Pátek večer. Celý týden sluníčko, zítra má pršet. Voni toho nakecaj...
Nesmím zaspat. Jako na potvoru nemůžu usnout, kde se vzal, je tu kašel. Prevít, kvůli němu jsem tenkrát přestal kouřit. Neodešel s poslední krabičkou cigaret. Drží se mě. Dá o sobě vědět, když nejmíň potřebuju. V kině, v tramvaji, v divadle nebo potřebuju-li usnout. Jako dneska. Zejtra budu vypadat!
Zdaleka není ráno šest, a už straším. Asi se v duši bojím, že nevstanu. Musím se voholit, aby baby nekoukaly. Dívaj se podezřele, jak tak vegetuju, bez bystrýho ženskýho dohledu. Všimnou si závady, hned jim v hlavě svitne. Nemá doma ženskou! Takhle by vypadal ten můj dědek, kdyby mě neměl! Shnil by. Všichni by shnili.
Vybalím fungl novou nožičku na holení. Že bych se nepořezal? Jistěže ano. Čistej ručník, hned ozdobený růžovými fleky. Ret bolí. Huba se kroutí, snad se nebudu moct ani zasmát, řeknou, že sem zakyslej.
Kdo vymyslel, že se pudem fotit ke škole? Vím to, ale v hospodě, u piva, se všem přítomným nápad líbil. Co ale ty mimopražský? Z Novýho Boru, ze Žatce, z Plzně, Příbrami, Benešova, Brandejsa, ještě jednou z Novýho Boru. V sobotu v deset dopoledne. To je na palici. Snad někdo přijde.
Sako by potřebovalo do čistírny, no, v hospodě ho sundám. Přes pupek se mi srazilo. V devět vyrážím z domova. Mraky se honěj. U Právnický fakulty vystupuju, ze sedmnáctky jako tenkrát. Rodiče mi v roce 1957 koupili měsíční studentskou tramvajenku dvoutraťovou. Na sedmnáctku a na jednadvacítku. Stála 18 korun, na všechny linky byla za 30. Šetřilo se.
"Budeš jezdit k parlamentu, tak stanici říkali rodiče, a pak pudeš pěšky, neubyde tě. Dnes Kaprovkou neprocházím, valím se. Na Staromák, Týnskou uličkou a jsem u školy. Ještě není půl desáté. co tam budu tak brzy dělat?
Nepřišel jsem první, mává na mě Petr. Vždycky chodil všude tak brzy. I do školy. Sudičky určily, že bude rybářem a bude vstávat ještě v noci. Večer mi volal, jestli si vezmu kravatu. To je přece samozřejmý, ne? Teprve v hospodě se ukázalo, že kromě nás dvou a předsedy, nikdo takhle nastrojenej nepřišel. Zbaběle jsem šlajfku strčil do kapsy.
Směje se Bohouš z Příbrami, musel vstávat hodně brzy. Tomu vstávání asi nevadí, většinu života měřil v podzemí, tam se chodí brzy po ránu. Jana z vesnice od Brandejsa, kde bydlí odjakživa, je taky na vstávání zvyklá.
Neuvěřitelný, ale už se trousej! 9.55 jsou všichni na místě. Ani jeden pozdní příchod. Jako do školy. Ještě po 50 letech v nás budí barák úctu. Místo školního zvonění zvony z Týnského chrámu.
Taškařice začala. Zdeněk s 50 let starou fotografií nás podle ní řadí. Složitá záležitost, někteří tu nejsou, někteří zase tenkrát chyběli. Pět hochů kdysi sedělo jen tak na zemi. Dva z nich tu dnes nejsou. Kdosi mi jízlivě říká (asi ženská):
"Jsem zvědavá, jak se budeš zvedat." To taky nevím, holky si zase zapomněly vzít židle, na kterých v roce 1961 seděly. Pět fotografů lítá kolem, doufejme, že se najde aspoň jeden, komu fotky vyjdou.
Vrátili jsme se o tolik let zpátky, babičky a dědečkové zapomněli na vnoučata, blbne se. Chybí nějaký kantor, cíl středoškolského žertování. V duchu jsem čekal, že se otevřou dveře:
"Co tu vyvádíte? Jako malí fakani!" A přísný pohled, jestli někdo před školou nekouří.
Čtyři roky jsme sem chodili. Učili se, vyváděli alotria. Bouda, ve které jsme se nemuseli přezouvat. Snad jsme byli jediná střední škola v republice, kde přezůvky na žácích nebyly vyžadovány.
Dveře zůstaly zavřené, však už je tu jiná škola, a naši pedagogové odpočívají na věčnosti. Atmosféra celého srazu dostala správný šmrnc.
Hospoda je objednaná blízko Karlova náměstí. Kromě spolužačky, která nemá dlouho po operaci, jdeme pěšky. Procházíme Ungeltem. To býval zaprášený dvůr, kde jsme se učili měřit. Nikomu jsme nepřekáželi, jen sami sobě. Ve 14 letech jsme se učili měřit pásmem, zapisovat údaje přímo venku tuší, kterou jsme měli ve skleničce, připevněné gumičkou na desce. To bylo "šikovnejch", politejch.
Často jsem si v životě s úctou vzpomněl na naše vyučující, hodně jsem ze školy potřeboval, ale tohle určitě ne. Asi to byl předpis. Trochu úsměvnej, jak už tak předpisy bejvaj.
Cesta přes Staroměstské náměstí a dál, to už nejsou vzpomínky, to už je jiné město. Pro zahraniční obdivovatele Prahy, někdy mi připadá, že hlavně pro nenažrané hospodské. Je po desáté, turisti zaplňují plac.
K hospodě jsme se postupně dohastrošili včas, sraz před školou nás nasměroval do nostalgické pohody. Zdeněk byl celé 4 roky žák s nejlepším prospěchem. Tak jsme ho volili za předsedu. Protože se nebránil. Dobrý kamarád, opsat dal, nežaloval, šplhoun ani šprt se mu nenadávalo. Jenom, šlo-li o oficiality, stal se z něj předseda. Už mu to nikdo neodpáře. Doživotní předseda.
Tentokrát si připravil proslov před přípitkem. Něco měl na papíře, projev slavnostní, proboha, aby na něco zapomněl. Ne, nebyl dlouhý, nudný. Měl jsem radost, že vzpomněl na naše profesory. Někteří ve škole byli, pravděpodobně, schováni, bývali na důležitých postech a po roce 1948 na nich zůstat netoužili. Ještě nenápadné varování, aby si přítomní své názory na politickou situaci nechali na jindy.
Oběd, pivo teklo, fotilo se. Spolužačka přinesla dort, na kterém byla, prý na jedlém papíře, vytištěna kopie maturitního tabla. Rozkrájeli jsme se, a snědli sami sebe. Papír, snad jedlý, mi nechutnal, musel jsem ho vyplivnout. Byla to fotka spolužáka, který tu nebyl a nikomu nechyběl.
Pamatuju srazy po pěti, po deseti letech. Bývaly večer, ráno jsme s halasem provázely spolužačky na Florenc, odkud odjížděly autobusem domů. Hodně se tenkrát vypilo, vždycky se našel někdo, kdo potřeboval péči střízlivých. Teprve kolem padesátky nás napadlo dělat srazy přes den.
Je tu klid a sranda, dobrá nálada z dopoledne se nevytratila. Nic se neřeší, vzpomíná se. Stane se, že si dva úplně přesně pamatují určitou situaci, ale každej jinak, oba mají pravdu. Pivo, sem tam nějaký panáček na zdraví, trochu vína. Pryč jsou časy bohatýrských chlastaček. Sice 13 piv na účtence jednoho z nás (já to nebyl) je slušný počet, ale záleží na kvalitním tréninku. Nevypadal, že by měl upadnout.
Šel jsem z hospody s posledními. Doma jsem byl před devátou. Syn si mě podezřele prohlížel. Sraz po padesáti letech, a ty už jsi doma? Býval zvyklý u mě na jiné tahy.
Nevím, proč jsou naše setkání tak příjemná. Prostředí školy to udělalo? Druhá třída ve stejném ročníku se neschází vůbec. Měli stejné profesory, chodili do stejného baráku. Zázrak, náhoda? Spíš to druhé. Sportovci říkají, že náhoda přeje připraveným.
Není mezi námi nikdo, kdo by byl stálým organizátorem, vždycky se najde někdo, kdo se věci ujme.
Pár dnů po setkání už přicházejí fotky, píšeme si maily.
Kéž by nám to vydrželo co nejdéle.
Cítím, že bych měl dodat historku. Příhoda z natáčení tomu říkají profesionální rozchechtávači.
Byl jsem na vojně, můj kamarád Petr ne, měl modrou. Psali jsme si. Dopisy. Možná někomu připadne divné, že si dvacetiletí kluci posílají dopisy. První polovina šedesátých let, mobily se nevyskytovaly ani v literatuře sci-fi. Telefonovat z pošty meziměstsky znamenalo strávit čekáním někdy i několik hodin. Zůstaly dopisy.
Petr mi psal, to už jsem sloužil druhý rok, že uspořádá slezinu, napsal termín. Dostat opušťák na takovou akci bylo beznadějné. Sloužil tam poručík, voják z povolání, jehož kdysi rodiče nacpali do Žižkovy školy, už od šesté třídy byl vojákem. Následovalo důstojnické učiliště. Žižkovci, to bývala špičková paka.
Ne tak Mirek Lev, který vojnu upřímně nenáviděl, ale musel odsloužil za každý rok učiliště tři roky. S vojáky základní služby si tykal, chodil s námi na pivo, a mně s klidným svědomím napsal opušťák na sobotu a neděli, ač neměl právo. Že mu průser nevadí. Po mém návratu jsme záznam přepsali na služební cestu do Sušice. Prošlo to.
Odjel jsem z Janovic nad Úhlavou do Prahy v sobotu po obědě. Zavolal jsem v Praze z telefonní budky spolužákovi, který měl telefon. O žádné slezině nevěděl, další taky ne. Petr byl na chatě. S dvěma spolužáky jsem poseděl ve vinárně, rodiče měli doma radost, že mě vidí, vydrhnul jsem se, máma nasmažila řízky na cestu, a jel jsem zpátky do oploceného prostoru, připravený k boji s imperialisty.
Sraz, kterého jsem se zúčastnil sám! Petrovi tuhle epizodu nepřipomínám, řekl by, že žvaním. Bylo to tak tehdy? Tvrdím, že jo, ale v mém věku, můžu si být něčím jistý?
Celý text BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat