neděle 29. ledna 2017

Vlakem zmrzlou krajinou

Kdy jsem výraz Česká Sibiř slyšel poprvé?
Ve vlaku.
Vlak je můj život a nedám na něj dopustit, občas se kvůli němu i pohádám. Ale co bych vysvětloval generaci vyrostlé na silnicích. Jsou lidé, kteří se při slově nádraží tváří nechápavě. Nechám je žít, o tom jsem ale vůbec psát nechtěl.
Moje maminka přišla na svět ve vesničce uprostřed třeboňských rybníků, život ji zavedl do Prahy a návštěvu rodičů plánovala i několik měsíců předem. Žili jsme chudě, o záležitosti, zvané stres jsme ještě nevěděli, teprve až přišel pokrok.
Bylo mi asi 10, tedy kolem roku 1953, v době pololetních prázdnin, které bývaly začátkem února. Vydali jsme se s mámou na velkou cestu do jižních Čech. Těšil jsem se na dědečka a babičku.
Osobním vlakem, příplatek na rychlík činil 16 korun, což bylo pro nás hodně. Vlakem, poháněným smradlavou lokomotivou. Mně nesmrděla, ale používám toto slovo kvůli dnešní navoněné populaci, která se často bojí sednout v tramvaji, aby se neumazala. Pak se zúčastňuje nostalgických jízd a pláče nad krásou, jaká kdysi bývala.
Cesta do Veselí nad Lužnicí, kde jsme přestupovali, osobním vlakem trvala několik hodin, pořád jsme někde stáli, a nevěděli proč. Kvůli vodě, uhlí, unavenému strojvůdci nebo kvůli horkým párkům a pivu, jež roznášeli po nástupištích pikolíci zapomenutí z dřívější doby? Lítali jak šílenci, snad se nevšimli, že vítězství pracujícího lidu už bylo vykonáno.
Dívat se po krajině bavilo chvíli, naštěstí jsem se narodil jako náruživý čtenář. Dokonce vzpomínám, že jsem vezl knihu, napsanou polskou obdobou našeho Jiráska Henrykem Sienkiewiczem v krásné vazbě. Táta měl v knihovně takhle svázané celé autorovo dílo. Knihy jsem doma musel číst jenom s čistýma rukama, jak se mi podařilo knihu vzít do vlaku, nevím.
Přejezd z Benešova do Tábora byl nekonečný, cestující se báli, že budou z vlaku vyhozeni, aby pomohli tlačit. Tam někde, podle dnešního pohledu asi u Střezimíře, jsem poprvé slyšel o České Sibiři, maminka možná také, protože na moje dotazy mi nedala důvěryhodnou odpověď.
Za Střezimíří k Táboru vedou koleje prokopanou skálou, v současnosti kvůli druhé koleji je soutěska širší. Tenkrát se z oken dívalo hodně zvědavých cestujících, kteří vzdychali nadšením. 
"To je Česká Sibiř!" slyším vzrušeného spolucestujícího. O něco menší než ruská, tehdy zrovna sovětská.
Nikdy jsem předtím nic takového neviděl, kde taky, na cestování nebylo. Skála pokrytá ledem a orámovaná sněhovými závějemi, tak pro mě doživotně vypadá Česká Sibiř.  
I v červenci. V létě jsou tam menší vedra, méně turistů, což je sice příjemné, kraj je ale proto chudší, málo známý. Člověk nemůže mít všechno.
Letošní leden je věrný svému jménu. My, kteří lyže a brusle už uložili do vzpomínek, potají, aby nás někdo neslyšel, říkáme, že by mohla zima jít do háje, abych byl slušný. Slunných dnů moc nebylo, když přišly, nějak se mi vyhnuly.
Přišel den, kdy byl ráno mráz, ale slunce zvalo na krásný den. Než jsem přijel do Benešova, přišel bubák, jak říkám počasí pod mrakem, v zimě hodně nepříjemném. Dal jsem si drštkovou, koupil si ve vinotéce kousek vína a jel domů.
O pár dnů později. Další pokus.
Tento pátek byl nádherný den, na sobotu stejná předpověď. V sobotu jezdí šikovný spěšný vlak z Prahy do Tábora, nemusím moc brzy vstávat, do Benešova inverzní mlha, však vyjedeme nahoru a bude nádherně. Plánovaný výstup z vlaku v Červeném Újezdu se nekonal, sluníčku se ukazovat nechtělo, co bych fotil?
Moje předplacená karta mi umožňuje nastupovat, vystupovat, vůbec cestovat v osobních a spěšných vlacích, jak mě napadne. Vystupuju na konečné v Táboře, vzpomenu bývalou nádražní knajpu. Naproti u nádraží autobusového je dobrý bufet, dal jsem si drštkovou, koupil půl litru vína ve vinotéce, čtení jsem měl, ačkoliv to nebyl Sienkiewicz, toho prodal svého času můj syn, protože ho potřeboval prodat.
Ze zoufalství zkouším fotit skrz okno, kupodivu průhledné. Fotky za jízdy, nic moc, ale aspoň něco.
http://vencovyfotky.blogspot.cz/2017/01/2812017-ceska-sibir-z-vlaku.html
Střezimíř, nádražní budova ozdobená rampouchy. Celkem teplo, minus osm. Výpravčí v košili s krátkými rukávy, kraťasy zřejmě ve službě nesmí nosit.


