pondělí 26. března 2018

Holice


Holice, zhruba pětitisícové město. 
Internet je dobrý pomocník, najdete kdeco, dokonce i to, co nechcete, to velice často. Starý člověk rovná se malé dítě, ať o tom víte nebo nevíte. 
Naučí se na počítači, vidí obrázky a má radost. Co všechno lze nalézt při hledání něčeho úplně jiného. Ale dost řečí, náhodou si mé pindy přečte vrstevník, naštve se a přetáhne mě holí nebo něčím jiným.
Co jsem hledal, nevím, ale vysypalo (obrazně samozřejmě) se na mě několik fotek z města, o kterém nevím nic.
Je nedaleko Pardubic, blízko Kunětické hory, spojení z Prahy není složité a tak vyrážím. Mnoho informací v hlavě nemám, však jedu poznávat, vrátím se domů plný vědomostí, doufám, že cestou domů všechno nezapomenu.
Železniční trať z Moravan je pro mě úplnou novinkou. Vysokorychlostní trati a ještě rychlejší zajímají média, tím i veřejnost, takoví prostě jsme. Koleje jakoby tu kdosi zapomněl. Mám rád tahle místa, kde zdánlivě není nic. Všude něco je, jen se dívat.
Vystupuju z vláčku, dál nejede. Ospalé nedělní ráno, potkávám pejskaře nebo malé děti, které jsou ráno čilé, rodičům nezbývá, než s nimi vyrazit do ulic, předpokládám, že z nich vyrostou ti, kteří chtějí-li něco udělat, musí začít brzy ráno.
Většina historických fotek, stažených z různých webových stránek mě žene rovnou na náměstí, pojmenovaném po prvním československém prezidentovi.

Nejstarší fotka náměstí je pořízená ještě v době, kdy T.G.Masaryk byl nepřítelem rakousko-uherské říše. Pohled od severu k jihu. Tam vzadu v rohu stojí Zemánkův dům, jedna z chráněných památek města Holic.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Výřez z ještě starší pohlednice. Čtu "záložna", jinak nevím o domě nic. Ani v seznamu městských památek není uveden. Vlevo od něj je silnice na Roveň a Moravany. Socha Panny Marie je z roku 1888. Podle toho, jak mi svítí sluníčko do objektivu, je jasné, že bylo okolo poledne.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Náměstí T.G.Masaryka od severu k jihu.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Další pohled k jihu, tentokrát po západní frontě domů.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Pohled k jihozápadu.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Protože jsem se nikde nedočetl, že by pomník cestovatele dr. Emila Holuba stál na hlavním náměstí, cítil jsm se zaskočený. Hledám Holuba a Holub nikde. Že by někam uletěl. Paní Holubová ho snad špatně hlídala, podle filmu pana Smoljaka se jasně vyjádřila, že už nikam nepojede.
Pomník na fotce stejně nepůsobí, že by byl ukotven na furt.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 



Na východní straně náměstí stála městská spořitelna, která se změnila na polikliniku, aby bylo vidět, že zdraví je pro nás důležitější než prachy.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Stále východní strana náměstí. Historický hotel u U krále Jiřího povyrostl, změnil vizáž, posléze se změnil na supermarket. Hodinář se odstěhoval a na místě je vietnamská restaurace s vtipným názvem U nudle. Pochutnal jsem si tu na nudlích s masem. Příjemné prostředí, příjemná obsluha.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Pohled po východní frontě k severu.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Holice je pro mě neznámá, přesto jsem vyštrachal fotku, jež dokazuje, že jsem tady byl. Putoval jsem tudy při dálkovém pochodu Hradeckými lesy, který v roce 1975 pořádal tehdejší hradecký gymnazista Bazilišek, jenž se časem stal inženýrem a pokud je mi známo, skrývá se v Krkonošském národním parku pod přezdívkou Ing. Miloš Růžička. Proč v Holicích Hradecké lesy? A proč ne? Foceno je k severu, ten vpravo jsem já, do objektivu kouká Petr Dračinský ze Sezemic (tehdy). Dokonce si pamatuju i autora fotek, kterých je víc, ale nedaly se pro srovnávání použít. Měl bych přestat povídat o něčem, co do srovnávacích fotek moc nepatří. 
Snad poznámka, že na snímku je už druhá lékárna na tomto náměstí. Taková je doba, spíš zakopneme o lékárnu než o hospodu. Ve snu se mi zjevují knajpy, kde místo rumu dostanete acylpirin.



