sobota 30. listopadu 2013

Pindy z Facebooku - listopad 2013

1.11.
Je tu listopad, čas říjnové revoluce.

4.11.
Kamarád mobil
Přišel jsem domů, mobil ležel přesně na místě, kam jsem ho ráno připravil na cestu. Kdybych měl chytrej telefon, možná by na mě zavolal, abych ho vzal sebou. Pochválil jsem Nokii pro primitivy za trpělivost. Jsem rád, že v mém pokoji jsem nejchytřejší já. Místnost je příliš malá pro srocení intelektuálů.

6.11.
Nešikovnej dědek
Od dětství mám nepříjemný pocit, když na kole přejíždím tramvajové koleje. Asi mě kdosi postrašil, že bych si moh rozbít hubu. Přes koleje jezdím opatrně, nikdy jsem nespad. 
Až dnes. Jel jsem si pro brambory, snad pět minut pršelo, zrovna mě to chytlo.
Mokrá kolej, nešikovnej dědek.
Nikdo mě neviděl, nikdo mě nepolitoval, lidi v dešti zalezou. Aspoň jeden kdyby hlídal, jestli nepotřebuje bližní pomoct.
Koleno bolí jen málo, brufen zapitý pivem dělá divy.
Neměří se lidem stejným metrem. Některej tlustej dědek sebou flákne a hned se svolá koncilium, jinej podobně šikovnej se musí politování domáhat na Facebooku.

Navrch jsem objevil, že brambory k dnešnímu obědu jsem ještě kupovat nepotřeboval.

8.11.
Milá Mařko

O co jde?
Můj stářím opotřebovaný rozoumek pookřál, když se mu doneslo, že přes drobné nesváry v řadách sociální demokracie jde hlavně o program. Nějakej blbec v hospodě tvrdil, že jim jde o funkce, on tedy použil slovo koryto, ale v nich přece žerou svině a ne politici. 
Jinej věčně opilej štamgast hulákal, že mezi partajema není žádnej rozdíl. Modrej, oranžovej, jedno brdo.
Alkohol dělá z lidí divný tvory.

Jdu si dát šlofíka.

10.11.
Miroslav Horníček
Říká se, že na svých dětech, jak jim věk přibývá, si uvědomíme, že stárneme. 
Trochu to obrátím. Pána na obrázku jsem poslouchal coby dítě školou povinné  v rozhlase. Možná dětská duše příliš nechápala, o čem pán hovoří, ale v podvědomí mi tyto chvíle zůstaly.
O panu Horníčkovi bylo napsáno leccos. Seznam jeho činností nechám chytřejším. On byl rád, když se o něm mluvilo jako o herci, případně  divadelníkovi. 
Na sklonku života se bránil vzniklému slovu bavič. Že bavič má bavit, ale nikdo nemá patent na to, aby bavil každého. Někoho může i nasrat, tedy být nasrávačem.
Miloval jsem jeho humor, mám v knihovně jeho knížky, nahrávky, pořízené na kotoučovém magnetofonu. Podle svých slov neznal jiné jazyky než češtinu, kterou zvládal bravurně. Jeho proslovy by si měli pouštět lidé, co se živí mluveným slovem.
Dnes ráno mě vzbudilo rozhlasové nedělní ráno, kde hovořil pan Václav Větvička. Vzpomněl dnešních nedožitých 95. narozenin Miroslava Horníčka. Panebože, 95 let! 

To už jsem taky starej člověk.

12.11.
Jazzová Vlachovka
Vyprošuju si, že by název mé poznámky se čemukoliv vysmíval.
Mí rodičové, čím déle je nemám, tím více na ně v poslední době vzpomínám.
Dívali se na Pepíčka Zímu vždy optimisticky se tvářícího, jak uvádí Vlachovku. Byl mladší než posluchači, dědové a babičky na obrazovce pod jeho taktovkou tančili. Hrála dechovka.
Nejsem dechovková generace, ač ve mně nikdy nebyl vztek na muziku, kterou jsem nemiloval. Televize, rozhlas mají knoflík na vypnutí. Tak jako se vyhýbám setkáváním s lidmi, se kterými si nerozumím. Možná ze strachu, třeba si o mně myslí, že jsem blbec a bojím se objevit, že mají pravdu.
Poznal jsem lidi, kteří hudbu, jež jim nic neříká, označují jako hrůzu. Je jim fuk, jde-li o dechovku či Janáčka. Mají svou jistotu.
Konec padesátých a začátek šedesátých let, kdy se mnou mlátila puberta nám předkládal leccos. Z "Laxíku" zněl rockenrol, ze Semaforu trochu taky, ale raději sami mluvili o jazzu. Komunisti jazzu příliš nebránili, jsouce poučeni, že je to hudba utiskovaných černochů. 
Jazz mám rád stále, přestože jsem později pochopil, že neexistuje jen swing a dixieland.
Mám tradiční jazz někde hluboko v sobě. Radostná hudba, kterou provozovali i velcí muzikanti.
Nebude opisovat jazzovou historii.
Už dvacátý rok se sejdou vždy v listopadu v Praze tři kapely, jejichž doménou je právě tradiční jazz. Jazzový triatlon vznikl v kulturním středisku Vltavská. Original Indigo, Jazz Collegium  Luboše Zajíčka, Steamboat Stompers. Několikrát jsem se zúčastnil večera, kde vedle příjemné muziky vládla hlavně dobrá nálada. Nemoc, pak likvidace střediska Vltavská, zasunul jsem triatlon do vzpomínek.
Internet! Zase ten ďáblův vynález. Doneslo se mi, že akce žije dál.
Odjel jsem do kulturního domu Barikádníků, jemuž se vždy říkalo Barča, po převratu se budova ani za název nestydí.
Přišel jsem na poslední chvíli. Usedám v našlapaném sále. Ztěžka jako normálně, nejen v sálech. Rozhlížím se a vidím diváky tolik podobné obecenstvu před x-lety na Vlachovce.
Protože vím, že stejně vypadám i já, rozesměju se, lidi, ke kterým si sedám, podezřele koukají, že jsem snad pod vlivem...
Šedivé makovice, raději sedí nebo stojí, chůze není jejich koníčkem. Dámy se připravily, vždyť jsou dámy. Vědí, že pánové stejně houby vidí.
Osobně mám rád setkání s vrstevníky, ale nesmí být denně. Miluju společnost věkově různorodou. Mám přímo hrůzu z pomyšlení, že bych se dostal do domova důchodců, či módně seniorů, ač si uvědomuju, že mě to potkat může.
Pondělní večer na Barče byl právě takovou chvílí, kdy jsem mezi lidmi se cítil dobře s vrstevníky.
Někdo z účinkujících chyběl, někteří už navždy, objevili se jiní a dokonce dost mladí. I roztomilá zpěvačka, kterou nechal se svým souborem zpívat gentleman na první pohled Bob Zajíček, jenž už pamatuje hodně.
Recenze nebude. Nemám na ni vzdělání, Snůšku frází nechám psát jiné.
Vyšel jsem na mrazivý vzdoušek radostně naladěn asi stejně jako před časem návštěvníci Vlachovky.
Jenom poznámka. Dixieland jo, ale nejen. Bigbít mě zasáhl, však ho začínali hrát též mí vrstevníci. Blues spojuje jazzmany s rockery, přece se nebudem hádat, jestli lépe provozují blues Stouni, Zepelíni nebo Bessie Smith.

Nenávidím, když se dává do škatulek muzika, cokoliv, nakonec i lidi.

13.11.
Hospodářský růst
Mívám podezření, v mém věku, jestli nejsem trochu vypatlanej. Rád bych věděl, jestli všichni ti věhlasní ekonomové, vyznavači hospodářského růstu a další veledůžití, vůbec viděli někdy člověka, který si kupuje zboží jen když ho potřebuje a má na něj peníze. Že existujou lidi, kteří takhle žijou celý život a vůbec se tím netrápí. Mám-li za co, rád si koupím věc, po které toužím, mám z ní radost nebo vztek, že jsem se, blbec starej, nechal nachytat na šunt. Jinak, co nemám, nepotřebuju.

Čtu komentáře a diskuze na téma oslabení koruny. Přiznám se, že jim nerozumím. Udělám si kafe a pustím si nějakej film. Venku je nejen zima, ale i bubák.

