neděle 27. ledna 2013

Proč se mám stydět za někoho?

Stále mi někde bliká, že bych se měl za někoho stydět. Proč já bych se měl stydět za prezidenta, dokonce za český národ?
V demokratických volbách vyhrál Miloš Zeman. Jakým způsobem? Vždyť je to politika.
Nevolil jsem ho, vždycky jsem ho považoval za chytrého člověka, který se tváří lidově a přitom v každém jeho slovu, gestu je cítit, že mi dává najevo nadřazenost. Obdoba odcházejícího prezidenta Klause.
Většina voličů měla jiný názor. Protože jsem dlouhá léta toužil po demokracii, nehodlám volbu snižovat nebo se jí vysmívat. Říkám „Užijte si ho.“
Kdyby vyhrál můj kandidát, určitě by mi leckdo vnucoval názor, že se mám stydět za Karla Schwarzenberga.
Proboha, proč se mám stydět za někoho?
Bezmála 70 mi je, vyváděl jsem někdy i hrozné věci, za mnohé se zpětně stydím. Třeba i za to, že jsem chodil ke komunistickým volbám jako ovce.
Nikdy jsem nebyl abstinent, kromě snad prvních 16 let života. Přišla i léta, kdy jsem alkohol, mírně řečeno, nezvládal. Proč k tomu došlo, je zbytečné rozebírat. Pil jsem já. Moje okolí to zprvu bralo jako legraci, pak jsem viděl trochu udivené pohledy známých, spolupracovníků, svých potomků. Začal jsem se sám před sebou stydět.
Nakonec jsem se z toho nějak vyhrabal, popíjím stále, neopíjím se. Nepíšu to proto, abych ukázal, že jsem napravený hříšník, kdysi jsem takhle přestal kouřit, prostě se stalo. Stárnu, je mi líto každého promarněného okamžiku. Být vožralej a nevědět, co činím, za ztracený čas považuju.
Za období, kdy jsem nezřízeně chlastal, se stydím, přestože je to už dost let a lidé zapomínají.
Nechává mě v klidu první projev nového prezidenta, pronesený zjevně pod silným vlivem alkoholu. Proč bych se já měl za něj stydět, ať se stydí on.
Na stydění se nepotřebuju prezidenta, ani jiného papaláše. Když prezident udělá v zahraničí ostudu, běžný občan neříká, že celý český národ je takový a makový. Mluvíme-li o alkoholismu bývalého ruského prezidenta, mluvíme o Jelcinovi, ne o Rusech.
Ani když se mi z chování někoho dělá špatně od žaludku, nehodlám se za něj stydět.
Už vůbec se nehodlám stydět za český národ, takové břemeno bych neunesl. Mám radost, když se jakémukoliv Čechovi něco povede, snažím se svou vlast poznávat, vím, že všechno v životě poznat nestihnu. Nemám ale pocit, že bych si měl vážit kohokoliv jenom proto, že mluví stejným jazykem.
Lidi, copak nemáte ve svém životě okamžiky, na které byste rádi zapomněli, ale které se staly? Mě takové okamžiky trápí stále, snažím se vyvarovat jejich opakování. Omluva vyřeší hodně, ale nic ze života nelze jen tak škrtnout. Stalo se a vše patří do našeho životopisu.
Možná, že se mýlím, a je kolem mě spousta čistých lidí, nechť se na mě nezlobí, já se za Zemana stydět nehodlám.
Nemusím si ho vážit, to mi žádný zákon nepřikazuje. Ostatně, za mého života se vystřídalo něco prezidentů. Nebudu počítat Beneše, ten umřel, když mi bylo pět, znám ho jen z četby a vyprávění rodičů. V dlouhé řadě byla jen jedna výjimka, ostatní měli ke kladným postavám historie poměrně daleko. Samozřejmě, můj osobní názor. Co když nemám pravdu?
Už před 4 roky, kdy jsem psal na Respekt blogu, zveřejnil jsem článek. Nosil jsem ho v hlavě a psal dlouho dobu, několik měsíců, nevěděl jsem, jestli mám mluvit o věcech, které si lidi uchovávají jen ve své paměti.
Dnes jsem si ho po sobě přečetl. Kromě několika neobratností bych na něm neměnil nic.

úterý 15. ledna 2013

Kvetoucím Českým středohořím

Už druhý rok se snažím popsat své začátky na dálkových pochodech. Přeskakuju, zapomínám, přesně, jak jsem slíbil. A dělám všechno možné jiné. Sněhová nadílka v Praze, možná poezie, ale hezké básničky jsou i o chlastu. Se svými pohybovými možnostmi jsem momentálně doma zaražený do křesla. Ještě, že jsem si ho koupil. Nepiju, kdepak. Čím se ale zahřát?
Tak mě napadlo, když pěkně mrzne, napsat něco o kvetoucím Českém středohoří.
Dálkařská komunita tenkrát bobtnala, muselo dojít k situaci, kdy pukne a rozpadne se na specializované skupinky, stovkaře, padesátkaře, etapáky atd. Z duše nenávidím jakékoliv škatulkování, ale už jsem patřil spíš mezi stovkaře, elitu, ostatní nám říkali cvoci. Vedly se zasvěcené diskuze, tedy kecy k ničemu. My říkali, že padesátka je dětská trasa, oni se o nás vyjadřovali podobně debilně.
Byli specialisté na pochody dvoudenní, třídenní, ti víc koukali na to, co vidí nebo kde je dobré se opít. Ve své podstatě všechno lidí mírně postižení mánií chození či běhání po svých.
Týden po Prčicích jsem viděl tenhle spolek v takovém počtu poprvé a zřejmě i naposledy. První máj připadl na pondělí. V sobotu a v neděli pořádali turisté z Litoměřic dvoudenní turistický pochod. Proč ne i v pondělí? Nikdo by jim nepovolil pořádat akci na 1.máje dopoledne. Nic nebylo zakázané, na soukromý výlet si člověk mohl udělat, ale pochod, na kterém se sejde několik stovek lidí, musel být nahlášen.
Podle soudruhů, kterým leckdo říká Komančové, což osobně považuju za urážku indiánského kmene, 1.května má být slušný člověk v průvodu, mávat praporkama, volat slávu Sovětskýmu Svazu a dál nebudu vypisovat dlouhou řadu přiblblých hesel.
Přihlášený jsem byl předem, oznámili mi ubytování v Terezíně. Vlakem jsem odjel do Bohušovic a odtud pár kilometrů pěšky. Na zádech batoh starého střihu, se kterým bych dnes nemohl ani vybírat popelnice. Ubytování na zemí, jak se slušelo, bez nějakých podložek. To bylo v pátek.
V sobotu ráno pěšky do Litoměřic a vlakem do Úštěku. Spousta nadržených bláznů.
Jestli jsem vyhlížel já ji, nebo ona mě? Těžko říct. Myslím dívku, které jsem před týdnem ujel z Prčice, protože se mi s ní nechtělo čekat, až otevřou místnost, kde měla uložené zavazadlo, když hospoda byla taky zavřená.
Vyrazili jsme spolu, šli jsme spolu skoro 4 roky, než se nám narodil synek. To už je ale jiná historie. Z Levína následoval jeden z nejtěžších výstupů ve Středohoří. Sedlo, po Milešovce druhý nejvyšší vrchol, pro pěšího namáhavější. Ani mě nenapadlo jí utéct, za námi, ani moc nefuněl, Olda Dobiáš z Kolína. Legenda, devětasedmdesátiletý. Mně je nyní o 10 méně a nevím, nevím…? Hergot, zrovna mě napadlo, že bych moh vylézt na Sedlo, mám knihu starých fotek z Úštěku..
Tak mě dědek zaujal svým „Ani jsem se nezapotil“, že jsem si ho vyfotil

Nejen jeho.

Kromě dvou jmenovaných na další fotce skoro nikoho neznam. Nikoho? Smějící se dívka s brýlemi je Ivana, nepamatuju se, jak se tehdy jmenovala, to je jedno. Mnoho let se na pochodech neobjevovala, vrátila se pod jménem Vidimová, spíš běhala, dnes ji všichni znají jako dlouholetou organizátorku běhu v Mníšku.


Že bych si pamatoval podrobně celou trasu? Ale ne, mám ji před sebou napsanou. Na Kalichu jsem byl v dalších letech několikrát, takže bych žvanil. Došli jsme do Ploskovic.

Pochod pořádal okresní výbor turistiky, tedy jsme museli absolvovat i nějakou kulturní památku. Prohlídku zámků nám v dětství stačily znechutit školní výlety, pamatuju taky 4 zámky za den, z nichž si nic nepamatuju
Moje turistická partnerka vůbec nepředpokládala, že bychom do zámku nešli. Nic nebylo povinné, ale byla možnost. Poslušně jsem se zařadil mezi návštěvníky, šoupající se v klouzavých pantoflích.
Koupili jsme si informace o zámku, zamyslel jsem se, že se budu muset více věnovat i kulturnímu odkazu minulých generací. Skutečně jsem od té doby nějaké pamětihodnosti navštěvoval. Ne, že bych vymetal jen hrady a zámky, spíš mě po pár letech rozesmálo, že si Vlasta tenhle zámek vůbec nepamatovala. Ona ale toho navštívila v životě tolik, že si nemůže pamatovat všechno.
Jak hledím na trasu, cíl byl asi ve Lbíně. TJ Lbín je uvedený na diplomu jako spolupořadatel, blízko, v Čeřeništi byla nějaká chata, tam jezdíval Standa Cach, už se mi to v hlavě motá. Po 41 km v poměrně těžkém terénu, byla cesta 8–10 km do Terezína hračkou.
V sokolovně si Vlasta hodila spacák vedle mého a tak už to zůstalo.
Ráno pěšky do Litoměřic, kde byl start druhé etapy. V sobotu bylo z počátku zataženo, ale neděle se povedla. Sluníčko, nádherná viditelnost, kdo to zná, ví, jak dokáže být České středohoří nádherné.
Vidím, že jsme lezli na Radobýl, Kamýk, Hrádek, v Libochovanech jsme byli na obědě. Co jsme jedli? Myslím, že jídlo. Po turistické značce, která už neexistuje, jsme prošli sedlem mezi vrchy Deblík a Trabice. To ještě nebyl prvně jmenovaný kamenolomem, tedy zničený. Do Sebuzína, přes Krkavčí skálu na Varhošť, to je ještě větší prasárna, než výstup na Sedlo. Na všechny okolní kopce jsem lezl pak mnohokrát, fakt si nepamatuju na tehdejší podrobnosti
Cíl byl na vrchu Mostka nad Litoměřicemi, kde se točilo v zahradní restauraci pivo, bylo strašně veselo. Sice jen 31 km, ale plnotučných.
S mnoha lidmi jsem se zdravil, bavil a zřejmě tady jsem se stal definitivně členem podivného spolku, kde mi bylo několik let dobře. Rád vzpomínám, přes všechny pozdější trable. Skoro bych měl napsat, že tenkrát koncem dubna 1972 jsem prožil v Litoměřicích svůj historický mezník. Myslím, že pochod ještě nějaká léta existoval, nevím, už jsem se nezůčastnil.
Přidávám pár fotek. Po letech plánů, jak budu fotit, jsem brzy odložil svou Praktiku, na kterou jsem obětoval před třemi roky víc jak měsíční výplatu. Ještě v červnu jsem udělal pár fotek v Mladkově, pak na zahraničním zájezdu a dál už jsem se věnoval úplně jiným zájmům. Jestli toho lituju? Ne, prožil jsem spoustu krásného i méně krásného, poznal jsem jiný život. Hledím na své dřívější negativy, umělec by ze mě rozhodně nebyl. Fotky na památku.
Foťák jsem přestal na pochody nosit, mrzí mě, že aspoň někdy… mohl jsem mít na fotkách lidi, kamarády, se kterými se třeba už neuvidím anebo už vidět ani nemůžu.
Po letech jsem foťák vytáhl, zvěčňoval děti, měl jsem ho sebou všude, ale to mě fakt zajímaly hlavně ksichty našich dětí.
Pokud sem vrazím ještě nějaké fotky, budou od jiného fotografa. Jarda Kopec – Lachtan hodně fotil. Jeho nátuře odpovídalo, že fotky rozesílal jako pohlednice s texty, které byly někdy nepříjemné. V tom byl výborný i Aleš Fořt, který fotil právě zde na některém z kopců. Pepík Bursík ukazoval Věře Vodičkové rukou něco v dáli, ona stála téměř jako svazačka na plakátu, a měl u pusy domalovvanou bublinu s textem „A tam, děti, v dáli, je komunismus.“ Pepík dělal vychovatele v internátu v Krupce, dostal pohlednici na adresu svého pracoviště. Já fotku viděl, hrozně rád bych ji získal, ale to by musel Pepa, nemám na něj spojení, možná že ji už dávno vyhodil. Nebo Aleš, autor, ten bydlel v Podolí, někdy jsme se potkávali, kdoví, co je s ním. Jezdil s tramvají a byl tlustej.
Tak to byl jen povzdech.
Ještě fotky. Některé jsem už určitě někde zveřejnil v jiných článcích, ale kde a které? Raději dávám všechny.
Saša a Pošťák

Saša ohleduplně fouká kouř tam, kde nejsou lidi

Láďa Lokvenc z Trutnova. Sto kilo měl, veliké břicho, tenké nožičky, mydlil to, že mu málokdo stačil.




Věra Vodičková, Jitka Havlová, v pozadí Víťa Mikula hlídá svůj "autík", vpravo se hrne Dáša Němcová, tehdy obyvatelka Litoměřic.

Víťa Mikula z Lomnice nad Popelkou

Opět Víťa. Hlídá, aby Věře nikdo neubližoval.


sobota 12. ledna 2013

Málem jsem volil na koni

Koho půjdu hodit do urny, vím delší dobu. Jen mě nebavilo vést o tom zasvěcené diskuze. Jsem tvrdohlavej dědek, kterej si chce aspoň v závěru života užít určité svobody.
Devět lidí, každej (á) jinej (á). Komu nestačí, měl možnost udělat něco proto, aby postavil svého člověka. Trochu mě štvou poznámky různých pisálků, že se svět směje našim prezidentským kandidátům. Podívejme se na sebe, koho bychom chtěli? A vůbec, svět má jiné starosti
Blaží mě pocit, že je moje svobodná volba vůbec volit. Fakt se mi ale zdá, že prezident je pro naši republiku nadbytečný. Možná se mýlím, spousta mládeže ve volebních místnostech mi nedává za pravdu. Pak jde o můj vlastní omyl, nebudu nikde říkat „voni řikali“.
Včera se mi nechtělo, ve vzduchu lítal sníh.
Usínal jsem a při bluesové muzice z CD jsem myslel na koniny, snad se koně neurazí. Usíná se při nich dobře.
Kde začíná sen? stává se mi, že bývá na téma blízké mému večernímu přemýšlení. Rozčílilo mě, že není připraven kůň pro slavnostní jízdu k volbám, hledám bič, abych spráskal pacholky, začínají mě bolet všechny kosti, to znamená, že se budím.
Bič nikde, nepotřebuju ho, koně nemám, dokonce ani pacholky ne. Pojedu na kole, jezdím tak k volbám téměř vždycky. Venku je sucho, mrzne, klouzačka není.
Mám dvě větrovky, jednu hodně jetou, horší, druhou parádnější, méně jetou. K volbám se musím vystrojit. Zapomněl jsem, že lepší je roztržená, takže horší je teď zrovna lepší. Je od Paška z Kutrovic, kvalita, mírně odřená, ale jak říkám, mám tvrdou palici.
Kiláček do kopce na zahřátí.
Paní u stolku při kontrole občanky mi říká:
„Vy jste přijel na kole?“
Mám v ruce přilbu a ona nevypadá, že by mě obdivovala.
„Jistě. Chtěl jsem přijet na koni, ale nemám ho.“
„To je škoda. Určitě by přijeli z Novy.“
„Nebo vod Chocholouška.“
Smějeme se oba. Pak, že je blbá nálada.
Ještě se trochu projedu, v mraze, pokud se pohybuju hodně oblečený, je příjemně. Nakonec dojedu až na Zbraslav. 24 km mám najeto, když ukládám svého oře do sklepa.
Kupodivu jsem zvědavý. Tajně doufám, že se všechny agentury, vydělávající na veřejném mínění, pletou. Mladí, mířící houfně k volbám… nechci to zakřiknout…
Už jsem zticha.

středa 9. ledna 2013

Kdybych se bejval učil anglicky

Po delší době se usazuju v kině Ponrepo. Mají vymalováno, ani mi nevadí, že místo dřívějších 30 penzista platí 40.
Příjemnej den jsem dnes měl. Poprvé v letošním roce na kole.
Z cukru nejsem, ale že bych rád jezdil v dešti... Měl jsem pocit několik dnů, že se mayský kalendář spletl. Jako bolševici nedělali říjnovou revoluci v říjnu, nějakej mayskej kameník to mydlil, jak se dalo, vyšel mu konec světa před Vánocema. Všichni maj radost, že konec světa nebyl a najednou bác!
Pršelo a pršelo, už jsem byl ve sklepě se kouknout, jestli mám dost dřeva na stavbu archy.
V teple nebylo zle, ze stropu mi nekape, hlad jsem neměl, co se týče jídla. Měl jsem hlad po srovnávání fotek. Tolik nových publikací… Mému koníčku déšť vadí. Knížky ničí, ani notebook není ze slejváku nadšený.
Projel jsem se, u svého vietnamského zelináře koupil brambory a cibuli, v řeznictví výbornou sekanou, šunku, uzený sýr. V Braníku chleba, mlíko. Pivo si kupuju u nás. Dobrý den a tak honem do biografu.
Americká komedie z roku 1934, 5 Oscarů. Staré filmy Franka Capry mám rád. Nekomplikované veselohry, plné děje.
Právě děj začal rychle, málem nepočkal na konec úvodních titulků.
Kde jsou ale titulky, které angličtinu překládají do češtiny?
V padesátých letech byla angličtina spíš zakazována než trpěna. V sedmičce mě přihlásili rodiče na výuku tohoto jazyka. Večer docházela do školy málem tajně paní a učila nás. Byla hodná, mně to šlo. Deset korun za měsíc. Směšné možná, ale tenkrát tolik stálo 50 cigaret značky Lípa.
Docházka dobrovolná, tudíž z nepřítomnosti žádný malér, neomluvené hodiny. Pro jednou se nic nestane, šel jsem s klukama hrát fotbal, pak jsem chodil spíš na fotbal, pak mě chytli rodiče, dostal jsem pár facek a měl jsem po fotbale, i po angličtině.
Pár slov znám, sedávám u počítače, ale jinak bída bídoucí.
Azbuku jsem se učil 9 let, maturoval jsem za dvě, ale začne-li čistokrevný Rus brebentit, má smůlu, protože mu nerozumím.
Taky v kině to bylo, na Febiofestu jsem seděl před mnoha lety v první řadě, 4 kroky ode mne uváděl film Oleg Tabakov. Kratší proslov, příjemný člověk, tlumočnice. Nějakým zázrakem se stalo, že jsem mu rozuměl nějaký vtípek, uchichtl jsem se dřív, než zazněl překlad. Tabakov se na mě usmál a zbytek už mluvil jen pro mě.
Nerouzuměl jsem mu, chtěl jsem mu udělat radost a tvářil se souhlasně, malinko přikyvoval. Tlumočnici jsem pak poslouchal o to pečlivěji.
Koukám, že jsem utekl z Ponrepa do jinýho kina. Já můžu, jsem už mírně senilní.
 V Ponrepu se nám pán omluvil, že spletli kopii, simultánní překladatel se nevyskytoval, kdo chce, dostane vstupné zpátky. Lidé gramotní v angličtině můžou zůstat.
Je jich stále víc, zvlášť mezi mladými, závidím jim, fotbal jsem stejně hrál blbě, kluci dělali, že jsem neviditelný.
Fotbal neumím, anglicky ani rusky, i ta čeština…
Tady výš jsem napsal slovo „uchychtl“ s ypsilonem. Zdálo se mi to ošklivý, ale hy, chy, ky, ry atd. Internet je zlatej, vyvedl mě z omylu.
Proč se vlastně slovo chichotat píše s měkkým, dokonce i hihňat? Já nevím, asi jsem chyběl…
Podle toho, jak se bavila mladší část publika, byl film dobrej. Aspoň na začátku. Vstupné vrátili, dokonce mi pán v šatně nutil dvě koruny za bundu, že visela na věšáku jenom chvíli.

pondělí 7. ledna 2013

Volit menší zlo?

Každý se s tím asi v životě setká. Z dvou alternativ, které situace nabízí, a žádná mu nevoní, jednu vybrat. Protivná chvíle a zdaleka nemusí jít o krutou Sophiinu volbu.
Je však zrovna volba prezidenta tou situací? Mám hodit hlas někomu, o kom si myslím, že je pitomec, avšak menší než druhý? Můj názor je, a nikomu ho nevnucuju, že ne. Pořád volím pitomce.
Volit chodím už 50 let, pokud se dá o všelidovém hlasování o kandidáteh Národní fronty před rokem 1989 mluvit jako o volbách.
Proč jsem za komunistů volit chodil? Bál jsem se nevolit.
Proč? Těžko se vysvětluje generaci, která dobu pamatuje jen z vyprávění babiček, že stávaly frontu na kdeco.
Zeměměřič nebylo řemeslo, kde by se vydělávaly balíky. Neměl jsem ambice být kariiéristou, musel bych vstoupit do KSČ, žvanit na schůzích, vyrostl jsem v rodině levičáka, který komunistický režim upřímně nenáviděl. Práce mě bavila, jako vedoucí i malé skupiny lidí jsem nebýval příliš úspěšný.
Ani mi nemohli moc uškodit. Měl jsem strach nejít.
Stydím se za to? Ano. Ne tak, že bych někde mlátil hlavou o zpovědnici, spíš v duchu, protože řeknu-li o studu lidem, kteří byli v podobné situaci, diví se, proč bych se měl stydět. Dělali to všichni. Téměř všichni, dodávám já.
Kromě jednoho případu, kdy jsem byl do neděle v horách, a nechtělo se mi vracet už v pátek, jsem absolvoval všechny volby od roku 1990.
Snažil jsem se vybírat zodpovědně.
 Zklamali mě mí kandidáti, pokud vyhráli? Často.
Od té doby jsem zmoudřel? Prdlajs.
Zestárl jsem. Nechci se dotknout lidí, kteří jsou po všech stránkách na výši ještě v devadesáti, ale necítím, že mi stáří přineslo nějakou velkou moudrost. Leccos jsem prožil, leccos si pamatuju, ještě víc ne. Někdy si myslím, že jsem na vrcholu, pak sním nebo vypiju, co bych neměl, přepadnou mě zažívací problémy, průjem či sračka, nechť si každý dosadí dle svého slovníku. A je po vrcholu. Začnu přemýšlet, jestli je to už definitivní konec. Nahlas nefňukám, to se stydím.
Na prahu sedmdesátky už považuju za moudré neběhat za tramvají, protože bych ji stejně nechytil, nechlastat rum, protože ho stejně nesmím. Pani doktorka řikala.
Pochybuju o tom, že bych zrovna prezidenta vybral správně. Děsí mě záplava plakátů, které stály strašné peníze. Co by se za ně dalo pořídit pro nemocné děti, pro dětské domovy. Pláču nad debilitami, které ze sebe dostávají lidé s vysokoškolským vzděláním.
Už jsem to někde psal, že mi táta v roce 1992 říkal, že bude volit Dienstbiera (st.) a Klause, protože jsou mu sympatičtí. Těžko ve svých 85 letech chápal, že už každý z nich kandiduje za jinou partaj. Dlouho přemýšlel, pak řekl, že k volbám nepůjde, protože tomu nerozumí. Nepřemlouval jsem ho, měl právo volby, ne povinnost.
Myslím, že by nikdo neměl přemlouvat nás starší, nechte nás, abychom se rozhodli sami.
Půjdu volit? Asi ano, přinejmenším v prvním kole si ještě nemusím vyrábět alibi, že volím menší zlo.
Před pár dny jsem na Facebooku učinil poznámku o jednom z údajných favoritů voleb panu Fischerovi. Protože jsem komunistickou dobu prožil, zpochybnil jsem jeho výmluvy o nutnosti členství v KSČ. V diskuzi jsem použil i hrubší výrazy, možná nevhodné, ale vůbec se nechci za svůj názor omlouvat.
Televize, internet, všechno je plné diskuzí a keců. Kdo bude nejlepší prezident. Přestal jsem se zúčastňovat.
Chci se rozhodnout sám, jestli k volbám půjdu a lístek s kterým jménem hodím do urny. Necítím žádnou zodpovědnost, jak by mi někdo chtěl podsouvat. Vyjádřím svůj názor, je můj a hodlám se o něm bavit jen se svým svědomím. Jestli je správný? Co to je vůbec mít správný názor? Otevřu Facebook a vidím tisíce nejsprávnějších názorů, ač je každý jiný.
Mám hodně FB přátel, mnohé hlavně proto, že se jim líbí moje srovnávací fotky. Politický názor mají různý, do zájmové činnosti politika nepatří.
Nikoho nehodlám škrtat ze seznamu kvůli jinému názoru, to je dětinské.
Jenom se nechci zúčastňovat žádných předvolebních „koalic“, žádných shromáždění, nenechám se od nikoho přesvědčovat. Za komunistů mě stále někdo o něčem přesvědčoval, slýchal jsem různé místní Milouše Jakeše, že s lidmi se musí hovořit a přesvědčit je.
Názory jsou často vyřčeny lidmi, kterých si vážím a souhlasím s nimi. Ale celý předvolební cirkus mě unavil.
Dál už se nebudu projevovat. Pokud nově zvolený (á) prezident (ka)  mi nebude sympatický (á), budu to brát jako fakt, aniž si zvoleného musím vážit.
Že Fischera volit nebudu, už jsem vykecal, víc se ode mne nikdo nedozví. Jak naložím se svým hlasem, považuju za svou soukromou záležitost.
Abych řekl pravdu, nepovažuju volbu prezidenta za nejdůležitější věc v mém životě.
Dnes večer dávají na ČT2 Obchod na korze.

sobota 5. ledna 2013

Silvestrovské zbytky

Nemyslím, že zde zveřejňuji zbytky, které nikdo nechce. Pár zajímavých srovnání, která mají společného jedno, nebyl jsem v těch místech poprvé, dříve se nepovedlo hlavně kvůli zeleni.
Zase jsem mírně hřešil, jedl jsem víc, než bych měl, něco jsem vypil, dělám na sebe sám „Ty, ty, ty!. Novoroční předsevzetí je kýč, silvestrovské si lidi tolik nedávají, díky jarnímu počasí jsem vzal kolo a objel pár krásných míst, kterým bych neměl říkat zbytky.
Vyšehrad mám z Podolí na dohled. Pokud mi někdo neuvěří, že jsem vyjel nahoru na kole jeho chyba. Na Silvestra, kdy se má hlavně pít.


Pohled z Vyšehradu
Už jsem pár podobných srovnání udělal, ale když už se mi do rukou připletla fotka kanonýrů z konce 19.století… Stromy jsou špatně průhledné i bez listí. Někdo po rakouské armádě uklidil, jiný na Žižkově postavil věž.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.starapraha.cz/


Nusle, Oldřichova ulice
Vůbec se neapamatuju, že bych v téhle ulici někdy byl. Já si však nepamatuju leccos.. Musel jsem ji hledat na plánu Prahy. Přibyl Nuselský most. Ulice je dnes plná aut, ale protože je to jednosměrka s parkovištěm, je jinak klidná, možná i děti by si zde mohly hrát… Mám radoist, můžu-li při focení stát uprostřed vozovky a nikdo na mě netroubí, že překážím,
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.starapraha.cz/


Nové Město, pomník Františka Palackého
Tohle je jiný případ, náš význačný buditel si musel na opravu svého pomníku vydělat tím, že byl asi dva roky zakryt reklamami. Ministerstvo zdravotnictví zde stojí proto, aby nebylo možné porovnat věže Emauz kdysi a dnes.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese http://www.virtualnipraha.cz/


Nové Město, Karlovo náměstí,
C.a K. vojenská nemocnice s kostelem svatého Ignáce. Dnes fakultní nemocnice.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.starapraha.cz/


Nové Město, Karlovo náměstí,
Severovýchodní část.
Park vypadá po sto letech trochu jinak, ale zůstalo posezení i místo pro proběhnutí dětí, které na Silvestra v poledne sedí obrazovek.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.starapraha.cz/


Nové Město, Karlovo náměstí
Severozápadní část s průhledem do Spálené ulice. Budova trestního soudu byla vystavěná  v letech 1901-03, takže na staré fotce je fungl nová.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.starapraha.cz/


Nové Město, Masarykovo nábřeží, tenkrát Riegrovo
Začátkem 20.století se měnilo blízké okolí Národního dvadla. Budovu První české zajišťovací banky pamatuju dlouhá léta jako velvyslanectví NDR, nyní Goethe institut. Vpravo je vidět lávka na Žofín, která vypadala jinak a byla i trochu jinde, viz další srovnání.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.starapraha.cz/


Nové Město, lávka na Žofín
Vedla na Malé Tylovo náměstí k Národnímu divadlu. Na současné nábřežní zdi jsou ještě vidět „šmouhy“, kde bývala tehdejší lávka. Dnes je vpravo, mimo záběr, chvíli mi trvalo, než jsem pochopil…
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.starapraha.cz/


Přeju všem příznivcům Srovnávacích fotek hodně štěstí v Novém roce. Politika je nutná, ale dejme politikům na vědomí, že můžou působit někdy jako nepotřebná veteš…!