sobota 28. listopadu 2009

Milovali jsme Emila Zátopka

Padesátá léta, komunistické moci se z nich povedlo vytvořit symbol teroru, nesvobody, potlačování všeho, co jen trochu zavánělo návratem do časů první republiky.



Jak žil člověk, kterému tehdy bylo sedm až šestnáct let? Uvědomoval si, v jaké době žije? Ve škole nám tvrdili, že je to doba pokroku, poté už bude všude ráj na zemi. Doma jsem slyšel, že komunisti jsou banda gaunerů. Věděl jsem, že ve škole nemám mluvit, co se říká doma. Jedno je jisté, rodiče si přede mnou nedávali moc velký pozor na pusu.


Doba nebezpečná, ale přesto jsem se dozvěděl od rodičů víc, než jsem já byl schopný říci svým dětem za doby normalizace, kdy přímo o kejhák úplně nešlo. Už si nás komunisti připravili k svému obrazu. Takové nás chtěli.


Syn reakcionáře, ale hlavně velký syčák, tím bych určitě byl, i kdyby rodiče byli komunisti, a i kdyby tu byl jiný -ismus. Jak na mne byli rodiče přísní! Udrželi mě? Myslím, že moc ne, ale nebudu jejich výchovné metody hodnotit. Už nežijí, že mě měli rádi, to jsem si jistý.


Podle oficiální propagandy jsme prožívali historické období, otec tvrdil, že v čele státu jsou gangsteři, tohle slovo vyslovoval s velkou chutí a zrudnul u toho. Měl vysoký tlak. Upřímně řečeno, obojí mi bylo jedno. Zajímal mě Emil Zátopek, fotbal, jak se ulejt ve škole. Šeptandy o tom, že na západ naší republiky se žije jinak, jsme brali jako pohádku, jako sen, vzpomínky rodičů na první republiku jsme neposlouchali.


Voni ty starý jen blbě kafraj, koho by to zajímalo.


Propaganda dávala rovnítko mezi amerického prezidenta Trumana a Hitlera. Protože táta mluvil o Trumanovi dobře, chtěl jsem si šplhnout a vykřikl jsem před ním:


"Ať žije Hitler."


Dostal jsem facku a nevěděl jsem proč. Dětem patří princezny, draci, vodníci, politické vzory jim nemáme cpát, přijde čas, kdy budou škemrat, aby přišla polednice.


Hlad jsem nepoznal, jedině v případě, že mi něco nechutnalo a máma odmítla předložit jinou krmi. Byla dost tvrdá. Nechutná ti? Tak nežer! Jak rád bych si nyní dal jídlo, nad kterým jsem tenkrát ohrnoval nos. Máma byla dost mlsná. Pokud uvařila pokrm na tátovo přání, který neměla ráda, předstírala nasycenost a stranou si udělala půllitrák bílého kafe a k němu čerstvý suchý chleba. To byla její laskomina. Mimochodem, nedávno jsem zkusil a kam se hrabe vyumělkovaná specialita s hranolky za dvě stovky.


Po letech jsem mámě její mlsnost připomněl, začala se smát, že kecám, že proti ní furt něco mám. Pocházela, stejně jako táta, z venkovské chudiny. Jednou týdně maso, pokud možno prorostlé, aby bylo čím omastit, jinak brambory, chleba a produkty z mléka.


Už jsem zkoušel její bramborové placky, jen tak bez tuku hozené na rozpálenou plotnu a namazané švestkovými povidly, neumím to. Maminka neměla dceru a předávat kuchařské taje synům považovala za zbytečné. Přece nebude chlap vařit! Však se divila v době, kdy byla ráda, že jí někdy uvařím oběd, kde jsem se to naučil. Uměla pochválit, ale i říct:


"Děkuju, hlavně, že je to hotový." A já věděl.


Rodiče vyrostli v prostředí, kde bylo samozřejmé, že každý přiloží ruce k dílu, že se děti musí naučit umět se o sebe postarat. Byli staromódní, když si chtěli něco pořídit, museli mít z čeho zaplatit. Byli tak hrůzně nemoderní, že nedělali dluhy, nekoupili si věc, kterou nemohli zaplatit. Nevěděli, že největší blahobyt přichází, jsme-li zadlužení.


Najali si byt, nestačili platit činži, přestěhovali se do menšího, netvrdili, že se o ně stát musí postarat, nenatahovali ruku. Po osmačtyřicátém se vše změnilo, nájmy byly minimální, podle toho bytový fond za hospodaření komunistů dopadl. Zrovna tyto vrstvy měly být spokojeny se socialismem. Rodičům se nový režim nelíbil. Přátelili se lidmi sobě rovnými, žádní buržousti k nám nechodili, v hovorech, které jsem byl schopný vnímat, jsem nikdy nezaslechl nějaké budovatelské nadšení, jak nám chtějí různí dnešní třicetiletí teoretici namluvit. Spíš hrubé výrazy a nadávky.


Ani nadšených svazáků nebylo tolik. Ovšem o mládeži, která považovala pionýrský šátek za kus hadru a uvazovala si ho s nechutí jen proto, že se to prý má, se nikde nepsalo. Pro propagandu jsme byli pionýři.


Doba, kdy nám lili do hlavy Pavlíka Morozova a nám to bylo jedno. Házeli jsme všechno za hlavu, stejně jako třeba matematické, fyzikální, chemické vzorce. Chemie mě bavila, chemikář ze mne měl radost. Pak jsem ho při laboratorních pracích omylem trefil ohryzkem, on zanevřel na mne a já zase na zajímavý obor.


Dnes z chemie vím, že kyselina sírová se nepíše s ypsilonem po s, a že by se neměla pít. Jednou jsme si měli přinést trošku piva, prý na chemickou analýzu. Jak dopadl pokus, nevím, ale ještě s jedním spolužákem jsme každý donesl do školy celou flašku, zbytek vypili, což nám stačilo, abychom se o přestávce lahvemi šermovali, byli chyceni třídní a dostali poznámku. Šátkovaní pionýři.


Tohle se, myslím, stalo v roce 1956, kdy Nikita Sergejevič Chruščov přednesl zásadní projev o Stalinově kultu osobnosti a o tom, jak už teď, přesně od jeho geniálního objevu, bude socialismus to pravé ořechové. Na podzim vtrhla Rudá armáda do Maďarska, aby svět viděl, že Nikita není žádný žvanil.


Nás na Maďarsku zajímalo jen to, že naši fotbalisté porazili v Budapešti legendární maďarské mužstvo 4:2. Na podzim většina maďarského výběru v čele s Ferencem Puskásem, před komunisty utekla. Emil Zátopek byl na olympiádě až šestý v maratónu a my museli překousnout, že vytrvalecké trati ovládl místo Emila Rusák Vladimír Kuc.


Pár kluků z Podolí jednou vyjelo na kole loupit do Modřan. Tam bývala pole s jahodami, už tam určitě nejsou, dokonce nevím, kde přesně byla. Pamatuju však, že nás objevil hlídač, já měl ze všech kolo nejdál, byl jsem lapen a strachy se podělal. Nic z toho nebylo, dědek zřejmě jen strašil, my neměli žádná zavazadla, jen jsme strkali plody do pusy, kdyby nás nechal, podělali bychom se všichni a ne ze strachu. Stejně si ještě dnes při pohledu na jahodové pole vzpomenu na mámu, která se rozčilovala:


"Prokristapána, třináctiletýmu klukovi mám prát posraný kalhoty."


Kriminály byly plné politických vězňů, nás maximálně zajímali věznění hokejisté, protože mezi nimi byli mistři světa z roku 1949 a od té doby jsme nikdy nic nevyhráli, tedy v padesátých letech.


Líbilo se mi, že táta hovoří o prezidentu Zápotockém jako o Ušatým torpédu. Myšlení dětí a dospívajících je už takové. Nespínejte ruce nad svými potomky, nebyli jsme lepší. Vděku se od nich nedočkáte, možná až v době, kdy už vás budou navštěvovat jen o Dušičkách.


V padesátém sedmém jsem nastoupil na zeměměřickou průmyslovku, nebyla to škola příliš přeplněná, rodiče museli podepsat, že souhlasí s umístěním svého potomka mimo Prahu, nejspíš do pohraničí, zbaveného německého obyvatelstva. Přede mnou tam byl brácha, na rozdíl od mne výborný žák, zbylo mi po něm dobré jméno. Dalšího potomka rodiče neměli, toho by po mně nevzali ani do polepšovny.


Přišly první prázdniny a rodiče považovali za samozřejmé, že patnáctiletý hajzl půjde na brigádu. Možná se nad slovem brigáda leckdo ušklíbne nebo otřese. Brigáda zeměměřická znamenala práci mimo Prahu, mimo dozor rodičů, bez jejich keců, co bych měl a co bych neměl.


Ovšem mělo to malý háček, na brigádě jsem byl spolu se svým bratrem, který začal studovat vysokou. Po maturitě se na vejšku přímo nedostal, na to jsme byla špatná rodina, ale on odešel na umístěnku do jáchymovských dolů (ne jako mukl) a po roce z něj byl kádr, který už na vysokou může. Ano, tak to chodívalo. Fakt je, že brácha si zvykl v Jáchymově na poměrně slušný příjem, na blízké Karlovy Vary, na filmové festivaly. Studovat a říkat si doma o peníze přísným rodičům, ho nebavilo.


Ale to předbíhám, dostal mě na starost, moc velkou radost asi neměl. Poslouchat jsem však musel, nejméně čtyřikrát do týdne jíst lečo s moravskou klobásou z konzervy, protože bylo nejlevnější, polívky z kostky, gulášovou, hrachovou, dršťkovou, kdo si to ještě pamatuje? Brácha mi nedovolil koupit si kondenzované mlíko z ovocnou příchutí. Bylo slazené, cucalo se z proražené plechovky, ananasové, jahodové, vanilkové, miloval jsem ho, muselo to asi být pěkně odporný. Stálo pět korun a já měl na hodinu asi 3,80 hrubého.


Peníze mi sebral, abych je neutrácel za blbosti, nutno říct, že mi je po prázdninách vrátil, i rodiče vydělané peníze skutečně považovali za moje a nekontrolovali moje výdaje.


Naštěstí bráchovi bylo 21 a přece jenom ho zajímaly jiné věci než nedomrlý bráška. Přestože je mu už přes sedmdesát, prásknu to, internet jde mimo něj, tak to číst nebude. V té době ho zajímaly jen a jen holky. Údajně měl velké úspěchy. Teď vypadám jako závistivec. Objížděl na kole vesnice na pomezí Lounska a Rakovnicka, tam všude byly měřické oddíly plné mladých studentek, nechával mě ve školní budově v obci Milý samotného, jen s lečem, bez kondenzovaného mléka, ale taky bez jeho buzerace.


A tak první brigáda bez jakéhokoliv dohledu se konala až v roce 1959, to už padesátá léta končila a já odjel do České Třebové. O tom třeba zas jindy.






BLOG TÝDEN

pondělí 23. listopadu 2009

Pan Kafka

Bylo to někdy v druhé polovině šedesátých let. Kolega mi říká:



"Poď ke Kafkovi."


"Co je to za pajzl?"


"To neni žádnej pajzl, ty vole."


Vinárnička U tří zlatých lvů. Na Uhelném trhu v podloubí naproti pivnici U dvou koček. Poloha ideální, aby se z podniku stal menší hampejz. Možná tak kdysi i vznikl.


Soukromé společnosti žádné nebyly, tady šéfovaly Restaurace a jídelny. Vedoucím byl pan Kafka. Mnoho štamgastů mu říkalo "Oto", což jsem si nikdy nedovolil, byl o hodně starší.


Štamgastem se stát nebylo jednoduché. Vinárna přístupná veřejnosti, pokud bylo poloprázdno, sedl si každý. Měli otevřeno od 17 hodin, o dvě hodiny později bylo plno. Plno... židle se našly, ale jak pro koho. Pan Kafka nebyl hulvát, ale vždycky odmítal cizí lidi s úsměvem:


"Vidíte, že není místo. Rád bych, snad příště."


V 11 hodin zavírali U dvou koček, to byl pravidelně nápor opivněných, kterým se zdálo, že ještě něco vypít musí, někteří se chovali agresivněji, nepamatuju ale žádný velký malér. Vždycky se našel někdo ze štamgastů, který se zvedl a na vetřelce se ošklivě podíval...


V přijímání štamgastů byla nepsaná pravidla, podobná přijímání členů anglických klubů. Nikdo nemohl přijít a prohlásit se štamgastem. Musel ho přivést již zavedený štamgast, pan Kafka si nového omrknul, časem se mohl stát hostem, pro kterého se flek vždycky našel.


Výborně se tu vařilo, pan Kafka prý připlácel ke gáži dobré kuchařce. Skvělé polévky, specialitou bylo srbské filé Djulbastia, nazývané místní mluvou bestie. Pan Kafka se choval tak, jak dnes známe již jen z prvorepublikových filmů. Oblečený v tmavém, s motýlkem, lehkou noblesní úklonou, s příjemným úsměvem.