Zimní fotky z České Sibiře s modrou oblohou se odkládají. Kdoví, kolik drštkových a půllitrů vína na to ještě padne.




čtvrtek 26. ledna 2017

Český kvadrant IV.


Nedávno jsem ronil slzy nad odešlým mládím a tvrdil, že budu v líčení akce, zvané Český kvadrant pokračovat.
Tak jo.
Na jaře v roce 1973 se konala třídenní část z Břeclavi do Vsetína. 
Zúčastnili jsme se tenkrát zajímavé zahraniční turistiky. takže jsem se vůbec nepřihlásil na 4.ročník Českého kvadrantu, onen zájezd sežral prakticky celou zákonnou dovolenou.
Okolnosti se však semlely trochu jinak. 
Moje slečna studovala večerní střední školu, na které jí její zaměstnavatel poskytoval studijní volna, ta se dala seskupit tak, aby zůstal týden, vhodný pro courání po horách. Učení se ovšem též seskupilo a ona nebyla připravená na zkoušky začátkem září a Kvadrant musela oplakat, přestože se dříve přihlásila.
Její přihlášku na Kvadrant využil já. Kde jsem vzal volno? Na dobu, kdy nám vládla bolševická svoloč, nevzpomínám rád. Šidili jsme, tedy kdo měl možnost. Zeměměřič se těžko hlídá. Velké zakázky mimo Prahu byly ideální, nejlepší Slovensko. Ušetřili jsme peníze, které bychom utratili za večerní vysedávání v krčmách a pracovali celé dlouhé letní dny, od slunka do slunka. Pak zbylo krásné volno, protože jenom vůl by jel do Prahy práci předčasně odevzdat. Tehdejší možnosti telekomunikací, s dneškem neporovnatelné, nám umožnily, stát se nezastižitelnými.
Tak volno, rozjeli jsme každý za svými zájmy, a přitom si psali cesťák, vždyť jsme byli na služební cestě. Podvod? Ale ano, vláda komunistů však byla sama o sobě podvod, stydět se opravdu nehodlám. Oni mnozí tehdejší soudruzi jsou dnes kapitalisty a demokraty a taky se za svou minulost nestydí.
Ze Slovenska do Vsetína není daleko, jméno přihlášeného změnili, startovné zaplacené, nádherné počasí, jenom trochu strachu, když se po ranním startu objevily televizní kamery. Na obrazovku bych v této situaci nechtěl.
Pak že v socialismu bylo zle!
18.-25.8.1973 DEP  ČESKÝ KVADRANT IV.
18.8.1973
Vsetín - Ústí - Babínek - Jahodný - Filka - Radišov - Šerklava - Butorky - Valašská Kyčera - Makyta - Kohútka - Portáš - Javorník - Velký Javorník - Na Kasárni   44 km
19.8.1973
Na Kasárni - Oselná - Beskydek - Bumbálka - Polanky - Bobek - Konečná - Čudácka - Súĺov - Bílý Kříž - Polomka - Malý Polom - Velký Polom - Kostelky - Mosty u Ja­blunkova   54 km
20.8.1973
Mosty u Jablunkova - Gírová - Bukovec - Písek - Velký Stožek - Malý Stožek - Česlar - Velký Šošov - Malý Šošov - Velká Čantoryje - Vendryně   44 km
21.8.1973
Nový Bohumín - Paseky - Šilheřovice - Hať - U Huberta - Závada - Bohuslavice - Bolatice - Štěpánkovice - Chlebičov - Opava  41 km
22.8.1973
Opava - Zlatníky - Stěbořice - Nový Dvůr - Sádek - Velké Heraltice - Melé Heraltice - Sosnová - Kolná - Úblo - Pocheň - Úvalno - Strážiště - Cvilín - Hradisko - Krnov   40 km
23.8.1973
Krnov - Bezručův vrch - Ježník - Staré Purkartice - Hutě - Dolní Holčovice - Solná hora - Petrovice - Biskupská kupa - Zlaté Hory   44 km
24.8.1973
Zlaté Hory - Edelštejn - Rejvíz - Bleskovec - Bílé kameny - Zlatý Chlum - Jeseník - Lázně Jeseník - Staré Podhradí - Hradisko - Žulová   39 km
25.8.1973
Žulová - Smrk - Paprsek - Medvědí chata - Kladské sedlo - Kralický Sněžník - Návrší - Stříbrnice - Staré Město pod Sněžníkem.   44 km

