Jezdím po republice, fotím, to mě baví, doma zpracuji, pokud je čas, dám výsledky svých toulek do formy, která vyhovuje mému blogu, i on chce jakousi formu, přestože jsem ho pokřtil na "pindy".
Doba, kdy bych měl dohánět časovou ztrátu, by měla být ta kolem svátků vánočních. Mám obvykle tolik plánů... Jak tak odsýpají léta po sedmdesátce, plány stále častěji neplním, říkám si, že je času dost. Podvědomě se snažím odradit tu s kosou.
Když tak spokojeně všechno, tedy podle mého, uzavřu, objevím v počítači složku, plnou věcí nedodělaných. Upřímně řečeno, čím jsem starší, tím mám ve svých věcech větší bordel.
Třeba minulý týden s nadílkou poměrně větších mrazů byl ideální. Zasednout v teple, vytáhnout zbylé poklady z lednice a kochat se vzpomínkami na své cesty po naší hezké vlasti. Týden v čudu a já se zabýval ... bůhví čím.
Lednová zima připomínala předjaří, Mělnicko je pro Pražáka za humny, autobus mě zaveze, kam si vzpomenu, někdy i kam si nevzpomenu. Sebou publikaci s historickými fotkami, projdu Cítovem, už se vidím, jak další dny pokračuju do sousedních obcí.
Všechno je jinak, po mrazech se oteplilo, venku popadává březnový sníh, což pro nás bydlící v níže položených oblastech znamená nechutnou břečku, která se nedá nazvat jinak než vulgárním slovem..., intelektuálové jistě pochopili kterým.
V Cítově nejsem poprvé, v roce 2012 jsem putoval po Mělnicku s publikací, která byla mnohem méně objemnější a pokoušel se o srovnávačky. Bylo léto, Cítov plný zeleně, odjel jsem s nepořízenou. V paměti mi zůstal krásný sjezd dolů k železniční trati. V sedmdesátých letech jako vlastník režijní jízdenky na vlak, jsem jezdil pro jahody na trh do Mělníka vlakem do Cítova a pak 4 kiláky pěšky.
Nyní mám vydatnější knížku, listí zatím ještě nevyrašilo.
Těch pár starých fotek jsem okopíroval z nádherné publikace Josefa Kárníka a Martina Klihavce Mělnicka na starých pohlednicích, kterou vydalo vydavatelství Baron v Hostivici (2015).
Tady je mých 8 koláží z vesnice, kde bydlí přes 1000 obyvatel, ze které lze zahlédnout věž kostela v Mělníku a vylezete-li na horní konec, uvidíte bájný Říp, kde se po vydatném výstupu náš praotec rozhodl, že jsme Češi a tady budeme skákat.
Střed obce. Dům vlevo už neexistuje, což mi dalo dost práce situaci pochopit, že byl zbořen a místo něj je podstatně blíž postavený jiný. Velká budova vpravo je škola a uprostřed na dnešní fotce téměř zmizely věže kostela svatého Linharta, ani spadané listí mi nepomohlo.
Kdysi hostinec U Českého lva a Pokorného smíšený obchod. Obě budovy stojí dost pozměněné a kdyby na ně nebylo upozorněno v knížce, těžko bych se jich všiml.
Vlevo pekárna pana Faigla, na pravé straně silnice, vedoucí do Kostomlat hostinec, kde dodnes restaurační provoz existuje, ač o venkovskou hospodu, jak jsme je znávali, nejde.
Škola, věže kostela svatého Linharta, který založil rytíř Smil, o němž kdysi běžela mezi námi puberťáky neslušná báseň. Byla připisována Nerudovi, Vrchlickému, ale kdovíjaký sprosťák ji napsal.
V pozadí zámek Lobkowiczů, v roce 1940 vyhořel, na jeho místě postavená vila, ve které dnes sídlí zemědělská firma.
U silnice do Dolních Beřkovic býval obchod U Srpků.
Kostel svatého Linharta, vpravo fara.
Škola z roku 1898 stále slouží základnímu školství včetně mateřské školy. Vpředu pomník, postavený roku 1928 na památku obětí 1.světové války, další oběti přibyly po roce 1945.
Uč se, synu moudrým býti, řekl kdosi chytrý, tak tedy na závěr ještě jednou škola, za kterou se schovává a trochu vykukuje, jako by hrál na babu, kostel.
Končím ve vesnici, kde léty proměnili obecní rybník na pěkné velké koupaliště. Jen jsem si vzpomněl, že odtud snad pocházel tátův velký kamarád, jejichž vztah se brutálně změnil po roce 1948. Politika je znepřátelila a já se tím pádem dostal do rodiny reakcionářské, jak nás vládnoucí komunisti nazývali, za což jsem osudu vděčný stále víc.
Pár fotek, zhotovených v ostrém slunci začátkem února 2018 je ZDE
Žádné komentáře:
Okomentovat