Začínal za první republiky jako mladý pingl, měl velké plány. Našetřit si, zavést si svou hospodu a svým potomkům zanechat prosperující hotel.


Dějiny se na něj neohlížely a šly svou cestou. Za protektorátu sice nebyl úplně zničený tržní systém, nebylo ale co prodávat, nebylo proč se bavit.


V pětačtyřicátém svitla naděje, někdo začal pracovat, někdo si nakrad majetek po odsunutých Němcích, jiný si přivlastnil majetek, který tu zbyl po zavražděných Židech. Všichni dopadli stejně. Přišel Kléma s vypůjčenou beranicí, dušoval se, že se nebude drobné podnikání znárodňovat, to lidi ještě nevěděli, že věřit komunistovi je hovadina.


Po osmačtyřicátém si byli zase všichni rovni, jen ti s rudou knížkou si byli rovnější. Pan Kafka se stával mistrem svého oboru, určitě by našel uplatnění v dobrém podniku. Snad i něco takového chvíli dělal. Ale i Mistři, pokud chtěli kariérně stoupat, se museli dát ke komunistům. A to bylo panu Kafkovi proti srsti. Vstoupit mezi lidi, kteří zničili soukromé podnikání, komunistickou legitimaci povýšili nad řemeslo, na to neměl povahu. I jemu zničili sen. Neměl v plánu krást, chtěl se vypracovat.


Skončil v tomto, pravděpodobně bývalém pajzlíku. Udělal z vinárny oázu klidu, předváděl svým chováním hostům, o co přicházejí v restauracích, do kterých nastoupila zlodějská mafie různých rádobyrestauratérů. Ty mafie vládnou v pohostinství, fuj, vůbec se mi nechce tohle slovo použít, ještě dnes.


Pan Kafka dostával tučné spropitné, měl svoje fórky, kdy byla sodovka (stávala míň než korunu) a sirky zdarma. S úsměvem se uklonil:


"U nás se za zápalky neplatí."


Byl v podniku vedoucím a jediným obsluhujícím. Určitě si přivydělával vnášením zboží koupeného v normální prodejně a prodávaného ve vinárně s hospodskou přirážkou. Asi věděl, že se nic nesmí přehánět. Sám jsem ho slyšel říkat, že kdyby chtěl, mohl by vydělávat daleko víc, ale že nemá cenu riskovat, že mu výdělek stačí. Děti neměl.


Otevřeno měl od pondělí do pátku, na víkend jezdil s manželkou na malou chatu blízko Prahy, v pátek večer říkával, že zítra bude už naložený v řece.


Měl jsem to štěstí, že mě považoval za jakéhosi štamgasta, chodil jsem tam dva tři roky, pak můj život začal pochodovat jiným směrem, vlastně nevím, kdy jsem byl u Kafky naposledy. Jen jsem slyšel, že je v penzi.


Pak tu asi byla jiná obsluha. Po roce 1989 jsem kolem jednou šel a viděl jsem, že podnik existuje, a jmenuje se U Kafků. Nevím, jestli se toho pan Kafka dožil, asi by se pousmál. Vlastně po něm něco zbylo. Zašel jsem do podniku, bylo to zařízené stejně, dal jsem si dvojku vína, rychle vypil a odešel. Vzpomínky se draly ven a všude kolem byly cizí osoby, které se, možná, dobře bavily a ani netušily, jak přišla tahle hospoda ke svému jménu.


Vzpomněl jsem si pana Kafku minulý týden, na internetu mě uhodila do očí zmínka o hospodě U Kafků, prý vyhlášené, takže atmosféra možná zůstávala.


Tenkrát. Později jsem šel kolem, vlezl jsem dovnitř, podivné prostředí, ceny nízké, čepovali pivo, což tu dříve nebývalo, pochopil jsem, že se sem chodí ohřát pouliční pracovnice z blízké Perlovky.


Dnes je zde nóbl restaurant (snad Wolfgang?), do kterého se člověku moc nechce. Proč chodit zrovna sem? Ostatně to platí o mnoha hospůdkách na Starém Městě, o Malé Straně nemluvě. Mládež holdující společenskému hospodskému životu, chodí na Žižkov, Vinohrady i jinam.




Text byl zveřejněný 23.11.2009 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 766 čtenářů, z nichž 32 se líbil. Na blog Týdne byl přesunut 29.10.2010.


BLOG TÝDEN

U KAFKY VČERA A DNES









sobota 21. listopadu 2009

Skalka nad Mníškem

Poutní místo. Jak to bývá, s krásným výhledem do krajiny a na město Káji Maříka. Poznal jsem ji v době, kdy tu byl jenom ten výhled. Kostelíček, celá křížová cesta, přilehlé budovy, všechno zdevastováno za režimu, který se tolik honosil ochranou památek.
Byl jsem tu pěšky mnohokrát, pokud nebyl otevřený dřevěný kiosek a v údolí byl opar, nebyl důvod se zastavovat. Kopec byl zničený i poddolováním, komunisti se zde snažili na podkladě údajně zfalšovaných geologických průzkumů těžit železnou rudu.
Pokud rostou houby, chodím do okolních lesů, jinak si čas od času sem vyjedu na kole. Za odměnu mívám pivo z kiosku, který byl úplně přestavěný. V kostelíčku bývají i svatby, vůbec je to příjemné místo právě pro odpočinek. Bývá tu i rozdělaný oheň na opékání buřtů. Ta přiložená fotka je z jiného výletu, kdy tu naopak nebyl nikdo. Taky to bylo v listopadu, ale před dvěma lety a ve všední den.


Takový nával jako dnes, jsem nezažil ani při mníšeckých dálkových pochodech. Bývalo tady kontrolní místo. Docela jsem byl překvapený, pomalu nebylo kam sednout. Snad už chataři zazimovali a když vyleze sluníčko, i na výlet se vydají.
Sluníčko vykukovalo jen na chviličku, dole v Řevnicích jsem měl pocit, že zima opravdu přijde. Nahoře 14°, lidi seděli, bavili se, přicházeli, odcházeli pěší, přijížděli, odjížděli cyklisti. Idyla.
U jednoho stolu mě zaujala paní či slečna, o které se nedalo říci, že by byla spokojená. Štěkala kolem sebe, právě měla na tapetě důchodce. Mne tyhle výlevy nechávají v klidu, jen pozoruju. Tahle třicátnice (?) s podivným kokrhelem na hlavě vyslovovala "důchodce" jako nadávku. Zjevně si musí najít nepřítele, dnes jsou to penzisti, až se jim věkem přiblíží, bude nadávat na mládež.
Ve svém věku si myslím, že neexistují ošklivé ženy, každá má nějaké plus. Na dotyčné dámě jsem najednou podvědomě začal hledat vady, obličej měla nějak nateklý, možná zimou, možná vztekem, ale nechám toho. Takový hezký den a třeba si vymejšlím.
Přece je tu tak pěkně.

pondělí 16. listopadu 2009

Šišla přišla

Padesát let staré filmové týdeníky. Sleduju je v televizi od roku 1995, kdy tento seriál začínal. Zajímala mě doba, kterou jsem nemohl vnímat, ač už jsem byl na světě.
Před padesáti lety mi bylo 16, takže dnes běží týdeníky z doby, kterou pamatuju. Na leccos si při nich vzpomenu. Před každým filmem takový týdeník běžel. V době, kdy televizi vlastnila spíš menšina lidí, byly týdeníky určitou zajímavostí. Měli jsme rádio, noviny, ale co dál? Tady se aspoň na chvíli obrázky hýbaly.
Čtyři roky byl předsedou vlády soudruh Viliam Široký. Slovák, který mluvil česky, přiznejme, že šišlal a pořádně neuměl ani slovensky, ani česky. Moje maminka ho znala z rozhlasových projevů, vždycky se smála a říkala našemu premiérovi "Šišla přišla".
Filmové záběry neskutečný dojem jen zvyšují. Klaun. Ale ne, klaun je poctivé řemeslo, šašek je pravý název. Podezřívám Miroslava Donutila, že snad musel tyhle záběry vidět, některé jeho figury jsou chování Širokého nápadně podobné (Černí baroni). Jistě, patří k hereckému povolání dívat se kolem sebe a nasávat chování různých lidí. Pokud se Donutil učil z projevů Viliama Širokého, smekám před ním klobouk, povedlo se.
Půlminutový kousek z projevu na Staroměstském náměstí rozesmál i mého syna, kterému je málo přes třicet. Nepamatuju se, kromě výlevů mé mámy, že by mi tato postavička nějak vadila. V 16 letech mi byl nějaký předseda vlády u p.... Nemusím být hned sprostý.
Tak mě napadlo, že nádražácký svazák Standa byl proti Viliamu Širokému osobnost. Ale... Je to vůbec k smíchu? Tenhle kašpar měl na svědomí spoustu zlého, vždyť i sami komunisti ho v jeho 61 letech odšoupli stranou.

neděle 15. listopadu 2009

Šťastné a veselé

Ne, nezbláznil jsem se, zatím snad ještě ne. Na druhou stranu nás všechny hyperprodejny přesvědčují, že teď je ten správný čas nakoupit kdejakou hovadinu jenom proto, abychom vánočním dárkem radost udělali. Ta radost bývá často až na druhém místě. Na prvním je vědomí, že se to má.
Ale to jsem uhnul. Dobré filmy, podle mě, běží v televizi většinou v noci, kdy člověk vstávající ráno do zaměstnání usíná, ušoupaný penzista tuplem. Jsem moc rád, že jsem se dožil vynálezu jako je DVD rekordér. Jen naťukám, jdu spát, ráno vstanu vyspinkaný, místo zpráv, které omílají jedno a totéž kolem dokola, si pustím noční film.
A jsem u názvu. Francouzský film Šťastné a veselé (Joyeux Noël). Natočený v koprodukci s dalšími státy podle prý skutečných událostí v roce 1914. Německé, francouzské, skotské jednotky přebývající v hrozném prostředí zákopů slaví Štědrý den. Místo vzájemného vraždění si společně zazpívají, napijou se spolu, druhý den pohřbí své mrtvé, kteří padli dny předtím a patrně by zůstali ležet, tam kde skončil jejich život. Dokonce fotbal si nepřátelé proti sobě zahrají.
Nepřítel je najednou normální člověk se svými radostmi i starostmi. Mají doma manželky, děti. Můžou po sobě po takových zážitcích ještě střílet? Samozřejmě, že nadřízení jsou si stavu vědomi a jednotky odvelí na jiná místa, účastníci mecheche jsou vyměněni. V těch lidech ale už zůstává myšlenka, kdo jsou vlastně ti lidé ze sousedního zákopu. Proč je zabíjet? Kdo rozhodl, že ten kluk v jiné uniformě a mluvící jinou řečí, je vlastně někdo, koho je nutné zabít?
Prý se to stalo. I kdyby byl film jenom snem, potěšil mou pacifistickou dušičku.

středa 11. listopadu 2009

Plná hlava italštiny

Jazyk, kterému nerozumím, stejně jako dalším jazykům kromě češtiny a slovenštiny. Moje uši milují italštinu. Biograf mého mládí. V padesátých letech mě přepadla puberta a nebylo tehdy mnoho možností zábavy. Soudruzi dbali na naši výchovu, pěkně nám filmy přebrali, abychom nenačichli něčím špatným. Kina byla plná srágor sovětských, naše filmy jim zdařile sekundovaly.
Díky skvělým filmům z chudé Itálie, jejichž tematika byla převážně sociální, jsme měli možnost chodit na nedabované filmy s titulky a poslouchat hlučnou, zpěvnou italštinu. Filmy o normálních lidech, nostalgické, humor a smutek v nich kráčí vedle sebe. Záběry z bytů prostých Italů, které se zase o tolik nelišily prostředí, ve kterém jsme žili my. Byla to díla zdánlivě obyčejná, ale filmová historie je klade hodně vysoko.
Bio Ponrepo v Praze je pro filmové fandy úžasný kout. Včera jsem se, při italském filmu z roku 1952 Děvčata ze Španělského náměstí režiséra Luciana Emmera, vrátil do doby, kdy mi bylo kolem patnácti. Černobílé záběry života obyčejných Římanů, podmalované muzikou, při které by se tak hezky snilo při sklence vína. Nádherná děvčata, štíhlá, přitom ne hubená. Kluci snad taky, nejsem odborník, ale hrál tu mladý Mastroianni, tak asi jo.
Tehdy mívaly filmy slušnou délku kolem 90 minut, pořád si myslím, že je to akorát, že často dnešní tvůrci nemají tolik co říct a podívanou natahují a natahují, jestli kvůli penězům nebo neschopnosti dílo nějak rozumně ukončit?
Ve shlédnutém filmu všechno dobře skončilo, klasický hollywoodský hepáč se ale nekonal. Štěstí hrdinů bylo daleko prostší, jen mě napadlo, jestli chudé římské figurky nebyly šťastnější, než jsme my dnes. Jim stačilo hodně málo a my "potřebujeme" stále víc, vymlouváme se na dobu, děláme si alibi sami pro sebe.
Film mě vcucnul, zapomněl jsem, že už nesedím v branickém Edenu či podolském Zdaru. Teprve u šatny, kterou obsluhuje pán, jenž zároveň prodává legitimace, filmovou literaturu, jsem si uvědomil, že už je to všechno dávno. Ten dobrý pán je můj ročník, vždycky se na sebe usmějeme, my už víme, že život je tragikomický, stejně jako italské filmy.
Měl jsem kdysi chuť začít se učit italsky. Prý to není těžký jazyk. Chtěl, chtěl, jeden by toho chtěl a skutek utek.

úterý 10. listopadu 2009

Vyprodaný jazz

Květen 1960, s orchestrem Gustava Broma přijíždí do Prahy bývalý spoluhráč Louise Armstronga, klarinetista Edmond Hall. Bylo to na Štvanici? Myslím, že jo. Jestli ne, tak nabito bylo určitě. Třeba jinde, ale byl jsem u toho. Jsem starej, paměťové buňky mi někdy dělají v hlavě čurbes.
Jazz se po letech zabydlel v malých klubech. Proč třeba dixieland těžko hledá posluchače? Je-li někdo ochotný přehlídku dixielandových kapel uspořádat (Řevnice, Křižany, i jinde), o diváky nouze není a kupodivu se výborně baví i mladí, kteří říkají, že jazz nemusí. Spíš neznají všechny odnože jazzu.
V kulturním středisku Vltavská koncertuje jednou měsíčně jazzová formace Original Indigo. Mají své diváky, jsou to večery příjemné hudby se stolovým zařízením, tedy i s nějakým pivkem či vínem. Každou první středu v měsíci, kromě prázdnin.
Ta listopadová středa je mimořádná. Pořádá se jazzový triatlon. Z akce se stala pražská jazzová slavnost. Rok od roku více návštěvníků.
Fotbalový trenér Pospíchal říkával, že fotbal nemá logiku. Fotbaloví odborníci to omílají do zblbnutí, někdy si snad i myslí, že jsou originální.
Jakou logiku má ale každý rok vyprodaný sál při jazzovém triatlonu? Jazzových klubů ubývá, jsou spíš pro cizince. Triatlon letos přešel z menšího sálu do hlavního. Kdo přišel pozdě, seděl vzadu, třebaže měl vstupenku z předprodeje.
Original Indigo, Classic Jazz Collegium Boba Zajíčka, Steamboat Stompers. Tři formace, každá hraje trochu něco jiného. Muzikanti, kteří se navzájem ctí a často zaskočí i v druhé kapele. Nádherná atmosféra.
Už přesně nespočítám, kolikrát jsem tu byl, držím první listopadovou středu svátek. Před dvěma lety se akce konala přesně na devadesáté výročí bolševické revoluce. Místo keců o přátelství s nenáviděným okupantem, zazněla krásná muzika.
Cítím skoro povinnost propagovat Jazzový triatlon. Rád bych se dočkal momentu, kdy by pořadatelé museli najmout sportovní halu, aby Gustav Brom z jazzového nebe záviděl.
Tak na tohle jsem myslel cestou domů v tramvaji, večer před půlnocí a přejel jsem. Ano, zmiňuju se o tom v poznámce o bigbítu.
Ve středu jazz a v neděli bigbít? To je přece blbost, to nejde dohromady!
Ale jde.
Když už jsem přejel, zašel jsem ještě v Braníku na kousek vína. Zrovna končil produkci amatérský dixieland, který tu jednou za dva týdny preluduje. Na závěr zahráli Alexander´s Ragtime Band.

pondělí 9. listopadu 2009

Cestou z bigbítu

Deštivý nedělní večer, do půlnoci moc nechybí. Do tramvaje se vkulí starší ročník, oblečený...no, s touhle postavou něco udělá jen skutečně dobrý krejčí, a na toho valící se minulé tisíciletí těžko má peníze. Nelze rozeznat, na kterou nohu nastupující elegán kulhá.
Děvče, možná studentka, nabídne místo. S úsměvem, jak jinak, vypadá, že prožila hezký večer.
"Kde jste byl, dědečku? Jste nějak dobře naložený."
"Jedu z bigbítu...!"
Proboha, málem dodal: "Ty, vole!"
V jeho mládí nebylo zvykem takhle děvčata titulovat.
Naproti sedí žena, vypadá na šedesát, chce vypadat na čtyřicet, pravda bude asi napůl.
"Vidíte, slečno, eště si z vás dělá srandu, příště se na takovýho vopelichanýho kořalu vybodněte!"
"Heleďte, vy bejvalá krásko, starejte se vo sebe, votevřte si doma vermut, pusťte Evu a Vašku a neserte se mezi rockery."
Tak tohle jsem si vymyslel, tramvaj byla poloprázdná, mohl jsem si vybrat sedadlo. Jedna, asi studentka, si cosi četla, většina pasažérů jen tak koukala. Padesátnice, která by mohla prudit, dávno doma chrní u nedopitýho vermutu.
Sedím, v hlavě mi hučí bigbít. Od odpoledne až do teď jsem postával v tradičně nevyvětratelné Lucerně. Vzpomínkový koncert při příležitosti dvacátého výročí konce komunismu. Jasná páka, Merta, Třešňák, Veteráni studené války, nakonec Plastici. Z toho všeho kvalitou viditelně přečnívá Michal Pavlíček.
Málokdy je možné vidět tolik letitých mániček, které se s nostalgií navlečou do džínových souprav, hrdi na svá hára, koupí si drahé kelímkové pivo a poslouchají bigbít. Natřásají se, mnozí jen opatrně, klouby už jsou v háji.
Kam nám ten život tak rychle utekl?
Sakra, už vystupuju, málem jsem zase přejel, jako před pár dny.

neděle 8. listopadu 2009

Antihrdina

Ponurý listopad není mým oblíbeným měsícem. Komunisti jej vylepšovali oslavami bolševické revoluce. Zřejmě podle osvědčeného receptu, čím víc chceš cokoliv znechutit, mluv o tom od rána do večera. To by bylo, aby se lidi nenasrali.›››



Dvacáté výročí sametového převratu ťuká na dveře, kdo by chtěl zapomenout, musel by nejdřív zapomenout na rozhlas, televizi atd. V žádném případě nechci srovnávat barbarské převzetí moci bolševiků v roce 1917 a útěk od moci jejich připosraných potomků v roce 1989 u nás.


Připadá mi, že každý musí promluvit, co to taky zkusit? Člověk patřící do šedé zóny. Od opileckého výstupu v roce 1970, kdy jsem serval rudou vlajku na Staroměstském náměstí, a byl za to režimem náležitě potrestán, jsem proti nim neudělal nic. Nebyl jsem u nich, vyhýbal jsem se jejich akcím, nepomáhal jsem jim. Podle současného našeho pana prezidenta právě naše chování bylo hlavním důvodem pádu komunismu u nás. Trochu úsměvné, jako leccos, co pan prezident pronese, i když tedy jeho, za jediného strůjce všeho zla, nepovažuju.


Jak jsem žil? Stávající režim jsem nenáviděl, co jsem dělal dál? Blbě se přiznává, že nic. Měli jsme v práci mezi sebou chartistu, zakládajícího. Nosil nám všemožné materiály, opsané knížky, šíření informací považoval za povinnost. V roce 1989 dával k podpisu různé protirežimní rezoluce, kterých přibývalo. Kdo jedním očkem sledoval mezinárodní situaci, musel tušit, že se vysněný konec komunismu blíží. Nebáli jsme se leccos podepsat, myslím, že to bylo, pro nás "šedé", bez rizika. Režim měl jiné starosti. Ale, že bych to považoval za odboj, hrdinství?


17.listopadu bylo nádherně. Pozdní studené babí léto. Vedl jsem svou devítiletou dceru na víkendovou výpravu, její první. Byla dva měsíce členkou turistického oddílu mládeže, což byli před komunisty skrytí skauti, taky netrvalo dlouho a skauty se stali veřejně. Ani jsem nevěděl, že na Albertově se schází shromáždění, které vejde do dějin. Nezúčastňoval jsem se protestních akcí. Bylo mi 46, měl jsem tři děti, které podle některých pamětníků bylo prý tehdy snadnější uživit než dnes. Je to kolosální hovadina, ale když si to někdo myslí?


V týdnu jsem koupil dceři k Ježíšku foťák. Sovětskou Smenu na kinofilm za tři stovky. Málokdy mi vyšlo, aby měly všechny moje děti na sobotu program a nepotřebovaly mě. Sobota 18.listopadu takovým dnem byla. Režijní jízdenka umožňovala jezdit na výlety zadarmo kamkoliv. Vyrazil jsem, s myšlenkou vyzkoušet vánoční dárek, ranním rychlíkem do Březnice. Takhle brzy se na smíchovském nádraží noviny neprodávaly. V Berouně přepřahali elektrickou lokomotivu za motorovou, vyběhl jsem z vlaku, koupil Mladou frontu. Byl tam článeček o včerejší demonstraci, ne mnoho říkající. Usoudil jsem, že se něco dělo.


Březnice mě přivítala zamrzlými loužemi, slunce zářilo, slibovalo krásný den. Fotil jsem, kolem krásných rybníků na Blatensku jsem došel na vlak do Rojic. Nemám ani zaznamenáno, kolik kiláků jsem procoural. Podle mapy tak 30 - 40. Prohlédl jsem si zříceninu hradu Křikava, byl v hospodách ve Škvořeticích a Sedlici. A foukal silný vítr.


V neděli večer přijela dcera, ještě před tím jsem odpoledne navštívil rodiče v Podolí. Táta byl rozčilený, lítal po kuchyni jako šus, poslouchal Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky, říkal mi, co se děje. Bylo mu 82 a viděl naději, že se přece jenom dočká...


Zajel jsem do města, viděl prohlášení na Národním divadle, viděl průvod po Václavském náměstí. Od 9.listopadu se začala bořit berlínská zeď, dočkali jsme se i my. Díky všem, kteří se skutečně aktivně na revoluci či převratu podíleli. Nepatřil jsem mezi ně a nechci si teď začít tahat tričko. Neměl jsem čas být ve městě déle, vyzvedl jsem nadšenou dceru, která měla obrovský zážitek jiného rázu. Spali v nějakých chatičkách, moc nového prožila, chtěla vyprávět. Po příchodu domů se rozbrečela, protože nám líčila víkendové zážitky a my se s manželkou bavili o politice.


V dalších dnech jsem chodil na manifestace, taky trochu ze zvědavosti, dělalo mi dobře slyšet z gramoprodejen písničky Matušky, Kubišové, Kryla, nasávat atmosféru. Utíkal jsem z práce, kde se konaly schůze ROH, na nichž soudruh náměstek vyhrožoval, že budoucí stávka je nezákonná. Vynořily se postavičky, které bez řečí sloužily komunistům, najednou vytvářely občanská fóra, na kterých se kecalo a kecalo. Jenom naruby převlečené schůze ROH. Ještě 24.listopadu řval ředitel jako kráva, že všichni stávkující dostanou áčko. O tři dny později, tedy v den vyhlášené generální stávky nám poslali z ředitelství prapory a určili sraz, že náš podnik bude stávkovat manifestačně celý. Nevím, kdo ty fangle nosil, já šel mezi cizí lidi na Václavák.


Byl jsem i na Letenské pláni, měl jsem radost, že si snad ještě pár let užiju něčeho jiného než zkurveného komunismu. Klíčema jsem nezvonil, ne proto, že bych je neměl, ale vždycky si připadám blbě, když dělám stejnou věc jako dav.


Jeden velký blázinec. Trochu mě mrazilo, viděl-li jsem, kdo se všechno k revoluci přidává, za všechno špatné mohli Jakeš se Štěpánem. Člověk, který mě ještě nedávno nutil, abych platil příspěvek na fond solidarity, jehož výtěžek šel na podporu národně-osvobozeneckého boje ve světě, údajně i na výcvik teroristů, mi ostře vytkl, že nechodím na schůze podnikového Občanského fóra.


Mám poměrně dobrou paměť na drobné detaily, na to, co kdy kdo řekl, jak se choval. Když vidím, že za nepříliš krátkou dobu, mluví jinak, už mu nikdy docela věřit nebudu.


Cítil jsem určité nepravosti, ale nadšení nad revolucí jako takovou přehlušilo všechno ostatní. A potom, trochu jsem se styděl, že jsem k pádu komunistů nijak nepřispěl. Nemohl bych někde žvanit o svých zásluhách, které nebyly. Ani bych se se svou povahou nehodil mezi organizátory různých akcí. Dlouho přemýšlím, než rozhodnu, co je třeba, už mě historie převálcuje.


Moje zásluhy!


Posmívat se lidem, kteří dvacet let proti komunistům skutečně něco dělali, ohrnovat nos nad zbitými studenty, kteří vyfasovali výprask za nás? Tak hloupý zase nejsem.


Připomínat, mluvit, jistě. Jen mám strach. Byla by velká škoda, kdyby neustálým papouškováním známých skutečností, se Havel a další stali pro mladé čítankovými figurkami.


A tak jsem připojil svou vzpomínku. Blbost mluvit o studu, prostě jsme takoví byli. Tolik se bavím historkami lidí, kteří pro konec komunistů udělali stejný hovno jako já a jsou podle sebe dnes hrdinové. Žil jsem snad v jiné zemi? Valím oči, je mi blivno.


Závěrem se omlouvám všem, kteří se snažili před dvaceti lety upřímně podpořit vznikající svobodu. Nemyslím si, že by jejich činnost byla kravina.


Zúčastnil jsem se jenom velmi pasivně, ale důležitost tehdejšího dění nepopírám. Třeba i pro zjištění, kdo je kdo.






Text byl zveřejněný 8.11.2009 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 1615 čtenářů, z nichž se 68 líbil. V listopadu 2010 byl přesunut na blog Týdne.






BLOG TÝDEN

středa 4. listopadu 2009

Hezký večer

Přiznávám se, že jsem se o existenci tohoto dua dozvěděl až z programu Lucerna music baru asi před dvěma týdny. Prošel jsem se po internetu, usoudil, že na tohle asi svůj čas i peníze obětuji. Udělal jsem dobře.
Dva lidé působící na pódiu jako pozitiv a negativ, příjemní na pohled i chováním. Jak málo stačí a kopec krásné muziky je na světě. Připíchnout kytaru a prostě hrát a zpívat. Geniální jednoduchost.
Jazz, blues, gospel. Několik skvělých kytarových sól Tucka Andresse, několik dlouhých scatových lahůdek v podání Patti Cathcart. Hned jsem si přestavil, že by si s ní zascatoval Tonda Brych. Určitě by si rozuměli, bohužel už to nejde.
Znovu a znovu mě mrzelo, že umím jen česky. Závidím mladé generaci, pro kterou není nic mimořádného, aspoň rozumět anglicky. Vystupující komunikovali s publikem, Patti dokonce přiměla diváky, aby jí vytvořili sbor při gospelu.
Líbí se mi skutečnost, dávají-li zahraniční umělci přídavek, dají kus muziky. Ne jako při koncertech domácích, kde muzikanti šoupnou krátkou skladbu a potom několikrát lítají sem a tam, často z toho mají jen srandu. Tady jsem dostal v přídavku tři dlouhé skladby a pak odchod, kde bylo jasné, že je konec. A publikum to bere. U nás je zvykem, když se koncert blíží ke konci, že lidé, kteří během produkce dvakrát třikrát plácli rukama, by se najednou nadšením roztrhali.
Moc pěkný večer. Dočetl jsem se, že spolu vystupují už 28 let a z toho 26 let jsou manželé. Vložil jsem sem oficiální plakát Lucerna music baru a nakonec ještě fotku, kde jsou umělci vypadají zhruba tak, jak jsem je viděl včera.
Pokud bych měl ještě někdy možnost jejich vystoupení shlédnout, tedy s radostí.
(fotka ze stránek http://www.davinakotulski.com//)

neděle 1. listopadu 2009

Klíče místo zvonečků

Sladká doba reálného socialismu, kdy jsme se podle Vladimíra Iljiče učili, učili, učili. Copak jsme se naučili?


Služební cesty. Práce trvala dva dny, napsali jsme týden. Jednu noc se přespalo v drahém hotelu, recepční potvrdil noci čtyři. Za peníze. I knihu stvrzenek jsme si pořídili. Taky za peníze. Nepamatuju, že bych odevzdal cesťák, který byl celý pravdivý. Diety nebyly závratné, ale každá kačka dobrá. Na železniční jízdenky z tuhého kartonu jsme měli razidla a předělávali data. Později nám povolili soukromá auta. Na Slovensko se napsalo auto, ve skutečnosti se jelo vlakem na dělnickou poloviční jízdenku, o náhradu za auto jsme se šábli. Ještě jsme plakali, co to bylo za hnusnou práci a napsali si přesčasové hodiny.


Švindlovalo se, kolega byl u bolševiků, nepřipadlo nám, že krademe. Všechno je přece společné. Všechno je nás všech.


Podváděl jsem jenom já? Ale kdeže.


Na stavbách se kradlo vesele. Cement byl podpultový, stejně jako další stavebniny, tady se to válí, když bude chybět, vyfasuje se další. Trochu strachu, někdy ani to ne, hlídač dělal, že hlídá zrovna něco jiného. Zadarmo? Ale k smíchu.


Ze závodních a školních jídelen, z hospod se nosily domů tašky "zbytků". Hostinští byli poctivější, ze svého kupovali lihoviny v obchodech a prodávali zákazníkům za ceny obvyklé v restauracích. Ještě aby prodělávali! Pingl z nočního baru 1.cenové skupiny mi bez uzardění vysvětloval, jak udělat z nedopitých skleniček špičkové víno včetně zašpuntování a staniolu kolem špuntu. Číšník s motýlkem u krku otevřel flašku u stolu, dal ochutnat, přesně podle pravidel. Nebylo to moc nebezpečné, parta podroušených, vyhozených z jiné hospody, poznala prd. Nemaj chlastat. Však se z pingla brzy stal vedoucí.


Kdo by kupoval cukr, když někdo z rodiny pracuje v cukrovaru? Stačilo dát jen všimné pracovnici - pracovníkovi za to, že si nevšimli.


Lidé z kanceláří na tom byli hůř a tak aspoň odnášeli kancelářské potřeby, které se jim hodily. Papíry, bloky, tužky, pásky do psacího stroje. Ve skříni toho je, ještě by to někdo ukrad.


Dobře na tom byli úředníci, kteří o něčem rozhodovali. Ti nemuseli krást, ti naopak dostávali. Peníze, tuzexové bony, protislužby.


Ty seženeš mandarinky, já bony na džíny. Nelíbí se ti na pultě vystavené flaksy? Pojď dozadu, ty máš známého doktora, ten umí šikovně vytvořit ze zdravím kypícího člověka nemocemi prolezlého lazara, já mám špičkovou svíčkovou. Ale co bys platil..., já už vydělal na flaksách.


