pondělí 30. května 2011

Hotel Klimeš




Na první pohled vypadá objekt, že už dlouho stát nebude. Asi kdosi učinil památeční fotku. Hotel, restaurace s velkým sálem, cukrárna, biograf Oddech. Jméno kina jakoby vystihovalo ono místo v Praze - Krči. Vedla sem z Ryšánky strmá ulice, vydlážěna kočičími hlavami. Ulička je tu stále, domy mají modernější kabáty, dlažbu nahradil asfalt, třebaže tam kostky jsou na ukázku vidět. Míval jsem radost, když se mi podařilo krpál vyjet na starém favoritu.
Všude kolem se budovala sídliště, hlavní důvod likvidace oddechového koutu jsou auta. Jižní spojka, vedoucí z Barrandovského mostu.

Chtěl bych tady věnovat malou vzpomínku na své rodiče. Oni strašně rádi tancovali, bohužel měli málo času i peněz. Jít tančit pro ně byl svátek. Hlavní den byl Silvestr.
Když můj starší bratr povyrostl tak, že nás rodiče mohli nechat samotné doma, vyráželi. Bydleli jsme v Podolí, ve Dvorcích, dnes v tom samém bytě bydlím znovu. Táta měl spolužáka z venkovské školy na Benešovsku, který bydlel na branickém nádraží. S těmi chodívali.
V roce 1953 mi bylo deset, rodiče vzali mýho bráchu sebou. Trochu divné, že mě nechali doma samotného? Jak já se těšil, něco dobrot jsem měl, podle toho, co se tehdy sehnalo. Televize nebyla, byl jsem velkým posluchačem rozhlasu. V té divné době nebylo v rádiu mnoho veselí. Pokud nepočítám pravidelné nedělní promluvy Zdeňka Nejedlého, který svoje plky ovšem nepovažoval za legraci. Nikdo mi do poslechu rádia nepovídal...
Jestli rodiče chodili do Krče přes Braník, nebo šli přes Ryšánku, nevím. V každém případě chodili do hotelu Klimeš pěšky. Byli lidé z vesnice, na zábavy do vedlejší vesnice se chodívalo pěšky. Tam si užili podle svých představ.
Ranní novoroční cesta domů bývala asi hodně veselá, však měli pak dobrou náladu po celý sváteční den.
Na přelomu 70. a 80.let se začalo bourat. Zbyla kaplička, která budí dojem, že ji tu někdo jen tak upustil. Nedávno jsem u ní byl, je slyšet dunění aut, rámus, pochybuju, že by někoho napadlo si sem jít odpočinout. Ani zmrzlinu nelze dětem slíbit.


Kaplička dnes
Sem se chodívalo do cukrárny, do kina, do hospody...
Před deset lety mě lékařka přemluvila, abychom maminku odvezli do LDN. Dlouho jsem se bránil, bylo mi rozumně vysvětleno, že máma potřebuje péči, kterou já ji nemůžu poskytnout. Bylo jí 88, téměř nikoho nepoznávala, pletla si lidi. Veselý to nebylo.
Jeli jsme sanitkou, tušil jsem, že to je její poslední cesta v životě. Poměrně rychle jsme projížděli v blízkosti kapličky. Ta se na chvíli mihla, moment to byl. Maminka se dívala z okna:
"Ti Haškovi to taky vzali zkrátka."
Padlo jméno známých, se kterými před lety flámovali.
Na zádech jsem ucítil mrazení...

Letecké snímky. Malý modrý čtvereček je kaplička, větší obdélník místo, o kterém píšu.

 

sobota 28. května 2011

Litoměřice

Dostal jsem dárek. Zmizelé Litoměřice. Vůbec dostávám od svých potomků podobné knížky. Aspoň nemusejí vymýšlet, co by tátu potěšilo.
Na kolejích z Prahy na sever, jsou mi přisouzeny. Umístěnka do Ústí v roce 1961. Moje zaměstnání se nekonalo na jednom místě, došlo i na Litoměřice. Měsíc jsme tam měřili, nezapomenu na ubytování. Byli jsme ochotní spát kdekoliv, jen když jsme ušetřili tehdejších 8 korun nocležného. Barák, kde jsme měli kancelář, byl těsně před likvidací. Vodovod, se záchodem to bylo svízelné. A bylo nám to jedno. Rok 1963, bylo mi dvacet. Možná pro dnešní dvacetileté málo pochopitelné.
Publikace jsem prošel tak z jedné čtvrtiny, určitě se sem vrátím, bude třeba i návštěva, kdy opadá listí...
Samozřejmě, že jsem vyrobil pár srovnávaček
Kromě dvou pohledů přes Labe a jednoho na náměstí jsem okopíroval historické fotky z publikace Zmizelé Čechy – Litoměřice (Paseka 2011). Protože jsem je převzal i s textem, moje komentáře budou tentokrát spíš žádné.


Pohledy přes Labe
Nemohl jsem se nasytit té nádhery.
Ani komunisti, ani fašisti nedokázalí zničit tuhle krásu. Vylezte ze svých plechových miláčků a koukejte!







Náměstí


Dlouhá ulice



Jezuitská ulice





Michalská - Krajská

náměstí



Severozápadní roh





Facebook - Srovnávací fotky












A ten rybář, kde je mu konec. Ten by čuměl na dnešní elektronický rybaření. Uvědomuje si to dnešní moderní rybář, jaká je to hovadina?

pondělí 23. května 2011

Praha - Kunratice

Byl jsem vybavený starými fotkami, ale tolik se v kdysi poklidné vesnici Kunratice, změnilo. Kolem vyrostla sídliště, i stará zástavba se změnila. Odškrtával jsem si jeden obrázek za druhým.



Kunratice
Zelené domky, kdysi zájezdní hospoda, dokonce s letními byty. Na kopci, daleko za Prahou. Krásný výhled na krčské údolí. Auta si přivlastnila cestu pro koňské potahy, stejně jako všude. Za komunistů tu byla prachobyčejná, ale mimořádně sympatická hospoda. Čtyřka. Občas jsem tu zarazil s dětmi, když jsme táhli z Krčáku. Měli tu obyčejnou limonádu, po které se dětem dělaly červené půlměsíčky u úst V den Velké kunratické se tu scházeli různí závodníci, stejně jako v jiných hospodách v Krčáku.Dnes inzerují i jídla, nevím.
Rozhled z kopce je stále, dole dávno vyrostly, Masarykovy domovy, dnes Thomayerova nemocnice.
Sídliště přitáhly město Praha až sem a dále. Z vesnice Kunratice u Prahy se stala součást hlavního města.
Historickou fotku jsem stáhnul na adrese:



hostinec, tedy v roce 1920. Vesnice se změnila.
Historickou fotku jsem stáhnul na adrese:



už tenkrát sem jezdily z Prahy autobusy, které se točily na dnešním náměstí.
Historickou fotku jsem stáhnul na adrese:



stejná lokalita jako předešlá, autobus je blíž. Tam, kde tehdy byla cukrárna, je i dnes.
Historickou fotku jsem stáhnul na adrese:



zámek
Objekt nevypadá na první pohled vábně, stromy zmizely. Celá tvrz je nyní pěkně zrenovována, stromky jsou zde vysázeny nové, nějak tuším, že i budova zámku bude jednou vyfešákovaná stejně jako ostatní objekty. Vznikl tu příjemný prostor.
Historickou fotku jsem stáhnul na adrese:



mlýn
Býval kdysi zastávkou na osvěžení pěších turistů, kteří z Prahy putovali přes Nusle, Pankrác, Horní Krč. Dnes tu restaurace není, mnoho se tu pracuje, objekt se upravuje.
Rybník je tu stále, jen v současnosti probíhá jeho revitalizace (snad jsem to napsal správně).
Jako mnohonásobný účastník Velké Kunratické si pamatuju, že nádvoří bylo plné účastníků, bývalo tu občerstvení, převlíkali jsme se tu v chladivém listopadovém ovzduší. Po roce 1990 byl objekt navrácen původním majitelům a ti si nepřáli, aby jim závodníci lezli po jejich dvoře.
Slyšel jsem, že toto je už vyřešeno, ale na Kunratickou už nechodím. Trať bych nezvládl a jako divák...? Bylo by mi líto, že neběžím. Přesto jsem rád, že se závod vrátil do podoby, kdy se tu rozloučí s letní sezónou kamarádi, že zmizelo velikášství z doby soudruha Himla.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Pražské výletní restaurace (nakladatelství Lidové noviny a Muzeum hlavního města Prahy, 2010)



Krč
restaurace U labutě. Leží na opačném kraji Krčského (Kunratického, Michelského, podle chuti) lesa. Stará fotka je z třicátých let, kdy podnik po restauratérovi Josefu Dvořákovi převzal Alois Balšánek. Tedy nikoliv Kunratice, ale trochu to všechno spolu souvisí.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Pražské výletní restaurace (nakladatelství Lidové noviny a Muzeum hlavního města Prahy, 2010)



restaurace U labutě z druhé strany. Občas jsem sem chodil koncem sedmdesátých let prožírat a hlavně propíjet stravenky, které jsme fasovali na stavbě metra. Z dnešní stanice Roztyly (tenkrát Primátora Vacka) sem byl z kopce kousek. Hlavně plzeňský Prazdroj tu byl vyhlášený.
Aby nevznikl dojem, že jsme stravenky dostávali zadarmo. Za dvacet stravenek jsme zaplatili 80 korun, měly hodnotu 120. Když jsme se rozjeli, zas tolik po jedné návštěvě nezbylo.
Historickou fotku jsem stáhnul na adrese:





Facebook – Srovnávací fotky






sobota 21. května 2011

Svatý Jan pod Skalou

Místo, které je tak blízko šíleného mumraje, zvaného Karlštejn, pro poutníka, který není závislý na tom, že je třeba navštěvovat jenom TOP 10. Možná je tu na koukání více než u slavného souseda, a pak sympatická viditelná snaha zacelit rány, které způsobila doba minulá. Je tu fajn. Jezdí sem i městská doprava z Berouna.




restaurace pod Mramorem. Koukám, že tenhle barák měl namále. Je tu jakési ekocentrum, střecha je opravená, vidím to tak, že dům je zachráněný. Hospody se rušit nemají, ale na současné fotce je vidět vlevo nová restaurace a hotel Obecná škola.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Album starých pohlednic Křivoklátsko a Český kras (nakladatelství 555, 2004)



lázeňská budova. V roce 1904 založil lázně František Maršner, továrník a výrobce cukrovinek z Královských Vinohrad. Léčilo se tam všechno možné, mezi lékaři byl jeden čas i otec Karla Čapka. Svatoivanská alkalická byla k dostání v blízkém i vzdáleném okolí. Rozesílala se v bednách po 25 lahvích v provedení čistá, či s příchtí sirupu. Tedy jakási Dobrá voda. Jenom tenkrát ještě neexistovaly pet lahve. Věhlasné prý lázně byly, ale skončily činnost už v roce 1914, vlastníkem objekrtu kláštera se stala kongregace Bratří škol křesťanských. A v restitutcích jim připadl opět.
Slyšel jsem odtud spoustu dětských hlasů. Že ta auta kazí dojem? No, jezdíme v nich...
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Album starých pohlednic Křivoklátsko a Český kras (nakladatelství 555, 2004)



obchod Antonína Landy, samozřejmě bývalý.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Berounsko na starých pohlednicích. (Baron 2007)



sousoší Panny Marie se svatým Janem Křtitelem a svatým Ivanem se přestěhovalo, dnes je blízko bývalého hostince Pod Mramorem, kde snad vydrží.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Album starých pohlednic Křivoklátsko a Český kras (nakladatelství 555, 2004)





Facebook – Srovnávací fotky






pátek 20. května 2011

Žebrota zakázána



Facebook - Václav Víšek

čtvrtek 19. května 2011

Braník U Kalašů

Braník - pekařství U Kalašů.
Úplně ideální situace. Na baráku je historická fotka objektu. Vyfotil jsem ji a hned taky onen dům. Úplná sranda zpracovat takové srovnání.
Pečou výborné pečivo, kupuju si tam obyčejné housky. Kdybych měl tu moc a mohl rozhlásit: "Nekupujte pečivo v hypermarketech! Je z mamutích pekáren, bez chuti a zápachu. I v malých městech mívají svoje pekařství s dobrým pečivem."
Já vím, že je to marné volání, ten hnusnej rohlík z velkopekárny je o korunu levnější...


Facebook – Srovnávací fotky


středa 18. května 2011

Křeslo


Tohle jsem si pořídil. Made In China. Přvezli mi to ve škatuli, rozebrané na kousky. Ještě, že byl doma syn, který to po 2 hodinách dal dohromady. Já už bych platil 100 korun na chirurgii, určitě bych v tom byl zamontovaný.
Dřevěná židle už mě moc tlačila do míst, kterými člověk většinou sedává. Všechno bolelo. Sedí se v tom nádherně.

Tak se, milí FB přátelé, snažte, ať mám v pohodlí co číst a prohlížet.
 
 
 
Facebook - Václav Víšek
 

Jednota Českých Střádalů




Facebook - Václav Víšek

úterý 17. května 2011

Něco z historie města Dubá

Bylo to předloni. Jestli umím počítat, protože na tohle nestačí prsty jedné ruky, mám na seznamu přátel FB sedm (!) lidí, se kterými jsem předloni, mimo jiné, projížděl tímto městem. Zdeněk Wachtl, který sešlost pořádal, neměl připravenou tak důležitou informaci z historie!




pondělí 16. května 2011

Další výprava na Podřipsko


1923

 
2011

Ta kniha starých pohlednic je strašně tlustá. Svůj k svému, koupil jsem ji a dal do knihovny. Jsem-li obdarováván, dostávám další. Stačím všechna ta místa objet?

Taky bych se chtěl podívat do jižní Ameriky na Kordillery, taky na Novým Zélandě jsem ještě nebyl, taky Grónsko neznám, taky na Luzný vylézt, ještě jednou na Kraličák.

Když ráno vstávám, mám pocit, že už pojedu do... všichni dobře víme, kam. A to spím na speciální matraci od firmy... Neřeknu. Objednával jsem si ji u kamarádky v Braníku. Dělal jsem si zašupovací postel na míru. Podle výsledku jsem objednal matraci rozměrů 178x112x13. Poučení znělo, že jsem vůl, protože takové matrace se nedělají. Sice hodně mrmlala koutkem úst, v druhém měla cigáro, ale matraci na přání jsem si časem odnesl domů. Pěšky.

Ale jedu na Roudnicko. Byl jsem tu nedávno, jeden fanoušek Srovnávacích fotek mě ujišťoval, že v Libotenicích mám chybu. Byl jsem přesvědčen o své pravdě, ukázalo se, že pravdu má on. Hned je o čem psát.

Když vzpomínám, tak vzpomínám. Byla neděle dopoledne, ve vzduchu předtucha krásného dne. Jel jsem do Libotenic z Hrobců. Postříkalo mě zavlažovací zařízení u silnice. Ono ještě funguje. V roce 1962 jsem byl u toho. Vytyčovali jsme, kudy budou vést roury. Jezdili jsme Tatrou 805, náklaďák bez čumáku, i na Říp jsme vyjeli. Největší pitomec bývá postaven ke stroji, aby mával rukama. Byl jsem nejmladší...

Míval jsem k ruce paní zapisovatelku, šikovnou. Hezkou? Prosím, vždyť jí bylo pětačtyřicet! Mně bylo 19. V té době to byla pro mě stará bába. Při téhle práci neměla zrovna moc co dělat, tak ležela v trávě a kybicovala. Často ze mě tahala informace o mém sexuálním životě, doporučovala mi různá děvčata. Tentokrát měla podivné narážky, které jsem moc nechápal. Pochopil jsem až po létech. Takže, kdo očekával, že budu popisovat hrátky zralé ženy s kolouškem v trávě, musím zklamat. Zavodňování bylo důležitější. Budovali jsme socialismus.

Rohatce leží na kopci, za zády mám údolí Labe, jedu do údolí Ohře, která zde pomalu končí svůživot. Za pár kilometrů věnuje svoje vody Labi. Krásné výhledy na České středohoří. Spousta žluté barvy. Kraj, který byl označován jako zelinářský, zežloutl. Řepka. Ne ten ze Sparty. Olejná.

Asi jsem někdy přes Rohatce jel, nepamatuju se. Vždycky se smutně dívám na vesnice, odkud byli vystěhováni Němci, tady ale žili jen Češi a vesnice trochu vypadá jako po vystěhování. Velké statky neplní svou funkci, menší domky jsou udržované, aby se v nich dobře bydlelo.

Místního obyvatele zajímala ho moje činnost. V takový vesnici se moc nezměnilo, to v Praze je to jiné, co? Díval jsem se po některých objektech, tiše s ním nesouhlasil. Pěkný rybník na návsi je udržovaný, jiný, který byl u kaple, je zrušený. Padl prý návrh obnovit. Zvedla se opozice, byli by tam komáři a jiné problémy. Spadne i kdysi pěkná kaple z 18.století? Hospoda zrušená, škola taky.

Sjíždím k Oharce, jak někteří místní říkali Ohři. Dolánky působí v nedělním poledni opuštěně. Kostel, fara jsou v pořádku, bohužel pro moje focení vyrostlo kolem nich příliš zeleně.

Tady žili lidé, teď tu jen bydlí.

Po hlavní silnici přijíždím do Doksan. Než byla postavená dálnice, nedala se přejít silnice. Fungoval motorest.

Klášter sester premonstrátek. Jeho historie začíná v polovině 12.století. Zrušil ho Josef II. Od roku 1782 byl přeměněn na zámek. Klášterem je opět od roku 1998, celý areál je v majetku církve. Nevím proč, ale zvenku objekt vypadá omšele, na nádvoří zoufale. Deset minut, které jsem tu strávil, bych nejraději vymazal z paměti. Prchám z brány ven.

Na tlačenku s cibulí do hospody, která otvírá až ve 14 hodin. Sympatické bistro má dovolenou. Před zámkem prodával mladé stromky pán, v jednu hodinu se ptal, kolik je. Zjevně zklamaný. Že jsou dvě hodiny, však pochopil bez hodinek, čuchem. Seděl tam dřív, než já s hodinkami.

Na vlak do Roudnice se vydávám se smíšenými pocity. Doksany byly důležitá obec, podle webových stránek místní zastupitelstvo se snažit navrátit bývalou slávu.



Fotky  zde

nebo zde

Druhý výlet na Podřipsko


Průvodní text k tomuto výletu je na adrese:


Libotenice
čp.21
V minulém albu Vesnice u Labe severně od Roudnice mi oponoval u jednoho srovnání (řeznictví Antonína Krejzy) uživatel R.M. Moc jsem s ním nesouhlasil, protože jsem vycházel z publikace, ze které jsem informace čerpal. Zajel jsem tam, pokecal s místním občanem, který říkal, že knihu doma má a že mám pravdu já. Přesto jsem objekt nafotil z několika míst a odjel s pocitem, že jsem sem jel podruhé zbytečně. Hodil jsem doma fotky do počítače a zíral nevěřícně na obrazovku. Sedělo to. Jeden náš politik kdysi prohlásil něco o pr... a hrnci.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích (Baron 2008).



Rohatce
kaple Všech Svatých
z roku 1744 (stavitel Oktavián Broggio z Litoměřic). Lípa, zasazená 5.dubna 1920 jako "lípa svobody" dnes hodně cloní, zase dnes není moc na co koukat. Porovnání z druhé strany se mi nepovedlo, odtud je devastace stavební památky zřejmější. Zhruba jsem to srovnal a přiložil k ostatním fotkám z výletu.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích (Baron 2008).



statky čp.23 a 24.
Asi to bývaly bohaté statky...
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích (Baron 2008).



statek čp.25.
Největší panský statek ve vsi v majetku doksanského kláštera. Obdobný stav jako minulá fotka. Na dnešní fotce je vidět reklama na pivo, možná tu bývala před časem hospoda.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích (Baron 2008).



spodní rybník Kale
je zachovaný, podle laviček bych řek, že se tu i sedává. Za sezením vykukuje krabicoidní stavba, někdy se tam prý čepuje pivo.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích (Baron 2008).



náves,
v pozadí kaple, po stranách dělnické domky.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích (Baron 2008)



škola.
U dnešní fotky je třeba dodat bývalá.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích (Baron 2008).



Dolánky nad Ohří
kostel svatého Jiljí, poněkud schovaný za stromy. Vpravo je statek čp.3
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích (Baron 2008)



náves.
Komentář z publikace říká "čilý ruch před místním obchoden, za ním vlevo místní škola" Musela tu být někde i hospoda. Moji starší kolegové mi říkali, že sem chodívali z Doksan řádit.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích (Baron 2008).



škola,
která asi už neplní svou původní funkci, budova je udržovaná.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích (Baron 2008).



fara a kostel.
Vlevo renesanční boží muka z roku 1597. Jedná se o válcový sloup se čtyřbokou výklenkovou hlavicí, zakončenou soškou Krista Trpitele. Dnes kolem jezdí auto za autem.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích (Baron 2008).



Doksany
cukrovar, který už dlouhu dobu cukr nevaří.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích (Baron 2008)



vstupní brána do areálu doksanského kláštera a zámku. Škoda, že je objekt v mizerném stavu. Každou chvíli se tu zastavují auta, přijíždějí cyklisté, když vidí, že uvnitř moc neuvidí, odjíždějí. Autem, které si mi připletlo do záběru, přijeli Francouzi. Koukli, vyfotili... a dost.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích (Baron 2008).



zájezdní hosinec, hotel, později auty obléhaný motorest s velkou zahradou. Vedla tudy hlavní silnice z Prahy do Litoměřic. Před pár lety se otevřela dálnice, motorest zkrachoval... I tak zde jezdí poměrně dost aut.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích (Baron 2008).



pošta a vstupní brána do zámku z jiného úhlu.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích (Baron 2008).



doksanská zatáčka, kterou určitě pamatují automobilisté, kteří obcí projížděli. Rovně se jezdilo do Prahy, vlevo do Litoměřic. Vpravo pošta, vlevo kousek bývalého zájezdního hostince.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích (Baron 2008).



škola z roku 1889. Dnes cedule nemá, tak ji asi žáci nenavštěvují.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích (Baron 2008).



zámeček Terespol kněžny Terezie Poniatowské, rozené Kinské, vystavě v 80.letech 18.století. Dnes by se asi kněžně nelíbil.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích (Baron 2008).



Chvalín
náves s barokní kaplí svatého Jana Nepomuckého z roku 1725. Za jejího stavitele bývá považován O.Broggio.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích (Baron 2008).





Facebook – Srovnávací fotky