Fotografie z roku 1929, na ní moje maminka v 16 letech. Pracovala jako au-pair v Třeboni, akorát se tomu tak neříkalo. Jinak pocházela z vesničky nedaleko Lomnice nad Lužnicí. Majitel místního fotgrafického salónu si ji vyfotil, zarámoval a dal do výlohy. Zřejmě měl pocit, že vylepší vzhled obchůdku.
Nechci vyprávět story a la Malý Bobeš, ale maminka neměla peníze na to, aby si obrázek koupila. Nebo jí peněz bylo líto, když se mohla podívat do zrcadla, že? V Lomnici chodila 8 let do školy, všichni jí znali, dívali se, což jí zřejmě nebylo protivné.
Měla sestru, mojí tetu, jež obrázek koupila a věnovala jí ho. Tátovi se máma asi líbila nejen naživo. Pověsil rámeček s fotkou po svatbě do pokoje a vůbec nehodlal diskutovat o možnosti, že fotku někdo ze stěny sundá. Vedle byl další rámeček s fotkou jeho rodičů. Když už pomalu mlel z posledního, měl starost, co se s fotkami stane.
Obě sestry se měly sice rády, ale láska probíhala v italském stylu. Často se pohádaly. Když se sešly naposledy, byly zrovna usmířené. Těšilo mě to, bylo jim už hodně přes 80. Jednou, když se zrovna porafaly, teta mámě řekla, že obrázek koupila hlavně proto, že celá Lomnice se na něj chodila koukat, štvalo jí to. Záviděla? Já nevím, v ženskejch se někdy jeden nevyzná.
Byt jsem zdědil, nechal upravit tak, abychom tu se synem mohli vegetovat, aniž bychom se nutně museli neustále potkávat, jemu připadl pokoj s obrázky. Vzal jsem je a vyzdobil jimi svůj kutloch.
Rámeček, na který jsem zvyklý od útlého dětství, je zase se mnou, dívá se na mě, už jsem někde napsal, že mámin pohled má jedna z mých dcer. Byli jsme spolu i u sklenáře, a myslím, že to tu spolu doklepem.
Facebook - Václav Víšek
Žádné komentáře:
Okomentovat