Žižkovská věž
Věž na Žižkově má mezi lidem špatnou pověst. Zkazila Žižkov, zkazila panorama celé Prahy. Pomalu nás střídá generace, pro kterou je televizní vysílač na Žižkově faktem podobným Nové scéně Národního divadla.
Je vidět z mnoha míst. Chystám se už léta, až bude vzduch průzračný, podívám se z ní na Prahu. Včera jsem se motal kolem. 
Nejsem Žižkovák, nepamatuju si prostor kolem Mahlerových sadů, kde věž stojí. Můj vztah k ní je naprosto neutrální. Prostě je. Daleko víc mě provokuje panelové sídliště v její blízkosti, na jehož dokončení už neměli komunisti čas.
Bylo slunečno, vstupné 150, pro důchodce 100, lakomec ve mně se rozhodl ušetřit 50 Kč a jel jsem nahoru.
Slunečno, ale ne tolik průzračno, ani Říp jsem nezahlédl, budu muset do Roudnice.
Ohromený jsem nebyl, zklamaný taky ne, ale píšu si: byl jsem na věži.

Nekecám. Přikládám jedno foto.

15.11.
Šláp jsem ráno do hovna
Ne poprvé, už mnohokrát, do skutečného nebo pomyslného.
Jak se znám, určitě ne naposled.
Psi vyměšují, jejich velitelé po nich uklízejí nebo neuklízejí.
I lidi vyměšují, ti mají ve velkých městech zařízení, jejichž hustotu určují úředníci.
Myslím, že minimální vzdálenost veřejných záchodů by měl mít na starosti nejstarší člen zastupitelstva.
I peníze hrají roli, kde je vzít?
V Praze prý zvažují možnost, že by člověk čurající na veřejnosti byl pokutován částkou v řádu tisíců.
Přísnost musí bejt, nebudu komentovat, aby někdo neřekl, že se zastávám neslušných spoluobčanů.
Malá poznámka ve zprávě, kterou jsem četl, mi uvízla v hlavě. U koho půjde o nevyhnutelnou nutnost, bude mu pokuta prominuta.
Není mi dost jasná existence lidí, kteří močí v parku, aniž by se u nich vyskytovala nevyhnutelná situace.
Individua, která ochcávají pražské parky jenom z dlouhé chvíle?
Chtěl bych vidět strážníka, který bude rozhodovat o nevyhnutelnosti. Budou mít kluci a holky nějaké kurzy? Specializace?
Referendum?

Odcházím od počítače, mám totiž doma příslušné hygienické zařízení.



16.11.
Dá se ignorovat takový hostinský?

TAXI

KUTNÁ HORA
Dnes bylo krásně


18.11.
Kulovna bar
Odcházím do baru Kulovna, hraje tam jazz. a hlavně provětrat portmonku. Dle přání ČNB bych měl smysluplně rozfofrovat důchod.

Přicházím z Kulovna baru, nic jsem neztratil, s nikým jsem se nepopral, z důchodu mi na rohlík zbylo. Poplakal jsem nad utíkajícími roky, poznal jsem pár dobrých známých z Braníka, kteří mě poznali taky.
Kdo má rád jazz, doporučuju, paní Darja Kuncová zpívá skvěle.
http://www.darjakuncova.cz
Po pár skleničkách, že listopadové povětří není tak úplně hnusné.

23.11.
Pardubice

24.11.
Souboj s pamětí
mou vlastní prožívám neustále.
Na co všechno si nevzpomenu, na to už jsem si dávno zvyknul.
Jednou jsem plánoval, že vytvořím seznam všeho, co si nepamatuju. Měl jsem strach, že bude strašně dlouhý.
Pochopil jsem, že by seznam byl prázdný. Zaznamenávat události, které si nepamatuju... to je snad kravina, ne?
Spíš mě děsí, co si pamatuju.
Včera bylo Klementa, v ten den se narodil Klement Gottwald. S výběrem jména se jeho rodiče zjevně moc nepatlali.
Proč mi tohle nikdy nevypadlo z paměti, nevím. Před více než 60 lety nám  životopis takzvaného prvního dělnického prezidenta cpali do makovic.
Cpali nám ledacos, ale proč si vždy třiadvacátého listopadu vzpomenu na člověka, kterému moje rodiče nemohli přijít na jméno. Mezi slušnější výrazy patřilo slovo gauner.
Psychologové tvrdí, že se dá něco z paměti vytěsnit. Nevím jak, mám podezření, pokud bych začal vytěsňovat, vypadly by mi z hlavy poslední zbytky užitečných informací a vždycky na Klementa...

Snad se s tím musím vyrovnat.

26.11.
Prilezitost stat sa letuskou

Mail s takovým nadpisem mi přišel a žádná jiná informace. Už jsem se radoval a prásk, nic.

28.11.
Pindám i u snídaně
Mrazivé a slunečné počasí včera učinilo z Kutné Hory pohádku. Foťák jsem nenechal zahálet. 
Co jsem ale s přístrojem udělal? Prsty zmrzlé, v hlavě pusto. 
Ve vlaku jsem si fotky přehrával, rozostřené, většinou určené ke smazání.
Nejvíc mě mrzí havíř v kašně na nádvoří Vlašského dvora plný kapajících rampouchů.
Katastrofa?
Ta vypadá jinak.
Narazil jsem v ulicích města na řeznictví Kostelecký, sliny mi málem kapaly na bundu.
Sádlo jsem si koupil, půl kila za 30 korun, taky škvarkovou pomazánku.
Cestou k vlaku jsem narazil na pekařství Novotný, koupil chleba, doma mi došel.
Snídám vynikající chleba se sádlem a čaj, bez rumu, aby si někdo nemyslel, že od rána chlastám. 
V rádiu někdo vzdělanější radí zdravou výživu.
Dobře se to poslouchá.

Rád se poučím.



















úterý 26. listopadu 2013

Pardubice


Na výlety se jezdí na Karlštejn, na Macochu, do Českého Krumlova atd.
V Pardubicích čekáme, jestli Josef Váňa ještě vyleze na koně, vynikající perník, ještě lepší hokej a určitou, řekněme nechuť k Hradečákům. Jako Pražák nehodlám jejich vztahy komentovat a do nich se montovat. Jen jsem si vzpomněl na žňový plakát, kdy komunisti chtěli zdůraznit, že všichni jsme svorně budovatelé lepšího příští. „Kdo dá více republice? Hradec nebo Pardubice?“ Tenhle plakát bych rád měl.
Jeden chytrý pán (já to nebyl) řekl, že všude je něco. I v Kolíně, který stojí na pěkné rovině, je víc kopců, než ve městě, které bylo už dávno budováno na území, kde bývaly spíš močály.
Pražáci na výlet do Pardubic nepojedou, jejich chyba. Dobré spojení vlakem. Vylezl jsem z nádraží a chvíli jsem přemýšlel, jestli to není spíš moje chyba, že jsem sem přijel strávit sobotu. Nejsem tu poprvé, do města mě dříve zavedly služební záležitosti, také Horolezecká stovka, můj zamilovaný dálkový pochod, se startovala tady nebo v blízkém okolí.
Široká Palackého třída, lemovaná výstavbou spíše moderní, mě upozornila na skutečnost, že tady nezůstal kámen na kameni, že nebude co porovnávat. Provoz, trolejbusy.
Došel jsem na křižovatku a jak když utne, po třídě Míru sem tam auto, nevím jestli je tak i ve všední den, přes vozovku se motali chodci sem a tam, žádní opilci to nebyli.
Za chvíli jsem u divadla, v blízkosti Zelené brány, přicházím do jiného světa.
Dočetl jsem se, že už v roce 1964 se stalo historické centrum Pardubic památkovou zónou. Na Pernštýnském náměstí se kdysi zastavil čas, bolševik tu nedokázal postavit žádný svůj sekretariát, mnoho jiných měst by jim mělo závidět. Panelová sídliště v Pardubicích jsou mohutná, náměstí a pár ulic v okolí se nedotkla. Rozhodl buď někdo zapomnětlivý, spíš skutečný patriot.
Nedávno jsem byl ve slovutné Třeboni, perle jižních Čech, též stojící na bývalých močálech, v duchu jsem porovnával. Jiný osud, Pardubice se staly významnou průmyslovou metropolí, krajským městem, železniční křižovatkou, historické uličky si s Třeboní nezadají. Ale turisté vědí své…
V době dávné, ani třicet mi nebylo, jsem tu cosi vyřizoval na úřadě, pak na něco čekal, paměť vynechává a strávil jsem asi 4 hodiny ve vinárně, stane se, že?
Publikaci mám sebou, spousta stažených starých fotek z internetu, po týdnu, kdy sluníčko ani na chvíli nevylezlo, se rozzářilo na plné pecky, asi se probudilo a zapomnělo, že je konec listopadu.

Pokud někomu budou moje srovnání připadat příliš jednostranná, možná má pravdu, ale mně se Pernštýnské náměstí a nejbližší okolí moc líbilo.


Přicházím na Pernštýnské náměstí. Zde je ještě stará podoba radnice, takhle vypadala v letech 1760-1892. Nová je dílem architekta Jana Vejrycha. Dnešní fotka ukazuje též nazdobená auta, to jsou svatby.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Pardubická zastavení, kterou vydalo nakladatelství Helios Jiří Razskazov v roce 2002.


Jižní strana Pernštýnského náměstí. Vždycky mám radost, když hezké zůstane na svém místě, přes výhrady u změn kolem oken. I Číňani, kteří provozuji starobylý hostinec U Bílého koně dnes respektovali původní název.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Pardubická zastavení, kterou vydalo nakladatelství Helios Jiří Razskazov v roce 2002.


Východní strana Pernštýnského náměstí. Vpravo dům U Jonáše s reliéfem velryby, polykající Jonáše.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Pardubická zastavení, kterou vydalo nakladatelství Helios Jiří Razskazov v roce 2002.


Z Pernštýnského náměstí hledím do Pernštýnské ulice. Nárožní dům býval v letech 1515-1760 pardubickou radnicí. Teď si tu můžete pronajmout kancelář, telefonní číslo viz…
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Pardubická zastavení, kterou vydalo nakladatelství Helios Jiří Razskazov v roce 2002.


Jihovýchodní kout náměstí. Brána se zvonicí, patřící bývalému klášteru minoritů a sousední dva domy v roce 1890 padly (publikace píše ustoupily), aby vyrostla Občanská záložna. Dnes Evropský spolkový dům a kavárna, oknem docela příjemná, před barákem fungovalo wifi.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Pardubická zastavení, kterou vydalo nakladatelství Helios Jiří Razskazov v roce 2002.


Radnice. Vlevo mariánský sloup z roku 1695, vztyčený po morové ráně. Dnes se sem, v sobotu, hrnou svatby. Kdo chce, uvidí i nevěstu, autobus nase jméno svatební. Trochu mě zdržovali, ale nechtěl jsem se mezi svatebčany přimotat. Rejži ve vlasech bych ještě snesl, ale nechtěl jsem se dostat na svatební fotografie. Člověk nikdy neví, k čemu takový fotka může sloužit…
Historickou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/


Pohled k západu. Vlevo se tyčí Zelená brána, kde bývala u v roce 1507 součástí opevnění. Postupně byla přestavována, poslední zásadní úprava pochází z roku 1912. Tady je vidět, že svateb bylo více, pravděpodobně i nevěst.
Historickou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/


Severovýchodní kout Pernštýnského náměstí s ulicí Pernštýnskou. Podobný záběr už tu byl před chvílí, jen z trochu zblízka.
Historickou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/


Dům čp.3 v sousedství radnice. Domovní znamení je svatý Václav, můj slavnější jmenovec.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Pardubická zastavení, kterou vydalo nakladatelství Helios Jiří Razskazov v roce 2002.


Další dva pohledy z Pernštýnského náměstí směrem k západu.
Historické fotky jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



V severozápadním koutě Pernštýnského náměstí je vchod do Bartolomějské uličky.
Historickou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/


Klášterní ulice. Vlevo je Občanská záložna a je vidět do Pernštýnské ulice.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Pardubická zastavení, kterou vydalo nakladatelství Helios Jiří Razskazov v roce 2002.


Pernštýnská ulice vede z náměstí k zámku. Sešlo se mi tu 5 starých fotek, na konci je vchod do přihrádku a to už je hnedle v zámku.
Historické fotky jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/






Než jsem vlezl do zámeckých prostor, otočil jsem se a porovnal Pernštýnskou ulici směrem k náměstí.
Historickou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/


Přihrádek, hospodářské zázemí pardubického zámku.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Pardubická zastavení, kterou vydalo nakladatelství Helios Jiří Razskazov v roce 2002.


A tady už je cesta přes zámecký příkop. Důkaz toho, že jsem nelhal, v sobotu bylo v Pardubicích krásně.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Pardubická zastavení, kterou vydalo nakladatelství Helios Jiří Razskazov v roce 2002.


Pár fotek z nádvoří zámku se mi sešlo. Nádvoří je pěkně upravené, ale mírně změněné, odkud bylo kdysi foceno, už se fotit nedá, v jednom případě tam je záchod, ještě sluníčko proti, nakonec mi zbyl jediný záběr. Lidé se po sobotním obědě vyrojili právě kvůli sluníčku, nádvoří plné, pávi se nechali krmit. Jeden přišel až ke mně, zrovna svačícímu dalamánek se salámem. V životě jsem nehleděl tak zblízka do ksichtu páva. Hodil jsem mu kousek, snědl a pyšně odešel. Inu páv. Možná ten skvělý dalamánek nebyl podle jeho gusta.
Přestože je zámek hodnotným renesančním dílem, královská komora na něj kašlala, v 18. a 19.století sloužil jako ubytovna vojáků. Teprve v roce 1922 za účasti T.G.Masaryka zde bylo otevřeno vlastivědné muzeum. Od roku 2001 je majetkem Pardubického kraje, který se snaží o jeho záchranu seč mu síly a finance stačí.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Pardubická zastavení, kterou vydalo nakladatelství Helios Jiří Razskazov v roce 2002.


A pro tentokrát konec. Krásná publikace Pardubická zastavení, plná fotek a informací, mě ale láká, abych Pardubice poznal ještě zevrubněji. V jistém směru budou srovnání i zajímavější. Den je v tuto roční dobu krátký, ale viděl jsem při svém úprku na vlak mnoho dalších zajímavostí, které bych chtěl vidět podrobněji.
Doplňuju další díly:
http://vencovypindy.blogspot.cz/2014/02/pardubice-podruhe.html
http://vencovypindy.blogspot.cz/2014/03/pardubice-potreti.html
Fotil jsem jako vždy i mimo porovnání. Fotky, spíše dokumentární, nečinící si jakékoliv umělecké ambice, jako vždy, jsou na adrese:



neděle 24. listopadu 2013

Za Honzou Simetem

Tenkrát ve dvaaosmdesátém jsme se sešli v Lanškrouně na akci 3 stovky za tři dny. Už jsem o tom před časem psal.
Všichni jsme seděli v chatě, která byla základnou, jedli, pili, žvanili. Znali jsme se, věděli jsme o sobě, že jsme trochu magoři. Pořadatel Ota Juren začal pátrat po věku startujících a říká:
„Nejmladší je tady Honzík.“
Poprvé jsem si uvědomil, že s námi sedí a hlavně chodí tichý kluk, jehož jsem neznal. Už jsem v té době chodil jen zřídka. Pro ostatní úplným nováčkem nebyl, dá se říct, že já pomalu končil, on začínal.
Seděl, pivo ani jiný alkohol nepil, málo jedl, údajně proto, že měl špatné zuby, myslím, že mnoho  nepotřeboval. Slabounký kluk, u kterého jde o strach, aby se ve větru nepřelomil. Chodit uměl.
Nikdy jsem úplně z dálkových pochodů nezmizel, tahal jsem na ně svoje děti, byl jsem v obraze. Honza tehdy jezdíval s velkým zavazadlem. Zedník z Klatov, který často rovnou ze stovky jel na stavbu, v pátek opačně.
Nebylo vidět, že by jedl něco jiného než buchty, koláče, vánočky, ty kupované, ne domácí. Měl zjevnou radost, když jsem se k němu někde na nádraží hlásil, na kus řeči.
Zřejmě se těžko seznamoval, dost dlouho mu trvalo, než se stal příslušníkem trochu nepochopitelného spolku stovkařů. Chodil nejen stovky, chodil všechno, vždy nejdelší. Někdy mi připadal jako stroj na chození.
Vzal si dokonce dlouhé neplacené volno, aby mohl s Honzou Zajíčkem, tehdy už důchodcem, obejít nebo přejít celé Československo. Už si přesně nepamatuju, Zajíček pořádal několik takových akcí, chodili s ním různí kamarádi, aby mu nebylo smutno. Oba Honzové, přes značný věkový rozdíl, se stali dobrými kamarády.
Vzpomínám na pochod v Březnici, kdy Zajíček řval vzteky, kdo Simetovi nalil kořalku. Tenhle vazoun, který miloval jídlo a pití, dobře věděl, že mladší Honza je slabší konstrukce, s alkoholem nemá zkušenosti a moc ho nesnese.
Později, v devadesátých letech, kdy jsem se na stovky vrátil asi na tři roky, než jsem pochopil, že vracet se člověk nemá, protože za deset let se vrací do jiné situace, jsem viděl Honzu Simeta jako člověka, který k dálkovým pochodům patřil víc jak nikdo jiný.
Chodilo mu to stále výborně, v té době jsem na něj výkonnostně v žádném případě neměl. Abstinentem určitě už nebyl, sám jsem s ním párkrát popil.
Sejde z očí, sejde z mysli, přestal jsem ho vídat, dálkové pochody jsem znal už jenom ze vzpomínek a z doslechu. Můj život se ubíral jinudy.
Někdy jsem z nostalgie zajel do Mníšku, spíš pokecat s Honzou Zajíčkem a dalšími bývalými parťáky.
Honzu Simeta jsem viděl naposledy v roce 2007 v Dobříši na pohřbu Honzy Zajíčka.
Pak už jsem zaslechl útržky o tom, že má zdravotní problémy s klouby, čemuž se po svých zkušenostech vůbec nedivím.
Díky Facebooku jsem viděl pár fotek z pochodů, kde pomáhal na kontrolách, protože chodit už nemohl. Kamarádil hodně s Vláďou Vachkem, se kterým snad v Plzni i bydlel.
Svoji rodinu neměl, jeho rodinou byli dálkoplazi.
Několikrát jsem tu už psal o lidech, kteří odešli do pochodnického nebe. Dokonce Franta Málek mě pomalu začal úkolovat, abych vzpomněl toho a toho. Je mi 70, vlastním nepříjemnou nemoc, o které nevím, kdy se opět ozve, smrt bývalých kamarádů nesu těžko.
Začal jsem se bát, abych se nestal autorem smutečních řečí. Ve chvíli, kdy jsou důležitější vzpomínky, které zůstávají, než kecy o výkonech a zásluhách, které většina lidí zapomene.
Honza byl o 13 let mladší, ač jsme nebyli kamarády na život a na smrt, je mi líto, že odešel zbytečně brzy.
Škoda dobrého člověka, který, myslím, v životě nikomu úmyslně neublížil.
Tak buď v pokoji, Honzo.

úterý 19. listopadu 2013

Kutná Hora


Kdysi královské město s výjimečným postavením, těžilo se tu stříbro. Necítím se být povolán, abych rozebíral historii města.
Patří mezi významná místa, která jsem ve svém svatém turistickém nadšení trochu opomíjel. Dvakrát třikrát jsem se zúčastnil nějakého dálkového pochody, ve kterých měla vždy navrch spíš část sportovní, prostě ujít hodně kilometrů. Netvrdím, že všichni chodili s klapkami na očích a nic kolem neviděli.
Do města se přijelo, vystartovalo, chodilo se hlavně přírodou, na procházky v historických uličkách nezbýval čas. Na stará kolena, když místo chození používám styl ploužení, divím se, čeho jsem se kdysi nevšiml.
Vyzbrojený publikací Aleše Pospíšila Zmizelá Kutná Hora (Paseka 2009) procházím místy, kudy chodívala historie.
Měl jsem štěstí, v letošním podzimu sluníčko dost stávkuje, s povzdechem „Co se dá dělat“ jsem v sobotu vyrazil a před polednem se zázračně vyčasilo. Chodil jsem, až jsem málem zapomněl, že jsem taky chtěl porovnávat.
Nepamatuju se, že bych někdy v minulosti hleděl do údolí říčky (potoka?), která vstoupila do dějin české literatury. Její jméno si přivlastnil Emil Frída z Loun. Vrchlice se vodní tok jmenuje.
Ze školy si pamatuju jen na potyčku kutnohorských havířů s vrchností, kterou krvavě prohráli.
Vydávám se do ulic.
Všechny staré fotky jsem okopíroval ze zmíněné publikace.



Začínám na Václavském náměstí, kde od konce 15.století stojí patricijský Kamenný dům. Fotografie z roku 1861 vzbuzuje úctu. V letech 1900-02 byl dům rekonstruován, což je vidět hlavně na steše. Jak jsem se dočetl, toto je původní tvar střechy.


Stačilo mi popojít pár kroků a otočit se. Václavské náměstí, kde bývala tržiště. Dnes spíš parkoviště.


Opět nemusím mnoho chodit a vidím do Šultysovy ulice. Spíš vypadá jako menší náměstí. Historicky se jmenoval prostor Hořejší rynk. Jan Šultys byl kutnohorský měšťan, popravený v roce 1621 na Staroměstském náměstí. Věž patří kostelu svatého Jakuba. Vlevo se tyčí morový sloup.


Morový sloup v detailním záběru.


Spodní část Husovy ulice, kdysi zvaná Vinná. Mohutná budova vlevo je Okresní hospodářská záložna, kterou v roce 1936 zvedli o patro a připravili o neorenesanční štíty.


Kostel svatého Jana Nepomuckého, vedle ní stával Kreutzův dům, který byl zbořen v letech 1887-88 a nahrazený městskou spořitelnou, v současnosti tu sídlí městská knihovna.


Husova ulice protíná Rejskovo náměstí, kde se nachází významná a velice zajímavá památka. Kamenná kašna vystavěná v letech 1493-95. Něco, co stojí za návštěvu.


Procházím Husovou ulicí směrem k bývalé Kouřimské bráně. V roce 1832 zde byl na zasypaném příkopu postavený dům se známou hospodou U Rejholců. Ten padl v roce 1970 při stavbě objezdové silnice kolem historického jádra. Napravo mi, bohužel, stíní silniční ukazatele, ale zdá se mi, že jsem zhruba na místě, odkud fotil autor historické fotografie.


Dívám se z náměstí Národního odboje Rejskovou ulicí. Dům byl zbořený v roce 1947.


Komenského náměstí. Dům, zbořený v roce 1940. Velká budova nad ním je první kutnohorská reálka, mírně „vylepšená“, tedy zbavená zbytečných okras.


Komenského náměstí, Braunův dům.


Komenského náměstí. Václav Lebduška s celou rodinou se proměnil v second hand.


Dům na nároží Komenského náměstí a Mincířské uličky. Starobylý dům, na který byl v roce 1947 vydán demoliční výměr. Snad se mi zdařilo aspoň trochu vystihnout místo focení.


Chrám svaté Barbory je velicé známá nezaměnitelná památka. Jde se k němu po „mostě“ s galerií barokních sousoší kolem jezuitské koleje. Alej lip byla vysázena v roce 1879. Boj o ně byl vedený dlouhá léta. Odpůrci tvrdili, že vzrostlé stromy svými větvemi a kořeny narušovaly zeď se sochami, což je určitě pravda. Stromy padly koncem padesátých let. Co je hezčí? Stromořadí zdobí, ale zároveň zakrývají chrám. Jsem Pražák a tyhle věci si mají rozhodovat místní.


Barborská ulice s Hrádkem. Historický název ulice byl Mincířská, později Jezuitská.


Barborská ulice s měšťanskými domy. Dnes tu kvete turismus.


Ruthardská ulice, nad ní Hrádek a věž jezuitské koleje.


Ruthardská ulice, Lucernářovský dům, nazvaný podle Václava Lucernáře, vlastníka domu kolem roku 1600. Historická fotka je těsně před rekonstrukcí v letech 1939-40, podniknutou Josefem Vepřkem, vlastníkem domu a dlouholetým konzervátorem památkové péče a ochrany přírody.


Na Palackého náměstí se mi nedařilo, to se mi stává, když už pomalu končím a chystám se na vlak. Aspoň tato drobnost na dolním konci náměstí. Branka U Tří pávů. Strom na snímku z roku 1920 byla vzácná sekvoje obrovská, zmrzla v kruté zimě roku 1929.


Dům U Modrého kříže, zájezdní hostinec, hotel, jek vidím i biograf byl zbořen v roce 1937 a nahrazen budovou spořitelny.


Nevím, kdy se sem znovu dostanu, dny jsou krátké, světla málo. Snad se k tomu dostanu, po celodenním chození jsem si zapsal město trochu do paměti. Pár fotek mi zbylo, něco se nepovedlo, podívám se i na jiné prameny.
Vše bylo pro mě nové a tak jsem hodně fotil i mimo. Nejsou to žádné zázraky, síš fotky na památku.