pondělí 29. listopadu 2010

Ovocný trh

Mrazivá slunečná sobota. Takové dny miluju. Nebo spíš miloval jsem? Jaképak přemýšlení, vyletím z postele, mít tužku při ruce, hned začnu psát, co dnes stihnu. Stává se mi, že zapomenu na letopočet, kdy jsem přišel oblažovat svět.

Hodina má stále stejný počet minut, minuta je stále stejně dlouhá, jestli ji v rámci úsporných opatření...

Ne, nebudu si kazit krásný den. Už snídaně trvá déle, jak je to možné? O tolik méně jídla do sebe nacpu. Muškáty z okna jsem schoval, v noci má mrznout. Vypadají, že by ještě příští rok mohly udělat radost. Jinak jsem nestihnul nic. Taky do biografu jsem zašel. V batohu publikace a foťák.

Ovocný trh je hezký prostor. Na jeho dnešním vzhledu se vůbec nepodílí 40 let socialsmu, ač bych si rád zanadával. Pořád se rodí "géniové", kteří jsou přesvědčení, že právě před nimi si svět sedne na zadek. A ještě jim někdo za jejich nápady zaplatí. Peníze jsou důležité až v první řadě. Idioti bývají v každém režimu, záleží na tom, kolik dostanou pravomocí.

Kdo asi vymyslel, že pět pěkných domů je třeba zbourat? Místo nich postavit banku. Nějaký tehdejší developer, nebo si říkali jinak? V roce 1929. Ať to byl, kdo byl, došly mu prachy. Následná hospodářská krize, nacistická okupace, poté osvobození, které se taky ukázalo jako okupace. Banka se nekonala.

Komunistický režim taky neměl na všechno peníze, jak si dnes nostalgicky vzpomínají mí vrstevníci. Zaplať Bohu, že neměli ani na to, aby se zde pokusili vystavět něco nádherného podle sovětského vzoru.

Budiž připsáno komunistům k dobru, že v proluce, zvané Myslbek, souhlasili s vytvořením hezkého parku. S vodotryskem. Jedina zelená oáza v prostoru. Blízko jsem navštěvoval čtyři roky průmyslovku a skoro denně jsem parkem procházel. V letních teplých večerech bylo těžko najít místečko. Pro hezké posezení, pro milence, nějaké čučo se dalo s kamarády vypít.

Jsou to možná vzdechy starého páprdy, ale zasáhlo mě, když po roce 1990 byl drahý pozemek zastavěn. Mladší generace možná moje vzpomínka nebere. V osmdesátých letech byla po parku veta. Stavělo se metro.

Když se dnes dívám na to, co vzniklo v proluce Myslbek, nejsem přesvědčený, že je to lepší než pěkný park.

Staré fotky z roku 1927 jsem odkládal. Není se čeho chytit. Ale je, jen nebýt líný.



Ovocný trh je malinko stranou od turistického blázince, návštěvnici s fantazií si sem najdou cestu, ale není to pohroma.

S Ovocným trhem souvisí Karolinum a Stavovské divadlo. Strašně by mě zajímalo, jestli vždycky stojím na stejném místě jako dávný fotograf. Uličku mezi divadlem a Karolinem fotím z obou stran.

Překáží mi velká skupina italských turistů. Jejich průvodce, podle melodie řeči zřejmě skutečný Ital, toho má mnoho na srdci. Mnohokrát slyším jméno Amadeus, jsme u Stavovského divadla.

Hlavou bleskla vzpomínka na prohlídku Dóžecího paláce v Benátkách. Ometal jsem kolem skupiny amerických turistů, italský průvodce mluvil anglicky a že je Ital, nemohl nikdo přeslechnout. Nejfrekventovanější výrazy jeho angličtiny byly Veronese, Tintoretto, fantastico. Italů k nám jezdí hodně, prý obdivují architekturu Prahy a nejezdí sem jenom proto, že se tady levně opijou.
Ani Češi nechybí. dvě babičky po sobě tvrdily vnoučatům, že tu promovaly. Vnoučata by chtěla raději do cukrárny. Rodinka s dvěma malými dětmi. Kačence se chce čůrat, musí na kanálek. O pár prstů větší chlapec s tatínkem čeká a tvrdí, že tam nahoře bydlí strejda Bureš. Tatínek mu kazí radost.

"Tam nebydlí strejda Bureš, tam je universita Karlova."

Ještě si pamatuju chvíle, kdy jsem v Praze chodil na kanálek. Je to nespravedlivý, ve věku, kdy se obloukem pomalu blížím k myšlení dětí, na kanálek nesmím, třebaže se mi chce. Sebrali by mě. A moje děti by se na mě zlobily.
V Rybné ulici, která je z Ovocného trhu za rohem, objevím další možnost srovnávacího focení. Hned vedle je obchodní dům, kde mají slušně vybavený záchod, nechtějí po zákaznících poplatek a jsou tu osušovače rukou. Promrzlé ruce si libují. Ani baterky ve foťáku nechtějí fungovat jako jindy. Je jim zima.


Teď nevím, jak odůvodním v tomhle seriálu srovnání Lazarskou ulici. Je to trochu mimo, ale dala mi moc práce. Trvalo dlouho, než jsem pochopil, že zůstala fronta dvou domů, ostatní bylo zbořeno.

Krátká ulice je Lazarská, v dnešní době známá jako křižovatka všech nočních tras tramvají. Slyšel jsem, že se tu v noci pohybuje nejvíc kapsářů, kteří využívají nervozity cestujících. Prý by stačilo tam dojít a všechny je sebrat. Ještě jim něco dokázat. V nočních tramvajích bývá velká část pasažérů trochu veselejších.






Těším se do tepla. Na grog.








Facebook - Václav Víšek

Sousta srovnávacích fotel je zde










Facebook - Václav Víšek




pátek 26. listopadu 2010

Lysá nad Labem - Čelákovice

Lysá nad Labem. Nedaleko odtud, u Labe, téměř v Semicích, měla chatu rodina mého spolužáka. Ještě za první republiky jeho rodiče získali vyřazený železniční vagón, trochu upravili. Tak se tehdy chatařilo. Začátkem šedesátých let nás kamarád vzal do chaty na oslavu Silvestra. Naštěstí vagón stál bez kolejí, jinak by s námi určitě odjel. Kupodivu jsme chatu nepovalili, ani nerozbořili, ani nezapálili. Na Nový rok jsme dopoledne táhli na vlak do Lysé. Nevyspalí, hladoví, žízniví, hospody zavřené, tenkrát to tak bývalo.

Moje první návštěva. Párkrát jsem tu byl, šel tudy, projel na kole. Bohužel, turistika v mém podání byla mírně hektická. Ujít co nejvíc. Polykač kilometrů.

Teď jsem zmoudřel, spíš začínám být neschopný. Po Poděbradech a Nymburce muselo přijít na řadu tohle město. Pěkné město. Krásný slunečný, listopadový den. Přijel jsem vlakem bez kola. Hned u nádraží jsem dostal za lidovou cenu pánské prádlo starého typu. Fešák do magazínu už ze mě nebude. Beztak mám pocit, že pánské prádlo vymýšlejí ženy. Snad, aby se nám pomstili...

O kus dál, v pekárně (!), jsem posvačil drštkovou za 18 korun. Strávil jsem ve městě pár hodin, prohlížel, pokoušel se fotit. Moc stromů nám tu vypěstovali naši předkové. Na Husově náměstí jsem zíral, že na staré fotce je malý smrček, ten je tam dodnes, veliký habán, už opentlený žárovičkami, které večer připomínají, že Vánoce, Vánoce přicházejí...

Zámecký park je, bohužel, od listopadu do března pro veřejnost zavřený. Vrátného jsem přesvědčil a pustil mě aspoň jednu fotku vytvořit.

Moc mě mrzelo, že mi žádný celkový pohled na město s krásným kostelem a zámkem na vršku nevyšel. Místa, odkud fotili dávní "kolegové", byla pro mou činnost nezpůsobilá.

Zase jedno místo, které jsem malinko poznal. Jak jsem tak koukal na plakáty, konají se zde kulturní akce za nižší vstupné, že by se snad i vyplatilo sem dojet.

Na zpáteční cestě do Prahy jsem vystoupil v Čelákovicích, kde jsem měl připravená čtyři srovnání. Povedlo se jen jedno.



Lysá nad Labem
nádraží. Přibyly dráty, přístřešek, nástupiště a to ještě není vidět ová odbavovací budova, která navazuje na podchod. A ten je krásně vyzdobený (http://www.facebook.com/#!/album.php?aid=42572&id=100000547727763&fbid=171971536164436).




náměstí Bedřicha Hrozného, světově proslulého místního rodáka. Dnes by fotograf fotil odjinud. Vypadá to, že ten tenký stromek vlevo dole vyrostl za sto let, zkošatěl, zdobí i překáží (mně).



kostel a škola. Pohled na krásné stavby, který v létě nelze vychutnat.



zámek. Tady se čas skoro zastavil.




Vodákova ulice. Klídek tu je i po tolika letech.




Čelákovice
radnice. Tak tohle se v době listí na stromech opravdu nedá fotit. Taky jsem v září smutně odjel.





Facebook – Srovnávací fotky






pondělí 22. listopadu 2010

Nedělní dopoledne v Praze

Zíma, lezavo, ovšem tím i relativní klid.



Spálená ulice - Máj
Už jsem tu představil obchodní dům Kotva, dnes další, tedy Máj. Oba jsou ze stejné doby. Ze sedmdesátých let.
Stará fotka je z roku 1969, relativně mladá. Dobře pamatuju tento stav. Přízemní obchody tu spíš strašily, byla tu i denní vinárna, kde nalévali nic moc víno z litrovek. Jednoho dne objekt shořel. Nebylo tu pěkně.
Vlevo před cukrárnou je ohavná budka, v ní esenbák, podobných bylo v Praze dost a dost.
Stará fotka je okopírovaná z publikace Zmizelá Praha - dodatky I. (Paseka 2003)



Betlémská ulice
Tady býval dům U zlatého jablka.
Stará fotka je okopírovaná z publikace Zmizelá Praha - dodatky I. (Paseka 2003)




Betlémské náměstí
před obnovou a po obnově Betlémské kaple.
Udělal jsem zde tři srovnání, na sebe navazující.
Staré fotky je okopírované z publikace Zmizelá Praha - dodatky I. (Paseka 2003)







Staroměstské náměstí
Od léta čekám na moment, kdy bych mohl srovnání vytvořit. Nevlídný listopad nepřeje turistům. Hlavně tu nejsou nastavěné turistické atrakce, stánky, myslím, že nebude dlouho trvat a prostor bude zaplněný předvánočním mumrajem. Už se někde chlubili, že byl pokácen velký smrk. Budoucí primátor už asi hledá po kapsách sirky na zažehnutím.
Nová fotografie ukazuje vzácnou situaci Staroměstského náměstí.
Bohužel, vypadá to tak, že ani na zimu nebude rozebraná restaurace, která je vidět před Týnským chrámem. Moc bych to potřeboval, mám fotku, která byla pořízena právě odtud, bylo by to hodně zajímavé srovnání.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 1. (Paseka 2002)




Téměř kompletně změněná severní strana Staroměstského náměstí.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 1. (Paseka 2002)





Facebook – Srovnávací fotky






pátek 19. listopadu 2010

Příběh fotografie


Fotografie z roku 1929, na ní moje maminka v 16 letech. Pracovala jako au-pair v Třeboni, akorát se tomu tak neříkalo. Jinak pocházela z vesničky nedaleko Lomnice nad Lužnicí. Majitel místního fotgrafického salónu si ji vyfotil, zarámoval a dal do výlohy. Zřejmě měl pocit, že vylepší vzhled obchůdku.

Nechci vyprávět story a la Malý Bobeš, ale maminka neměla peníze na to, aby si obrázek koupila. Nebo jí peněz bylo líto, když se mohla podívat do zrcadla, že? V Lomnici chodila 8 let do školy, všichni jí znali, dívali se, což jí zřejmě nebylo protivné.

Měla sestru, mojí tetu, jež obrázek koupila a věnovala jí ho. Tátovi se máma asi líbila nejen naživo. Pověsil rámeček s fotkou po svatbě do pokoje a vůbec nehodlal diskutovat o možnosti, že fotku někdo ze stěny sundá. Vedle byl další rámeček s fotkou jeho rodičů. Když už pomalu mlel z posledního, měl starost, co se s fotkami stane.

Obě sestry se měly sice rády, ale láska probíhala v italském stylu. Často se pohádaly. Když se sešly naposledy, byly zrovna usmířené. Těšilo mě to, bylo jim už hodně přes 80. Jednou, když se zrovna porafaly, teta mámě řekla, že obrázek koupila hlavně proto, že celá Lomnice se na něj chodila koukat, štvalo jí to. Záviděla? Já nevím, v ženskejch se někdy jeden nevyzná.

Byt jsem zdědil, nechal upravit tak, abychom tu se synem mohli vegetovat, aniž bychom se nutně museli neustále potkávat, jemu připadl pokoj s obrázky. Vzal jsem je a vyzdobil jimi svůj kutloch.

Rámeček, na který jsem zvyklý od útlého dětství, je zase se mnou, dívá se na mě, už jsem někde napsal, že mámin pohled má jedna z mých dcer. Byli jsme spolu i u sklenáře, a myslím, že to tu spolu doklepem.


Facebook - Václav Víšek


čtvrtek 18. listopadu 2010

Jarda


NYMBURK

Bylo nám sedmnáct. A bylo nám úplně fuk, že začínají šedesátá léta. Netušili jsme, co přízvisek následující desetiletí dostane. Bylo nám fuk všechno? Určitě ne. Snad bychom se shodli s dnešními -náctiletými. Jenom odhodit přesvědčení, že dnešní mládež stojí za prd a vůbec...hlavně by nám muselo být sedmnáct.



Byli jsme nejchytřejší. Rodiče strašní. Ptali se, jak může někdo toužit po ošklivých texaskách, když v obchodech byly k mání tak slušivé tesilové kalhoty. Tmavošedé. Jednotně všechny.


Kdo měl džíny, stejně v nich do školy nemohl. Teď jsem si představil, že by některá spolužačka měla obepínající kalhoty a ještě by jí koukal pupík... Co by říkali profesoři, kterým by se to jinak líbilo?


Byli jsme zvyklí, že musíme chodit slušivě ostříhaní, do českého jazyka se vloudilo slovo chuligán. Být chuligánem jsme snad ani nechtěli, to smrdělo malérem.


V Semaforu řval Matuška, že všechno vodnééés čas. Pilarka musela opakovat do nekonečna, že sice kočka není pes, ale hlavně, že Armstrong není Rus, tenhle text hraničil s nahráváním reakčním živlům. Však taky na desce verš chyběl. Ale Vojanovy sady, kde Semafor taky hrál, málem vybouchly nadšením.


Štěstí, že táta mnoho nevyrostl, jinak by si rozbil hlavu o strop. Tak skákal, slyšel-li hulákat v rádiu Waldu. A netušil, že není-li na dohled, chraptí v naší 15 let staré pětilampovce laxík (Radio Luxembourg).


Trpěli jsme, rodiče mleli svou. Nakonec jsme měli i pochybnosti o tom, že za první republiky bylo dobře.


Rodiče nám nerozuměli.


Šeptalo se, že už je v Praze taneční mistr, který vyučuje kromě polky, valčíku taky džajv a charleston. Stejně k nepoužití. Pořadatelé tanečních zábav, strejdové, které nevzali ani do lidových milicí, neznali kompromis. Ani bratra. Chuligáni ven!


V barech znělo tango do ouška, někdy na housle hrávali po představení mizerně placení muzikanti z orchestru Národního divadla. Rokenrol byl k slyšení v zastrčených klubech, většinou pod hlavičkou svazu mládeže. Pak, že ČSM byl k ničemu.


Odpolední čaje, nuda za 5 korun vstupného, pivo neprodávali, na kuřáky se pohlíželo skoro jako dneska.


Na petřínském Nebozízku v neděli hrál taneční orchestr k tanci a poslechu. Marína, Marína, Marína. Ozvi se, Maríno, ozvi se má touho, nechci čekat dlouho, ó la la la. Text zjevně psaný pod vlivem, to byla síla, to letělo. Ještě dnes možno zaslechnout na zábavách, kde preludují umělci typu Evy a Vaška.


Taneční odpoledne, tam už se chlastalo. Nebozízek byla lidová hospoda s cenami stejnými jako v Braníku nebo v Kostomlatech pod Milešovkou. Pivo za korunu čtyřicet, najedení jsme přišli z domova. Hladoví se dřív namažou, prachy nebyly, na flašku vynikajícího Pražského výběru jsme se těžko skládali.


Protože, kde se tančilo, pilo se víno! Fuj, to byla dobrota. Měli jsme chuť na pivo, ale nejsme přece plebejci. I partyzánky jsme vyměnili za lípy, za které se platilo o 40 halířů víc. Krabička s deseti cigáry. Tenoučké, tabáku bylo víc po kapsách.


Mám narozeniny devátého května, státní svátek se slavíval, výročí příjezdu rudoarmějců do Prahy. Nikdy jsem na své narozeniny nepracoval. Asi do roku 1992, kdy poslanec Miloš Zeman navrhl přesunout státní svátek na osmého. Že to odpovídá historické pravdě. To ještě měl daleko k premiérské funkci. Byl známý hlavně svým vystupováním v Semaforu u Šimka. Ještě nestál za to, aby v novinách omílali jeho vztah k becherovce.


Devátého května se konal v Praze velkolepý ohňostroj, z terasy na Nebozízku jako na dlani. Rachejtle vypouštěli v Seminářské zahradě. Měli jsme radost, křičeli jsme, snad jsme v tu chvíli i milovali Sovětský svaz. To, čemu se tehdy říkalo víno, udělalo svoje. Po flámu nás čekaly hubené dny. Právě jsme propili peníze, které jsme dostali od rodičů na obědy ve školní jídelně.


Naštěstí tenkrát bylo v domovech málo televizí, a tím i výchovných pořadů, docenti neotravovali zdravou výživou. Žralo se, co bylo. A maminky nám s radostí daly tučnou svačinu. Třeba chleba se sádlem. Panebože, co ten kluk sní...


Zdá se, že jenom sebevrah by chtěl takovou sebranku učit. A vychovávat. K lásce k socialistické vlasti a bůhví ještě k čemu. Můj skromný názor - učitel by měl hlavně učit, vychovávat snad svým chováním. Myslím, že tohle doba nezměnila. Nikdo dnes po učitelích nechce, aby žákům vštěpovali lásku k táboru míru, ale za všechny hříchy mládí může zase škola.


Dokonce rodiče tvrdí, že učitel je tu od toho, aby z jejich rozjíveného potomka udělal skvěle vychovaného tvora, který okamžitě může zasednout do manažerského křesla a svou kreativitou udivit svět. Jako jeho rodiče, kteří se jednou z vydělávání a nakupování pominou. Školy přece žijí z našich daní, učitelé mají vychovávat, na nás to nechtějte, potřebujeme se realizovat, nemáme čas. Někdy ani děti udělat.


Setkáme-li se, životem otlučení spolužáci, přemýšlíme o našich kantorech. Naše průmyslovka byla plná odborníků, jejichž schopnosti je předurčovali k vysokým postům, nechuť pořídit si rudou knížku je pasovala na skromně placené pedagogy. Když měli kliku.


Z velké části byl profesorský sbor složen z kamarádů ředitele, který nutně musel být v KSČ a asi nad svými bývalými kolegy držel ochrannou ruku. Jak to bylo opravdu, se už nikdy nedozvíme, ti lidé nejsou mezi námi.


Ve škole vládl pořádek mužský, byla jen ruštinářka, ne nějaká uschlá komunistka, ale ženská, které se zjevně líbili mladí kluci. Snad byla na koloušky. Však spolužačky dodnes skřípou zubama, jak je solila a klukům nadržovala. Ti ji naopak měli rádi, nepamatuju, že by kohokoliv nechala propadnout. Samý čtyrky. Ještě na jednu paní inženýrku jsem zapomněl. Z tý jsme si dělali šoufky, špatně slyšela.


O přestávkách se nemohly otevřít dveře do sborovny, jinak se vyvalila na chodbu oblaka dýmu. Titíž nikotinem posedlí kontrolovali záchody, aby žáci nekouřili. Jistěže kouřili.


Závěrečný rok jsme dostali jiného třídního, předchozí, oblíbený, už nás nic neučil, tak třídu předhodili člověku, který měl u nás dva z nejdůležitějších odborných předmětů. Asi zeměměřičinu znal, ale s námi si moc rady nevěděl. Neměl autoritu, my mysleli jen na lotroviny.


Bylo ustáleným zvykem, že jsme mezi sebou nazývali kantory křestním jménem. Vyjma úplných kreténů, ti měli jen příjmení. Tohle byl Jarda. Z Nymburka. S jistotou sedmnáctiletých jsme věděli, že je to blbec, který ničemu nerozumí, přitroublý, co ten nás může naučit?


Stál před třídou naplněnou třiceti všeznalci, snažil se učit. My se snažili neučit, četli jsme si, hráli lodě, karty, dokonce i šachy nám zabavil. V pátek odpoledne, ano, v sobotu se normálně vyučovalo, mu přidělili do rozvrhu dáreček. Měl nás čtyři hodiny po sobě.


Dopoledne volné, někteří z nás věnovali volný čas diskuzím o důležitých životních otázkách. Schůzky se konaly na Uhelném trhu, v pivnici U dvou koček. Tři výborné Plzně a prejt, dalo se pořídit s tuzérem za deset korun. Bylo to sice dost, ale co by jeden neudělal pro svoje vzdělání. Deset korun zhruba stály obědy na 4 dny a tak, jak jsem výše uvedl...


Nebyli jsme ještě tak zkušení pivaři a tři dvanáctky zvedly náladu. Páteční odpoledne přežijeme. Přinést si navíc lahvový nebylo marný, zvlášť když se lahváč otevíral o dveře. Něco ukáplo, Jarda vešel do třídy a cítil. Udělal nesouhlasné gesto, jako, že jsme volové.


Nebudu vypisovat všechny intelektuální nástrahy, které jsme Jardovi připravovali. Je to stejně otravné jako příběhy z vojenské služby. Čtyři páteční hodiny musely být pro Jardu pravým utrpením. Něco jako očistec. Myslím, že by se nikdo nemohl divit, kdyby si dal na nádraží Těšnov, odkud odjížděly vlaky na Nymburk, tuplovaného ruma.


Jednou, ze zoufalství, prohlásil, že zůstaneme po škole, pokud se neuklidníme. Polohlasné poznámky, my máme čas, nám vlak neujede, jsme v teple. Nikdy nezapomenu na moment, kdy jsem ho viděl, jak poté prchá ze sborovny, jeden rukáv kabátu navlečený, málem spadl ze schodů.


Přežili jsme, přežil on. Po maturitním večírku v Kinského sadech jsme ho dovlékli do nočního baru Cascade v Rybné ulici (už tam není). Myslím, že se i trochu opil, zřejmě z radosti, že nás víckrát neuvidí.


Samozřejmě, vídali jsme se, na maturitních plesech, někdy, když se šel člověk podívat z nostalgie na školu. Neuměl dát najevo velkou radost. Nikdy nikoho nenapadlo pozvat ho na sraz spolužáků. Vzpomínalo se na profesory, na něj málo.


Bylo deset let po maturitě, sešly se nás zbytky na školním plese. S kamarádem jsme narazili na Jardu. Měl obrovskou radost, třeba měl v sobě lomcováka. Dlouho jsme povídali. Pamatoval si všechno, o pátečních předvečerech se mu zřejmě i zdávalo, věděl, že je to právě deset let, dozvěděl se od nás po letech, na co jsme mu při vyučování cvrnkali a rušili ho. Lítal po třídě jako šus, protože háček na aktovku měl na lavici každý. Teď se smíchy ohýbal, připadalo mu to zábavné.


Možná nás už považoval za dospělé, nevím, pokud se po letech bavil, asi se musel v duchu bavit i tenkrát. Jen si myslel, že to nesmí dát jako učitel najevo.


I když se tradovala historka, že na chmelové brigádě poseděl trochu déle v hospodě, nechtěl rušit noční klid chůzí po dřevěných podlahách, zul si boty a v ponožkách si spletl dveře a vlezl do místnosti, kde spala děvčata. Možná nafouknutá pomluva.


Už jsem ho nikdy nepotkal, na ples jsme přestali chodit, bylo nám líto, že věkem mezi mladé maturanty nepatříme.


V roce 1990 nám vraceli na podniku kádrové materiály. Dali mi složku s papíry, plných zbytečných informací. Mezi nimi i hodnocení z průmyslovky, od třídního profesora. Neskutečné plky. Když si uvědomím, že to musel smolit třicetkrát a hlavně nezapomenout formulku o kladném poměru dotyčného k socialistickému zřízení, nejdůležitější informace o studentovi.


Pochybuju, že Jarda kladný poměr měl, nikdy v jeho hodinách nepadlo slovo o politice, nevyjadřoval se, vlastně nevím, proč zrovna on skončil ve škole, býval prý dost velký odborník na vytyčování jeřábových drah.


Na prvomájové průvody z Nymburka přijížděl. Co měl dělat? Proč jsme se vlastně bez velkých cavyků podřídili tehdejšímu režimu? Drtivá většina. Těžko vysvětlovat, kdo dobu nezažil. Jarda se třeba bál o práci, ani nevím, měl-li děti.


Příští stanice Nymburk. Hlášení ve vlaku mě zvedlo ze sedadla. Sešlo se mi pár starých pohlednic města a chci je porovnat se současností. Pěkným vlakem, už ne z Těšnova, ten jsme zbořili jako zbytečný. A tak jsem si vzpomněl na Jardu. Vlastně nikomu z nás neublížil. Kdyby mi bylo sedmnáct, už bych nikdy nesoudil člověka, protože se mému geniálnímu pohledu zdá přitroublý.


Kecám. Kdyby mi bylo znovu sedmnáct, choval bych se stejně jako dnešní mládež. Snad to tak má být.


Jel jsem do města, o němž jsem mnoho nevěděl a takové vzpomínky se mi vynořily.







BLOG TÝDEN

středa 17. listopadu 2010

Na Poříčí dítě křičí

Skoro letní neděle, palčivé slunce není tak úplně ideální pro focení, projížďka mi nevyšla úplně podle plánu.



U Rozvařilů
byl pivovar, pivovary se nemaj rušit. A taky kabaret. Vykukoval do ulice, z obou stran se na něj mačkaly paláce, musel pryč. V nové stavbě se usadil se svým "déčkem" geniální divadelník E.F. Burian, který za vlády komunistů totálně zblbnul, chodil v uniformě. Po jeho smrti divadlo neslo jeho jméno. Dnes je z něj Archa.
U Rozvařilů pamatuju bufet, jehož kvalita kolísala. Chvílemi zaplivaný prostor, někdy zase pěkná lidová jídelna. Dnes je to jasný Starbucks Coffee. Prý výborná káva za velké peníze a v papírovém kelímku. Děkuju, nechci. Název U Rozvařilů zůstal zachován. Jídelna je v pátém patře protějšího obchodního domu Bílá labuť.
Staré fotky jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 1 (Paseka 2002)



U Rozvařilů na Poříčí z druhé strany.
Staré fotky jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 1 (Paseka 2002)



Petrské náměstí
Srovnání vypadá úděsně, ale na náměstíčku je poměrně příjemné prostředí a hlavně klid. Z Poříčí je sem skok.
Staré fotky jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 1 (Paseka 2002)



Náměstí Republiky
ještě mám v paměti, jak to tu léta vypadalo. Dnes obchodní dům Kotva. V sedmdesátých letech ho stavěli Švédové, protože naše firmy údajně nebyly schopné zajistit stavbu za normálního městského provozu.
Staré fotky jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 1 (Paseka 2002)



Tak tohle už je Karlovo náměstí,
resp. Novoměstská radnice. Tady se konala v roce 1419 první pražská defenestrace. Radní byli vyházeni z oken, nestačili pořádně dopadnout na dlažbu. Padali přímo na nastavená kopí. Pane, to byla doba.
Fotku jsem dělal dnes, 17.listopadu, v létě to kvůli listí nešlo.
Staré fotky jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 1 (Paseka 2002)



Karlovo náměstí, pohled na kostel svatého Ignáce. V létě jsem tu byl, nešlo prokouknout ani kousíček. Dnes jsem měl pocit, že fotím potmě a takhle pěkně to vyšlo. Bohužel, fotograf z roku 1858 stál někde výš než já. Jeho fotka ukazuje pohled trochu z vrchu. Na čem mohl stát, nevím, už zapomínám, je to dávno.
Ale hned poté jsem potkal skupinu, která demonstrovala za právo pěstovat konopí pro zdravotní účely. S nimi kráčel Jarda Pinc. Poznal mě, že prej mě zná z fotky. Sklerotik, seděl se mnou jednou na Slamníku.
Staré fotky jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 1 (Paseka 2002)





Facebook – Srovnávací fotky






Nymburk

Nymburk vlastně neznám. Na náměstí jsem byl asi poprvé, trochu rozčarovaný. Myslím, že se novodobé přestavby moc nepovedly. Ze starých fotek na mě dýchá klid, pohoda. Nyní je tu značný provoz, i v sobotu v poledne. Kostelní náměstí je hned vedle a je tu úplně jiná situace, bohužel staré fotky nemám, na něj navazují pěkné městské hradby s nádherným parkem u Labe. Úplně ideální pro procházky, po obou stranách řeky jsou cyklostezky. Teploučko jak v září, jen trochu větší vítr.


Komenského třída s honosnou školou.




Tatáž budova z opačné strany. Už za Rakouska věděli, když postavit C.K. reálku, tak na Komenského třídě. Zajímavé jsou zachované sloupky od plotu vpravo. Přežily i děsivou přestavbu domu a moc mi pomohly v orientaci.




Takhle mi schovali nymburský evangelický kostel. Ani listopad nepomohl. Však mám ještě další fotku.




To jsem si pomoh. Tady už je kostel úplně schovaný. Jedině vodárna vpravo dole mi pomohla určit stanoviště. A to jsem musel moc vykukovat přes smrky.

 

K náměstí se mi nechce ani vyjadřovat.



Opět náměstí. Tenhle pohled je snad nejpříjemnější.



Takhle se přestavělo podloubí v druhé polovině dvacátého století.



Nádherně udržované hradby včetně příjemného parku u Labe mi vylepšily náladu.



Opět hradby



Pohled přes Labe na krásný kostel.



Nymburk se mi zdá nejhezčí přes Labe.






Facebook - Srovnávací fotky



úterý 16. listopadu 2010

Obrázek pro milovníky historie


Takhle jsou vidět z Podolí Vyšehrad a Hradčany. Pěkně pohromadě i s Vltavou. Tři roky jsem blízko chodil do školy. U řeky jsme blbli, jednou dokonce utopili sešit naší fyzikářky, který si na konci hodiny omylem neodnesla. Chudák, byla na nás hodná, občas někomu nasolila kouli. Nejmladší z učitelského sboru, hned jí hodili funkci, z níž zjevně neměla velkou radost. Předsedkyně ČSM. Odmítnout? Psal se rok 1955. Dnes asi starší paní, která už určitě zapomněla, že neměla jeden rok žáky podle čeho klasifikovat
A já píšu něco úplně jiného, než jsem chtěl.
Další čtyři roky jsem jezdil po nábřeží tramvají do školy denně. Zajímal mě krásný pohled na historii? Někdy jsem opisoval za jízdy domácí úkol od spolužáka, jenž si nemyslel, že domácí úkoly jsou buzerováním mládeže. Ale opsat dal! Když už jsem měl čas okounět, tolik hezkých holek bylo ke koukání. Čumět na Vyšehrad? K smíchu.
Dlouhá léta jsem později bydlel na sídlišti Lhotka. K cestě do vnitřní Prahy jsme používali metro z Kačerova. Do Podolí jsem občas jezdil za rodiči. Moje dospívající dcery mě překvapily. Prý jezdí do města autobusem a tramvají přes Podolí. Není hezčí tramvajová trať než je úsek z Braníka k Národnímu divadlu. Jet a dívat se. Když myslej...
Zase bydlím v Podolí. Mám oči, tak se dívám. Po holkách. Často je mi odpovědí vyděšený pohled mladé dámy:
"Proboha, co ten vopelichanec tak čumí?"
Dívám se na Vltavu, Vyšehrad, Pražský hrad. Co mi zbývá?
V neděli jsem jel podle řeky na kole, mrzelo mě, že už jsem před časem uložil kraťasy nahoru do skříně, aby si do jara odpočinuly. Jestli nám takhle vyhrožuje tisíciletá zima...
V místech, kde jsme kdysi zničili sešit naší fyzikářky, jsem vyndal foťák.
Bože, tady je krásně.


Facebook - Václav Víšek

Karel Hynek Mácha

Karel Hynek Mácha, dnes je mu 200, napsal Máj, ten se odehrává v krajině, kterou miluju, na Kokořínsku. Byl tulák a proto je mi blízký. Foťák nebyl ještě vynalezený a tak Karlu Hynkovi nezbylo nic jiného než kreslit a kreslit... Takhle viděl Kokořín.




Facebook - Václav Víšek

středa 10. listopadu 2010

Kudy uháněl Šemík

Měl jsem bezdětnou tetu. I stalo se, že při pohledu na mne, vyšly na povrch její nevužité pedagogické schopnosti. Začala vyprávět. Tu o Horymírovi a jeho skvělém koni Šemíkovi.

"Horymír dvakrát objel vyšehradské nádvoří, pohladil věrného Šemíka a ten v plném trysku přeskočil hradby i Vltavu pod nimi a sral si to..."

Zarazila se, nervozně těkala očima. Rozzářila se, že konečně našla výraz, který mohla říci dítku školou povinnému:

"...a uháněl k Radotínu."

To bylo asi poprvé, kdy jsem o Radotínu slyšel. Nějaký čas bojovali radotínští fotbalisté i o postup do 1.ligy. Někdy jsem zavítal při turistických záležitostech, je tu kousek do hezké přírody. Na průmyslovce jsem měl spolužáka z Radotína. Mimochodem, našli jsme se tady na Facebooku, mám ho v seznamu přátel. Narodil se v Radotíně, do školy chodil v Radotíně, oženil se v Radotíně a jak to vypadá, i... ale ne, na to je ještě dost času. Myslím, že bude mít z mého souboru Srovnávacích fotek radost.

Kdysi zemědělská obec se postupně stávala průmyslovým městem, které spokla nenasytná Praha. Svou pouť zde končí Berounka. Vím, že soutok s Vltavou je v Lahovicích, ale těch se jenom malinko dotýká, je trochu znehodnocený dopravními stavbami. Radotínem protéká skutečná řeka. Berounku znám dobře, ale tady v Radotíně jsem ji objevil teprve v důchodu. Pěkná cyklostezka sem vede. Příjemná cesta z mého bydliště v Podolí.

Neustále sháním staré fotky. Narazil jsem na stránky Letopisecké komise v Radotíně. Mají skvěle vedené stránky:


Radost pohledět. Přestože už víc jak 30 let jsou součástí Prahy, zajímá je historie i současnost. Srovnávací fotky jsem začal letos tvořit pro zábavu na různých místech. A tak mě napadlo... Ty staré fotky ukazují na vesnickou zástavbu, jen tu a tam jsou zbytky starých usedlostí. Nechce se mi hodnotit, co se v Radotíně změnilo k horšímu nebo k lepšímu. Je to jen dokumentace.

Při focení v blízkosti nádraží se u mě zastavil pán, kterého zajímalo, co fotím, představil se mi, že dochází do Letopisecké komise a jestli nemám nějaké fotky. Byl trochu zklamaný, že mám jen ty jejich. Však jim svoje výtvory pošlu.



Malá Chuchle,
lázně
Tohle fakt není ještě Radotín. Ale jinudy nemohli Horymír se Šemíkem uhánět. Flinty ještě nebyly, tak stačilo, když je nikdo nedohonil. A Šemík byl mimořádný kůň. Tady, v Malé Chuchli musel být pramen, když tu hodně později vznikly lázně. Napili se, oddechli a mazali dále.


Radotín
V 19.století se začalo jezdit do Radotína vlakem. Tahla fotka je ze století dvacátého, ale tehdy málokdo vlastnil auto.



Hned před nádražím bývala zahradní restaurace a hotel U ventilátoru. Později administrativní budova. V pravé časti prodávají vína.




V roce 1913 se na nádraží chodilo po této cestě. Na staré fotce mezi stromy prosvítá hospoda U ventilátoru, na nové svítí do zelena.




V době první republiky už se Vrážská ulice k nádraží podobala dnešnímu stavu, i chodník byl.




Jen krůček od nádraží byl hotel U Kopáčků. Do Radotína museli přijíždět Pražáci na výlety, na letní byt, těch bývalých hotýlků je tu dost. Dnes tu sídlí zámečnická firma. Vpravo nahoře na nové fotce vykukuje budova dnešního hotelu Radotín. Jsem přesvědčený, že to je podnik, kde je pro hosty připraveno maximální pohodlí, ale tak možná na služební cestu...




Horymírovo náměstí. Něco tu po uprchlém vladykovi zůstalo. A kde je něco Šemíkovýho? Bez něj by Horymír byl jako Josef Váňa na Velké Pardubické pěšky.




Tohle je stále pohled na Horymírovo náměstí, jen trochu posunutý. Náměstí je trochu zavádějící název. Dnes tudy vede rušná komunikace. Na historické fotce je vidět lávka přes Radotínský potok, po té asi chodili radotínští na nádraží. Nebo k ventilátoru.
Tady jsem musel na koleje, což se nesmí. Mnohokrát jsem byl školen coby zaměstnanec drážní organizace.




Myslím, že k ventilátoru se chodilo spíš na nedělní posezení, vždyť v centru obce se to hospodami jen hemžilo.
U Hamanů. Jak tak majitelé přestavovali, hospoda se stěhovala, z našeho pohledu doleva, kde je dnes pizzerie.
V roce 1900 se strejci nastrojili, vylezli ven a pózovali. Do Radotína přijel fotograf. Kdyby tak tušili, co všechno si dnes v nápisy polepeném baráku můžou koupit. A kdyby ještě tušili, že za 110 let si s fotkou bude hrát u zázračné bedničky jiný strejc a v celičkém světě si lidé budou moci prohlídnout štamgasty od Hamanů.
Tehdy byl na návsi u potoka klid, dnes jsem musel poměrně dlouho vyčkávat, až nepojede nic. Ony ty veliké almary na kolečkách vysloveně stínily.




Hostinec U koruny, kde bývalo i kino, později se z něj stalo kulturní středisko a tak je tomu dodnes.



Venkovská hospoda U Pospíšilů, později Na Klondajku, v původní budově je čínská restaurace, je tu i herna a po ulici uhání jedno auto za druhým




Nejen hospody... U Nebeských, to byl asi důležitý statek. Však nese číslo popisné 1.




Hned vedle objektu U koruny se říkalo U Drchotů.




Nad Radotínem je vrch Klapice. Ulice tím směrem vedoucí se dnes jmenuje Pod Klapicí.



Stále ulice Pod Klapicí, poslední barák vpravo je hotel Cerha.




Hotel, tedy bývalý, Cerha. Dnes restaurace U Kestřánků.




Radnice se nalevo o něco zvětšila, trochu zmodernizovala, trochu obrostla. I škola vykukující vpravo nahodila patro navíc.




Kostel a škola. Místo přívozu je lávka, Berounka, pokud není povodeň, poklidně míří do Vltavy. Tehdy jako dnes.




Proti proudu řeky vede příjemná cyklostezka směrem na Černošice. Kousek odtud jsou Radotínské lázně. Jestli tudy prchala k Neumětelům dvojice Šemík, jezdec Horymír, a ohlédla se, mohla vidět tohle. Kdyby ovšem měli věštecké schopnosti kněžny Libuše.






Facebook – Srovnávací fotky





Další srovnávací fotky z různých lokalit