středa 27. dubna 2011

Vesnice u Labe severně od Roudnice



Roudnice nad Labem, Karlovo náměstí

Celoživotní tulák, nerad se vážu na jedno místo, třebaže mám své zamilované kouty. Býval bych rád takhle žil celý život, ale jsou důležitější záležitosti, rodina, práce a mnoho dalšího. Moje děti by si určitě vzpomněly, jak jsme v sobotu ráno chytávali vlak, který zrovna jel, pak jsme se, k údivu ostatních cestujících, dohadovali, kam vlastně pojedem. Na dráhu jsme měli režijní legitimace. Občas jsme se i pohádali.

Proto i v tomhle svém činění přeskakuju sem a tam. Zůstalo mi to. Dnes vyjíždím sám. Na Velikonoce jsem rád doma. Nemám nikde žádnou sekačku na trávu, kterou bych musel každý víkend nutně provětrat. Cestuju rád ve všední dny. Tentokrát jsem si připravil Rokycany a okolí. Večer čumím do jízdního řádu, nějak se mi spojení nezdálo, Roudnice začíná stejným písmenem... Taky systém.

Musím mít z oné lokality staré fotky. Přibývají mi, dostávám tipy, knížkami se starými pohlednicemi jsem obdarováván. Materiálu mám hodně. Chci užívat zbývající dny života svobodně a nezávisle. V rámci možností, jaksi. Zdraví, síly, schopnosti...

Nedávno jsem viděl v knihkupectví knihu starých pohlednic Podřipsko. Pětikilo je dost, ale obrázků je tolik, že jeden stojí s bídou korunu. Kdo sežene pohlednici na korunu? Dnes.

Mapu, knihu, kolo, svačinu a hurá na vlak. Budu upřímný. Kopce už mi nejdou jako dřív. Kolem Labe jich tolik není a jsou ke stárnoucímu přívětivé.

Vystupuju na zastávce Oleško. Ústecký kraj, třebaže Ústí nad Labem a tahle zemědělská obec toho nemají příliš společného. Hodně v dáli jsou vidět některé kopce Českého středohoří. V roce 1995 jsme tu zaměřovali podklady pro stavbu vlakového koridoru. Někdy jsme zašli do obchůdku, kde milá paní provozovala zároveň bufýtek. Sekanou opekla, vychlazené pivo podala, kafe uvařila. Byla pyšná, že v takovém malém místě ji živnost přináší výdělek. Nemluvím o miliónech, protože pro někoho kšeft pod milión není "vejvar". Služba pro pár místních obyvatel.

Hledat krámek už je ztráta času. Všechny české vlády bez rozdílu barvy na drobné živnostníky zvysoka kálely. Vím, že není možné v malých obcích provozovat prodělečné obchody, jako byly dávné Jednoty, ale připadá mi, že drobní podnikatelé byli doslova zašlápnuti.

Nenašel jsem toho mnoho, ale kaplička svítí novotou, za to naproti bývalý statek... Za Rakouska tu bývala vojenská posádka a mám ve své knize pohlednici, která podle textu je ve vlastnictví obce. Jedu tam, objekt je přestavován, oplocený, hlídaný krvežíznivými psy.

Vesnice, které mám v plánu navštívit, dostaly při povodni v roce 2002 co proto. Sjíždím do Libotenic, k Labi. Čím je obec významná. Žili a žijí tu lidé. Hospody a obchody zrušené, jiné vzniklé, školu si dokázali ubránit, budova stará přes sto let, funguje a je udržovaná.

V Hrobcích jsme měli hodně práce kolem roku 2000, nádraží bylo spíš stavbou, však na nové fotce je vidět nové nástupiště, zasklený podchod.

Byl jsem se tam podívat na podzim roku 2002. Povodní bylo postiženo asi 10 domů. Velká obec, pár domů u vody utrpělo. Ale pořádně. Na taková místa se neorganizovaly sbírky. Člověk, který měl barák celý pod vodou, na tom byl stejně jako lidé bydlící ve vesnici, která byla celá pod vodou a byla řádně mediálně propraná. Byl jsem tam někdy v listopadu, v neděli navečer, už se skoro stmívalo, u míchačky zoufalý člověk a pracoval...


Hrobce, ulice, která byla roku 2002 pod vodou
Nedokázal jsem si tehdy představit, že by se do vodou zalitých trosek ještě vrátil obyvatel. Stalo se, námět pro fotku.

Žiju utkvělou představou, že v Židovicích navštívím hostinec, jezdívali jsme tu služebním autem, asi jsem se spletl. Ani restaurace, ani obchod. A přitom tahle stará fotka vysloveně láká k návštěvě.


Jak se žije v takové vesnici? Město Roudnice je za vrškem. Kdysi dávno děti běžně chodily do školy pěšky, což je při provozu na hlavní silnici skoro vyloučené, s autobusy je to asi všelijaké. Auto bude zřejmě nutností, přibyde tedy další, na silnicích provoz neustále vyšší. To je taky hospodářský růst, o kterém sní celý svět. Koloběh, který nelze zastavit, kam se řítíme?

Přemýšlení nechám přemýšlivým, sjíždím do Roudnice, v první hospodě zasednu. Už odtud pojedu do Prahy vlakem, jsem kousek od nádraží, tak do mě zasyčí hned dvě.


Zbývá mi čas, sedím v Havlíčkově ulici, od hospody se mi nabízí další srovnávání. Vylezu na Karlovo náměstí, pokochám se pohledem na kdysi spořitelnu, dnes poštu. Už toho moc srovnávat nebudu, spíš se podívám k Labi, k řece, která dovede být čas od času k tomuto kraji krutá. Musím se sem někdy vrátit, fotek v knize mám dost. Kdy? Až mě to popadne.

Facebook - Václav Víšek



Fotky z výletu zde


nebo zde






































Vesnice u Labe na sever od Roudnice

Úvodní text se vyskytuje na

Oleško
Pohled, složený ze čtyř obrázků. To jsem ještě nezkoušel. Hned první jsem nenašel, kapličku však září a statek naproti je "lahůdka". Raději bez komentáře.
Historická fotka byla okopírovaná z publikace Podřipsko na starých pohlednicích (Baron 2008)



Libotenice
škola
Na školy si "zatuchlé" mocnářství zjevně potrpělo. Začátek 20.století a ona budova slouží stále. Je to radost, když vidím, že existují místa, kde si určitých hodnot váží a udržují je.
Historická fotka byla okopírovaná z publikace Podřipsko na starých pohlednicích (Baron 2008)



hostinec Františka Tichého.
Kdysi. S terasou nad Labem. Fungoval tedy i za první světové války. Dnes se v něm jenom bydlí. Voda tenhle barák určitě hodně trápila. Kolik ho asi bylo nad hladinou v roce 2002?
Historická fotka byla okopírovaná z publikace Podřipsko na starých pohlednicích (Baron 2008)



hostinec
Bývalý. Lidem v budově se snad dobře bydlí. Dvě hospody zrušené, musím podotknout, že ve vsi hospoda funguje jiná.
Historická fotka byla okopírovaná z publikace Podřipsko na starých pohlednicích (Baron 2008)



obchodník Josef Kujal
měl živnost naproti, ale tenhle barák nese jeho jméno.
Historická fotka byla okopírovaná z publikace Podřipsko na starých pohlednicích (Baron 2008)



Hrobce
vila majitele továrny Josefa Klementa (výroba čerpadel a postřikovačů). Továrna neexistuje, vila je mírně zplundrovaná, ale pracuje se na ní.
Historická fotka byla okopírovaná z publikace Podřipsko na starých pohlednicích (Baron 2008)



Židovice
Restaurace Františka Nováka
Ve vesnici kdysi fungoval cukrovar, blízko něj škola, mám fotku, budova stojí, ale je tak obrostlá stromy, že téměř není vidět. František Novák, jak vidno z fotky z roku 1902, se o dům staral, byl na něj zřejmě pyšný, že i pohlednici vlastním nákladem vydal. Co bylo na budově zajímavé, je pryč, natřeli ji na zeleno, na fotce vypadá podstatně lépe, než je skutečnost. Mimo záběr stál před budovou trabant.
Historická fotka byla okopírovaná z publikace Podřipsko na starých pohlednicích (Baron 2008)



hlavní ulice směrem na sever.
Pohlednici v roce 1905 počmárala Máňa V. Vůbec, jak tak prohlížím staré pohlednice, mnoho je jich popsaných navrchu. Psalo se ze všech stran. Ale nebyly tolik otlučené baráky jako tento.
Historická fotka byla okopírovaná z publikace Podřipsko na starých pohlednicích (Baron 2008)



obecní dům.
Stále slouží jako obecní úřad. Velká lípa sem byla zasazena v roce 1946, u příležitosti první výroční konce druhé světové války.
Historická fotka byla okopírovaná z publikace Podřipsko na starých pohlednicích (Baron 2008)



kaplička
Proměny vesnice. Ale pumpu by si mohli dát do kupy! Za zády mi štěkali psi jako pominutí. Historická fotka byla okopírovaná z publikace Podřipsko na starých pohlednicích (Baron 2008)



Roudnice nad Labem
Havlíčkova ulice.
V komentáři k téhle fotce je v publikaci psáno, že levá strana ulice vzala za své. V tomto místě ani tolik ne.
Historická fotka byla okopírovaná z publikace Podřipsko na starých pohlednicích (Baron 2008)



Husovo náměstí
Hned vlevo je prý vyhlášený hostinec U černého orla. Pojiš´tovna, reality. Těch zrušených hospod jsem dnes potkal tolik... Štíty budov jsou opravené, ale jsou jaksi trochu stylově jiné. A na podstavci stojí Jan Hus. Na Husově náměstí.
Historická fotka byla okopírovaná z publikace Podřipsko na starých pohlednicích (Baron 2008)





Facebook – Srovnávací fotky






středa 20. dubna 2011

Náměstí Kinských

Nedávno jsem představil výsledky svého putování po Smíchovu a Košířích. V knihkupectví jsem pak nakoukl do publikace Smíchov - město za Újezdskou branou od Jana Jungmanna. Nádhera. V okamžiku jsem věděl, že si ji musím koupit. Hned u kasy zaplatit a utíkat pryč. Jak bych se moc rozmýšlel, možná bych zaváhal...

Veliká, drahá a krásná. Těžká. Mít ji jenom doma, podívat se a chodit bez ní, to je poloviční zážitek. Upozorňuju dámy, pokud by snad se na takovou procházku vydaly, kniha je o dost větší než největší kabelky. I do roztomilého batůžku těžko vleze. Chce to soumara. Nebo manžela..

Náměstí Kinských je ve všední den hodně frekventované. Tramvaj, autobusy na Strahov, světelná křižovatka, průvod automobilů. V neděli dopoledne to jde. Udělal jsem zde pět srovnání a hledím na výsledky. Na první pohled se mnoho nezměnilo, stejný poklid jako před sto lety. Na mnohých místech Smíchova jsou změny až drastické, tady jsem na chvíli propadl iluzi, že svět je pořád stejný. Možná, že i místní názvy zůstanou nějaký čas stejné. Na knihu jsem si zvykl, kromě focení jsem si ujasnil, kde vůbec byla Újezdská brána, jak se Smíchov od Malé Strany vyvíjel.





Pohled na Kinského zahradu zvenku
Nástavba na rohovém baráku, místo dvou povozů se zapřaženými koňmi, dvě auta. Na tramvaj čekající lidé.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Jana Jungmanna Smíchov - město za Újezdskou branou (Muzeum hlavního města Prahy 2007)



Pohled z náměstí Kinských směrem na Újezd
Vpravo bývalá kasárna, dnes v budově řádí justice. Všude auta, auta, ale to bych se stále opakoval.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Jana Jungmanna Smíchov - město za Újezdskou branou (Muzeum hlavního města Prahy 2007)



Náměstí Kinských s pavilonem Mánes
Pavilon je pryč, barák na prodej, nemá někdo zbytečné peníze? Pěknej barák, pár kroků do překrásně uprvené zahrady....
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Jana Jungmanna Smíchov - město za Újezdskou branou (Muzeum hlavního města Prahy 2007)



Smíchovská kasárna z druhé strany
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Jana Jungmanna Smíchov - město za Újezdskou branou (Muzeum hlavního města Prahy 2007)



Štefánikova třída, Švandovo divadlo
Jak se to tu všude jmenovalo? Třída po Kinských, pak po Kirovovi, náměstí po sovětských tankistech, divadlo po Zdeňkovi Nejedlém. Docela rád jsem do tohoto divadla chodil. Komunistická vrchnost byla spokojená s názvem, ředitelem bolševik Buchvaldek, který byl údajně vlažnější a nechal lidi žít. Lístky se sehnaly, byly levné a kdo měl rád herectví Jiřího Adamíry, přišel si na své. A když hráli tendenční volovinu, a to hráli ve všech divadlech, nepřišel vůbec.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Jana Jungmanna Smíchov - město za Újezdskou branou (Muzeum hlavního města Prahy 2007)





Facebook – Srovnávací fotky






Pozdrav z Chrustenic



Ani nepíše, jestli má připojení k internetu.


