pondělí 26. května 2014

Jazz a vichřice

Všude něco je. Neexistují nezajímavá místa.
Pokud se někomu zdá, že jet v sobotu do Neratovic je blbost, je na omylu.
Město Neratovice spolu s Jazzovou zahradou Na Staré štaci pořádali Salón tradičního jazzu. Počátek tradice je v roce 1985 na pražském Výstavišti, tehdy PKOJF, měl přerušení i stěhování, loni nesl číslovku XXV., tak jim budu věřit.
Vláčkem z Vršovic tři čtvtě hodiny.
Na náměstí, postaveném v duchu socialistického budování se točí pivo, opékají klobásy a zní muzika.
Na pódiu, postaveném odbornou firmou pro účel festivalu už hraje seskupení, nazvané Jiří Holoubek trio.
Lídr, to je slovo, které nenávidím, takže vedoucí, protože kapelník tria se mi nehodí, Jiří Holoubek, taky člen Spirituál kvintetu, moderátor Českého rozhlasu, kde uvádí ranní pořady stanice ČT2, už hraje a zpívá.
Nejen na kytaru, bohužel, když vyndal fujaru, zrovna jsem měl ruce od bramboráku, nechtěl jsem si umastit foťák.
Asi to nebyla fujara, ale nejsem odborník, takže všechno, co vypadá jako fujara, je pro mě fujara. Včetně klarinetu.

Bramborák byl mimochodem vynikající, žádná podivná placka z mraženého polotovaru. Viděl jsem těsto, jak putovalo k pečení. I Svijany byly dobrý.
Jo, muzika taky.
Original Swing Band z Mladé Boleslavi je seskupení swingařů starší generace. Přenesl posluchače do jiné doby, která je pomalu pryč, ale muzika zůstává. Hrálo jim to klukům.
Viděl jsem po vystoupení, že dva z nich šli o holi, napadlo mě spojení The Hollies, což je volovina, která může napadnout jen mě. Ti muzikanti umějí hrát jazz.

Až z Plzně přijel Pilsner  Jazz Band. Mladá kapela, svěží provedení, ale kořeny stejné jako u předchozí starší kapely. My starší, když vidíme svižné jazzové mládí, pookřejeme. Jazz nás přežije. Nejen koncertní, ale i k tanci.
Něco k pousmání, kapelník se jmenuje Jindřich Jindřich, zpěvačka Filipovská, ale to nesouvisí s ničím.

Vorasband z Neratovic předvádí příjemné blues, po dalším pivu je mi fajn, celý prostor je výborně ozvučený, sedám si chvíli do stínu pár kroků od hlediště.
Idylický pohled. Málem.
Vedoucí Vorasbandu trochu vtipkuje, že počasí navzdory meteorologům přeje. Od západu je vidět černý mráček, za chvíli mrak, zvedá se vítr, přístřešky začínají lítat sem a tam, diváci hledají bezpečnější úkryt. Paneláky se spoustou vchodů našly účel.
Všechno lítá, co peří má. Jak dlouho vichr trval? Deset minut?

Výčep piva přežil.
Nepršelo, ale kdoví, jestli nezačne, zvukař balí aparaturu, zastřešení pódia je v trapu, organizátoři manželé Šilhavých jsou smutní.
I oni měli se svým Revival Swing Bandem Praha mít vystoupení, odvolali i Spirituál kvintet, hlavního hosta programu.
Zahrála aspoň kapela Bridge band, která hraje na Karlově mostě v Praze, ti nemají přílišné nároky na zvukařinu.
Odcházel jsem na vlak, svítilo sluníčko, do večera nekáplo. Na festivalu se neplatilo vstupné, pivo ze Svijan dovezli dobré, i něco na zub se našlo, příjemná muzika, neměl jsem pocit zmařeného času.
Jenom mi přišlo líto práce pořadatelů, stačilo pár minut vichřice a na světě je malá tragédie. V Blesku o tom určitě psát nebudou, tak jsem si zde na blogu povzdechl aspoň já.

Další fotky: http://vencovyfotky.blogspot.cz/2014/05/2452014-neratovice-jazzovy-festival.html

neděle 25. května 2014

Domažlice poprvé



Vydal jsem se ve svém šmejdění po českých městech na Chodsko. Už jsem se nedávno vyznal ze svých pocitů, takže budu stručný..
Proč jsem přidal v názvu souboru poprvé? Byl jsem ve městě dvakrát a ještě mám plány. Kdy to bude? Snad dřív než do roka a do dne.

Všechny historické fotky jsem okopíroval z krásné knihy Zdeňka Procházky Domažlice na historických vedutách, fotografiích a pohlednicích, kterou vydalo v roce 2008 Nakladatelství Českého lesa v Domažlicích. Krásně vybavená knížka v češtině i němčině. Nevím, jestli ji má ještě někdo na skladě, spíš bych se divil, bylo by tomu tak, já ji dostal náhodně v Praze před 3 lety, inspirovala mě, abych nezapomněl, že i Chodsko, ač zdánlivě stranou, je významnou částí České republiky. A nádhernou.

Kde jinde začít, než na nádraží? Vlak doputoval do Domažlic v roce 1861.


Husova ulice. V dnešním parčíku stál kdysi kostel svatého Antonína. Přestože nebyl naspadnutí, město rozhodlo v roce 1911 jej zbořit s plánem postavit nový, k čemuž nedošlo. V bývalém chudobinci dnes sídlí  muzeum Jindřicha Jindřicha, momentálně se opravuje. V dáli už je vidět známá věž kostela Narození Panny Marie, vlevo Dolní brána.


Blížím se k Dolní bráně, jediné, která zůstala ze tří bran bývalého opevnění. Ještě je před neogotickou přestavbou v roce 1905. Když jsem fotil dnešní podobu, trochu mě to pletlo, není úplně stejná.


Dolní brána ještě blíž.


Znovu Dolní brána, tentokrát však už z historického náměstí, které dnes nese jméno Náměstí Míru.


Pohled do uličky v dolní části náměstí směrem k severu. Jméno se mi nezdařilo zjistit.


Už stojím pod domažlickou věží a dívám se k východu k Dolní bráně. Vlevo kašna, lépe řečeno replika historické kašny, tahle je z roku 2005.


Pohled z míst, kde někde bývala Hořejší brána. Za moderní budovou vpravo je vidět radnice.


Tento záběr zachycuje stavbu nové radnice v letech 1891-93.


V dalších dvou snímcích už je radnice po svém dokončení v roce 1893.



V ulici Msgre. B.Staška na Hořejším předměstí je v publikaci dostatek pěkných fotek, pravděpodobně dávný fotograf z počátku 20.století vlastnil jiný objektiv, prostě jsem se do záběru nedostal. Jenom zde je vidět hospoda Peklo, dnes Chodská rychta, která je v dnešním pohledu za stromy. Hospoda v budově stejně není.


Chlapecká škola na Týnském předměstí z roku 1890.


Škola z minulého srovnání v pohledu od východu.


Budova Dívčí školy z roku 1901 stojí na nároží ulic Komenského a Prokopa Velikého.


Na Týnském předměstí stávala kovárna, proti dívčí škole. Dívám se z ulice Prokopa Velikého, vlevo za parčíkem je autobusové nádraží, vpředu křižovatka s Komenského ulicí.


Heldův dům neboli Heldovna v roce 1900 sloužil jako dívčí obecná škola, dnes je nalepena budova na novou dívčí školu.


Vidlice ulic Baldovská (vlevo) a Prokopa Velikého, vpravo bývala hospoda Madelonka, paní v mém věku mi říkala, že ji ještě pamatuje. Pro starší domažlicé občany je zřejmě vzpomínka daleko intenzivnější než moje, potulujícího se Pražáka.


Ulice Školní, nad schůdky stará škola u kláštera, dnes Knihovna Boženy Němcové.


Spálená ulice. Srovnávací fotka je asi ode mne drzost, ale myslím, že nejsem příliš daleko od pravdy.


Ulice Tovární


Vodní ulice, pohled k západu, v dáli je věž Chodského hradu.


Vodní ulice, dům Jindřicha Benzla, v kterém dnes sídlí Nakladatelství Českého lesa, vydavatel překrásné publikace, s níž v rukou procházím město Domažlice.


Vodní ulice, většina domů padla začátkem 20.století kvůli výstavbě Kralovcovy továrny, která je sice v mírně dezolátním stavu, ale přesto je vidět, že v tehdejší době se i továrny stavěly pěkné.


Podle publikace se ulice s vykukující Dolní bránou jmenovala Lupáčova, dnes jsem našel jméno Fastrova.


Branka s dřevěným mostem přes Zubřinu.


Branská ulice směrem k jihu. Průhledem je vidět místo předchozího srovnání.


Branská ulice k severu s domažlickou věží.


Bývalá městská elektrárna.


Hradská ulice v pohledu z Chodského náměstí.


Pohled z náměstí Míru Chodskou ulicí na hrad. Vpravo Dubina.


Pohled od dnešního kruhového objezdu Chodskou ulicí kolem opravovaného Chodského hradu, v dáli věž kostela Nanebevzetí Panny Marie.


Chodský hrad z ulice Na Ostrůvku, kdy Zubřina nebyla ještě regulovaná.


Z místa minulého snímku vylezu Jiráskovou ulicí k zastávce Domažlice město.


Mám ještě dost fotek, stažených z internetu,takže se docela těším, až mi vyjde čas na další návštěvu Domažlic.



Z dvou návštěv Domažlic jsem si přivezl pár fotek, jsou na adresách:




úterý 13. května 2014

Jedu do Domažlic


Opravdu jsem v krásných Domažlicích nebyl skoro 24 let.
Jezdíval jsem sem v první polovině 70.let (pochopitelně 20.století) často. Pan doktor Kresl pořádal Chodskou stovku, už jsem se ze vztahu k němu i pochodu kdesi vyznal. Pětkrát za sebou, byla zde příjemná atmosféra, Lomikar na Trhanově dávno nestrašil.
V roce 1972 jsme tu začínali část pochodu Český kvadrant, na kole jsem také projížděl. Co se pamatuju, vždycky jsme ve městě chodívali na večeři, vařili česky a výtečně. Akorát jsem zapomněl kam. Kdoví jestli hospoda existuje. Na rychtu? Pletou se mi hospody, města, lidi.
S tvořící se rodinou nastalo méně času, s dětmi jsem jezdíval ven, ale přece jenom z Prahy je blíž do Českého ráje než do Českého lesa.
V létě 1990 jsem sem vzal děti na třídenní pochod Krajem strážců hranic. Tradiční název, který vyhovoval v době komunistické vlády úřadům. Ani nevím, co se s akcí stalo.
Stejně jako Chodské pochody čisté ubytování na parketách, nekomplikovaná organizace.

Malou památku mám.
Že je kravina, aby desetiletá holka šla tři dny po sobě 35 km? Některé rodiny to mají různě. Není z ní sportovkyně, na turistiku nepotřebuje organizované akce a nohy používá na chození, což v dnešní době není úplně normální.
Najednou je rok 2014, už dva roky vlastním knížku starých fotek z Domažlic, jen se rozjet.
Cesta z Prahy do Plzně začíná být vysloveně příjemná, do Rokycan. Pak se jede dlouho po stavbě. Železniční koridor se buduje.
Z Plzně jedu osobním vlakem, kde je větší pohodlí než u mě doma. Tak sedět doma mám na čem, ale mám pocit, že tady je menší bordel.
V životě jsem hodně knížek přečetl ve vlaku, i dnes čtu. Kousek ode mne mírně rozčepýřený pán, přinesl si kelímek s pivem, dopil, vytáhl dvoulitrovou petku, před Domažlicemi byla prázdná.
Neměl už co pít, tak co prej čtu. Že on taky, miluje Sienkiewicze, Motýlka a další. Čtenář, který se celý den těšil, až bude mít večer čas pokračovat. No, znám to. Jako kluk dostal do rukou knížku, název mi řekl, ale blbě slyším, na jedno ucho špatně, na druhý hůř. Můj spolucestující, opivněný, ale ne protivný, se v ní dočetl, co dělat, aby se vyhnul drogám.
„Kdyby takovou knížku přečetli dnešní mladí…“
Jen jsem se pousmál, drogy nikdy nebral, chlastu se nevyhýbá. Já na to nic, jak říkám, byl příjemný.
Domažlicím se komunistické přestavby až do šedesátých let vyhnuly, ale přišly. Netroufám vůbec posuzovat, co bylo třeba a co ne. Bořit podloubí na náměstí, to nešlo, Chodové bývali bojovní…
Zamračeno, pršelo mi jen asi 10 minut, nějak mi letošní trochu chladnější květen vyhovuje. Snad bych takové počasí vydržel celý rok, lidi se stejně už nechodí válet k rybníkům, jezdí k moři.
Studený máj, v komoře ráj. Jeden dobrý známý po chladném květnu tvrdil, že má v komoře pořád stejný binec.
Chtěl jsem vzít výlet do Domažlic v celku, na dvě tři noci, ale jsem po celodenním chození po městě tak unavený, že bych druhý den proležel. Ve vlaku si odpočinu, počtu, zdřímnu, něco sním, vypiju trochu vína, poležím zítra ve své posteli, za čas se projedu znova.
Tímhle mě vezli!

V Plzni přestupuju, mám čas se podívat po nádraží. Tady jsem byl mnohokrát, na všechny možné strany jsem jezdíval, v noci mi jednou ukradli peněženku. V hale býval bufet, samoobsluha. Za komunistů otevřeno už v pět ráno, čepovali skvělou desítku, jinak by si na ně stěžovali soudruzi škodováci. Dalo se dobře pojíst, obyčejnou bufetovou stravu. Pro elitu nic moc, ale i vysoce postavený člověk když vypije pár piv, zapomene i na to, že je lepší.
Něco tady je, ale v sedm večer už měli zavřeno. Na nástupišti však nalejou, akorát mně už tolik netáhne jako kdysi.
Jo, kdysi jsem bejval frajer… až na půdu.


Z Domažlic jsem si přivezl pár fotek, jsou na adrese: