Za mého dětství bylo zvykem čas od času vzít svého roztomilého potomka a odtáhnout ho k fotografovi, jeho roztomilost zdokumentovat na věčné časy. Asi jsem se nesmyslů ve fotoateliéru polekal a řval. Uklidnila mě prý až jakási kočička.
Jak se tak na fotku koukám, mám ve tváři pochyby, jestli jsem udělal dobře. Stál mi vůbec ten křáp za to, abych ztratil svou osobnost? To jsem ještě netušil, že hned po fotografování mi věcičku odeberou, byla to součást ateliéru. Dlouho jsem pak prý řval. Co mi pak museli slíbit? Nevím.
Taky nevím proč moje fotka nevisela zarámovaná na zdi, jak bývá ve slušných rodinách zvykem. Visel tam starší brácha. S čoklem.
Fotka šla do alba, které pro mne založil otec. Založil, leč nikdy nedokončil. Po letech se mi torzo alba dostalo do rukou, fotka tam nebyla ani přilepená, jen vhozená!
Pomalu se vracím do dětských let, zželelo se mi odstrkovaného obrázku a vložil jej co by fotku autora do svého blogu na Respektu. Čekal jsem, že mě administrátor napomene, nestalo se. Zřejmě usoudil, že obrázek odpovídá úrovni mých textů.
Bylo to trochu nikým nevyhlášené ani nedomluvené soupeření s paní Kateřinou Sidonovou. Shodou okolností a náhod jsme se dostali v seznamu blogerů vedle sebe. Nějaký čas tam naše fotky spolu vegetovaly. Stránku v tehdejším stavu jsem si schoval.
Přišel čas, kdy moje fotka spadla někam mezi záplavu politologů a filozofů, kteří by to možná mohli brát jako znevážení jejich myšlenek. A tak jsem se znovu změnil v dědka s pivem a pupkem. Stejně mám pocit, že se kluk na obrázku tehdy jakoby obával. Holčička se lžící na vedlejší fotografii vypadala na to, že mi všechno sní a já budu zase odstrčený.
Díky Facebooku už nebudu stranou! Všude fůra fotek, proč by tu nemohla být i ona.
Facebook - Václav Víšek
Žádné komentáře:
Okomentovat