 |
| NYMBURK |
Bylo nám sedmnáct. A bylo nám úplně fuk, že začínají šedesátá léta. Netušili jsme, co přízvisek následující desetiletí dostane. Bylo nám fuk všechno? Určitě ne. Snad bychom se shodli s dnešními -náctiletými. Jenom odhodit přesvědčení, že dnešní mládež stojí za prd a vůbec...hlavně by nám muselo být sedmnáct.
Byli jsme nejchytřejší. Rodiče strašní. Ptali se, jak může někdo toužit po ošklivých texaskách, když v obchodech byly k mání tak slušivé tesilové kalhoty. Tmavošedé. Jednotně všechny.
Kdo měl džíny, stejně v nich do školy nemohl. Teď jsem si představil, že by některá spolužačka měla obepínající kalhoty a ještě by jí koukal pupík... Co by říkali profesoři, kterým by se to jinak líbilo?
Byli jsme zvyklí, že musíme chodit slušivě ostříhaní, do českého jazyka se vloudilo slovo chuligán. Být chuligánem jsme snad ani nechtěli, to smrdělo malérem.
V Semaforu řval Matuška, že všechno vodnééés čas. Pilarka musela opakovat do nekonečna, že sice kočka není pes, ale hlavně, že Armstrong není Rus, tenhle text hraničil s nahráváním reakčním živlům. Však taky na desce verš chyběl. Ale Vojanovy sady, kde Semafor taky hrál, málem vybouchly nadšením.
Štěstí, že táta mnoho nevyrostl, jinak by si rozbil hlavu o strop. Tak skákal, slyšel-li hulákat v rádiu Waldu. A netušil, že není-li na dohled, chraptí v naší 15 let staré pětilampovce laxík (Radio Luxembourg).
Trpěli jsme, rodiče mleli svou. Nakonec jsme měli i pochybnosti o tom, že za první republiky bylo dobře.
Rodiče nám nerozuměli.
Šeptalo se, že už je v Praze taneční mistr, který vyučuje kromě polky, valčíku taky džajv a charleston. Stejně k nepoužití. Pořadatelé tanečních zábav, strejdové, které nevzali ani do lidových milicí, neznali kompromis. Ani bratra. Chuligáni ven!
V barech znělo tango do ouška, někdy na housle hrávali po představení mizerně placení muzikanti z orchestru Národního divadla. Rokenrol byl k slyšení v zastrčených klubech, většinou pod hlavičkou svazu mládeže. Pak, že ČSM byl k ničemu.
Odpolední čaje, nuda za 5 korun vstupného, pivo neprodávali, na kuřáky se pohlíželo skoro jako dneska.
Na petřínském Nebozízku v neděli hrál taneční orchestr k tanci a poslechu. Marína, Marína, Marína. Ozvi se, Maríno, ozvi se má touho, nechci čekat dlouho, ó la la la. Text zjevně psaný pod vlivem, to byla síla, to letělo. Ještě dnes možno zaslechnout na zábavách, kde preludují umělci typu Evy a Vaška.
Taneční odpoledne, tam už se chlastalo. Nebozízek byla lidová hospoda s cenami stejnými jako v Braníku nebo v Kostomlatech pod Milešovkou. Pivo za korunu čtyřicet, najedení jsme přišli z domova. Hladoví se dřív namažou, prachy nebyly, na flašku vynikajícího Pražského výběru jsme se těžko skládali.
Protože, kde se tančilo, pilo se víno! Fuj, to byla dobrota. Měli jsme chuť na pivo, ale nejsme přece plebejci. I partyzánky jsme vyměnili za lípy, za které se platilo o 40 halířů víc. Krabička s deseti cigáry. Tenoučké, tabáku bylo víc po kapsách.
Mám narozeniny devátého května, státní svátek se slavíval, výročí příjezdu rudoarmějců do Prahy. Nikdy jsem na své narozeniny nepracoval. Asi do roku 1992, kdy poslanec Miloš Zeman navrhl přesunout státní svátek na osmého. Že to odpovídá historické pravdě. To ještě měl daleko k premiérské funkci. Byl známý hlavně svým vystupováním v Semaforu u Šimka. Ještě nestál za to, aby v novinách omílali jeho vztah k becherovce.
Devátého května se konal v Praze velkolepý ohňostroj, z terasy na Nebozízku jako na dlani. Rachejtle vypouštěli v Seminářské zahradě. Měli jsme radost, křičeli jsme, snad jsme v tu chvíli i milovali Sovětský svaz. To, čemu se tehdy říkalo víno, udělalo svoje. Po flámu nás čekaly hubené dny. Právě jsme propili peníze, které jsme dostali od rodičů na obědy ve školní jídelně.
Naštěstí tenkrát bylo v domovech málo televizí, a tím i výchovných pořadů, docenti neotravovali zdravou výživou. Žralo se, co bylo. A maminky nám s radostí daly tučnou svačinu. Třeba chleba se sádlem. Panebože, co ten kluk sní...
Zdá se, že jenom sebevrah by chtěl takovou sebranku učit. A vychovávat. K lásce k socialistické vlasti a bůhví ještě k čemu. Můj skromný názor - učitel by měl hlavně učit, vychovávat snad svým chováním. Myslím, že tohle doba nezměnila. Nikdo dnes po učitelích nechce, aby žákům vštěpovali lásku k táboru míru, ale za všechny hříchy mládí může zase škola.
Dokonce rodiče tvrdí, že učitel je tu od toho, aby z jejich rozjíveného potomka udělal skvěle vychovaného tvora, který okamžitě může zasednout do manažerského křesla a svou kreativitou udivit svět. Jako jeho rodiče, kteří se jednou z vydělávání a nakupování pominou. Školy přece žijí z našich daní, učitelé mají vychovávat, na nás to nechtějte, potřebujeme se realizovat, nemáme čas. Někdy ani děti udělat.
Setkáme-li se, životem otlučení spolužáci, přemýšlíme o našich kantorech. Naše průmyslovka byla plná odborníků, jejichž schopnosti je předurčovali k vysokým postům, nechuť pořídit si rudou knížku je pasovala na skromně placené pedagogy. Když měli kliku.
Z velké části byl profesorský sbor složen z kamarádů ředitele, který nutně musel být v KSČ a asi nad svými bývalými kolegy držel ochrannou ruku. Jak to bylo opravdu, se už nikdy nedozvíme, ti lidé nejsou mezi námi.
Ve škole vládl pořádek mužský, byla jen ruštinářka, ne nějaká uschlá komunistka, ale ženská, které se zjevně líbili mladí kluci. Snad byla na koloušky. Však spolužačky dodnes skřípou zubama, jak je solila a klukům nadržovala. Ti ji naopak měli rádi, nepamatuju, že by kohokoliv nechala propadnout. Samý čtyrky. Ještě na jednu paní inženýrku jsem zapomněl. Z tý jsme si dělali šoufky, špatně slyšela.
O přestávkách se nemohly otevřít dveře do sborovny, jinak se vyvalila na chodbu oblaka dýmu. Titíž nikotinem posedlí kontrolovali záchody, aby žáci nekouřili. Jistěže kouřili.
Závěrečný rok jsme dostali jiného třídního, předchozí, oblíbený, už nás nic neučil, tak třídu předhodili člověku, který měl u nás dva z nejdůležitějších odborných předmětů. Asi zeměměřičinu znal, ale s námi si moc rady nevěděl. Neměl autoritu, my mysleli jen na lotroviny.
Bylo ustáleným zvykem, že jsme mezi sebou nazývali kantory křestním jménem. Vyjma úplných kreténů, ti měli jen příjmení. Tohle byl Jarda. Z Nymburka. S jistotou sedmnáctiletých jsme věděli, že je to blbec, který ničemu nerozumí, přitroublý, co ten nás může naučit?
Stál před třídou naplněnou třiceti všeznalci, snažil se učit. My se snažili neučit, četli jsme si, hráli lodě, karty, dokonce i šachy nám zabavil. V pátek odpoledne, ano, v sobotu se normálně vyučovalo, mu přidělili do rozvrhu dáreček. Měl nás čtyři hodiny po sobě.
Dopoledne volné, někteří z nás věnovali volný čas diskuzím o důležitých životních otázkách. Schůzky se konaly na Uhelném trhu, v pivnici U dvou koček. Tři výborné Plzně a prejt, dalo se pořídit s tuzérem za deset korun. Bylo to sice dost, ale co by jeden neudělal pro svoje vzdělání. Deset korun zhruba stály obědy na 4 dny a tak, jak jsem výše uvedl...
Nebyli jsme ještě tak zkušení pivaři a tři dvanáctky zvedly náladu. Páteční odpoledne přežijeme. Přinést si navíc lahvový nebylo marný, zvlášť když se lahváč otevíral o dveře. Něco ukáplo, Jarda vešel do třídy a cítil. Udělal nesouhlasné gesto, jako, že jsme volové.
Nebudu vypisovat všechny intelektuální nástrahy, které jsme Jardovi připravovali. Je to stejně otravné jako příběhy z vojenské služby. Čtyři páteční hodiny musely být pro Jardu pravým utrpením. Něco jako očistec. Myslím, že by se nikdo nemohl divit, kdyby si dal na nádraží Těšnov, odkud odjížděly vlaky na Nymburk, tuplovaného ruma.
Jednou, ze zoufalství, prohlásil, že zůstaneme po škole, pokud se neuklidníme. Polohlasné poznámky, my máme čas, nám vlak neujede, jsme v teple. Nikdy nezapomenu na moment, kdy jsem ho viděl, jak poté prchá ze sborovny, jeden rukáv kabátu navlečený, málem spadl ze schodů.
Přežili jsme, přežil on. Po maturitním večírku v Kinského sadech jsme ho dovlékli do nočního baru Cascade v Rybné ulici (už tam není). Myslím, že se i trochu opil, zřejmě z radosti, že nás víckrát neuvidí.
Samozřejmě, vídali jsme se, na maturitních plesech, někdy, když se šel člověk podívat z nostalgie na školu. Neuměl dát najevo velkou radost. Nikdy nikoho nenapadlo pozvat ho na sraz spolužáků. Vzpomínalo se na profesory, na něj málo.
Bylo deset let po maturitě, sešly se nás zbytky na školním plese. S kamarádem jsme narazili na Jardu. Měl obrovskou radost, třeba měl v sobě lomcováka. Dlouho jsme povídali. Pamatoval si všechno, o pátečních předvečerech se mu zřejmě i zdávalo, věděl, že je to právě deset let, dozvěděl se od nás po letech, na co jsme mu při vyučování cvrnkali a rušili ho. Lítal po třídě jako šus, protože háček na aktovku měl na lavici každý. Teď se smíchy ohýbal, připadalo mu to zábavné.
Možná nás už považoval za dospělé, nevím, pokud se po letech bavil, asi se musel v duchu bavit i tenkrát. Jen si myslel, že to nesmí dát jako učitel najevo.
I když se tradovala historka, že na chmelové brigádě poseděl trochu déle v hospodě, nechtěl rušit noční klid chůzí po dřevěných podlahách, zul si boty a v ponožkách si spletl dveře a vlezl do místnosti, kde spala děvčata. Možná nafouknutá pomluva.
Už jsem ho nikdy nepotkal, na ples jsme přestali chodit, bylo nám líto, že věkem mezi mladé maturanty nepatříme.
V roce 1990 nám vraceli na podniku kádrové materiály. Dali mi složku s papíry, plných zbytečných informací. Mezi nimi i hodnocení z průmyslovky, od třídního profesora. Neskutečné plky. Když si uvědomím, že to musel smolit třicetkrát a hlavně nezapomenout formulku o kladném poměru dotyčného k socialistickému zřízení, nejdůležitější informace o studentovi.
Pochybuju, že Jarda kladný poměr měl, nikdy v jeho hodinách nepadlo slovo o politice, nevyjadřoval se, vlastně nevím, proč zrovna on skončil ve škole, býval prý dost velký odborník na vytyčování jeřábových drah.
Na prvomájové průvody z Nymburka přijížděl. Co měl dělat? Proč jsme se vlastně bez velkých cavyků podřídili tehdejšímu režimu? Drtivá většina. Těžko vysvětlovat, kdo dobu nezažil. Jarda se třeba bál o práci, ani nevím, měl-li děti.
Příští stanice Nymburk. Hlášení ve vlaku mě zvedlo ze sedadla. Sešlo se mi pár starých pohlednic města a chci je porovnat se současností. Pěkným vlakem, už ne z Těšnova, ten jsme zbořili jako zbytečný. A tak jsem si vzpomněl na Jardu. Vlastně nikomu z nás neublížil. Kdyby mi bylo sedmnáct, už bych nikdy nesoudil člověka, protože se mému geniálnímu pohledu zdá přitroublý.
