úterý 27. dubna 2010

Mezi Řípem a Házmburkem

Na dohled hory Říp, u vesnice Přestavlky existoval (či ještě existuje?) vojenský objekt. V šedesátých letech minulého století výraz vojenský objekt znamenal přísně tajný, i když se o něm vědělo. Prý nějaké rakety. Nikdo pořádně nevěděl, o co kráčí. Protestní demonstrace proti základnám v naší zemi? Tenkrát?


Někdo rozhodl, že v zelinářském kraji je nutné vybudovat síť zavlažovacích zařízení, projekt potřeboval podklady. Letecká fotogrametrie se k mapování už používala, však jsem z předmětu dostal u maturity čtyřku, kvůlivá základně se nesměly pro civilní potřeby pořizovat letecké snímky.


Podklady vyhotovit dostala Geodézie v Ústí nad Labem. Celý velký měřický oddíl na práci vyrazil. Dva roky jsme oblažovali tenhle úrodný kraj. Praotec Čech dělal, že nic nevidí.


Devatenáct mi bylo, starosti s bojem za světový mír jsme nechávali jiným, socialistické závazky jsme plnili, to se vždycky nějak našvindlovalo. Ve věku, kdy prý by měla už pomalu odcházet puberta, nás bylo víc.


Těch pár vydělaných korun zmizelo pár dnů po výplatě, hospodští se na nás usmívali. Celé dny jsme se pohybovali po polích plných zeleniny. Dopřávali jsme si stravy, podle dnešních měřítek, vysoce zdravé. Nezapomenu na den, kdy jsem se několik hodin pohyboval mezi rajčaty. Jsou zdravá? Nevím, ale průjem jsem měl dva dny. Jindy si zase každý nesl domů velký květák. To jsme snad kradli? Nebudu úzkoprsý, všechno bylo všech.


Ošklivé už dávno vzal čas, zbyly vzpomínky na řadu lumpáren, průserů, zodpovědnost se nás moc netýkala. Když se něco zvoralo, tak se to přeměřilo, za ty naše platy...


Jedu se podívat na místa činu. V sobotu je pouť na Řípu, vlaky budou plné, jedu v pátek. Naložil jsem sebe i kolo do vlaku, který je označený City elefant. Proč? Výrobce soupravy prodal i s názvem? Nebo to někomu připadlo světové? Městský slon? Když už měl být název vtipný, snad se dala vymyslet nějaká volovina v češtině. Maxipes Fík, jej to by se mi líbilo. Víc proti vlaku nemám. Na courák téměř luxusní podmínky.


Trať z Prahy do Děčína byla před pár lety budována podle nejpřísnějších měřítek. Pro rychlost 160 km v hodině. Na stavbě jsme se hodně motali, už se soukromou firmou a vůbec to nebyla bžunda jako kdysi. Zodpovědnost jsme jaksi měli v náplni, strach o peníze, i o práci. Nestěžuju si, ale byly to tvrdě vydělané peníze.


Vystupuji v Hrobcích. Co tu bylo za kravál a špínu ještě nedávno. Stavební stroje se odstěhovaly jinam, stojím na nástupišti v úplném tichu. Poprosil jsem výpravčího o razítko do vandrbuchu, pokecal s ním, taky turista. Před osmi lety byly Hrobce mezi vyplavenými obcemi, ale šlo "jenom" o pár domů blízko řeky. Média zajímají jen vesnice spláchnuté komplet. Svým způsobem to měli vyplavení obyvatelé Hrobců horší. Přišli o domy, ale bylo to jen pár lidí, co je to pro televizi za katastrofu? Finanční pomoc směřovala jinam. Sjedu k Labi, následky povodně jsou již historií.


Projíždím vesnicemi, jejichž jména mi ledacos připomínají, dědky, kteří si u nás přivydělávali k důchodu. Figuranti. Kde je jim konec, připadali mi tenkrát tak staří, venkovští penzisti, kteří se uculovali, když mi byli přiděleni. Měli o postavě šéfa jiné představy. V 19 letech, klepal jsem se strachy, měl-li jsem jim něco přikázat. Bavili se mezi sebou o bitvě na Piavě, měl jsem z nich prču a najednou jsem taky starej.


Z vesnic zmizely obchody Jednoty, ve kterých toho za komunistů moc nebylo, ale něco přece. Už tenkrát byly ztrátové. Malá vesnice Chvalín a obchod otevřený, je to vůbec možný? Ve dveřích mě vítá usměvavý a ochotný Vietnamec. Aspoň kousek pečiva koupím, na razítku v sešitě je místo českého příjmení Do Khac Vu. Jak to dělají, že je ty malé krámky uživí a nás ne?


Není to dávno, co se v Doksanech nedala přejít silnice. Auto za autem, prosperoval tu stále nabitý motorest, dnes zavřený, budova chátrá. Jezdí se po dálnici.


Vedle vyrostla dřevěná bouda, Chaloupka se jmenuje.


Vynikající ledvinky s rýží, příjemná obsluha, dva hosté ženského pohlaví, prosím, ani nemáme výraz pro hosta - ženu. Hostka, hostkyně? Genderovci, vymýšlejte! Hezké prostředí, ale že jsem se, blbec, vyptával. Dávný kolega ve vsi bydlíval, o rok starší. Už není. Vybavilo se mi pár flámů. Patřil k těm, kteří, pokud začali pít, neměli rozum a u jednoho dne nezůstalo. Ale byl to spíš občasný piják než alkoholik.



Z mrazivého rána se stává teploučký den, jsem smutný, zase jednoho už nikdy nepotkám. Z Brozan vyjíždím poměrně dlouhý táhlý kopec. Tady býval pěkný výhled na České středohoří, už se těším na focení. Houby, po včerejšku se uklidnil vítr, ve vzduchu je opar a Milešovka a spol jsou jakoby v mlze.




Blížím se k Házmburku, dominantě. Kdo zná obec jménem Slatina? Milá vesnice má neobvyklý půdorys, domy jsou postaveny do kruhu, uvnitř je volný prostor. A Házmburk. Tak blízko, jen si na něj šáhnout. Chtělo by se vylézt nahoru, ale co s kolem? Nevýhoda cykloturistiky, člověk nemůže mít všechno. V dnešním oparu bych toho moc neviděl. Hnedle mám výmluvu.





Libochovice, tolik na ně vzpomínám. Malé městečko s nádherným zámkem. V roce 1962 jsem zde při zmiňovaném pobytu bydlel v budově přímo v zámecké zahradě. Měli jsme ohromný klíč od vrat, abychom se mohli vracet domů v době večerní a noční, kdy je park uzavřený. Sedávali jsme naproti v hotelu U černého orla a klíč měli na stole. Protože jsme nechodívali domů společně, museli jsme někteří lézt domů oknem.



Zvykl jsem si, byla to cesta kratší a bylo mi těch 19, rád jsem se předváděl... Nevím, jestli by dnes někdo akceptoval skutečnost, bydlet na služební cestě v baráku, kde byla jen studená voda, žádná skříň. Věci na věšáku, na židli nebo v kufru pod postelí. Stěny polepené fotkami žen méně oblečených, žádné porno, jak bychom k němu přišli. Ušetřili jsme na nocležném, které nám vypláceli 8 korun denně, to nebylo tak málo, když pivo stálo u Orla 1,40.


Před hotelem byla pumpa, tam jsem za hygienou chodil. Zazvonil budík, vyskočil jsem v okna, zapumpoval, umyl se, vyčistil si zuby a opět oknem do "pokoje". Bydleli jsme tam do půlky listopadu, už se ráno i jinovatka objevila. Byla to hodina, kdy přijížděl na náměstí autobus a vystupovala z něj osmnáctiletá kuchařka z hotelu, pokud měla službu. Hanička z Keblic, byla hezká, z pusy jí svítil zlatý zub. Ne, to není fór, tenkrát to tak chodívalo, ale byla jinak moc pěkná. Já už jsem tam potom chodíval schválně, abych jí mohl pozdravit.


"Ahoj".


"Ahoj. Nastydneš! "


"Prosim tě, tomu řikáš zima?"


Vysvlečený do půl těla jsem vypnul část těla, kde mívají někteří hrudník. Zima mi byla.


Z hotelu, kde bývalo i učňovské středisko servírek a kuchařek (oči nevěděly, kam kouknout), je kasíno. Pumpa stojí pořád. Nevím, jestli by vydala vodu, měl jsem chuť si zapumpovat, nerad něco kutím mezi cizími auty. Že by si mě nepamatovala? Fotka na památku. Shledání po 48 letech, jinak je náměstí dost jiné, tehdy tudy vedla hlavní silnice, dnes tichý místní provoz.


Vzpomínky se vynořují. Kancelář jsme měli v bývalé restauraci U Králíčků. Jak to bývalo, po osmačtyřicátém jim zrušili živnost, hospodu dál provozovali pod firmou Jednota, zestárli, odešli do penze, hospoda se zrušila, protože barák byl jejich a oni nechtěli ve svém cizí hostinské. Poznal jsem je, byli to hodní staří lidé, bydleli zde a v sále jsme se usadili my. Měli syna, který se šel učit číšníkem, aby jednou mohl převzít dědictví. Bolševici rozhodli jinak, pingla dělal, ale jinde. V roce 1991 jsem se sem zajel podívat. Hospoda U Králíčků zase otevřená.



Staří už byli na pravdě boží, "mladý" v důchodu, seděl v hospodě. Žádní jiní potomci nebyli, on bezdětný, tak dům prodal s tím, že v něm bude bydlet do smrti. Měl radost, že hospodě nechali starý název a jak jsem v pátek viděl, nezanikla do dnešních dnů.


Zámecký park je stále udržovaný, budovy pěkně omítnuté. Stále se tu procházejí pávi, krásní ptáci. Čím jsou hezčí, tím protivnější je jejich křik. Viděl jsem jednou tanec takového krasavce, roztáhl svou nádheru, dupal kolem samice, předváděl se, hnusně u toho křičel. Ona nereagovala, zobala v trávě, skoro bych řekl, jako slepice. I člověčí samci se někdy natřásají a samičky dělají jako, že je jim všechno fuk. Hrají si s námi. Roztaženého ocasu jsem se dnes nedočkal.





Projel jsem se podél Ohře, po aleji, kde jsme rvali a cpali do sebe třešně, ani památky. Odjížděl jsem z Libochovic s vědomím, že to může být naposledy. Vzpomínat je na co, ale živí lidé mi chybějí. Je to skoro půl století, kde je všem konec? Opouštím Házmburk a vracím se pod Říp. Kraj rozřízla dálnice. U Nížeboh jsem odmítl přímou cestu do Roudnice, odbočil jsem do Přestavlk, hezké vesničky, na jejímž okraji je les a v něm měly být ony rakety. Tahle cesta k vlaku je delší, ale méně frekventovaná. A v mapě jasně vidím, že přes dálnici je nadjezd. Není.



Silnice zrušená, závora říká, abych se otočil a jel jinudy. Chodil jsem do školy za prezidenta Zápotockého alias Ušatého torpéda a ten nám moudře radil: "...zpátky ni krok!" Nějaká závora, když mám mapu. Místo nadjezdu je pod dálnicí je roura. To přece prolezu. Musel jsem skrčený šourat se pozadu, kolo táhnout za sebou. Asi dvacet minut. Začal jsem pochybovat o svém rozumu, to zas u mě není mimořádné. Vítězně jsem vylezl z roury, otočil se a viděl bájný Říp. Na vrcholu seděl praotec Čech, kroutil hlavou a ťukal si na čelo. Honem jsem výjev vyfotil. Marně doma na fotce praotce hledám. To je divný. Kouzla, čáry? Praotec na úrovni polednice?






Byl jsem na letišti. Nikdo se mě nevšímal, trochu už ve svých letech počítám, chytnou-li mě v místech, kde nemám co dělat, začnu koktat a oni mávnou rukou a zapomenou na pomatenýho strejce. Z letiště jsem vyjel na silnici, kde byl tak strašný provoz...


Na náměstí v Roudnici předvolební shromáždění, ani nevím, kdo se tu producíroval, ale hlásili cenu 10 korun za klobásu a k tomu pivo zadarmo. Fronta byla hodně dlouhá. Před pár dny jsem přijel do Berouna, náměstí bylo oranžové. Tak mě napadlo, že bych si mohl zjistit všechny mítinky blízko Prahy a objízdět je, za levný peníz pojíst a popít. Jako přídavek bych musel vyslechnout kecy, které ani přednášející, ani posluchači stejně neberou vážně. Důležitá je klobása a pivo. Vypil jsem si ho na nádraží za dvacku. Zase jeden den pryč.


Mnoho dalších fotek z výletu je zde

nebo zde


BLOG TÝDEN

čtvrtek 22. dubna 2010

Hranica

Maďaři založili ve 13.století vesnici Zelemench. Obyvatelstvo se živilo zemědělstvím. Hodně dlouho poté se stali obyvateli velké říše Rakousko - Uhersko. Vítězové války, které dnes říkáme první světová, rozporcovali poraženou rozpadlou říši podle svého uvážení. To vítězové dělávají. Obyvatelstvo nevyhnali ani nevyměnili, hranice namalovali od stolu. jaképak sraní s nějakými zaostalými Maďary, sídlícími daleko od evropských velkoměst.
Vesnice se stala součástí Československa, nového státu, který, jak se ještě v témž století ukázalo, neprokázal svou životaschopnost. V obci žili stále tíž Maďaři. Přišla válka, druhá světová, opět vítězové určovali hranice nejen státní, ale i zájmové. Sovětský Svaz byl na vítězné straně, hranici mezi Československem a SSSR určoval tedy on.
Vesnice Szelmenc byla rozdělená na Nagyszelmenc (slovensky Velké Slemence) a Kissszelmenc (Malé Slemence) se stala ukrajinským územím, tedy sovětským. Bez ohledu na historii, příbuzenské vztahy. Zpočátku se obyvatelé domnívali, že takhle to nemůže zůstat. Zůstalo - 60 let. Rozdělení obce přežilo i rozpad SSSR.
V rámci festivalu evropského filmu jsem viděl dokument slovenského režiséra Jaroslava Vojtka Hranica. Snad ho koupí česká televize. Kdo má rád absurdní situace, přijde si na své.
Hranice trvá i dnes. Ve Slemencích je sice otevřený hraniční přechod, ovšem dost tvrdě hlídaný. Končí zde Schengenský prostor. Co mě zaujalo, je humor obyvatel obou částí. Život je naučil, popíjejí své pivo a kořalku, s nadhledem komentují svou situaci. My, Češi, se tak rádi chválíme, jaké jsme smějící se bestie, kterých se bojí celý svět, protože všechny přešvejkujeme. Nemám tenhle názor rád a film mi to jen potvrdil. Nejsme tak výjímeční, jak bychom chtěli.
Možná by sem měli pozvat "nejlepšího" Slováka - Jána Slotu, který mi někdy připadá, jakoby viděl Maďara jen na obrázku.



Facebook - Václav Víšek

středa 21. dubna 2010

Z Prahy do Berouna

Krásný jarní den, vymalovaný den, všední den. Vychutnávám vzdoušek, a hlavně vychutnávám ticho. Jedu přes Černošice a libuju si. Lidi jsou zřejmě všichni v práci. To je dobře, protože musí hodně pracovat, musí pořádně a včas platit sociální pojištění, aby nám, penzistům jednou za měsíc přišla na účet finanční částka.
Já bych naopak měl lítat se čtyřmi igelitkami mezi několika Kauflandy, shánět pro celé příbuzenstvo nejlevnější potraviny. Z částky, kterou bych utratil, zaplatím státu DPH, už vidím ty penízky. Místo toho se potuluju krajinou od hospody k hospodě.
Ale z piva zase platím spotřební daň, hladový stát si nás najde všude. Neschováme se.
Projíždím Karlštejnem, ani tady není nával, koně zapřažení do připravených kočárů lelkují, nastrojení kočí nepráskají bičem, v ruce mají mobil, nebo zívají s cigárem v ruce. Ve stáncích skleněné příšernosti. Není proč přibrzdit.
Aut jezdí málo. U silnice jsem zahlédl pár fialek, těch malých, hodně voňavých. Kdysi jsem je nosil domů mámě ze stráně za barákem. Byla ráda, ale říkala:
"Netrhej jich tolik, včeličky je potřebují víc než my."
Přijíždím k Srbsku, z dálky svítí modrý most přes Berounku. Po povodni v roce 2002 byl postavený na místě starého, který vzala voda. V sezóně je tu frmol, v okolí jsou krásné skalní partie. Hospody jsou pěkné, vyfešákované, jezdím přes most pod nádraží, dá-li se tak říkat dvěma přístřeškům na nástupištích.
Tahle hospoda nesvítí novotou. Budovu pravděpodobně naposledy omítnuli ještě před vítězstvím pracujícího lidu v roce 1948. Bývalý hotel. Kdykoliv jedu přes Srbsko, stavím se tady. Uvnitř je poctivá hospoda starého typu, s dobrým pivem, s dobrou kuchyní. Uprostřed místnosti kulečník, u stěny piano. Vývěsky speleologů, chybějí blikající prohrávací bestie. Na stěně velká obrazovka, kde zrovna dávají přímý přenos kulečníku. Tlačenka s octem, cibulí a chlebem, k tomu pivo.


Jedu dál po břehu řeky. Hlavně kvůli tomuto úseku sem jezdím zásadně ve všední den mimo sezónu. Dobrý kilometr jedu úzkou kamenitou pěšinou. O víkendu je plná pěších, chodí sem trénovat na skalní stěny horolezci, cyklisti jsou zde navíc.
Pár kilometrů před Berounem město vylepšilo původní prašnou cestou asfaltem. Na
kole se jezdívalo dobře, bruslaři sem nemohli.
Vjíždím do města, začalo trochu poprchávat. Rád se pokaždé projedu po hezkém náměstí. Dnes je tu nějaká pouť či co? Dětí třímají balónky, hraje hudba. Ale to přece není pouť. Všechno je oranžové, pomeranče, mandarinky. Moderátor hlásí, že za 10 korun dostane účastník předvolební veselice občerstvení.
"Když jsme sem přijeli, pršelo, sotva přijel Milan Urban, vylezlo sluníčko."
Však se směje ze všech plátěných stánků a ujišťuje všechny, že v době krize nám bude hlídat pracovní místa. To bude mít fušku, filuta. On na to určitě bude mít lidi. Oddechl jsem si, ta jistota, přímo sociální. Fotil jsem si oranžádu a najednou jsem si uvědomil, že jsem stylově oblečený. Mám ve skříni jediné tričko, které má oranžovou barvu, právě dnes jsem ho oblékl.
Raději odjíždím na nádraží, co kdyby tu lítala vajíčka... A moderátor vyhrožoval, že
vystoupí Maxim Turbulenc. Čecho decho!


Další fotky
zde
nebo
zde

pondělí 19. dubna 2010

Pod Barrandovem

 Jezdím na kole pod barrandovskými terasami už léta. Teprve minulý týden jsem zjistil, že jsou zde zbytky bývalého plaveckého bazénu.

sobota 17. dubna 2010

Berounka

Sluníčka bylo dneska hodně. V chládku to docela foukalo, na kolo ideální. Podle Berounky jsem jel do Zadní Třebaně. Nádražní knajpa, akorát pro mě. Sedává se tu venku, dnes asi lidem byla fakt zimička.

Přes koleje přejížděla skupina cyklistů. Nemá se to, je tu podchod, ale nebudu hrozit prstem, také jsem tu už přejížděl. Poslední ze skupiny, mladá holka, přejela koleje, za pár vteřin projel rychlík. Šel mi mráz po zádech. Smála se tomu, že se nerozhlédla. Spíš měla mít radost, že žije. Už asi budu chodit vždycky podchodem.

17.duben, letos teprve vyráží zlatý déšť. Někde moc opatrně, jakoby se rozhlížel, jestli se neobjeví děda Mráz. Už by měl chrápat, dědek.

Pro radost jsem si chtěl vyfotit nějaké rozkvetlé stromy, hledat jsem musel.

62 km jsem ujel, heč.


nebo





Facebook – Václav Víšek

Franta se vrací do Braníka

Celý text byl postupně zveřejněný na blogu Týdne od dubna do srpna 2010. Jde o vzpomínky na život mé generace. Osoby mají jiná jména, příběhy jsou propletené, dá se však říci, že mají reálný podklad.
FRANTA SE VRACÍ DO BRANÍKA

František naskočil do tramvaje, dveře se hned zavřely. Zbabělý a naprosto neomluvitelný útěk. Manželka zůstala na refýži s nechápavým pohledem.



Baba, snad půl roku se vnucuje:


"Kdy už pudem do toho Prokopskýho údolí? Prej je to tam zase hezký. Ty bys jen čuměl na fotbal."


Má rád toulání po krajině, ale nedělní odpolední procházka ve slušných šatech? "Neber si ty zmuchlaný kalhoty! Tyhle boty se nehoděj, tyhle sou špinavý, snad, abych ti nakonec myla boty."


Kecy jak za první republiky. Rád tahal kdysi děti po lese, když byl s nimi sám, proměnil se ve třetí dítě, a přišli domů špinaví a otrhaní. Manželka na oškubance koukala divně, ale byla ráda, že se Franta neofrňuje a dětem se věnuje. Děti dávno už nejsou děti, rodiče na výlety nepotřebují, hádají se svými partnery.


Kluci z hospody jeli vlakem do Plzně na Bohemku, v sobotu se Franta narychlo omlouval, Pepík se v telefonu posmíval:


"Baba tě nepustila, co?"


"Trhni si nohou!"


Na Zlíchově vystoupili z tramvaje.


"Tady počkáme."


"Proč bysme čekali? Jestli seš hned unavená, za rohem je hospoda."


"Volala jsem Jiřině, chce jít s námi."


"To mi řikáš teď? To se mám votravovat celý vodpoledne s tou krávou."


"Nenadávej jí, vona je hodná a má v životě smůlu."


"Já mám taky smůlu. Vždycky, když jí vidim. Že ste nešly jen samy dvě?"


"Na dlouhým vejletě je dobrý, když de taky chlap."


"Prokristapána, jakej dlouhej vejlet? Dyť je to v Praze, všude plno lidí, jezděj tam blázni na kole, děti blbnou, psi se motaj..."


Vtom přijela tramvaj. Viděl jí tam. Bože, vona si vzala na hlavu klobouk s kytkama, to zdědila po prababičce nebo kradla na hřbitově? Než se kdo nadál, vletěl do druhých dveří a příští zastávka "Lihovar".


V kapse mu hraje mobil, že ten křáp vůbec beru sebou. Vlez mi na záda. Típnul to a utrum, babo!


"Lihovar"


Franta vystoupí. Pajzl U veselý kozy odpuzuje už zvenku. Býval to nonstop, hodilo se vcházet bez zavazadel, pokud možno střízlivej a ruku si držet na portmonce. Sem tedy ne. Hele, autobus do Braníka. Vlastně, proč ne?


Braník, to je dětství. Najednou se smíchy rozkuckal. Vzpomněl na tátu. Starej dráha, průvodčí, vlakvedoucí, furt na cestách, neděli měl volno jednou, někdy dvakrát za měsíc. Vepřo knedlo zelo k obědu, se džbánem ho posílal pro pivo do nádražní hospody, upíjel jsem, jo, všichni upíjeli.


Starší sourozenci, brácha i ségra ani nedojedli a prchali. Ani nečekali na tradiční nedělní zmrzlinu. Táta miloval nedělní pohádky pro děti, kdysi je poslouchal s nimi, zvykl si na ně a těžko se smiřoval s faktem, že už je s nimi sám.


Hlavně se mu nechtělo nikam, celý týden ve vlaku, kolem vlaku a teď by měl ve volným čase sednout do vlaku, jet na výlet?


"Nemusíme vlakem, můžeme do Prokopskýho údolí."


Prokopské údolí, jedna z lokalit na kraji Prahy, kam se chodilo na nedělní špacíry. Šárka, Krčský les, Stromovka, bylo toho víc, kam Pražáci, kteří zatím ještě netušili, že v neděli se má makat na chatě, chodili trávit sváteční odpoledne. Zahradní restaurace, v nich často taneční parkety s dechovkou.


Za Frantova dětství už všechno ztrácelo glanc, komunisti převzali výdělečné podniky do svých rukou, byli překvapení a divili se, že objekty postupně chátrají, že se samy nechtějí udržovat. Vyrostla různá skladiště, ohrady ohrazující kdovíco. Dnes se začalo o údolí pečovat, upravuje se, čistí, atmosféru je v trapu. Čas se nevrací.


Braník patřil k Praze jen administrativně, Praha 15, všude samá zahradnictví, venkov, kde končila tramvaj. Táta nechápal, proč by se měl pinožit tramvají, přívozem, někam na druhý břeh Vltavy. Nejradši by se natáh a čučel na... Na co se tenkrát čučelo? Televize začínala, mělo ji pár bohatších, mezi něž obyčejný nádražák se třemi potomky zdaleka nepatřil. Bože, jak mohli lidé žít bez teleshoppingu.


Máma chtěla asi patřit mezi lepší lidi, obléci se do parádních šatů a ruku v ruce se svým manželem korzovat v Prokopáku. O sváteční oblečení zřejmě šlo v první řadě. Co taky se ženskou, která nechce dobře vypadat? Smutná doba, kdy se do Národního divadla chodilo ve svazáckých košilích, v montérkách, ženy místo návštěvy holiče si na hlavu uvázaly šátek.


Franta si vzpomněl na den, kdy se máma rozhodla pro výlet do Prokopského údolí. Nastrojili se, vyrazili z domu a potkali starého Morávka.


"Kam se nesete?"


"Do Prokopáku."


"Než s manželkou do Prokopáku, šel bych radši do hajzlu."


Za pár dnů máma scénku vyslepičila Morávkový, ta vynadala starýmu, Morávek vynadal mámě, že žaluje, tátovi, že nedá svý ženě pár facek, mámu přestal zdravit, pohádali se všichni čtyři navzájem, zas bylo v Braníku o čem drbat.


"Branické nádraží."


Málem by Franta přejel, jak se zamyslel. Tady byl doma. Vyrostl ve služebním bytě blízko nádraží.


Utírat nádobí, to Franta nesnášel. Máma myla, on utíral a měl kecy. Jindy dostával čas od času výchovný pohlavek a výhružku:


"Počkej, táta si to s tebou vyřídí."


Než přijel vlak s tátou, zapomnělo se, proč by měl táta Frantu zmlátit. Jinak bylo u nádobí. Máma pracovitá, při téhle činnosti dostávala vztek. Blbá práce. Za hloupé řeči, jiné Franta neměl, trestala okamžitě, tím olezlým hadrem od nádobí do ksichtu. Takhle jí dostal jednou neděli, táta zrovna na gauči poslouchal pohádku.


"To mě furt musíš mlátit tim hnusnym hadrem?"


"Drž hubu, nebo dostaneš eště jednu."


"Sama kecáš blbosti!"


Táta vyletěl:


"Jak to mluvíš s mámou, hajzle?"


Spíš mu tedy vadilo, že ztratil souvislost, jak Honza zařídí, aby nemuseli drakovi nacpat do chřtánu krásnou princeznu. Než našel pásek, Franta zahodil útěrku a hurá ven. Zdrhal přes koleje do svahu nad nádražím. Tam bylo roští, šípky, akáty, které jakoby si libovaly v kamenitém terénu. Objevil malinký plácek, travička, výhled na nádraží, težko ho mohl někdo zvenčí zahlédnout. Jedině v zimě, to nebyl ten případ.


Viděl tátu, jak se motá v kolejích, s páskem v ruce, jak slez z gauče, mluví s výpravčím, však se znali, výpravčí krčí rameny, táta otráveně odchází.


Přišel o nedělní klid, o pohádku, k tomu nádavek, už slyší předem:


"Kluk potřebuje jednou za čas pořádně seřezat, ty seš na něj málo přísnej, ty seš táta na hovno!"


Franta se vrátil k večeru, rodiče měli o něj strach, zle se dívali, nikdo s ním nemluvil, přišel o zmrzlinu, pro kterou jinak chodíval, večeři mu nikdo nenabídl, sám se bál si o něco říct, tajně spolknul pár kostek cukru.


Druhý den táta šel hned ráno do služby, mámu taky zlost přešla. Zapomnělo se, protože Franta se už brzy postaral o jiné lumpárny.


Plácek mu zůstal. Nikomu o něm neřekl, ani kamarádům, chodíval si sem sednout, pozoroval ještěrky, které tu měly eldorádo. Viděl, jak roste most přes Vltavu, lidem obecným přezvaným na most Inteligence. Starší si sem chodil číst, rodičům tvrdil, že se jde učit, v tašce pečlivě schovaný odrbaný rodokaps. Jednou objevili šikovný prostůrek kluk s holkou, bylo to tak velké akorát pro ně. Frantu to našňuplo, nejradši by je vygumoval. Naštěstí to byla jen ojedinělá návštěva. Cesta trním odrazovala i nadržené milence.


Kdy tam byl naposledy? Je to dávno. Že by se podíval? Přeběhl koleje, ženská v nádražáckém na něj ječela, jenom chvíli, než zmizel. Hrabe se do svahu, umazal si ruce, kalhoty na kolenou, připadalo mu, že je to tu stejné, ale kde je konec plácku? Dobrých padesát let...


"Franto, Franto, blbneš!"


Slezl zpátky do nádraží, baba zase řvala:


"Co se tu motáš, dědku, eště tě něco přejede a my budeme mít průser."


"Vlez mi na hrb!"


Ještě nedávno točili pivo ve stánku u Pepína, pivo z pivovaru, proslaveného v Postřižinách. Zrušeno.


Franta šel do nádražní hospody, už taky zdražili na třiadvacet, kdy se tohle zastaví? Máslo stávalo deset, teď se dostane běžně za pětadvacet. To stojí pivo s tuzerem. Před dvaceti lety byla za jedno máslo 4 piva. Přichází matematika. Je pivo čtyřikrát dražší nebo máslo čtyřikrát levnější? Umíš, Františku, myslet na něco jinýho?


Vtom si vzpomněl, co bude doma vyvádět stará, kalhoty jsem zprasil, to bude večer. Asi by bylo nejlepší se vopít. Nebo aspoň vožralýho dělat. Jo, to je nápad.


Něco ze mě ale musí bejt cejtit.


"Pane vrchní, eště jedno a velkej rum k tomu."


Sám jsem zvědavý, jak Franta dopadne.




BLOG TÝDEN


NEČEKANÉ SETKÁNÍ

"Pivíčko, rumíček, máme to tady, šéfe."



"Dík."


Sem, na branické nádraží přichází moderní doba s ostychem. Franta do sebe kopne panáka, přimhouří oči. Z plácku se tenkrát díval a záviděl. Vandrákům, čundrákům, trampům, všelijak se jim říkalo. Mladý svět v době, kdy chtěl mluvit řečí srozumitelnou mladým, vedl velké diskuze o trampingu.


Trampové nebo kovbojíčkové? Zásadní otázka. Trampové byli lidi, kteří jezdili pod širák hlavně kvůli přírodě, kovbojíčkové kvůli chlastu. Stal se tramp po osmi pivech kovbojíčkem? Nebo kovbojíček, který neměl prachy na pivo, byl trampem? Tehdejší ČSM se do problému vložil a komentoval situaci s pochopením, ale varovně vztyčit prst neopomněl.


Soudruhům hlavně vadilo, že si někdo jezdí někam, bůhvíkam, jen tak mýrnyxtýrnyx, nikdo jim nic neorganizuje, bez svazáckých směrnic. Čundráci povětšinou byli členy ČSM. Co jim zbývalo? Nechtěli mít problémy, zaplatili korunu měsíčně, jednou za čas pospali na schůzi, opili se na dobrovolně povinné brigádě a jinak nám vlezte na záda.


V sobotu do kapsy strčili rodokaps, oblékli se tak, aby se odlišili, a na jeden den utekli ze světa častušek, přiblblých projevů a také ze světa svých utrašených rodičů. Do přírody, spali pod širákem, měli-li za co, popili. Bylo jim jedno, jestli je někdo cpe do škatulky. Ať si trhnou nohou.


Spíš měli strach, aby je nesebrali esenbáci, kteří čas od času prováděli šťáry. Běda, jak měl někdo na hadrech, které se tak těžko sháněly, i jenom malinkou americkou vlaječku. Občas někoho sebrali, ale v sobotu jich bylo stejně v Braníku na peronu nepočítaně.


Vedle nich tu čekali na vlak s čoudící lokomotivou chataři, zahrádkáři, jezdící do malých chatiček, zasázet nějakou kytku nebo petržel. Večer se hrával v osadách nohejbal, volejbal, šlo se na pivo. Čundráci sice chatařům nadávali do mastňáků, ale nakonec si společně zazpívali trampské odrhovačky. Tady nevlály červené šátečky pionýrů, nikdo nekontroloval, je-li ve svátek správně vyzdobené okno. Byl to útěk.


Franta záviděl, jak rád by se zařadil do hloučků s kytarami, kde se zpívalo o anglické sobotě nebo vyřvávalo, že Masaryk by s nimi chodil na žejdlík. Rodina měla dráhu za pakatel, ale nikam nejezdili, v neděli byli v Braníku. Táta o čundrácích mluvil jako o pakáži, která dělá ve vlacích bordel. Spíš by Frantu zabil, než by ho pustil s takovou holotou.


Existují ještě dnes čundráci? Každopádně jich dost ubylo. Mládež, která jezdí do přírody, nevymřela. Už nemusí nutně být navlečena do maskáčů. Je to všechno jiný, nikdo jim nic nezakazuje. Vemou kolo, naloží ho na auto, vyjedou na Brdy, tam se projedou a jedou domů. Romantika? Tu mají virtuální, u počítače. Těžko posuzovat, každej jsme jinej.


"Už se to nese, šéfe! Rumíček ještě dáme?"


"Jo, eště jeden. Děkuju."


Vedle u stolu se baví dvě děvčata. Pěkný holky, popíjejí kafe, sluší jim to, drbou. Koho asi?


"Dobrej den, máte tu volno?"


Franta nepříjemně kouká na cizího chlapa. O společnost moc nestál, ale...


"Jistě."


Blbec, tamhle vzadu je volnej stůl.


"Nevadí vám, že kouřím?"


"Do putyky cigáro patří...Já už nehulim patnáct let."


"Taky jsem to zkoušel, ňák se mi nevede."


"Poslouchám ty holky vedle, ta Vietnamka mluví hezky česky."


"To voni jo, maj už český školy. Sou tu doma."


Dcera, pocházející asi z rodiny stánkaře promluvila:


"Já ti ho poslala do prdele, co si o sobě myslí?"


"Vopravdu jí ta čeština de. To sem zvědavej, z koho si bude Krampol bude dělat srandu? Možná se sám bude od nich učit pořádně mluvit."


"Ten za prachy bude držet bilboard u dálnice."


"Já se vomlouvám, že sem se k vám nacpal, ale mám pocit, že se známe."


Franta pokrčil rameny. Co ten vometák bude chtít? Pivo, nebo půjčit prachy?


"Nevzpomínám si."


"Já chodil do školy s ňákým Frantou Pokorným, bydlel tady blízko nádraží."


"Franta Pokorný, to bych moh bejt já, ale fakt nevim."


"Jarda Havlík."


"To neni možný..., ten ale nebyl plešatej."


"Blbče! To je setkání po letech. Jak dlouho sme se neviděli?


"Řek bych, že vod vosmičky."


"Že sem tě tu eště neviděl."


"Já sem nechodim, někdy si tu dám pivo, když čekám na vlak. Málokdy. Spíš sem si ho dával tam vzadu u vokýnka, u Pepína."


"No jo, to zavřeli, snad hygienik... Von to teda byl výstavní pajzl. Kde bydlíš?"


"V Košířích, jel jsem se starou na procházku, chytli sme se, tak sem si vzpomněl..."


"Jaks tu vochcával rohy, co?"


"Asi tak. Měl jsem tamhle za kolejema takovou schovávačku, plácek, tak jsem se na něj chtěl podívat."


Kdys tu měl jakej plácek?"


No, tenkrát..."


"Ty vole, dyť to je přes padesát let. Koukám, že seš pěknej kousek. Dáme si panáka? Na shledání. Co piješ?"


"Už mám v sobě dva rumy, neblbni, zas tolik nevydržim."


"Ale do třetí nohy, dyť jsme spolu eště nikdy kořalu nepili. Pane vrchní! Dva rumy na mě!"


"Tak jo. Hele, ty seš Jarda, ale nemenuješ se tak, že jo?"


V občance mám Aleš, takový méno na prd, tak sem všechny kolem nutil, aby mi řikali Jarda. Vobyčejnej Jarda."


"Mně by Aleš nevadilo."


"To fotr. Von byl blázen do malování. Furt tam něco v kamrlíku patlal, prej už žádnej malíř nikdy nemaloval jako Mikoláš Aleš. Měl sem bejt Mikoláš, ale máma se štajfla. Že by si ze mě dělali ve škole srandu. Mikuláš ztratil plášť. Táta prosadil aspoň Aleše, i když je to kapku na palici."


"Tvůj táta maloval? Vy ste přeci měli zahradnictví?"


"Von byl celej život ukřivděnej, že prej je umělec. Sralo ho, že se musí hrabat v zemi. Zahradnictví, to je práce vod rána do večera, myslim, že ho to nebavilo, trochu línej byl. Kdoví, kde se mu to v kebuli vylíhlo. Děda postavil přístavbu, zděnou kůlničku, na vercajk, táta tam po jeho smrti nacpal malířskej stojan, koupil si, blázen, takovej ten baret, jak mívaj tyhle šůsi, kouřil fajfku, vona s nim byla docela prdel.


Chodil vobčas k Vrtuli, jednou měl trochu naváto, tak jim nabízel, že hospodu vyzbobí svejma vobrazama. Že je levnej, za stovku kousek. Poslali ho, víš asi kam, von se urazil a jeden čas tam nepáchnul, že tam chodí lůza, že v pitomým Brániku není ani kavárna pro slušný lidi. Vzal si ten baret a šel si sednout do Slávie k Národnímu. Votaď ho vyhodili, že je špinavej. Měl na sobě eště takovej hacafrak, schválně ho pocákal barvama. Skončil v ňákým pajzlu, popral se tam, zavolali na něj esenbáky, s těma se taky rval, vodvezli ho na záchytku.


Ve spise prej bylo, že zadržený mumlal nesrozumitelně, nadávky příslušníkům veřejné bezpečnosti byly zřetelné. Dostal u soudu podmínku. Byl pak tak hodnej, že dokonce doma vymaloval všechny místnosti, dřív se rozčiloval, že neni žádnej malíř pokojů, že je umělec. Máma mu ani moc nenadávala, von v životě moc průserů neudělal. Vono to zahradničení je pěkná rasovina. Měli jen práci."


"Jak to, že je nechal bolševik takhle zahradničit soukromě?"


"Já ti nevim. V Bráníku bylo víc takovejch rodin. Hned vedle Maškovi, těm patřilo hodně. Jejich Venca hrál za Spartu dlouhý léta. Znal sem ho, chodil na strojárnu jako já, vo dvě třídy vejš."


"Tys chodil na strojárnu? Dělals to pak?"


"Ale jo. Byl sem rád, že sem z toho zahradnictví vypad. Jezdil sem na montáže, poznal něco jinýho než kedlubny v Bráníku, každou chvíli jinde, moc peněz nebylo, ňáký diety, nový a nový holky, nový a nový hospody. Na ubytovnách se spalo za babku. Byl sem mistr světa. Na dva roky mi ustřihli křídla na vojně..."


"Kdes sloužil."


"V Ružomberku, na Slovensku."


"Já na Libavě."


"Tam to stálo za hovno, co?"


"Mi povídej, furt v lesích, buzerace, radši nevzpomínat. A co po vojně?"


"Stavěli sme sila jézédákům. To bylo dobrý, tam sme se nažrali, ve městech všude fronty na maso, na venkově se flákota dycky splašila. Sbalila mě jedna kolchoznice, vona teda byla kus, ale zahejbala mi snad eště před svatbou."


"Ty sis jí vzal?"


"Řikala, že je v tom, co sem měl dělat? Po svatbě prej potratila. Možná nekecala, já si to nezjišťoval. Naši přijeli na svatbu, měli jsme ji v Jihlavě. Tátovi se líbila, furt na ní čuměl, máma neřikala nic, byla smutná. Po rozvodu mi řekla, že tý ženský se v každým voku houpaly aspoň tři pánský přirození. Tenkrát nešlo jen tak vodejít vod jednoho podniku do druhýho, dyť to musíš pamatovat, ne? Ale šel sem jako pomoct zemědělství, dali mi místo vopraváře zemědělskejch strojů, dělal sem teda prd, nebyl materiál, nebylo nic, něco sem vopravil a za tejden to bylo zase v hajzlu. Nebylo to kam dát, všechno bylo hozený jen tak na dešti. Kolikrát se muselo sekat i kosou. Dostali sme klíče vod kvartýru v bejvalým statku, vodkud před lety vystěhovali kulaky do pohraničí. Dar mladýmu manželství. Božku dostal do rukou jinej, asi lepší, než sem se nadál, byla fuč.


Rozved sem se, práci sem tam měl, bydlet taky kde, jak řikám, nestrhal sem se, lidi na Vysočině sou dobrý, do mýho kutlochu začala docházet jiná."


"Koukám, žes pěknej syčák."


"To řikal táta taky. Jakej syčák? Co blbneš?"


"Já jen tak reju. Zase svatba?"


"Jo, bez rodičů. Táta řikal, že nebude furt jezdit z Prahy do Jihlavy jak pitomec kvůli mýmu šukání. Von mi na první svatbu přivez vobraz, co namaloval, abysme měli nad manželský postele, takovou patlaninu, ale Marušce se líbil, měla ho ráda."


"Jaký Marušce, začínám v tom mít guláš."


"Maruška je moje druhá, a doufám, že poslední, sem s ní pořád. Na podruhý sem měl štěstí. Jí se strašně líbilo to zahradnictví, chválila tátovo mazaniny, nakonec mi bylo líto, že sme tak daleko vod sebe. Vona neměla tátu vod šesti let, tak se upnula na mýho. Škoda, že sme bydleli sto kiláků vod sebe. Narodily se nám dvě holky, rok po sobě, starosti, málo času a bum. V sedumdesátým táta umřel. Nebylo mu ani 60, vlastně nikdo pořádně nikdo neví, proč. Nikdy moc nemarodil, nestěžoval si, snad srdíčko bylo slabý. Měl asi krátkou svíčku.


Máma zůstala sama, protože ségra se provdala do Olomouce a ve vosumašedesátým zdrhli na západ. Žijou teď v Dánsku. Já bych do ciziny nemoh.


Maruška mě přemlouvala kolem dokola, až sem na ní dal, sbalili sme saky paky, jézédáci byli možná rádi, že sme zmizeli, a nastěhovali sme se do domečku v Bráníku. Vona byla ze štyr dětí, její táta byl prej pracovitej, ale nemoh vidět ženskou. Jednou se vožral, z hospody nedošel. Našli ho ráno v potoce s rozbitou hlavou, řikalo se, že mu někdo pomoh. Na funuse prej brečela půlka ženskejch ze vsi. Máma se čtyrma dětma, chatrč jim padala na hlavu, do toho se žádnýmu chlapovi nechtělo.


Moje si branickej domeček zamilovala. S mámou si kupodivu rozuměly, vrtaly se v zemi od nevidim do nevidim, já si našel flek jako vopravář praček. Vono to máš fuk, vobraceč sena neb pračka. Zahradnictví by nás neuživilo."


Mám maturitu, bejval bych sehnal něco jinýho, ale, abych dostal dobrej flek, musel bych k bolševikům, poslouchat ty jejich blbý kecy na schůzích, ráno sem dostal seznam zákazníků, nikdo mě jinak nevotravoval. Když nebyly stížnosti. Voni ty Tatramatky žádnej zázrak nebyly."


"To ne, skákalo to po koupelně, stará na ni jednou seděla, pračka s ní jezdila, já se jí chechtal a pustil jí k tomu gramec. Nasrala se, nemluvila se mnou. Jenom dva dny. Měls dost práce, asi. Každej kupoval pračku."


"No, ty vole, ta nejvobyčejnější stála pět a půl tisíce, já bral před sametovkou dva a půl čistýho. Něco se dalo vydělat bokem. Von to byl hodně poruchovej šmejd, materiál jsem ukrad, vodpoledne a k večeru už jsem dělal jenom melouchy. Dal sem zákazníkovi dycky svůj soukromej telefon a při druhý závadě to měli bez čekání a levnějc. To byl komunismus. Šéf to věděl, dělal, že nic nevidí, jak myslíš, že si přivydělával von? Bolševík.


V sedmdesátým devátým zahradnictví zrušili. Začali stavět barranďák, most Antonína Zápotockýho se to dílo menovalo, pod tom flašinetářovi..."


"Harmonikářovi."


"To máš fuk, stejně to byla komunistická svině. Asi by tam most stavěli za každýho režimu, ale tohle monstrum je hnusný. Možná proto, že mi ta stavba spolkla rodnej dům, nenávidim ji. Vyplatili nás, to víš, že se nepředali. Veřejnej zájem. Dostali sme kvartýr na sídlišti v Modřanech, aspoň nás nehodili na Prosek, takhle to mám kousek. Máma dostala ve vedlejším vchodu garsonku, ale to víš, sídliště. Celej život mezi záhonama. Za dva roky sme ji pochovali. Je tam na branickým hřbitově s tátou, někdy za nima chodim a posedim u nich. Cestou se zastavim tady.


Sem du tak jednou za tejden, Marušce to nevadí, vostudu nedělám, jinak sem doma. Čas vod času musim mezi lidi, pokecat si vo fotbale, že jo? Vona kouká na seriály, to mě nebere. Nikam moc nejezdíme, jen na dušičky, na hrob její mámy. Máme malinkou zahrádku na Jarově, boudičku sme tam mívali, pár kytek, trochu zeleniny, je to kousek, jezdí tam městskej autobus, když je sucho, dá se tam jezdit každej den. Kvůli zalejvání. Povodeň nám to spláchla, dali sme tam vysloužilou buňku ze stavby, chci tu boudičku postavit znova, ale ňák mi ubejvaj síly. Marušku sídliště ničí, nenařiká, já to vidim, měla bránickej domeček ráda. V obejváku nad válendama nám visí pořád mazanice vod táty, já si na ní zvyknul, kdyby nebyla, ani bych nedostal správnou chuť na ženskou. Moje viagra, ty vole.


U paneláku Maruška udělala záhonek, zasadila kytky a pak třešeň. Ňáká aktivní důvěrnice hned, že to děláme na kšeft, lidi záviděj. No, starší holku jednou chytli, že prodává kytky ve vinárně, bylo jí sedumnáct, to víš za bolševiků. Bez povolení, nedovolený podnikání. Naštěstí to ňákej rozumnej esenbák vodložil pro nedostatek důkazů. Vona ty kytky nabízela, ale nikdo nedokázal, že něco prodala. Profackoval sem jí a bylo po ptákách.


Jednomu kolegovi umřel táta, kerej právě měl zahrádku na Jarově, tak sme to za babku koupili. Už tam asi dosloužíme. Dědek s bábou, co na sebe zbyli."


"Pánové si eště budou přát?"


"Dejte nám eště každýmu rum a pivo. Teď zas na mě. Já budu vypadat! Dobře se tu kecá.", říká Franta a je rád, že je.


Tihle dva strejci jen tak domů nepůjdou. To bude doma radosti!



BLOG TÝDEN

NEDĚLE KONČÍ

Tak jsem ty dva syčáky, Frantu a Jardu, nechal bez dozoru v nádražní hospodě v Braníku.



Už přestali sledovat, co mají na účtence.


"Furt mě zpovídáš. Co ty?"


Franta se ušklíbnul.


"To víš, dráha, to se dědí jako kolotoče. Maringotka se střelnicí."


"Taky nádražák?"


"Tak, hele, spíš takovej nádražáckej ouřada. Špatně jsem se neučil, ale s dvojkou z mravů by mě těžko někam vzali."


"Pěkný kvítko si bejval. Přitom, holkám ses líbil, ty po tobě jely už v osmičce, kroutily se před tebou a tys jim lil vodu na židle a mlátil je pravítkem."


"Já se holek bál."


"Eliška po tobě jela, to sme ti všichni záviděli. Ta je měla už tenkrát, panebože."


"Vona mě jednou zvala domů, že potřebuje pověsit vobrázek, ňákou kravinu, asi si to vymyslela. Abych došáhnul, musel jsem vylízt na štokrdle a natáhnout se. Eliška, že mě přidrží, abych nespad, chytla mě zezadu za nohy, přimáčkla se mi na lejtka, já byl nervózní, divim se, že sem tu blbost dokázal pověsit.


Slez sem dolů, vona se tak divně usmívala, řikal sem, že musim domů, protože by mi táta vynadal. Vod tý doby se mnou přestala mluvit, naháněla Milana Růžičkovýho. Po škole sem jí neviděl. Kdoví, kam zmizela."


"Ve vosmašedesátým si nabrnkla ňákýho Švýcara, a vodstěhovala se s nim. Neslyšel jsem už vo ní. Teď bys věděl co s ní?"


"Člověče, kdybys vo tom nezačal sám, ani bych si na ni nevzpomněl. Teď už bych věděl, teoreticky. Moh bych to přednášet!"


"Ale tys byl údajně krasavec, kluk jak z vobrázku?"


"Hele, nepřeháněj, eště na průmce sem měl na starosti úplný kraviny, pak sem začal kapku chlastat. Kapku dost. Holky by bejvaly byly, ale jak mě viděli nalitýho, uhnuly jinam. A prachy sem nikdy neměl"


"Na dopravní průmyslovku brali i s dvojkou z chování?"


"Normálně asi ne, ale fotr tam měl známý, to víš, hlavoun z ministerstva ledacos zařídí?"


Já myslel, že tvůj táta dělal průvodčího nebo co."


"No, vlakvedoucího, pak dělal přednostu v Čísovicích, von byl dost schopnej, tak si dodělal školu, šel na ministerstvo, vlez do KSČ a šel nahoru."


"Tvůj fotr byl komouš? Neblbni! Táta vždycky řikal, že toho Pokornýho jednou zavřou za protistátní kecy. Když umřel Gottwald, prej se nechal slyšet, dobře, že ta svině chcípla a že by ho měli hodit na kompost, aby byl konečně užitečnej."


"Von na ně nadával do smrti, ale byl u nich. Už někdy v půlce padesátejch let, to u dráhy udělali vobjev, že komunisti sou sice nejlepší, ale je dobrý, když někdo tý práci taky rozumí. Nechal se nalejt. Mně bylo asi dvanáct, měl sem na starosti jiný věci, táta přestal chodit v mundůru, koupil si sako a chodil do ouřadu. Zařídil, aby mě vzali na průmku, teda myslim, že zařídil, pozdějc něco naznačil. Já fakt nevěděl, že má rudou knížku. Vlastně až po vojně jsem se to dozvěděl. Začal jsem si z něj dělat prdel.


Vždycky, když začal nadávat, řikal jsem mu, že si na to platí, ať nenadává, že je jeden z nich. Nakonec sem byl rád, že mi našel místo u dráhy v kanceláři."


"Takže ty seš takovej dráha, kterej s bídou ví, že vlaky jezděj po kolejích."


"Po vosumašedesátým mě táta přemlouval, ať vstoupim ke komoušům. Že vyházeli spoustu lidí, co vodsoudili vstup vojsk. Aspoň do SSM! Mně to bylo proti srsti, viděl sem, kdo tam vstupuje. U nás to vedli dva třicetiletý kořalové, který byli dřív všem pro srandu. Z jednoho se stal pozdějc dokonce náměstek ministra. V devětavosumdesátým zase spoluzakládal Občanský fórum. Jak tyhle lidi dokázali rychle přešaltovat. Teď snad má poradenskou firmu. Co může takovej pitomec radit? Jak přežít každej režim. Ten druhej prdí do hlíny, k čemu sou mu všechny funkce?


Kdo tohle zase vobjednal, dyť budu vožralej!"


"Teď už tě stará stejně nepochválí."


"No jo, vlastně, co já dneska proved! Bude ňákej den tichá domácnost."


"A tys dělal na ministerstvu?"


"Ale ne. Upích sem se na traťovce v Kralupech, vlakem je to kousek. Voženil sem se, přeložili mě na Smíchov, dostal sem služební kvartýr v Košířích a tam sem furt. Snad to budou taky privatizovat, ale to víš, dráha. Tam, než se někdo rozhoupá, budu pod kytičkama.


Zajímala mě režijka. Martu cestování nikdy moc nebralo, ale s dětma jsem si užil. My furt někde hauzírovali. Nevim, po kom to mám. Naši byli nejradši doma, vlastně nevim, co je bavilo. Jinak hodný rodiče. Já se jim ňák nepoved."


"V důchodu seš?"


"Jó, sem. Vobčas si udělám brigádičku, pošolíchám něco na smíchovským nádraží, dráhu mám zadarmo. Někdy jedu s partou takovejch vejpitků jako sem já, na dálkovej pochod. Jinak často jezdim sám. Marta, ta se vofrňuje, kdybysme prej měli auto, já nevim, kam by chtěla jezdit. Všude se jí zdá horko nebo zima, něco jí kouše, kdy už tam budem, proč je to do kopce, proč mě sem taháš, mě pak bolej kolena, doma mám žehlení. Pak si vzpomene, a táhne mě do Prokopskýho údolí a pozve taky tu krávu..."


"Tak se nerozčiluj, teď seš tady."


"Chtěl jsem s klukama ject do Plzně, hraje tam Bohemka."


"Ty seš Bohemák?"


"Ani ne, mě to bylo fuk, ale je to teď trochu snobárna, prostě frčí chodit na Bohemku. Mně vadí na fotbale ten bordel, co dělaj tvrdý fandové, furt roztahujou transparenty, hulákaj voloviny, myslim, že fotbal je to poslední, co je zajímá. Na Bohemce to zatim není tak hustý."


"A rodiče?"


"Dožili se sametovky, ale brzy potom vodešli. Táta byl spokojenej, že komunisti skončili, řikal jsem mu, že von je jeden z nich. Prej nebejt tam takoví jako von, bylo by všechno horší. Takový ty kecy, co vedou bejvalí bolševíci, dělaj ze sebe málem spasitele. Už mu ale táhlo na vosumdesát, a pak, byl to táta. Na mámu i na nás byl hodnej. Von chtěl ňák přežít, uživit rodinu, von zase žádnej balík nebral, žádnou vilu po sobě nenechal. To je fakt těžký soudit. Mě serou všichni ty přechytralí, že naše generace všechen ten srab zavinila."


"A neni to pravda?"


"Je a neni. Dyť ty si taky chodil k volbám, házet do škatule lidi, o kterejch si nikdy nic neslyšel. A bál ses tam nejít."


"No, bál..., že bych měl ňákej strašnej strach..."


"Ale chodils. A proč?"


"....."


"Šéfa si měl bolševíka, dělali ste si melouchy, sáms to řikal, brali ste republiku u držky."


"Ty ses asi na tý traťovce předřel."


"Nepředřel. Ale vobčas sme tam dělali i potřebný věci."


"Fotr komouš tě dostal na školu, našel ti místo, kdybys měl průser, určitě by tě z toho vytáh. Komunista si nebyl, neudělal si proti nim nic. Možná sis někde potají zapínal Svobodnou Evropu a v práci ste si vypravovali fóry vo Husákovi. Za hrdinství ste považovali, že ste nešli na prvního máje do průvodu."


"No jo, já jednou s kámošem sebral na nádraží ceduli Leninskou cestou za lepší dopravu a dali ji na dveře vinárny, chytli nás esenbáci, přišlo to na podnik, ale byl sem syn Pokornýho... Tys určitě proti režimu bojoval."


"Dyť já netvrdim, že sem byl hrdina. Ale sere mě ta strašná bohorovnost lidí, který bolševíka na slovo poslouchali, i na hajzl se báli jít bez dovolení, a teď melou nesmysly. Co by se stalo, kdyby ti táta nezařídil průmyslovku?"


"Asi bych šel do učení, byl bych puncovaná dělnická třída, vstoupil do strany nejlepší a možná, že bysme spolu vopravovali pračky. Dělal bych ti šéfa, meloušky na půl, nikdo by na nás nemoh, protože já bych byl soudruh. Ty, vole, my bysme se měli."


"Ty seš vopravdu vůl! Nebo seš už tak vožralej?"


"Já byl průserář, kromě táty, kterej mě přemlouval, mi členství v partaji nikdo nenabíd. Co já vim, co bych udělal, kdyby mi někdo předhodil dobrej flek. Nemám rád kdyby, máma řikala, kdyby byly v prdeli ryby, nemusely by bejt rybníky."


"Mně se líbí to panoptikum figurek, který za nic nemohli. Já vim, že tenhle režim drželi ruský tanky, že vo všem důležitým rozhodovali v Kremlu, ale museli sme bejt vopravdu takový vovce? Prožili sme dětství v padesátejch letech, hnusný léta, ale lidi furt doufali, že ten režim musí jít do háje.


V osmašedesátým hodně lidem došlo, že osvoboditel a dobyvatel může bejt stejnej. My vás vosbodili, vy nás budete poslouchat. Když sem Rusáci vtrhli, celej svět byl proti, ale jenom kecama. Byly ňáký dohody a svět má riskovat válku kvůli nám? Nebo snad kvůli experimentu, socialismu s lidskou tváří? Lidi ztratili naději, všechno vypadalo na věčný časy. Kdo jim nechtěl viditelně posluhovat, zalez."


"Poď se vysrat na politiku. Máš vnoučata?"


"Mám. Štyry. Dvě na Moravě, dvě v Plzni"


"Já pět."


"Kdyby tak viděli dědečka, jak tu mele pantem. Čoveče, ty už tak divně mžouráš, nepudem domu?"


"Asi jo, voni, koukám, už stejně kasírujou. Šéfe, eště dva rumy, na závěr, kopnem to do sebe, to bude rychlovka."


Hodili do sebe poslední panáky. Franta na schodech zakopnul, ale udržel rovnováhu. Začal zpívat


"Teď už máme, co sme chtěli..."


"Ježišmarjá, nehulákej. Dej mi aspoň telefon, někdy ti brnknu."


"No jo, mobil, celý vodpoledne ho mám vypnutej."


Z kapsy vyndají telefony, pak hledají brejle, Frantovi upadnou na zem, pak málem upadne on. Dá jim hodně práce navzájem si naťukat čísla. Jarda pro jistotu zavolá Frantu, kterému mobil zahraje.


"Hele, to sme šikovný klucí. My sme klucí vočkovaný satanem, my něco zastanem..."


"Drž už kušnu! Blboune, jedeš na Smíchov, ne? Dvěstěpadesttrojka támle jede, já du na tramvaj do Modřan. Ahoj."


"Čau, ty starej bolševiku!"


"Vlez mi na záda, nepovedenej ajznoboňáku! Stejně dostaneš doma do držky."


Branický nádraži osiřelo. Kde jsou ty davy, které se kdysi dávno valily na tramvaj? Batohy, krabice, košíky. Hrozny lidí visících na stupátkách tramvají. Chataři, zahrádkáři, čundráci. Mizející svět. Jezdí se autem.


Franta v autobusu něco zaskřehotal, přísně vyhlížející paní se pohoršlivě podívala, udělal na ni grimasu, zavrtěla hlavou, jakoby si odplivla, odvrátila se.


Neděli přežil.


BLOG TÝDEN




















středa 14. dubna 2010

Tajemství barev

Včera v podvečer byla vernisáž. Chlubím se nejen proto, že na plakátu je tvář mé dcery Anny, ale udělalo mi radost, že právě ona byla velice aktivní při instalaci výstavy. Dobrý pocit mám z jejího povolání. Jestli u toho zůstane, asi dlouho bude jezdit na bicyklu, na mercedes si zřejmě počká.

Seděl jsem tam, dal jsem si víno a pozoroval kupu mladých lidí, na které moje generace tak často nadává a bylo mi fajn. Ze zvědavosti jsem se nedávno díval na skupinu FB, která čítá asi 250000 členů, jimž strašně vadí důchodci lítající po Kauflandech. Oni prý jednou takoví nebudou, protože umí na počítači... No, dobře, když myslej...

Žádná generace není ušetřená blbců, to platí o nás i o dnešních mladých.



Facebook - Václav Víšek

úterý 13. dubna 2010

Vůně nedělního oběda

Pocházím z rodiny, kde neděle byla svátkem. Nedělní sváteční oběd byl samozřejmostí. Repertoár nijak široký.



Vepřová s knedlíkem a kyselým zelím, k tomu pivo, pro intelektuály symbol čecháčkovství. Smažený vepřový řízek s bramborem a borůvkový kompot, kterých jsme měli plný špajz. Svíčková na smetaně, taky s knedlíkem a brusinkami. Žádný brusinkový terč, ale plnou kompotovou misku zavařených brusinek. Brácha si obsah misky nalil do svíčkové, mámě bylo líto, že takhle zmatlá všechno dohromady, tolik práce jí to dalo...


Borůvky a brusinky nebyly kupované, ty jsme s mámou museli v lese nasbírat, ona je zavařila. Ještě možná guláš, tedy skvělý guláš, papriku na smetaně z vepřového. To by skoro byl konec nedělního menu. Hodně později přibylo i pečené kuře s nádivkou a vařeným bramborem. Málem bych zapomněl na hovězí polévku s nudlemi, někdy s játrovými knedlíčky.


Máma samozřejmě uměla spoustu dalších dobrot, ale neděle je neděle. Přece nebude podávat škubánky nebo domácí nudle s mákem, vdolky se zavařeninou a strouhaným tvarohem, lívance se skořicí, cmundu, palačinky...


Nebudu dál jmenovat, upřímně řečeno, kam se serou steaky. Nemůžu se v současnosti tolik cpát, protože bych puknul. Tak si aspoň představuju, jak jím všechny ty dobroty, které mi už máma nepodá.


Pamatuju dobu, kdy bylo běžné, že jsme se v pondělí v práci říkali, co kdo k nedělnímu obědu konzumoval. Ještě jsme se při hovorech olizovali, protože často nás doma čekaly zbytky. Taková ohřátá svíčková nebo guláš od včerejška... Hygienici nečíst!


Všechna ta jídla měla svou vůni, často se mi vybaví, objednávám-li si takové jídlo v hospodě. Pak přinesou něco, co voní úplně jinak...


V bytě se mnou bydlí syn, často mě pozve na nedělní oběd, který sám připraví. Zvykli jsme si na to, dáme lahváče, nakonec flašku vína.


Tuto neděli jsme měli rajskou omáčku s vařeným hovězím a s houskovým knedlíkem. Chutnalo mi.


Tak mě napadá, pamatují si diváci nekonečného nedělního poledního televizního seriálu Václava Moravce, co jedli k obědu?


V roce 1990 to začalo a snad to byl první slovutný Ota Černý a pozdější Bubu, Zuzana Bubílková. Byli jsme nadržení, každého zajímala politika, určitě jsme zírali na bednu a nevěděli, co jíme. Často nás svými slovy oblažoval i dnešní prezident, kterému se v dnešní době politické diskuze nelíbí. Mně taky ne, v tom se s panem prezidentem dokonce i shodnu, ale tak velký rozdíl mezi tenkrát a dnes nevidím.


Nějaký čas mi trvalo, než jsem pochopil, že se v těch debatách nedozvím nic, co by stálo za ztracený čas. Vždyť oběd tak voní, dal práci...


Už slyším reakce:


"To je ta česká knedlíková povaha, nažrat se, odvalit od stolu a nestarat se o věci veřejné."


S velkým pobavením sleduju občas, tedy spíš výjimečně, internetové diskuze, kde se hloubavci domnívají, že český národ je hrozný, dokonce, že by lidi s nižším IQ neměli být připuštěni k volbám. Autoři takových myšlenek samozřejmě nepřipouští, že by právě oni měli spadnout do skupiny, která má IQ nižší.


Nevím, jaké mám IQ, odhadoval bych, že to velká sláva nebude. Nikdy jsem se nepodrobil zjišťování výše své inteligence. Možná ze strachu, že bych dostal papír s razítkem, že jsem vůl. Už mi to řeklo hodně lidí, ale mít na to listinu?


Budu neskromný, zařadím se někam kolem té průměrné stovky. Jak si představit průměrného Čecha? Ne, nechci do škatulky.


Nebaví mě jen jídlo, pivo, fotbal... Sleduju politckou scénu. Nevěřím politickým debatám, kam se pár šašků, kteří se léta točí kolem dokola jako apoštolové na Staroměstském orloji, namaskuje, připraví a pokouší se dokázat, že oponent je kretén.


Před čtyřmi roky byly volby, od té doby všichni vyvolení měli možnost se ukázat, nějak se chovali a já se mám rozhodovat podle toho, jestli je někdo před kamerami sebejistý, dobře se vyspal, manželka mu dala, tedy čistou košili? Připadá mi to všechno jak na Matějské pouti, každý kolotočář hraje něco jiného, vyvolává něco jiného, všechno je to nepřehledný kravál, který snad může pobavit jen děti nebo opilce.


Jsem jen obyčejný český Venca, ale mám už delší dobu v hlavě jasno, jak se u v době voleb zachovám. Neřeknu to nahlas, nechci, aby se mi tu pod článkem vyrojili politologové, kteří se budou mezi sebou hádat, kdo z nich je větší hovado. Chodil jsem k volbám za vlády komunistů, kdy jsme, až na výjimky, dávali hlas kandidátům Národní fronty. Bál jsem se k volbám nechodit, byl jsem vždycky naštvaný na svět i na sebe.


A tak si chci trochu vychutnat svobodu udělat, co já chci. Zvolit menší zlo, to určitě hraje i u mě roli, ale mohli bychom se tu začít hádat, které zlo je menší.


Na závěr opakuju: v neděli jsem měl rajskou s vařeným hovězím mase, s houskovým knedlíkem a na moučník ke kávě bych zapomněl. Koláč s jablky, na něm máslová žmolenka. Za oknem byl v neděli nečas.


Češi, že by jen knedlíky a pivo? Co třeba Francouzi, knedlíky neznají, pivo moc nemusí, oběd u nich trvá dvě hodiny, není to naše české házení něčeho do chřtánu. Pařížan, než se vypraví na demonstraci, musí mít k snídani čerstvou bagetu se šunkou či sýrem, protože jak by se to demonstrovalo s prázdným žaludkem. A jaký je to proti nám významný národ.



Text byl zveřejněný 13.4.2010 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 832 čtenářů, z nichž 45 se líbil. Na blog Týdne byl přesunut 31.10.2010.BLOG TÝDEN




pondělí 12. dubna 2010

Karlín

Jsem rodák z Podolí, z okna čumím do Braníka. Proč se mi do života plete Karlín?

Ve 14 letech jsem na průmyslovce poznal výborného kamaráda. Trvá to dodnes. Tvrdil mi, že Podolí je venkov, Karlín, to je to pravé! Bydlel v domě, kde se nachází hospoda U Zábranských. Pěkný byt v poctivém domě. Celá rodina byla skvělá. Jediným škraloupem bylo, že jejich syn se kamarádil se mnou. Jaké můžu mít zážitky? Jednou mě a dalšího spolužáka přivedl domů a z okna nám ukazoval v protějším domě okno, odkud ho sváděla asi o deset let staší paní, učitelka. Zřejmě byla na zajíčky. Jindy rodiče nebyli doma, hráli jsme maryáš, přinesli jsme si od Zábranských točené pivo v pětilitrovém hrnci. Větší nádoba tu nebyla. Pivo jsme pak nabírali naběračkou. Fuj, to musela bejt pochoutka! Nechám toho, byla to slušná rodina.

Na prázdninové praxi v Krkonoších jsme poznal děvče z Prahy. Bydlela vedle obchodního domu Bílá labuť, učila se prodavačkou, na praxi chodila do Karlína. Na rohu Sokolovské a Thámovy ulice býval mlíčňák, na druhém rohu mlíkárna, kde se ona dívka učila prodávat. Dlouho si ze mě spolužáci dělali srandu: "Co dělá tvoje mlíkařka?" Ještě dnes si pamatuju její telefon. 65356. Pak tam byly nápoje, pak ten barák zbourali, nevím, co tam je teď.

Na dálkovém pochodě v Šumperku jsem potkal děvče, spíš mladou ženu z Prahy. Prodávala v obchodním domě Bílá labuť a bydlela v Karlíně, v Křižíkově ulici naproti hospodě U Zábranských. Stala se mou manželkou, nikdo jí nenutil, mohla si za to sama. Dva roky jsem tam bydlel, narodil se nám syn, drandil jsem s kočárkem, třeba na Invalidovnu, kde se dalo popíjet pivo před venku před výčepem. Nebo jsem jezdil tunelem na Vítkov, ale nebudu sem plést Žižkov.

"Je všechno jenom náhoda?" Zeptal by se Miroslav "Balíček karet" Černý.

Přestěhovali jsme se na jih Prahy, manželka o Karlínu mluvila a málem slzu přitom vždy uronila.

Pak jsem se v roce 2002 z Florence díval na to, jak se pokoušela Vltava udělat z Karlína Benátky. O měsíc později jsem se projížděl na kole zničenými špinavými ulicemi, bylo mi teskno. Přece jenom jsem tu prožil dva hezké roky.

Dnes jsem dostal pozvání stát se fanouškem stránek "Karlín". Nezaváhal jsem ani chvíli.




Facebook Václav Víšek

















Kreslený vtip

Už je to hodně let, byl jsem na jakémsi koncertě v Malostranské besedě. O přestávce jsem chodil se sklenkou vína, které tam tehdy bývalo dobré a levné, kolem stěn a prohlížel si kreslené vtipy od... to je právě to, co jsem zapomněl.

Dodnes si jeden vtip pamatuju, občas ho i vyprávím. Kreslený vtip! Já vím, že to kapánek na makovici, vyprávět kreslený fór, ale co kdo může čekat právě ode mne.

Kolem ohniště sedí lidožrouti s nacpanými břichy. Jeden z nich si pochvaluje:

"To byla ale dobrota."

"Nó, jmenoval se František a chtěl tu sázet topoly Balabambam."

Vyprávět anekdoty jsem nikdy neuměl.

Facebook Václav Víšek












pátek 9. dubna 2010

Odstrčená fotka


Za mého dětství bylo zvykem čas od času vzít svého roztomilého potomka a odtáhnout ho k fotografovi, jeho roztomilost zdokumentovat na věčné časy. Asi jsem se nesmyslů ve fotoateliéru polekal a řval. Uklidnila mě prý až jakási kočička.
Jak se tak na fotku koukám, mám ve tváři pochyby, jestli jsem udělal dobře. Stál mi vůbec ten křáp za to, abych ztratil svou osobnost? To jsem ještě netušil, že hned po fotografování mi věcičku odeberou, byla to součást ateliéru. Dlouho jsem pak prý řval. Co mi pak museli slíbit? Nevím.
Taky nevím proč moje fotka nevisela zarámovaná na zdi, jak bývá ve slušných rodinách zvykem. Visel tam starší brácha. S čoklem.
Fotka šla do alba, které pro mne založil otec. Založil, leč nikdy nedokončil. Po letech se mi torzo alba dostalo do rukou, fotka tam nebyla ani přilepená, jen vhozená!
Pomalu se vracím do dětských let, zželelo se mi odstrkovaného obrázku a vložil jej co by fotku autora do svého blogu na Respektu. Čekal jsem, že mě administrátor napomene, nestalo se. Zřejmě usoudil, že obrázek odpovídá úrovni mých textů.
Bylo to trochu nikým nevyhlášené ani nedomluvené soupeření s paní Kateřinou Sidonovou. Shodou okolností a náhod jsme se dostali v seznamu blogerů vedle sebe. Nějaký čas tam naše fotky spolu vegetovaly. Stránku v tehdejším stavu jsem si schoval. 
Přišel čas, kdy moje fotka spadla někam mezi záplavu politologů a filozofů, kteří by to možná mohli brát jako znevážení jejich myšlenek. A tak jsem se znovu změnil v dědka s pivem a pupkem. Stejně mám pocit, že se kluk na obrázku tehdy jakoby obával. Holčička se lžící na vedlejší fotografii vypadala na to, že mi všechno sní a já budu zase odstrčený.
Díky Facebooku už nebudu stranou! Všude fůra fotek, proč by tu nemohla být i ona.

Facebook - Václav Víšek




středa 7. dubna 2010

Jára Pospíšil

Od první do páté třídy jsem kamarádil s Petrem. Hodný kluk, dobře se učil, proč kamarádil právě se mnou, Bůh suď. Možná jsme si byli blízcí sociálně, taky jsme patřili do rodin, kde slovo komunista rovnalo se nadávka. Od šesté třídy jsme přešli na jinou školu, naši třídu rozházeli, kamarádství trvalo dál. Rodiče nás obou měli stejný názor na cestu do školy. Kvůli dvěma kilometrům nám přece nebudou pořizovat legitimaci na tramvaj. Ta půlhodina cesty, hlavně ze školy, byla plná dobrodružství.
Na atletiku jsme chodívali, jako diváci, v době Emila Zátopka, kdy na Rošického memoriál přišlo na Strahov víc jak deset tisíc diváků. Petr měl dva mladší bratry, někdy s námi některý z nich byl, ale hlavně býval s námi jeho bratranec Jirka. Taky slušný kluk. Druhej slušnej a mezi nima já. Jirka bydlel kousek nad námi, přes ulici, spíš přes potok. Za potokem byl Braník.
Jirka bydlel za potokem. Do školy chodil do Braníka, já do Podolí, nikdy bych ho nepoznal, nebýt jeho bratrance Petra.
Jednou na mě čekali, máma okem ostřížím sledovala, jací darebáci před barákem to jsou. Večer poslouchám:
"Ty se s tím klukem kamarádíš, to přece není spolužák?"
"Ne, to je Petrův bratranec. Jirka."
"Vždyť to je syn Járy Pospíšila!"
"Jakýho Járy?"
To bylo ještě před Cimrmanem. Máma potom občas vyletěla k oknu a volala:
"Pojď se podívat, to je Jára Pospíšil. Sluší mu to, co? Fešák! A štíhlej, rovnej."
Přes ulici kráčel nějaký podivný dědek. Dědkové se mi nelíbili ani v dětských letech. A co, když už Jarda, tak Jarda Štercl, tehdejší rozhlasový komik. Fandili jsme jiné muzice. Představa, že se kamarádím se synem obdivovaného tenora, mámu zcela vyvedla z míry.
Jára Pospíšil, hvězda operety! Tihle miláčci publika neměli žádné Zlaté slavíky, televize začínala.
Hrabu ve vzpomínkách, chodil kolem nás, snad na tramvaj a šel tak, že věděl, ano, fanynky se dívají. S úsměvem, na případné pozdravy s ledabylou skromností odpovídal. Dlouhá léta hrál a zpíval v operetách v Karlíně. Asi si situaci trochu vychutnával. Tihle lidé hrají pro publikum a mají ho rádi.
Máma mi pochválila mé kamarády, snad jí to dělalo dobře. Komu dnes něco říká jméno Járy Pospíšila? Nahrávky nějaké jsou, ve filmu si taky zahrál, ženy, které při jeho písních vzdychaly, pomalu vymírají. Televize ho zastihla, ale v té době v Redutě už blbli Suchý se Šlitrem a v ČKD se učil na elektrikáře jiný tenor. Sláva je pomíjivá.
Jirka zmizel z mého života, zapomněl jsem na něj. Nevím, co dělal, co s ním je. Viděl jsem ho ještě, to už mi bylo skoro třicet. S mou budoucí manželkou jsme se s ním potkali na stanici tramvaje u Národního divadla. Myslím, že každý člověk takový okamžik zažil. My se navzájem všichni tři znali, každý s každým a třetího překvapovalo, že se ti dva znají.
Manželka měla tetu v Karlínském divadle, chodila tam za ní a znala i Jirku, syna hvězdy. Tramvaj nějak honem jela a nezbyl čas si popovídat. Od té doby jsem Jirku nepotkal. Stejný ročník jako já, doufám, že někde dýchá.

neděle 4. dubna 2010

Okno je pořád špinavý

Zrakové klamy / Ilusiones ópticas
Popis filmu: Ve městě Valdivia je zima a prší. V tomto ročním období se i obyčejné věci jeví jako nereálné. Také proplétající se lidské osudy působí vzhledem k jejich všední absurditě jako zrakový klam. Jeden mladík je hlídačem v obchodním domě a zamiluje se do zlodějky. Výkonný úředník je propuštěn a poslán na nesmyslné školení pro nezaměstnané. Slepému lyžaři se vrátí zrak a vyděsí ho to, co spatří. Tři příběhy třech mužů, kteří nerozumí tomu, co vidí, ani svým vlastním přáním a potřebám. Zrakové klamy jsou dalším z latinskoamerických filmů vyprávějících minimalistickým způsobem všední příběhy obyčejných lidí, jejichž osudy se mohou náhodně protnout nebo mají nějaký společný prvek. Zde jím je postava Manuely, která trpí nedostatkem sebevědomí.


To je text z programu Febiofestu. Film chilského režiséra ze života obyčejných lidí, mezi něž se rád počítám. Osudy, které nejsou pro historiky důležité. K čemu by však byli všichni mocní, spíš rádoby mocní? K čemu by jim byli všechny blbosti, kterými se nás snaží přesvědčit o své výlučnosti, nemít nás, pěšáky?
Mám rád takové filmy, již od doby, kdy jsem v biografu prožil Formanova Černého Petra, film o mojí generaci. Nudí mě díla o vojevůdcích, kteří jsou sice navždy zapsáni v dějinách, ale bez vojska by znamenali kulový. Přece je taky musela trápit nespavost nebo naopak by prochrápali půl života. Je jim taky zima nebo horko? Svědí je taky na choulostivém místě, že se musí podrbat, třeba před publikem? To v dějepisu není.
Zrakové klamy. Film, kde se člověk směje, vzápětí strne. Jako v životě. Pobavila mě scéna ze školení nezaměstnaných. Dvě mladé ženy ládují do propouštěných zaměstnanců, kteří myslí na něco úplně jiného, naprosté nesmysly a jeden ze školených se ptá podobně pitomě. Děvčata jsou bezradná, nevědí, co odpovědět, nečekala takové otázky.
Zasmál jsem se, ale nebylo kolem mne nejveseleji. V kině mívají převahu mladší ročníky, trochu jsem ztuhl, protože slovník byl podobný tomu, co slyšíme denně ze všech možných médií. Už jsme si zvykli na ty kraviny? Je nám to jedno, myslíme přitom na něco, co je v životě důležitější, případně příjemnější?
Film o lidech z opačné části zeměkoule, kteří mají stejné starosti jako my. Že by globalizace? Takové filmy jsem se snažil vybírat, žil jsem festivalem celý týden. 14 pěkných zážitků.
Jenom blikání mobilů těsně po projekci mě vrátilo na zem. Ano, my tu čumíme na plátno a, prokristapána, co jestli nás někdo sháněl?
Nastoupily Velikonoce, jen okno je pořád špinavý.