sobota 29. srpna 2009

Starými stezkami

STARÝMI STEZKAMI


Jak dlouho vydrží penzista úplně vycucaný až na dno, sedět na zadku a odpočívat? Jak kterej. Dva týdny je dost dlouhá doba.


Říká se tomu dostat roupy, prohlédnu se, ošahám se, nožičky jsou obě, ručičky taky, vedra česká, to je úplný prd proti jižní Francii. Sbalím a ráno vyrazím.


Samozřejmě, že prší, snad jenom okolo mého bydliště, všude jinde je sucho. Naštěstí to přestane tvůrce počasí bavit. Vlakem do Mnichova Hradiště, v Klášteře pod pivovarem je penzion Kristýnka, kde jsem se loni tak dobře naobědval, na klášterském pochutnal. Změna je život, ale když mám hlad a žízeň, změny zrovna nemiluju. Otvírací hodiny jsou jiné.


Mám sebou paštiku, vodu taky, skauti tomu říkají KPZ (krabička poslední záchrany), ale nedojde na ni. V lesích je zařízení, kde vítají cyklisty, příjemné posezení v přírodě, i ubytování nabízejí, skoro by se chtělo zůstat.


Mám plán dnes přejet vojenský prostor Ralsko. Mluví se o tomto kdysi vysídleném kraji pro potřeby československé, později sovětské armády, jako o ráji pro cyklisty. Je příjemné se tudy projet, čistý vzduch, bez automobilů, relativně slušné cesty, které po sobě zanechali vojáci. Víc jak jeden den bych tou krajinou brázdit nemohl.


Je smutná. Chybí vesnice, které si můžu, včetně dobových pohlednic, prohlédnout již jenom na http://www.zanikleobce.cz/. Sedím u počítače a kroutím hlavou. Jací jsme my podivní tvorové, vykácíme lesy, postavíme vesnice, osejeme pole, žijeme tu. Vyženeme tyto pilné lidi, naženeme sem jiné, kteří nás mají bránit, rozstřílíme, co se dá, postavíme jednoduché baráky pro vojáky. Časem to všechno zrušíme, příroda si svoje pomalu bere zpět, vyrůstají břízy, a kde jsou ti staří osadníci, kteří tvořili krajinu? Často jsme rozmlátili i hřbitovy. Někdy v dobré vůli, že právě děláme to správné.


My takovou krajinu chráníme. Je dobré být ohleduplný k životnímu prostředí, ale tady se ještě v první polovině 20.století pásly krávy, konaly se dožínky, lidé se milovali, na tancovačce se poprali mládenci o nějakou krasavici, děti se rodily a chodily do školy, běžel život. Za více než 60 let by tehdejší vesnice určitě vypadaly jinak. Mlýny na potocích by dávno doklapaly, staří by nadávali na mladé a novou dobu, přece všechno bylo dřív lepší (my byli mladší). Jenomže tak běží život odjakživa, tady byl spáchán na krajině zločin, byly přervány souvislosti.


Křída, Polohlavy, Olšina, Proseč, Okna, Kracmanov a mnoho dalších sídel, měla i svoje německá jména. Podle silniční mapy, vydané počátkem 30.let dvacátého století vedla z Mukařova do Hvězdova silnice. Dnes po ní jedu, bývala tu asi prašná cesta, tak se stavěly tenkrát vedlejší spojnice, po kterých jezdily daleko víc povozy tažené koňmi, automobily tu zřejmě bývaly vzácné. Nyní silnice různé kvality, nám cyklistům postačuje.


RALSKO
Stojí za to, projet se, vidět Ještěd, Bezděz, Ralsko z míst, která byla skoro 50 let pro normální lidi nepřístupná. Jen chybí místa, kde se můžeme trochu dál od cesty natáhnout, zdřímnout. Je tu i obora, kterou musíme respektovat. A v dorůstajícím lese je prý hodně zbytků vojenského materiálu včetně min.


Lesem k Ralsku už potkávám houbaře, že by se nebáli? Anebo někdo straší zbytečně?




Dlouhý sjezd podél Ploužnického potoka a jako z nebe spadne sympatická Hospoda Na Blízalce v Hvězdově. Hned je na místě optimismus. Hospoda v provozu znamená lidi a tak třeba... za sto let bude líp.


K jakékoli turistice patří bloudění. Kdo nikdy nebloudil, tak kecá, že je turista. Jsem bývalý zeměměřič, mapy bych měl znát, vždycky jsem kamarády tuláky upozorňoval, že se mnou můžou bloudit odborně, nebloudím jako nějaký neznalý šmoula, který nerozezná sever od východu. To že se oba dostaneme nakonec do jedné hospody, kam ani jeden z nás nechtěl, to je jen náhoda. Dnes vyrůstá nová generace, která třímá GPS. Bloudit pomocí GPS, přístroje, za který jsem vysolil šest, osum, deset tisíc, je úplně jiná dimenze. Rozšlapat, nerozšlapat? Co by zvolil Hamlet?


Zabloudil jsem. Na hlavní silnici, už se připozdívalo, nechtělo se mi vracet. Za odměnu jsem měl 15 km po hlavní silnici v hnusném provozu. Vyfotil jsem si Ralsko z druhé strany.

JABLONNÉ V PODJEŠTĚDÍ
Jablonné v Podještědí, městečko, na které jsem si vždycky potrpěl. Komunističtí plánovači na něj nějak zapomněli, náměstí je tu historické, zdá se, že nic potřebného k životu nechybí. O prázdninách na naší chalupě v Jítravě (už jsem o tom hodně zde napsal) jsme sem často jezdívali těch 8 km na kole. Na nákupy, maminka sem jezdívala pro maso. Autobusem? To by se prodražilo. Později, to už jsem na chalupě moc nepobýval, se začalo jezdit spíš do Hrádku nad Nisou. Tam už autobusem, později i autem. Z Hrádku s nákupem na zádech vyjet kopec do Jítravy, to je fuška. Napadá mě, že jsem nikdy neviděl svou mámu s batohem. Ona snad jezdila a měla nákup na řidítkách. Pokud jsem byl u táty, který tu trávil velkou část důchodu, jezdíval jsem si do Jablonného ráno pro noviny.


Postavil jsem stan v kempu na koupališti. Hezký, levný, málo obsazený. České kempy prý prožívají úbytek hostů, nám méně náročným to ani nevadí, pokud se kempy nebudou hromadně rušit. Mně se tu líbí, místo na trávě, pod stromy, lavičky, sprchy, bazén, hospoda, úplněk... A dost. Hospody už jsem viděl lepší, dokonce i pivo jim došlo. Hlavní silnice vede nedaleko a hučí a hučí, utahaný poutník usne. Čekají mne tu tři noci, výlety do krásného okolí.


Na náměstí je skvělý bufýtek. Už od rána polévky, hotovky, chlebíčky, smaženky, točené pivo za babku. Čaj, kafíčko, k tomu koblížek či koláč. Zdá se mi to? Připočtu ještě jednoduchý dřevěný nábytek, ze kterého na mne nečučí reklamní ubrusy, jimiž pivovary zaflákají většinu hospod. Přiznám se, že zvedat zadek a usednout na kolo, je těžké.


Lužické hory - je to ta šťastnější část Sudet. Německé obyvatelstvo zmizelo. Za hranicí byl "hodný" Němec, hrdý občan NDR a před tím jsme nebudovali několik kilometrů široké koridory, hlídané ozbrojenými pohraničníky. Po stavbě berlínské zdi v roce 1961 postupně zmizely drátěné překážky, ale jen tak přejít hranice do druhého státu bylo poměrně velké riziko. Před čím se ty dva spřátelené socialistické státy navzájem bránily? Díky sovětskému dohledu se v této části Německa též budovaly lepší zítřky a tak u nás zůstaly podstatné části vesnic. Dnes jsou z nic chalupářské vesnice. Po roce 1968 začaly chalupy rychle přibývat, mlčící většina rezignovala na politický život, začala naplňovat slova "Na věčné časy." Vypadalo to tak.


Přemýšlím, jaký bude osud těchto vesnic. Po mně potopa, to nechci říkat. Vím, že už se nebudu moci přesvědčit o svých domněnkách. Generace, která v sedmdesátých letech vybudovala z kdysi hospodářských stavení rekreační chaty, vkusně či nevkusně, zestárla, často tu tráví důchod, odchází. Jejich děti tu prožívaly hezké chvíle, prázdniny, mají k místům vztah. Vnoučata mají obrovskou možnost cestovat bez omezení po celém světě, studovat, často zakládají rodiny bůhvíkde. Sem se vracejí skutečně jen nahodile, za babičkou, za dědečkem, nebo jim pošlou esemesku, budují si úplně odlišný život. Mít chalupu znamená starat se o ní, moje rodiče nikam na dovolenou nejezdili, byl to druhý domov. Budou mít čas a chuť vnoučata, pravnoučata původních budovatelů? Jak to bude za dvě, tři generace?



MAŘENICE - U TŘÍ LIP
Nádherné posezení v Restauraci U tří lip v Mařenicích, stoupání Krompachem, najednou je rozhledna na Hvozdu na dosah. Z naší zahrady v Jítravě byla tahle stavba vidět. Ptával jsem se rodičů: "Co to je?" Odpověď: "To je až v Německu." Rodiče nebyli turisti, netoužili se podívat zblízka.Přes kopec vede státní hranice. Rozhledna postavená v roce 1892. Kdysi jsem tam vylezl, na rozhlednu i tamní chatu jsem jen žíznivě čuměl. Naše přátelství s NDR bylo tak nerozborné, že jsme hranici překročit nesměli, třebaže tam nebyl ani plůtek. Jedině přes hraniční přechod, ale ten kde byl? Hranice vede přes vrchol. Po roce 1990 bylo překračování prý tolerováno, dnes, je po Schengenu.
HVOZD


Starobylé město Žitava (Zittau), městem se stalo už v roce 1255 a povýšil ho Přemysl Otakar II. Viděl jsem staré pohlednice, kde Žitavou projížděla tramvaj, předem jsem si na internetu přečetl informace, těšil jsem se, že trochu pojezdím ulicemi. Výměna pěkných zalesněných kopců Lužických hor za sjezd do roviny a příjezd do města mě nenaladil do správné nálady. Na náměstí tržiště našeho stylu, prodej hovadin, necítil jsem se tu dobře.



Moje chyba. Říká se tomu být jednou prdelí na dvou svatbách. Věnovat se kopcům, vytáhnout kolo na skálu na Hvozd, dát si tam pivo a párek, vylézt na rozhlednu a další den si jet prohlédnout historické město v klidu. Hergot, já jsem chytrej cestou z funusu.

ŽITAVA
Snad je tu čisto, v Německu to bývá pravidlem, ale tolik otlučených baráků bych v Německu, byť východním, nečekal. A blízko hranic tří zemí Německa, Polska a České republiky jsem si dal ve velice podezřele vypadajícím stánku typu našich nádražních lahvové pivo. Německé. Prodávající měl ještě svijanské, kroutil hlavou, že ho nechci. Těžko mu vysvětlovat mou němčinou, že mi svijanské chutná, ale taky jsem zvědavý. Oni to stejně vaří podle nás.

Cesta k nám podél Nisy je lemovaná hodně starými stromy. Po té cestě asi jezdívaly kočáry s vrchností, chodívali poutníci z Žitavy do Hrádku neohlížeje se na hranici. Pak přišli idioti z jedné i druhé strany, kteří nás začali chránit před nebezpečím zpoza hranice. Naštěstí se alej dožila doby, kdy se věci vrátily k normálu. Na jak dlouho? Idioti se rodí stále.


Zatím cyklista jede, pozoruje a nezpozoruje, že přejíždí hranici, octne se u hospody, kde prodávají za koruny. Vidím stůl obklopený štamgasty, všichni mluví německy. Těm strejcům se vyplatí projít či projet na kole starou stezku, doma pivo za naší dvacku nekoupí. Obsluhující dívka s nimi mluví německy a jmenuje je křestními jmény. Se mnou česky, ani nemrkne. Stará stezka je po letech užitečná.


Zapomněl jsem na zpackanou návštěvu Žitavy, čeká mne návrat na hřeben. Vybral jsem si cestu přes Dolní Suchou. Stoupání téměř do nebes, kde se koná velká odměna. Pocit, že jsem vyjel sem nahoru svými silami. Ale to zná každý, kdo se někam dostane bez pomoci, nemusí to být nutně hory a nemusí to být jenom na kole.

BLOG TÝDEN


JEŠTĚ JEDNOU SE VRACÍM
Tady už je jen křoví
Dnes přejíždím hřeben v místě, kde stávala zájezdní hospoda, o které jsem už psal. Kdybych si místo nepamatoval, těžko bych ho našel. Sjíždím po hodně frekventované silnici a pak dále po úzké, rozbité asfaltce, bývalé silnici do Jítravy než ji pro auta malinko narovnali.
Ještě jsem si chtěl zavzpomínat, zajít na hřbitov, přečíst jména na náhrobních kamenech, jména lidí, jež jsem znával. Zastavil jsem u objektu, v němž bývala hospoda, obchod Jednoty a nahoře veliký sál, konaly se tu tancovačky.
Jednou byli pořadateli hasiči, pardon, požárníci, ale stejně se říkalo hasičský bál, jindy jézédáci, vesnice, myslivci, ženy, vždycky se našel důvod. Táta jezdíval v zimě pro ovoce a tak kouknout, jestli barák stojí, asi jednou za měsíc. Vrátil se do Prahy a nadšeně mámě oznamoval, jaká je to náhoda, že byl zrovna v Jítravě bál, nechtěl tam jít, ale pak se nechal přemluvit na dvě piva a místní ženský by se urazily, kdyby aspoň některé neprovedl. Moc rád tancoval, táta. Těm častým historkám o náhodě snad věřil jenom on. Máma neříkala nic, ale měla v obličeji cukání, nechtěla se smát přede mnou, otec a lhář nemůže být totéž.



Vstupenky se prodávaly týden předem, v neděli dopoledne, kdy bývali lidi doma. Kdo si lístek nekoupil, byl propírán v hospodě a v krámě, že je škrob a to nikomu za pár korun nestálo. Taky mě jednou přepadli, přijel jsem místo táty.


"Tady jsou lístky, po deseti korunách."


"Nemůžu jít, přijedu sem až na jaře."


"Nevadí, hlavně zaplať, chodit nemusíš, panáčka bys neměl? Je lezavo. My z týhle brigády dostaneme rýmu."


Býval zájem o tuhle důležitou činnost. Nevadila ani skutečnost, že manželky brigádníků nebyly ze svých partnerů nijak nadšené. Těch malých panáčků...


Tátovi jsem sděloval:


"Pumpli mě a kořalku vymámili."


"To je samozřejmost, to by byla vostuda, ukazovali by si na nás. Ale nemusels jim nalejvat z toho dobrýho pití. Stačilo z horšího. Voni už určitě byli písklí, vypili by cokoliv."


Táta, jako hodně jiných, nakládal víno, vyráběl spíš ovocnou napodobeninu vína, i z borůvek vytáhnul špetku alkoholu. Švestek, když se urodilo, pět metráků na zahradě měl. Nutil rodinu, aby je konzumovala. Švestkové knedlíky nikdo nechtěl ani vidět, máma je odmítala matlat, potají nám dávala řízek, táta chodil tajně do sklepa na bůček. Pak jen pokrčil rameny, co dělat, musím švestky naložit a vypálit. Sklep, kterým protékal potůček, který v zimě nezamrznul, v létě tu byla přesně teplota nutná k vychlazení piva tak akorát, sloužil k uskladnění jablek, ovocných vín, lihovin. U nás se vyráběla z vypáleného lihu griotka, kakaový a kávový likér, kmínka, snad už je to promlčený.


A to všechno měl na svědomí člověk, který pil jen pivo, nad panákem se téměř ošklíbal a vínu nerozuměl. Však máma nadávala, že on za to může, že s bráchou... nejsme abstinenti.


Otec měl různé kategorie podle kvality. V první bylo pití nejvyšší kvality, pro rodinu a vynikající hosty. V druhé pro dobré hosty, v třetí pro hosty, kteří by příště ani nemuseli chodit. A ve čtvrté byly patoky, které vypil jen Ota F., místní opilec. Dobrordečný kluk. Před vojnou ukradl motorku, dostal podmínku, pak znovu, šel do basy. Ještě později si "půjčil" dvě či tři auta a než se nadál, bylo mu třicet. Byl co by nejstarší syn dědicem řeznické živnosti, téhle povinnosti ho komunisti zbavili, začal pít, manželku nenašel, která by chtěla takovýho kořalu... Naštěstí dostal práci v lese, kde si ho chválili. Těžkou práci měl, k dispozici motorovou pilu, se kterou nadělal spoustu melouchů a vydělané propil.


Táta dříví kupoval, neukrad, to se bál, protože by se okamžitě řeklo, že Pražák je zloděj. Otu pozval, ten mu ho načerno pořezal. Levně, protože kdykoliv dostal chuť, mohl přijít a vypít, jak tvrdil, nejlepší víno ve vesnici.


Ota se nedožil ani důchodu, jednou v zimě se nacamral a ráno ho našli zmrzlého v příkopu. Nejvíc asi chyběl bernardýnovi, který tahal vozík s trávou a nosil jméno Punťa, Ota ho sebou bral i do hospody. Lidé zapomínají. Tak jsem si na tebe, Oto, vzpomněl, my se měli docela rádi. Občas jsme spolu i seděli a povídali, pokud byl schopný.


Právě tady u budovy, z které bude asi penzion, hotel? Hasičské bály už tu těžko budou, kdo by na ně chodil, chalupáři jsou zalezlí na zahrádkách, griluje se a na déšť máme telku, videa, DVD. Je dobře, že barák nespadne, ale nečekal bych, že mě přepadnou takové pocity. Při mé poslední návštěvě mi v otlučeném baráku nalila mladá hostinská pivo, mohl jsem se rozhlédnout po místnosti, kam mě sebou bral táta, abych za něj hrál mariáš nebo pil panáky. Místní ho měli rádi a posílali mu štamprdlata a on kořalu nepil. Nikoho jsem tu neznal, chyběl zde mariášnický stolek, kde hospodský dával pivo do spodního chlívečku a nahoře se flekovalo, mlátilo kartami o stůl, byl-li někdo přesvědčený, že ostatní hrají jako ponocní.


Ano, bude tu asi hezká stavba, podobná by možná stála, kdyby nebylo osídlení obce tak drasticky přerušené. Jako by mi zahodili na smetiště starou hračku...


Moje psaní je skutečný sklerotikon. Jedu se podívat na vesnici, vidím místo hospody staveniště a zahnu úplně na jiný téma. Velkou výhodu mají nezávislí penzisti. Můžou žvanit a žvanit, třeba o opilcích.


Jako tady kousek odtud bydlel Pepík Č., byl proti mně starý dědek, ale nikdo ve vsi mu neřekl jinak než Pepík. Ten si taky odseděl skoro rok. Motorky ani auta nekradl, řekl jen v hospodě, že Tonda Zápotocký, druhý dělnický prezident, je vůl. Radili mu, aby se omluvil a požádal Zápotockého o milost, že by mohl dostat podmínku. Říkal, že vola žádat o milost nebude, za pravdu se omlouvat nebude.


Osidloval v mládí pohraničí, založil si tesařskou živnost, komunisti měli svůj názor a on jim nikdy neodpustil. Skončil jako pomocná síla, protože začal chlastat a stal se vesnickou figurkou. Alkohol ho zničil, umřel v pětapadesáti.


Ještě před smrtí otrávil místní komunisty. Při takzvaných volbách nezvolil kandidáty Národní fronty jako 99,99% všech voličů. Přišel jako poslední 10 minut před uzavřením volební místnosti, když ho komise několikrát vyzývala, aby se k volbám dostavil. Dokonce mu nesli urnu domů, přelézali s ní plot, on jim vyhrožoval trestním oznámením, střelbou, snad prakem, flintu neměl. Kdo si nevzpomíná, tehdy bylo pro vesnici na okrese ostudou, nebyla-li účast u voleb stoprocentní a vylepšená také všemi hlasy pro všechny kandidáty. Pepík si přinesl tužku, která mu zbyla z jeho tesařské minulosti a pravítko, sedl si ke stolu, za plentu se neobtěžoval a pěkně všechny kandidáty přeškrtal. Takovou frajeřinu si tenkrát ovšem dovolil jenom outsider typu Pepíka. Ožrala, který se nemusel bát. Potom se měsíc v hospodě hádal se soudruhy, kdo z nich je větší pitomec.


Pomalu jsem šlapal do kopce, v této horní části bych ještě dokázal jmenovat většinu bývalých obyvatel. Před pár měsíci jsem se rozepsal v pár článcích o Jítravě. Jako bych ze sebe všechno vypsal. Prohlížím si chalupy, některé jsou úplně jiné než bývala stará stavení. Chalupu, ve které jsem trávil prázdniny, vlastní moji příbuzní, je v pořádku, nikdo tu nebyl, nemohl jsem se zastavit. Možná by mi bylo líto, že všechno je jinak než dřív. Cesta až nahoru k lesu není rozbitá, už je na ní asfalt a úplně nahoru jsem kolo musel vytlačit. Mizí staré dřevěné plůtky, místo nich vyrostly ploty živé. Pěkné to všechno je, strom, kde usnul kdysi Lojza, je pryč. Výhled do krajiny je stále úchvatný, zdálo se mi, že kopec vyrostl, připadal jsem si výše než dříve. Krásná krajina, ale už to není Jítrava mého dětství.


Sjížděl jsem dolů, pomalu a díval se. Tady bydlela rodina s pěti syny, údajně chtěli ještě holčičku. O kus dál první rekreační chalupa, prý od roku 1946. Rodina akademického malíře, ti zase měli tři dcery, ale počtvrté už kluk vyšel. Kamarádil jsem s nimi. Potkal jsem skupinku místních, byla mezi nimi drobná brýlatá paní, to byla celá paní... ale blbost, ta už není. Teprve dole ve vsi jsem si uvědomil, že měli dceru, v mých letech, Máňu. Mohl jsem zastavit. Třeba to nebyla ona. Mám občas vidiny. Na hřbitov jsem už nejel, kostel v dezolátním stavu na svou opravu čeká. Někdy nemá cenu se vracet, raději mít svoje vzpomínky pěkně uložené v paměti


Další den jsem se podíval na jítravské údolí s Vápenným a v pozadí s Ještědem z hřebene mezi Horním Sedlem a Polesím. Pohled, jenž nikdy nemohl vidět můj táta. Říkal, pomalu s pýchou, že v Polesí nikdy nebyl. Nepotřeboval tam být. Ani v legendární Černé Louži. Tam se konaly velkolepé zábavy, sjížděla se sem mládež z celého okolí. Ideální místo pro diskotéky, je mimo hlavní osídlení, vyhovovalo by dnešním požadavkům netančícího obyvatelstva na ticho. Objekt je na prodej, pustne, ve stavu, který má dost daleko k bývalé slávě. Hned vedle trčí do světa dřevěné kempové chatičky, stejně opuštěné.



Viadukt v Novině
Tak jako v Polesí, nebyli rodiče ani v Kryštofově Údolí. Údolský potok se jmenuje vodní tok, kolem kterého je roztažená bývalá hornická obec. Jezdívali jsme z Liberce do Zdislavi vlakem a tady jsme šli do oken. Nádherný pohled mezi stanicemi Údol svatého Kryštofa (tak se to kdysi jmenovalo, komunistům se svatý nelíbil) a Novina, což je horní část obce. Vlak tu stále jezdí po vysokém viaduktu, postaveném do oblouku. Následuje dlouhý tunel do Křižan, na ten jsem se těšil a trochu se tmy bál. Žádná světla se nerosvěcovala, tma byla téměř absolutní.


Kryštofovo údolí - orloj
Ptával jsem se táty, proč nezískal chalupu právě zde. Neměl ty kecy rád, protože byl přesvědčený, že vybral nejlépe, možná proto mě sem nikdy nevzal. Měl svoji pravdu, to není žádné TýTý, kdo může rozhodnout, kde je větší krása? Údolí je líbezné, ale je to údolí, ze kterého do krajiny tolik vidět není, ale že by tu nebylo nic na koukání? Byl jsem tu jednou, při dálkovém pochodu, večer, v hospodě, připadlo mí, že to zde skomírá. Dnes jsem vyjel z Křižan do sedla (576m), stoupání jedno z těch plnotučných. V Kryštofově Údolí, kde se vzali, tu se vzali, skupinky turistů, je zde muzeum betlémů, orloj, několik hospod, místní se starají, aby bylo proč žít.


Hezké tři dny, sbalil jsem se a odjíždím z Jablonného směr Dubá, Máchův kraj, Kokořínsko.



BLOG TÝDEN


ČINNOST KULTURNĚ POZNÁVACÍ



Naposledy se najím v tom hezkém bufýtku v Jablonném na náměstí, kde se nikdo nediví, že snídám i pivo.



Paní vedoucí či majitelka (?) už mě začíná pokládat za štamgasta a navazuje hovor, no je zvědavá. Zvědaví lidé vymysleli spoustu užitečných a ještě více zbytečných věcí, bez kterých si svůj život nedovedeme představit. Tak se aspoň rozloučím a poděkuju. Odjíždím.


Objíždím naposledy náměstí a vydávám se na cestu, za chvíli se valím pod vrchem Tlustec. Kopec, který měl trochu smůly a dost štěstí. Už koncem šedesátých let plánovači rozhodli, že zalesněný kopec podobný bájnému Řípu, je důležitý hlavně kvalitním čedičem. Takových kopců v českých zemích máme, jeden zmizí, svět se nepřestane otáčet.


Přiznám bez mučení, že jsem se malinko zúčastnil přípravných prací. V podniku, jehož jsem byl zaměstnancem, se tvořil začátkem sedmdesátých let projekt. Zeměměřiči bývají u takových staveb první, měřil se podrobně celý kopec a okolí. Na dva dny jsem tenkrát byl půjčen jako záskok za kolegu. Skoro bych na tuhle nepatrnou epizodu zapomněl, nebýt pozdějšího rozruchu.


Pokud by mě chtěli zelení aktivisté za mou tehdejší činnost dát na černou listinu, musím se předem bránit. Přijel jsem tam pomoct, hned od rána pršelo, skončili jsme v hospodě. Druhý den nepršelo, ale nám bylo šoufl, jak jinak po restauračním přemýšlení. Až se bude stavět na pranýř, nepatřím na významné místo, vlastně jsem tam nic užitečného nevytvořil. S trochou drzosti by se dalo mluvit i o sabotáži.


TLUSTEC
Mám radost, že mladí lidé tolik bojují za záchranu krajiny. No, dělají to i pro sebe, přece jenom tu nějaký čas ještě budou pobývat. Ne úplně souhlasím se vším, co činí, ale mají možnost se vyjádřit a za věc se prát. Když jsem byl v jejich věku, tak nám podobné problémy otcovsky vysvětlil soudruh z hlediska budování socialismu a zachování míru ve světě. Než poslouchat kreténa, raději jsme proti ničemu neprotestovali. Trochu mládeži závidím, i když kreténi se rodí další a další, dlouhá řada, bacha na ně, srp a kladivo odhodili a otravují jinak.


Každého, kdo nad nějakým neznámým Tlustcem mávne rukou, bych do té krajiny přivezl a ukázal. Ještě za komunistů se začalo těžit. Kopec dostal ránu, ale z krajiny nezmizel a v současnosti vypadá situace optimisticky. Že by ekologové a místní obyvatelé boj vyhráli? Ale... kámen je potřeba, stavíme stále širší cesty pro naše plechové obludy, mluvíme jen o růstu, jen se objeví problémy, růst se zastaví a my se děsíme krize, svádíme na krizi kdeco a přitom jsme jejími spoluautory. Lidstvu chybí pokora, jsem optimista, snad se nám v makovici jednou rozsvítí. Nebo ne? Já už o tom můžu jenom přemýšlet, případně psát, přečte si to pár lidí, zapomene...

Je horké léto, vychutnávám pohled na místní dominantu. Praotec Čech se sem nedostal, posvátným místem českého národa se stal Říp, kde se postavila kaplička a vymalováno. Určitě i Říp obsahuje spoustu kvalitního šutru. Co vy na to, stavitelé dálnic? Já zapomněl, ti tohle číst nebudou. Stejně se mi myšlenka, dá-li se to tak nazvat, vrací. Okousanej Říp podobně jako Radobýl u Litoměřic, na tom se podepsali předkové, to ještě nevládli komunisti. Blbost bolševici nevymysleli, rádi jí však využili. Takhle to dopadá, je-li vedro a je zanedbáván pitný režim. Blbne se. Co se mi všechno v hlavě narodí...



ZÁKUPY
Zákupy. Velký zámek. Rozměry náměstí dávají tušit, že stavitelé nebyli málo ambiciózní. Hlavní dopravní tahy se městu vyhnuly, většina obyvatelstva byla v roce 1946 odsunuta, od roku 1968 se tu upelešila sovětská armáda. Některá místa to fakt nemají lehké. Je třeba držet palce všem, kteří se snaží, aby tohle hezké hnízdo se stalo pro obyvatele domovem.


Dole na náměstí se krčí hospoda, hospůdka, výčep. Březňák za 15 korun. Pivo čepuje Vietnamec, je dobré. Restaurační zařízení, které provozují spoluobčané pocházející z Asie, je pro mne novinkou. Vím, že postupně ubývá stánků, Vietnamci se stěhují do kamenných obchodů, o kterých my bílí Češi tvrdíme, že se v nich nedá uživit.


Schválně o nich píšu jako o spoluobčanech. Kdysi sem přišli, prodávali šuntové zboží, ale i díky jim klesaly ceny elektroniky a oblečení v obchodech. Jejich děti chodí do českých škol, jsou prý pilné, mluví perfektní češtinou, dokonce jsem slyšel i dvě vietnamská děvčata spolu mluvit česky. Tady je pro ně domov. Jestli se to někomu nelíbí? Jeho chyba.


63 let uběhlo od doby, kdy odsud bylo vystěhováno obyvatelstvo německé národnosti, které zde mělo svoje kořeny. Ani tolik let nestačilo, abychom nahradili odsunuté. O majetek bohatých Němců se rádi postarali různí gardisté, kteří řídili odsun. Chudé Němce nahradili chudí Češi, Slováci, Romové, po roce 1990 Volyňští Čechové, Ukrajinci, Vietnamci. Bude to trvat ještě hodně dlouho, jsem ale přesvědčený, že za sto let tu bude obyvatelstvo sice mluvící česky, ale jejich původ už tak úplně český nebude.


Můj názor? Se svou tuláckou duší rád poznávám jiné, tuláci xenofobní nebývají. Rasismus mě míjí.


V Zákupech mi natočil nápoj Vietnamec, jinde mi přinesla jídlo rozskotačená Cikánka, narazil jsem na hospodu, kde bylo osazenstvo celé romské včetně obsluhy a asi i majitele. Nikdo mi nic neukrad, nikdo mi nevrazil nůž do zad.


Nedá mi to a musím se zmínit o obědě v Holanech, nad nimiž ční další "Říp", nejvyšší kopec Kokořínska, Vlhošť. Na jídelníčku bylo uvedeno "Rozlítaný ptáček s houskovým knedlíkem". Snad se jim španěláky v hrnci při přípravě rozpadly a bylo jim líto tohle vyhodit. A škoda by to byla, moc jsem si pošmák.


Cílem dnešního přejezdu bylo městečko Dubá. Kemp na koupališti, kde je i letní kino a v něm pořádají v této době dvoudenní jazzový festival. Před pár lety jsem akci objevil před pár lety díky spolužačce, která tu zpívala s bigbandem CL svého manžela. Koupaliště, chladivá údolí mezi skalami a večer muzika s dobrým občerstvením.


Krajina, kterou miluju, můžu tam jezdit kolem dokola, jsem už asi i otravný. Výlety jsou tu čarovné, stoupání jsou pro mě, a nejen pro mě, už nepřekonatelná, ani to mi nevadí. Bývají tvrdá, ale nejsou dlouhá. Kolem hradu Houska za komunistů člověk nepotkal občerstvení, tentokrát jsem měl štěstí Nebudu dlouho popisovat, raději vložím fotky.


POD HOUSKOU


KRUH

BLATCE
No, dá se odolat? To prostě nejde, dokonce i najedený se zastaví. Tlusťoch ví, že nesmí tolik žrát... a vůbec. Odborníci na zdravou výživu by ze mne radost určitě neměli.



Jazzový festiválek, byl jsem tu potřetí, ale teprve letos jsem se vybavil stanem, abych aspoň jednou poctivě zaplatil a nespal po koncertě načerno pod širákem jako při minulých návštěvách.


V pořadí 15.ročník. Dva večery po 4 až 5 hodinách muziky velmi dobré úrovně. Vstupné 150 korun za jeden večer, počasí údajně domluvené na vyšších místech. V pátek po bigbandu z Kosmonos hrálo seskupení Pavla Větrovce JIP, od něhož jsem dobrou muziku čekal. Potom jsem zažil téměř šok. F-dur jazzband ze Zlína. Jméno zpěvačky si nepamatuju, mladá holka, jak bych to napsal... Trochu víc plnoštíhlá, ale skvělá. Hrál se hlavně styl funky, moc jsem si pochutnal. Na závěr vokální seskupení The Swings.


V sobotu jsem přijel z výletu a hned jsem viděl legendu jazzové trubky, pana Boba Zajíčka. Nastupoval s dalšími muzikanty na prám či vor (?). Plavili se po rybníku a hráli blues. Efektní. Pro sebe jsem si fotil a povedl se mi malý fotografický seriálek, jak těžké to má trumpetista, má-li troubit ve velkém vedru. Pan Bob Zajíček, gentleman anglického střihu, mi určitě odpustí, že sem fotky vkládám.
Bob Zajíček občerstvuje

Bob Zajíček odkládá nápoj

Bob Zajíček hraje blues

Druhý den byl věnován hlavně paní Evě Pilarové, která na druhý den slavila sedmdesátiny. Po kvalitním úvodním Bigbandu CL už se všechno připravovalo na oslavu jubilea. Jen krátký čas předtím jsem zahlédl v televizi asi dvacet minut koncertu na oslavu sedmdesátin našeho včelkomájového "Mistra". Naleštěné oblbující show, ale každý máme rád něco jiného.



Letní kino v Dubé s odřenýmí lavicemi, které pamatují dobu, kdy letní kina byla na vrcholu slávy. Dnes bylo narváno. Paní Evě přišli popřát hlavně kamarádi, velké celebrity chyběly, myslím, že ani nikomu nechyběly, celé to bylo kamarádské. Oslavenkyně má blízko odtud chalupu, prý už přes třicet let a tak je pravidelnou účinkující jazzových dnů.


Hodně toho zazpívala, jakýsi průřez dlouhé kariéry, dostala čestné občanství města Dubá, stala se členkou místních mažoretek. Milé, neformální.


Vzpomněl jsem si na dávné návštěvy Semaforu, kde jsme čekali při písničce "Kočka není pes" na tvrzení "že Armstrong není Rus". To jsme považovali za odvážná slova, vždyť na gramofonové desce právě tady musel být text pozměněn. Viděl jsem Evu Pilarovou zpívat Lásku nebeskou s Waldou v době, kdy byla v jiném stavu.


Zpěvačka s obrovským rozsahem, jazzoví odborníci tvrdili, že by udělala díru do světa. Prorazit v jazzu na světové scéně, znamená vystupovat v USA, a to byl problém. Doba jí nepřála. Ke všemu se nechovala vždy jako socialistická umělkyně. A její soukromé "prohřešky"? Jsou tak směšné, že by dnes po nich nesáhl ani Blesk.


Zůstala na domácí popové scéně a díky nenapodobitelnému hlasu byla jejím obohacením. Zpěvem jakoby chtěla provokovat. Pilarka byla vždy originál, to je hodně, ne?.


BLOG TÝDEN




Všechny fotky z putování





































































sobota 22. srpna 2009

Komančové

Indiánský kmen, kterému Evropané zničili jeho kulturu a na jeho území ustavili civilizaci lepší, vyšší, postavenou na svých zásadách, demokratičtější. Demokracii nejvyšší, vzorovou.



Ten úvod ani moc nemyslím ironicky, ani nehrozím mravokárně ukazováčkem. Tak to v lidských dějinách chodí, silnější vyhrává, slabší je poražen, ustupuje nebo se podřizuje. O tom, co je správné, rozhoduje vítěz. Může se mi to nelíbit, můžu o tom mluvit, protestovat, ale co s tím nadělám?


Každý národ si o sobě myslí, že právě on je výjimkou. I my Češi jsme si stvořili legendu o holubiččím nerozpínavém národu. Už vidím naše praprapředky, přišli odněkud z východu, nikdo neví, kde jsme se vylíhli. Langobardi, Kvádové, či jak se všechny ty kmeny jmenovaly, když nás viděli, okamžitě pochopili, že nám ustoupit prostě musí. Že něco přišlo! Tušili, že s námi přichází Hus, Komenský či Jágr.


"Herr Praotec, Čech je Vaše jméno, že?, přenecháváme vám tady to území, všude je plno mlíka a strdí, račte vylézt tamhle na kopec, podívejte se, že nekecáme, zrovna je pěkné počasí. My odcházíme do Německa. Tschüss".


Hezká představa. Ve vznikající Evropě se objevil holubiččí národ, ke všemu se zlatýma ručičkama, který se nepere. Násilí nebylo třeba. Nebylo? S kýmpak jsme se asi za těch 14 nebo 15 století smísili, aby z nás byly holky jako cumel a kluci, kteří uměj skákat, protože jsou Češi? Že by Přemysl Otakar II. netoužil o ovládnutí dalších a dalších území? Jenom se to na Moravském poli zaseklo, že? Husitům šlo jenom o šíření víry té nejsprávnější? Dovolte, abych se zasmál. Párkrát jsme v historii dostali na budku, ale jsme tady. Úplně slabí jsme tedy nebyli. Přežili jsme, buďme za to rádi, že jsme. Zatím. Dějiny lidstva určitě ještě nekončí, nemysleme si o své generaci, že právě ona je vrcholem světových dějin.


Kdesi na druhém konci světa vznikne politická strana s názvem trochu připomínající naši národnost. Po většinu své existence dělá jen lumpárny a hovadiny, velká kniha plná zločinů by se o jejím působení dala napsat. Partaj zkrachuje a na její vládu se pak vzpomíná:"Jó, tenkrát, za Čechů." To nakrkne každého, i holubiččí národ.


Fakt si nepamatuju, že by se komunistům za jejich vlády říkalo komančové. Paměť se může mýlit, zvlášť moje.


Možná to vyhovovalo po převratu v roce 1989 řadovým držitelům rudé knížky, těm, kterým údajně nic jiného nezbývalo než vstoupit, i všem těm podělaným přikyvujícím. Jakoby si dělali pro sebe alibi. Malinké polidštění komunistů? Ne, neříkalo se to. Aspoň ve společnosti, v které jsem se pohyboval. Na stavbách mezi dělníky, kteří si tak moc nemuseli dávat pozor na hubu. Mezi lidmi, netřesoucími se o žádné koryto. V našem slovníku převažovaly jiné výrazy. Komouš, bolševik, bolšán, většinou ještě doplněný různými přídavnými jmény, nevhodnými pro ucho estéta. Podle fantazie další složeniny: komunistický hovado, bolševickej šmejd, nechám toho, mohl bych narazit na kodex. Ale komanč?


Chudáci Komančové, taktak utekli úplnému vyhlazení a zapomnění a teď se jejich jménem nazývá jakási verbež. Vžilo se to, bohužel.


Komančové měli svoje symboly, naši "komančové" celou republiku zasvinili výzdobou, kterou převzali od cizí mocnosti, od svého protektora. Zvířeti na státním znaku sebrali korunu, strčili mu nad hlavu pěticípou hvězdu, vůbec ho divně oškubali, s ocasem taky dělali divy, slovenský kříž vyhodili a místo něj lvovi na prsa dali prý Kriváň, který doktoru Husákovi v době, kdy ještě stál za Dubčekom, pripomínal živánsku. 14 let pak pod ním prezidentoval. A já na vojně přísahal, že pro tu zrůdnost položím i život, když v Kremlu rozhodnou. Fujtajxl.


Komanč pro mne bude vždy znamenat pojmenování indiánského národa.


Skoro bych chtěl poprosit (tuším, že zbytečně):


"Nenazývejme tak komunisty, nezaslouží si to!"






Text byl zveřejněný 22.8.2009 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 1639 čtenářů, z nichž 44 se líbil. Na blog Týdne byl přesunut 27.10.2010.








BLOG TÝDEN

pátek 14. srpna 2009

Josef a Václav

JOSEF A VÁCLAV

V letech 1943 a 1944 přišlo na svět v protektorátu Böhmen und Mähren hodně dětí. Vkrádá se slovo "boom", ale anglicky se mluvit nesmělo.



Odborník moje povídání smete. Všechno přece způsobilo složení české společnosti, dozrávaly silné ročníky z let po první světové válce, na některé lidské konání je každý sociální inženýr krátký.


Co takhle bitva u Stalingradu? Skončila v únoru 1943, když už v listopadu 1942 začínala svítat naděje, že nacisti konečně dostanou pořádně na prdel. Nebudu rozebírat, historici všechna fakta zpracovali mnohokrát. Němci vyvěsili černé prapory a přidali kecy, že prohraná bitva není ještě prohraná válka.


Jak reagoval český člověk? Souložil. Poptáme-li se žijících pamětníků, určitě nám dosvědčí, že nabídka jiné zábavy nebyla nejširší. O dobrém jídle a pití si tenkrát mohli nejvýš vyprávět. Křičet po ulicích "Už je to tady!", na to bylo příliš brzy. Cinkání klíčů přišlo později, v jiné době. Je známo z ne tak dávné historie, že klíči se zvoní nad nenáviděným zvetšelým vládcem, do kterého kdosi strčil. Sakra, už ho někdo povalte, já mám v kapse připravené klíče!


Český člověk souložil hodně a rád. Toužil po potomcích, a porodníci nevěděli, kam skočit. Byly to děti radosti a naděje, předzvěst lepších časů. Vláda nacistů trvala ještě další dva roky, kočárky a postýlky však byly plné nadějí. Komunistické školství kvůli množství žáků na počátku padesátých letech zažívalo krušné chvíle. Kapacita škol nestačila. Stavěly se i provizorní pavilónky, kde se vyučovalo na směny. Byl nedostatek pokrokových učitelů. Něco o tom vím, patřím mezi tehdy narozené naděje. Cha, cha.


Nechám ale zatím komunisty na pokoji, mnohým se ještě zdálo, že s komunisty konečně přijde spravedlnost. Zatím vlaje nad pražským Hradem vlajka s hákovým křížem.


V pražském činžáku, kde bydlí spíše chudší vrstvy, žije krejčí Josef a Václav, úředník na katastrálním úřadě. Mají každý jednu dceru a rádi hrajou mariáš. Scházejí se u Josefa ještě s Rudlou z vedlejšího vchodu. Josef je šikovný, umí vypálit z čehokoliv kořalu. Dobrou? No...


Rádia byla tehdy úředně upravena tak, aby nikdo nemohl poslouchat zahraniční rozhlas. Šikovný Josef měl taky upravené rádio, ale poradil si. Nějakým drátkem, prostě byl šikovný. Karbaníci ucucávali kořalku, vyndali velkou mapu Evropy, podle zpráv z rozhlasu sledovali postup západní i východní fronty, a zapichovali do mapy barevné špendlíčky, vždyť byli u krejčího. Tam tak vlítnout gestapo. Udavač ale nebyl.


Němci ve Stalingradu podepsali kapitulaci, Josef s Václavem dostali po nějakém panáku geniální nápad. Oplodnit manželky. Stalo se pak během listopadu 1943, že se narodili dva kluci. Deset dnů je dělilo.


"Syn se musí jmenovat po tátovi", názor Josefa.


"Můj ponese jméno Masaryka", šeptal Václav, aby ho nikdo neslyšel, připadal si jako odbojář.


A tak tu máme Pepíka a Tomáše, budoucí spolužáky a někdy i kamarády.


Tatínkové oslavili společně, Rudlu už nepozvali. Proč?


Pije se, zábrany padají.


"Pepíku, je ti ten kluk aspoň podobnej?"


"Prej jo, co se tak blbě ptáš?"


"Jestli není na Rudlu."


"Hele, ty mě neser, nebo taky dostaneš!"


Tvář se mu trošku rozjasnila:


"Ten vocaď letěl, v jedný ruce spodky, druhou si chránil bimbasa, vypad z vokna, eště, že bydlíme v přízemí. Já za nim s řemenem, stačil jsem mu jich pár nasolit. Povedlo se mi ho trefit přezkou do ksichtu a natrhnout mu tvář. Von se pak někde vytahoval, že ho pokousala moje stará. Tak prej je vášnivá."


"A co ty vostatní hadry?"


"Ty sem pak vyhodil z vokna na chodník, snad si je sebral. Nevím, zrovna jsem valchoval starou. Vono to bylo dívadlo, za bílýho dne, lidi na ulici čuměli. Přišel sem schválně domů dřív, já to tušil."


"A stará?"


"Taky dostala, ale měla štěstí, že sem se vyřádil na Rudlovi."


Upil a dodal:


"Kanec jeden. Řikala, že vlastně k ničemu nedošlo."


"A ty jí věříš?"


"Věřim, nevěřim, co mám dělat? Rozvíst se?


"No jo, ale jak to má s Pánem Bohem, dyť ste furt v kostele."


"Stará řiká, že lidi musej vidět, že živnostník je slušnej člověk, jinak by si nechali šít jinde. A slušnej člověk chodí do kostela. Hlavně ty baby nás v neděli viděj a když jejich starej potřebuje kalhoty, pošlou ho k nám."


"Vlastně seš vypočítavá svině, Pán Bůh je ti dobrej, když potřebuješ kšeft. Pak dete ke zpovědi, dostanete deset Zdrávasů, vy ste kurvy vykutálený."


"Vlez mi na záda, vy ste v tom vašem úřadě určitě podpisovali věrnost Vůdci, ne? Už drž hubu nebo běž do háje."


V pětačtyřicátém Josef a Václav pomáhali stavět barikády, rukama, ne hubou, pak zas bourat, pomáhali olamovat keře s květy šeříku, přiťukli si s Rudoarmějci, hulákali při jejich harmonice.


Kdo by měl po šesti letech protektorátu rád Němce? Vyhnat, vyházet, zostudit. I u Václava v úřadě Němce měli. Šikovného, tichého. Snažil se s lidmi spřátelit a nějak nechápal nedůvěru. Vkročil do místnosti a hovor utichal. Zvykl si a byl ještě tišší. Po květnovém převratu už ho neviděli.


"Stejně bysme ho vyrazili, fašouna!"


Václav šel pěšky z práce a v parku na Karlově náměstí rozdělávali vlastenci oheň. Nad ním visela za nohy pověšená žena a strašně křičela.


"To máš za Lidice, ty německá svině!"


Václavovi se udělalo blbě a šel pryč.


Kašlu na politiku, práci mám, manželka jen kvete, Tomáš už dělá paci, paci. Ten blázinec skončí.


A bude dobře!


Nebylo. Do republiky se vracely osoby z koncentráků a přinášely neuvěřitelné informace o vyhlazování Židů. Němci byli vyhnáni a většinou i pokořováni bez rozdílu.


Volby vyhráli komunisti, předsedou vlády jmenován Gottwald, ale co, jmenoval ho Beneš, tomu věříme, nástupci Masaryka.


Pepík a Tomáš se na písku u Vltavy prali o kyblíček pod dozorem svých starších sester, které byly na protivné fakany naštvané.


Josef šil a chodil do kostela, Václav úřadoval, na mariáš chodil do hospody, protože Josef šil i v noci.


Ani jeden se do politiky necpal, rok 1948 je nevylekal, máme tam furt Beneše a jestli to komunisti budou budou dělat špatně, prohrajou volby a půjdou od válu.


Na katastrálním úřadě se představil nový šéf, soudruh, plný optimismu, který snad nečetl nikdy nic, ani předepsané Leninovy spisy. Václavův přímý nadřízený vyletěl z úřadu, protože znal Kladensko a někde se ukecl, že současný předseda vlády Zápotocký nesmí do žádné putyky v okrese, že všude dluží. Vtípek někdo donesl na správné místo a onen vtipálek skončil později na stavbě mostu v Braníku, který byl lidmi přejmenovám na Most inteligence. Stavěli ho samí vysokoškolsky vzdělaní pracovníci. Prý na stavbě bylo běžné slyšet:


"Doktore, hoď sem cihlu!"


Václavovi bylo naznačeno, že chce-li si udržet tu svou rozvrzanou a otlučenou židli v úřadě, měl by pochopit, kam patří. Nechtělo se mu, manželce to taky nebylo, ale najednou patřil ke komunistům a stále měl na paměti, že v kapse saka musí mít odznak KSČ, aby ho v práci mohl píchnout do klopy.


Josef, který věřil Gottwaldovu slovu, že na živnostníky nesáhnou, se po čase dozvěděl, že pracující nepotřebují krejčí, protože budoucnost je v konfekci z Národních podniků. Živnost mu zrušili, šel pracovat do továrny. Jak už řečeno, byl šikovný, práce mu šla, brzy dělal mistra, mohl by i výše, ale...


Jeho manželka o žádném "ale" neuvažovala. Ještě se došli naposledy pomodlit a druhý den oba podepsali přihlášku do KSČ. Vždyť jsou přece dělníci.


Nutno podotknout, že Josef byl tak uvědomělý, že do smrti pomáhal Národním podnikům jak mohl, po večerech šil na soudruhy i bezpartijní a ani neobtěžoval úředníky kvůli placení daní.


A tak se Václav a Josef sešli v uličním výboru, protože komunisti nemůžou jen chodit do hospody a na fotbal. Byl tam s nimi i Rudla. Josef sice nadával, že s tím dobytkem nechce mít nic společného, ale předseda si oba vzal stranou:


"Soudruzi, vy musíte spolupracovat, jste přece komunisti, ne?"


"Von mi ten sviňák šoustal manželku."


"Kdy?"


"Za okupace."


"To byla jiná doba, neblbni, dyť nám de snad o vyšší cíle, ne o ňáký šoustání. Soudruzi, do prdele, usmiřte se. Je třeba pracovat, pomoct soudruhu Gottwaldovi. No tak! Podejte si ruce!"


Tak se Josef přemohl, před manželkou doma nic neříkal a stěžovat si jinému, byl by jen pro srandu.


Mariáš už spolu nehráli, vyhlašovali brigády, organizovali oslavy MDŽ, na nichž už se pil o chlup lepší alkohol než byly Josefovy protektorátní samohonky.


Josef a Václav se jednou U Svobodů, kde už starý Svoboda byl ve své bývalé hospodě jako zaměstnanec Restaurací a jídelen, opili a cestou domů řvali, že až to praskne, Rudlu pověsí na kandelábr.


Pepík a Tomáš se učili ve škole číst, psát, počítat a milovat soudruha Stalina.




PS. Text není autobiografický, jména jsou vymyšlená.




Text byl zveřejněný 14.8.2009 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 1853 čtenářů, z nichž se 40 líbil. Na blog Týdne byl přesunut 26.10.2010.


BLOG TÝDEN

O dva týdny později jsem zveřejnil volné pokračování. Osudy lidí jsou pravdivé, jak jsem je slyšel od svých rodičů. Ty lidičky existovaly, jen jsem jejich příběhy různě propletl, aby se nikdo nepoznal. Jména jsem změnil. Třeba by se někdo poznal, ale všichni už zmizeli v nenávratnu...


VÁCLAVOVA PATÁLIE
Psal se rok 1953. V jedné pražské škole bylo ve čtvrté třídě sedm žáků ze 30, kteří nebyli pionýry. To není tak málo, jak by se zdálo na první pohled. Skoro čtvrtina. Doba byla ošklivá, ještě se našli lidé, kteří věřili, že není vše ztracené, nebáli se. Vedle třídního syčáka, kterého by nevzali nikam, vedle dcery účastníka letecké bitvy o Anglii, který strávil za odměnu 14 let v kriminálu, vedle syna silně věřících katolíků, vedle dalších, kteří prostě nechtěli, to byl i Tomáš, syn komunisty Václava.



Život není černobílý, Václav, od mládí bez vyznání, protože se pohádal s farářem, přihlásil Tomáše na náboženství. Ve školním roce 1952-53 už se musely děti na náboženství přihlásit, předtím se naopak musely odhlašovat, což vládnoucí moc vřele doporučovala.


Nelogické? Kam na život s logikou. Václav vstoupil, jak známo, do KSČ s nadějí, že obsadí na katastrálním úřadě místo, které musel z trestu za nevhodné řeči opustit Láďa Kabourek, dnes již přidavač, zedník, brzy polír vydělávající v dělnické profesi víc, než když oprašoval mapy.


Václav neměl vysoké schopnosti cpát se nahoru, odborné těžko soudit, chyběla mu drzost mladších, pokud použil lokty, tak na nesprávném místě. Měl jenom placku, odznak člena KSČ. Povinnost nosit ji v klopě saka pomalu zmizela. Václava odznáček pálil neustále, třebaže už byl kdesi zapadlý. Odejít se bál. Měl vztek ne sebe, na všechny. V hospodě nemohl pořádně nadávat, protože se stával terčem posměchu:


"Hele, komouš nadává na komouše, eště si dej přes hubu. Nechceš pomoct?"

Švagr přišel na návštěvu:


"Už máš vyhlídnutou lucernu, bolševiku? Špagát je nachystanej."


Ženská umí udělat peklo, Václav měl doma svoji neschopnost naservírovanou ke každému jídlu místo moučníku.


"Josef přestal nosit montérky."


"Jo, dělá ve fabrice kontrolora."


"Co kontroluje? Krejčí!"


"Dělá výstupní kontrolu."


"Rozumí tomu?"


"Co já vim, flek byl volnej a Josef je straník..."


"Ty seš u nich taky. Já řikala, abys tam nelez, že ti to bude na prd. Josef byl dycky šikovnej."


"Podělej se z něj, z blbouna."


"Možná blboun, ale vydělá, ta jeho Mařena chodí v kožichu."


"Závidíš, koukám. Zdědili ho po tetě, Josef jí ho přešil. Ty by ses do něj nevešla."


"Mařena je jako lunt. Ze samýho lítání za chlapama. Josef umí všechno, Josef je šikovnej."


"Když umí všechno, proč je Mařena samej chlap? Josef si libuje, že ve fabrice už nemusí dělat rukama, na šití nemůže mít hrubý pracky. Šije načerno, až ho chytěj, zavřou ho."


"Nezavřou, všem komoušům z ulice šije. Na něj nemůžou."


Václav zanevřel na celý zkurvený život, rudá knížka je mu k ničemu. Zašel na dvě ke Svobodovi a slyší od stolu fotbalistů:


"Nechceš nám dělat předsedu?"


"Proč já? Fotbal sem nikdy nehrál, rád se kouknu, to jo, ale předsedu?"


"Potřebujem komunistu. Přišlo shora, od příštího roku to platí. Předseda nemůže bejt ňákej bezpartijní vometák.Tebe známe, ty do ničeho nebudeš kecat, eště by nám sem strčili ňákýho pitomce. Nech si to projít makovicí."


Doma se pochlubil manželce. Jako straník musí být veřejně činný, praští s funkcí v uličním výboru, štve ho to tam a půjde do tělovýchovy.


"Co za to?"


"Hrajou třetí třídu. To se dělá zadarmo."


"Zadarmo! To hledali ňákýho vola, co? Byls při ruce, panebože!"


"Mám chodit na schůze uličního výboru, kde sem jen řadovej člen, budu chodit na hřiště jako předseda. Jsem v partaji a kromě povinnosti platit příspěvky musim bejt veřejně činnej."


"Takže zase skončíš u Svobody, jen u jinýho stolu."


"Maj taky dorost a žáky, udělám něco pro mládež."


"Hlavně dělej něco pro svý děti. Tomáše nutíš chodit na náboženství a zakazuješ mu chodit do pionýra. Dneska! Dyť bude chtít jednou na školu. Dobře se učí. Po tobě není, ty mi někdy připadáš pitomej jak štoudev. Eště tě vyrazej z partaje a budem na tom hůř než kdyžs tam vstoupil"


"Náboženství eště nikoho nezkazilo."


"Není to tak dlouho, co ses kasal, že si málem dal farářovi pěstí."


"Do pionýra chodit nebude! Vedoucího dělá Miloš Bubeníček. Když byl menší, rozflákal kdejaký vokno. Koho chce von vychovávat?"


"Po neděli du do školy a do pionýra Tomáše přihlásim. Ty si běž vychovávat fotbalisty. Sotva víš, jak vypadá balón."


Tomáš do pionýra chtěl, tahal ho tam Pepík, jehož sestra Zdena vedla skupinu s Milošem. Pepík a Zdena jsou děti krejčího Josefa.


"Tam je strašná prdel. Miloš se ségrou se vošahávaj a my děláme bordel."


Z Tomáše se stal pionýr. Náboženství přestal navštěvovat, katechetka, drobounká vystrašená osůbka neřekla ani popel. Však, když si řediteli školy stěžovala, že se v jejích hodinách žáci smějí, křičí a jsou sprostí, pokrčil rameny:


"Divíte se, když jim vykládáte takový voloviny."


Netrvalo dlouho a z katechetky se stala podřadná kancelářská síla v zapadlé kanceláři na okraji Prahy. Žádná sekretářka, děvče pro všechno, víra jí kázala posloužit bližnímu, nést břemeno, podřídila se okolnostem. Vystrašená zůstala a nechybělo mnoho, aby si o ní kdejaký šmírák otíral boty. Jedna z bezejmenných obětí.


Tomáš to časem dotáhl na pionýra šátkovaného, po předepsaném slibu mu šátek uvazovala spolužačka z fanatické komunistické rodiny. Potkal jí jako dospělý po roce 1968 v hospodě, dobře si popovídali a zasmáli. Vypadala dobře, na fanatičku ne.


Krejčí Josef se zase pral, nafackoval Milošovi, protože zjistil, že Milošovo ošahávání jeho ještě ne patnáctileté dcery má daleko k soudružským vztahům. Byl z toho průšvih, ale došlo na názor, že Milošovi facky určitě neuškodí. Uhladilo se, vyšumělo, místo Miloše si přišel vylepšovat kádrový profil jiný nadějný soudruh.


Václav ve funkci předsedy fotbalového klubu pookřál. Bavilo ho dělat něco jen pro zábavu, bez idiotských schůzí, kde nějaký trouba četl, na čem se zrovna usnesli v Moskvě a jiný blbec určoval, kdo kde bude kotrolovat výzdobu v oknech. Papíry, které jim do oddílu posílali vyšší soudruzi, nikdo nečetl, po čase zmizely, asi ve sběru. Malí kluci se na hřišti honili s merunou a na chvilku zapomněli problém s mandelinkou bramborovou.


Po čase se Václav sešel i s Láďou Kabourkem.


"Kdybys chtěl, asi bys moh u nás zase nastoupit, ty mladý uměj hovno, seš starej odborník."


"Víš, co mi všichni můžou? V podniku sem zavedenej, na politiku kašlu, schůze ROH prospim, sem dělnická třída. Vydělám si víc, ke všemu mám pocit, že po mně zůstává něco, co není zbytečný. Ty stavby možná budou potřeba i v době, kdy komunisti pudou do hajzlu."


"Ty nepudou."


"Ale pudou, jak se někdo honosí kecama typu na věčný časy, nemá pokoru a skončí v hajzlu, v zapomnění. Třeba se nedočkám, ale do hajzlu prostě pudou. Na tý vaší geodézii ste zkurvili, co se dalo. Rakouskej katastr byl při technice 19.století geniální. Dnes je důležitej uživatel, ne vlastník. Jézédáci rozvorali vesnice, jak se jim hodilo, všechno je všech, lidi stavěj novej plot, posunou ho hned o 2 metry dál, přikradou si z obecního. Kdo tohle jednou dá dohromady? Po těch mejch mostech možná bude někdo jezdit, chodit. Ty vaše mapy nebudou dobrý ani na utření zadku, protože kromě toho, že nestojej za nic, jsou na tvrdým papíře. Když se na stavbě někomu nelíbim, pošle mě do prdele, já jeho taky, pak zajdem na pivo, dohodnem se, protože musíme táhnout spolu, aby nás bolševik nedostal. Spánembohem"


K dvacátému výročí osvobození Rudou armádou dostal Václav diplom za zásluhy III.stupně v tělovýchově.


Josef si udělal brigádu a na fasádě domu pod svým oknem zamazal dírky, ve kterých byly kdysi šrouby na přivevnění cedule, že tady sídlí krejčí Josef...


Hepáč? Selanka? Ale kdež! V kriminálech jsou ještě mnozí třídní nepřátelé. Nikdo nespočítá lidi, kteří léta nesměli vykonávat svoje povolání, kteří nedopadli tak idylicky jako Láďa Kabourek.


Svazácká generace začíná zjišťovat, že i chyby se udělaly, ale teď, teprve teď všichni uvidíte. Spletli jsme se, vy ale teprve teď, budete koukat, jak socialismu nalepíme lidskou tvář!






Text byl zveřejněný 29.8.2009 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 1673 čtenářů, z nichž se 25 líbil. Na blog Týdne byl přesunut 27.10.2010.

BLOG TÝDEN




















sobota 1. srpna 2009

Písemná práce


Před časem jsem tu napsal článek "Amatér", kde jsem se zabýval svým psaním na blog, proto jsem se původně ani nechtěl této písemné práce zúčastnit.


Doufám, že mi bude prominuto používání tohoto termínu. Nikdy jsem nestudoval po maturitě na škole technického zaměření jinou školu, a tak slovo seminář je mi vzdálené.


Zestárnul jsem a mrzí mě, když čtu texty o padesátých, šedesátých letech, něco mi v nich chybí. Pohled člověka, který patří do takzvané šedé zóny. Ani kolaborant, ani hrdina. Patřím do generace, která dostala v roce 1968 pořádně přes držku a už se, až na vyjímky, nevzpamatovala. Normálně lidsky jsme se báli, podporováni svými rodiči, pro které to byla po roce 1938 už druhá facka.


Všude čtu historiky, kdo kde co podepsal, kdo kde co řekl, kdo sem pozval sovětskou armádu, který politik byl menší gauner, který větší, který to myslel dobře, ozývají se ti, kteří to určitě mysleli dobře, ale to ti druzí za to můžou, jde z toho čtení někdy hlava kolem. Zapomíná se na nás, kteří třeba ani neměli schopnosti se režimu postavit. Byli jsme mladí, bavili jsme se, milovali, chtěli jsme užívat života, flámovat, zakládat rodiny. Někteří z nás před režimem kličkovali, dělali ze sebe blbé nebo blbí byli, někteří se nechali okolnostmi schlamstnout, někteří se dali do služeb komunistického svinstva. Kromě drzých kolaborantů se nás většina za tu dobu v duchu stydí a nerada o ní mluví. I o tom, že se stydí. Dokonce ani před svými dětmi, což je chyba největší.


Myšlenka mluvit o té době z mého pohledu, léta potlačované grafomanské sklony a čas, který jsem získal odchodem do důchodu, to vše mě přimělo začít psát. Založit si blog na internetu je tak jednoduché. Nežiju jen vzpomínkami, objevují se i témata současná.


Hledal jsem blog, kde se mi zdála koncentrace blbosti a nenávistného štěkání nejmenší. Začal jsem psát blog na Týdnu, brzy jsem objevil blog Respektu, kde mě zaujalo několik autorů, kteří dovedou napsat i něco jiného než, že Klaus, Paroubek, Topolánek... (dosaď te si další podle chuti) jsou volové anebo nejsou volové. Sem se mi moje vzpomínky nějak hodily víc. Zkusil jsem to, a jestli se mi to trochu podařilo, to nemůžu posoudit sám. Takový idiot nejsem, abych hodnotil své výtvory.


Těší mě, že se najdou lidé, kteří moje povídání čtou. Kde se vzala, tu se vzala, skupinka lidí, které osobně většinou neznám, a kteří zřejmě mají podobné myšlení. Mám radost. Proč jsem nikdy neodešel z Týdne? Mám tam nějaké čtenáře, píšu trochu o jiném, co by tu v Respektu nezabralo, a je v tom i nostalgie. Přece jenom jsem tam byl dřív, a už jsem ve svém věku opatrnější při odchodech odkukoliv. Nikdo mi tam neubližoval. Stejně to mám jaksi propletené i popletené. Platím za to skutečností, že se opakuji, už jsem ohlásil přerušení psaní, na čas.. Nějak se mi to nevede, grafoman ve mně je, možná bych potřeboval nakopat do zadku. V Rusku se prý pokoušeli léčit alkoholismus rákoskou na prdel. Taky řešení.


Skutečnost, že moje psaní nemůže vonět všem, beru jako samozřejmost, dokonce si myslím, že nemůže vonět ani většině. Jsem podezíravý, když slyším, je-li pro něco většina. To bude kvůli komunistické výchově, která nás nutila mít na všechno stejný názor, být prostě stejní.


Ještě bych se chtěl dotknout jedné věci. Často se tu diskutuje o tom, zda se autor může dopouštět chyb, když má dobrou myšlenku. Určitě je škoda, je-li dobrá myšlenka pokažena mizernou gramatikou, hrubými chybami. Vím, dopouštím se chyb, přestože text po sobě čtu několikrát. Skupinka mých příznivců si zaslouží číst text, který se co nejvíc blíží češtině. Proto vítám reakce mého inspektora GLUMA, jak jsem si ho pro sebe nazval, který nikdy nezapomene konkrétně upozornit na voloviny a to i v případě, že se mu text líbí. Kupodivu má s popleteným dědkem trpělivost. Nutí mě to dávat si bacha.


Jakékoliv výhrady, pokud se týkají článku, beru tak, jak přicházejí. Během svého žití mi vynadalo už tolik lidí za všechno možné...


Bavím se psaním, nemyslím si, prokristapána, že změním svět. Jen se pokouším vyjádřit svoje pocity. Pořád je to pro mne novina, vám se to mluví, kteří jste hlouběji psaní textu studovali.


Předpokládám, že tenhle text po dvou, třech dnech, přesunu do soukromé sekce, přestože to běžně nedělám, ani z důvodu zvýšení osobní karmy. Možná, že všechny seminární články by měly být uloženy do pěkného balíčku, posléze převázány mašlí, a někam schovány.


Aby se neztratily.


Byla by to škoda?