Kecám. Kdyby mi bylo znovu sedmnáct, choval bych se stejně jako dnešní mládež. Snad to tak má být.
Jel jsem do města, o němž jsem mnoho nevěděl a takové vzpomínky se mi vynořily.
BLOG TÝDEN
Byli jsme nejchytřejší. Rodiče strašní. Ptali se, jak může někdo toužit po ošklivých texaskách, když v obchodech byly k mání tak slušivé tesilové kalhoty. Tmavošedé. Jednotně všechny.
Kdo měl džíny, stejně v nich do školy nemohl. Teď jsem si představil, že by některá spolužačka měla obepínající kalhoty a ještě by jí koukal pupík... Co by říkali profesoři, kterým by se to jinak líbilo?
Byli jsme zvyklí, že musíme chodit slušivě ostříhaní, do českého jazyka se vloudilo slovo chuligán. Být chuligánem jsme snad ani nechtěli, to smrdělo malérem.
V Semaforu řval Matuška, že všechno vodnééés čas. Pilarka musela opakovat do nekonečna, že sice kočka není pes, ale hlavně, že Armstrong není Rus, tenhle text hraničil s nahráváním reakčním živlům. Však taky na desce verš chyběl. Ale Vojanovy sady, kde Semafor taky hrál, málem vybouchly nadšením.
Štěstí, že táta mnoho nevyrostl, jinak by si rozbil hlavu o strop. Tak skákal, slyšel-li hulákat v rádiu Waldu. A netušil, že není-li na dohled, chraptí v naší 15 let staré pětilampovce laxík (Radio Luxembourg).
Trpěli jsme, rodiče mleli svou. Nakonec jsme měli i pochybnosti o tom, že za první republiky bylo dobře.
Rodiče nám nerozuměli.
Šeptalo se, že už je v Praze taneční mistr, který vyučuje kromě polky, valčíku taky džajv a charleston. Stejně k nepoužití. Pořadatelé tanečních zábav, strejdové, které nevzali ani do lidových milicí, neznali kompromis. Ani bratra. Chuligáni ven!
V barech znělo tango do ouška, někdy na housle hrávali po představení mizerně placení muzikanti z orchestru Národního divadla. Rokenrol byl k slyšení v zastrčených klubech, většinou pod hlavičkou svazu mládeže. Pak, že ČSM byl k ničemu.
Odpolední čaje, nuda za 5 korun vstupného, pivo neprodávali, na kuřáky se pohlíželo skoro jako dneska.
Na petřínském Nebozízku v neděli hrál taneční orchestr k tanci a poslechu. Marína, Marína, Marína. Ozvi se, Maríno, ozvi se má touho, nechci čekat dlouho, ó la la la. Text zjevně psaný pod vlivem, to byla síla, to letělo. Ještě dnes možno zaslechnout na zábavách, kde preludují umělci typu Evy a Vaška.
Taneční odpoledne, tam už se chlastalo. Nebozízek byla lidová hospoda s cenami stejnými jako v Braníku nebo v Kostomlatech pod Milešovkou. Pivo za korunu čtyřicet, najedení jsme přišli z domova. Hladoví se dřív namažou, prachy nebyly, na flašku vynikajícího Pražského výběru jsme se těžko skládali.
Protože, kde se tančilo, pilo se víno! Fuj, to byla dobrota. Měli jsme chuť na pivo, ale nejsme přece plebejci. I partyzánky jsme vyměnili za lípy, za které se platilo o 40 halířů víc. Krabička s deseti cigáry. Tenoučké, tabáku bylo víc po kapsách.
Mám narozeniny devátého května, státní svátek se slavíval, výročí příjezdu rudoarmějců do Prahy. Nikdy jsem na své narozeniny nepracoval. Asi do roku 1992, kdy poslanec Miloš Zeman navrhl přesunout státní svátek na osmého. Že to odpovídá historické pravdě. To ještě měl daleko k premiérské funkci. Byl známý hlavně svým vystupováním v Semaforu u Šimka. Ještě nestál za to, aby v novinách omílali jeho vztah k becherovce.
Devátého května se konal v Praze velkolepý ohňostroj, z terasy na Nebozízku jako na dlani. Rachejtle vypouštěli v Seminářské zahradě. Měli jsme radost, křičeli jsme, snad jsme v tu chvíli i milovali Sovětský svaz. To, čemu se tehdy říkalo víno, udělalo svoje. Po flámu nás čekaly hubené dny. Právě jsme propili peníze, které jsme dostali od rodičů na obědy ve školní jídelně.
Naštěstí tenkrát bylo v domovech málo televizí, a tím i výchovných pořadů, docenti neotravovali zdravou výživou. Žralo se, co bylo. A maminky nám s radostí daly tučnou svačinu. Třeba chleba se sádlem. Panebože, co ten kluk sní...
Zdá se, že jenom sebevrah by chtěl takovou sebranku učit. A vychovávat. K lásce k socialistické vlasti a bůhví ještě k čemu. Můj skromný názor - učitel by měl hlavně učit, vychovávat snad svým chováním. Myslím, že tohle doba nezměnila. Nikdo dnes po učitelích nechce, aby žákům vštěpovali lásku k táboru míru, ale za všechny hříchy mládí může zase škola.
Dokonce rodiče tvrdí, že učitel je tu od toho, aby z jejich rozjíveného potomka udělal skvěle vychovaného tvora, který okamžitě může zasednout do manažerského křesla a svou kreativitou udivit svět. Jako jeho rodiče, kteří se jednou z vydělávání a nakupování pominou. Školy přece žijí z našich daní, učitelé mají vychovávat, na nás to nechtějte, potřebujeme se realizovat, nemáme čas. Někdy ani děti udělat.
Setkáme-li se, životem otlučení spolužáci, přemýšlíme o našich kantorech. Naše průmyslovka byla plná odborníků, jejichž schopnosti je předurčovali k vysokým postům, nechuť pořídit si rudou knížku je pasovala na skromně placené pedagogy. Když měli kliku.
Z velké části byl profesorský sbor složen z kamarádů ředitele, který nutně musel být v KSČ a asi nad svými bývalými kolegy držel ochrannou ruku. Jak to bylo opravdu, se už nikdy nedozvíme, ti lidé nejsou mezi námi.
Ve škole vládl pořádek mužský, byla jen ruštinářka, ne nějaká uschlá komunistka, ale ženská, které se zjevně líbili mladí kluci. Snad byla na koloušky. Však spolužačky dodnes skřípou zubama, jak je solila a klukům nadržovala. Ti ji naopak měli rádi, nepamatuju, že by kohokoliv nechala propadnout. Samý čtyrky. Ještě na jednu paní inženýrku jsem zapomněl. Z tý jsme si dělali šoufky, špatně slyšela.
O přestávkách se nemohly otevřít dveře do sborovny, jinak se vyvalila na chodbu oblaka dýmu. Titíž nikotinem posedlí kontrolovali záchody, aby žáci nekouřili. Jistěže kouřili.
Závěrečný rok jsme dostali jiného třídního, předchozí, oblíbený, už nás nic neučil, tak třídu předhodili člověku, který měl u nás dva z nejdůležitějších odborných předmětů. Asi zeměměřičinu znal, ale s námi si moc rady nevěděl. Neměl autoritu, my mysleli jen na lotroviny.
Bylo ustáleným zvykem, že jsme mezi sebou nazývali kantory křestním jménem. Vyjma úplných kreténů, ti měli jen příjmení. Tohle byl Jarda. Z Nymburka. S jistotou sedmnáctiletých jsme věděli, že je to blbec, který ničemu nerozumí, přitroublý, co ten nás může naučit?
Stál před třídou naplněnou třiceti všeznalci, snažil se učit. My se snažili neučit, četli jsme si, hráli lodě, karty, dokonce i šachy nám zabavil. V pátek odpoledne, ano, v sobotu se normálně vyučovalo, mu přidělili do rozvrhu dáreček. Měl nás čtyři hodiny po sobě.
Dopoledne volné, někteří z nás věnovali volný čas diskuzím o důležitých životních otázkách. Schůzky se konaly na Uhelném trhu, v pivnici U dvou koček. Tři výborné Plzně a prejt, dalo se pořídit s tuzérem za deset korun. Bylo to sice dost, ale co by jeden neudělal pro svoje vzdělání. Deset korun zhruba stály obědy na 4 dny a tak, jak jsem výše uvedl...
Nebyli jsme ještě tak zkušení pivaři a tři dvanáctky zvedly náladu. Páteční odpoledne přežijeme. Přinést si navíc lahvový nebylo marný, zvlášť když se lahváč otevíral o dveře. Něco ukáplo, Jarda vešel do třídy a cítil. Udělal nesouhlasné gesto, jako, že jsme volové.
