pondělí 24. prosince 2012

Jaro je tady!

Voni to teda řikali, ale věřte dneska někomu.
Vyndejte kraťasy, jaro je tady.
Nechtěl jsem dneska nikam chodit, ale měli jsme včera se synem důležitý hovor, při něm se nám vypařila většina vína, určeného na vánoční konzumaci.
Nevím, jak kde, ale u nás je klid, po kterém při slově Vánoce vždycky toužím.
Vydal jsem se na Budějovickou, do DBK, jak se tenhle roztomilý obchoďák jmenuje. Roztomilý proto, že je přehledný pro člověka mého typu, nenávidějícího spotřebitelský frmol. Vinotéka je zde, víno levné, pokud vezmu v potaz cenu, i slušné.
Litránek za šedesát, dvojka od cesty za 22 a je si kam sednout. Kuřákům nedoporučuju, čvaňháky tu nechtějí. Mám mezi kuřáky tolik dobrých přátel, že bych s nimi klidně šel na demonstraci proti omezování svobody kuřáků.
Dost srandy.
Vím, Josef Lada maloval své dětsvtí, údajně v těch letech bylo několik zasněžených zim. Starej jako já, většinou nemá rád zimu, možná závidí mladším, že se dokážou zahřát nejen u kamen.
Ve vinotéce je chlap, říkám mu, že proti němu nic nemám, ale bývají tam hezká děvčata. Ani se neurazil, prej maj holky volno.
Piju svou povinnou dvojku v místech, kde člověk jindy těžko hledá místo. V celém prostoru je kromě mě jenom jedna mladá, řekl bych intelektuálka, proč známkovat, prostě ženská.
Čtu si. Časopis. Mladík, čtyrycet mu není, píše o vztahu. Dvě fáze, babu sbalit, pak s ní vydržet. To se mi líbí. Použitelné i pro ženy. Chlapa sbalit a pak s ním vydržet.
Sklenka vína není bezedná, druhou si nedám, nejsem kořala, na druhou potřebuju společnost.
Jedu domů a koukám na děvčata v zimním oblečení.
Holky, vlezte do skříně a vytáhněte jaro. Pro nás, co se na vás rádi díváme, je to příslib skutečného jara.
Koukám, že jsem napsal něco, co s Vánocemi nemá moc společného. Co byste chtěli od starého dědka.

Štědrý večer

Táta se kdysi pohádal s katechetou a vystoupil z církve.. Dnes asi záležitost k pousmání, ale on se narodil v roce 1907.
Byl  bouřlivák, odborář,  hloupý tvrdit, že byl skvělý, sudte člověka, když víte, co bylo dál. Pro komunisty zajímavý, pokud poslouchal.
Neposlouchal úplně správně.
Štědrovečerní večeře začínala  jeho přípitkem, většinou se jednalo o nápoj vlastní výroby, patlaninu,  pili jsme ji, vždyť ji předložil otec.
Ještě po letech, kdy  se tak mnoho změnilo, mi jeho pozvednutí číše, sklenky, chybí.
Necítím,  že bych jako  následovník vymyslel něco chytřejšího.
Jak vypadal náš štědrý večer?
Byl skvělý, musel jsem se umejtt. Navlíkli mě do triček a košil, holt, jak se co sehnalo.
Hezký večer to býval, nemusel jsem jít spát brzy.
Pomeranče jsem měl mezi dárky, někde je rodiče splašili, fronty na banány ještě nebývaly, banány jsme neznali.
Knížky!
Táta dělal v tiskárně, kde se tiskly knihy. Sazeč, ale dokázal něco sehnat. A tak jsem  se doma mazlil s verneovkami, které dokonce neměly pořádné obaly. Dvacet tisíc mil pod mořem jsem měl  jen tak bez desek a kamarádi mi záviděli. Kam se vlastně poděla ta kniha?
Možná jsem blb, ale necítím se dobře, nemám-li mezi dárky knížku. Dokonce jsem si jeden čas kupoval knížku jen tak,  pro sebe. Listoval jsem si v ní a měl jsem pocit Vánoc. Moje děti mi nic jiného nekupují. Knížka je krásná zbytečnost.
Štědrý večer je krásný večer. Proč?
 Protože.

čtvrtek 20. prosince 2012

úterý 18. prosince 2012

Závidím Angličanům

Závidím Angličanům, lépe řečeno Britům, aby mi Skoťáci nezakázali čuchat k pravé skotské. Pít ji nemám, pani doktorka říkala…
Ani počasí, ani fotbal, ani, že bydlí bez sousedů. Závidím jim monarchii, královnu, krále už nemají od roku 1952.
Ani devět mi nebylo, paní učitelka ve třetí třídě, svazácké srdce vlastnila, hodná na děti byla, nám se smíchem vyprávěla o zaostalosti Angličanů, kteří nepochopili, že dělníci a rolníci sami si mají vládnout.
Královny, princezny, hrabata, lokajové patří do pohádek, těch starých, v nových nepotřebujeme ani vlka, stačí nám kulak, se kterým pionýrka Karkulka snadno zamete.
Tuhle větu jsem si teď vycucal z prstu, ale myslím, že by mi pokroková pedagožka udělila pochvalu.
Doma mě rodiče okřikovali, ať jsem zticha, rádio hodně chrčelo, zatímco měl být slyšen Hlas Ameriky nebo Volá Londýn. Bál jsem se mámy zeptat, odkud ví, že mladá královna je krásná, přímo fešanda, když o ní slyšela jen v rádiu. V našich Rudých právech byla maximálně znázorněna v karikaturách jako upír, vysávající krev nezaměstnaných.
Děti byly zvyklé slyšet něco doma, jiné ve škole, nepamatuju se, že bych se tímto v devíti letech nějak trápil.
Elizabeth II. potkala za svého kralování už 12 prezidentů USA. Když vidím, jak se chová, jak dokázala s humorem přímo anglickým zahájit letošní olympijské hry v Londýně, mám tušení, že se s králem anglickým budu už navždy potkávat jen u Shakespeara.
Britové si své panovnice váží, občas na ni nadávají, srandu si z ní dělají, ale třikrát běda někomu cizímu, aby na ni jen pomyslně sáhnul. Zvlášť, kdyby byl Francouz.
I v Anglii se bojovalo o moc či o koryta, kdoví jak by všechno dopadlo, kdyby někdo Richardu třetímu přistrčil koně.
Nestalo se a Britové mají svou Alžbětu, jak nařídil zákon o nástupnictví. Mluvil jsem se znalcem Velké Británie, který se usmíval teorii, že královna může odstoupit a přenechat trůn svému vnukovi. Odstoupit může, ano, ale pokud bude žít její syn Charles, nastupuje on, jestli se též dobrovolně kralování nevzdá. To je řád, to není tahanice o místa na volebních kandidátkách, nejen českých.
Že média píší jinak? Musí se přece živit. Novinářská žumpa, jak je rád nazývá jeden z favoritů na pána Pražského Hradu, přitom se skromností sobě vlastní, zapomene podotknout, že ani společnost politiků není zrovna voňavá.
Tradice a řád. Nebuďme smutní, to všechno nejde naráz. Být bohatí, vzdělaní, spravedliví, slušní, nekrást a ještě plnit náročnou funkci pupku světa. Oni nepotřebují volit hlavu státu, vítěz jejich voleb ví, před kým poklekne, vědí, kdo patří na jejich známky.
Koupil jsem si sešitek poštovních známek. Českých. Je na nich Piňda ze Čtyřlístku. Asi pro jistotu.
Léta přibývají, opouští mě leccos, třeba i erotické sny.
Před spaním přemýšlím!!!
Co kdyby těch devět (nebo deset?) kandidátů se stalo bez voleb prezídiem? Mezi sebou by zvolili šéfa, to by bylo dílo, koho by vybrali?…
…nebo by funkce mohla kolovat, jako ve Švýcarsku…
…od nejstaršího po nejmladšího, mladej počká, však se dočká…
…proč tak málo kandidátů má jména českého původu?...
Jak se klíží zrak, usínám, napadají mě stále větší voloviny, spánek je milosrdný…
…dokud se hrůzou spocený nevzbudím ze strašného snu. Drábové mě vedou v železech k volbám kocourkovského starosty, bijou mě, vyhrožují…
Fuj! Byl to jen sen!
Jsem šťastný, že nežiju v Kocourkově. Nás nikdo bít nebude.
A máme známky s Pinďou. Pro případ.

pondělí 10. prosince 2012

Jsi jako dlouhý most

Zpívá mi z kazety Eva Olmerová.
Nahrál jsem si písničky z jiné kazety, kterou pěkně nahrál mé manželce její ctitel. Nejen ctitel.
V předtuše dalšího jsem si kazetu okopíroval, protože ať se děje, co se děje, Olmerová za to nemůže. Dobře jsem učinil.
Jsi jako ohýnek, jsi jako plamínek…
Napsal Rostislav Černý na hudbu Karla Mareše.
Vletěl jsem na you tube, kam jinam.
Našel jsem jen nahrávku s Evou Pilarovou, asi píseň byla pro ní napsaná, mohl bych klidně obě verze poslouchat po sobě a dohadovat se, která je lepší. Proč? Protože dnešní doba žádá vítěze. A co poražený? Nemá bejt poraženej! Druhý neuznáváme.
Obě tyhle dámy mi spojuje dávná vzpomínka. V Opetalce bývalo Divadlo hudby, kam bylo dobré zajít, pokud měl člověk čas, objevit, že promarněný čas vypadá úplně jinak. Záležitost spíš poslechová. Posadím se a se skupinou podobně naladěných lidí poslouchám. Možná, dnes, kdy si můžu poslechnout teď hned okamžitě úplně všechno na světě, trochu legrační. Z jiného pohledu můžeme být legrační právě my.
Jo, jednou jsem o přestávce připálil krásné dívce cigaretu, hodil jsem řeč, nějak jsem ji neoslnil, myslím, že na mě zapomněla, hned jak vajgla típla.
Spíš odpoledne to bývalo.
Ale i večer.
Psal se rok 1969. Eva Olmerová nikdy neplnila Lucerny, ještě jsme nevěděli, že budou arény. Byla svoje. Zabývat se jejím soukromým životem rád zanechám chytřejším. Typ, který štve lidi, kteří musejí všechno na světě zaškatulkovat.
Dívat na ni byl těžko popsatelný zážitek, i zpěvák si musí odpočinout, vyplňoval ho Ivan Vyskočil, který sral nejen oficiální propagandu
Uváděl Pepa Podaný z Mikrofóra, pořadu, vzniklého v šedesátých letech, byl to pro nás symbol svobody slova. Byl jsem mladej, tudíž…
Nepíšu Pepa, že bych s ním byl kamarád, abych ukázal, jaké lidi znám, mezi legendy on ani nevplul, jednou jsme na sebe narazili U Kafky a pěkně jsme se vožrali. Hezkej večer.
Vysvětloval mi, že se snaží v rámci velice omezených možností uvádět věci, které se netýkaly jakýchsi slavíků.
Jak všechno dopadlo, vysvětlí odborníci.
Ëva Olmerová se vyznala z lásky ke gospelu, velice výrazně k jménu Aretha Franklin. Nazpívala její gospely způsobem, že by slavná Aretha zbledla. Mám tu krásu někde nahranou, ale kde? Nevěřte starejm lidem, kteří vědí všechno nejlíp. Kecaj.
Viděl jsem ji naživo, dvakrát, třikrát, nevím, úžasná ženská.
Budu spravedlvý, i Evu Pilarovou jsem téměř v tomtéž balení v Divadle hudby viděl a slyšel. Pokud zamáznete vzpomínky na tuto druhou Evu, na její šoubyznysové živení, na její kuchařky, poslechnete si její hlas, padnete na prdel.
Evu Olmerovou měli lidi rádi hlavně pro její verzi písníčky, proslavené Jimem Reevesem, ona se vyjadřovala, prý, k té skladbě dost vulgárně.  Čekej tiše.
Koukám, jedna písnička náhodně zaslechunutá, těch keců, co jsem vyplodil.
Grafoman?

středa 5. prosince 2012

Jak jsem šel do Prčic

"Běž do Prčic!"
Slýchal jsem poměrně často jako nezvedené dítě od své mámy. Ne, že by holka z vesnice neznala slovo prdel, ale frekvence použití bývala podstatně nižší než v dnešní době. To bylo dávno předtím, než vzniklo putování, které se stalo legendou.
Máma samozřejmě vůbec nemyslela městečko v krásném, málem zapomenutém kraji, kde se už hlásí o slovo jižní Čechy a říká se mu Česká Sibiř. Pochybuju, že tam máma někdy zavítala, snad o existenci sídla věděla, určitě netušila, že Prčice je ta, nikoliv ty. Jednotné číslo.
Myslím, že mnoho lidí ještě dnes putuje do Prčic, stejně jako třeba do Sušic, do Kaplic, místní občani už dávno mávli rukou a myslí si něco o nevzdělaných Pražácích.
O historii dálkového pochodu Praha – Prčice zasvěceně píše Standa Rataj, který byl u toho.
 Nebudu opisovat. První poutníci vyrazili jednu dubnovou neděli v roce 1965 z Komořan, které tehdy ještě nebyly součástí Prahy, za deště do Prčic. Prčice v jednotném číslem jim připadala nezvyklá. Měli radost, že na otázky místních občanů, kam že se tolik lidí hrne v dešti do polí, mohli hrdě prohlásit „Do Prčic.“ Mnohým se dostalo nadávek za drzost.
V neděli proto, že v sobotu se hákovalo a kvůli tomu vlastně pochod vznikl. Chodit stovky v neděli bylo nevhodné, když musel člověk v pondělí do práce.
Účast 457 možná někomu přijde směšná v porovnání s dnešními čísly, ale tehdejší účastníci, včetně 105 žen, šli všichni celou trasu. Žádné pětadvacítky, dětské trasy. Kolik, že to dnes chodí skutečně z Prahy do Prčice? Kolem tří stovek.
Brzy zmizely z našeho života pracovní soboty, přestalo se chodit v neděli, v roce 1969. Standa Rataj založil Klub přítel dálkových kilometrů (KPDK), členy se stávali lidé z celé republiky. A už to jelo.
Slyšel jsem o pochodu, lákal mě, nějak mi to nevycházelo, vždycky se objevil důvod, proč nejít. V roce 1970 byli všichni účastníci, kteří do Prčice došli, pasováni do rybářského cechu. To jsem snad byl po flámu. V roce 1971 jsem byl téměř na cestě, ale naskytl se melouch, každá koruna dobrá.
Vím, že se vypravovaly zvláštní vlaky z Heřmaniček do Prahy, tam  čekávali navečer zvědavci, kteří se na trasu vyrazit neodvážili, šli se podívat na přijíždějící poutníky. Po pětašedesáti kilometrech a dvouhodinovém sezení ve vlaku vypadali podobně jako veteráni, vracející se z války.
Nezažil jsem tuhle srandu. Když jsem se konečně dostal pěšky do Prčice, psal se rok 1972, měl jsem za sebou 8 stokilometrových pochodů. Startoval jsem v Písnici, kromě toho se šlo ještě z Průhonic a Kunratic, v Týnci nad Sázavou se všechno spojilo.
3318 lidí na startu celé délky, desetkrát tolik, co se přihrne dnešních machrů, kteří si pohodlně můžou vybrat z obrovské nabídky vhodného oblečení, zvláště obuvi. Po téměř roce dálkového chození už jsem se nepočítal mezi nováčky. Bylo téměř povinností se akce zúčastnit, abych se mohl nazvat dálkoplazem. Vlastně slovo dálkoplaz se tehdy ještě moc nepoužívalo, spíš pomalu vznikalo.
Jsou to jen útržky, které se mi vynořují ze vzpomínek. Šel jsem sám, část určitě s Jardou Kopcem, který ještě nebyl Lachtanem. Nejtěžší úsek bylo přelezení Neštětické hory, kde se na kontrole vyskytoval legendární Prťák, jeden z těch, kteří jsou pokládáni za zakladatele dálkových pochodů. Hospody žádné, myslím, že v Týnci jsem se napil. Nepřetržitá šňůra lidí mě ničila.
Docházel jsem do města, cestou jsem viděl hospodu, nezastavil jsem se, došel jsem do cíle na náměstí. Tam mi dali nášivku, hezkou, řekl bych, že hezčí, než dnešní upomínky. Na bundu jsem si ji nikdy nepřišil, mám ji v krabici schovanou. Mě napadlo, že bych si ji na něco našil, abych provokoval sběratele. Dobrej nápad, ještě sehnal někoho na šití.
K dispozici byl snad čaj, chumel před hospodou věštil boj o pivo, otočil jsem se a proti proudu docházejících jsem se vrátil do oné hospody, kterou jsem cestou zaregistroval. Místo bylo, dokonce takové, které mi umožnilo se dívat z okna na docházející. Seděl jsem s nějakým klukem, už si ho nevybavuju, ale přisedli si další dva a netušil jsem, že jsou to lidé, se kterými se budu často potkávat. Z Ústí nad Labem byl Standa Cach a Jirka Kalous. Standa už přes dvacet let mezi námi není, s Jirkou jsem mluvil nedávno na setkání v Dubici.
Už jsem měl pár pochodnických známých, díval jsem, jak docházejí, byl to ročník, kdy ještě téměř všichni považovali za nestydaté se nezúčastnit. Myslím, že tento rok se lámal chleba, mnohým začala masovost být na obtíž. V roce 1973 se termín pochodu přesunul na květen, na start přestali chodit ti, kterým velká účast nevoněla. Nostalgicky vzpomínali na první ročníky, tak to bývá, tvrdí se, že už to není vono a přitom nás štve hlavně, že mládí odchází, nic není jako dřív.
Vím, že lidé, kteří udělali pro dálkové pochody strašně moc, se snažili vytvořit masovou akci. Výkladní skříň. Cílem bylo překonat, co se týče účasti pochod někde v Holandsku. Ani nevím, jestli se povedlo. Komunističtí pohlaváři slyšeli na masovost. Měli moc a bylo v jejich možnostech pochod Praha – Prčice během normalizace zamáznout. Bylo nutné jim ukázat, že jde o sport, o masovost, o zdraví občanů. Pak i nějakou kačku pustili.
Připadá to někomu trapné? Ale prosím, což dnes nevidíme podlézání různým sponzorům, abychom je přesvědčili, že děláme důležitou věc a že by ji mohli finančně podpořit?
Pochod přežil, neustále přibývaly nové, podstatně kratší trasy, přibývali účastníci, kterým už bylo fuk, že původní záměr byl ujít z Prahy do Prčice. Polozapomenutý kraj získal možnost hlásit, že tu je. Na trasách je spousta možností občerstvení, určitě se uzavírají nová přátelství, už jenom skutečnost, že jeden den je leckdo vyhnán od počítače do přírody, není špatná.
Pochod Praha – Prčice tady je a je úplně lhostejné, že jsou lidé, které takové akce nebaví. A že mezi ně patřím i já? Snad moje chyba.
Ano, byl jsem tady v roce 1972 poprvé a naposledy. Několikrát jsem v Prčici byl jindy, i na kole, vždycky si vzpomenu. Jen hospodu, ve které jsem po pochodu popíjel, jsem nenašel. Doufám, že se mi jen nezdála.
Vrátím se do ní, abych vzpomínku dokončil. Díval jsem se na přicházející, hledal jsem jednu osobu. Uviděl jsem ji, zaplatil a mazal zpět na náměstí.
„Pojď se mnou do Sušetic.“
„Kde to je?“
„Kousek, asi dva kilometry, náš oddíl tam má v hospodě schůzi.“
Asi tak nějak probíhala konverzace. Tenkrát ještě převáželi zájemcům zavazadla a v Sedlci bylo zajištěné ubytování ve vlastních spacácích. O ničem takovém jsem nevěděl, připravený na okamžitou cestu do Prahy.
Kamarádka byla na přespání připravená a mně to bylo v ten okamžik jedno. Dva kilometry se protáhly na pět (i dnešní pohled na mapu potvrzuje), pořád do kopce.
Schůze, ač jsem nebyl členem KPDK, se mi líbila. Hospoda skvělá, zakouřená, kravál, myslím, že i kytara, předsedu Standu Rataje nikdo neposlouchal, dobrá společnost, ve které jsem se nemusel mezi sportovci stydět za cigára, piva mi nikdo nepočítal. Přiopilý Lachtan měl pusu dokořán, byl to hezký večer. Kdy jsme skončili, bůhví.
Cesta do Sedlce z kopce, v tělocvičně se to nějak zkombinovalo, byly volné spacáky, někdo spal na zemi jen tak, protože zapomněl, že spacák má. Moje kamarádka si nestačila vyzvednout svoje zavazadlo, přivezené pořadateli z Prahy, měla ho zamčené a ráno musela počkat na člověka s klíči.
Čekal jsem na ni? Sebral jsem se a šel na vlak se skupinou, kde převažovaly dívky, které jsem už potom nikdy neviděl.
Kamarádku jsem nechal jejímu osudu, vždyť je dospělá, vídal jsem ji pak poměrně často.
Takto jsem se, prosím, všemi couly gentleman, ucházel o svou budoucí manželku.
Dostal jsem se časem i do Sušetic, žádná hospoda tam není. Nevymyslel jsem si tohle všechno? Už se mi v hlavě pletou vzpomínky, příhody mnou prožité, příhody jinými vymyšlené. Mají to mí vrstevníci jinak? Možná, ale moc jim nevěřím.


úterý 4. prosince 2012

Barborka

Dnes ráno, sotva jsem pochopil, že jsem živ, vyskočila na mě Barborka.
Z masa a kostí nebyla. Písnička. Z rádia, někde ji vyštrachali.
V elpíčkách a cédéčkách, mapujících písně Waldemara Matušky, většinou nebývá.
A přece.
V roce 1962 byla hitem, přestože jsme to slovo neznali.
Zastínila ji tehdy slavnější vrstevnice Zuzana, která však byla od Šlitra a Suchého.
Barbora byla tenkrát jméno spíš pro babičky.
Setkal jsem se v práci se šťastným otcem, který se chlubil krásnou holčičkou Barborkou. Už nevím, jestli měla na jméně vinu písnička, ale když zrovna kolega nebyl na doslech, byl pomlouván.
"Takový pitomý jméno. Chudák holka, budou jí říkat Brambora."
Taky se mi nezdálo. 16 let uplynulo a i u nás doma se zjevila holčička a kupodivu, byla to Barborka.
Textaři, kteří vkládali Matuškovi do úst slova, se zasloužili o renesanci dívčích jmen, málem odkopnutých. Vedle Barbory a Zuzany, později i Terezy, možná ještě nějaká, na níž jsem zapomněl. Už jim je kolem padesátky, holkám...
Barborka, chytlavá melodie, se linula z radiopřijímačů, tak jako třeba před pár lety valcha u starýho Růžičky, určitě bych vzpomněl na další, kdybych chtěl.
V létě 1962 jsem byl na štaci v Libochovicích, zeměměřiči mívají pestřejší život. V srpnu přijela na štaci jiná profese. Komedianti, kolotoče, houpačky, střelnice, pouť.
Bydleli jsme v zámeckém parku, okna na náměstí, Matuška vyzýval Barborku neustále, aby otevřela okno. Byli jsme rádi, že v neděli kolotoče zabalili kšeft a zamířili jinam. Na Barborku jsem byl už alergický.
Dnes mi přivodila těžkou nostalgii. Bylo mi tenkrát 19. Už jsem na ni málem zapomněl. Když ji náhodou někde zaslechnu, vzpomenu na kolotoče.
Mají dnes svátek.
Musím té své popřát.
A k tomu si zapěju (proboha, v duchu) s Waldemarem.
http://www.youtube.com/watch?v=vh9Uf4G41Cc

pondělí 3. prosince 2012

Mladá Boleslav potřetí

pokračování z článku Mladá Boleslav podruhé


Synagogní ulice
Vpravo je zeď nové radnice, následně vodárenské věže, vzadu je synagoga, po níž zbyl jenom název ulice.


Taková ulička vedla od synagogy směrem do ulice Starofarní. Nebylo toho moc, čeho jsem se mohl chytit, ale dům vpravo zůstal a dole… Ale jo, asi to bude tak.


Kostel Nanebevzetí Panny Marie
vlevo je vidět vodárenská věž.


Starofarní ulice
Trochu jsem si zafantazíroval, ale bude to tak. Kolem dnes žlutého baráku vedla tehdy úzká ulička k synagoze, kterou jsem se díval dolů na předminulém snímku.


Otočil jsem se dozadu, vidím kostel Panny Marie, vpravo je přestavěné křídlo staré radnice, zástavba vpravo je fuč.


Dům na bývalém Josefském náměstí, kde býval koloniální velkoobchod firmy Benda a Fišer. Měl jsem toho strašně málo na identifikaci, detaily na okrajích fotky, ale nemohl jsem si odustit zvěčnit „vkusnou“ náhradu.


Komenského náměstí
Drobné domečky musely ustoupit stavbě pošty. Vlevo je bývalá dívčí škola, dnes samozřejmě dál slouží školství. Jak to tenkrát dělali, že po sto a více letech jsou budovy škol stále použitelné pro stejný účel. Chtěl bych vidět dnešní sídlištní krabice, co s nimi bude za 50, 100 let. Jeden ze starých domečků – nejvíc vlevo – je Bendův fotoateliér.


Dům, kde bývalo Kazdovo řeznictví, i později tu byla prodejna masa, byl teprve nedávno „vyměněn“ za tělocvičnu, patřící sousední škole.


Ulice Na Karmeli
Její začátek na rohu Komenského náměstí. Vlevo bývala hasišská zbrojnice a tahle nová snad slouží témuž účelu, to jsem se nezeptal. Třeba příště. Ulice byla přestavována v roce 2005 kvůli výstavbě vysokoškolského centra.


Bývalé piaristické gymnázium


Českobratrské náměstí
Pohled z něho směrem na Karmel. Vlevo býval dům, zvaný zimní sbor, zbořený v roce 1981.


Českobratrská ulice
Domy byly zbourány v roce 1965 a 1979. Do Palackého třídy se otevřel pohled.


Velký dům byl stržen v roce 1997, podle publikace ve značně zbědovaném stavu.


Lukášova ulice
Dům s krásnou fasádou s firmou fotografa Bendy a krejčího Tajera jsem už fotil minule. Dnes mám fotku, která je trochu z jiného místa a je proto vidět Českobratrský sbor.


Pro dnešek dost, ale do Boleslavi se ještě vypravím, něco jsem nedokončil. Jestli mě nestrčí čert do pytle a neodnese do pekla.


Mladá Boleslav podruhé

Některé z publikací o zmizelých Čechách, možná většina, jsou řešeny geniálně. Člověk vezme knihu, pokud ji někde nezapomene, a kráčí. Aní plán města nepotřebuje, všechno logicky seřazené i pro člověka, jako jsem já.
V duchu děkuju autorce Sylvě Městecké, zde na blogu děkuju veřejně.
Protože jsem všechny fotky stažené z internetu vyčerpal ve své první návštěvě, můžu bez rozmýšlení říci, že všechny staré fotky, jejichž kopie jsem použil při srovnávání, jsou z publikace Zmizelé Čechy – Mladá Boleslav od Sylvy Městecké, kterou vydalo nakladatelství Paseka v roce 2011. Současný stav jsem fotil já.
Vydávám se na cestu městem, kde jsem byl mnohokrát, ale, jak to bývá, jen tak jsem projel a určitě jsem někde řekl „Tady už jsem byl“
Neříkám, že se ze mě stal znalec, ale byl jsem přinucený sám sebou, abych si o městě aspoň něco přečetl.


Pražská ulice
Už před sto lety stáli na pylonech stejní kamenní lvi, jako dnes. Pozůstatek bývalé Pražské brány.


Zámek
Vlevo je Josefínské křídlo, dveře, které tam jsou místo dřívějšího okna, je vstup do muzea.


Staroměstské náměstí
Jsem tu znova. Minule jsem toho porovnal dost, ale přidávám. Místo obchodu s prádlem Josefa maška je zde Blues Café. Snad nedělají té krásné muzice ostudu. Tři baráky vlevo byly strženy v 90.letech 20.století, poslední jen částečně, zde je výsledek.


Kolem morového sloupu vzrostlé lípy vzaly za své, jehličnan před radnicí je právě instalovaná vánoční výzdoba. Úplně vlevo je hotel U Zlatého věnce.


Kolem morového sloupu vzrostlé lípy vzaly za své, jehličnan před radnicí je právě instalovaná vánoční výzdoba. Úplně vlevo je hotel U Zlatého věnce.


Sláva před budovou hejtmanství, která byla zasažená při bombardování v roce 1945. Věž na dnešním snímku patří kostelu svatého Jana Nepomuckého.



Detail staré radnice. Záběr mi zastínili pracovníci Slováckých strojíren z Uherského Brodu, coby zdobitelé vánočního stromu.


Křídlo staré radnice, v němž bylo vězení. Přestavěno v roce 1939.


Masná ulice
Staré masné krámy, později první stálá boleslavská sokolovna. Dům byl zbořen v roce 1955 a otevřel se nám pohled na věž nové radnice, podle které jsem srovnání orientoval, Komenského náměstí, vpravo s věžemi je pošta.


Železná ulice
Pohled ke Staroměstskému náměstí.


Nároží s Pivovarskou ulicí s bývalou Živnostenskou záložnou. V roce 1992 byla nahrazena dnešní budovou banky.


Vyústění Železné ulice na bývalé Movoměstského náměstí, posléze Mírového náměstí. Za kostelem svatého Jana Nepomuckého je už dobře vidět panelová hradba.



Při své druhé návštěvě Boleslavi jsem vyrobil tolik srovnání, že mi činí potíže dát je do jednoho článku.
Pokračování příště, bych taky mohl napsat, ale bude hnedle vedle.




neděle 2. prosince 2012

Mrazivý víkend

Sice slunečné, ale mrazivé sobotní ráno připomnělo, že v prosinci bývá chladněji.
Pro pesimisty: hnusná zima!
Pro optimisty: za necelé tři týdny se začne prodlužovat den!
Skončil jsem v muzeu. Ne jako exponát. Nic chytřejšího mě nenapadlo, než zajít do městského muzea v Praze. Mají tam vyvěšené staré fotky a mapky z Vinohrad a Žižkova.
Nechtěli na mně vstupné. Na nikom. Muzea a památky v Praze byly zadarmo.
Pán u vchodu se vyptával, co všechno mám v plánu oběhnout. Věděl jsem, že jsou tady k dostání publikace, ve kterých staré pohlednice jsou. Úplně všechny, které jsou viděny na stěnách a ještě víc. Těšil jsem se, že je zakoupím, zalezu s nimi do pelechu a budu si představovat, že chodím po ulicích a hledám a fotím. Jestli neusnu, budu chodit už furt.
Chytrý pán u vchodu vysvětloval, že hlava nedovolí, aby člověk celou výstavu vstřebal najednou, že se sem musí víckrát.
Protože jen výjimečně je vstup volný, něco se utratí.
Knížky jsou nádherné. Drahé? 410 korun za kus, za Žižkov a Vinohrady najednou 750. Za to už nakoupím v ...marketech kila zlevněného šmejdu. Proti ceně za jachtu směšná částka.
Protože Muzeum hlavního města Prahy vydává takovou nádheru, musím jim udělat reklamu. Smíchov jsem koupil v knihkupectví za 467, ještě je v knize tužkou napsaná, tady stojí 410.
A dost čísel, nebo zblbnu.
Prostě jsem zakoupil celou výstavu domů, můžu u ní ležet, sedět, spát, grog si udělat, pivo otevřít, vínem nebo kafetem se polejt.
Neděle ráno.
Nemůžu se jen doma válet, navleču se, jdu do sklepa pro kolo. Mladá paní něco hledá, říká mi, že jsem sportovec. Doufám. Měl jsem přes uši kapucu, snad neřekla pitomec.
Musím se hýbat, paní doktorka, u které jsem byl před měsícem, by měla radost. Radila mi, jak netloustnout, to už mi radil kdekdo, ale ona je studovaná.
Abych vynechal pivo, to vím dobře, vždycky po dopití se rozpomenu.
Souhlasně přikyvuju.
Že se snažím.
Prý je dobrý si psát všechno, co za den sním. Za nějaký čas bych měl materiál, nad kterým bychom se mohli sejít a zamyslet.
Vidím se, jak strčím do huby křupku a letím udělat čárku. Kde je, sakra, ten papír?
Teda, já nevím...
Měl jsem kdysi dávno kolegu, ještě v době, kdy se za rohlík platilo třicet halířů. Pedant, psal si všechny výdaje, každou maličkost. Důvod mi nebyl jasný, smutný je, když prachy rozfofruju, ještě se nervovat seznamem. Dělal to. Měl notýsek. Jednou ho nechal rozevřený na stole. Psal úhledně.
2 rohlíky 0,60 Kčs. Hned pod tím:
Různé 200 Kčs.
To se vožral, pil zřejmě různé nápoje.
V lednici jsem měl asi 2 roky zmrazená husí prsa z Maďarska. Buď budou k jídku nebo sním knedlíky se zelím? Dalo se jíst, knedlíky se mi povedly, zelí připálilo. Samo.
Dvanáctka chutnala.
Paní doktorka by měla radost.