STARÝMI STEZKAMI
Jak dlouho vydrží penzista úplně vycucaný až na dno, sedět na zadku a odpočívat? Jak kterej. Dva týdny je dost dlouhá doba.
Říká se tomu dostat roupy, prohlédnu se, ošahám se, nožičky jsou obě, ručičky taky, vedra česká, to je úplný prd proti jižní Francii. Sbalím a ráno vyrazím.
Samozřejmě, že prší, snad jenom okolo mého bydliště, všude jinde je sucho. Naštěstí to přestane tvůrce počasí bavit. Vlakem do Mnichova Hradiště, v Klášteře pod pivovarem je penzion Kristýnka, kde jsem se loni tak dobře naobědval, na klášterském pochutnal. Změna je život, ale když mám hlad a žízeň, změny zrovna nemiluju. Otvírací hodiny jsou jiné.
Mám sebou paštiku, vodu taky, skauti tomu říkají KPZ (krabička poslední záchrany), ale nedojde na ni. V lesích je zařízení, kde vítají cyklisty, příjemné posezení v přírodě, i ubytování nabízejí, skoro by se chtělo zůstat.
Mám plán dnes přejet vojenský prostor Ralsko. Mluví se o tomto kdysi vysídleném kraji pro potřeby československé, později sovětské armády, jako o ráji pro cyklisty. Je příjemné se tudy projet, čistý vzduch, bez automobilů, relativně slušné cesty, které po sobě zanechali vojáci. Víc jak jeden den bych tou krajinou brázdit nemohl.
Je smutná. Chybí vesnice, které si můžu, včetně dobových pohlednic, prohlédnout již jenom na http://www.zanikleobce.cz/. Sedím u počítače a kroutím hlavou. Jací jsme my podivní tvorové, vykácíme lesy, postavíme vesnice, osejeme pole, žijeme tu. Vyženeme tyto pilné lidi, naženeme sem jiné, kteří nás mají bránit, rozstřílíme, co se dá, postavíme jednoduché baráky pro vojáky. Časem to všechno zrušíme, příroda si svoje pomalu bere zpět, vyrůstají břízy, a kde jsou ti staří osadníci, kteří tvořili krajinu? Často jsme rozmlátili i hřbitovy. Někdy v dobré vůli, že právě děláme to správné.
My takovou krajinu chráníme. Je dobré být ohleduplný k životnímu prostředí, ale tady se ještě v první polovině 20.století pásly krávy, konaly se dožínky, lidé se milovali, na tancovačce se poprali mládenci o nějakou krasavici, děti se rodily a chodily do školy, běžel život. Za více než 60 let by tehdejší vesnice určitě vypadaly jinak. Mlýny na potocích by dávno doklapaly, staří by nadávali na mladé a novou dobu, přece všechno bylo dřív lepší (my byli mladší). Jenomže tak běží život odjakživa, tady byl spáchán na krajině zločin, byly přervány souvislosti.
Křída, Polohlavy, Olšina, Proseč, Okna, Kracmanov a mnoho dalších sídel, měla i svoje německá jména. Podle silniční mapy, vydané počátkem 30.let dvacátého století vedla z Mukařova do Hvězdova silnice. Dnes po ní jedu, bývala tu asi prašná cesta, tak se stavěly tenkrát vedlejší spojnice, po kterých jezdily daleko víc povozy tažené koňmi, automobily tu zřejmě bývaly vzácné. Nyní silnice různé kvality, nám cyklistům postačuje.
Lesem k Ralsku už potkávám houbaře, že by se nebáli? Anebo někdo straší zbytečně?
Dlouhý sjezd podél Ploužnického potoka a jako z nebe spadne sympatická Hospoda Na Blízalce v Hvězdově. Hned je na místě optimismus. Hospoda v provozu znamená lidi a tak třeba... za sto let bude líp.
K jakékoli turistice patří bloudění. Kdo nikdy nebloudil, tak kecá, že je turista. Jsem bývalý zeměměřič, mapy bych měl znát, vždycky jsem kamarády tuláky upozorňoval, že se mnou můžou bloudit odborně, nebloudím jako nějaký neznalý šmoula, který nerozezná sever od východu. To že se oba dostaneme nakonec do jedné hospody, kam ani jeden z nás nechtěl, to je jen náhoda. Dnes vyrůstá nová generace, která třímá GPS. Bloudit pomocí GPS, přístroje, za který jsem vysolil šest, osum, deset tisíc, je úplně jiná dimenze. Rozšlapat, nerozšlapat? Co by zvolil Hamlet?
Zabloudil jsem. Na hlavní silnici, už se připozdívalo, nechtělo se mi vracet. Za odměnu jsem měl 15 km po hlavní silnici v hnusném provozu. Vyfotil jsem si Ralsko z druhé strany.
Jablonné v Podještědí, městečko, na které jsem si vždycky potrpěl. Komunističtí plánovači na něj nějak zapomněli, náměstí je tu historické, zdá se, že nic potřebného k životu nechybí. O prázdninách na naší chalupě v Jítravě (už jsem o tom hodně zde napsal) jsme sem často jezdívali těch 8 km na kole. Na nákupy, maminka sem jezdívala pro maso. Autobusem? To by se prodražilo. Později, to už jsem na chalupě moc nepobýval, se začalo jezdit spíš do Hrádku nad Nisou. Tam už autobusem, později i autem. Z Hrádku s nákupem na zádech vyjet kopec do Jítravy, to je fuška. Napadá mě, že jsem nikdy neviděl svou mámu s batohem. Ona snad jezdila a měla nákup na řidítkách. Pokud jsem byl u táty, který tu trávil velkou část důchodu, jezdíval jsem si do Jablonného ráno pro noviny.
Postavil jsem stan v kempu na koupališti. Hezký, levný, málo obsazený. České kempy prý prožívají úbytek hostů, nám méně náročným to ani nevadí, pokud se kempy nebudou hromadně rušit. Mně se tu líbí, místo na trávě, pod stromy, lavičky, sprchy, bazén, hospoda, úplněk... A dost. Hospody už jsem viděl lepší, dokonce i pivo jim došlo. Hlavní silnice vede nedaleko a hučí a hučí, utahaný poutník usne. Čekají mne tu tři noci, výlety do krásného okolí.
Na náměstí je skvělý bufýtek. Už od rána polévky, hotovky, chlebíčky, smaženky, točené pivo za babku. Čaj, kafíčko, k tomu koblížek či koláč. Zdá se mi to? Připočtu ještě jednoduchý dřevěný nábytek, ze kterého na mne nečučí reklamní ubrusy, jimiž pivovary zaflákají většinu hospod. Přiznám se, že zvedat zadek a usednout na kolo, je těžké.
Lužické hory - je to ta šťastnější část Sudet. Německé obyvatelstvo zmizelo. Za hranicí byl "hodný" Němec, hrdý občan NDR a před tím jsme nebudovali několik kilometrů široké koridory, hlídané ozbrojenými pohraničníky. Po stavbě berlínské zdi v roce 1961 postupně zmizely drátěné překážky, ale jen tak přejít hranice do druhého státu bylo poměrně velké riziko. Před čím se ty dva spřátelené socialistické státy navzájem bránily? Díky sovětskému dohledu se v této části Německa též budovaly lepší zítřky a tak u nás zůstaly podstatné části vesnic. Dnes jsou z nic chalupářské vesnice. Po roce 1968 začaly chalupy rychle přibývat, mlčící většina rezignovala na politický život, začala naplňovat slova "Na věčné časy." Vypadalo to tak.
Přemýšlím, jaký bude osud těchto vesnic. Po mně potopa, to nechci říkat. Vím, že už se nebudu moci přesvědčit o svých domněnkách. Generace, která v sedmdesátých letech vybudovala z kdysi hospodářských stavení rekreační chaty, vkusně či nevkusně, zestárla, často tu tráví důchod, odchází. Jejich děti tu prožívaly hezké chvíle, prázdniny, mají k místům vztah. Vnoučata mají obrovskou možnost cestovat bez omezení po celém světě, studovat, často zakládají rodiny bůhvíkde. Sem se vracejí skutečně jen nahodile, za babičkou, za dědečkem, nebo jim pošlou esemesku, budují si úplně odlišný život. Mít chalupu znamená starat se o ní, moje rodiče nikam na dovolenou nejezdili, byl to druhý domov. Budou mít čas a chuť vnoučata, pravnoučata původních budovatelů? Jak to bude za dvě, tři generace?
Nádherné posezení v Restauraci U tří lip v Mařenicích, stoupání Krompachem, najednou je rozhledna na Hvozdu na dosah. Z naší zahrady v Jítravě byla tahle stavba vidět. Ptával jsem se rodičů: "Co to je?" Odpověď: "To je až v Německu." Rodiče nebyli turisti, netoužili se podívat zblízka.Přes kopec vede státní hranice. Rozhledna postavená v roce 1892. Kdysi jsem tam vylezl, na rozhlednu i tamní chatu jsem jen žíznivě čuměl. Naše přátelství s NDR bylo tak nerozborné, že jsme hranici překročit nesměli, třebaže tam nebyl ani plůtek. Jedině přes hraniční přechod, ale ten kde byl? Hranice vede přes vrchol. Po roce 1990 bylo překračování prý tolerováno, dnes, je po Schengenu.
Starobylé město Žitava (Zittau), městem se stalo už v roce 1255 a povýšil ho Přemysl Otakar II. Viděl jsem staré pohlednice, kde Žitavou projížděla tramvaj, předem jsem si na internetu přečetl informace, těšil jsem se, že trochu pojezdím ulicemi. Výměna pěkných zalesněných kopců Lužických hor za sjezd do roviny a příjezd do města mě nenaladil do správné nálady. Na náměstí tržiště našeho stylu, prodej hovadin, necítil jsem se tu dobře.
Moje chyba. Říká se tomu být jednou prdelí na dvou svatbách. Věnovat se kopcům, vytáhnout kolo na skálu na Hvozd, dát si tam pivo a párek, vylézt na rozhlednu a další den si jet prohlédnout historické město v klidu. Hergot, já jsem chytrej cestou z funusu.
Snad je tu čisto, v Německu to bývá pravidlem, ale tolik otlučených baráků bych v Německu, byť východním, nečekal. A blízko hranic tří zemí Německa, Polska a České republiky jsem si dal ve velice podezřele vypadajícím stánku typu našich nádražních lahvové pivo. Německé. Prodávající měl ještě svijanské, kroutil hlavou, že ho nechci. Těžko mu vysvětlovat mou němčinou, že mi svijanské chutná, ale taky jsem zvědavý. Oni to stejně vaří podle nás.
Cesta k nám podél Nisy je lemovaná hodně starými stromy. Po té cestě asi jezdívaly kočáry s vrchností, chodívali poutníci z Žitavy do Hrádku neohlížeje se na hranici. Pak přišli idioti z jedné i druhé strany, kteří nás začali chránit před nebezpečím zpoza hranice. Naštěstí se alej dožila doby, kdy se věci vrátily k normálu. Na jak dlouho? Idioti se rodí stále.
Zatím cyklista jede, pozoruje a nezpozoruje, že přejíždí hranici, octne se u hospody, kde prodávají za koruny. Vidím stůl obklopený štamgasty, všichni mluví německy. Těm strejcům se vyplatí projít či projet na kole starou stezku, doma pivo za naší dvacku nekoupí. Obsluhující dívka s nimi mluví německy a jmenuje je křestními jmény. Se mnou česky, ani nemrkne. Stará stezka je po letech užitečná.
Zapomněl jsem na zpackanou návštěvu Žitavy, čeká mne návrat na hřeben. Vybral jsem si cestu přes Dolní Suchou. Stoupání téměř do nebes, kde se koná velká odměna. Pocit, že jsem vyjel sem nahoru svými silami. Ale to zná každý, kdo se někam dostane bez pomoci, nemusí to být nutně hory a nemusí to být jenom na kole.
BLOG TÝDEN
JEŠTĚ JEDNOU SE VRACÍM
Dnes přejíždím hřeben v místě, kde stávala zájezdní hospoda, o které jsem už psal. Kdybych si místo nepamatoval, těžko bych ho našel. Sjíždím po hodně frekventované silnici a pak dále po úzké, rozbité asfaltce, bývalé silnici do Jítravy než ji pro auta malinko narovnali.
Ještě jsem si chtěl zavzpomínat, zajít na hřbitov, přečíst jména na náhrobních kamenech, jména lidí, jež jsem znával. Zastavil jsem u objektu, v němž bývala hospoda, obchod Jednoty a nahoře veliký sál, konaly se tu tancovačky.
Jednou byli pořadateli hasiči, pardon, požárníci, ale stejně se říkalo hasičský bál, jindy jézédáci, vesnice, myslivci, ženy, vždycky se našel důvod. Táta jezdíval v zimě pro ovoce a tak kouknout, jestli barák stojí, asi jednou za měsíc. Vrátil se do Prahy a nadšeně mámě oznamoval, jaká je to náhoda, že byl zrovna v Jítravě bál, nechtěl tam jít, ale pak se nechal přemluvit na dvě piva a místní ženský by se urazily, kdyby aspoň některé neprovedl. Moc rád tancoval, táta. Těm častým historkám o náhodě snad věřil jenom on. Máma neříkala nic, ale měla v obličeji cukání, nechtěla se smát přede mnou, otec a lhář nemůže být totéž.
Vstupenky se prodávaly týden předem, v neděli dopoledne, kdy bývali lidi doma. Kdo si lístek nekoupil, byl propírán v hospodě a v krámě, že je škrob a to nikomu za pár korun nestálo. Taky mě jednou přepadli, přijel jsem místo táty.
"Tady jsou lístky, po deseti korunách."
"Nemůžu jít, přijedu sem až na jaře."
"Nevadí, hlavně zaplať, chodit nemusíš, panáčka bys neměl? Je lezavo. My z týhle brigády dostaneme rýmu."
Býval zájem o tuhle důležitou činnost. Nevadila ani skutečnost, že manželky brigádníků nebyly ze svých partnerů nijak nadšené. Těch malých panáčků...
Tátovi jsem sděloval:
"Pumpli mě a kořalku vymámili."
"To je samozřejmost, to by byla vostuda, ukazovali by si na nás. Ale nemusels jim nalejvat z toho dobrýho pití. Stačilo z horšího. Voni už určitě byli písklí, vypili by cokoliv."
Táta, jako hodně jiných, nakládal víno, vyráběl spíš ovocnou napodobeninu vína, i z borůvek vytáhnul špetku alkoholu. Švestek, když se urodilo, pět metráků na zahradě měl. Nutil rodinu, aby je konzumovala. Švestkové knedlíky nikdo nechtěl ani vidět, máma je odmítala matlat, potají nám dávala řízek, táta chodil tajně do sklepa na bůček. Pak jen pokrčil rameny, co dělat, musím švestky naložit a vypálit. Sklep, kterým protékal potůček, který v zimě nezamrznul, v létě tu byla přesně teplota nutná k vychlazení piva tak akorát, sloužil k uskladnění jablek, ovocných vín, lihovin. U nás se vyráběla z vypáleného lihu griotka, kakaový a kávový likér, kmínka, snad už je to promlčený.
A to všechno měl na svědomí člověk, který pil jen pivo, nad panákem se téměř ošklíbal a vínu nerozuměl. Však máma nadávala, že on za to může, že s bráchou... nejsme abstinenti.
Otec měl různé kategorie podle kvality. V první bylo pití nejvyšší kvality, pro rodinu a vynikající hosty. V druhé pro dobré hosty, v třetí pro hosty, kteří by příště ani nemuseli chodit. A ve čtvrté byly patoky, které vypil jen Ota F., místní opilec. Dobrordečný kluk. Před vojnou ukradl motorku, dostal podmínku, pak znovu, šel do basy. Ještě později si "půjčil" dvě či tři auta a než se nadál, bylo mu třicet. Byl co by nejstarší syn dědicem řeznické živnosti, téhle povinnosti ho komunisti zbavili, začal pít, manželku nenašel, která by chtěla takovýho kořalu... Naštěstí dostal práci v lese, kde si ho chválili. Těžkou práci měl, k dispozici motorovou pilu, se kterou nadělal spoustu melouchů a vydělané propil.
Táta dříví kupoval, neukrad, to se bál, protože by se okamžitě řeklo, že Pražák je zloděj. Otu pozval, ten mu ho načerno pořezal. Levně, protože kdykoliv dostal chuť, mohl přijít a vypít, jak tvrdil, nejlepší víno ve vesnici.
Ota se nedožil ani důchodu, jednou v zimě se nacamral a ráno ho našli zmrzlého v příkopu. Nejvíc asi chyběl bernardýnovi, který tahal vozík s trávou a nosil jméno Punťa, Ota ho sebou bral i do hospody. Lidé zapomínají. Tak jsem si na tebe, Oto, vzpomněl, my se měli docela rádi. Občas jsme spolu i seděli a povídali, pokud byl schopný.
Právě tady u budovy, z které bude asi penzion, hotel? Hasičské bály už tu těžko budou, kdo by na ně chodil, chalupáři jsou zalezlí na zahrádkách, griluje se a na déšť máme telku, videa, DVD. Je dobře, že barák nespadne, ale nečekal bych, že mě přepadnou takové pocity. Při mé poslední návštěvě mi v otlučeném baráku nalila mladá hostinská pivo, mohl jsem se rozhlédnout po místnosti, kam mě sebou bral táta, abych za něj hrál mariáš nebo pil panáky. Místní ho měli rádi a posílali mu štamprdlata a on kořalu nepil. Nikoho jsem tu neznal, chyběl zde mariášnický stolek, kde hospodský dával pivo do spodního chlívečku a nahoře se flekovalo, mlátilo kartami o stůl, byl-li někdo přesvědčený, že ostatní hrají jako ponocní.
Ano, bude tu asi hezká stavba, podobná by možná stála, kdyby nebylo osídlení obce tak drasticky přerušené. Jako by mi zahodili na smetiště starou hračku...
Moje psaní je skutečný sklerotikon. Jedu se podívat na vesnici, vidím místo hospody staveniště a zahnu úplně na jiný téma. Velkou výhodu mají nezávislí penzisti. Můžou žvanit a žvanit, třeba o opilcích.
Jako tady kousek odtud bydlel Pepík Č., byl proti mně starý dědek, ale nikdo ve vsi mu neřekl jinak než Pepík. Ten si taky odseděl skoro rok. Motorky ani auta nekradl, řekl jen v hospodě, že Tonda Zápotocký, druhý dělnický prezident, je vůl. Radili mu, aby se omluvil a požádal Zápotockého o milost, že by mohl dostat podmínku. Říkal, že vola žádat o milost nebude, za pravdu se omlouvat nebude.
Osidloval v mládí pohraničí, založil si tesařskou živnost, komunisti měli svůj názor a on jim nikdy neodpustil. Skončil jako pomocná síla, protože začal chlastat a stal se vesnickou figurkou. Alkohol ho zničil, umřel v pětapadesáti.
Ještě před smrtí otrávil místní komunisty. Při takzvaných volbách nezvolil kandidáty Národní fronty jako 99,99% všech voličů. Přišel jako poslední 10 minut před uzavřením volební místnosti, když ho komise několikrát vyzývala, aby se k volbám dostavil. Dokonce mu nesli urnu domů, přelézali s ní plot, on jim vyhrožoval trestním oznámením, střelbou, snad prakem, flintu neměl. Kdo si nevzpomíná, tehdy bylo pro vesnici na okrese ostudou, nebyla-li účast u voleb stoprocentní a vylepšená také všemi hlasy pro všechny kandidáty. Pepík si přinesl tužku, která mu zbyla z jeho tesařské minulosti a pravítko, sedl si ke stolu, za plentu se neobtěžoval a pěkně všechny kandidáty přeškrtal. Takovou frajeřinu si tenkrát ovšem dovolil jenom outsider typu Pepíka. Ožrala, který se nemusel bát. Potom se měsíc v hospodě hádal se soudruhy, kdo z nich je větší pitomec.
Pomalu jsem šlapal do kopce, v této horní části bych ještě dokázal jmenovat většinu bývalých obyvatel. Před pár měsíci jsem se rozepsal v pár článcích o Jítravě. Jako bych ze sebe všechno vypsal. Prohlížím si chalupy, některé jsou úplně jiné než bývala stará stavení. Chalupu, ve které jsem trávil prázdniny, vlastní moji příbuzní, je v pořádku, nikdo tu nebyl, nemohl jsem se zastavit. Možná by mi bylo líto, že všechno je jinak než dřív. Cesta až nahoru k lesu není rozbitá, už je na ní asfalt a úplně nahoru jsem kolo musel vytlačit. Mizí staré dřevěné plůtky, místo nich vyrostly ploty živé. Pěkné to všechno je, strom, kde usnul kdysi Lojza, je pryč. Výhled do krajiny je stále úchvatný, zdálo se mi, že kopec vyrostl, připadal jsem si výše než dříve. Krásná krajina, ale už to není Jítrava mého dětství.
Sjížděl jsem dolů, pomalu a díval se. Tady bydlela rodina s pěti syny, údajně chtěli ještě holčičku. O kus dál první rekreační chalupa, prý od roku 1946. Rodina akademického malíře, ti zase měli tři dcery, ale počtvrté už kluk vyšel. Kamarádil jsem s nimi. Potkal jsem skupinku místních, byla mezi nimi drobná brýlatá paní, to byla celá paní... ale blbost, ta už není. Teprve dole ve vsi jsem si uvědomil, že měli dceru, v mých letech, Máňu. Mohl jsem zastavit. Třeba to nebyla ona. Mám občas vidiny. Na hřbitov jsem už nejel, kostel v dezolátním stavu na svou opravu čeká. Někdy nemá cenu se vracet, raději mít svoje vzpomínky pěkně uložené v paměti
Další den jsem se podíval na jítravské údolí s Vápenným a v pozadí s Ještědem z hřebene mezi Horním Sedlem a Polesím. Pohled, jenž nikdy nemohl vidět můj táta. Říkal, pomalu s pýchou, že v Polesí nikdy nebyl. Nepotřeboval tam být. Ani v legendární Černé Louži. Tam se konaly velkolepé zábavy, sjížděla se sem mládež z celého okolí. Ideální místo pro diskotéky, je mimo hlavní osídlení, vyhovovalo by dnešním požadavkům netančícího obyvatelstva na ticho. Objekt je na prodej, pustne, ve stavu, který má dost daleko k bývalé slávě. Hned vedle trčí do světa dřevěné kempové chatičky, stejně opuštěné.
Tak jako v Polesí, nebyli rodiče ani v Kryštofově Údolí. Údolský potok se jmenuje vodní tok, kolem kterého je roztažená bývalá hornická obec. Jezdívali jsme z Liberce do Zdislavi vlakem a tady jsme šli do oken. Nádherný pohled mezi stanicemi Údol svatého Kryštofa (tak se to kdysi jmenovalo, komunistům se svatý nelíbil) a Novina, což je horní část obce. Vlak tu stále jezdí po vysokém viaduktu, postaveném do oblouku. Následuje dlouhý tunel do Křižan, na ten jsem se těšil a trochu se tmy bál. Žádná světla se nerosvěcovala, tma byla téměř absolutní.
Hezké tři dny, sbalil jsem se a odjíždím z Jablonného směr Dubá, Máchův kraj, Kokořínsko.
BLOG TÝDEN
ČINNOST KULTURNĚ POZNÁVACÍ
Naposledy se najím v tom hezkém bufýtku v Jablonném na náměstí, kde se nikdo nediví, že snídám i pivo.
Paní vedoucí či majitelka (?) už mě začíná pokládat za štamgasta a navazuje hovor, no je zvědavá. Zvědaví lidé vymysleli spoustu užitečných a ještě více zbytečných věcí, bez kterých si svůj život nedovedeme představit. Tak se aspoň rozloučím a poděkuju. Odjíždím.
Objíždím naposledy náměstí a vydávám se na cestu, za chvíli se valím pod vrchem Tlustec. Kopec, který měl trochu smůly a dost štěstí. Už koncem šedesátých let plánovači rozhodli, že zalesněný kopec podobný bájnému Řípu, je důležitý hlavně kvalitním čedičem. Takových kopců v českých zemích máme, jeden zmizí, svět se nepřestane otáčet.
Přiznám bez mučení, že jsem se malinko zúčastnil přípravných prací. V podniku, jehož jsem byl zaměstnancem, se tvořil začátkem sedmdesátých let projekt. Zeměměřiči bývají u takových staveb první, měřil se podrobně celý kopec a okolí. Na dva dny jsem tenkrát byl půjčen jako záskok za kolegu. Skoro bych na tuhle nepatrnou epizodu zapomněl, nebýt pozdějšího rozruchu.
Pokud by mě chtěli zelení aktivisté za mou tehdejší činnost dát na černou listinu, musím se předem bránit. Přijel jsem tam pomoct, hned od rána pršelo, skončili jsme v hospodě. Druhý den nepršelo, ale nám bylo šoufl, jak jinak po restauračním přemýšlení. Až se bude stavět na pranýř, nepatřím na významné místo, vlastně jsem tam nic užitečného nevytvořil. S trochou drzosti by se dalo mluvit i o sabotáži.
Mám radost, že mladí lidé tolik bojují za záchranu krajiny. No, dělají to i pro sebe, přece jenom tu nějaký čas ještě budou pobývat. Ne úplně souhlasím se vším, co činí, ale mají možnost se vyjádřit a za věc se prát. Když jsem byl v jejich věku, tak nám podobné problémy otcovsky vysvětlil soudruh z hlediska budování socialismu a zachování míru ve světě. Než poslouchat kreténa, raději jsme proti ničemu neprotestovali. Trochu mládeži závidím, i když kreténi se rodí další a další, dlouhá řada, bacha na ně, srp a kladivo odhodili a otravují jinak.
Každého, kdo nad nějakým neznámým Tlustcem mávne rukou, bych do té krajiny přivezl a ukázal. Ještě za komunistů se začalo těžit. Kopec dostal ránu, ale z krajiny nezmizel a v současnosti vypadá situace optimisticky. Že by ekologové a místní obyvatelé boj vyhráli? Ale... kámen je potřeba, stavíme stále širší cesty pro naše plechové obludy, mluvíme jen o růstu, jen se objeví problémy, růst se zastaví a my se děsíme krize, svádíme na krizi kdeco a přitom jsme jejími spoluautory. Lidstvu chybí pokora, jsem optimista, snad se nám v makovici jednou rozsvítí. Nebo ne? Já už o tom můžu jenom přemýšlet, případně psát, přečte si to pár lidí, zapomene...
Je horké léto, vychutnávám pohled na místní dominantu. Praotec Čech se sem nedostal, posvátným místem českého národa se stal Říp, kde se postavila kaplička a vymalováno. Určitě i Říp obsahuje spoustu kvalitního šutru. Co vy na to, stavitelé dálnic? Já zapomněl, ti tohle číst nebudou. Stejně se mi myšlenka, dá-li se to tak nazvat, vrací. Okousanej Říp podobně jako Radobýl u Litoměřic, na tom se podepsali předkové, to ještě nevládli komunisti. Blbost bolševici nevymysleli, rádi jí však využili. Takhle to dopadá, je-li vedro a je zanedbáván pitný režim. Blbne se. Co se mi všechno v hlavě narodí...
Zákupy. Velký zámek. Rozměry náměstí dávají tušit, že stavitelé nebyli málo ambiciózní. Hlavní dopravní tahy se městu vyhnuly, většina obyvatelstva byla v roce 1946 odsunuta, od roku 1968 se tu upelešila sovětská armáda. Některá místa to fakt nemají lehké. Je třeba držet palce všem, kteří se snaží, aby tohle hezké hnízdo se stalo pro obyvatele domovem.
Dole na náměstí se krčí hospoda, hospůdka, výčep. Březňák za 15 korun. Pivo čepuje Vietnamec, je dobré. Restaurační zařízení, které provozují spoluobčané pocházející z Asie, je pro mne novinkou. Vím, že postupně ubývá stánků, Vietnamci se stěhují do kamenných obchodů, o kterých my bílí Češi tvrdíme, že se v nich nedá uživit.
Schválně o nich píšu jako o spoluobčanech. Kdysi sem přišli, prodávali šuntové zboží, ale i díky jim klesaly ceny elektroniky a oblečení v obchodech. Jejich děti chodí do českých škol, jsou prý pilné, mluví perfektní češtinou, dokonce jsem slyšel i dvě vietnamská děvčata spolu mluvit česky. Tady je pro ně domov. Jestli se to někomu nelíbí? Jeho chyba.
63 let uběhlo od doby, kdy odsud bylo vystěhováno obyvatelstvo německé národnosti, které zde mělo svoje kořeny. Ani tolik let nestačilo, abychom nahradili odsunuté. O majetek bohatých Němců se rádi postarali různí gardisté, kteří řídili odsun. Chudé Němce nahradili chudí Češi, Slováci, Romové, po roce 1990 Volyňští Čechové, Ukrajinci, Vietnamci. Bude to trvat ještě hodně dlouho, jsem ale přesvědčený, že za sto let tu bude obyvatelstvo sice mluvící česky, ale jejich původ už tak úplně český nebude.
Můj názor? Se svou tuláckou duší rád poznávám jiné, tuláci xenofobní nebývají. Rasismus mě míjí.
V Zákupech mi natočil nápoj Vietnamec, jinde mi přinesla jídlo rozskotačená Cikánka, narazil jsem na hospodu, kde bylo osazenstvo celé romské včetně obsluhy a asi i majitele. Nikdo mi nic neukrad, nikdo mi nevrazil nůž do zad.
Nedá mi to a musím se zmínit o obědě v Holanech, nad nimiž ční další "Říp", nejvyšší kopec Kokořínska, Vlhošť. Na jídelníčku bylo uvedeno "Rozlítaný ptáček s houskovým knedlíkem". Snad se jim španěláky v hrnci při přípravě rozpadly a bylo jim líto tohle vyhodit. A škoda by to byla, moc jsem si pošmák.
Cílem dnešního přejezdu bylo městečko Dubá. Kemp na koupališti, kde je i letní kino a v něm pořádají v této době dvoudenní jazzový festival. Před pár lety jsem akci objevil před pár lety díky spolužačce, která tu zpívala s bigbandem CL svého manžela. Koupaliště, chladivá údolí mezi skalami a večer muzika s dobrým občerstvením.
Krajina, kterou miluju, můžu tam jezdit kolem dokola, jsem už asi i otravný. Výlety jsou tu čarovné, stoupání jsou pro mě, a nejen pro mě, už nepřekonatelná, ani to mi nevadí. Bývají tvrdá, ale nejsou dlouhá. Kolem hradu Houska za komunistů člověk nepotkal občerstvení, tentokrát jsem měl štěstí Nebudu dlouho popisovat, raději vložím fotky.
No, dá se odolat? To prostě nejde, dokonce i najedený se zastaví. Tlusťoch ví, že nesmí tolik žrát... a vůbec. Odborníci na zdravou výživu by ze mne radost určitě neměli.
Jazzový festiválek, byl jsem tu potřetí, ale teprve letos jsem se vybavil stanem, abych aspoň jednou poctivě zaplatil a nespal po koncertě načerno pod širákem jako při minulých návštěvách.
V pořadí 15.ročník. Dva večery po 4 až 5 hodinách muziky velmi dobré úrovně. Vstupné 150 korun za jeden večer, počasí údajně domluvené na vyšších místech. V pátek po bigbandu z Kosmonos hrálo seskupení Pavla Větrovce JIP, od něhož jsem dobrou muziku čekal. Potom jsem zažil téměř šok. F-dur jazzband ze Zlína. Jméno zpěvačky si nepamatuju, mladá holka, jak bych to napsal... Trochu víc plnoštíhlá, ale skvělá. Hrál se hlavně styl funky, moc jsem si pochutnal. Na závěr vokální seskupení The Swings.
Druhý den byl věnován hlavně paní Evě Pilarové, která na druhý den slavila sedmdesátiny. Po kvalitním úvodním Bigbandu CL už se všechno připravovalo na oslavu jubilea. Jen krátký čas předtím jsem zahlédl v televizi asi dvacet minut koncertu na oslavu sedmdesátin našeho včelkomájového "Mistra". Naleštěné oblbující show, ale každý máme rád něco jiného.
Letní kino v Dubé s odřenýmí lavicemi, které pamatují dobu, kdy letní kina byla na vrcholu slávy. Dnes bylo narváno. Paní Evě přišli popřát hlavně kamarádi, velké celebrity chyběly, myslím, že ani nikomu nechyběly, celé to bylo kamarádské. Oslavenkyně má blízko odtud chalupu, prý už přes třicet let a tak je pravidelnou účinkující jazzových dnů.
Hodně toho zazpívala, jakýsi průřez dlouhé kariéry, dostala čestné občanství města Dubá, stala se členkou místních mažoretek. Milé, neformální.
Vzpomněl jsem si na dávné návštěvy Semaforu, kde jsme čekali při písničce "Kočka není pes" na tvrzení "že Armstrong není Rus". To jsme považovali za odvážná slova, vždyť na gramofonové desce právě tady musel být text pozměněn. Viděl jsem Evu Pilarovou zpívat Lásku nebeskou s Waldou v době, kdy byla v jiném stavu.
Zpěvačka s obrovským rozsahem, jazzoví odborníci tvrdili, že by udělala díru do světa. Prorazit v jazzu na světové scéně, znamená vystupovat v USA, a to byl problém. Doba jí nepřála. Ke všemu se nechovala vždy jako socialistická umělkyně. A její soukromé "prohřešky"? Jsou tak směšné, že by dnes po nich nesáhl ani Blesk.
Zůstala na domácí popové scéně a díky nenapodobitelnému hlasu byla jejím obohacením. Zpěvem jakoby chtěla provokovat. Pilarka byla vždy originál, to je hodně, ne?.
BLOG TÝDEN
Všechny fotky z putování
Jak dlouho vydrží penzista úplně vycucaný až na dno, sedět na zadku a odpočívat? Jak kterej. Dva týdny je dost dlouhá doba.
Říká se tomu dostat roupy, prohlédnu se, ošahám se, nožičky jsou obě, ručičky taky, vedra česká, to je úplný prd proti jižní Francii. Sbalím a ráno vyrazím.
Samozřejmě, že prší, snad jenom okolo mého bydliště, všude jinde je sucho. Naštěstí to přestane tvůrce počasí bavit. Vlakem do Mnichova Hradiště, v Klášteře pod pivovarem je penzion Kristýnka, kde jsem se loni tak dobře naobědval, na klášterském pochutnal. Změna je život, ale když mám hlad a žízeň, změny zrovna nemiluju. Otvírací hodiny jsou jiné.
Mám sebou paštiku, vodu taky, skauti tomu říkají KPZ (krabička poslední záchrany), ale nedojde na ni. V lesích je zařízení, kde vítají cyklisty, příjemné posezení v přírodě, i ubytování nabízejí, skoro by se chtělo zůstat.
Mám plán dnes přejet vojenský prostor Ralsko. Mluví se o tomto kdysi vysídleném kraji pro potřeby československé, později sovětské armády, jako o ráji pro cyklisty. Je příjemné se tudy projet, čistý vzduch, bez automobilů, relativně slušné cesty, které po sobě zanechali vojáci. Víc jak jeden den bych tou krajinou brázdit nemohl.
Je smutná. Chybí vesnice, které si můžu, včetně dobových pohlednic, prohlédnout již jenom na http://www.zanikleobce.cz/. Sedím u počítače a kroutím hlavou. Jací jsme my podivní tvorové, vykácíme lesy, postavíme vesnice, osejeme pole, žijeme tu. Vyženeme tyto pilné lidi, naženeme sem jiné, kteří nás mají bránit, rozstřílíme, co se dá, postavíme jednoduché baráky pro vojáky. Časem to všechno zrušíme, příroda si svoje pomalu bere zpět, vyrůstají břízy, a kde jsou ti staří osadníci, kteří tvořili krajinu? Často jsme rozmlátili i hřbitovy. Někdy v dobré vůli, že právě děláme to správné.
My takovou krajinu chráníme. Je dobré být ohleduplný k životnímu prostředí, ale tady se ještě v první polovině 20.století pásly krávy, konaly se dožínky, lidé se milovali, na tancovačce se poprali mládenci o nějakou krasavici, děti se rodily a chodily do školy, běžel život. Za více než 60 let by tehdejší vesnice určitě vypadaly jinak. Mlýny na potocích by dávno doklapaly, staří by nadávali na mladé a novou dobu, přece všechno bylo dřív lepší (my byli mladší). Jenomže tak běží život odjakživa, tady byl spáchán na krajině zločin, byly přervány souvislosti.
Křída, Polohlavy, Olšina, Proseč, Okna, Kracmanov a mnoho dalších sídel, měla i svoje německá jména. Podle silniční mapy, vydané počátkem 30.let dvacátého století vedla z Mukařova do Hvězdova silnice. Dnes po ní jedu, bývala tu asi prašná cesta, tak se stavěly tenkrát vedlejší spojnice, po kterých jezdily daleko víc povozy tažené koňmi, automobily tu zřejmě bývaly vzácné. Nyní silnice různé kvality, nám cyklistům postačuje.
 |
| RALSKO |
Stojí za to, projet se, vidět Ještěd, Bezděz, Ralsko z míst, která byla skoro 50 let pro normální lidi nepřístupná. Jen chybí místa, kde se můžeme trochu dál od cesty natáhnout, zdřímnout. Je tu i obora, kterou musíme respektovat. A v dorůstajícím lese je prý hodně zbytků vojenského materiálu včetně min.
Lesem k Ralsku už potkávám houbaře, že by se nebáli? Anebo někdo straší zbytečně?
Dlouhý sjezd podél Ploužnického potoka a jako z nebe spadne sympatická Hospoda Na Blízalce v Hvězdově. Hned je na místě optimismus. Hospoda v provozu znamená lidi a tak třeba... za sto let bude líp.
K jakékoli turistice patří bloudění. Kdo nikdy nebloudil, tak kecá, že je turista. Jsem bývalý zeměměřič, mapy bych měl znát, vždycky jsem kamarády tuláky upozorňoval, že se mnou můžou bloudit odborně, nebloudím jako nějaký neznalý šmoula, který nerozezná sever od východu. To že se oba dostaneme nakonec do jedné hospody, kam ani jeden z nás nechtěl, to je jen náhoda. Dnes vyrůstá nová generace, která třímá GPS. Bloudit pomocí GPS, přístroje, za který jsem vysolil šest, osum, deset tisíc, je úplně jiná dimenze. Rozšlapat, nerozšlapat? Co by zvolil Hamlet?
Zabloudil jsem. Na hlavní silnici, už se připozdívalo, nechtělo se mi vracet. Za odměnu jsem měl 15 km po hlavní silnici v hnusném provozu. Vyfotil jsem si Ralsko z druhé strany.
 |
| JABLONNÉ V PODJEŠTĚDÍ |
Postavil jsem stan v kempu na koupališti. Hezký, levný, málo obsazený. České kempy prý prožívají úbytek hostů, nám méně náročným to ani nevadí, pokud se kempy nebudou hromadně rušit. Mně se tu líbí, místo na trávě, pod stromy, lavičky, sprchy, bazén, hospoda, úplněk... A dost. Hospody už jsem viděl lepší, dokonce i pivo jim došlo. Hlavní silnice vede nedaleko a hučí a hučí, utahaný poutník usne. Čekají mne tu tři noci, výlety do krásného okolí.
Na náměstí je skvělý bufýtek. Už od rána polévky, hotovky, chlebíčky, smaženky, točené pivo za babku. Čaj, kafíčko, k tomu koblížek či koláč. Zdá se mi to? Připočtu ještě jednoduchý dřevěný nábytek, ze kterého na mne nečučí reklamní ubrusy, jimiž pivovary zaflákají většinu hospod. Přiznám se, že zvedat zadek a usednout na kolo, je těžké.
Lužické hory - je to ta šťastnější část Sudet. Německé obyvatelstvo zmizelo. Za hranicí byl "hodný" Němec, hrdý občan NDR a před tím jsme nebudovali několik kilometrů široké koridory, hlídané ozbrojenými pohraničníky. Po stavbě berlínské zdi v roce 1961 postupně zmizely drátěné překážky, ale jen tak přejít hranice do druhého státu bylo poměrně velké riziko. Před čím se ty dva spřátelené socialistické státy navzájem bránily? Díky sovětskému dohledu se v této části Německa též budovaly lepší zítřky a tak u nás zůstaly podstatné části vesnic. Dnes jsou z nic chalupářské vesnice. Po roce 1968 začaly chalupy rychle přibývat, mlčící většina rezignovala na politický život, začala naplňovat slova "Na věčné časy." Vypadalo to tak.
Přemýšlím, jaký bude osud těchto vesnic. Po mně potopa, to nechci říkat. Vím, že už se nebudu moci přesvědčit o svých domněnkách. Generace, která v sedmdesátých letech vybudovala z kdysi hospodářských stavení rekreační chaty, vkusně či nevkusně, zestárla, často tu tráví důchod, odchází. Jejich děti tu prožívaly hezké chvíle, prázdniny, mají k místům vztah. Vnoučata mají obrovskou možnost cestovat bez omezení po celém světě, studovat, často zakládají rodiny bůhvíkde. Sem se vracejí skutečně jen nahodile, za babičkou, za dědečkem, nebo jim pošlou esemesku, budují si úplně odlišný život. Mít chalupu znamená starat se o ní, moje rodiče nikam na dovolenou nejezdili, byl to druhý domov. Budou mít čas a chuť vnoučata, pravnoučata původních budovatelů? Jak to bude za dvě, tři generace?
 |
| MAŘENICE - U TŘÍ LIP |
 |
| HVOZD |
Starobylé město Žitava (Zittau), městem se stalo už v roce 1255 a povýšil ho Přemysl Otakar II. Viděl jsem staré pohlednice, kde Žitavou projížděla tramvaj, předem jsem si na internetu přečetl informace, těšil jsem se, že trochu pojezdím ulicemi. Výměna pěkných zalesněných kopců Lužických hor za sjezd do roviny a příjezd do města mě nenaladil do správné nálady. Na náměstí tržiště našeho stylu, prodej hovadin, necítil jsem se tu dobře.
Moje chyba. Říká se tomu být jednou prdelí na dvou svatbách. Věnovat se kopcům, vytáhnout kolo na skálu na Hvozd, dát si tam pivo a párek, vylézt na rozhlednu a další den si jet prohlédnout historické město v klidu. Hergot, já jsem chytrej cestou z funusu.
 |
| ŽITAVA |
Cesta k nám podél Nisy je lemovaná hodně starými stromy. Po té cestě asi jezdívaly kočáry s vrchností, chodívali poutníci z Žitavy do Hrádku neohlížeje se na hranici. Pak přišli idioti z jedné i druhé strany, kteří nás začali chránit před nebezpečím zpoza hranice. Naštěstí se alej dožila doby, kdy se věci vrátily k normálu. Na jak dlouho? Idioti se rodí stále.
Zatím cyklista jede, pozoruje a nezpozoruje, že přejíždí hranici, octne se u hospody, kde prodávají za koruny. Vidím stůl obklopený štamgasty, všichni mluví německy. Těm strejcům se vyplatí projít či projet na kole starou stezku, doma pivo za naší dvacku nekoupí. Obsluhující dívka s nimi mluví německy a jmenuje je křestními jmény. Se mnou česky, ani nemrkne. Stará stezka je po letech užitečná.
Zapomněl jsem na zpackanou návštěvu Žitavy, čeká mne návrat na hřeben. Vybral jsem si cestu přes Dolní Suchou. Stoupání téměř do nebes, kde se koná velká odměna. Pocit, že jsem vyjel sem nahoru svými silami. Ale to zná každý, kdo se někam dostane bez pomoci, nemusí to být nutně hory a nemusí to být jenom na kole.
BLOG TÝDEN
JEŠTĚ JEDNOU SE VRACÍM
 |
| Tady už je jen křoví |
Ještě jsem si chtěl zavzpomínat, zajít na hřbitov, přečíst jména na náhrobních kamenech, jména lidí, jež jsem znával. Zastavil jsem u objektu, v němž bývala hospoda, obchod Jednoty a nahoře veliký sál, konaly se tu tancovačky.
Jednou byli pořadateli hasiči, pardon, požárníci, ale stejně se říkalo hasičský bál, jindy jézédáci, vesnice, myslivci, ženy, vždycky se našel důvod. Táta jezdíval v zimě pro ovoce a tak kouknout, jestli barák stojí, asi jednou za měsíc. Vrátil se do Prahy a nadšeně mámě oznamoval, jaká je to náhoda, že byl zrovna v Jítravě bál, nechtěl tam jít, ale pak se nechal přemluvit na dvě piva a místní ženský by se urazily, kdyby aspoň některé neprovedl. Moc rád tancoval, táta. Těm častým historkám o náhodě snad věřil jenom on. Máma neříkala nic, ale měla v obličeji cukání, nechtěla se smát přede mnou, otec a lhář nemůže být totéž.
Vstupenky se prodávaly týden předem, v neděli dopoledne, kdy bývali lidi doma. Kdo si lístek nekoupil, byl propírán v hospodě a v krámě, že je škrob a to nikomu za pár korun nestálo. Taky mě jednou přepadli, přijel jsem místo táty.
"Tady jsou lístky, po deseti korunách."
"Nemůžu jít, přijedu sem až na jaře."
"Nevadí, hlavně zaplať, chodit nemusíš, panáčka bys neměl? Je lezavo. My z týhle brigády dostaneme rýmu."
Býval zájem o tuhle důležitou činnost. Nevadila ani skutečnost, že manželky brigádníků nebyly ze svých partnerů nijak nadšené. Těch malých panáčků...
Tátovi jsem sděloval:
"Pumpli mě a kořalku vymámili."
"To je samozřejmost, to by byla vostuda, ukazovali by si na nás. Ale nemusels jim nalejvat z toho dobrýho pití. Stačilo z horšího. Voni už určitě byli písklí, vypili by cokoliv."
Táta, jako hodně jiných, nakládal víno, vyráběl spíš ovocnou napodobeninu vína, i z borůvek vytáhnul špetku alkoholu. Švestek, když se urodilo, pět metráků na zahradě měl. Nutil rodinu, aby je konzumovala. Švestkové knedlíky nikdo nechtěl ani vidět, máma je odmítala matlat, potají nám dávala řízek, táta chodil tajně do sklepa na bůček. Pak jen pokrčil rameny, co dělat, musím švestky naložit a vypálit. Sklep, kterým protékal potůček, který v zimě nezamrznul, v létě tu byla přesně teplota nutná k vychlazení piva tak akorát, sloužil k uskladnění jablek, ovocných vín, lihovin. U nás se vyráběla z vypáleného lihu griotka, kakaový a kávový likér, kmínka, snad už je to promlčený.
A to všechno měl na svědomí člověk, který pil jen pivo, nad panákem se téměř ošklíbal a vínu nerozuměl. Však máma nadávala, že on za to může, že s bráchou... nejsme abstinenti.
Otec měl různé kategorie podle kvality. V první bylo pití nejvyšší kvality, pro rodinu a vynikající hosty. V druhé pro dobré hosty, v třetí pro hosty, kteří by příště ani nemuseli chodit. A ve čtvrté byly patoky, které vypil jen Ota F., místní opilec. Dobrordečný kluk. Před vojnou ukradl motorku, dostal podmínku, pak znovu, šel do basy. Ještě později si "půjčil" dvě či tři auta a než se nadál, bylo mu třicet. Byl co by nejstarší syn dědicem řeznické živnosti, téhle povinnosti ho komunisti zbavili, začal pít, manželku nenašel, která by chtěla takovýho kořalu... Naštěstí dostal práci v lese, kde si ho chválili. Těžkou práci měl, k dispozici motorovou pilu, se kterou nadělal spoustu melouchů a vydělané propil.
Táta dříví kupoval, neukrad, to se bál, protože by se okamžitě řeklo, že Pražák je zloděj. Otu pozval, ten mu ho načerno pořezal. Levně, protože kdykoliv dostal chuť, mohl přijít a vypít, jak tvrdil, nejlepší víno ve vesnici.
Ota se nedožil ani důchodu, jednou v zimě se nacamral a ráno ho našli zmrzlého v příkopu. Nejvíc asi chyběl bernardýnovi, který tahal vozík s trávou a nosil jméno Punťa, Ota ho sebou bral i do hospody. Lidé zapomínají. Tak jsem si na tebe, Oto, vzpomněl, my se měli docela rádi. Občas jsme spolu i seděli a povídali, pokud byl schopný.
Právě tady u budovy, z které bude asi penzion, hotel? Hasičské bály už tu těžko budou, kdo by na ně chodil, chalupáři jsou zalezlí na zahrádkách, griluje se a na déšť máme telku, videa, DVD. Je dobře, že barák nespadne, ale nečekal bych, že mě přepadnou takové pocity. Při mé poslední návštěvě mi v otlučeném baráku nalila mladá hostinská pivo, mohl jsem se rozhlédnout po místnosti, kam mě sebou bral táta, abych za něj hrál mariáš nebo pil panáky. Místní ho měli rádi a posílali mu štamprdlata a on kořalu nepil. Nikoho jsem tu neznal, chyběl zde mariášnický stolek, kde hospodský dával pivo do spodního chlívečku a nahoře se flekovalo, mlátilo kartami o stůl, byl-li někdo přesvědčený, že ostatní hrají jako ponocní.
Ano, bude tu asi hezká stavba, podobná by možná stála, kdyby nebylo osídlení obce tak drasticky přerušené. Jako by mi zahodili na smetiště starou hračku...
Moje psaní je skutečný sklerotikon. Jedu se podívat na vesnici, vidím místo hospody staveniště a zahnu úplně na jiný téma. Velkou výhodu mají nezávislí penzisti. Můžou žvanit a žvanit, třeba o opilcích.
Jako tady kousek odtud bydlel Pepík Č., byl proti mně starý dědek, ale nikdo ve vsi mu neřekl jinak než Pepík. Ten si taky odseděl skoro rok. Motorky ani auta nekradl, řekl jen v hospodě, že Tonda Zápotocký, druhý dělnický prezident, je vůl. Radili mu, aby se omluvil a požádal Zápotockého o milost, že by mohl dostat podmínku. Říkal, že vola žádat o milost nebude, za pravdu se omlouvat nebude.
Osidloval v mládí pohraničí, založil si tesařskou živnost, komunisti měli svůj názor a on jim nikdy neodpustil. Skončil jako pomocná síla, protože začal chlastat a stal se vesnickou figurkou. Alkohol ho zničil, umřel v pětapadesáti.
Ještě před smrtí otrávil místní komunisty. Při takzvaných volbách nezvolil kandidáty Národní fronty jako 99,99% všech voličů. Přišel jako poslední 10 minut před uzavřením volební místnosti, když ho komise několikrát vyzývala, aby se k volbám dostavil. Dokonce mu nesli urnu domů, přelézali s ní plot, on jim vyhrožoval trestním oznámením, střelbou, snad prakem, flintu neměl. Kdo si nevzpomíná, tehdy bylo pro vesnici na okrese ostudou, nebyla-li účast u voleb stoprocentní a vylepšená také všemi hlasy pro všechny kandidáty. Pepík si přinesl tužku, která mu zbyla z jeho tesařské minulosti a pravítko, sedl si ke stolu, za plentu se neobtěžoval a pěkně všechny kandidáty přeškrtal. Takovou frajeřinu si tenkrát ovšem dovolil jenom outsider typu Pepíka. Ožrala, který se nemusel bát. Potom se měsíc v hospodě hádal se soudruhy, kdo z nich je větší pitomec.
Pomalu jsem šlapal do kopce, v této horní části bych ještě dokázal jmenovat většinu bývalých obyvatel. Před pár měsíci jsem se rozepsal v pár článcích o Jítravě. Jako bych ze sebe všechno vypsal. Prohlížím si chalupy, některé jsou úplně jiné než bývala stará stavení. Chalupu, ve které jsem trávil prázdniny, vlastní moji příbuzní, je v pořádku, nikdo tu nebyl, nemohl jsem se zastavit. Možná by mi bylo líto, že všechno je jinak než dřív. Cesta až nahoru k lesu není rozbitá, už je na ní asfalt a úplně nahoru jsem kolo musel vytlačit. Mizí staré dřevěné plůtky, místo nich vyrostly ploty živé. Pěkné to všechno je, strom, kde usnul kdysi Lojza, je pryč. Výhled do krajiny je stále úchvatný, zdálo se mi, že kopec vyrostl, připadal jsem si výše než dříve. Krásná krajina, ale už to není Jítrava mého dětství.
Sjížděl jsem dolů, pomalu a díval se. Tady bydlela rodina s pěti syny, údajně chtěli ještě holčičku. O kus dál první rekreační chalupa, prý od roku 1946. Rodina akademického malíře, ti zase měli tři dcery, ale počtvrté už kluk vyšel. Kamarádil jsem s nimi. Potkal jsem skupinku místních, byla mezi nimi drobná brýlatá paní, to byla celá paní... ale blbost, ta už není. Teprve dole ve vsi jsem si uvědomil, že měli dceru, v mých letech, Máňu. Mohl jsem zastavit. Třeba to nebyla ona. Mám občas vidiny. Na hřbitov jsem už nejel, kostel v dezolátním stavu na svou opravu čeká. Někdy nemá cenu se vracet, raději mít svoje vzpomínky pěkně uložené v paměti
Další den jsem se podíval na jítravské údolí s Vápenným a v pozadí s Ještědem z hřebene mezi Horním Sedlem a Polesím. Pohled, jenž nikdy nemohl vidět můj táta. Říkal, pomalu s pýchou, že v Polesí nikdy nebyl. Nepotřeboval tam být. Ani v legendární Černé Louži. Tam se konaly velkolepé zábavy, sjížděla se sem mládež z celého okolí. Ideální místo pro diskotéky, je mimo hlavní osídlení, vyhovovalo by dnešním požadavkům netančícího obyvatelstva na ticho. Objekt je na prodej, pustne, ve stavu, který má dost daleko k bývalé slávě. Hned vedle trčí do světa dřevěné kempové chatičky, stejně opuštěné.
 |
| Viadukt v Novině |
 |
| Kryštofovo údolí - orloj |
Ptával jsem se táty, proč nezískal chalupu právě zde. Neměl ty kecy rád, protože byl přesvědčený, že vybral nejlépe, možná proto mě sem nikdy nevzal. Měl svoji pravdu, to není žádné TýTý, kdo může rozhodnout, kde je větší krása? Údolí je líbezné, ale je to údolí, ze kterého do krajiny tolik vidět není, ale že by tu nebylo nic na koukání? Byl jsem tu jednou, při dálkovém pochodu, večer, v hospodě, připadlo mí, že to zde skomírá. Dnes jsem vyjel z Křižan do sedla (576m), stoupání jedno z těch plnotučných. V Kryštofově Údolí, kde se vzali, tu se vzali, skupinky turistů, je zde muzeum betlémů, orloj, několik hospod, místní se starají, aby bylo proč žít.
Hezké tři dny, sbalil jsem se a odjíždím z Jablonného směr Dubá, Máchův kraj, Kokořínsko.
BLOG TÝDEN
ČINNOST KULTURNĚ POZNÁVACÍ
Naposledy se najím v tom hezkém bufýtku v Jablonném na náměstí, kde se nikdo nediví, že snídám i pivo.
Paní vedoucí či majitelka (?) už mě začíná pokládat za štamgasta a navazuje hovor, no je zvědavá. Zvědaví lidé vymysleli spoustu užitečných a ještě více zbytečných věcí, bez kterých si svůj život nedovedeme představit. Tak se aspoň rozloučím a poděkuju. Odjíždím.
Objíždím naposledy náměstí a vydávám se na cestu, za chvíli se valím pod vrchem Tlustec. Kopec, který měl trochu smůly a dost štěstí. Už koncem šedesátých let plánovači rozhodli, že zalesněný kopec podobný bájnému Řípu, je důležitý hlavně kvalitním čedičem. Takových kopců v českých zemích máme, jeden zmizí, svět se nepřestane otáčet.
Přiznám bez mučení, že jsem se malinko zúčastnil přípravných prací. V podniku, jehož jsem byl zaměstnancem, se tvořil začátkem sedmdesátých let projekt. Zeměměřiči bývají u takových staveb první, měřil se podrobně celý kopec a okolí. Na dva dny jsem tenkrát byl půjčen jako záskok za kolegu. Skoro bych na tuhle nepatrnou epizodu zapomněl, nebýt pozdějšího rozruchu.
Pokud by mě chtěli zelení aktivisté za mou tehdejší činnost dát na černou listinu, musím se předem bránit. Přijel jsem tam pomoct, hned od rána pršelo, skončili jsme v hospodě. Druhý den nepršelo, ale nám bylo šoufl, jak jinak po restauračním přemýšlení. Až se bude stavět na pranýř, nepatřím na významné místo, vlastně jsem tam nic užitečného nevytvořil. S trochou drzosti by se dalo mluvit i o sabotáži.
 |
| TLUSTEC |
Každého, kdo nad nějakým neznámým Tlustcem mávne rukou, bych do té krajiny přivezl a ukázal. Ještě za komunistů se začalo těžit. Kopec dostal ránu, ale z krajiny nezmizel a v současnosti vypadá situace optimisticky. Že by ekologové a místní obyvatelé boj vyhráli? Ale... kámen je potřeba, stavíme stále širší cesty pro naše plechové obludy, mluvíme jen o růstu, jen se objeví problémy, růst se zastaví a my se děsíme krize, svádíme na krizi kdeco a přitom jsme jejími spoluautory. Lidstvu chybí pokora, jsem optimista, snad se nám v makovici jednou rozsvítí. Nebo ne? Já už o tom můžu jenom přemýšlet, případně psát, přečte si to pár lidí, zapomene...
Je horké léto, vychutnávám pohled na místní dominantu. Praotec Čech se sem nedostal, posvátným místem českého národa se stal Říp, kde se postavila kaplička a vymalováno. Určitě i Říp obsahuje spoustu kvalitního šutru. Co vy na to, stavitelé dálnic? Já zapomněl, ti tohle číst nebudou. Stejně se mi myšlenka, dá-li se to tak nazvat, vrací. Okousanej Říp podobně jako Radobýl u Litoměřic, na tom se podepsali předkové, to ještě nevládli komunisti. Blbost bolševici nevymysleli, rádi jí však využili. Takhle to dopadá, je-li vedro a je zanedbáván pitný režim. Blbne se. Co se mi všechno v hlavě narodí...
 |
| ZÁKUPY |
Dole na náměstí se krčí hospoda, hospůdka, výčep. Březňák za 15 korun. Pivo čepuje Vietnamec, je dobré. Restaurační zařízení, které provozují spoluobčané pocházející z Asie, je pro mne novinkou. Vím, že postupně ubývá stánků, Vietnamci se stěhují do kamenných obchodů, o kterých my bílí Češi tvrdíme, že se v nich nedá uživit.
Schválně o nich píšu jako o spoluobčanech. Kdysi sem přišli, prodávali šuntové zboží, ale i díky jim klesaly ceny elektroniky a oblečení v obchodech. Jejich děti chodí do českých škol, jsou prý pilné, mluví perfektní češtinou, dokonce jsem slyšel i dvě vietnamská děvčata spolu mluvit česky. Tady je pro ně domov. Jestli se to někomu nelíbí? Jeho chyba.
63 let uběhlo od doby, kdy odsud bylo vystěhováno obyvatelstvo německé národnosti, které zde mělo svoje kořeny. Ani tolik let nestačilo, abychom nahradili odsunuté. O majetek bohatých Němců se rádi postarali různí gardisté, kteří řídili odsun. Chudé Němce nahradili chudí Češi, Slováci, Romové, po roce 1990 Volyňští Čechové, Ukrajinci, Vietnamci. Bude to trvat ještě hodně dlouho, jsem ale přesvědčený, že za sto let tu bude obyvatelstvo sice mluvící česky, ale jejich původ už tak úplně český nebude.
Můj názor? Se svou tuláckou duší rád poznávám jiné, tuláci xenofobní nebývají. Rasismus mě míjí.
V Zákupech mi natočil nápoj Vietnamec, jinde mi přinesla jídlo rozskotačená Cikánka, narazil jsem na hospodu, kde bylo osazenstvo celé romské včetně obsluhy a asi i majitele. Nikdo mi nic neukrad, nikdo mi nevrazil nůž do zad.
Nedá mi to a musím se zmínit o obědě v Holanech, nad nimiž ční další "Říp", nejvyšší kopec Kokořínska, Vlhošť. Na jídelníčku bylo uvedeno "Rozlítaný ptáček s houskovým knedlíkem". Snad se jim španěláky v hrnci při přípravě rozpadly a bylo jim líto tohle vyhodit. A škoda by to byla, moc jsem si pošmák.
Cílem dnešního přejezdu bylo městečko Dubá. Kemp na koupališti, kde je i letní kino a v něm pořádají v této době dvoudenní jazzový festival. Před pár lety jsem akci objevil před pár lety díky spolužačce, která tu zpívala s bigbandem CL svého manžela. Koupaliště, chladivá údolí mezi skalami a večer muzika s dobrým občerstvením.
Krajina, kterou miluju, můžu tam jezdit kolem dokola, jsem už asi i otravný. Výlety jsou tu čarovné, stoupání jsou pro mě, a nejen pro mě, už nepřekonatelná, ani to mi nevadí. Bývají tvrdá, ale nejsou dlouhá. Kolem hradu Houska za komunistů člověk nepotkal občerstvení, tentokrát jsem měl štěstí Nebudu dlouho popisovat, raději vložím fotky.
 |
| POD HOUSKOU |
 |
| KRUH |
 |
| BLATCE |
Jazzový festiválek, byl jsem tu potřetí, ale teprve letos jsem se vybavil stanem, abych aspoň jednou poctivě zaplatil a nespal po koncertě načerno pod širákem jako při minulých návštěvách.
V pořadí 15.ročník. Dva večery po 4 až 5 hodinách muziky velmi dobré úrovně. Vstupné 150 korun za jeden večer, počasí údajně domluvené na vyšších místech. V pátek po bigbandu z Kosmonos hrálo seskupení Pavla Větrovce JIP, od něhož jsem dobrou muziku čekal. Potom jsem zažil téměř šok. F-dur jazzband ze Zlína. Jméno zpěvačky si nepamatuju, mladá holka, jak bych to napsal... Trochu víc plnoštíhlá, ale skvělá. Hrál se hlavně styl funky, moc jsem si pochutnal. Na závěr vokální seskupení The Swings.
V sobotu jsem přijel z výletu a hned jsem viděl legendu jazzové trubky, pana Boba Zajíčka. Nastupoval s dalšími muzikanty na prám či vor (?). Plavili se po rybníku a hráli blues. Efektní. Pro sebe jsem si fotil a povedl se mi malý fotografický seriálek, jak těžké to má trumpetista, má-li troubit ve velkém vedru. Pan Bob Zajíček, gentleman anglického střihu, mi určitě odpustí, že sem fotky vkládám.
 |
| Bob Zajíček občerstvuje |
 |
| Bob Zajíček odkládá nápoj |
 |
| Bob Zajíček hraje blues |
Druhý den byl věnován hlavně paní Evě Pilarové, která na druhý den slavila sedmdesátiny. Po kvalitním úvodním Bigbandu CL už se všechno připravovalo na oslavu jubilea. Jen krátký čas předtím jsem zahlédl v televizi asi dvacet minut koncertu na oslavu sedmdesátin našeho včelkomájového "Mistra". Naleštěné oblbující show, ale každý máme rád něco jiného.
Letní kino v Dubé s odřenýmí lavicemi, které pamatují dobu, kdy letní kina byla na vrcholu slávy. Dnes bylo narváno. Paní Evě přišli popřát hlavně kamarádi, velké celebrity chyběly, myslím, že ani nikomu nechyběly, celé to bylo kamarádské. Oslavenkyně má blízko odtud chalupu, prý už přes třicet let a tak je pravidelnou účinkující jazzových dnů.
Hodně toho zazpívala, jakýsi průřez dlouhé kariéry, dostala čestné občanství města Dubá, stala se členkou místních mažoretek. Milé, neformální.
Vzpomněl jsem si na dávné návštěvy Semaforu, kde jsme čekali při písničce "Kočka není pes" na tvrzení "že Armstrong není Rus". To jsme považovali za odvážná slova, vždyť na gramofonové desce právě tady musel být text pozměněn. Viděl jsem Evu Pilarovou zpívat Lásku nebeskou s Waldou v době, kdy byla v jiném stavu.
Zpěvačka s obrovským rozsahem, jazzoví odborníci tvrdili, že by udělala díru do světa. Prorazit v jazzu na světové scéně, znamená vystupovat v USA, a to byl problém. Doba jí nepřála. Ke všemu se nechovala vždy jako socialistická umělkyně. A její soukromé "prohřešky"? Jsou tak směšné, že by dnes po nich nesáhl ani Blesk.
Zůstala na domácí popové scéně a díky nenapodobitelnému hlasu byla jejím obohacením. Zpěvem jakoby chtěla provokovat. Pilarka byla vždy originál, to je hodně, ne?.
BLOG TÝDEN
Všechny fotky z putování
Žádné komentáře:
Okomentovat