Nebudu vypisovat všechny intelektuální nástrahy, které jsme Jardovi připravovali. Je to stejně otravné jako příběhy z vojenské služby. Čtyři páteční hodiny musely být pro Jardu pravým utrpením. Něco jako očistec. Myslím, že by se nikdo nemohl divit, kdyby si dal na nádraží Těšnov, odkud odjížděly vlaky na Nymburk, tuplovaného ruma.
Jednou, ze zoufalství, prohlásil, že zůstaneme po škole, pokud se neuklidníme. Polohlasné poznámky, my máme čas, nám vlak neujede, jsme v teple. Nikdy nezapomenu na moment, kdy jsem ho viděl, jak poté prchá ze sborovny, jeden rukáv kabátu navlečený, málem spadl ze schodů.
Přežili jsme, přežil on. Po maturitním večírku v Kinského sadech jsme ho dovlékli do nočního baru Cascade v Rybné ulici (už tam není). Myslím, že se i trochu opil, zřejmě z radosti, že nás víckrát neuvidí.
Samozřejmě, vídali jsme se, na maturitních plesech, někdy, když se šel člověk podívat z nostalgie na školu. Neuměl dát najevo velkou radost. Nikdy nikoho nenapadlo pozvat ho na sraz spolužáků. Vzpomínalo se na profesory, na něj málo.
Bylo deset let po maturitě, sešly se nás zbytky na školním plese. S kamarádem jsme narazili na Jardu. Měl obrovskou radost, třeba měl v sobě lomcováka. Dlouho jsme povídali. Pamatoval si všechno, o pátečních předvečerech se mu zřejmě i zdávalo, věděl, že je to právě deset let, dozvěděl se od nás po letech, na co jsme mu při vyučování cvrnkali a rušili ho. Lítal po třídě jako šus, protože háček na aktovku měl na lavici každý. Teď se smíchy ohýbal, připadalo mu to zábavné.
Možná nás už považoval za dospělé, nevím, pokud se po letech bavil, asi se musel v duchu bavit i tenkrát. Jen si myslel, že to nesmí dát jako učitel najevo.
I když se tradovala historka, že na chmelové brigádě poseděl trochu déle v hospodě, nechtěl rušit noční klid chůzí po dřevěných podlahách, zul si boty a v ponožkách si spletl dveře a vlezl do místnosti, kde spala děvčata. Možná nafouknutá pomluva.
Už jsem ho nikdy nepotkal, na ples jsme přestali chodit, bylo nám líto, že věkem mezi mladé maturanty nepatříme.
V roce 1990 nám vraceli na podniku kádrové materiály. Dali mi složku s papíry, plných zbytečných informací. Mezi nimi i hodnocení z průmyslovky, od třídního profesora. Neskutečné plky. Když si uvědomím, že to musel smolit třicetkrát a hlavně nezapomenout formulku o kladném poměru dotyčného k socialistickému zřízení, nejdůležitější informace o studentovi.
Pochybuju, že Jarda kladný poměr měl, nikdy v jeho hodinách nepadlo slovo o politice, nevyjadřoval se, vlastně nevím, proč zrovna on skončil ve škole, býval prý dost velký odborník na vytyčování jeřábových drah.
Na prvomájové průvody z Nymburka přijížděl. Co měl dělat? Proč jsme se vlastně bez velkých cavyků podřídili tehdejšímu režimu? Drtivá většina. Těžko vysvětlovat, kdo dobu nezažil. Jarda se třeba bál o práci, ani nevím, měl-li děti.
Příští stanice Nymburk. Hlášení ve vlaku mě zvedlo ze sedadla. Sešlo se mi pár starých pohlednic města a chci je porovnat se současností. Pěkným vlakem, už ne z Těšnova, ten jsme zbořili jako zbytečný. A tak jsem si vzpomněl na Jardu. Vlastně nikomu z nás neublížil. Kdyby mi bylo sedmnáct, už bych nikdy nesoudil člověka, protože se mému geniálnímu pohledu zdá přitroublý.
Kecám. Kdyby mi bylo znovu sedmnáct, choval bych se stejně jako dnešní mládež. Snad to tak má být.
Jel jsem do města, o němž jsem mnoho nevěděl a takové vzpomínky se mi vynořily.
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat