimír Kuc.


Pár kluků z Podolí jednou vyjelo na kole loupit do Modřan. Tam bývala pole s jahodami, už tam určitě nejsou, dokonce nevím, kde přesně byla. Pamatuju však, že nás objevil hlídač, já měl ze všech kolo nejdál, byl jsem lapen a strachy se podělal. Nic z toho nebylo, dědek zřejmě jen strašil, my neměli žádná zavazadla, jen jsme strkali plody do pusy, kdyby nás nechal, podělali bychom se všichni a ne ze strachu. Stejně si ještě dnes při pohledu na jahodové pole vzpomenu na mámu, která se rozčilovala:


"Prokristapána, třináctiletýmu klukovi mám prát posraný kalhoty."


Kriminály byly plné politických vězňů, nás maximálně zajímali věznění hokejisté, protože mezi nimi byli mistři světa z roku 1949 a od té doby jsme nikdy nic nevyhráli, tedy v padesátých letech.


Líbilo se mi, že táta hovoří o prezidentu Zápotockém jako o Ušatým torpédu. Myšlení dětí a dospívajících je už takové. Nespínejte ruce nad svými potomky, nebyli jsme lepší. Vděku se od nich nedočkáte, možná až v době, kdy už vás budou navštěvovat jen o Dušičkách.


V padesátém sedmém jsem nastoupil na zeměměřickou průmyslovku, nebyla to škola příliš přeplněná, rodiče museli podepsat, že souhlasí s umístěním svého potomka mimo Prahu, nejspíš do pohraničí, zbaveného německého obyvatelstva. Přede mnou tam byl brácha, na rozdíl od mne výborný žák, zbylo mi po něm dobré jméno. Dalšího potomka rodiče neměli, toho by po mně nevzali ani do polepšovny.


Přišly první prázdniny a rodiče považovali za samozřejmé, že patnáctiletý hajzl půjde na brigádu. Možná se nad slovem brigáda leckdo ušklíbne nebo otřese. Brigáda zeměměřická znamenala práci mimo Prahu, mimo dozor rodičů, bez jejich keců, co bych měl a co bych neměl.


Ovšem mělo to malý háček, na brigádě jsem byl spolu se svým bratrem, který začal studovat vysokou. Po maturitě se na vejšku přímo nedostal, na to jsme byla špatná rodina, ale on odešel na umístěnku do jáchymovských dolů (ne jako mukl) a po roce z něj byl kádr, který už na vysokou může. Ano, tak to chodívalo. Fakt je, že brácha si zvykl v Jáchymově na poměrně slušný příjem, na blízké Karlovy Vary, na filmové festivaly. Studovat a říkat si doma o peníze přísným rodičům, ho nebavilo.


Ale to předbíhám, dostal mě na starost, moc velkou radost asi neměl. Poslouchat jsem však musel, nejméně čtyřikrát do týdne jíst lečo s moravskou klobásou z konzervy, protože bylo nejlevnější, polívky z kostky, gulášovou, hrachovou, dršťkovou, kdo si to ještě pamatuje? Brácha mi nedovolil koupit si kondenzované mlíko z ovocnou příchutí. Bylo slazené, cucalo se z proražené plechovky, ananasové, jahodové, vanilkové, miloval jsem ho, muselo to asi být pěkně odporný. Stálo pět korun a já měl na hodinu asi 3,80 hrubého.


Peníze mi sebral, abych je neutrácel za blbosti, nutno říct, že mi je po prázdninách vrátil, i rodiče vydělané peníze skutečně považovali za moje a nekontrolovali moje výdaje.


Naštěstí bráchovi bylo 21 a přece jenom ho zajímaly jiné věci než nedomrlý bráška. Přestože je mu už přes sedmdesát, prásknu to, internet jde mimo něj, tak to číst nebude. V té době ho zajímaly jen a jen holky. Údajně měl velké úspěchy. Teď vypadám jako závistivec. Objížděl na kole vesnice na pomezí Lounska a Rakovnicka, tam všude byly měřické oddíly plné mladých studentek, nechával mě ve školní budově v obci Milý samotného, jen s lečem, bez kondenzovaného mléka, ale taky bez jeho buzerace.


A tak první brigáda bez jakéhokoliv dohledu se konala až v roce 1959, to už padesátá léta končila a já odjel do České Třebové. O tom třeba zas jindy.






BLOG TÝDEN

pondělí 23. listopadu 2009

Pan Kafka

Bylo to někdy v druhé polovině šedesátých let. Kolega mi říká:



"Poď ke Kafkovi."


"Co je to za pajzl?"


"To neni žádnej pajzl, ty vole."


Vinárnička U tří zlatých lvů. Na Uhelném trhu v podloubí naproti pivnici U dvou koček. Poloha ideální, aby se z podniku stal menší hampejz. Možná tak kdysi i vznikl.


Soukromé společnosti žádné nebyly, tady šéfovaly Restaurace a jídelny. Vedoucím byl pan Kafka. Mnoho štamgastů mu říkalo "Oto", což jsem si nikdy nedovolil, byl o hodně starší.


Štamgastem se stát nebylo jednoduché. Vinárna přístupná veřejnosti, pokud bylo poloprázdno, sedl si každý. Měli otevřeno od 17 hodin, o dvě hodiny později bylo plno. Plno... židle se našly, ale jak pro koho. Pan Kafka nebyl hulvát, ale vždycky odmítal cizí lidi s úsměvem:


"Vidíte, že není místo. Rád bych, snad příště."


V 11 hodin zavírali U dvou koček, to byl pravidelně nápor opivněných, kterým se zdálo, že ještě něco vypít musí, někteří se chovali agresivněji, nepamatuju ale žádný velký malér. Vždycky se našel někdo ze štamgastů, který se zvedl a na vetřelce se ošklivě podíval...


V přijímání štamgastů byla nepsaná pravidla, podobná přijímání členů anglických klubů. Nikdo nemohl přijít a prohlásit se štamgastem. Musel ho přivést již zavedený štamgast, pan Kafka si nového omrknul, časem se mohl stát hostem, pro kterého se flek vždycky našel.


Výborně se tu vařilo, pan Kafka prý připlácel ke gáži dobré kuchařce. Skvělé polévky, specialitou bylo srbské filé Djulbastia, nazývané místní mluvou bestie. Pan Kafka se choval tak, jak dnes známe již jen z prvorepublikových filmů. Oblečený v tmavém, s motýlkem, lehkou noblesní úklonou, s příjemným úsměvem.


Začínal za první republiky jako mladý pingl, měl velké plány. Našetřit si, zavést si svou hospodu a svým potomkům zanechat prosperující hotel.


Dějiny se na něj neohlížely a šly svou cestou. Za protektorátu sice nebyl úplně zničený tržní systém, nebylo ale co prodávat, nebylo proč se bavit.


V pětačtyřicátém svitla naděje, někdo začal pracovat, někdo si nakrad majetek po odsunutých Němcích, jiný si přivlastnil majetek, který tu zbyl po zavražděných Židech. Všichni dopadli stejně. Přišel Kléma s vypůjčenou beranicí, dušoval se, že se nebude drobné podnikání znárodňovat, to lidi ještě nevěděli, že věřit komunistovi je hovadina.


Po osmačtyřicátém si byli zase všichni rovni, jen ti s rudou knížkou si byli rovnější. Pan Kafka se stával mistrem svého oboru, určitě by našel uplatnění v dobrém podniku. Snad i něco takového chvíli dělal. Ale i Mistři, pokud chtěli kariérně stoupat, se museli dát ke komunistům. A to bylo panu Kafkovi proti srsti. Vstoupit mezi lidi, kteří zničili soukromé podnikání, komunistickou legitimaci povýšili nad řemeslo, na to neměl povahu. I jemu zničili sen. Neměl v plánu krást, chtěl se vypracovat.


Skončil v tomto, pravděpodobně bývalém pajzlíku. Udělal z vinárny oázu klidu, předváděl svým chováním hostům, o co přicházejí v restauracích, do kterých nastoupila zlodějská mafie různých rádobyrestauratérů. Ty mafie vládnou v pohostinství, fuj, vůbec se mi nechce tohle slovo použít, ještě dnes.


Pan Kafka dostával tučné spropitné, měl svoje fórky, kdy byla sodovka (stávala míň než korunu) a sirky zdarma. S úsměvem se uklonil:


"U nás se za zápalky neplatí."


Byl v podniku vedoucím a jediným obsluhujícím. Určitě si přivydělával vnášením zboží koupeného v normální prodejně a prodávaného ve vinárně s hospodskou přirážkou. Asi věděl, že se nic nesmí přehánět. Sám jsem ho slyšel říkat, že kdyby chtěl, mohl by vydělávat daleko víc, ale že nemá cenu riskovat, že mu výdělek stačí. Děti neměl.


Otevřeno měl od pondělí do pátku, na víkend jezdil s manželkou na malou chatu blízko Prahy, v pátek večer říkával, že zítra bude už naložený v řece.


Měl jsem to štěstí, že mě považoval za jakéhosi štamgasta, chodil jsem tam dva tři roky, pak můj život začal pochodovat jiným směrem, vlastně nevím, kdy jsem byl u Kafky naposledy. Jen jsem slyšel, že je v penzi.


Pak tu asi byla jiná obsluha. Po roce 1989 jsem kolem jednou šel a viděl jsem, že podnik existuje, a jmenuje se U Kafků. Nevím, jestli se toho pan Kafka dožil, asi by se pousmál. Vlastně po něm něco zbylo. Zašel jsem do podniku, bylo to zařízené stejně, dal jsem si dvojku vína, rychle vypil a odešel. Vzpomínky se draly ven a všude kolem byly cizí osoby, které se, možná, dobře bavily a ani netušily, jak přišla tahle hospoda ke svému jménu.


Vzpomněl jsem si pana Kafku minulý týden, na internetu mě uhodila do očí zmínka o hospodě U Kafků, prý vyhlášené, takže atmosféra možná zůstávala.


Tenkrát. Později jsem šel kolem, vlezl jsem dovnitř, podivné prostředí, ceny nízké, čepovali pivo, což tu dříve nebývalo, pochopil jsem, že se sem chodí ohřát pouliční pracovnice z blízké Perlovky.


Dnes je zde nóbl restaurant (snad Wolfgang?), do kterého se člověku moc nechce. Proč chodit zrovna sem? Ostatně to platí o mnoha hospůdkách na Starém Městě, o Malé Straně nemluvě. Mládež holdující společenskému hospodskému životu, chodí na Žižkov, Vinohrady i jinam.




Text byl zveřejněný 23.11.2009 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 766 čtenářů, z nichž 32 se líbil. Na blog Týdne byl přesunut 29.10.2010.


BLOG TÝDEN

U KAFKY VČERA A DNES









sobota 21. listopadu 2009

Skalka nad Mníškem

Poutní místo. Jak to bývá, s krásným výhledem do krajiny a na město Káji Maříka. Poznal jsem ji v době, kdy tu byl jenom ten výhled. Kostelíček, celá křížová cesta, přilehlé budovy, všechno zdevastováno za režimu, který se tolik honosil ochranou památek.
Byl jsem tu pěšky mnohokrát, pokud nebyl otevřený dřevěný kiosek a v údolí byl opar, nebyl důvod se zastavovat. Kopec byl zničený i poddolováním, komunisti se zde snažili na podkladě údajně zfalšovaných geologických průzkumů těžit železnou rudu.
Pokud rostou houby, chodím do okolních lesů, jinak si čas od času sem vyjedu na kole. Za odměnu mívám pivo z kiosku, který byl úplně přestavěný. V kostelíčku bývají i svatby, vůbec je to příjemné místo právě pro odpočinek. Bývá tu i rozdělaný oheň na opékání buřtů. Ta přiložená fotka je z jiného výletu, kdy tu naopak nebyl nikdo. Taky to bylo v listopadu, ale před dvěma lety a ve všední den.


Takový nával jako dnes, jsem nezažil ani při mníšeckých dálkových pochodech. Bývalo tady kontrolní místo. Docela jsem byl překvapený, pomalu nebylo kam sednout. Snad už chataři zazimovali a když vyleze sluníčko, i na výlet se vydají.
Sluníčko vykukovalo jen na chviličku, dole v Řevnicích jsem měl pocit, že zima opravdu přijde. Nahoře 14°, lidi seděli, bavili se, přicházeli, odcházeli pěší, přijížděli, odjížděli cyklisti. Idyla.
U jednoho stolu mě zaujala paní či slečna, o které se nedalo říci, že by byla spokojená. Štěkala kolem sebe, právě měla na tapetě důchodce. Mne tyhle výlevy nechávají v klidu, jen pozoruju. Tahle třicátnice (?) s podivným kokrhelem na hlavě vyslovovala "důchodce" jako nadávku. Zjevně si musí najít nepřítele, dnes jsou to penzisti, až se jim věkem přiblíží, bude nadávat na mládež.
Ve svém věku si myslím, že neexistují ošklivé ženy, každá má nějaké plus. Na dotyčné dámě jsem najednou podvědomě začal hledat vady, obličej měla nějak nateklý, možná zimou, možná vztekem, ale nechám toho. Takový hezký den a třeba si vymejšlím.
Přece je tu tak pěkně.

pondělí 16. listopadu 2009

Šišla přišla

Padesát let staré filmové týdeníky. Sleduju je v televizi od roku 1995, kdy tento seriál začínal. Zajímala mě doba, kterou jsem nemohl vnímat, ač už jsem byl na světě.
Před padesáti lety mi bylo 16, takže dnes běží týdeníky z doby, kterou pamatuju. Na leccos si při nich vzpomenu. Před každým filmem takový týdeník běžel. V době, kdy televizi vlastnila spíš menšina lidí, byly týdeníky určitou zajímavostí. Měli jsme rádio, noviny, ale co dál? Tady se aspoň na chvíli obrázky hýbaly.
Čtyři roky byl předsedou vlády soudruh Viliam Široký. Slovák, který mluvil česky, přiznejme, že šišlal a pořádně neuměl ani slovensky, ani česky. Moje maminka ho znala z rozhlasových projevů, vždycky se smála a říkala našemu premiérovi "Šišla přišla".
Filmové záběry neskutečný dojem jen zvyšují. Klaun. Ale ne, klaun je poctivé řemeslo, šašek je pravý název. Podezřívám Miroslava Donutila, že snad musel tyhle záběry vidět, některé jeho figury jsou chování Širokého nápadně podobné (Černí baroni). Jistě, patří k hereckému povolání dívat se kolem sebe a nasávat chování různých lidí. Pokud se Donutil učil z projevů Viliama Širokého, smekám před ním klobouk, povedlo se.
Půlminutový kousek z projevu na Staroměstském náměstí rozesmál i mého syna, kterému je málo přes třicet. Nepamatuju se, kromě výlevů mé mámy, že by mi tato postavička nějak vadila. V 16 letech mi byl nějaký předseda vlády u p.... Nemusím být hned sprostý.
Tak mě napadlo, že nádražácký svazák Standa byl proti Viliamu Širokému osobnost. Ale... Je to vůbec k smíchu? Tenhle kašpar měl na svědomí spoustu zlého, vždyť i sami komunisti ho v jeho 61 letech odšoupli stranou.

neděle 15. listopadu 2009

Šťastné a veselé

Ne, nezbláznil jsem se, zatím snad ještě ne. Na druhou stranu nás všechny hyperprodejny přesvědčují, že teď je ten správný čas nakoupit kdejakou hovadinu jenom proto, abychom vánočním dárkem radost udělali. Ta radost bývá často až na druhém místě. Na prvním je vědomí, že se to má.
Ale to jsem uhnul. Dobré filmy, podle mě, běží v televizi většinou v noci, kdy člověk vstávající ráno do zaměstnání usíná, ušoupaný penzista tuplem. Jsem moc rád, že jsem se dožil vynálezu jako je DVD rekordér. Jen naťukám, jdu spát, ráno vstanu vyspinkaný, místo zpráv, které omílají jedno a totéž kolem dokola, si pustím noční film.
A jsem u názvu. Francouzský film Šťastné a veselé (Joyeux Noël). Natočený v koprodukci s dalšími státy podle prý skutečných událostí v roce 1914. Německé, francouzské, skotské jednotky přebývající v hrozném prostředí zákopů slaví Štědrý den. Místo vzájemného vraždění si společně zazpívají, napijou se spolu, druhý den pohřbí své mrtvé, kteří padli dny předtím a patrně by zůstali ležet, tam kde skončil jejich život. Dokonce fotbal si nepřátelé proti sobě zahrají.
Nepřítel je najednou normální člověk se svými radostmi i starostmi. Mají doma manželky, děti. Můžou po sobě po takových zážitcích ještě střílet? Samozřejmě, že nadřízení jsou si stavu vědomi a jednotky odvelí na jiná místa, účastníci mecheche jsou vyměněni. V těch lidech ale už zůstává myšlenka, kdo jsou vlastně ti lidé ze sousedního zákopu. Proč je zabíjet? Kdo rozhodl, že ten kluk v jiné uniformě a mluvící jinou řečí, je vlastně někdo, koho je nutné zabít?
Prý se to stalo. I kdyby byl film jenom snem, potěšil mou pacifistickou dušičku.

středa 11. listopadu 2009

Plná hlava italštiny

Jazyk, kterému nerozumím, stejně jako dalším jazykům kromě češtiny a slovenštiny. Moje uši milují italštinu. Biograf mého mládí. V padesátých letech mě přepadla puberta a nebylo tehdy mnoho možností zábavy. Soudruzi dbali na naši výchovu, pěkně nám filmy přebrali, abychom nenačichli něčím špatným. Kina byla plná srágor sovětských, naše filmy jim zdařile sekundovaly.
Díky skvělým filmům z chudé Itálie, jejichž tematika byla převážně sociální, jsme měli možnost chodit na nedabované filmy s titulky a poslouchat hlučnou, zpěvnou italštinu. Filmy o normálních lidech, nostalgické, humor a smutek v nich kráčí vedle sebe. Záběry z bytů prostých Italů, které se zase o tolik nelišily prostředí, ve kterém jsme žili my. Byla to díla zdánlivě obyčejná, ale filmová historie je klade hodně vysoko.
Bio Ponrepo v Praze je pro filmové fandy úžasný kout. Včera jsem se, při italském filmu z roku 1952 Děvčata ze Španělského náměstí režiséra Luciana Emmera, vrátil do doby, kdy mi bylo kolem patnácti. Černobílé záběry života obyčejných Římanů, podmalované muzikou, při které by se tak hezky snilo při sklence vína. Nádherná děvčata, štíhlá, přitom ne hubená. Kluci snad taky, nejsem odborník, ale hrál tu mladý Mastroianni, tak asi jo.
Tehdy mívaly filmy slušnou délku kolem 90 minut, pořád si myslím, že je to akorát, že často dnešní tvůrci nemají tolik co říct a podívanou natahují a natahují, jestli kvůli penězům nebo neschopnosti dílo nějak rozumně ukončit?
Ve shlédnutém filmu všechno dobře skončilo, klasický hollywoodský hepáč se ale nekonal. Štěstí hrdinů bylo daleko prostší, jen mě napadlo, jestli chudé římské figurky nebyly šťastnější, než jsme my dnes. Jim stačilo hodně málo a my "potřebujeme" stále víc, vymlouváme se na dobu, děláme si alibi sami pro sebe.
Film mě vcucnul, zapomněl jsem, že už nesedím v branickém Edenu či podolském Zdaru. Teprve u šatny, kterou obsluhuje pán, jenž zároveň prodává legitimace, filmovou literaturu, jsem si uvědomil, že už je to všechno dávno. Ten dobrý pán je můj ročník, vždycky se na sebe usmějeme, my už víme, že život je tragikomický, stejně jako italské filmy.
Měl jsem kdysi chuť začít se učit italsky. Prý to není těžký jazyk. Chtěl, chtěl, jeden by toho chtěl a skutek utek.

úterý 10. listopadu 2009

Vyprodaný jazz

Květen 1960, s orchestrem Gustava Broma přijíždí do Prahy bývalý spoluhráč Louise Armstronga, klarinetista Edmond Hall. Bylo to na Štvanici? Myslím, že jo. Jestli ne, tak nabito bylo určitě. Třeba jinde, ale byl jsem u toho. Jsem starej, paměťové buňky mi někdy dělají v hlavě čurbes.
Jazz se po letech zabydlel v malých klubech. Proč třeba dixieland těžko hledá posluchače? Je-li někdo ochotný přehlídku dixielandových kapel uspořádat (Řevnice, Křižany, i jinde), o diváky nouze není a kupodivu se výborně baví i mladí, kteří říkají, že jazz nemusí. Spíš neznají všechny odnože jazzu.
V kulturním středisku Vltavská koncertuje jednou měsíčně jazzová formace Original Indigo. Mají své diváky, jsou to večery příjemné hudby se stolovým zařízením, tedy i s nějakým pivkem či vínem. Každou první středu v měsíci, kromě prázdnin.
Ta listopadová středa je mimořádná. Pořádá se jazzový triatlon. Z akce se stala pražská jazzová slavnost. Rok od roku více návštěvníků.
Fotbalový trenér Pospíchal říkával, že fotbal nemá logiku. Fotbaloví odborníci to omílají do zblbnutí, někdy si snad i myslí, že jsou originální.
Jakou logiku má ale každý rok vyprodaný sál při jazzovém triatlonu? Jazzových klubů ubývá, jsou spíš pro cizince. Triatlon letos přešel z menšího sálu do hlavního. Kdo přišel pozdě, seděl vzadu, třebaže měl vstupenku z předprodeje.
Original Indigo, Classic Jazz Collegium Boba Zajíčka, Steamboat Stompers. Tři formace, každá hraje trochu něco jiného. Muzikanti, kteří se navzájem ctí a často zaskočí i v druhé kapele. Nádherná atmosféra.
Už přesně nespočítám, kolikrát jsem tu byl, držím první listopadovou středu svátek. Před dvěma lety se akce konala přesně na devadesáté výročí bolševické revoluce. Místo keců o přátelství s nenáviděným okupantem, zazněla krásná muzika.
Cítím skoro povinnost propagovat Jazzový triatlon. Rád bych se dočkal momentu, kdy by pořadatelé museli najmout sportovní halu, aby Gustav Brom z jazzového nebe záviděl.
Tak na tohle jsem myslel cestou domů v tramvaji, večer před půlnocí a přejel jsem. Ano, zmiňuju se o tom v poznámce o bigbítu.
Ve středu jazz a v neděli bigbít? To je přece blbost, to nejde dohromady!
Ale jde.
Když už jsem přejel, zašel jsem ještě v Braníku na kousek vína. Zrovna končil produkci amatérský dixieland, který tu jednou za dva týdny preluduje. Na závěr zahráli Alexander´s Ragtime Band.

pondělí 9. listopadu 2009

Cestou z bigbítu

Deštivý nedělní večer, do půlnoci moc nechybí. Do tramvaje se vkulí starší ročník, oblečený...no, s touhle postavou něco udělá jen skutečně dobrý krejčí, a na toho valící se minulé tisíciletí těžko má peníze. Nelze rozeznat, na kterou nohu nastupující elegán kulhá.
Děvče, možná studentka, nabídne místo. S úsměvem, jak jinak, vypadá, že prožila hezký večer.
"Kde jste byl, dědečku? Jste nějak dobře naložený."
"Jedu z bigbítu...!"
Proboha, málem dodal: "Ty, vole!"
V jeho mládí nebylo zvykem takhle děvčata titulovat.
Naproti sedí žena, vypadá na šedesát, chce vypadat na čtyřicet, pravda bude asi napůl.
"Vidíte, slečno, eště si z vás dělá srandu, příště se na takovýho vopelichanýho kořalu vybodněte!"
"Heleďte, vy bejvalá krásko, starejte se vo sebe, votevřte si doma vermut, pusťte Evu a Vašku a neserte se mezi rockery."
Tak tohle jsem si vymyslel, tramvaj byla poloprázdná, mohl jsem si vybrat sedadlo. Jedna, asi studentka, si cosi četla, většina pasažérů jen tak koukala. Padesátnice, která by mohla prudit, dávno doma chrní u nedopitýho vermutu.
Sedím, v hlavě mi hučí bigbít. Od odpoledne až do teď jsem postával v tradičně nevyvětratelné Lucerně. Vzpomínkový koncert při příležitosti dvacátého výročí konce komunismu. Jasná páka, Merta, Třešňák, Veteráni studené války, nakonec Plastici. Z toho všeho kvalitou viditelně přečnívá Michal Pavlíček.
Málokdy je možné vidět tolik letitých mániček, které se s nostalgií navlečou do džínových souprav, hrdi na svá hára, koupí si drahé kelímkové pivo a poslouchají bigbít. Natřásají se, mnozí jen opatrně, klouby už jsou v háji.
Kam nám ten život tak rychle utekl?
Sakra, už vystupuju, málem jsem zase přejel, jako před pár dny.

neděle 8. listopadu 2009

Antihrdina

Ponurý listopad není mým oblíbeným měsícem. Komunisti jej vylepšovali oslavami bolševické revoluce. Zřejmě podle osvědčeného receptu, čím víc chceš cokoliv znechutit, mluv o tom od rána do večera. To by bylo, aby se lidi nenasrali.›››



Dvacáté výročí sametového převratu ťuká na dveře, kdo by chtěl zapomenout, musel by nejdřív zapomenout na rozhlas, televizi atd. V žádném případě nechci srovnávat barbarské převzetí moci bolševiků v roce 1917 a útěk od moci jejich připosraných potomků v roce 1989 u nás.


Připadá mi, že každý musí promluvit, co to taky zkusit? Člověk patřící do šedé zóny. Od opileckého výstupu v roce 1970, kdy jsem serval rudou vlajku na Staroměstském náměstí, a byl za to režimem náležitě potrestán, jsem proti nim neudělal nic. Nebyl jsem u nich, vyhýbal jsem se jejich akcím, nepomáhal jsem jim. Podle současného našeho pana prezidenta právě naše chování bylo hlavním důvodem pádu komunismu u nás. Trochu úsměvné, jako leccos, co pan prezident pronese, i když tedy jeho, za jediného strůjce všeho zla, nepovažuju.


Jak jsem žil? Stávající režim jsem nenáviděl, co jsem dělal dál? Blbě se přiznává, že nic. Měli jsme v práci mezi sebou chartistu, zakládajícího. Nosil nám všemožné materiály, opsané knížky, šíření informací považoval za povinnost. V roce 1989 dával k podpisu různé protirežimní rezoluce, kterých přibývalo. Kdo jedním očkem sledoval mezinárodní situaci, musel tušit, že se vysněný konec komunismu blíží. Nebáli jsme se leccos podepsat, myslím, že to bylo, pro nás "šedé", bez rizika. Režim měl jiné starosti. Ale, že bych to považoval za odboj, hrdinství?


17.listopadu bylo nádherně. Pozdní studené babí léto. Vedl jsem svou devítiletou dceru na víkendovou výpravu, její první. Byla dva měsíce členkou turistického oddílu mládeže, což byli před komunisty skrytí skauti, taky netrvalo dlouho a skauty se stali veřejně. Ani jsem nevěděl, že na Albertově se schází shromáždění, které vejde do dějin. Nezúčastňoval jsem se protestních akcí. Bylo mi 46, měl jsem tři děti, které podle některých pamětníků bylo prý tehdy snadnější uživit než dnes. Je to kolosální hovadina, ale když si to někdo myslí?


V týdnu jsem koupil dceři k Ježíšku foťák. Sovětskou Smenu na kinofilm za tři stovky. Málokdy mi vyšlo, aby měly všechny moje děti na sobotu program a nepotřebovaly mě. Sobota 18.listopadu takovým dnem byla. Režijní jízdenka umožňovala jezdit na výlety zadarmo kamkoliv. Vyrazil jsem, s myšlenkou vyzkoušet vánoční dárek, ranním rychlíkem do Březnice. Takhle brzy se na smíchovském nádraží noviny neprodávaly. V Berouně přepřahali elektrickou lokomotivu za motorovou, vyběhl jsem z vlaku, koupil Mladou frontu. Byl tam článeček o včerejší demonstraci, ne mnoho říkající. Usoudil jsem, že se něco dělo.


Březnice mě přivítala zamrzlými loužemi, slunce zářilo, slibovalo krásný den. Fotil jsem, kolem krásných rybníků na Blatensku jsem došel na vlak do Rojic. Nemám ani zaznamenáno, kolik kiláků jsem procoural. Podle mapy tak 30 - 40. Prohlédl jsem si zříceninu hradu Křikava, byl v hospodách ve Škvořeticích a Sedlici. A foukal silný vítr.


V neděli večer přijela dcera, ještě před tím jsem odpoledne navštívil rodiče v Podolí. Táta byl rozčilený, lítal po kuchyni jako šus, poslouchal Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky, říkal mi, co se děje. Bylo mu 82 a viděl naději, že se přece jenom dočká...


Zajel jsem do města, viděl prohlášení na Národním divadle, viděl průvod po Václavském náměstí. Od 9.listopadu se začala bořit berlínská zeď, dočkali jsme se i my. Díky všem, kteří se skutečně aktivně na revoluci či převratu podíleli. Nepatřil jsem mezi ně a nechci si teď začít tahat tričko. Neměl jsem čas být ve městě déle, vyzvedl jsem nadšenou dceru, která měla obrovský zážitek jiného rázu. Spali v nějakých chatičkách, moc nového prožila, chtěla vyprávět. Po příchodu domů se rozbrečela, protože nám líčila víkendové zážitky a my se s manželkou bavili o politice.


V dalších dnech jsem chodil na manifestace, taky trochu ze zvědavosti, dělalo mi dobře slyšet z gramoprodejen písničky Matušky, Kubišové, Kryla, nasávat atmosféru. Utíkal jsem z práce, kde se konaly schůze ROH, na nichž soudruh náměstek vyhrožoval, že budoucí stávka je nezákonná. Vynořily se postavičky, které bez řečí sloužily komunistům, najednou vytvářely občanská fóra, na kterých se kecalo a kecalo. Jenom naruby převlečené schůze ROH. Ještě 24.listopadu řval ředitel jako kráva, že všichni stávkující dostanou áčko. O tři dny později, tedy v den vyhlášené generální stávky nám poslali z ředitelství prapory a určili sraz, že náš podnik bude stávkovat manifestačně celý. Nevím, kdo ty fangle nosil, já šel mezi cizí lidi na Václavák.


Byl jsem i na Letenské pláni, měl jsem radost, že si snad ještě pár let užiju něčeho jiného než zkurveného komunismu. Klíčema jsem nezvonil, ne proto, že bych je neměl, ale vždycky si připadám blbě, když dělám stejnou věc jako dav.


Jeden velký blázinec. Trochu mě mrazilo, viděl-li jsem, kdo se všechno k revoluci přidává, za všechno špatné mohli Jakeš se Štěpánem. Člověk, který mě ještě nedávno nutil, abych platil příspěvek na fond solidarity, jehož výtěžek šel na podporu národně-osvobozeneckého boje ve světě, údajně i na výcvik teroristů, mi ostře vytkl, že nechodím na schůze podnikového Občanského fóra.


Mám poměrně dobrou paměť na drobné detaily, na to, co kdy kdo řekl, jak se choval. Když vidím, že za nepříliš krátkou dobu, mluví jinak, už mu nikdy docela věřit nebudu.


Cítil jsem určité nepravosti, ale nadšení nad revolucí jako takovou přehlušilo všechno ostatní. A potom, trochu jsem se styděl, že jsem k pádu komunistů nijak nepřispěl. Nemohl bych někde žvanit o svých zásluhách, které nebyly. Ani bych se se svou povahou nehodil mezi organizátory různých akcí. Dlouho přemýšlím, než rozhodnu, co je třeba, už mě historie převálcuje.


Moje zásluhy!


Posmívat se lidem, kteří dvacet let proti komunistům skutečně něco dělali, ohrnovat nos nad zbitými studenty, kteří vyfasovali výprask za nás? Tak hloupý zase nejsem.


Připomínat, mluvit, jistě. Jen mám strach. Byla by velká škoda, kdyby neustálým papouškováním známých skutečností, se Havel a další stali pro mladé čítankovými figurkami.


A tak jsem připojil svou vzpomínku. Blbost mluvit o studu, prostě jsme takoví byli. Tolik se bavím historkami lidí, kteří pro konec komunistů udělali stejný hovno jako já a jsou podle sebe dnes hrdinové. Žil jsem snad v jiné zemi? Valím oči, je mi blivno.


Závěrem se omlouvám všem, kteří se snažili před dvaceti lety upřímně podpořit vznikající svobodu. Nemyslím si, že by jejich činnost byla kravina.


Zúčastnil jsem se jenom velmi pasivně, ale důležitost tehdejšího dění nepopírám. Třeba i pro zjištění, kdo je kdo.






Text byl zveřejněný 8.11.2009 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 1615 čtenářů, z nichž se 68 líbil. V listopadu 2010 byl přesunut na blog Týdne.






BLOG TÝDEN

středa 4. listopadu 2009

Hezký večer

Přiznávám se, že jsem se o existenci tohoto dua dozvěděl až z programu Lucerna music baru asi před dvěma týdny. Prošel jsem se po internetu, usoudil, že na tohle asi svůj čas i peníze obětuji. Udělal jsem dobře.
Dva lidé působící na pódiu jako pozitiv a negativ, příjemní na pohled i chováním. Jak málo stačí a kopec krásné muziky je na světě. Připíchnout kytaru a prostě hrát a zpívat. Geniální jednoduchost.
Jazz, blues, gospel. Několik skvělých kytarových sól Tucka Andresse, několik dlouhých scatových lahůdek v podání Patti Cathcart. Hned jsem si přestavil, že by si s ní zascatoval Tonda Brych. Určitě by si rozuměli, bohužel už to nejde.
Znovu a znovu mě mrzelo, že umím jen česky. Závidím mladé generaci, pro kterou není nic mimořádného, aspoň rozumět anglicky. Vystupující komunikovali s publikem, Patti dokonce přiměla diváky, aby jí vytvořili sbor při gospelu.
Líbí se mi skutečnost, dávají-li zahraniční umělci přídavek, dají kus muziky. Ne jako při koncertech domácích, kde muzikanti šoupnou krátkou skladbu a potom několikrát lítají sem a tam, často z toho mají jen srandu. Tady jsem dostal v přídavku tři dlouhé skladby a pak odchod, kde bylo jasné, že je konec. A publikum to bere. U nás je zvykem, když se koncert blíží ke konci, že lidé, kteří během produkce dvakrát třikrát plácli rukama, by se najednou nadšením roztrhali.
Moc pěkný večer. Dočetl jsem se, že spolu vystupují už 28 let a z toho 26 let jsou manželé. Vložil jsem sem oficiální plakát Lucerna music baru a nakonec ještě fotku, kde jsou umělci vypadají zhruba tak, jak jsem je viděl včera.
Pokud bych měl ještě někdy možnost jejich vystoupení shlédnout, tedy s radostí.
(fotka ze stránek http://www.davinakotulski.com//)

neděle 1. listopadu 2009

Klíče místo zvonečků

Sladká doba reálného socialismu, kdy jsme se podle Vladimíra Iljiče učili, učili, učili. Copak jsme se naučili?


Služební cesty. Práce trvala dva dny, napsali jsme týden. Jednu noc se přespalo v drahém hotelu, recepční potvrdil noci čtyři. Za peníze. I knihu stvrzenek jsme si pořídili. Taky za peníze. Nepamatuju, že bych odevzdal cesťák, který byl celý pravdivý. Diety nebyly závratné, ale každá kačka dobrá. Na železniční jízdenky z tuhého kartonu jsme měli razidla a předělávali data. Později nám povolili soukromá auta. Na Slovensko se napsalo auto, ve skutečnosti se jelo vlakem na dělnickou poloviční jízdenku, o náhradu za auto jsme se šábli. Ještě jsme plakali, co to bylo za hnusnou práci a napsali si přesčasové hodiny.


Švindlovalo se, kolega byl u bolševiků, nepřipadlo nám, že krademe. Všechno je přece společné. Všechno je nás všech.


Podváděl jsem jenom já? Ale kdeže.


Na stavbách se kradlo vesele. Cement byl podpultový, stejně jako další stavebniny, tady se to válí, když bude chybět, vyfasuje se další. Trochu strachu, někdy ani to ne, hlídač dělal, že hlídá zrovna něco jiného. Zadarmo? Ale k smíchu.


Ze závodních a školních jídelen, z hospod se nosily domů tašky "zbytků". Hostinští byli poctivější, ze svého kupovali lihoviny v obchodech a prodávali zákazníkům za ceny obvyklé v restauracích. Ještě aby prodělávali! Pingl z nočního baru 1.cenové skupiny mi bez uzardění vysvětloval, jak udělat z nedopitých skleniček špičkové víno včetně zašpuntování a staniolu kolem špuntu. Číšník s motýlkem u krku otevřel flašku u stolu, dal ochutnat, přesně podle pravidel. Nebylo to moc nebezpečné, parta podroušených, vyhozených z jiné hospody, poznala prd. Nemaj chlastat. Však se z pingla brzy stal vedoucí.


Kdo by kupoval cukr, když někdo z rodiny pracuje v cukrovaru? Stačilo dát jen všimné pracovnici - pracovníkovi za to, že si nevšimli.


Lidé z kanceláří na tom byli hůř a tak aspoň odnášeli kancelářské potřeby, které se jim hodily. Papíry, bloky, tužky, pásky do psacího stroje. Ve skříni toho je, ještě by to někdo ukrad.


Dobře na tom byli úředníci, kteří o něčem rozhodovali. Ti nemuseli krást, ti naopak dostávali. Peníze, tuzexové bony, protislužby.


Ty seženeš mandarinky, já bony na džíny. Nelíbí se ti na pultě vystavené flaksy? Pojď dozadu, ty máš známého doktora, ten umí šikovně vytvořit ze zdravím kypícího člověka nemocemi prolezlého lazara, já mám špičkovou svíčkovou. Ale co bys platil..., já už vydělal na flaksách.


Nábytek byl nedostatkový. Obchod dostal z výroby 10 kusů nábytkové stěny, byly předem prodané, obyčejný zákazník se chodil jenom ptát, než pochopil, že musí s prodavačkou vlídně promluvit. Prodavačky měly svoje záznamy a hádaly se mezi sebou, když se na některou nedostalo. Přednost měli známí ředitele, náměstků a jiných šéfů.


Traduje se, že za komunistů jezdili na západ jenom soudruzi. Velký omyl. Občan nebo jeho příbuzný či známý musel mít známého na správném místě a devizový příslib putoval i do rukou člověka, který jinak komunistům nemohl přijít na jméno. Jak by jinak mohly za normalizace emigrovat tisíce nestraníků?


Nic nebylo k dostání a všechno se nějak splašilo.


Kradlo se ve fabrikách, v zemědělských družstvech. Všichni to na sebe věděli. Kdo nekrade denně aspoň hodinu, okrádá rodinu. Byli jsme všichni navzájem spříznění. Někdo sehnal bony na auto, jiný kilo pomerančů, podle postavení toho kterého.


Slyším fráze o frontách na toaletní papír a na banány. To už je skoro folklór. Byly fronty na vánoční stromečky, na Lego, na kola, na oranžové umělohmotné dětské boby, zvané pekáče, které stávaly stovku. V pražské Kotvě byla před Vánocemi fronta, složená hlavně z babiček, které chtěly svým vnoučatům udělat radost. Když se objevilo vysněné zboží, čilé babky pobořily zařízení patra tak, že se muselo zavřít. Nebudu pokračovat, prostor blogu je pro seznam nedostatkového zboží příliš malý.


Podplácelo se, podvádělo se. V obchodě vzali úplatek a ještě zákazníky okradli na váze. Zajímavé společenství jsme vytvořili.


O tom všem se dobře ví. Říkáme, že se kradlo, uplácelo, ale nějak z toho vyprávění vždycky vypravěči vypadne on sám. To voni! Proč tahle situace nastala? To se taky dobře ví. Soukromý majetek byl oficiálně fuj. Všechno bylo všech, začali jsme žít v komunismu podle zásady: "Každému podle jeho potřeb." A ještě trošku víc, do zásoby.


Člověk, který nekrad, byl podezřelý. Určitě něco tají, bacha na něj!


Celý tenhle spolek se jednoho dne ocitl na náměstích a chtěl zvonit komunistům odchod. Jenže pohádkový dědeček je jen jeden. Ani tisíc dědečků by neukojilo hlad po zvonečcích. Sáhli jsme tedy do kapsy pro klíče a zvonili, a zvonili, a zvonili... zahodíme bolševické manýry, shodíme z tribun viníky, bez nich to všechno půjde samo.


Fotka Jakeše se doplní trestaneckým hábitem. Jakeše do koše! Koleda, koleda, Štěpáne, dáme tě do báně, Mohorita od koryta, Havel na Hrad a bude dobře...


Z davu zvonících se pozvolna vytráceli jedinci, posléze skupinky. Klíče schovali do kapsy a začali hledat schůdky na tribunu, odkud byli s velkou ostudou vyhnáni ti, co všechno zavinili.


Je úsměvné slyšet třicátníka vážně pronášejícího klišé, že jsme pro tohle (jak vypadá dnešní společnost), na náměstích nezvonili. Možná skutečně tenkrát, desetileté děti zvonily ostošest, měly radost, že rodiče mají radost. Takové už děti bývají.


Zazvonili jsme klíčema, komouši skončili jste! Splnili jsme svůj úkol a teď se snažte vy další!


Kde ty další najít? Kde sehnat poctivce, kteří budou všechno řídit líp? Smůla byla, že poctiví byli buď odborníci, které zajímalo hlavně jejich povolání, to chtěli pořádně dělat, nahoru nechtěli, anebo to byli ryzí povahy, lidé do písmene se řídící zásadami, ti ale bývají obvykle bez ambicí, žijí svůj život a nikam se necpou. Pokud se náhodou ocitnou ve funkci, prostředí je buď semele podle sebe anebo vyplivne.


Kde sehnat politiky na jakékoliv úrovni, kteří v první řadě nemyslí jen na sebe, v druhé taky a v třetí... neblbněte, vždyť vidíte, všechno nemůžu stihnout!


Divíme se, že se dá koupit akademický titul. Vůbec nechci zlehčovat drzou plzeňskou gangsteřinu, naskakuje mi z oné kauzy husí kůže. Koho napadlo, že tituly můžou být zbožím? Copak se titul nedal koupit už v padesátých letech, kdy dělnické přípravky chrlily právníky, inženýry, často neschopné magory. Ti za možnost krást na vyšší úrovni sice neplatili penězi, ale celoživotní věrností komunistickým myšlenkám. A co Rozhodnutím Strany Doktoři (RSDr)? Ti zajeli do Moskvy na školení a ejhle! Doktor byl na světě!.


Nejsem věřící, ale Bible nám leccos řekne. Mojžíš vodil svůj národ po poušti 40 let. Z původních poutníků zbyla jen hrstka starých, jejichž moudrosti nebral nikdo moc vážně. Do zaslíbené země vlastně přišli jiní lidé.


Dnes se délka života, hlavně díky lékařské vědě, prodlužuje. Čtyřicet let asi nebude naší společnosti stačit. Jsem pesimista? Myslím, že ne. Naopak, jsem optimista. Už vidím výhonky mezi mladými, kteří v útlém věku cestují po místech, jež my znali jen ze zeměpisných atlasů. Za Rakouska se tomu říkalo jít na zkušenou či na vandr. Jsou prosti xenofobie, jsou ochotní udělat něco i pro druhého, diví se, proč by nemohli říkat svůj názor beze strachu, diví se, proč jsme ze sebe nechali po dlouhá desetiletí dělat šašky, klanící se nenáviděné vrchnosti. Proč jsme byli takoví srabi.


Že už se jiného povětří nedočkám? Tak to na světě chodí. Nechce se mi ale zalézt do kouta a čekat na funebráky. A tak mluvím, píšu, možná je to jen plácání do vzduchu, nebo se říká do vody? Vzpomínky na všechno zlé, ale i dobré, na všechny radosti i strasti si nechci nechat jen v sobě.


Chci mít radost z každé drobnosti, která posouvá náš život blíž k vysněnému normálu.


Raději skončím nebo se ještě rozbrečím. Sám nad sebou.


Á propos: Klíče byly vymyšleny na zamykání a odmykání, kdybyste tenkrát zvonili čarovnými zvonečky, které jsou na zázraky určené, mohlo být dobře už dvacet let.

BLOG TÝDEN









pátek 30. října 2009

Franta Veselý

zemřel.
Slávista, fotbalový blázen, šílenec, cvok. Na hřišti neznal, co to je odpočívat. Vždycky hrál, třeba se mu někdy nedařilo. Rychlé klasické pravé křídlo, technik, a zase cvok, blázen.
Byl stejný ročník jako já. V určité době jsem vymetl v Praze všechny možné ligové zápasy. Býval jsem sparťanem. Se slávisty jsme se hecovali, proti dnešku to bylo nevinné škádlení.
Šíleně rychlé pravé křídlo Slávie jsme uznávali všichni. Franta Veselý, jinak jsme mu neřekli, hrával jako o život. Rozčiloval se, vztekal se, když ho někdo nakopnul, vztekal se na spoluhráče, když něco odbyli, hlavně ale byl neustálým nebezpečím pro soupeřovu branku. Nikdo nevěděl, co provede s míčem, spoluhráči těžili z jeho nahrávek.
V polovině sedmdesátých let se zdálo, že Franta skončil v národním mužstvu, na závěr mistrovství Evropy v roce 1976 odjel, mnoho fandů si myslelo, že je to už jenom za zásluhy. V semifinále s Holandskem jsme byli outsideři. Mužstvo, složené převážně ze Slováků, překvapilo, remizovalo spíš smolně.
Do prodloužení nastoupil Franta, vypadalo to jako zoufalý tah. Vlétl na hřiště jako tajfun. 6 minut před koncem prodloužení přihrál na gól a za další 4 minuty definitivně rozhodl o našem postupu do finále. Do toho finále, které rozhodl v penaltovém rozstřelu slavným "dloubákem" Antonín Panenka. Nebýt Franty... ale to je jen spekulace.
Odešel člověk, kterému by se při slovu "fotbal" rozzářily oči a určitě by z něj nevypadlo:
"Ty vole, fotbal je jenom vo prachách, ty vole!"
Jakoby mi odešel další kousek mládí. Pomalu mizí doba, kdy ještě špičkový sport nepatřil zcela do šoubyznysu.

Šoufl

Z Divadla Ungelt chodívám na metro na Náměstí republiky. Mívám plnou hlavu divadelního zážitku. Včera jsem cítil ostrý vzduch, asi se opravdu zase ochladí. Myšlenky mi pochodovaly jiným směrem než obvykle.
Oldřich Kaiser je bezpochyby výborný herec a ani tentokrát bych mu nic nevytkl. Proč mě neuchvátila hra Jeffreymu je šoufl? Moje chyba? Možná. Text mi připadal jako výběr opileckých blábolů z některého výčepu. Více či méně vtipných, někdy fousatých. Anekdoty z hospody. Kolikrát jenom jsem se zúčastnil takových debat, většinou o ničem. Jak krásně se v takovém prostředí zapomene na všechno špatné, ráno po flámu je hlava zcela vygumovaná.
Divadelnímu obecenstvu, které nezná prostředí opilců, můžou vtípky připadat veselé, já měl dojem, jako bych už všechno někdy slyšel. Skoro estrádní výstupy, bál jsem se, že možná přijde i kouzelník.
Hodně jsem se pohyboval po stavbách, hospodách, vulgární výrazy mě nechávají chladným, nedá se říct, že bych je nepoužíval. Cestou z divadla jsem měl pocit, že jsem měl jít místo do divadla rovnou do putyky. Anebo zajít na přednášku primáře Nešpora, ten se na závěr zasměje jako veverka nebo jiné zvířátko, k dobrým radám dostanu i porci svérázného humoru.
Připočtu-li jen matné výkony tří Kaiserových přihrávačů, nedivím se několika divákům, kteří o přestávce odešli pryč. I závěrečné děkování bylo chladnější, než tu bývá zvykem.
Na Divadlo Ungelt určitě nezanevřu, možná jsem jen neměl správnou náladu. Snad to chtělo panáka. Bylo mi trochu šoufl.

čtvrtek 29. října 2009

Má to smysl?

Probuzení do ufňukanýho rána. Ještě, že mám internet. Za chvíli lituju, že jsem se vzbudil. Podívám se na blogy, kde existuju. Čtu články jiných blogerů, čtu i příspěvky čtenářů. Tolik zloby u některých "diskutujích". Tihle by chtěli dávat rady, jak náš stát zorganizovat, aby vše klapalo podle..? Ano, podle nich, protože jen oni jsou ti geniální, kteří vždy vědí, co je správné. Většinu života mi někdo chtěl určovat, co je správné, kašlu už na samozvané rádce.
Často jsou to lidé vysokoškolsky vzdělaní. Ukazují, že křupanství se nevyhýbá ani těmto intelektuálům(?). Vyjadřováním jsou na úrovni fotbalových fanoušků, kteří po deseti pivech rozebírají Na růžku, jestli je lepší Sparta, Slávie nebo Baník. Jenže ti fotbaloví odborníci se z piv vyspí, bude je bolet šiška a budou se druhý den sami sobě smát, jak jsou blbí. Dokážou to ti vzdělaní diskutující, pro něž je gramatika sprosté slovo? Mají přece maturitu z češtiny. Nebo už se opravdu dá papír na to, že jsem vzdělanej, koupit nejen v Plzni?
Co si takhle zkusit vyslechnout názor druhého, říci svůj, zjistit, že jeden druhého těžko přesvědčí a nechat se navzájem žít? Protože ve většině případů jde o úplné hovadiny.
Možná je lepší, že si léčí svoje mindráky u monitoru počítače, zalezlí doma se svou zlobou. Venku by mohli udělat moc škody.
Myslím, že už jsem věnoval těmto nulám až moc času. Asi nemá smysl se zabývat se nesmyslem. Venku tak krásně prší a hřiby už neporostou, Vánoce jsou na krku.

středa 28. října 2009

Volná středa

V podvečer se vracím na kole podle Berounky a Vltavy. Je státní svátek, středa, konec října, na chalupy se na otáčku nechce. Už dlouho jsem neviděl tolik procházejících se rodin. Den se nám zkrátil, nějak se nám nechce spěchat.
Vkrádá se vzpomínka na dětství, to jsem ovšem chodil s rodiči spíš za trest. Víc jsem si podzimních procházek prožil se svými dětmi.
V roce 1994 jsem byl v Polsku na hoře Wielka Sówa v Klodsku. Krásné nedělní odpoledne, velký prostor pod rozhlednou je louka. A na ní celé rodiny, měly roztažené deky a prostě jen tak odpočívaly. Je něco ještě takového vidět u nás? Je to už dávno, co tohle bylo běžné na břehu Vltavy u nás v Podolí a v sousedním Braníku.
Je nám líp dnes s neustálým spěchem a představou, že pořád musíme dělat něco "užitečného"? Přitom právě taková procházka je moc užitečná.

pondělí 26. října 2009

Stydět se?

Běhá po internetu text, který podepsalo i mnoho známých osobností, jejichž práce si vážím. Stydí se za prezidenta Klause. Co si myslí o Lisabonské smlouvě, dával najevo Václav Klaus už od jejího počátku. Má určitě právo na svůj názor. Nelíbí se mi, že zvolil způsob obstrukcí a jsem přesvědčený, že to nedělá kvůli České republice, ale jenom proto, aby zviditelnil sám sebe. Za dvacet let, co ho známe, učinil dobré i špatné věci, ale nikdy nezapomněl zdůraznit své zásluhy, podle sebe nikdy nic špatného neudělal. Chová se sebestředně, je rád, když se o něm mluví. Nechci ho soudit, bude ho soudit čas, kdoví, jak o něm budou hovořit historici za 50, 100 a více let. Bude označován za velkou postavu českých dějin, nebo mu čas přisoudí jen epizodní roli? Nevím, nechci předpovídat, tak chytrej nejsem.
Nevím ale, proč bych se za něj měl stydět. Sám jsem v životě provedl tolik věcí, za které se stydím. Dávám si pozor, abych svoje kiksy neopakoval. Mám dost práce se svým svědomím. Proč bych se měl stydět za člověka, který je dočasně prezidentem. Za pár roků odejde z politiky a jeho sláva pohasne. On je chytrý, ví o tom, podle mého názoru si chce ještě vychutnat svojí moc, dokud to jde. Možná, že už moje vnoučata budou dostávat pětky z dějepisu, protože nebudou vědět, kdo byl Václav Klaus. Možná se stane dobrým studijním materiálem pro psychiatry.

sobota 24. října 2009

Návrat babího léta

Chovám se jako anglický gentleman, který místo pomlouvání politických veličin, se baví o počasí. Akorát, že neumím anglicky.
Říjnové počasí je letos zvláštní. Připadá mi, že se dvanáct měsíčků u ohně opilo na šrot a když náhodou někdo z nich procitne, hned se ujme vlády. Jeden týden červenec, druhý prosinec, co by asi chudák Maruška přinesla zlé maceše za ovoce? Dnes to vypadalo, že bratříček Říjen už vystřízlivěl a začal se chovat normálně. Bacha na něj, s tímhle měsícem byly vždycky problémy. Vzpomeňme na rok 1917, kdy začal dělat Říjnovou revoluci až v listopadu. Škoda, že tehdy nechrápal déle.
Bylo to dnes doopravdy, nebo jenom malá ukázka, jak by mohlo být, kdyby se chtělo?
Jel jsem se jen na chvíli projet a přijel jsem domů před setměním. Moc jsem si barevnou přírodu užil.
Po týdnu, kdy bylo možné vidět hodně pohárového fotbalu, největší světové hvězdy v činnosti, působila přímo očistně jedna skutečnost. Projížděl jsem kolem fotbalového hřiště ve Velké Chuchli. Zrovna se rozcvičovali borci k mistrovskému zápasu Velká Chuchle B - Stodůlky B. Měl jsem radost, že se stále ještě někde hraje fotbal bez velkých peněz. Balón klukům přelétl oplocení, vzal jsem ho, že jim ho tam kopnu. Představil jsem si, jak se netrefím, upadnu, budu pro smích. Tak jsem ho přes plot jen podal.
A ještě jedna maličkost, v Černošicích jsem zahlédl tři mladé kluky, kontrolu při dálkovém pochodu Radotínské kolo Jardy Baráka. Nevím, kdo onen Jarda Barák byl, ale pochod měl premiéru v roce 1972, kdy jsem pochodoval teprve druhý rok. Pamatuju se na název, nikdy jsem se nezúčastnil. Bývala to padesátka, chodí tuhle délku ještě někdo? Už bych jí neušel. Kolik asi bylo let tenkrát rodičům oněch dnešních kontrolorů?

pátek 23. října 2009

In-karta

Ďáblovy obrázky. Hrají se s nimi hry společenské, podvodníci obírají pomocí karet důvěřivé při hazardních hrách, kartářky spolehlivě podle karet určí, co bylo, co na nás čeká, čemu se nevyhneme.
Nikdo se snad nevyhne skutečnosti, že přibývá karet platebních, kreditních a kdovíjakých. Šrajtofle se jimi plní, karty se navzájem pletou. Pořádný člověk má na karty futrál, kde je má pěkně systematicky uložené, otevře a okamžitě ví. Zloděj, který takový futrál ukradne, spolehlivě ví, že okradenému nezbyla ani jedna karta. Bordelář sice pokaždé kartu hledá, ale málokdy přijde o všechny karty najednou.
I České dráhy vydávají kartu, In-kartu, dříve Z-kartu, nemůžeme zůstat při jednom názvu. I když rozdíl tu je. Z-karta platila rok, In-kartu si musím koupit na tři roky, aby se ze mne stal pravý In-zákazník, který má nárok na slevu. Já pochopitelně nechci slevu zadarmo (ukradeno Š+G), ale uvázat se smluvně na tři roky? Když natáhnu bačkory, karta propadá. Kdyby ji aspoň dědicové mohli používat jako třeba varnou konvici.
Ptal jsem se úřednice v okýnku, jež je ta poslední, která tohle všechno vymýšlí.
"Co když umřu!"
"Nesmíte!"
Co jí koukalo z očí? Měla chuť dodat, že bych mohl ty tři roky vydržet. Že zas tak zdrchanej nejsem.
Jezdím vlakem odjakživa, kdysi jsem dokonce, kvůli režijnímu jízdnému, nastoupil k drážní organizaci. Mohli jsme svoje turistické choutky provozovat, aniž jsme měli auto, na které jsme neměli. Mám pro vlak slabost, jedu a uvědomuju si, že jsem kolejemi spojen s dalšími cestujícími v jiných vlacích třeba... třeba v Rumunsku.
Před pár dny mi skončila platnost In-karty. V roce 2006 jsem zaplatil 600, dnes 990. Procento slevy se mezitím zmenšilo, jízdné stouplo. Všechny služby zdražují, však všichni chtějí vyšší platy, ale platit tři roky dopředu je trochu hodně.
Úřednice byla milá. Ony bývají připravené na zákazníka, který přiletí s vědomím, že pánem je tu on a že všichni, kteří mají na sobě aspoň kousek nádražáckého mundůru, jsou jeho nepřátelé. Když člověk přijde slušně, může si s úřednicí pošpitat a dokonce i dráhu, tedy jejího chlebodárce, pomluvit.
Teď to chce jenom tři roky vydržet, abych o nic nepřišel. To zas budou nervy.

čtvrtek 22. října 2009

Nevažte si stáří...

važte si života! Názor, ke kterému jsem se dopracoval již dávno. Bál jsem se ho říkat nahlas, nechtěl jsem být ubit staršími, protože obecně máme mít úctu ke stáří. Teď jsem jeden z vás, penzisti, bijte mě, co se do mě vejde!



Duše malého dítěte je sice složitá, ale jejich vnímání je jednodušší a těžko pochopí život se všemi odbočkami, slepými cestami, omyly, hledáním. Mezi námi, chápeme tohle všechno my, dospělí? Kdo rozumí do písmenka životu? Tomu člověku se raději vyhnu, je domejšlivej. Dítě potřebuje boj dobra se zlem, těžko chápe, že tamhleten děda od vedle se hezky usmívá, dělá legrační ksichty, ale když byl mladší, co neviděl, neukrad, mlátil manželku, až od něj utekla. Nechme děti jejich pohádkám. Než se nadějou, pojedou v tom s námi.


Je to chvilka, co jsme byli mladí, poslouchali rodiče, pedagogy, chodili pěkně oblíkaní, ne jako ty dnešní maškary, zdravili starší, sprosté slovo z nás nevypadlo, pomáhali, kde se dalo. Kázeň byla pro nás zákonem.


Že bychom v tramvaji nepouštěli sednout babičky a dělali, že spíme? Že bychom naskakovali do tramvaje za jízdy, že bychom tajně pokuřovali v parku za školou a k tomu popíjeli odporné ovocné víno za 8 korun litr a přitom prohlíželi usmolené hanbaté fotky, jejichž nabídka byla tehdy mizerná? Že bychom lhali ostošest, doma, ve škole, kamarádům, vznikajícím a zanikajícím láskám? O tom nic nevím.


Fuj, jak se nám naši potomci podobají.


Naše děti vychovala doba, učitelé, televize, internet, na nás to, prosím, neházejte! Jsou mladí rozmazlení? Proč asi? Věčný spor mezi generacemi, všechno se opakuje, jen v jiných reáliích.


Dnešní mládež je zkažená, zatím co my jsme kdysi prováděli nevinné hloupůstky, byli jsme mladí, chtěli jsme se bavit, vyrostli jsme z toho, dostali rozum, a jací z nás byli pašáci. Zestárli jsme a proto by nám měla být prokazována náležitá úcta.


Nechám stranou hříchy mládí. V dospělém věku jsem potkával lidi různých povah. Zloděje, lháře, kariéristy, podrazáky, podvodníky, komouše a to ještě nevím, jaké vlastnosti by napařili vrstevníci mojí osobě. Proti komunistické zvůli jsme většinou ani nepípli, když slyším historky, jak jsme jim dělali naschvály, mám pocit, že jsem žil v jiné zemi. Bože, to bylo hrdinů! Za dva obložené chlebíčky a pivo jsme se cpali u vchodu na slavnostní schůzi ROH, málem jsme zašlápli prťavou soudružku. Taky aby nás viděl starej (soudruh vedoucí), ten by měl kecy. Úctu bychom chtěli za svoje šediny a pleše, pupky, tlusté zadky?


Kam se poděli všichni ti lumpové? Zmoudřeli? Ale prdlajs, jsou mezi námi, mnohdy káží mladé generaci bludy, jak v osmašedesátým chtěli dát socialismu lidskou tvář, sami sobě věří, jsou uražení, že jsou mladým k smíchu. Ti jsou hodni úcty pro svůj věk? Nerad cituji Jana Wericha, protože polovinu známých chytrostí nikdy neřekl. Řekl ale něco v tom smyslu, že mladý pitomec bude jednou starým pitomcem. S tím se dá souhlasit, jen jsem trochu opatrný, než někoho označím za pitomce. Je totiž téměř jisté, že si on myslí totéž o mně. Tvrzení proti tvrzení. Na takových sporech advokáti často vydělávají majlant.


Jsem relativně zdravý, ale je mnoho stejně starých, kteří to štěstí nemají. Těm by se mělo pomáhat, ne proto, že jsou staří, ale proto, že jsou slabší, pomoc potřebují.


Bydlel v naší ulici soudruh, jeden z těch, kteří pozorovali, jestli jsou všechna okna řádně vyzdobená, jestli vedle našeho praporu nechybí prapor rudý. Na vysokou funkci, myslím, nedosáhl, lokaj věrně sloužící vrchnosti. Kdo mohl, raději se mu vyhnul. Takový mohl být i nebezpečný. Patřil jsem mezi kluky, kteří museli pořád něco provádět, špatného i dobrého. Blbli jsme s mičudou, občas dělali kravál, i okno někdy zařvalo, co všechno desetiletý kluk dokáže... Trestem bylo, že jsem nesměl ven s klukama řádit a musel se doma učit. V současnosti by byl asi největší trest holomka vyhnat ven, od počítače.


Dobře se pamatuju, jak na nás onen bolševíček řval, že jsme parchanti reakcionářský, bydleli jsme v domě, který kdysi postavilo družstvo knihtiskařů, a on považoval všechny typografy za nepřátelskou pakáž.


Byla to naprostá volovina, protože mezi zaměstnanci tiskáren bylo podobné procento těch, kteří se dali ke komunistům, jako v celé společnosti. Je mi trochu záhadou, že můj táta, bez maturity, jen vyučený, levičák, tak brzy po roce 1948 pochopil, o co jde. Jako puncovaný reakcionář pak doma glosoval jednání svých kolegů a poškleboval se jim, dokonce i před svými syny. Co dělali za první republiky, co za okupace, co dnes. Měl paměť, která nám často chybí. Škoda, že jsem se později často choval zcela jinak.


Ještě nedávno jsem toho soudruha vídal, zestárnul, zemřela mu žena, byl mírně zanedbaný, chodil po ulici bez zájmu. Kdyby někde upadl, bylo mu špatně, pomohl bych mu nebo zavolal pomoc. Cítil bych ale úctu? Protože je starej? Stáří není zásluha, stejně jako mládí. Pomůžu mladému klukovi s nohou v sádře, ženě v požehnaném stavu. Ne proto, abych ukázal, jak jsem lidskej, ale jsem v tom okamžiku silnější.


Léta mi trvalo, než jsem pochopil. Život nám byl dán a my ho tak často prohospodaříme. Nejen v hospodách.


Vadí mi dělení na staré a mladé. Cítím se být stále člověkem, který má své touhy, své prožitky, nechci být odložený do nějakého klubu seniorů a přiblble se koukat na debilní seriály, nebo poslouchat přednášky na téma, jak být nemocný a vědět o své nemoci úplně všechno. Mají-li takoví dobře informovaní dědkové či babky rýmu, dobře vědí, jaký vir to způsobil. Jak se mu ale vyhnout, hajzlovi, když není vidět? Osobně ho zaháním grogem, ale chytrý docent mě poučí, že alkohol není to pravé. Úplně člověku zkazí radost a chvíli váhám, než si uvědomím, že jsem často byl s poslušností na štíru, přece se nebudu na stará kolena polepšovat.


Ve skrytu duše věřím, že nikdy neskončím v zařízení, kde budou jen samí důchodci. Chtěl bych mít to štěstí, jako měli mí rodiče. Přání je jedna věc, skutečnost může být jiná. A tak, v rámci možností, žiju. Dokud to jde, musí se chodit mezi lidi, vzít si růžové brýle a kašlat na zbytečné debaty, jestli bylo dřív líp, jestli dnešní politici jsou větší svoloč, než byli komunisti. Stejně se nedohodnem. Osobně se mi na socialismu líbilo jedině to, že jsem byl mladej.


Na spoustu činností, které jsem provozoval, už nemám sílu, všechno mi tak strašně dlouho trvá, kde jsou doby, kdy jsem ráno za půl hodiny stihl hygienu i snídani. Je toho tolik krásného na světě. Neměl jsem za mlada čas na prkotiny, musel jsem živit rodinu, spousta povinností na mě hrozila prstem, kupoval jsem knížky, které jsem neměl čas přečíst, gramofonové desky, do jejichž přehrávání řvaly děti. Ty prkotiny bývají tak pěkné, je čas se pozastavit a trošku si je užít.


Vmísit se do davu lidí různých věkových kategorií a být jedním z nich, navštěvovat kina, divadla, usmívat se udiveným pohledům mladých, co ta vykopávka tu dělá? Že nesedí doma na zadku. Nechce se mi dřepět v bytě a koukat do blba (nemám na mysli zrcadlo). Ukazovat se, přestože pohled na mne není zrovna povzbudivý, lidi jsou zvyklí z akčních filmů a horrorů na horší zrůdy, přežijou i mě.


Jak je příjemný udivený pohled mladého děvčete, kterému přidržím dveře a dám mu přednost. Ženu prostě pouštím, mladou či starou, feministky prominou, ale tak mě vychovali. Někdy dám přednost i chlapovi, když to už jinak nejde. Ta udivená holka se na mě trochu nechápavě usměje a já chci věřit, že nevidí jen divného senila, ale že mně, či někomu podobnému, pomůže, povzbudí, až bude třeba.


Nedávno jsem viděl v televizi pořad s cestovatelem inženýrem Miroslavem Zikmundem. Překročil devadesátku, myšlenky v hlavě má srovnané, fyzicky není zchátralý. Tyhle věci jsou od Pána Boha, ať už na něj věříme, či ne. Já si toho pána nesmírně vážím, ne proto, že je starý, ale protože hodně dokázal. Neblafe o tom, jaký byli s Hanzelkou frajeři, uvědomuje si, že by mnoho věcí dělal úplně jinak a nestydí se o tom mluvit. Je nad věcí. A spolupracuje s mladými.


Nerad radím, šedesát mi sice bylo, v Rusku jsem nebyl, ale necítím se být moudrým rádcem. Pořád toho ještě tolik nevím a mám dojem, že už se to nestihnu dozvědět. Ne stáří, ale života si važte! Mějte úctu k lidem, kteří něco dokázali, ať je jim třicet nebo osmdesát. Nemyslím tím světový věhlas, mám na mysli drobnosti, ze kterých se život skládá, bez kterých se nedá žít.


Doba takovým názorům nepřeje? Důležité je, kolik kdo vydělá, kolik kdo utratí? Vykašleme se na to. Někdy je důležitější kytka za oknem, kterou bych měl zalít místo mlácení do klávesnice.


Mimochodem, všiml si někdo skutečnosti, kolik kytek přibylo v oknech bytů za uplynulých dvacet let? Hezké, co?






BLOG TÝDEN