Ještě po 43 letech mi tečou sliny ze seznamu míst, kterými jsme prošli. Teď, když mám problém s chůzí po schodech, se můžu zasnít a představit si stoupání v moravských a slezských horách. Zvykl jsem si říkat "až budu mladší, však já vám ještě ukážu, jen až mě přejde ten blbý kašel a zhubnu".
Chození v horách jsem miloval, čím prudší stoupání, tím víc jsem dostával pocit, že jsem vládce hor. Jistě, přeháním.
Hřeben Javorníků je skutečná lahůdka, není velká možnost občerstvení, takže chata na Portáši se jeví jako záchranný pás. V ní seděla hromada známých. Něco k jídlu, pivo, pochybuju, že bylo jen jedno, ale viděl jsem, že se schyluje k flámu, nechtělo se mi namazat hned v první den.
Parta přišla do cíle za tmy. Dodnes vidím a slyším hádku mezi Honzou Zajíčkem, který býval spíš turistou a Ivem Domanským, který byl víc atletem. Turista nadával atletovi, že přišel pozdě a svedl celou skupinu. Ivo se hájil, že hřeben Javorníků je nejkrásnější při západu slunce, což si zjevně po pár pivech vymyslel. Kde bylo slunce, když putovali z chaty Portáš do cíle Na kasárni.
Zajíček, Domanský, tihle dva lidé udělali pro dálkové pochody resp. běhy mimo dráhu strašně moc a lezli si vzájemně na nervy, jak už to u osobností leckdy bývá. Myslím, že se pořád hádají někde v turisticko - běžeckém nebi.
Celý týden byla vedra. Jediná bouřka nás chytla při sestupu z Velké Čantoryje do Třince, kdy jsem dojel z Vendryně do cíle autobusem. Jen tak v trenýrkách, jinak jsem celý týden nechodil. Ne v jedněch, měl jsem i další. Aby někdo nemyslel...
Z Třince do Nového Bohumína jsme přejeli vlakem a tramvají, pořadatelé usoudili, že chodit pěšky touto "krajinou" je volovina.
Mně osobně to bylo fuk, stejně jsem měl Český kvadrant neúplný. Rozčililo to Sašu Šolcovou, která se rozhodla v noci projít Ostravsko pěšky. Myslím, že i Ivo Domanský se s ní vydal, ale cestou to zabalil, to už přesně nepamatuju. Saše nechybělo mnoho, nakonec použila i ona tramvaj. Jediná osoba, která by skutečně obešla Českou republiku pěšky, tím pádem neexistovala. 
K hospodám jsem měl vždycky kladný vztah, ale znám se. Pokud jsem se někdy opravdu zasekl, opouštěl jsem hostinec poslední, čemuž jsem se tady zdatně vyhýbal. Až do Zlatých hor. Tam jsem poseděl do zavíračky s Jirkou Fuknerem a Dášou z Mníšku. Jirka byl velký běžec, závodník, první ročníky Kvadrantu prý dostával kapky od štábu, že závodí a krajiny si nehledí.
Byl z Liberce nebo z okolí, on se příliš nerozjížděl za stovkami po republice, v severních Čechách jsem ho maximálně zahlédl na startu a slyšel o něm, že je cvok. Byl asi v mém věku, měl, tuším, rodinu. Poslední ročník Kvadrantu se sblížil s Dášou, mladou hezkou holkou z Mníšku. O ní šla fáma, že je praštěná, tedy normální situace, když skupina lidí se rozhodne někoho mezi sebe nepřijmout. Oblečení, chování, vzhled, vše je podrobeno zdrcující kritice. 
Docházeli etapy zásadně jako poslední, bylo jim jedno, co kdo říká. Nevím, jaký byl skutečný jejich vztah, ale myslím, že si ten týden určitě užili po svém. Jirka se jen smál, když tvrdil Zajíčkovi, že mu od něj bylo vždycky nadáváno, že moc pospíchá a teď zase, že chodí poslední. Jak se má štábu zavděčit?
Právě ve Zlatých horách jsem s nimi seděl v hospodě u stolu a zažil velkou srandu, a hned druhý den na cestě do Žulové za ni zaplatil, po opici se ve vedru blbě chodí.
Jinak Jirku jsem už od té doby neviděl, přemohla ho prý rakovina hodně dlouho před čtyřicítkou. Dášu jsem viděl ještě v roce 1975, na čtyřiadvacetihodinovce v Dobříši. Našel jsem si ve výsledcích, že ušla 125 km, o žádnou neduživou květinku tedy nešlo.
Konec Kvadrantu byl připravený s velkou parádou. Z Kladského sedla se sešlo do cíle ve Starém Městě pod Sněžníkem, kde pochod začínal v roce 1970. Slavnostní zakončení se konalo na náměstí, účastníci nastoupili ve čtyřech skupinkách, každá měla jinou barvu čepičky, které byly vyrobeny zřejmě na míru podle hlavy Honzy Zajíčka, protože drtivé většině zapadala až k nosu. Já měl červenou, ještě ji mám schovanou. Do zdi radnice byla vsazena pamětní deska, myslím, že je tam pořád.
Ovšem, na parádě jsem nebyl. Nejsem velký příznivec takové slávy, kdybych já rozhodoval, ani májové průvody by neexistovaly. Poslední den, tedy v neděli, se mělo vylézt na Králický Sněžník a sejít zpět. V roce 1970 prý tolik pršelo, že Králičák vynechali.
Po dohodě se štábem mnozí z Kladského sedla šli dál na Králický Sněžník a potom do Starého Města, tím jsme trasu splnili a odjeli domů. Byl to tenkrát fofr, ale dalo se stihnout. Na společné juchání už se mi nechtělo čekat.
Za osm dnů společného chození jsme s Jindrou Štruncem vypsali neoficiální soutěž, kolikrát kdo z nás dvou bude v cíli etap pomalejší. V Žulové jsem vedl 4 ku 3, ovšem jak jsem pospíchal z Králičáku na vlak, Jindra seděl v chatě Na Návrší s kamarády, až je v deset večer vyhodili. Jak došli do cíle, nevím, opilci někdy mívají kliku. Jindra vyrovnal na 4:4, ale když jsme se po čase sešli, musel jsem uznat, že tuto etapu došel o tolik později, že se stal vítězem Jindra. 
Během víc než 40 let na tenhle pochod navazovala spousta akcí, která kopírovala nápad a těch pochodů kolem ČR, putování kraji apod. bylo hodně. Možná, že existují ještě dnes. Jednou jsem byl už se svými dětmi na jižní Moravě, ale to už bylo všechno jinak.
 

Na akci jsem sebou tahal foťák, a tak po letech na mě vypadlo pár fotek, spíše nepovedených, ale něco jsem vybral.
Jdoucí je Franta Starý, na sedícího už jsem zapomněl.


Dvě fotky Jitky Havlové a Pošťáka, nevím, jestli se nechtěli fotit, spíš jsem fotil nešikovně.


Na pivo vás užije, co?




Franta Starý pochopitelně s dámským doprovodem


                      Fotil jsem lidi, ale jména už mi vypadla.





Franta Starý opět s dámou, tu si pamatuju. Dáša Němcová z Litoměřic.

Rád bych věděl, jestli se nemýlím. Je tohle památník Hanse Kudlicha nad Úvalnem? Našel jsem fotky, ale jen nové, protože po roce 2000 byl památník, do té doby v dezolátním stavu, opraven, rozhledna zpřístupněna. Snad tam budu muset vylézt. Až tedy budu mladší. Na fotkách se motají Starý a Štrunc.



Posezení někde v lese, svačina, opalovačka? Stojí Luboš Junek z Ústí nad Orlicí, sedí Franta Starý z Višňové na Frýdlantsku a dáma je Jitka Rinnová, dcera hlavního pořadatele celého Kvadrantu, pochopitelně zdatná pochodnice, myslím ze Studnice na Náchodsku.

Jednou po ránu mě napadlo vyndat foťák. V tělocvičně v Krnově nebo Žulové. Fotky se moc nepovedly. Tenkrát jsem nakazil mnoho dalších, co mělo foťák, fotilo. Fotky někde musí být. Kdyby se tak někdo ozval... Ukázka, jak jsme tehdy v tělocvičnách bydleli, co říkáte, hygienici?
Stojící pán je MUDr. Svěch z Ostravy, běžec, posléze i dobrý maratónec. Jelikož jde o zubaře, zrovna asi hledá vrtačku.

         




Pamatuju se, že tohle byl kluk ze Slovenska.


Tady leží Jirka Fukner, kterého jsem "pomlouval" v textu. Vpravo od něj balí bagáž Ivo Domanský.


Franta Starý, který nechodil pochody dlouho, ale zanechal v mé mysli dost vzpomínek. Kamarád, se kterým byla sranda.

Moje vzpomínky na Český kvadrant končí.


úterý 17. ledna 2017

Český kvadrant III.


