Jára Pospíšil

Od první do páté třídy jsem kamarádil s Petrem. Hodný kluk, dobře se učil, proč kamarádil právě se mnou, Bůh suď. Možná jsme si byli blízcí sociálně, taky jsme patřili do rodin, kde slovo komunista rovnalo se nadávka. Od šesté třídy jsme přešli na jinou školu, naši třídu rozházeli, kamarádství trvalo dál. Rodiče nás obou měli stejný názor na cestu do školy. Kvůli dvěma kilometrům nám přece nebudou pořizovat legitimaci na tramvaj. Ta půlhodina cesty, hlavně ze školy, byla plná dobrodružství.
Na atletiku jsme chodívali, jako diváci, v době Emila Zátopka, kdy na Rošického memoriál přišlo na Strahov víc jak deset tisíc diváků. Petr měl dva mladší bratry, někdy s námi některý z nich byl, ale hlavně býval s námi jeho bratranec Jirka. Taky slušný kluk. Druhej slušnej a mezi nima já. Jirka bydlel kousek nad námi, přes ulici, spíš přes potok. Za potokem byl Braník.
Jirka bydlel za potokem. Do školy chodil do Braníka, já do Podolí, nikdy bych ho nepoznal, nebýt jeho bratrance Petra.
Jednou na mě čekali, máma okem ostřížím sledovala, jací darebáci před barákem to jsou. Večer poslouchám:
"Ty se s tím klukem kamarádíš, to přece není spolužák?"
"Ne, to je Petrův bratranec. Jirka."
"Vždyť to je syn Járy Pospíšila!"
"Jakýho Járy?"
To bylo ještě před Cimrmanem. Máma potom občas vyletěla k oknu a volala:
"Pojď se podívat, to je Jára Pospíšil. Sluší mu to, co? Fešák! A štíhlej, rovnej."
Přes ulici kráčel nějaký podivný dědek. Dědkové se mi nelíbili ani v dětských letech. A co, když už Jarda, tak Jarda Štercl, tehdejší rozhlasový komik. Fandili jsme jiné muzice. Představa, že se kamarádím se synem obdivovaného tenora, mámu zcela vyvedla z míry.
Jára Pospíšil, hvězda operety! Tihle miláčci publika neměli žádné Zlaté slavíky, televize začínala.
Hrabu ve vzpomínkách, chodil kolem nás, snad na tramvaj a šel tak, že věděl, ano, fanynky se dívají. S úsměvem, na případné pozdravy s ledabylou skromností odpovídal. Dlouhá léta hrál a zpíval v operetách v Karlíně. Asi si situaci trochu vychutnával. Tihle lidé hrají pro publikum a mají ho rádi.
Máma mi pochválila mé kamarády, snad jí to dělalo dobře. Komu dnes něco říká jméno Járy Pospíšila? Nahrávky nějaké jsou, ve filmu si taky zahrál, ženy, které při jeho písních vzdychaly, pomalu vymírají. Televize ho zastihla, ale v té době v Redutě už blbli Suchý se Šlitrem a v ČKD se učil na elektrikáře jiný tenor. Sláva je pomíjivá.
Jirka zmizel z mého života, zapomněl jsem na něj. Nevím, co dělal, co s ním je. Viděl jsem ho ještě, to už mi bylo skoro třicet. S mou budoucí manželkou jsme se s ním potkali na stanici tramvaje u Národního divadla. Myslím, že každý člověk takový okamžik zažil. My se navzájem všichni tři znali, každý s každým a třetího překvapovalo, že se ti dva znají.
Manželka měla tetu v Karlínském divadle, chodila tam za ní a znala i Jirku, syna hvězdy. Tramvaj nějak honem jela a nezbyl čas si popovídat. Od té doby jsem Jirku nepotkal. Stejný ročník jako já, doufám, že někde dýchá.