Facebook - Václav Víšek

pondělí 18. dubna 2011

Pražské zahradní restaurace

Zahradní restaurace byl fenomén dávno doby minulé. Nejezdilo se na chaty, po Praze jezdily koňské povozy, obyčejní občané jezdili tramvají, spíš chodili pěšky. V sobotu se pracovalo, posezení v zahradní restauraci byl vlastně pobyt v přírodě. Koupil jsem si publikaci Tomáše Dvořáka o těchto podnicích. Se starými fotkami, ale vím, že jich bylo daleko víc. Třeba v mém rodném Podolí, sousedním Braníku, všude po Praze. Kéž bych získal fotky dalších.

Objížděl jsem je v nádhernou dubnovou sobotu. Protože jsem vyjel i na Letnou, přidávám i pár fotek, pohledů na Prahu z Letné, ač nejde o hospody. Byla to prima sobota.



Žofín či Slovanský ostrov
jak si kdo vybere. Jaro teprve začíná, tak se snad plocha zaplní. Pak tu asi nebude tak příjemně, jako tuto krásnou dubnovou sobotu.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Tomáše Dvořáka Pražské výletní restaurace (Lidové noviny, Muzeum hlavního města Prahy, 2010)



restaurace na Střeleckém ostrově
V místech, kde bývala na přelomu 19. a 20.století společensky významná restaurace, je dnes klid. Hospoda funguje, snad i s terasou. Přiznám se, že tenhle ostrov mám ze všech pražských nejraději. Tady se dá pěkně povalovat, dívat se na Malou Stranu nebo Novotného lávku nebo Národní divadlo nebo jen tak.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Tomáše Dvořáka Pražské výletní restaurace (Lidové noviny, Muzeum hlavního města Prahy, 2010)



restaurace na Střeleckém ostrově
Je to totéž místo jako na předchozím srovnání. Je to jen trochu jiný pohled, nechtělo se mi vyřadit žádnou.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Tomáše Dvořáka Pražské výletní restaurace (Lidové noviny, Muzeum hlavního města Prahy, 2010)



Koppmanská zahrada
Protože jsem za rohem chodil na průmku, dost mě tahle fotka z Templové ulice překvapila. Zajásal jsem, protože kostel svatého Jakuba mi umožnil srovnat tehdejší a dnešní stav. Na fotce je jedno "p", v textu publikace "pp", tak nevím. Už v roce 1915 hospoda zmizela. Chodíval sem i Hašek, Lada, konaly se tu kabaretní výstupy. V době mých studií byla za rohem v Jakubské ulici hospoda U Jakuba, deset deka koniny za korunu, pivo za 1,20, partyzánky za 1,60. Tolik asi stával oběd ve školní jídelně, na který jsem doma dostal a nekoupil si ho...
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Tomáše Dvořáka Pražské výletní restaurace (Lidové noviny, Muzeum hlavního města Prahy, 2010)



Hanavský pavilon na Letné
Tahle restaurace je nádherná při pohled zdola, nahoře je odměna za vylezení kopce. Nádherný pohled na Prahu. Terén se trochu změnil, ale budova, která byla zrenovována v roce 1967, je krásná. Hospoda funguje, asi drahá, neměl jsem potřebu.
Trvalo mi dlouho fotografování. Stáli tu ženich a nevěsta v bílém, kolem nich dva, kteří je fotili a natáčeli. Všichni mluvili rusky. Nabyl jsem dojmu, že to snad ani nejsou praví svatebčani. Překáželi mi.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Tomáše Dvořáka Pražské výletní restaurace (Lidové noviny, Muzeum hlavního města Prahy, 2010)



Restaurace na Letné
111 let a jako by se svět zastavil.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Tomáše Dvořáka Pražské výletní restaurace (Lidové noviny, Muzeum hlavního města Prahy, 2010)



Štefanikův most
Když už jsem se s kolem vyštrachal na Letnou, byl na focení průzračný vzduch, nemohl jsem odjet aniž bych neudělal pár srovnání, třebaže nejde o restaurace.
Hořejší pohlednici jsem našel v pozůstalosti mých rodičů. Táta v něm píše mámě, ještě nebyli manželé. Neměli žádné velké vzdělání, táta byl vyučený, maminka sloužila. A tak krásně si psali. Mám i pár jejich dopisů. Nezveřejnil bych je, cítil bych se jako zloděj, ale je to pohlazení po dnešní esemeskové češtině.


Čechův most
Dnešní úprava svahu je podstatně jiná, na srovnání je vidět, že dávný fotograf stál výše. Přesto zařazuju, protože se mi srovnání zdá zajímavé. Historickou fotku jsem od někoho dostal mailem, nevím, odkud byla okopírovaná.



Pohled na Vltavu z Letné
Vrátil jsem se k Hanavskému pavilonu, odkud je tak nádherný pohled. Všechno je změněné, Čechův most postavili, ale budova Občanské plovárny stojí jako tenkrát.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 5. (Paseka 2003)



Pohled na Vltavu z Letné
Opět pohled od Hanavského pavilonu.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 5. (Paseka 2003)





Facebook – Srovnávací fotky





Další srovnávací fotky z různých lokalit

sobota 16. dubna 2011

Není nad pivo


Jak jednoduché!


Facebook - Václav Víšek

pondělí 11. dubna 2011

Vlak na Dobříš




Tak se snad jmenuje skupina, hrající trampské písně, ne? Čekám na vlak skutečný.

Zašlá sláva branického nádraží. V sobotu v poledne se sem hrnuly davy od tramvaje. Z města za přírodou. Jednodenní výletníci, zase stejně netrpělivě přešlapovali na nástupišti v neděli brzy ráno.

"Snad aspoň místečko na plošině najdu."

I na schůdkách se jezdilo. A nesmělo. Že bych ještě cpal do vlaku kolo? Však se podívejte na historickou fotografii, bajkeři!

Neděle na jaře roku 2001. Osm hodin je pro Pražáky dnes brzy. Předpověď i skutečnost ukazuje na chladný, ale slunečný den. Začátkem dubna překrásný den. Nefrfnějte, nebo začne sněžit! Na nástupišti čeká pár lidí. Důchodci, dvě mladé slečny, které ještě nemají frajera, převážejícího v autě právě mladé slečny.

Čundrák nikde žádný. Vymírající druh. Neustále se bojuje za zachování všech živočišných druhů. Kdejaká noha odpadlá od mravence se chrání. Vzpomene někdo na čundráky? Potkám-li nějakého, je spíše vetchý, bývá s podivem, že ještě nechodí o holi. Mizí staré páky.

Lezu do poloprázdného vlaku, kolo cpu na špatné místo. Mám se přesunout? Snad je to jedno. V Modřanech přistoupí, oblečením i chováním čundrák. Sympaťák na první pohled. Sedá si vedle, v ruce třímá mobil, ale kdo ne?

Průvodčí, který má problém, jak se natočit, aby prolezl dveřmi. Moc dobře znám. Ať se točím, jak se točím, jsem ze všech stran stejně kulatej. Omlouvám se mu, že jsem strčil kolo jinam, než patří.

"To máte fuk. Spíš mě překvapuje, že máte kolo a jezdíte vlakem:"

"Nechci jezdit furt jen po Braníku."

"Tak někam dojedete, ne? Vezmu baťoh na záda a ujíždím. Třeba tejden."

"To víte, když síly ubývají."

"Tak nemáte na starý kolena blbnout a hrát si na sportovce."

Začínám tušit, že tohle není sranda, on mi vysvětluje svou filosofii, jak se dnes říká každé kravině, která kohokoliv napadne. Vlak zastavuje, průvodčí má práci, mizí v hloubi vlaku. Spolucestující v čundráckým mi sděluje:

"Ten je tim známej. Votravuje každýho."

Ve vlaku čtu, někdy si myslím, že všechno důležité jsem v životě přečetl ve vlaku. Pokud ve vagonu není v blízkosto povídálek, který doma musí držet hubu, mám klid, dokážu se soustředit. Díky větru a sluníčku je dnes čirý pohled, že spíš nečtu. Doufám, že na takových tratích nikdo nebude stavět protihlukové stěny, které jsou stejně na... k ničemu. Do Dobříše trvá cesta hodinu a čtvrt. Bývaly časy, kdy dvě hodiny.

Vystupuju na konečné, v Praze jsem nechal všechny diskuzní pořady, ze kterých normálně myslící člověk musí nabýt dojmu, že by konečně měl navštívit psychiatra. V batohu mám, kromě výborných karbanátků mé vlastní výroby, štos fotografií staré Dobříše. Už mi z mých srovnávacích fotek hrabe, nedávno se mi o nich zdálo, musel jsem v noci za potřebou, doufal jsem, že bude následovat sen jiný. Ale kdepak, zase fotky, i potřetí. Možná lepší, než sen o nějakém zkorumpovaném hajzlovi někde na ministerstvu. Existuje nějaká agentura, kde si můžu objednat sen? Na to ještě nikdo nepřišel? Lidi platěj za předpovědi budoucnosti, proč nešáhnout do šrajtofle a objednat si sen?

Mám sebou fotku polozbořeného dobříšského nádraží z května 1945, ale onen přemýšlivý průvodčí, který tu čeká, až se vydají zpět, na mě hledí s podezřením, co tu chci dělat. Stejně mi překáží vlak, ještě se sem vrátím.

Byl jsem už na Dobříší stokrát? Škoda, že jsem to nepočítal. K čemu by mi to bylo? Sčítání lidu je údajně taky k něčemu. Měl jsem v hlavě i plán, že se na Dobříš ve stáří přesunu. Život šel jinudy. Mám k místu vztah, skoro vřelý, dobré spojení, pokud člověk není zatížený na koleje, v autobuse se nestačí ani pořádně usadit. Nejsem na horách, vzdoušek brdský mi je připomíná, jen mě děsí, že tu socialističtí inženýři jen tak hodili do pěkného místa pár věžáků, pár starých baráků poslali do pekel. Každá doba se prý má zapsat do historie.

Projíždím po městě, plném aut. V roce 2001 jsem byl na cyklistickém zájezdu na Sardinii. Sedělo nás pár na zahrádce pizzerie v malém městečku, popíjeli jsme a přemýšleli, jestli už není radno sednout na bicykl. V ulici projížděla spousta aut. Jako by se svět zbláznil. Sobota dopoledne, ti lidé jezdili jen po nákupech, zjevně nikam nepospíchali, ale jezdili. Blázinec. No, Taliáni! Jsme údajně Slovani, ale sobotní mumraj v Dobříši neměl k italskému příliš daleko. Naučili jsme se leccos. Je tomu jen deset let.

Popojížděl jsem po městě, díval se, fotil. Činnost mě doslova vcucla, jak by asi mělo být ve všem, čím se zabýváme. Některá místa jsem nenašel, v Dobříši se hodně stavělo, bouralo, nová doba chce své, záběr krásné sokolovny na náměstí s věžákem v pozadí, tedy s hrozným věžákem, je typický. Ulice se jménem Pražská mě téměř porazila, zbouraná pravá fronta a na jejím místě "moderní" výstavba.

Zastavuji se u zámku, v padesátých letech se tu stal nejmenovaným zámeckým pánem dobrý spisovatel pohádek Jan Drda. Tady žil svou pohádku, po sovětské okupaci v roce 1968 se jeho svět zbořil. Jak na něj hledět? Jako na slušně píšícího autora, nebo komunistického vychcánka? Nechám ho spát. Hned vedle svítí novotou Kostel Nejsvětější trojice.

Vyfotil jsem si ho, doma jsem dostal vztek, na stránkách města Dobříše je jeho stará fotka, kterou jsem přehlédl. To by byla krásná srovnávačka. Stejně jako další dva objekty na náměstí. Mám se vymlouvat na sklerózu nebo vysoký věk? Budu zticha.

Projíždím kolem hřbitova. Zamykám kolo a jdu se poklonit Honzovi Zajíčkovi, už je tu 4 roky. Kytku nemám, je sobota odpoledne, on by se určitě zašklebil:

"Co bys vyhazoval prachy za kytku, beztak prodávaj kradený..."

Vzpomínka na kamaráda. Co jsme my, budete i vy! Hřbitov je na pěkném místě, ale snad mám ještě čas. Jedu pryč, ještě něco musím prožít, proto jsem na světě, rodiče, když mi dávali život, určitě nepřemýšleli o tom, že budu čekat ve frontě před krchovem.

Na nádraží už nestojí vlak, udělám si fotku. Válka je vůl.

Vítr cyklisti zrovna nemilují. Ani já ne. Jedu do Nového Knína, vítr mám v zádech. S takovým větrem se klidně budu kamarádit.

Nový Knín, Zlatohorní město, slogan, který si dávalo město na staré pohlednice. Hezky položené, v sobotu odpoledne trochu mrtvé, v devadesátých letech, kdy se vyrojilo nespočetné množství restaurací, které zavíraly až ráno, tu bývala hospoda, ze které jsem jednou odcházel ve čtyři ráno, byla ještě naplněná k prasknutí. Utíkal jsem před ženou, která mi za pivo slibovala naprosto všechno. Svět se mění, za dvacet let je jinak. Už mi nikdo nic neslibuje. Ani za pivo.

Zase fotím, porovnávám, spláchnu chuť, kterou mi v puse zanechaly karbanátky, vydávám se do Malé Hraštice, protože Nový Knín železná dráha minula, hlavně z pochopitelných terénních situací. Stoupám nahoru od Kocáby, předem vím, že tady slezu z kola. Nahodil jsem nejlehčí převod a vyjel! Jak málo stačí penzistovi ke štěstí.

U kapličky je všechno vyzdobené jak na Velikonoce. Nebo se slaví jaro? Můžu přemýšlet o tom, jestli je něco vkusná oslava jara, a co je kýč. Nechám problém estétům, ujíždím k nádraží, kde je hospoda méně afektovaná.

U piva usínám, jdu čekat na vzduch. Zplundrované nádražíčko, které zažilo lepší časy. Možná jsme si podobní. Jízdenky už neprodávají, všechno kryje mříž, stěny posprejované. Mám k prostředí vřelý vztah. Jako by šlo o sourozence. Na vlak čekají zbytky naší generace. Potěšilo mě, že přišla skupina dětí, snad skauti. Co vědí majitelé čtyřkolových plechových miláčků o vlaku na Dobříš?

Doma zapínám a okamžitě vypínám zpravodajství. Všichni se mě snaží přesvědčit, že darebák je ten druhý.

Z foťáku vylezou fotky. Porovnám s výtvory mých dávných předchůdců, tiše obdivuji jejich um. Slovo digitální fotografie neexistovalo, byl to dlouhý proces přivést na svět obrázky, ve kterých se my, storomilci, hrabeme a chrochtáme nad nimi blahem. Celý večer se u počítače těším ze své činnosti. Kdybych, kromě sebe, potěšil ještě aspoň jednoho člověka, není to málo.



BLOG TÝDEN

Všechny fotky z výletu jsou zde

nebo

zde

Malá vzpomínka na Honzu


Svůj vztah k Honzovi Zajíčkovi jsem tu již popsal. V sobotu jsem byl na Dobříši. Ne na pochodě, jako kdysi. Můj současný koníček, kdy jezdím na kole s batohem plným starých pohlednic, a porovnávám se současným vztahem, mě nutně zavál i sem.



Odjížděl jsem z města kolem hřbitova. Blesklo mi hlavou, že tady se můžu poklonit kamarádovi. Můžu s ním tiše porozprávět, říci mu, že je dneska hezky. A že jsem mu nepřinesl ani kytku, v sobotu odpoledne bych ji tady těžko sháněl. Tak jsem si vymyslel, že se na mě Honza zašklebil:


"Dej si radši kus uzenýho a pivo, to já měl rád."


Až vás někoho zanese život na tahle místa, aspoň na něj vzpomeňte.






Facebook - Víškovy střípky z DP

Dobříš a Nový Knín

Město, ke kterému mám vztah, ani nevím proč. Dokonce jsem jeden čas uvažoval, že bych ve stáří hodil Prahu za hlavu a přesunul se sem. Myslíme, myslíme, život si stejně jede po svém. Využívám nádherného větrného a slunečného počasí a odjíždím. Nebudu se dál rozepisovat, však jsem vše napsal v blogu.
Velkou část fotek jsem stáhl ze stránek města Dobříše, bohužel jsou datovány jen výjimečně.



Dobříš
sokolovna
Budiž pochválen ten, který zachoval na náměstí zajímavou sokolovnu, ale ten dohled shůry (věžák) si snad mohl odpustit.



muzeum
Kouzelník mávl proutkem a ze záložny je muzeum. Byl jsem moc rád, že jsem na stránkách města Dobříše našel číslo popisné objektu. Ale toho baráku vlevo je snad i škoda, ne?



pohled na Mírové náměstí
Na první pohled se nic nezměnilo, ale v sobotu v poledne nastává po dopoledním frmolu klid. Věž synagogy zmizela... Vlevo honosný hotel Heinz funguje coby herna. A to co, vykukuje nad ním není strašidlo. To je věžák pěkně obalený, zřejmě rekonstrukce. Asi mu dají novou fasádu, ale bude tu strašit dál.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (Libri 1996)



chudobinec
Nutno dodat, že bývalý. Dnes je tu pečovatelský dům. Takhle vypadal před přestavbou v roce 1936.



chudobinec podruhé
Tady se město v roce 1936 rozhodlo objekt přestavět. Výsledkem je stav současný. Byl jsem tu v sobotu asi půl hodiny. Nějak jsem si nedokázal představit rybník,zvaný Permánek. Zdá se, možná, zbytečné, dělat zde dvě různá srovnání, přišlo mi to zajímavé. V objektu před 4 roky zemřel kamarád Honza, o kterém už jsem leckde něco napsal.



Kopáčkův dům
Radost pohledět.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku - 1.díl (Libri 1996)



Komenského náměstí
I v Dobříši, stejně jako v mnoha dalších městech jsou přesvědčeni, že škola má být na Komenského náměstí. Nic proti tomu. Ten, kdo upravoval domy vpravo, vytvářel byty v půdních nástavbách, snad věděl, co dělá, ale ten kdo řadu "moderně" upravil stavbou budovy typu "sehnal jsem cihly, postavme barák", by se měl bát, pokud žije, že na něj přijde v noci Jan Amos a bude ho chtít nechat upálit.



Pražská ulice
Tohle srovnání se mi dělalo těžko, musel jsem do středu křižovatky. Ale jsou na světě horší věci. Na první pohled jsem viděl, že fotka, kterou používám, je příliš dlouhá, nevejde se mi sem všechno co bych chtěl. Levá strana totiž vypadá téměř, jakoby se nic nestalo. Pravá strana je otřes. Místo těch krásných baráků je tu jakési středisko služeb nebo čeho všeho možného. Ze stejného místa jsem se pokusil udělat další, posunutý, záběr. Napatlal jsem fotomontáž, zapírat to nemůžu, protože hranice mezi dvěma záběry je příliš zřetelná. Ale podle fleků na vozovce je jasně vidět, že napojení obou fotek se mi povedlo (to jsem se pochválil!). A kdo tuhle úpravu vymyslel, toho bych ani neupaloval. Škoda sirek.



zámek
Dům, plný spisovatelů, nad nimi tatíček Drda, to jsem nemohl vynechat. Jan Drda se dokázal postarat o své kumpány. Ivan Klíma o tom hezky píše ve svých vzpomínkách, odjel sem jako nezkušený mladík, aby něco napsal a zjistil, že se společenského života v zámku nemůže zúčastňovat, protože by nic nenapsal. Večer byl prý důležitý ten, který uměl maryáš. O tom se dnešním spisovatelům ani nesní.



nádraží
V roce 1945 byla budova poškozená. Jenom musím opakovat slogan písničky ze šedesátých let "Válka je vůl"



Nový Knín
náměstí
Jak nám ty stromy za 100 let vyrostly! Ani by se jeden nevšimnul, že kostelu přibyla kopule.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku - 4.díl (Libri 2000



Náměstí podruhé
V roce 1939 sice běhala po náměstí drůbež, dnes máme místo starodávného štítumoderní škatuli (vpravo).
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku - 4.díl (Libri 2000)





Facebook – Srovnávací fotky