Když už koukám do severozápadního rohu náměstí, odtud se Komenského ulicí dostanu ke kostelu svatého Martina.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 



Vracím se na sever náměstí T.G.Masaryka a třemi záběry se pokusím porovnat změnu, která se stala s krásnou historickou radnicí.Shořela v květnu 1945. V této době vítězové nad nacisty a to jak sovětští, tak američtí na mnoha místech naše města bombardovali. Z pochopitelných důvodů, válka je zlá. Ovšem v Holicích radnici zapálili nacisté, protože město se s nimi rozhodlo bojovat. Holická radnice tady má podobný osud jako radnice staroměstská v Praze. V novém objektu je městský úřad, je dobře vidět, jak se kvůli dopravě odcházející Holubova ulice rozšířila. Snažil jsem se o co nejvěrnější porovnání, ze staré fotky toho moc nezbylo. Dejme tomu, že to tak nějak je.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Pohled na severní stranu náměstí z větší dálky. Budiž mi prominut rádoby vtip, doktora Holuba ve vajíčku jsem v koláži nahradil jiným holickým rodákem Václavem Lohniským  roli populárního Hujera.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/





Třetí záběr z jiného úhlu, další dva jsem úplně zkonil
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Z náměstí vychází Holubova ulice, jejíž název na pohlednici z roku 1910 je kouzelný. Díváme se směrem k náměstí.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Holubova ulice se rozvětvuje, doleva se z ní oddělila ulice Hradecká, která směřuje... hádejte ke kterému městu?
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Uprostřed mezi Holubovou a Hradeckou ulicí stojí nepřehlédnutelná budova bývalého okresního soudu a bývalé i současné pošty. Našel jsem i jednu fotku s pěticípou hvězdou. 
A kdo to stojí v parčíku před ní?
Doktor Holub. Chvíli jsem okouněl, těšil jsem se, že třeba přiletí holub a sedne si jmenovci na hlavu. Nikde široko daleko žádný pták, možná bych je přivolal, kdybych jim hodil skývu chleba, ale na to jsem příliš lakomý.
Ve vyhlášené zóně 30 je památník doktora Holuba. Je dobré ho navštívit a přestat vtipkovat na úkor člověka, který toho, na rozdíl ode mě, hodně dokázal.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Teď stojím u vchodu do pošty a dívám se na školu. Protože je březen, trošku něco vidím.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Všechno má svůj konec, i moje procházka po městě Holice. Některé srovnávačky se mi i nezdařily, třeba až jednou se sem vrátím...
Starý snímek nádraží je moc rozmazaný, lépe se mi ho zvětšit nepodařilo.
Vlaky sem začaly jezdit v roce 1899, trať vedla z Heřmanova Městce přes Chrudim do Borohrádku.
Přijeďte se podívat, než se České dráhy rozhodnou, že koleje zmizí.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/


Pár fotek, vyfocených, aby řeč nestála, je ZDE.



Další srovnávací fotky z různých lokalit

úterý 20. března 2018

Něco z Prahy 6


Pro nás z pražského jihu je Praha 6 daleko, vhodná i pro výlet. Čas od času sem rád zajedu, tramvají. Najde se zde historie, současnost, příroda, kultura.
Až úplně nahoře se nachází spleť katastrálních území Břevnova, Liboce, Ruzyně a Řep, čert aby se v nich vyznal. Bílá hora. Přivřeme oči a popláčeme si v místech vzniku českého mindráku. V 17.století jsme tady prý ztratili velikost a od té doby do nás kopou. Všichni nám ubližují, všichni jsou proti nám, dokonce i fotbaloví rozhodčí.
Vypravte se sem někdy v neděli místo do jakéhosi superhypermarketu.
K mohyle, jež na paměť příkoří, které českému národu způsobili všichni zlí, co jich na světě je. Rozhlédnete-li se po krajině kolem dokola, řeknete si, že je tady hezky, zapomenete na všechny hlavouny, kteří žijí v domnění, že jsou důležití. Vyvětrejte si hlavu od politických diskuzí, o jejichž významu často nejsou přesvědčení ani ti, kteří nás s nimi otravují.
Kousek odtud je konečná tramvaje, podobně malý kousek je kostel Panny Marie Vítězné.
Ti, co tenkrát neprohráli, postavili brzy po likvidaci největších škůdců na Staroměstském náměstí kapli. To se tak dělá dodnes.
A když už kaple, co k ní ještě něco přilepit? Je tu všude kolem spousta místa. Léta, staletí běžela, vznikl podle moderního slovníku areál. Včetně kláštera. O stavebním vývoji se dočtete jinde.
V současnosti patří klášter Benediktinkám.
Zatímco mohyla je na katastrálním území Ruzyně, klášter je v Řepích.
Jak je stará historická fotka, nevím, je stažené z německého prodejního serveru:
Dnes fotím přes frekventovanou výpadovku, která se dá přejít jen na přechodu nebo přeběhnout s rizikem, že to třeba nevyjde, což se mě netýká, protože nechci přijít o důchod.



Tyhle moje srovnávačky vznikly při příležitostních procházkách, až jsem zjistil, že v příslušné složce mám dost hotových výtvorů, že bych zaplnil i celý článek. Rozjíždím se dolů, z Bílé hory se moc vysoko vystoupat nedá. Tedy do Břevnova.
Vypich. Místo, kde končívala jedna z tramvají, i dnes tomu tak je. Kousek je k letohrádku Hvězda, snad nás sem vyváželi coby průmyslováky na jakási branná cvičení, myslím, že si sem naši profesoři přijeli odpočinout, protože zde je dodnes volný prostor a možností dělat vylomeniny je relativně málo.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Bělové a Renáty Kalašové Břevnov ve stínu kláštera na dohled, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2016.



Břevnovský klášter s kostelem svaté Markéty, vnější brána už neexistuje, husopasku už dnes těžko potkáte.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Bělové a Renáty Kalašové Břevnov ve stínu kláštera na dohled, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2016.



Břevnovský klášter z jiného úhlu pohledu přes Pivovarský rybník, příjemné prostředí a není tu přelidněno.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Bělové a Renáty Kalašové Břevnov ve stínu kláštera na dohled, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2016.



Když Pivovarský rybník, hledám pivovar, v tomto případě pivovar u svaté Markéty. Ten vzal za své v době, která pivovary spíš rušila, ovšem v klášterním areálu už se zase pivo vaří a prodává. Pivo dodává Čechům světovosti.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Bělové a Renáty Kalašové Břevnov ve stínu kláštera na dohled, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2016.



Od kláštera Markétskou ulicí venkovského typu jdeme, předstíráme, že se blíží konec selanky. Blíží se Břevnov panelový, vystavěný podle tehdejších radních
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Bělové a Renáty Kalašové Břevnov ve stínu kláštera na dohled, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2016.



Pohled přes Patočkovu ulici ((kdysi Pionýrů), tepnu, která přeřízla starý Břevnov. Hledím na základní školu J.A.Komenského.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Bělové a Renáty Kalašové Břevnov ve stínu kláštera na dohled, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2016.



Na břevnovské návsi stávala kaplička svatého Floriána, která zůstala sama, jen pár stromů ji hlídá. Jinak jsme v jiném světě.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Bělové a Renáty Kalašové Břevnov ve stínu kláštera na dohled, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2016.



Břevnovský mrakodrap v Radimově ulici.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Bělové a Renáty Kalašové Břevnov ve stínu kláštera na dohled, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2016.



Kaple Panny Marie Altöttinské.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Bělové a Renáty Kalašové Břevnov ve stínu kláštera na dohled, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2016.



Usedlost Petynka - Vincentinum.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Bělové a Renáty Kalašové Břevnov ve stínu kláštera na dohled, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2016.



Dům Milosrdenství - Vincentinum.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Bělové a Renáty Kalašové Břevnov ve stínu kláštera na dohled, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2016.



Usedlost Schleiferka.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Bělové a Renáty Kalašové Břevnov ve stínu kláštera na dohled, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2016.



Hospoda Na Velehradě, dnes Na Hrádku na rohu ulic Šlikova (přímo) a Heleny Malířové (vlevo)
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Bělové a Renáty Kalašové Břevnov ve stínu kláštera na dohled, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2016.



Větrný mlýn, jediný dochovaný v Praze - Větrník. Vždycky jsem si lokalitu spojoval se Střešovicemi. Špatně. Dvě srovnávačky objektu, kde je restaurace, která se schovává jako nějaké lesní restaurace, přitom sídliště Petřiny je hned vedle.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Bělové a Renáty Kalašové Břevnov ve stínu kláštera na dohled, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2016.






A jsem v Dejvicích. Přímo v Dejvické ulici. Jeden čas se také jmenovala Montgomeryho, pakž komunisti probádali, že Československo osvobodila jenom Rudá armáda. Tam někde v dáli je Kulaťák, tedy Vítězné náměstí. V Žatci se třeba nestydí za název Kruhové náměstí, proč by v Dejvicích nemohli mít náměstí Kulaté? Ale obyvatel z Podolí by neměl kecat Dejvičákům do toho, jak se jejich Kulaťák bude jmenovat.
Doprava je ulice Eliášova, doleva Václavíkova, vedoucí k nádraží Praha - Dejvice.
http://agentura-v.cz/praha/historicke_fotky/



Stále Dejvická ulice, jen jsem se otočil v východu. Vlevo se jde do ulice Mařatkovy. Této části Dejvic se říkalo a možná ještě říká Bruska. Měli tady biograf, bufet, snad to pamatuje pár pamětníků.



Eliášova ulice. Na křižovatku s Jaselskou ulicí dnes nikoho se žebřiňákem nepustí.



Na rohu Dejvické a Bubenečské (Slovanské) stojí restaurace odjakživa, snad i můj děda by do ní mohl chodit, kdyby do Dejvic jezdil.



Pohled na sokolovnu z Bubenečské ulice.



Jeden by mohl z těch umělců zblbnout. Alešova ulice. Mucha byl asi světovější, takže současný název nese jméno Muchova, pohled od ulice Pelléovy k ulici Pod kaštany.



Pelléova ulice. Fotbaloví fandové nejásejte, nasaďte brýle, tenhle Pellé se píše s dvěma el. Kdysi ulice Svatojiřská spojená s Pražskou. V roce 1925 si místní uvědomili, že jsou také Pražáci, ulice dostala jméno po francouzském generálovi. Maurice Pellé patřil mezi vítěze 1.světové války. Tedy ulice Pelléova. V roce 1940 ho vystřídal v názvu jiný generál, tentokrát nacista Roettig. Jenom na pět let. Dalších 6 let vládnl ulici Pellé, kterého na dlouhých 41 let vystřídal ruský a sovětský básník Vladimír Majakovskij. Od roku 1992 máme opět ulici Pelléovu. Máme se těšit na další změnu? Čínských názvů nemáme v Praze příliš.
Je pravdou, že hlavní část Pelléovy ulice patří Bubenči, ale na záběru jsme v Dejvicích, hranice Bubenče vede levým krajem ulice, které je to všechno fuk. Nechávám keců, v duchu doufám, že je případný čtenář přeskakuje.


úterý 6. března 2018

Cítov


Jezdím po republice, fotím, to mě baví, doma zpracuji, pokud je čas, dám výsledky svých toulek do formy, která vyhovuje mému blogu, i on chce jakousi formu, přestože jsem ho pokřtil na "pindy".
Doba, kdy bych měl dohánět časovou ztrátu, by měla být ta kolem svátků vánočních. Mám obvykle tolik plánů... Jak tak odsýpají léta po sedmdesátce, plány stále častěji neplním, říkám si, že je času dost. Podvědomě se snažím odradit tu s kosou.
Když tak spokojeně všechno, tedy podle mého, uzavřu, objevím v počítači složku, plnou věcí nedodělaných. Upřímně řečeno, čím jsem starší, tím mám ve svých věcech větší bordel.
Třeba minulý týden s nadílkou poměrně větších mrazů byl ideální. Zasednout v teple, vytáhnout zbylé poklady z lednice a kochat se vzpomínkami na své cesty po naší hezké vlasti. Týden v čudu a já se zabýval ... bůhví čím.
Lednová zima připomínala předjaří, Mělnicko je pro Pražáka za humny, autobus mě zaveze, kam si vzpomenu, někdy i kam si nevzpomenu. Sebou publikaci s historickými fotkami, projdu Cítovem, už se vidím, jak další dny pokračuju do sousedních obcí.
Všechno je jinak, po mrazech se oteplilo, venku popadává březnový sníh, což pro nás bydlící v níže položených oblastech znamená nechutnou břečku, která se nedá nazvat jinak než vulgárním slovem..., intelektuálové jistě pochopili kterým.
V Cítově nejsem poprvé, v roce 2012 jsem putoval po Mělnicku s publikací, která byla mnohem méně objemnější a pokoušel se o srovnávačky. Bylo léto, Cítov plný zeleně, odjel jsem s nepořízenou. V paměti mi zůstal krásný sjezd dolů k železniční trati. V sedmdesátých letech jako vlastník režijní jízdenky na vlak, jsem jezdil pro jahody na trh do Mělníka vlakem do Cítova a pak 4 kiláky pěšky.
Nyní mám vydatnější knížku, listí zatím ještě nevyrašilo.
Těch pár starých fotek jsem okopíroval z nádherné publikace Josefa Kárníka a Martina Klihavce Mělnicka na starých pohlednicích, kterou vydalo vydavatelství Baron v Hostivici (2015).
Tady je mých 8 koláží z vesnice, kde bydlí přes 1000 obyvatel, ze které lze zahlédnout věž kostela v Mělníku a vylezete-li na horní konec, uvidíte bájný Říp, kde se po vydatném výstupu náš praotec rozhodl, že jsme Češi a tady budeme skákat.

Střed obce. Dům vlevo už neexistuje, což mi dalo dost práce situaci pochopit, že byl zbořen a místo něj je podstatně blíž postavený jiný. Velká budova vpravo je škola a uprostřed na dnešní fotce téměř zmizely věže kostela svatého Linharta, ani spadané listí mi nepomohlo.



Kdysi hostinec U Českého lva a Pokorného smíšený obchod. Obě budovy stojí dost pozměněné a kdyby na ně nebylo upozorněno v knížce, těžko bych se jich všiml.



Vlevo pekárna pana Faigla, na pravé straně silnice, vedoucí do Kostomlat hostinec, kde dodnes restaurační provoz existuje, ač o venkovskou hospodu, jak jsme je znávali, nejde.



Škola, věže kostela svatého Linharta, který založil rytíř Smil, o němž kdysi běžela mezi námi puberťáky neslušná báseň. Byla připisována Nerudovi, Vrchlickému, ale kdovíjaký sprosťák ji napsal. 
V pozadí zámek Lobkowiczů, v roce 1940 vyhořel, na jeho místě postavená vila, ve které dnes sídlí zemědělská firma.



U silnice do Dolních Beřkovic býval obchod U Srpků.



Kostel svatého Linharta, vpravo fara.



Škola z roku 1898 stále slouží základnímu školství včetně mateřské školy. Vpředu pomník, postavený roku 1928 na památku obětí 1.světové války, další oběti přibyly po roce 1945.



Uč se, synu moudrým býti, řekl kdosi chytrý, tak tedy na závěr ještě jednou škola, za kterou se schovává a trochu vykukuje, jako by hrál na babu, kostel.



Končím ve vesnici, kde léty proměnili obecní rybník na pěkné velké koupaliště. Jen jsem si vzpomněl, že odtud snad pocházel tátův velký kamarád, jejichž vztah se brutálně změnil po roce 1948. Politika je znepřátelila a já se tím pádem dostal do rodiny reakcionářské, jak nás vládnoucí komunisti nazývali, za což jsem osudu vděčný stále víc.





Pár fotek, zhotovených v ostrém slunci začátkem února 2018 je ZDE