Tak se snad jmenuje skupina, hrající trampské písně, ne? Čekám na vlak skutečný.
Zašlá sláva branického nádraží. V sobotu v poledne se sem hrnuly davy od tramvaje. Z města za přírodou. Jednodenní výletníci, zase stejně netrpělivě přešlapovali na nástupišti v neděli brzy ráno.
"Snad aspoň místečko na plošině najdu."
I na schůdkách se jezdilo. A nesmělo. Že bych ještě cpal do vlaku kolo? Však se podívejte na historickou fotografii, bajkeři!
Neděle na jaře roku 2001. Osm hodin je pro Pražáky dnes brzy. Předpověď i skutečnost ukazuje na chladný, ale slunečný den. Začátkem dubna překrásný den. Nefrfnějte, nebo začne sněžit! Na nástupišti čeká pár lidí. Důchodci, dvě mladé slečny, které ještě nemají frajera, převážejícího v autě právě mladé slečny.
Čundrák nikde žádný. Vymírající druh. Neustále se bojuje za zachování všech živočišných druhů. Kdejaká noha odpadlá od mravence se chrání. Vzpomene někdo na čundráky? Potkám-li nějakého, je spíše vetchý, bývá s podivem, že ještě nechodí o holi. Mizí staré páky.
Lezu do poloprázdného vlaku, kolo cpu na špatné místo. Mám se přesunout? Snad je to jedno. V Modřanech přistoupí, oblečením i chováním čundrák. Sympaťák na první pohled. Sedá si vedle, v ruce třímá mobil, ale kdo ne?
Průvodčí, který má problém, jak se natočit, aby prolezl dveřmi. Moc dobře znám. Ať se točím, jak se točím, jsem ze všech stran stejně kulatej. Omlouvám se mu, že jsem strčil kolo jinam, než patří.
"To máte fuk. Spíš mě překvapuje, že máte kolo a jezdíte vlakem:"
"Nechci jezdit furt jen po Braníku."
"Tak někam dojedete, ne? Vezmu baťoh na záda a ujíždím. Třeba tejden."
"To víte, když síly ubývají."
"Tak nemáte na starý kolena blbnout a hrát si na sportovce."
Začínám tušit, že tohle není sranda, on mi vysvětluje svou filosofii, jak se dnes říká každé kravině, která kohokoliv napadne. Vlak zastavuje, průvodčí má práci, mizí v hloubi vlaku. Spolucestující v čundráckým mi sděluje:
"Ten je tim známej. Votravuje každýho."
Ve vlaku čtu, někdy si myslím, že všechno důležité jsem v životě přečetl ve vlaku. Pokud ve vagonu není v blízkosto povídálek, který doma musí držet hubu, mám klid, dokážu se soustředit. Díky větru a sluníčku je dnes čirý pohled, že spíš nečtu. Doufám, že na takových tratích nikdo nebude stavět protihlukové stěny, které jsou stejně na... k ničemu. Do Dobříše trvá cesta hodinu a čtvrt. Bývaly časy, kdy dvě hodiny.
Vystupuju na konečné, v Praze jsem nechal všechny diskuzní pořady, ze kterých normálně myslící člověk musí nabýt dojmu, že by konečně měl navštívit psychiatra. V batohu mám, kromě výborných karbanátků mé vlastní výroby, štos fotografií staré Dobříše. Už mi z mých srovnávacích fotek hrabe, nedávno se mi o nich zdálo, musel jsem v noci za potřebou, doufal jsem, že bude následovat sen jiný. Ale kdepak, zase fotky, i potřetí. Možná lepší, než sen o nějakém zkorumpovaném hajzlovi někde na ministerstvu. Existuje nějaká agentura, kde si můžu objednat sen? Na to ještě nikdo nepřišel? Lidi platěj za předpovědi budoucnosti, proč nešáhnout do šrajtofle a objednat si sen?
Mám sebou fotku polozbořeného dobříšského nádraží z května 1945, ale onen přemýšlivý průvodčí, který tu čeká, až se vydají zpět, na mě hledí s podezřením, co tu chci dělat. Stejně mi překáží vlak, ještě se sem vrátím.
Byl jsem už na Dobříší stokrát? Škoda, že jsem to nepočítal. K čemu by mi to bylo? Sčítání lidu je údajně taky k něčemu. Měl jsem v hlavě i plán, že se na Dobříš ve stáří přesunu. Život šel jinudy. Mám k místu vztah, skoro vřelý, dobré spojení, pokud člověk není zatížený na koleje, v autobuse se nestačí ani pořádně usadit. Nejsem na horách, vzdoušek brdský mi je připomíná, jen mě děsí, že tu socialističtí inženýři jen tak hodili do pěkného místa pár věžáků, pár starých baráků poslali do pekel. Každá doba se prý má zapsat do historie.
Projíždím po městě, plném aut. V roce 2001 jsem byl na cyklistickém zájezdu na Sardinii. Sedělo nás pár na zahrádce pizzerie v malém městečku, popíjeli jsme a přemýšleli, jestli už není radno sednout na bicykl. V ulici projížděla spousta aut. Jako by se svět zbláznil. Sobota dopoledne, ti lidé jezdili jen po nákupech, zjevně nikam nepospíchali, ale jezdili. Blázinec. No, Taliáni! Jsme údajně Slovani, ale sobotní mumraj v Dobříši neměl k italskému příliš daleko. Naučili jsme se leccos. Je tomu jen deset let.
Popojížděl jsem po městě, díval se, fotil. Činnost mě doslova vcucla, jak by asi mělo být ve všem, čím se zabýváme. Některá místa jsem nenašel, v Dobříši se hodně stavělo, bouralo, nová doba chce své, záběr krásné sokolovny na náměstí s věžákem v pozadí, tedy s hrozným věžákem, je typický. Ulice se jménem Pražská mě téměř porazila, zbouraná pravá fronta a na jejím místě "moderní" výstavba.
Zastavuji se u zámku, v padesátých letech se tu stal nejmenovaným zámeckým pánem dobrý spisovatel pohádek Jan Drda. Tady žil svou pohádku, po sovětské okupaci v roce 1968 se jeho svět zbořil. Jak na něj hledět? Jako na slušně píšícího autora, nebo komunistického vychcánka? Nechám ho spát. Hned vedle svítí novotou Kostel Nejsvětější trojice.
Vyfotil jsem si ho, doma jsem dostal vztek, na stránkách města Dobříše je jeho stará fotka, kterou jsem přehlédl. To by byla krásná srovnávačka. Stejně jako další dva objekty na náměstí. Mám se vymlouvat na sklerózu nebo vysoký věk? Budu zticha.
Projíždím kolem hřbitova. Zamykám kolo a jdu se poklonit Honzovi Zajíčkovi, už je tu 4 roky. Kytku nemám, je sobota odpoledne, on by se určitě zašklebil:
"Co bys vyhazoval prachy za kytku, beztak prodávaj kradený..."
Vzpomínka na kamaráda. Co jsme my, budete i vy! Hřbitov je na pěkném místě, ale snad mám ještě čas. Jedu pryč, ještě něco musím prožít, proto jsem na světě, rodiče, když mi dávali život, určitě nepřemýšleli o tom, že budu čekat ve frontě před krchovem.
Na nádraží už nestojí vlak, udělám si fotku. Válka je vůl.
Vítr cyklisti zrovna nemilují. Ani já ne. Jedu do Nového Knína, vítr mám v zádech. S takovým větrem se klidně budu kamarádit.
Nový Knín, Zlatohorní město, slogan, který si dávalo město na staré pohlednice. Hezky položené, v sobotu odpoledne trochu mrtvé, v devadesátých letech, kdy se vyrojilo nespočetné množství restaurací, které zavíraly až ráno, tu bývala hospoda, ze které jsem jednou odcházel ve čtyři ráno, byla ještě naplněná k prasknutí. Utíkal jsem před ženou, která mi za pivo slibovala naprosto všechno. Svět se mění, za dvacet let je jinak. Už mi nikdo nic neslibuje. Ani za pivo.
Zase fotím, porovnávám, spláchnu chuť, kterou mi v puse zanechaly karbanátky, vydávám se do Malé Hraštice, protože Nový Knín železná dráha minula, hlavně z pochopitelných terénních situací. Stoupám nahoru od Kocáby, předem vím, že tady slezu z kola. Nahodil jsem nejlehčí převod a vyjel! Jak málo stačí penzistovi ke štěstí.
U kapličky je všechno vyzdobené jak na Velikonoce. Nebo se slaví jaro? Můžu přemýšlet o tom, jestli je něco vkusná oslava jara, a co je kýč. Nechám problém estétům, ujíždím k nádraží, kde je hospoda méně afektovaná.
U piva usínám, jdu čekat na vzduch. Zplundrované nádražíčko, které zažilo lepší časy. Možná jsme si podobní. Jízdenky už neprodávají, všechno kryje mříž, stěny posprejované. Mám k prostředí vřelý vztah. Jako by šlo o sourozence. Na vlak čekají zbytky naší generace. Potěšilo mě, že přišla skupina dětí, snad skauti. Co vědí majitelé čtyřkolových plechových miláčků o vlaku na Dobříš?
Doma zapínám a okamžitě vypínám zpravodajství. Všichni se mě snaží přesvědčit, že darebák je ten druhý.
Z foťáku vylezou fotky. Porovnám s výtvory mých dávných předchůdců, tiše obdivuji jejich um. Slovo digitální fotografie neexistovalo, byl to dlouhý proces přivést na svět obrázky, ve kterých se my, storomilci, hrabeme a chrochtáme nad nimi blahem. Celý večer se u počítače těším ze své činnosti. Kdybych, kromě sebe, potěšil ještě aspoň jednoho člověka, není to málo.
BLOG TÝDEN
Všechny fotky z výletu jsou zde
nebo
zde
Žádné komentáře:
Okomentovat