Další výprava na Podřipsko



1923

 

2011



Ta kniha starých pohlednic je strašně tlustá. Svůj k svému, koupil jsem ji a dal do knihovny. Jsem-li obdarováván, dostávám další. Stačím všechna ta místa objet?

Taky bych se chtěl podívat do jižní Ameriky na Kordillery, taky na Novým Zélandě jsem ještě nebyl, taky Grónsko neznám, taky na Luzný vylézt, ještě jednou na Kraličák.

Když ráno vstávám, mám pocit, že už pojedu do... všichni dobře víme, kam. A to spím na speciální matraci od firmy... Neřeknu. Objednával jsem si ji u kamarádky v Braníku. Dělal jsem si zašupovací postel na míru. Podle výsledku jsem objednal matraci rozměrů 178x112x13. Poučení znělo, že jsem vůl, protože takové matrace se nedělají. Sice hodně mrmlala koutkem úst, v druhém měla cigáro, ale matraci na přání jsem si časem odnesl domů. Pěšky.

Ale jedu na Roudnicko. Byl jsem tu nedávno, jeden fanoušek Srovnávacích fotek mě ujišťoval, že v Libotenicích mám chybu. Byl jsem přesvědčen o své pravdě, ukázalo se, že pravdu má on. Hned je o čem psát.

Když vzpomínám, tak vzpomínám. Byla neděle dopoledne, ve vzduchu předtucha krásného dne. Jel jsem do Libotenic z Hrobců. Postříkalo mě zavlažovací zařízení u silnice. Ono ještě funguje. V roce 1962 jsem byl u toho. Vytyčovali jsme, kudy budou vést roury. Jezdili jsme Tatrou 805, náklaďák bez čumáku, i na Říp jsme vyjeli. Největší pitomec bývá postaven ke stroji, aby mával rukama. Byl jsem nejmladší...

Míval jsem k ruce paní zapisovatelku, šikovnou. Hezkou? Prosím, vždyť jí bylo pětačtyřicet! Mně bylo 19. V té době to byla pro mě stará bába. Při téhle práci neměla zrovna moc co dělat, tak ležela v trávě a kybicovala. Často ze mě tahala informace o mém sexuálním životě, doporučovala mi různá děvčata. Tentokrát měla podivné narážky, které jsem moc nechápal. Pochopil jsem až po létech. Takže, kdo očekával, že budu popisovat hrátky zralé ženy s kolouškem v trávě, musím zklamat. Zavodňování bylo důležitější. Budovali jsme socialismus.

Rohatce leží na kopci, za zády mám údolí Labe, jedu do údolí Ohře, která zde pomalu končí svůživot. Za pár kilometrů věnuje svoje vody Labi. Krásné výhledy na České středohoří. Spousta žluté barvy. Kraj, který byl označován jako zelinářský, zežloutl. Řepka. Ne ten ze Sparty. Olejná.

Asi jsem někdy přes Rohatce jel, nepamatuju se. Vždycky se smutně dívám na vesnice, odkud byli vystěhováni Němci, tady ale žili jen Češi a vesnice trochu vypadá jako po vystěhování. Velké statky neplní svou funkci, menší domky jsou udržované, aby se v nich dobře bydlelo.

Místního obyvatele zajímala ho moje činnost. V takový vesnici se moc nezměnilo, to v Praze je to jiné, co? Díval jsem se po některých objektech, tiše s ním nesouhlasil. Pěkný rybník na návsi je udržovaný, jiný, který byl u kaple, je zrušený. Padl prý návrh obnovit. Zvedla se opozice, byli by tam komáři a jiné problémy. Spadne i kdysi pěkná kaple z 18.století? Hospoda zrušená, škola taky.

Sjíždím k Oharce, jak někteří místní říkali Ohři. Dolánky působí v nedělním poledni opuštěně. Kostel, fara jsou v pořádku, bohužel pro moje focení vyrostlo kolem nich příliš zeleně.

Tady žili lidé, teď tu jen bydlí.

Po hlavní silnici přijíždím do Doksan. Než byla postavená dálnice, nedala se přejít silnice. Fungoval motorest.

Klášter sester premonstrátek. Jeho historie začíná v polovině 12.století. Zrušil ho Josef II. Od roku 1782 byl přeměněn na zámek. Klášterem je opět od roku 1998, celý areál je v majetku církve. Nevím proč, ale zvenku objekt vypadá omšele, na nádvoří zoufale. Deset minut, které jsem tu strávil, bych nejraději vymazal z paměti. Prchám z brány ven.

Na tlačenku s cibulí do hospody, která otvírá až ve 14 hodin. Sympatické bistro má dovolenou. Před zámkem prodával mladé stromky pán, v jednu hodinu se ptal, kolik je. Zjevně zklamaný. Že jsou dvě hodiny, však pochopil bez hodinek, čuchem. Seděl tam dřív, než já s hodinkami.

Na vlak do Roudnice se vydávám se smíšenými pocity. Doksany byly důležitá obec, podle webových stránek místní zastupitelstvo se snažit navrátit bývalou slávu.

Fotky  zde

nebo zde