Nábytek byl nedostatkový. Obchod dostal z výroby 10 kusů nábytkové stěny, byly předem prodané, obyčejný zákazník se chodil jenom ptát, než pochopil, že musí s prodavačkou vlídně promluvit. Prodavačky měly svoje záznamy a hádaly se mezi sebou, když se na některou nedostalo. Přednost měli známí ředitele, náměstků a jiných šéfů.


Traduje se, že za komunistů jezdili na západ jenom soudruzi. Velký omyl. Občan nebo jeho příbuzný či známý musel mít známého na správném místě a devizový příslib putoval i do rukou člověka, který jinak komunistům nemohl přijít na jméno. Jak by jinak mohly za normalizace emigrovat tisíce nestraníků?


Nic nebylo k dostání a všechno se nějak splašilo.


Kradlo se ve fabrikách, v zemědělských družstvech. Všichni to na sebe věděli. Kdo nekrade denně aspoň hodinu, okrádá rodinu. Byli jsme všichni navzájem spříznění. Někdo sehnal bony na auto, jiný kilo pomerančů, podle postavení toho kterého.


Slyším fráze o frontách na toaletní papír a na banány. To už je skoro folklór. Byly fronty na vánoční stromečky, na Lego, na kola, na oranžové umělohmotné dětské boby, zvané pekáče, které stávaly stovku. V pražské Kotvě byla před Vánocemi fronta, složená hlavně z babiček, které chtěly svým vnoučatům udělat radost. Když se objevilo vysněné zboží, čilé babky pobořily zařízení patra tak, že se muselo zavřít. Nebudu pokračovat, prostor blogu je pro seznam nedostatkového zboží příliš malý.


Podplácelo se, podvádělo se. V obchodě vzali úplatek a ještě zákazníky okradli na váze. Zajímavé společenství jsme vytvořili.


O tom všem se dobře ví. Říkáme, že se kradlo, uplácelo, ale nějak z toho vyprávění vždycky vypravěči vypadne on sám. To voni! Proč tahle situace nastala? To se taky dobře ví. Soukromý majetek byl oficiálně fuj. Všechno bylo všech, začali jsme žít v komunismu podle zásady: "Každému podle jeho potřeb." A ještě trošku víc, do zásoby.


Člověk, který nekrad, byl podezřelý. Určitě něco tají, bacha na něj!


Celý tenhle spolek se jednoho dne ocitl na náměstích a chtěl zvonit komunistům odchod. Jenže pohádkový dědeček je jen jeden. Ani tisíc dědečků by neukojilo hlad po zvonečcích. Sáhli jsme tedy do kapsy pro klíče a zvonili, a zvonili, a zvonili... zahodíme bolševické manýry, shodíme z tribun viníky, bez nich to všechno půjde samo.


Fotka Jakeše se doplní trestaneckým hábitem. Jakeše do koše! Koleda, koleda, Štěpáne, dáme tě do báně, Mohorita od koryta, Havel na Hrad a bude dobře...


Z davu zvonících se pozvolna vytráceli jedinci, posléze skupinky. Klíče schovali do kapsy a začali hledat schůdky na tribunu, odkud byli s velkou ostudou vyhnáni ti, co všechno zavinili.


Je úsměvné slyšet třicátníka vážně pronášejícího klišé, že jsme pro tohle (jak vypadá dnešní společnost), na náměstích nezvonili. Možná skutečně tenkrát, desetileté děti zvonily ostošest, měly radost, že rodiče mají radost. Takové už děti bývají.


Zazvonili jsme klíčema, komouši skončili jste! Splnili jsme svůj úkol a teď se snažte vy další!


Kde ty další najít? Kde sehnat poctivce, kteří budou všechno řídit líp? Smůla byla, že poctiví byli buď odborníci, které zajímalo hlavně jejich povolání, to chtěli pořádně dělat, nahoru nechtěli, anebo to byli ryzí povahy, lidé do písmene se řídící zásadami, ti ale bývají obvykle bez ambicí, žijí svůj život a nikam se necpou. Pokud se náhodou ocitnou ve funkci, prostředí je buď semele podle sebe anebo vyplivne.


Kde sehnat politiky na jakékoliv úrovni, kteří v první řadě nemyslí jen na sebe, v druhé taky a v třetí... neblbněte, vždyť vidíte, všechno nemůžu stihnout!


Divíme se, že se dá koupit akademický titul. Vůbec nechci zlehčovat drzou plzeňskou gangsteřinu, naskakuje mi z oné kauzy husí kůže. Koho napadlo, že tituly můžou být zbožím? Copak se titul nedal koupit už v padesátých letech, kdy dělnické přípravky chrlily právníky, inženýry, často neschopné magory. Ti za možnost krást na vyšší úrovni sice neplatili penězi, ale celoživotní věrností komunistickým myšlenkám. A co Rozhodnutím Strany Doktoři (RSDr)? Ti zajeli do Moskvy na školení a ejhle! Doktor byl na světě!.


Nejsem věřící, ale Bible nám leccos řekne. Mojžíš vodil svůj národ po poušti 40 let. Z původních poutníků zbyla jen hrstka starých, jejichž moudrosti nebral nikdo moc vážně. Do zaslíbené země vlastně přišli jiní lidé.


Dnes se délka života, hlavně díky lékařské vědě, prodlužuje. Čtyřicet let asi nebude naší společnosti stačit. Jsem pesimista? Myslím, že ne. Naopak, jsem optimista. Už vidím výhonky mezi mladými, kteří v útlém věku cestují po místech, jež my znali jen ze zeměpisných atlasů. Za Rakouska se tomu říkalo jít na zkušenou či na vandr. Jsou prosti xenofobie, jsou ochotní udělat něco i pro druhého, diví se, proč by nemohli říkat svůj názor beze strachu, diví se, proč jsme ze sebe nechali po dlouhá desetiletí dělat šašky, klanící se nenáviděné vrchnosti. Proč jsme byli takoví srabi.


Že už se jiného povětří nedočkám? Tak to na světě chodí. Nechce se mi ale zalézt do kouta a čekat na funebráky. A tak mluvím, píšu, možná je to jen plácání do vzduchu, nebo se říká do vody? Vzpomínky na všechno zlé, ale i dobré, na všechny radosti i strasti si nechci nechat jen v sobě.


Chci mít radost z každé drobnosti, která posouvá náš život blíž k vysněnému normálu.


Raději skončím nebo se ještě rozbrečím. Sám nad sebou.


Á propos: Klíče byly vymyšleny na zamykání a odmykání, kdybyste tenkrát zvonili čarovnými zvonečky, které jsou na zázraky určené, mohlo být dobře už dvacet let.

BLOG TÝDEN