Nápad!
Jeden člověk, skupinka? Bůhví.
Honza Zajíček o tom píše blíže ve své publikaci Dálkové pochody naše láska. Kdo to byl přesně? Možná se někde na obláčcích dohadují.
Určitě není náhoda, že nápad se zrodil na přelomu 60. a 70.let.
Žít se musí. Každý se nenarodil hrdinou, dokonce nás je většina. Jak jinak jsme se měli vyrovnat se skutečností, že po době nadějí nám běh dějin dal najevo, že heslo Se Sovětským svazem na věčné časy je momentálně platné.
Mladší generace, které vše znají jen z vyprávění, možná dost nechápou, ale jsem přesvědčený, že jejich vnoučata se v budoucnosti udiveně dívat na jejich dnešní konání.
Utíkat do přírody je běžné léta letoucí, procházka lesem dá člověku více než poslouchat nějakého mamlase na schůzi nebo v televizi, ať už je jeho funkce jakákoliv. Dálkové pochody založili lidé, jimž prostá procházka lesem byla málo.
Putovat od města k městu, od lesa k lesu, nic nového, my, co se hlásíme k tulákům, víme svoje.
Zorganizovat, aby takhle putovala skupina lidí, což trochu popírá pravé tuláctví, je práce pro lidi, kteří mají v genech nutnost organizovat.
Odněkud někam a co takhle obejít republiku? Celou Českou, tehdy pochopitelně socialistickou? Dovolená tenkrát měla zákonnou délku, práce povinná, běžný lid zákony raději dodržoval. I tulák, třeba nerad.
Rozdělit délku na 4 roky? Na světě byly 4 kvadranty. Tak nějak to asi bylo.
Vůdčí osobností se stal Václav Rinn ze Studnice na Náchodsku.
Běžný lid neměl prostředky, aby šel od hotelu k hotelu. Běžný lid se vyspí i na podlaze, jeden doprovodný autobus převeze bagáž. Nechci práci pořadatelů zlehčovat, museli po celé trase najít sokolovny, školy, kde pochodující hodili na podlahu vlastní přivezený spacák.
Pro účastníka to vypadalo jednoduše, ale organizátoři byli též dálkoplazi, spali mezi ostatními, kromě Honzy Zajíčka, kvůli chrápání musel mít někde vlastní koutek. Převoz zavazadel z místa do místa zajišťoval jeden dva lidi, kteří se střídali. Pořadatelé měli jedinou výhodu, že neplatili startovné jako my ostatní, které ovšem nebylo nijak závratné.
Hygiena? Ano, ovšem, ještě jsme neznali hygienické předpisy dneška, kdy přeletí komár a rota hygieniků přijíždí zlikvidovat pandemii. Nechodili jsme krajinou kvůli mytí, to jsme mohli zůstat doma. Čistému vše čisté. Teplá voda? Neblbněte.
Stravování? Prokristapána, vždyť sem přijeli dospělí lidé.
Dodnes mě mrzí, že jsem první dva ročníky, ze Starého Města pod Sněžníkem do Děčína a z Děčína do Domažlic zmeškal. Nebyl jsem ještě pochodníkem, netušil jsem, co se děje.
Naskočil jsem až v roce 1973, to už se proti 1.ročníku počet účastníků ztrojnásobil, nastal i jiný problém. Kdo se podívá na schéma celého kvadrantu, vidí, že trasy prvních dvou ročníků jsou kratší než další. Zvláště třetí, z Domažlic do Břeclavi.
Což znamenalo denní průměr kolem 50 km, pro mnohé přihlášené příliš. 
Snad se dal počet účastníků omezit, ale pořádalo se pod hlavičkou Svazu turistiky, jinak nebylo možné něco pořádat, a vedoucí soudruzi na ČSTV hleděli hlavně na masovost.
Byly stvořeny dvě skupiny, celou trasu pěšky šla snad jen třetina, ostatní se chvílemi vezli, což nebylo při vzniku akce plánované.  Původní myšlenka byla obejít Čechy a Moravu pěšky komplet.
Naštěstí mi nabídli možnost jít delší trasu bez převozu.
Začínat v krásných Domažlicích je za odměnu, kdo měl zájem a bylo nás asi 15, zúčastnil se předtím exkurze do plzeňského Prazdroje, kterou zařídil Jindra Štrunc, někteří z nás se přiopili, pivovar přežil.
Ředitelem 3. ročníku se stal zarytý turista Franta Moser, jinak pěvec z plzeňské opery. Vylezli jsme z Domažlic na svatý Vavřineček, pan doktor Kresl nám zazpíval Ó ty svatý Vavřinečku a bylo odstartováno.
 19.-27.8.1972 DEP  ČESKÝ KVADRANT III
19.8.1972
Domažlice - svatý Vavřinec- Pasečnice - Stará Huť - Filipova Hora - Mlýneček - Brů­dek - svatá Anna - Čepice - Nová Ves - Chodská Lhota - Hadrava - Nýrsko - Milence - Zelená Lhota - Hojsova Stráž  52 km
20.8.1972
Hojsova Stráž - Můstek - Svinná - Chřepice -Čachrov - Nemilkov - Velhartice - Odo­lenov - Svatobor - Sušice 42 km
21.8.1972
Sušice - Záluží - Sedlo - Kašperk - Kašperské Hory - Kozí hřbet - Zhůří - Vydří most - Kvilda - Horská Kvilda - Františkov - Borová Lada 46 km
22.8.1972
Borová Lada - Slatina - Račí - Horní Vltavice - Kubova Huť - Boubín - Na Kubrnech - Záblatí - Prachatice  46 km
23.8.1972 Prachatice - Libín - Chroboly - Záhoří - Smědeč - Kuklov - Kleť - Český Krumlov
 48 km
24.8.1972
Český Krumlov - Zahrádka - Věžovatá Pláně - Střítež - Rozpoutí - Přišín - Soběnov - Kohout - Klení - Rychnov u Nových Hradů - Horní Stropnice - Cuknštejn - Nové Hrady  48 km
25.8.1972
Nové Hrady - Šelmanovice - Majdalena - Lutová - Žíteč - Příhraz - Lásenice - Bílá - Číměř - Nová Bystřice 58 km
26.8.1972
Nová Bystřice - Albeř - Klášter - Landštejn - Staré Město pod Landštejnem -Slavonice - Staré Hobzí - Jemnice - Slavíkovice - Kotousov - Zblovice - Bítov             64 km
27.8.1972
Vranov nad Dyjí - Šumná - Lesná - Vracovice - Milíčovice - Citonice - Znojmo 22 km

Znalci Šumavy, jižních Čech a jižní Moravy se při čtení tras zřejmě rozněžní stejně jako já při psaní. Za týden plus dva víkendy jsme prošli nádhernou krajinou, i při pohledu na mapu republiky nejde o maličkost.
Do té doby jsem nic tak hezkého při turistickém putování neprožil. V dobré společnosti, daleko od budování socialismu. Neměli jsme velké nároky, jen zavřená hospoda nám dokázala poničit nervovou soustavu. Nechlastalo se, jenom přiměřeně, ráno totiž čekala další padesátka.
Vždycky mi na dálkových pochodech vyhovovalo, že si každý určuje svoje tempo, svoje partnery, jediná povinnost je dojít někam, kde nás někdo čeká. Ne jako populární Franta Pleticha, který v Semilech hledal turnovskou sokolovnu po sešupu z Kozákova. Ale co to sem pletu?
Byl jsem se svou partnerkou mezi pomalejšími, už v prvních etapách se vyjasnilo, kdo kam patří. Po pár dnech už jsem na dálku poznal své kamarády podle šmajdání.
Škoda, že jsem si nedělal zápisky z cesty. Vlastně celý život jsem si nevedl nějaký deník, proto když něco napíšu, věřit se tomu musí. Nebo nemusí.
Za 9 dnů, které jsem na cestě strávil, se mi objevují jenom střípky, aniž jsem si jistý, že jsem příhody nezažil jinde. Jsem člověk starý a můžu si dovolit žvanit, v mém věku se tak chovají i lidé v zodpovědných funkcích.
Ve skupině, která využívala denní světlo do poslední minuty patřili třeba kamarádi z Lomnice nad Popelkou. Nerozlučná trojice Soukupová, Straňáková, Nosek, snad spolu chodí ještě dnes v nebi.
Láďa Lokvenc z Trutnova, který měl neuvěřitelně velké břicho, asi ještě větší než já dneska. Tenké nožičky se mu kmitaly velkou rychlostí.
Pan Vrbský z Ostravy. Někdy Pošťák, ale to byl vždycky velký sólista, pak dvě děvčata, jejichž jména jsem zapomněl, kolem nich se tenkrát točil Tonda Kolomazník, přestože jinak byl hlavně zdatný závodník. 
Možná jsem spoustu lidí zapomněl, někoho jmenoval, kdo na Kvadrantu vůbec nebyl. Jsem jen prostý děda, pamatuju hodně, ale většinou zrovna to, co nepotřebuju.
Nádherné Kašperské Hory, kde se mi líbilo vždycky. Skvělá hospoda v Borových Ladech, kde nám připravili nejen večeři, ale ráno i vynikající snídani. Vstali kvůli nám. I za socialismu, který nepřál soukromému podnikání, našli se hostinští, kteří si dokázali vydělat prací. Kolik tenkrát z tržby odevzdali? Raději pomlčím, z ministerstva financí jsou schopní si na hospodu došlápnout ještě dnes. 
Prohlídka zámku v Českém Krumlově, kterou jsme si objednali, dorazili na ni hladoví, že jsem málem ukusoval starožitný nábytek. Etapa z Prachatic přes Libín a Kleť do Krumlova nebyla zrovna dietní.
Další den jsme šli přes Slepičí hory, o kterých jsem slyšel prvně v životě. Je samozřejmé, že nejvyšší hora se jmenuje Kohout.

Nevím, jestli se nepletu, ale stejně to už nikdo nepozná. Myslím, že jsme právě přešli jmenované Slepičí hory a sedíme na obrubníku v Rychnově u Nových Hradů. Podle obličejů vidím, že hospoda nebyla v dohledu, v Jednotě nám cosi prodali, ale nevypadá to na pivo, které často ve vesnických prodejnách neměli, zvláště v létě.
Mám radost, že všechny poznávám, dokonce i sebe, jsem druhý zleva, první je Vlasta, moje partnerka, dál je Pošťák, tehdy ještě bez fousů, vypadá jako slušný úředník, minerálku pije Pepík Bursík, z čehož je jasné, že pivo neměli, pak Láďa Lokvenc s břichem, no není tak velké, jak jsem ho pomlouval.
Autor fotky je Jarda Kopec, zvaný Lachtan, který za ni dostal třetí cenu v soutěži o nejlepší fotku z Kvadrantu. Asi nešlo o cenu peněžní, kdo by ji zaplatil? Ale ta čest, Lachtan není mezi živými už přes 30 let a já ještě zveřejňuju jeho výtvor. Určitě se mi chechtá tou velikou pusou.
Možná se někomu zdá, že sice obcházíme hranici republiky, ale trochu daleko od hranice. Ano, bývala taková doba, blíž k hraničním drátům jsme nesměli.
Někde v jihočeské vesnici jsme narazili na hospodu už dopoledne hrála harmonika hospodské odrhovačky, jézédáci asi měli splněno, Láďovi Lokvencovi, třebaže nebyl pijan, se tam strašně líbilo, nutil svého společníka Oldu Vrbského, který pivo téměř nepil, aby si dal ještě třetí. 
I Pošťák s námi tehdy chodil do hospody, naposledy jsem ho viděl nedávno na pohřbu Vaška Kramla v Dobříši, tam stál Na Prachandě jenom ve dveřích, že potřebuje vzduch. Nemocemi prolezlý kvete.
V Nové Bystřici nás vítal místní rozhlas, což zařídil Tomáš Čech, který zbláznil snad i starostu, pardon, předsedu MNV. Díky tomu jsme získali možnost se vysprchovat v zařízení jakéhosi podniku. Tomáš byl trochu magor, ale dokázal zařídit hodně. Kdo z nás magor není?
Z Nové Bystřice do Bítova šlo o hodně těžkou dlouhou etapu, pochod pomalu končil, do Bítova jsme došli málem potmě. Hladoví, žízniví, pak ještě asi další dva kiláky do hospody, kde už snad měli jen kousek buřta a pivo.
Měli jsme toho dost, ráno nás nahnali na loď a vezli po Vranovské přehradě do Vranova, čímž jsme vlastně pěší cestu přerušili. Kousek roviny do Znojma a jeli jsme domů. 
Další krátký úsek do Břeclavi pořadatelé naplánovali na září, do doby sklizně vína.

21.-22.10.1972 DEP ČESKÝ KVADRANT III
21.10.1972
Mikulov - Lednice - Valtice 28 km
22.10.1972
Valtice - Břeclav12 km

Proč byl každoročně rozdělený pochod na dva díly, celotýdenní, což byl pracovní týden plus dva víkendy a jarní nebo podzimní, od pátku do neděle, nevím. Bral jsem to jako fakt.
Jižní Morava, podzim, víno, těšil jsem se.
Někdy na sklonku léta mi přišel povolávací rozkaz na vojenské cvičení, z toho se nebylo možné vykroutit, podniky nás museli uvolnit a platit nám normální mzdu.
A tak jsem se jako vojín v záloze musel připravovat na imperialisty. V Bechyni na letišti jsme kopali trasy pro kabely. Krumpáčem na NATO.
Do Znojma jsem ovšem nemohl. Z Bechyně mě pustili na víkend, v Praze jsem se převlékl do civilu, mundúr dal do rance, odjel nočním vlakem jižně od Brna a pak se dostal přes Pálavu do Mikulova. Teprve později jsem si uvědomil, co jsem riskoval. Občanku jsem neměl, ta byla v kasárnách, jen vojenskou knížku, neoprávněně v civilu jsem mířil k jihu, tedy směr Rakousko. Jít pořád rovně, pohraničáři by se mě dočkali.
Nějak mi to bylo fuk, nebylo mi ještě 30, v Mikulově, který byl na trase Kvadrantu, jsem měl kamarády a děvče.
Do průseru jsem se nedostal, z Břeclavi mě asi někdo zavezl do Tábora, tam jsem se na nádražních záchodcích převlékl za vojáka, aby mě do kasáren pustili.
Starou fotku jsem našel, vidím, že vojenský střih mi tenkrát udělali, vlevo ode mě vykukuje Ivo Domanský, pak Dáša Němcová z Litoměřic, kterou hlídá její tehdejší frajer, určitě se nějak jmenoval, ale je to důležité?


Že na diplomu nesouhlasí údaje s tím, co jsem si zaznamenal já? Ani tenkrát jsem se tím nezabýval, natož dnes.
V deníku Československý sport občas psala o turistice paní Švagrovská, našel jsem ve svých krabicích vystřižený článek, tak ho sem přidal.
Takové články tehdy vycházely každý čtvrtek, aby ukázaly čtenářům Sportu, že není jenom fotbal. Myslím, že nikdo, kromě těch, o kterých se psalo, článek nečetl. Obsah?
Každý to viděl jinak, je rozdíl mezi pochodníkem a novinářkou. Nějak se mi nezdařilo to sem pořádně vložit, s mým zrakem to není k přečtení, ale kdo by to četl.
Zjistil jsem, že v Břeclavi byla jakási sláva, ovšem já prchal na vojnu.


Při smolení tohoto článku jsem si uvědomil, že časem přibývaly doprovodné akce, někdy i kulturní. Svaz turistiky vyžadoval, aby turistika obsahovala dvě části, sportovní a kulturně poznávací. Jenom polykání kilometrů neuznávali.
Na sklonku života vidím, že všechny podobné malichernosti jenom ničí život, který je tím nejhezčím, co nám bylo dáno a nikomu nepřísluší určovat, jak ho máme prožít. 
Pokud jinému neubližujeme. 
Měl jsem v plánu ještě napsat o Kvadrantu v roce 1973, ale k tomu mám nějaké fotky, je toho víc, tak z jednoho tématu udělám články dva.
První právě končím.
A druhý kde se vzal, tu se vzal:
http://vencovypindy.blogspot.cz/2017/01/cesky-kvadrant-iv.html






čtvrtek 5. ledna 2017

Mělník popáté


Mělník je hezké město. To není nutné zdůrazňovat, přesto jsem ono tvrzení napsat musel. Soutok dvou českých veletoků. Mnoho příznivců vltavských se bude málem do krve hádat, že správně se Labe vlévá do Vltavy, což pochopitelně labští popírají.
Zbytečná hádka? Připadá mi zajímavější, než se dohadovat, který z politiků by byl pro naší vlast zachráncem. Ti totiž jsou daleko agresívnější, pokud se nepoperou, založí si každý svou politickou stranu a plivou po sobě v médiích.
Debata o tocích řek naopak skončí u mělnického vína, po pár sklenkách se dohodnou, že na jménu prd záleží, hlavně, že jsme zdraví.
Mělník je od Prahy kousek, na krátké rodinné výlety ideální, i pro penzisty mého věku.
V roce 2010 jsem trousil občas nějaké srovnávací fotky, spíš cestou na výlet či z výletu, za kopcem je Kokořínsko.
Na přelomu let 2011 a 2012 jsem se pomalu dával dohromady po těžké operaci, síly přibývaly dost pomalu a tak mi byl Mělník dobrej.
Nadrobil jsem toho poměrně dost, můj tehdejší počítač mi nedovoloval dlouhé články. Měl jsem pocit, že jsem už v městě Mělník porovnal kdeco.
Pro zajímavost uvádím adresy všech mělnických srovnávaček.
Vydatelství Baron z Hostivice mě donutilo utratit nějaký peníz za krásnou publikaci Josefa Kárníka a Martina Klihavce Mělník na starých pohlednicích s dodatkem I., takže se můžu těšit na další svazek.
Vybral jsem jen něco, protože mnoho krásných pohlednic se nedá porovnávat, zvlášť ty z výšky.
Doporučuju každému, koho historie na starých obrázcích zajímá, ať si knížku zakoupí, je to málem dobrodružství chodit s publikací po pěkném městě.
Pokud tedy neskončí jako já díky nepřízni počasí ve vinotéce. 
Podruhé jsem zažil takový vítr, že děkuji osudu za svou figuru, ani vichřice mě neodnese. Po Vánocích se rozhostil na pár dnů klid, sluníčko prudké mnohé fotky zničí, no mám přece čas.
Něco ještě vytvořím. Přišel leden, právě současné počasí mě odrazuje. Bude určitě líp (mluvím o počasí), ale stejně raději uložím svých 18 výtvorů, co kdyby mě odnesl sněžný muž?
Všech 18 starých fotek jsem kopíroval z publikace, kterou jsem v předešlých řádcích chválil.

Pohled na zámek, kde ještě nestála vinárna, která podle historiků byla nevhodně vytvořenou stavbou. Naopak už v roce 1930 stál zde na podstavci Karel IV., byl sem přestěhován z jiného místa.



Začátkem třicátých let tedy byla postavena vinárna s terasou, jejíž podoba se mírně měnila. Zámek byl po restitucích vrácen Lobkowiczům a ti vinárnu nechali obrůst popínavými rostlinami. Kostel svatého Petra a Pavla stojí hrdě nezměněný, při dobré viditelnosti lze jej zahlédnout z velké dálky.




 Vyhlídka jihovýchodně za zámkem. Pohled na soutok, který by dával za pravdu Vltavanům. Z jihu se hrne vodstvo hlavně jihočeské a šumavské. Ta špičička skoro neviditelná vpravo od postav za zdí na staré fotce je soutok. Labe je téměř schované za terénem a voda, která vypadá jako pokračování Vltavy, už se jmenuje Labe. Řeka za soutokem by se mohla jmenovat třeba Ústečanka, Berounka se taky v Plzni vylíhla z ničeho nic.
Vlevo na kraji fotky stojí busta Viktora Dyka, původem z Pšovky, patřící dnes k Mělníku. Nová fotka se fakt moc nezdařila, opar a sluníčko udělaly své.



Vlezl jsem na zámecké nádvoří. Pohled k jihovýchodu. Ozdobený smrček lze vidět jenom kolem Vánoc.



Další tři srovnávačky jsou foceny z opačného pohledu, tedy k severozápadu.







Podle automobilů sem za první republiky nejezdila žádná vořezovátka.



Ještě jeden, když jsem se docela trefil do oblouku při focení z podloubí.



Svatováclavská ulice, kdysi dávno Kostelní, vpravo bývalá Občanská záložna, pak restaurace U Rytířů. Ulice končí na náměstí.



Svatováclavská ulice podruhé, jsem blíže náměstí.



Následují pohledy Svatováclavskou ulicí, když se otočím zády k náměstí. Průčelí zámku s vchodem bývalo obrostlé břečťanem.



Couvám k náměstí.



Ještě dál od kostela, fotka z roku 1917 je pořízena v době, kdy hodiny byly opravovány.



Jak to v Čechách chodívá, za první republiky náměstí Svobody, pak Reynharda Heydricha, generalissima Stalina, od roku 1956 náměstí Míru než někoho napadne nějaká blbost. Trhy před radnicí.



Na náměstí Míru je krásná radnice, na domě vpravo bývaly fresky Jeníka, Mařenky a Kecala z Prodané nevěsty.



Jiný pohled na radnici.



Pohled na východní, mírně zatočenou frontu domů, která směřuje k radnici.


To je prozatím z Mělníka všechno, sluníčko bylo spíš k některým pohledům nepřátelské, uprostřed náměstí stál strom, čas rychle spěl k soumraku v době povánoční a v místní vinotéce je tak příjemně.


Pár fotek jen tak.



Další srovnávací fotky z různých lokalit.